Netrpělivě přecházel před jeho domem. Kde se sakra fláká? V tuhle dobu se přeci vracel z té svojí zpropadený stodoly.

  Náhle mu u nohou přistál šíp a na něm vzkaz. Jestli hledáš toho svýho přítelíčka tak nemusíš. Je v dobrých rukou, těch mých. Lovec

  Ian zaťal pěsti. Ten idiot, imbecil, důvěřivej ťulpas a nanicovatej náfuka se nechal chytit. A to mu ještě jako ten největší blbec nechal vzkaz s varováním. Zběsile uvažoval o tom, kde by ho ten šílenec mohl schovávat.

  Být lovcem upírů, kam bych schoval upíra na přechodnou dobu?, dumal. Proč se ten imbecil nechal tak pitomě chytit? Cítil jak ho pomalu začíná přemáhat vztek.

  S námahou otevřel oči. Od doby, co mu na krk pověsil ten kříž přestal vnímat okolí i čas. Kde to kruci jsem? Rozhlédl se kolem a poznal, že je v hrobce. V duchu se častoval všemi nadávkami, na které si vzpomněl. Bylo mu jasné, že z tohohle se jen tak nedostane.

  Stočil pohled na okovy kolem zápěstí. Ostrá bolest, která z nich proudila ho přesvědčila o tom, že i ony stejně jako kříž, jsou polity svěcenou vodou. Čekal kdy se konečně podívá nepříteli do tváře.

  Ten se však stále neobjevoval. Uplynuly hodiny a hodiny a Daniel měl dostatek času na přemýšlení. Najednou byl ochotný přiznat i skutečnost, že Kirstl zřejmě opravdu nebyla člověkem. Jenže čím byla?, pomyslel si pochmurně. To už se zřejmě nedoví.

  Ve chvíli, kdy si uvědomil, že zřejmě neuvidí Iana bylo ochoten přiznat i to, že mu na něm začalo záležet. Sice proti jeho vůli, ale začalo. Teď už to bylo stejně jedno.

  Konečně se otevřely dveře a on mohl pohlédnout do očí… „No to snad ne,“ prohodil nevěřícně. Na okamžik zavřel oči a kdyby měl volné ruce zaručeně by si je promnul. Pomalu je otevřel, jako by se chtěl přesvědčit, že tam stále stojí.

  Dos… nemohl na to ani pomyslet. Dostala mě ženská!, uvědomil si. Jak potupné. V tuhle chvíli si přál zemřít. Živě si dokázal představit Ianův posměšný úšklebek. „Tak ses nám probral, podvraťáku,“ vyprskla nenávistně. Jistě, pomyslel si. Proč by neměla nenávidět upíry, když je lovila.

  Zvedl k ní zrak a zkřížily pomyslné meče. Modrý se zasekl do hnědého. „A?“ optal se klidně. Řezavě se zasmála. „A nic. Stejně jsi jen volavka.“

  „Volavka?“ optal se. Okamžik mu trvalo než pochopil pro koho. „Ian,“ vydechl. Posměšně mu zatleskala. „Výborně. Šmejd je celkem bystrej.“

  „Stejně nepřijde,“ ujistil ji s naprostým přesvědčením. „Podle mého zdroje ano. A můžeš mi věřit, že ten se nikdy nespletl.“

  Odfrkl si. „Myslím, že máš špatného informátora.“ V duchu však doufal, že nepřijde. Náhle mu bylo zatěžko si představit, že by ho dostala.

  „Copak se ti honí hlavou? Úplně slyším, jak ti v ní šrotují kolečka. Jen povídej. Mě se můžeš klidně svěřit. Evidentně spolu strávíme mnoho dní.“

  „Táhni k čertu!“ vyprskl. Opět se zasmála. „Tam už přeci dávno jsi ty, ne?“ Chtěl jí odpovědět, ale odešla. 

  Ian zběsile lítal po okolí a uvažoval nad tím, kde by mohl být Daniel. Zrovna letěl nad jedním hřbitovem, když z hrobky vyšla nějaká žena. Začal mít tušení. Nenápadně se usídli poblíž a čekal co bude dál.

