Ležel vedle spícího Daniela a přemýšlel. Co je pro mě v tuhle chvíli důležitější? Pomsta její smrti nebo Dannyho štěstí? Odpověď byla snadná. Dannyho štěstí. Věděl, že on dokáže pomstít jak jeho samotného tak i jeho malou sestřičku.

  Jenže podle toho jakou včera udělal scénu mu bylo jasné, že se do toho Danielovi nebude chtít. Jak ho může přesvědčit? Nevěděl. Byl rozhodnut obětovat duši, ale Ian věděl, že po ní touží. Že chce být opět člověkem. Dokázal mu to ve chvíli, kdy se ho zeptal, proč jím chce být.

  Muž vedle něj se zavrtěl a on na něj stočil pohled. Je ochoten kvůli jeho štěstí obětovat život? Ano, odpověděl si hned a bez zaváhání. Nikdy by to nepřiznal, ale Daniel mu přirostl k srdci a udělal by cokoliv, aby byl šťastný. Cokoliv.

  „Dobré ráno,“ vytrhl ho ze zamyšlení Dannyho hlas. Otočil se na něj a usmál se. „Dobré. Jak se ti spalo?“

  Smyslně se protáhl a objal ho. „Jak by se mi mohl spát, když mám vedle tebe, Iane? Co myslíš?“

  „Takže naprosto úžasně,“ odvětil a rozesmál se, když nadšeně přikývl. „Co budeme dneska dělat?“

  „Myslím, že bych se měl podívat po Červeném drakovi,“ nadhodil opatrně Daniel. „Máš pravdu, aspoň zjistíme, kde ten neřád je,“ souhlasil naprosto klidně. „Danny?“

  „Hm?“

  Otočí si ho obličejem k sobě a položí mu dlaň na tvář. „Chci, aby ses pokusil získat zpátky svou duši.“

  Naprosto vyvedený z míry na něj zůstane zírat. „Copak ses zbláznil?!“ vybuchne vzápětí. Pomalu zavrtí hlavou. „Jsem naprosto v pořádku, co se mé hlavy týče. Jen vím, že Lucy to život nevrátí. Jen to zmírní můj vztek. Ty se naopak díky tomu můžeš vrátit zpět do svého života.“

  „Jenže ten život bude bez tebe,“ odvětí pochmurně. Usměje se na něj. „Lichotí mi, že bych ti chyběl. Najdeš si někoho jiného.“

  „Pro tebe to nic neznamenalo, že? Byl to jen takový malý úlet, že Iane? Prostě sis chtěl užít.“

  „Když to vidíš takhle,“ odvětí a vstane z postele. Tak takhle si to nepředstavoval. Myslel si, že se bude hádat, ale že prohlásí, že pro něj to nic neznamenalo… Na okamžik zavře oči, aby neviděl bolest, která se v nich jistě objevila. Raději bude za toho kruťase.

  Daniel ho pozoruje z postele a zběsile uvažuje co se to událo. Proč najednou změnil názor? Myslel, že zoufale touží po pomstě. Následuje jeho příkladu a oblékne se. „Chci, aby ses za ním vydal a zkusil ho vypátrat,“ otočí se na něj Ian. S překvapením zjistí, že Danny je už dávno pryč.

  Letěl nad městem a snažil se vypátrat stopu Červeného draka. Měl ji zafixovanou již od toho dne, kdy ho potkal u Iana. Zavětřil a neomylně se vydal za ním. Jenže nenašel vůbec nic. Ten grázl musel vědět, že po něm jde, a tak celkem slušně zametl stopy.

  Vztekle zavrčel, ale nevzdával se. Vracel se téměř za svítání a měl obavy, aby nebyl někde nad městem, až začne svítat.

  Pohodlně se opíral o kuchyňskou linku a čekal až se objeví Danny. Dveře se konečně otevřely a v nich stál ten na koho myslel. „Vůbec nic jsem…“ zarazil se v půlce věty, když si Iana prohlédl.