  Uběhly tři dny. Neznámá vždy vešla do hrobky s nějakou posvěcenou věcí a vycházela se spokojeným úsměvem. Jednou se přes stěny ozval výkřik a Ian už nepochyboval. Daniel byl za těmi zdmi a on byl rozhodnutý dostat ho ven.

  Po třech dnech strávených v kobce přestal Danny vnímat okolí. Všechno bylo ponořeno do mlhy. Vymyslela si snad všechny možné druhy mučení. Od svěceného kříže, který měl stále ještě zavěšený na krku, až po bič ponořený ve svěcené vodě. Byl velice rád, že si nevidí na záda. Místo nich totiž měl cáry masa a skoro vůbec je necítil.

  Bez jediné kapky krve nevěřil, že vydrží ještě dlouho. Tři dny bez potravy si začínaly vybírat daň. Kdyby mu v tuhle chvíli pod nos naservírovala malé dítě a pustila ho z okovů nebyl si jistý, zda by se ovládl.

  Podle jejího sebevědomého úsměvu, když odcházela naposledy se začínal obávat, že něco podobného vymyslí, jen proto aby se potom cítil provinile.

  Jediná věc na kterou však dokázal myslet bylo: Iane nechoď sem. Nechtěl, aby se chytil do tak jasné pasti, která na něj čekala. Náhle se kolem něho rozprostřela černočerná tma a on upadl do bezvědomí.

  Nevnímal proto, jak se otevřely dveře a v nich stál Ian s tou, která ho zajala. Držel jí za vlasy. Byl rozhodnut Danielovi pořádně vynadat. Jakmile spatřil jeho bezvládné tělo v okovech s cáry masa místo zad, vztek na něj ho přešel a přesunul se na zcela jiný objekt. Mrsknul s ní o protější zeď. „Ty děvko,“ zasyčel a vrhl se na ní.

  Chtěl jí zakousnout. Byla evidentně v takovém šoku, že se nestihla ani bránit. V tom, aby jí zabil ho však zastavilo jediné slůvko, které bolestně splynulo ze rtů muži, který byl v okovech. „Iane.“

  Netušil jestli to vůbec vnímá, nebo to prostě řekl pouze v agonii, ale okamžitě v tu chvíli zapomněl na tu malou mrchu, co se mu krčila u nohou, i na to že ji chtěl zabít. Jeho myšlenky se v tu chvíli věnovaly výhradně Dannymu.

  Přešel k němu a spočinul na něm pohledem. I přes to jak byl zkušený a i přes vlastní zkušenosti se svěcenou vodou, to byl neútěšný pohled. „Danny,“ vydechl nakonec. Opatrně mu sundal okovy. Sesunul se mu do náruče.

  Zadíval se na něj. Odmítal si připustit něhu, která mu projela tělem. Nevšiml si, že ta ženská zmizela. V ten moment by mu to stejně bylo jedno. Jemně si ho zvedl na rukách a vykročil z hrobky.

  Daniel zamrkal a otevřel oči. Jako ve snu nad sebou viděl obličej Iana, cítil jeho ruce na svém těle. „Chyť se mě,“ zašeptal mu a on si uvědomil, že to není sen, nýbrž skutečnost. Objal ho kolem krku a přitiskl se k němu.

  Ian na něj sklouzl pohledem. Přemýšlel jestli se k němu přitiskl vědomě nebo si představoval, že je někdo jiný. Třeba tu svou Kirstl. Náhle si uvědomil, že na tu ženskou žárlí. Zavrtěl nad sebou hlavou a vychutnával si přítomnost muže ve své náruči.

  Vyšli před hrobku a Ian vzlétl rozhodnut dostat se co nejrychleji na svůj hrad. Daniel se ho držel jako by dostal křeč. Jednou sebou bolestivě trhl a ze rtů mu uniklo zasténání. Ian si uvědomil, že se zřejmě nějak nevybíravě dotkl jeho zad. „Promiň,“ zašeptal mu do ucha. „Už jsme skoro na místě.“

  Konečně dorazili k němu domů. Doslova proběhl celý hrad až do své ložnice, kde ho položil na břicho do postele. Opatrně, aby mu ještě více neublížil, mu sundal oblečení, nebo spíš to co z něj zbylo.

  Zaujal ho řetízek, který měl zavěšený kolem krku. Mohl by odpřísáhnout, že ho na sobě nikdy neměl. Otočil ho na bok a uviděl posvěcený kříž. Serval mu ho z krku a vztekle mrsknul do kouta. Ani si nevšiml, že se sám popálil.

  Sledoval zřetelně bílý obtisk kříže a v duchu té ženské sliboval krutou pomstu v bolestech.

  Obrátil ho zpět na břicho. Došel do kuchyně, kde si vzal studené obklady. Ty mu pak přiložil na záda. Prohnul se bolestí, ale nevydal ani hlásku. Sklonil se těsně k jeho uchu a zašeptal. „Postarám se o tebe, Danny.“

  Nebyl si jistý jestli ho slyšel, ale pochopil, že poprvé za celou jejich hru nelhal.

  Když se přiblížila půlnoc, rozhodl se, že Danielovi obstará nějakou krev. Bylo mu jasné, že ona mu asi neservírovala jednu krávu denně. Naposledy se na něj podíval a pak vyletěl oknem. Doufal, že se mu zatím nic nestane.

  Se znechucením zjistil, že místo aby se vydal do města, rozletěl se na pastvu, kde čekala kráva. Sám nad sebou se ušklíbl. Jak tak sledoval pokojně se pasoucí zvíře rozhodl se, že Danielovi obmění jídelníček a vyrazil do lesa. Počíhal si na vysokou a bez jediného zvuku zaútočil, zakousl se a vysával. Ještě že si vzal tu bandasku, jak říkal své speciální flašce na krev.

  Za hodinu se vrátil. Otočil Dannyho na bok a opatrně se mu pokusil dát napít. Nejprve jí vyplivoval, ale nakonec vypil celý pohár, který mu naservíroval. „Hodnej kluk,“ nezapomněl ho pochválit.

  Začínalo svítat a Ianovi taky něco svitlo. Z Dannyho teď bude člověk. A ti vnímají bolest mnohem víc než upíři. Na poslední chvíli se vydal do lékárny a sebral tam nějaké antibiotika a bolest tlumící prášky, jo a ještě hojivé masti. Nejprve si sice pochutnal na lékárníkovi, ale to Danielovi určitě říkat nebude.

  Kolem poledne se přesvědčil, že se ve svém tušení nemýlil. Daniel sebou prudce trhl a začal sebou na posteli házet, což mu přinášelo ještě větší bolest. Musel ho držet celou svou vahou, v duchu děkoval bohu, že s ránem neztrácí své schopnosti, aby nespadl z postele.

  Podařilo se mu do něj vpravit několik prášků proti bolestem a za hodinu už zase klidně ležel na břiše. Opatrně mu záda natíral hojivou mastí a všelijakými blbostmi, které mu šeptal se ho snažil uklidnit.

  Na okamžik procitl a zadíval se na něj. Byl si ale jistý, že ho absolutně nevnímal. S večerem přišly horečky a ty snáší i upír celkem špatně. Začal blouznit. Ian se díky tomu dozvěděl dost o jeho dětství. Nebylo příliš šťastné.

  Otec od nich odešel, když bylo Dannymu šest a matka se o dva roky upila k smrti. Dostal se do náhradní rodiny, kde byl jeho adoptivní otec šílený do upírů. Zajímalo ho úplně všechno. Dokonce spal v rakvi, aby si vyzkoušel jak žijí.

  Ian se otřásl. Danielovi to v jeho věku muselo připadat přinejmenším velice zvláštní. Pravidelně mu dával v noci pít krve, aby se mu částečně vrátila síla a začaly se hojit rány. Kdykoliv se podíval na jeho záda měl pocit, že vzteky vyletí z kůže.

  Po týdnu se mu začaly hojit a bylo jasné, že po nich zůstanou ošklivé jizvy. Když si byl jistý, že už ho to nemůže bolet otočil ho na záda a prohlédl si ránu od kříže. Byla ošklivá a hluboká. Rychle jí natřel hojivou mastí.