  Naprosto nenuceně se opíral o dřevěnou desku a kolem boků měl obtočený pouze kousek jakéhosi hadru, kterému zřejmě říkal ručník. Všechno na co v tu chvíli myslel se mu vykouřilo z hlavy. Úplně zapomněl na to, že mu chtěl vynadat za tu scénu ráno, že mu chtěl říct, že to bylo dnes zbytečné.

  Líbezně se na něj usmál. „Copak jsi vůbec nic…?“ optal se sladce. Danielovi zajiskří v očích šibalské jiskřičky a vykročí k němu. S očekáváním ho pozoruje. Zdálo se, že na ranní hádku zapomněl.

  Zastaví se těsně před ním a prstem přejede po terčíku bradavky. Maličko sebou trhne a Danny se usměje. Skloní hlavu a políbí ho na hrudník. Ian se prudce nadechne, ale neprotestuje. Naopak. Vychutnává si ten lehký dotek.

  Rukou mu vjede do vlasů a jemně je pročesává. Jednou rukou se opírá o linku a slastně přivírá oči, když posune rty k jeho plochému břichu.

  Uvolní mu ručník a ten se mu sveze podél boků až na zem. Sklouzne ještě níž a sevře ho do úst. Ianovi podklesnou kolena a nebýt toho, že se drží dřeva sesunul by se k zemi.

  Jemně si s ním hraje pomocí ruky i jazyka. Hladí ho táhlými doteky a jazykem se ho lehce, jako motýlími křídly, dotýká. Líže ho po celé délce, saje a vychutnává si pocit, že má nad ním absolutní moc.

  Ianovi se třesou kolena, ale neřekne ani slovo. Chce, aby mu to dělal. Chce být s ním dokud je to možné. Cítí jak ho přestal hladit, ale stále ho drží v ústech. Skloní hlavu a skrz mlhu rozkoše se na něj zadívá.

  Hladí ho ve vlasech a nutí ho tak pokračovat, i když nevědomky. Daniel se usměje, ještě naposledy ho olízne po celé délce a vstane. Ian na protest zasténá. Navíc však nedostane šanci, protože se mu přisaje na rty.

  Rukou přitom bloudí po těle a prsty obemkne jeho mužství. Ian se syčivě nadechne. Přes polibek cítí jak se usmál a jemně ho kousne. Daniel se od něj překvapeně odtrhne a zadívá se mu do očí.

  Jejich oči splynou, ale Danny ho nepřestává pomalu hladit po celé délce. „Zlobíš,“ zašeptá  mu těžce do ucha, jak se snaží ovládnout své vlastní vzrušení, které ho však zřetelně tlačí do boku.

   Ianovi se na rtech rozprostře usměv, když odpovídá. „A ty si seš zase až moc jistý sám sebou.“ Jemně ho stiskne a on vidí barevné hvězdičky místo jeho zářivě modrých očí. Stačí dva rychlejší tahy a téměř se na něj svalí, jak jím projede vlna uvolnění. „Víš že si občas říkám jestli tě ta ženská nevyměnila?“ zašeptá mu, těžce oddychujíc, do ucha.

  Jen se zasměje a obejme ho kolem pasu. Položí si mu hlavu na rameno a je rád, že může cítit jeho nahou kůži, vůni, blízkost. „Danny?“ ozve se najednou ztichlou kuchyní. „Hmmm?“

  „Ne že by se mi to nelíbilo, ale začíná mi být zima.“

  Odtáhne se. „Promiň,“ prohodí provinile. Chytí ho za bradu a jemně políbí. „Za tohle se neomlouvej,“ prohodí tiše a vydá se do ložnice, aby se oblékl. Druhý muž ho následoval. Navlékl na sebe volné kalhoty a bílou košili. „D…“ otočí se na něj, ale vzápětí se zarazí.

  Daniel zůstal stát uprostřed pokoje, v očích prázdný výraz. Ianovi došlo na co myslí. I jemu to od včerejška téměř nepřetržitě běhalo hlavou. Červený Drak. Upír, který je stvořil. Upír, kterého oba nenáviděli ze svých vlastních důvodů. A taky upír, který mohl Danielovi vrátit duši.