  Daniel otevřel oči, ale clona, která přes ně padla jasně říkala, že nemá tušení, kdo se to o něj tak obětavě stará. To ti spočítám, pomyslel si jednoho večera, když skoro padal únavou. I rána na hrudi se začínala hojit a Ian doufal, že to nejhorší mají za sebou.

  Pohodlně se usadil do křesla, které si přitáhl k posteli a zavřel oči. Za okamžik spal jako už dlouho ne.

  Pomalu otevřel oči a zadíval se na muže spícího v křesle. Uvědomil si, že ho téměř nic nebolí. Na hrudi ho chladila jakási mast, která tlumila bolest. Zapřemýšlel kdy se o něj někdo takhle naposledy staral. Ať se snažil sebevíc nemohl si vzpomenout, kdy to bylo.

  Pousmál se, když uviděl Ianovu rozcuchanou kštici, ztrhanou tvář a vrásky kolem úst. uvědomil si, že mu asi věnoval hodně ze svého času. Mohl ho přeci zabít. Místo toho ho zachránil a staral se o něj jen aby nezemřel.

  „Iane, co byla Kirstl, když jsi zabil?“ zašeptal tiše svou otázku, která ho tížila od doby, co si uvědomil, že je možná pravda co říkal. Náhle si vzpomněl na podivný zápach, který cítil z její mrtvoly.

  Pak mu to došlo s bleskovou rychlostí. Ona byla také upír. Ale jak to? Jak to že to on sám nepoznal? Nevěděla o tom, ale nebyla člověkem. Přesně tohle mu řekl Ian, když se ho pokusil zabít.

  Jak je možné, že si toho nevšiml hned? Na to byla jednoduchá odpověď: byl zaslepen vztekem a nenávistí k Ianovi.

  Asi se mu budu muset omluvit, pomyslí si, když pohledem spočine na jeho tváři. Věděl, že mu bude stále předhazovat, že měl pravdu, ale to mu pranic nevadilo. Konečně byl ochotný si přiznat tu jiskru, která mezi nimi vzplanula.

  Ian se k ránu zavrtěl a Daniel okamžitě předstíral spánek. Starostlivě k němu přistoupil a zadíval se na něj. Vypadalo to, že se rány hojí perfektně. Jen mu dělalo starosti, že se ještě neprobral.

  Zauvažoval nad tím a nakonec se rozhodl, že je to proto že teď je člověkem. Určitě to není nic vážného. Odmítl si přiznat, že by to bylo něco vážného.

  Odešel do kuchyně, aby si přinesl studené obklady a ty pak přiložil na rány. Maličko sebou trhl a Ian ho opět utěšoval šeptanými slůvky. Vpravil mu do úst trochu vody a šel uvařit polévku.

  Aspoň k něčemu mu byly dobré ty dlouhé roky, které žil. Naučil se jednu užitečnou věc. Vařit. Za několik minut se hradem nesla vůně slepičí polévky a Ianův spokojený pískot. Daniel ležící v posteli ho s úsměvem poslouchal.

  Jakmile se však pískot začal přibližovat, nasadil netečnou masku a dál se nechal operovávat. Ian ho opatrně krmil vývarem a byl rád, že nikterak neodporuje. Netušil jak by se mu do něj podařilo dostat horké jídlo.

  Konečně skončil a vydal se opět do kuchyně, aby tam odnesl talíř. Rozepnul mu košil a znovu překontroloval Dannymu rány. Obtisk kříže se již skoro celý zahojil. Spokojeně se usmál a zapnul mu košili. Výborně, pomyslel si pro sebe.

  Jak ho tak pozoroval dostal chuť se ho dotknout. Natáhl se, aby ho pohladil, když v tu chvíli Danielova ruka vystřelila vzhůru a on si ho stáhl k sobě. „Jak dlouho jsi při vědomí?“ zašeptal těsně u jeho rtů. Snažil se nevnímat touhu, která jím projela až po konečky prstů u nohou.

  Otevřel jedno své modré oko a zadíval se na něj. „Od včerejška. Nechtěl jsem ti to říkat. Bylo tak hezký, když se o mě někdo staral,“ prohodil celkem provinile. V tu chvíli byl k sežrání, ale Ian se rozhodl, že neustoupí.

  „Ty jeden idiote. Myslíš, že mě…“ víc toho říct nestihl, protože k němu přitiskl své rty a tím ho spolehlivě umlčel. Okamžik nereagoval, ale ve chvíli, kdy mu jazykem pronikl mezi rty se se zasténáním vzdal.

  Ponořil ruku do jeho vlasů a přitáhl si ho blíž, aby se k němu lépe dostal. Druhou rukou mu přejížděl po zádech. Ian mu vklouzl dlaní pod košili a začal ho hladit po hrudi. Opatrně přejížděl po stále ještě zřetelné jizvě po kříži.

  Daniel přidušeně zasténal bolestí. Chtěl se odtáhnout, ale ruka ve vlasech a rty jemně se otírající o ty jeho to nedovolily. Nakonec se mu přeci jen podařilo vymanit. „Danny,“ vydechl roztouženě. „Měli bychom přestat. Ráno bys toho mohl litovat.“

  Usmál se a vzal jeho tvář do dlaní. „Už je ráno, Iane. A tohohle… Tohohle nebudu litovat nikdy,“ zašeptal.

  Ian se usmál. Sklonil se k jeho rozepnuté košili a políbil ho na rameno, klíční kost, olízl bradavku, jazykem objel obrys kříže. Přidušeně zasténal, když ucítil, jak Ianova ruka hladí přes látku kalhot jeho připravené mužství.

  Zvedl hlavu a zadíval se na mu do očí. Svítila mu v nich stejná touha jakou cítil on sám. maličko se posunul a jejich rty opět splynuly.

  Tělo se otíralo o tělo.

  Daniel cítil jeho touhu téměř na své. Vsunul ruku mezi jejich těla a osvobodil ho ze sevření kalhot. Ianovi uniklo zasténání, když se kolem něj obemkla jeho dlaň. Pomalu přejížděl celou jeho délku. Odtrhl od něj rty jen aby viděl, jak reaguje.

  Zavřené oči, pootevřené rty, tiché vzdechy. Daniel se spokojeně usmál. Pomalu ho zbavil zbytku oblečení, ale ze sevření ho nepustil. Položil ho na záda a zůstal ležet vedle něho.

  Sklonil hlavu a začal ho líbat na krk, přes klíční kost až k bradavce. Jemně kousl a s úsměvem poslouchal roztoužený povzdech. Sjel na břicho, kde obkroužil pupík, aby vzápětí pokračoval v objevné pouti.

  Ian prudce otevřel oči, když se Daniel jazykem dotkl špičky jeho mužství. Zatínal pěsti do prostěradla a nechtěl, aby to skončilo. Před očima mu běhaly hvězdičky, když ho vsál do úst.

  Dlouhými, pomalými tahy ho hladil a jazykem si hrál se špičkou. Cítil, že se blíží k vyvrcholení, a proto ho chytil za vlasy a přitáhl si ho k sobě. „Ty jsi nějak zdivočel,“ zašeptal a polibky mu zasypával tvář. „Vadí ti to s… aaaah,“ zasténal, když mu rozepnul kalhoty a prsty obemknul mužství.

  „Ani v nejmenším mi to nevadí Danny.“ Opatrně, aby mu neublížil, ho položil na záda. rukama klesal stále níž, následovaný ústy. Sevřel mu stehna a maličko roztáhl nohy. Sklonil hlavu a motýlím dotekem mu políbil vzrušené mužství.

  Zasténal, ale chtěl, aby pokračoval, aby ho vzal celého do úst a sál. Jako by mu četl myšlenky, vzal ho mezi rty a začal sát. Danny mu zaťal prsty do ramen a pohnul boky. Chtěl mu vrátit to, co prováděl jemu před několika minutami.

  Začal ho olizovat po celé délce a vychutnával si povzdechy, které mu unikaly skrze rty. uvažoval k čemu by to přirovnal. Zmrzlina, napadlo ho náhle. Jistě, chutnal mu jako jeho oblíbená zmrzlina.

  Jazykem obkroužil špičku a opět ho vtáhnul celého do úst. Chytil ho za vlasy a zdálo se, že si ho přitáhne k sobě, ale on ho naopak přitiskl ještě blíž k sobě a pohnul boky. Vklouzl mu celý do úst a on vyhověl jeho přání.