  Zhluboka se nadechne. „Co uděláš?“ prolomí nakonec napjaté ticho Ian. Odpověď zná, sám mu to přeci poradil. Jenže si nebyl jistý jestli si Danny uvědomuje co to znamená.

  Vzhlédne k němu a z očí mu spadne zamlžená opona. Pokrčí rameny. „Co by. Nic. Najdeme ho spolu.“

  „Danny!“ prohodí ostře. „Dobře, dobře. Zřejmě ho budu muset najít a nějakým způsobem zničit.“

  „Jenže jsi zapomněl na jednu drobnost,“ upozorní tiše. Uvědomuje si co má na mysli, ale přesto se zeptá: „A to na jakou?“

  „Abys ho mohl zabít a získat tak svou duši zpět, musíš jít přese mě.“

  Oba se odmlčí. Uvědomují si co to znamená. Smrt. Opět se mezi nimi vznáší jako mlhavý obrys. Pomalu zavrtí hlavu. „Zabiju ho, ale neobětuji pro to tebe. Raději budu žít stovky, miliony let s tebou, než jeden zpropadenej život bez tebe.“

  Ian se na něj zadívá. „Co když ale chci, abys byl člověkem? Vím, že tě to udělá šťastným. Ať si teď říkáš co chceš, v nitru toužíš potom mít duši zpět. A já ti to můžu splnit. Stačí k tomu tak málo,“ šeptá podmanivě. Okem střelí po okně. Stmívá se.

  Pomalu jde k němu. „Vím, že mě dokážeš pomstít Danny. Mě i malou Lucy. Neodpírej si štěstí.“

  „Nebudu šťastný, když ty budeš mrtvý.“ Zastaví se těsně před ním. Danielovi došlo, co se chystá provést. „Neudělám to, Iane! Nedokážu to.“

  Jemně ho políbí. Obejme ho kolem krku a přitiskne se k němu. „Budeme tak šťastní oba, Danny,“ šeptá mu do ucha. Prudce zavrtí hlavou. Nenechá se nutit do něčeho, co nechce. A ať byl v tuhle chvíli zmatený, jak chtěl věděl, že ho zaručeně nechce zabít. 

  Pomilovat ho, políbit, přitisknout se k němu, ale ne ho zabít. „Velice by mě zajímalo, co se ti honí hlavou, Danny.“

  Zadívá se na něj a v jeho zeleno-černých očích vidí odhodlání. Náhle si uvědomí, že nemá cenu se dál bránit. Ian se rozhodl. Jenže on nechce. Chce být ještě s ním. Ještě chvíli. Nechce ho ztratit sotva ho našel. „Iane,“ zašeptá s bolestí a zoufale ho políbí.

  Opětuje polibek se stejným zoufalstvím jako on. Ani on sám nechce, aby to skončilo, ale touží po tom, aby byl Danny šťastný. Líbá ho na oči, nos, rty, tváře. Chce si zapamatovat všechny jeho rysy, chce umírat s jeho obrazem v srdci.

  Daniel se přesune k jeho uchu a políbí mu lalůček, jemně kousne. Ian se zachvěje. Je tak nebezpečně blízko hrdlu. Téměř se spokojeně usměje. Pootočí hlavu a ještě jednou ho políbí. Něžně, téměř se ho nedotýká. Ví, že je to naposledy, co se ho dotýká, líbá ho, cítí .

  Chytí jeho obličej do dlaní a zadívá se mu do očí. „Udělej to,“ zašeptá mu přímo do rtů. Stále ještě vrtí hlavou. Skloní hlavu k levému rameni a umožní mu tak větší přístup k jeho hrdlu.

  Upře pohled na zběsile pulzující tepnu. „Chci, abys byl šťastný, Danny. A vím, že to nebudeš pokud se nestaneš člověkem.“

  „Bez tebe šťastný nebudu,“ odvětí vášnivě. Usměje se na něj a přitáhne si ho ke rtům. „Zapomeneš na mě.“

  „Nikdy! Může tě přivézt zpět k životu,“ šeptá a pomalu se sklání k jeho pulzující tepně na hrdle. Cítí jak se mu prodlužují zuby, ostře vnímá vůni jeho krve. Zatne mu prsty do ramen a snaží se ovládnout. Nechce to udělat.