  Jemně ho kousnul a Daniel mu ještě více zaťal prsty do ramen. Usmál se a pomalu ho nechal vyklouznout. Zklamaně zasténal. „Jsi nějaký netrpělivý,“ zašeptá a nadzvedne se. Pohodlně se mu uvelebí mezi stehny.

  Střetly se očima a on uvězněn zastřeným modrým pohledem do něj začal pronikat. Bolestně zasténal a Ian okamžitě přestal. „Omlouvám se,“ šeptal mu přímo do ucha. „Ale chci tě tak moc, že už se zřejmě neovládnu,“ oddychuje těžce.

  Danny to vyřeší po svém. Chytí ho za tu jeho sexy prdelku a zatlačí. Vklouzne do něj a zasténá. Trochu to ještě bolí, ale dá se to vydržet… „Promiň,“ skloní se k němu a vášnivě ho políbí. Nehýbe se. Chce mu umožnit, aby si zvykl na to, že je v něm. Že ho cítí. Měl pocit, že vzrušením snad praskne a rozprskne se na zdi.

  „Jestli to bude trvat ještě dlouho tak puknu a budeš mě seškrabovat ze zdi,“ zašeptá mu. Daniel se zasměje a on se zkusmo pohne. Když ucítí odezvu, přirazí rychleji. Cítí, že přichází vyvrcholení a chce ho mít sebou.

  Vsune ruku mezi jejich těla a vezme ho do dlaně. Žíznivě pije z jeho úst a rychlými pohyby ho přivádí k vrcholu. Svět oběma vybuchne na milion kousků. Společně se dotknou hvězd.

  Sesune se na něj a těžce mu dýchá na krk. Hladí ho po zádech a spokojeně oddychuje. Odkulí se z něho stranou a zůstane ležet vedle. „Děkuji, Danny,“ zašeptá. Místo odpovědi si ho přitáhne a něžně políbí. „Já děkuji tobě. A nejen za záchranu života.“

  Společně si usnou v náručí.

  Jako první se probudí Daniel. Otočí hlavu a zadívá se na tmavou kštici vedle sebe. Usměje se. Zauvažoval nad tím co se stalo. Bylo to zvláštní, ale ne nepříjemné. Chtěl to prožít znovu. Chtěl se s ním znovu milovat.

  Cítil jak v něm opět stoupá touha a musel nad sebou zavrtět hlavou. „Nehodláš mě tím pohledem zhltnout, že ne?“ ozve se vedle něj a on sebou provinile trhne.

  Zadívá se na Iana a zavrtí hlavou. „Nemusíš mít strach,“ ujistí ho klidně. „Možná bych ten strach měl rád,“ odvětí ten a maličko se nadzvedne. Lehounce ho políbí na rty a Daniel se zachvěje.

  Jejich pohledy splynou a ani jeden z nich neví co dělat dál. Touží po sobě, ale zároveň nechtějí, aby to zašlo natolik daleko. Nechtějí si přiznat city, které cítí. Nakonec se Daniel odtáhne a pohladí ho po tváři.

  Ian si ho zkoumavě prohlíží, ale mlčí. Poprvé za ty léta, co žije se uvědomuje, že mu na někom opravdu začíná záležet. A ten někdo byl Danny. Nechtěl to. Bál se těch citů, ale zároveň to bylo tak nádherné, že nechtěl, aby to skončilo.

  Jenže pak si vzpomněl na to proč se s ním vlastně seznámil. Musí ho zabít. Musí to udělat, aby se dostal k tomu grázlovi. Zatne pěsti. „Danny?“ ozve se tiše. Ten kývne jako že ho poslouchá, a tak pokračuje. „Proč hledáš toho kdo nás stvořil? Proč chceš být opět smrtelník?“

  Tázavě se na něj zadívá, ale neodpoví hned. Cítí, že si musí odpověď promyslet. Sám to neví přesně. Proč se mu vlastně nezamlouvá tenhle život? Nesmrtelnost, každý se ho bojí. To nebylo, když byl normálním člověkem.