  Cítí jak váhá. „Miluji tě, Danny,“ zašeptá a přitiskne jeho rty na své hrdlo. Jakmile se ho dotkl, nedokázal se ovládnout. Zakousl se do něj a začal sát. Lidská část, která v něm zůstala se náhle probudila a pobízela ho, aby vypil víc a víc. Touha po duši přemohla vše co v tu chvíli cítil.

  „Musíš vysát všechno, miláčku,“ slyší jeho slabý šepot. Chce se odtrhnout, chce to skončit, chce ho nechat žít, ale nedovolí mu to. Klesnou na kolena. Po tváři mu tečou slzy, ale přinutí se pokračovat. Tlak Ianovy ruky v jeho vlasech mu stejně nedala jinou možnost.

  „Odpusť,“ zašeptá a vysaje poslední kapku krve. Chce ho ještě naposledy obejmout, ale ruce sáhnou do prázdna. Právě v tu chvíli se z Iana stala pouhá hromádka popela.

  Klečel na zemi a nic nevnímal. Kvůli jeho touze po životě, zabil jediného člověka, na kterém mu kdy záleželo. Náhle si uvědomil, že to samé si myslel, když viděl mrtvou Kirstl. Jenže až dnes si uvědomil, že to byla lež.

  Ian byl jediný člověk, kterého kdy miloval, na kterém mu kdy záleželo, kterého kdy chtěl mít navždy vedle sebe. S ním byl ochoten procházet staletími i utíkat před lovci. Zoufale zaboří obličej do dlaní a hlavou mu víří jediná myšlenka: Musíš zničit Červeného draka a získat svou duši zpět. Musíš splnit Ianovo poslední přání.

  Jako by to bylo nějaké zaklínadlo, náhle se zvedne a odhodlaně zatne pěsti. Naposledy pohlédne na to, co ještě před chvíli byl Ian a rázným krokem, aniž by si připouštěl bolest, jež mu svírá srdce, opustil to prokleté místo.

  Naprosto bez cíle bloudil městem. Nedokázal se soustředit. Před očima měl stále Iana. Jeho tak vzácný úsměv, smutek a bolest, kterou měl v očích když vzpomínal na malou Lucy. Téměř cítil jeho doteky, slyšel jeho hlas.

  Zavrtěl hlavou a uvažoval o tom, co bude dělat dál. Nejdřív by se asi měl vyspat, a pak vymyslet nějaký plán, jak se dostat k Červenému drakovi. Vyrazil ke svému bytu, kde padl do postele tak jak byl a zmožen bolestí a smutkem po chvíli usnul.

  Jeho sny provázel Ianův tmavý pohled a posměšný smích Červeného draka. Probudil se s výkřikem na rtech. Pročísl si vlasy a povzdechl. „Iane,“ zašeptal. Podíval se z okna a zjistil, že venku je již tma.

  Byl čas lovit, byl čas pomstít se, byl čas vyřídit si s ním účty za to, že ho přinutil zabít Iana. Zaťal pěsti a vyrazil do pochmurné deštivé noci. Vzduch byl nyní očištěn a bylo velice těžké najít byť jen pach zvířete, natož upíra, který po sobě dokáže naprosto dokonale zamést stopy.

  Stál uprostřed ulice se sklopenou hlavou a snažil se zavětřit. Konečně, pomyslel si a vyrazil. Konečně ho ucítil a to nedaleko. Dostal se na místo, kde byl poměrně snadno. Ušklíbl se, zřejmě jsem ho vyrušil při večeři, pomyslel si.

  Zastavil se těsně u něj a čekal. Muž se k němu prudce otočil a pak se usmál. „Tak jsi mě našel,“ prohodil vcelku přátelsky a Daniel měl co dělat, aby po něm neskočil, jaký dostal vztek.

  Pouze něco zavrčel a čekal. Bedlivě si svého nepřítele prohlížel. Světlé vlasy mu splývaly na krk v kontrastu k nim byly černé hluboce zasazené oči. Léty ztvrdlé rysy se vůbec nehodily k jeho jemně vykrojeným rtům.

  „Parchante!“ zasyčí nakonec a skočí po něm. Červený drak jen se smíchem uskočí a klidně se na něj zadívá. „Zdá se, že sis vzal mou radu k srdci a zabil ho, což? Vy jste tak krásně naivní.“

  „Co tím chceš říct?“ optá se tiše a srdce mu sevře ledová předtucha. Ne, pomyslí si. To není možné. „Vídím, že ti to zřejmě už došlo, že? Ano je to tak. Ian vůbec nemusel zemřít. Jeho smrt byla naprosto zbytečná.“

  Daniel se v tu chvíli proměnil ve zvíře, které v sobě tak dlouho dusil. Skočil takovou rychlostí, že druhý muž nestačil nijak zareagovat a on ho držel pod krkem. „Ty hnusnej zkurvysyne!“ syčel na něj. „Zabiju tě, slyšíš? Zabiju tě proto, že jsi mě přinutil zabít jediného člověka, kterého jsem kdy miloval!“ řval na něj, jak ho ovládala bolestná agonie z toho zjištění.

  Červený drak si uvědomil, že to zřejmě neměl říkat. Těžce lapal po dechu a pomalu se mu přestávalo dostávat dechu. Tak takhle si to nepředstavoval. Myslel že si s ním bude pohrávat a pak ho zabije. Zatím to vypadalo na zcela jiný výsledek.

  Sledoval jak jeho nepřítel rudne v obličeji a cítil zvrácenou spokojenost. Měl před sebou Iana, když ho vábivým hlasem přemlouval, aby ho zabil. Stisknul silněji. Chtěl, aby trpěl tak jako trpěl on, když se musel dívat, jak se mu před očima proměnil v prach.

  Bylo to zbytečné, víří mu hlavou. Ian zemřel zbytečně! Opět se pohledem vrátí k muži pod sebou. Má vytřeštěné oči, obličej celý rudý.

  Náhle si uvědomil ostrou bolest v pravém boku. Stočil tam pohled a na okamžik uvolnil sevření. Červený drak toho využil, vytrhl se mu a zmizel.

  Daniel vytřeštěně zíral na tmavý šíp, který mu trčel z boku. Zuřivě si ho vytrhl a okamžitě vyrazil za ním. Někde v půlce cesty se mu zatmělo před očima. Zatřepal hlavou, aby se vzpamatoval, ale nepomohlo to.

  Upadl do bezvědomí. Nevěděl už, že se obrovskou rychlostí řítí k zemi, necítil bolest, když dopadl, ani když se mu v těle zlomilo několik kostí. Jeho poslední myšlenka však patřila Ianovi.

  Uslyšel nějaké hlasy. „Kdo je to?“ ptal se jeden. „O to se nestarej a radši ho ošetři. Našli jsme ho na cestě a tipl bych to na to, že má zlomený snad všechny kosti v těle. Absolutně ale nechápu, co se mohlo stát.“

  „Našli jsme ho tam a vypadá to, že spadl z velké výšky. Jenže tam není odkud spadnout. Všude kolem je jen čistá obloha. Je to jako by spadl přímo z nebe,“ ozval se třetí hlas. Někdo se ho pokusil ošetřit. Tělem projela ostrá bolest a mozek raději vypnul, aby tělo netrpělo.

  Stála nad ním a pozorovala ho. Co se mu jen mohlo stát?, ptala se v duchu. Podle strhaných rysů usoudila, že něco hodně zlého. Možná ztratil někoho blízkého. Během týdne co u nich byl se ještě ani jednou neprobral.

  Dostal vysoké horečky a  tak se o něj starala. Nyní mu přiložila na čelo studený obklad. neodolala a pohladila ho po tváři. „Iane,“ vydechl náhle a ona prudce ucukla. Kdo je ten muž, po kterém se ptá.

  Blouzní, pomyslela si a opustila pokoj.