  „Proč?“ prohodí nakonec. „Abych mohl dýchat a vnímat, že dýchám. Abych se bál, že mě srazí auto a díky tomu byl opatrnější. Abych mohl mít rodinu a chránit ji. Abych se nemusel skrývat v temnotě. Abych…“ Ian ho umlčí tím, že mu položí ukazovák na rty. „Už dost,“ zašeptá.

  Na dlouhou dobu se odmlčí. Danny má vlastně větší důvod žít. Je upírem teprve chvíli, může se opět stát člověkem, aniž by to byl nějaký větší problém, uvažuje Ian. Jenže i on má důvod najít toho, kdo je stvořil. A aby se tak stalo měl by zabít Daniela. A to on nechtěl.

  Teď už věděl, že to nedokáže. Ze začátku to byla hra, ale nyní tomu bylo jinak. Vzpomněl si na vztek, který jím projel, když ho uviděl v okovech. Na pocit, který cítil, když do něj pronikal. Ne, teď už to nedokážu. „Iane?“

  „Hmm?“

  „Proč ty vlastně hledáš toho, kdo nás stvořil? Proč jsi kvůli tomu ochotný jít i přes mrtvoly?“

  Zadívá se na něj, ale mlčí. Pomalu zavrtí hlavou a vstane z postele. Rychle se oblékne a opět je z něj ten starý Ian, kterého zná. Z očí mu sálá posměch, z celého jeho těla čiší nebezpečí. „Mám takový pocit, že do toho ti vůbec nic není,“ odvětí mrazivě a zmizí.

  Daniel za ním jen tiše hledí. Musí k tomu mít nějaký důvod, přesvědčuje sám sebe. Jinak by to nedělal. Teď už věděl, kdo je opravdový Ian. Muž, kterému se stalo něco zlého. Něco, co ho nutí být takový jaký je. Něco co ho žene v touze ho zabít.

  Zachvěl se. Jaké to bude pokud ho opravdu zabije? Jak se bude cítit, až bude umírat jeho rukou. Nakonec usoudil, že raději ať je to Ian, než nějaký prokletý lovec upírů. Zavřel oči. Náhle se cítil příšerně unavený.

  Věděl, že se Ian vrátí zpět na svůj hrad a tak pomalu zavřel oči. Za chvíli usnul,protože jeho tělo ještě nebylo zcela v pořádku. A začínalo svítat, což znamenalo, že pro něj bude lepší svou lidskou podobu prospat. Nebyl si totiž jistý, zda by byl schopný zvládnout bolest, která by ho zcela jistě znovu ovládla.

  Do pokoje proklouzl stín a nenávistně se zadíval na muže v posteli. Znechuceně si odplivl, když si uvědomil, co v té posteli oba ti paraziti dělali. Byl by rád, kdyby se povraždili navzájem, ale to se evidentně nestane.

  Neslyšně přešel k posteli a sklonil se nad muže v ní. Z kapsy vytáhl nůž a chystal se muho zarazit do srdce. Nyní byl smrtelníkem a jeho smrt by byla velice rychlá. Vyrušil ho však nějaký šramot venku.

  Rychle zanechal alespoň vzkaz a zmizel. Srdce mu však svírala sžíravá nenávist.

  Daniel se probudil a s podivem se zadíval na vzkaz, který měl hozený na prsou. Že by se Ian vrátil a nechal mi tady vzkaz?, podivil se v duchu. Když vzal sněhobílý papír do ruky, strnul. To nebyl Ian, kdo to napsal. Byl to ten po kom tak usilovně pátrali. Byl to ten, který je stvořil.

  Pomalu po něm přejížděl a s každým řádkem v něm narůstal vztek a touha zabíjet.