  Sotva se zavřely dveře, Daniel otevřel oči. Ne, pomyslel si pochmurně. To nebyl Ian. Byla to nějaká dívka. Cítil její vůni po celém pokoji. Hleděl do stropu a přemýšlel co se stalo. Poslední co si pamatoval byl Červený drak a on sám, jak ho škrtí.

  Pak mu bokem projela bolest. Ten šíp!, cvaklo mu náhle. Lovec. Nebylo pochyb, byla to ta mrcha, co ho chytila. Litoval že jí Ian nezabil. Litoval, že ho ona nezabila v té kobce. Kdyby to udělala místo, aby si s ním tak hrála, nemusel ho zabít.

  „Ne,“ zašeptal. Nemysli na to, poroučel si. Jenže to nešlo zastavit. Stále slyšel Ianův hlas: Udělej to. Chci, abys byl šťastný, chci abys byl člověk. Pak se tam však vetřel jiný: Ian vůbec nemusel zemřít. Jeho smrt byla naprosto zbytečná.

  Konečně mu to došlo. Mělo to tak být už od začátku. Červený drak se sčuchnul s tou lovkyní a zřejmě jí nějak přinutil, aby ho chytila. Bylo mu jasné, že Ian pro něj přijde. Sakra, zaklel prudce. Copak je měl tak předčtený?

  Nemohl přeci vědět, co se mezi nimi stane. Že mezi nimi proběhne ta jiskra. Miluji tě, Danny. Po tvářích mu začaly téct slzy. Poprvé od té doby si připustil něco jiného než vztek. „Taky tě miluji, Iane,“ zašeptal, i když věděl, že ho nemůže slyšet.

  Zaslechl kroky, opřel se zpět do polštářů a zavřel oči. Pomalu se otevřely dveře a v nich stála ta dívka. Sledoval ji skrz přivřené řasy. Přinesla obklad a přiložila mu ho na čelo. Nedokázal zastavit slzy, které mu tekly zpod víček.

  Sklonila se nad ním a jemně mu je setřela. „Co se ti jen stalo náš pane neznámý?“ zašeptala tiše. „A kdo je Ian?“  Při zaslechnutí jeho jména sebou téměř trhl. Copak jsem mluvil ze spaní?, pomyslel si. Jsem opravdu naprostej idiot!

  Dívka nad ním ještě chvíli neslyšně stála, a pak odešla. Daniel se opět posadil. Musím zmizet, pomyslel si. A to co nejrychleji. Nemám čas se tady rekvírovat. Musím ho dostat.

  Vstal z postele. Podlomila se pod ním kolena, ale odhodlaně vstal. Naštěstí mu neodnesli věci, takže se mohl obléknout. Našel tužku a papír a rychle napsal vzkaz svým zachráncům. Nechtěl vypadat jako nevděčník.

  Přešel k oknu a otevřel ho. Bylo to docela vysoko, ale byla noc, takže by to pro něj neměl být problém. Bez zaváhání vyskočil. Sice dopadl na nohy, ale ty se pod ním opět podlomily a on se skutálel z malého srázu.

  Chvíli byl omráčený, ale nakonec se zvedl. Točila se mu hlava. Co se to se mnou k čertu děje? Pak mu došlo, že v tom šípu, co ho zranil zřejmě byl nějaký jed. Kdyby byl v tu chvíli člověkem, zřejmě by ho to zabilo. A kdyby byl v tu chvíli člověkem, nikdy by nemohl skoro zabít Červeného draka.

  Nyní už nebylo pochyb o tom, že ta lovkyně s ním opravdu byla spolčená. Že by odtud pramenila její nenávist k upírům? Proč s ním ale spolupracovala? Vydíral jí? Hrozil jí, že jí někoho zabije? Nebo, že zabije ji? Na tyhle otázky mu mohla odpovědět pouze ona a nebo Červený drak.

  Musel na chvíli zastavit, aby se mu přestala točit hlava. „Sakra,“ zaklel prudce. Raději se rozhodl, že nebude riskovat let. Kde to jsem, kruci? Vůbec netušil, kde je, jak se tam dostal a jak se dostane domů.

  Ten parchant to měl celý promyšlený. Opatrně vykročil do noci a pro tuhle chvíli byl rád, že je upír. Alespoň viděl ostřeji. Povzdechl si. Bude to ještě těžké. Díky tomuhle zase ztratil stopu a bůh ví, kdy jí zase najde.

  Trochu se zorientoval a vydal se podél cesty, na kterou narazil. Nakonec unaveně zívl a lehl si na zem. Schoulil se na okraji cesty a za chvíli usnul. Opět se ho zmocnily horečky. Probudil se a zjistil, že nad ním stojí… „Iane?“ vydechl nevěřícně. Jen se na něj usmál.

  Zavřel a zase otevřel oči a zjistil, že se mu to vše jen zdálo, že to nebyl Ian. Promnul si oči a vyrazil dál. Cítil, že mu hoří celé tělo, ale byl pevně rozhodnut dostat se do svého bytu a tam se vyléčit.

  Náhle se prudce otočil. Nikdo tam nebyl, ale přesto věděl, že ho někdo sleduje. Jenže kdo? A proč? Pokrčil rameny a pokračoval. Konečně uviděl vesnici, ve které bydlel. Stočil pohled nalevo a zadíval se na hrad, kde bydlel Ian.

  Před očima mu přeběhly vzpomínky. Z náhlého popudu se místo k sobě domů, vydal k Ianovi. Své kroky zastavil až v ložnici. Zadíval se na obrovskou postel, která vévodila pokoji. Téměř viděl, jak se o pelest pohodlně opírá pán domu.

  Jak tam tak stál nebyl si jistý jestli v ní dokáže spát sám. Bez toho, aby vedle sebe slyšel jeho pravidelný dech.

  Náhle něco, ani nevěděl co, upoutalo jeho pozornost. Prudce se otočil a podíval se na místo, kde byl popel, který zůstal z Iana. Nebyl tam. Někdo ho musel odnést. Začalo v něm klíčit podezření.

  Červený drak, pomyslel si. Může ho vrátit zpět do života. Jenže on už nebude to samé, co dřív. Když se mu rozkáže, bez jediného mrknutí oka ho zabije. I přes tenhle risk toužil po tom, aby ho oživil. Toužil spatřit jeho tvář, úsměv, klidně i chlad v jeho očích, jen když ho uvidí.

  Unaveně sebou plácl do postele a dal si ruce za hlavu. Hleděl na strop a nemohl usnout. Stále se jen převaloval a vzpomínal. Téměř cítil jeho ruce, jeho rty, sám měl pocit že mu dlaněmi přejíždí po těle.

  Věděl, že je to jen sen, ale nechtěl se probudit. Chtěl ještě chvíli snít, když už mu byla odepřena skutečnost. Posadil se, protože marný boj se spánkem již dávno vzdal a zahleděl se oknem na úplněk.

  Přemýšlel, kde se skrývá Červený drak a proč je s ním ta lovkyně. Nemohl na to však přijít. Ani na jednu ze svých otázek, a že se mu jich v hlavě honilo nespočet, nedokázal najít odpověď. Ať přemýšlel jak chtěl…

  Nakonec si prohrábl vlasy a vyrazil do noci. Možná to bude lepší, pomyslel si. Tady mu všechno připomínalo Iana a to bylo to poslední, co teď potřeboval pokud se chtěl pomstít. Vykročil ke dveřím a prudce se zastavil.

   Všechno se s ním zatočilo. Podíval se oknem ven a zjistil, že je ráno. Jed, který byl v tom šípu opět začal účinkovat. „Sakra!“ zaklel prudce a opatrně se sunul zpět k posteli. Je slabý jako moucha. Nemůže se teď potulovat venku.

  Nepochyboval o tom, že by ho Červený drak klidně oddělal, když je člověk. Padl do pokrývek a unaveně zavřel oči. To snad není možný, pomyslel si. Jsem úplně k ničemu.

  Promiň Iane, ale zřejmě ho nedokážu zabít. Náhle jako by pokojem slyšel jeho hlas: Co to tady plácáš, ty imbecile. Jistě, že ho dokážeš zabít. Jsi mnohem lepší a vynalézavější. Určitě vymyslíš něco skvělého.  Prudce otevře oči a rozhlédne se kolem.

  Ne, zavrtí hlavou. Byly to jen halucinace. Uvědomil si, že popel, který zbyl z Iana zmizel. Co to znamenalo? Vrátí ho do života jen proto, aby se pobavil nad tím, že ho zabije? Co to pro něj znamená?

  Opatrně se posadil a doufal, že se mu přestane točit pokoj před očima. Nestalo se a tak se opatrně opřel zpět do polštářů. Hleděl tupě před sebe a nedokázal na nic myslet. Myšlenky se mu toulaly všude možně, ale nebyl schopen vymyslet kloudnou větu.

  Promnul si oči a zase se rozhlédl. Kolotoč přestal, ale vstát si ještě netroufal. Co to sakra bylo za blbinu v tom šípu? Jestli mě to bude oslabovat ještě dlouho zřejmě opravdu nic neudělám.

  Zaťal pěsti. Ne! Musím okamžitě vstát a vyrazit. Úplně zapomněl na to, že je člověk a že se s ním všechno točí. Jakmile se postavil na zem, podlomila se pod ním kolena a svět zčernal. Upadl do bezvědomí.

  Proklouzl do pokoje a zadíval se na muže ležícího na zemi. Nebezpečně vycenil zuby, ale ovládl se. Musíš ho zabít, ale ať ví, že jsi to ty. Slyšel hlas toho, kdo ho vzkřísil. Netušil, kdo je ten muž na podlaze a pranic ho to nezajímalo.

  Dostal úkol a byl rozhodnutý ho splnit. Pomalu k němu přešel a sklonil se nad ním. Odhrnul mu z čela vlasy a na okamžik mu před očima přeběhla vzpomínka, na to jak ho ten muž drží v objetí.

  Prudce sebou trhl. Co to bylo?, ptá se v duchu. Kdo je ten muž? To tě nemusí zajímat. Jsi vděčný za návrat do života, takže udělej co ti bylo řečeno a nedumej nad tím. Skloní se k němu a vezme ho do náruče. Zdá se, že má horečku.

  Projede jím vlna vzrušení a ještě něčeho jiného, zvláštního. To přeci není možné… nemůže to být láska… v duchu se sám nad sebou pohrdlivě zasměje a položí ho na postel. Pečlivě si ho prohlíží.

  Jeho černou rozcuchanou kštici, ostré přesto však hezké rysy, trochu křivý nos, smyslná ústa. Jaké má asi oči?, ptá se sám sebe a je zvědavostí bez sebe, až je uvidí. Mírně vystrčená brada svědčí o tom, že je rozhodně tvrdohlavý.

  To já jsem taky, pomyslí si spokojeně a dokonce se poprvé usměje. Kdy se asi probere? podívá se z okna a zjistí, že do západu slunce zbývají ještě tak dvě hodiny. Usadí se na zem a pozoruje svého nepřítele.

  Tohle místo, pomyslí si náhle. Je mi odněkud povědomé. Povzdechne si. Je to hrozný nic si nepamatovat o tom, co bylo předtím. Červený drak, pomyslí si. Zvláštní chlápek, ale momentálně mu byl vděčný, že ho opět vzkřísil.

  V pekle se mu nelíbilo. Bylo tam na něj moc teplo a samej čert. Cynicky se zasměje a položí si bradu do dlaní.

  Muž na posteli se zavrtí. Očekáváním téměř nadskočí, jak se těší až se probudí. Myslí mu probleskne jméno. Daniel. Je to on? Jmenuje se tak? Jak je možné, že zná jeho jméno? Copak se znali předtím?

  Konečně otevře oči a on zjišťuje, že je má zářivě modré, jaké ještě nikdy neviděl. Má přes ně ještě kouřovou clonu, což dosvědčuje, že měl opravdu horečku, jak předpokládal.

  Za chvíli je však při vědomí a naprosto nevěřícně na něj hledí. „Iane?“ vydechne.