  Děkuji vám oběma, že jste se zúčastnili mé hry. Byla to obrovská zábava a takhle jsem se nepobavil skutečně dlouho. Je mi líto, že to musím udělat, ale hra je u konce. Je načase stáhnout oponu. A zničit hlavní aktéry celé téhle šarády. Doufám, že jste si spolu pořádně užili. Bylo to totiž poprvé a naposledy. Jo a malá zprávička pro Iana. Abyste se ke mně dostali musíš zemřít ty, nikoliv Daniel. Pokud tě však Daniel zabije mohu tě navrátit zpět do života, protože jsem to byl já kdo tě  stvořil. A pokud tě znovu vzkřísím nebudeš si nic pamatovat. Budeš jako stroj, budeš mě poslouchat na slovo a když řeknu, abys ho zabil, uděláš to. Jaké bude vaše rozhodnutí?  Au revoir, pánové. Uvidíme se v pekle. I když na mě tam budete čekat ještě hodně dlouho. Váš Červený Drak

  Takže jsem měl pravdu, pomyslel si. Opravdu musím zabít Iana, abych dostal zpátky svojí duši. Zaťal pěsti. Přeci musí existovat jiná možnost.

  Za několik hodin se vrátil Ian. Překvapeně se zadíval na bledého muže ve své posteli. Byl to docela nezvyk ho tam vidět, ale neměl čas nad tím přemýšlet. „Co se stalo, Danieli?“ zeptal se klidně.

  Muž k němu vzhlédl a zavrtěl hlavou, jako by se chtěl přesvědčit, že to není pravda. Ian si všiml, že v ruce drží jakýsi zmuchlaný papír a rychle k němu přešel. Vytrhl mu ho a začetl se. Tentokrát bylo na něm, aby ztuhl.

  Přestal vnímat okolí a vzpomněl si na to, co se stalo na úplném začátku jeho upířího života. Běžela k němu malá hnědovlasá holčička. Měla rozesmátý obličej, rozpražené ruce, kolem tváří jí vlály vlasy. Byla skoro u něj, když se nad ní snesl stín a potom se i s ní vznesl. Chtěl se s ní jen rozloučit než jí navždy opustí po zjištění, že je upír a bylo mu to odepřeno. Zuřivě hledal toho, kdo jí unesl. Nakonec nenašel nic. Jen její bezvládné tělíčko ve stoce s dvěma sotva znatelnýma tečkami na hrdle.

  Červený drak. Nyní nevěřícně kulí oči na jméno pod vzkazem. Nedokázal tomu uvěřit, ale zároveň šestým smyslem vycítil, že je to pravda. Že to není jen zlý sen, jak stále doufal. Daniel sledoval, jak ztuhnul. „Co se děje? Ty ho snad znáš?“

  Jako v mrákotách přikývne. „To on mě najal, abych tě zničil. To on je zatím vším. To on mě byl navštívit ten den, co jsi u mě byl poprvé.“

  „COŽE?!“

  „Je to tak. Řekl mi, že abych se dostal k tomu, kdo mě stvořil, musím tě zabít.  A já pitomec zabedněnej jsem tomu uvěřil. A ono je to zatím naopak. Ty musíš zabít mě, aby se ti vrátila duše.“

  „Proč ho hledáš, Iane? Ale pravdu.“ Oslovený sklopil hlavu a zůstal stát uprostřed místnosti. Daniel pomalu vstane z postele a přejde k němu. Natáhne ruku, chytne ho za bradu a něžným dotekem ho přinutí se na něj podívat.

  Náhle je mu jako by dostal obrovskou palicí po hlavě. Ještě nikdy v jeho zeleno-černých očích neviděl to co teď. Prázdno, smutek, bolest. Už to nebyl ten světem protřelý posměváček. Zřejmě se mu na okamžik podařilo spatřit Iana, jakým byl na začátku toho všeho.

  Trpělivě mlčel a vyčkával až se sám rozhodne mluvit. Věděl, že nevnímá jeho, ale je o stovky let zpátky v minulosti. „Zabil ji, Danny,“ zašeptá bolestně a trochu nevěřícně. Trhnutím hlavy se snaží odehnat obraz jejího mrtvého tělíčka, ale nedaří se. „Zabil mou malou  sestřičku,“ vydechne sotva slyšitelně.

  Daniel ani na okamžik nezaváhá. Je to jako by se to stalo jemu, natolik zřetelně cítí bolest, kterou schoval za masku posměchu.

  Přitáhne ho k sobě a obtočí kolem něho paže. Snaží se mu vytrhnout, ale nedovolí to. Skloní se těsně k jeho uchu a zašeptá: „Dostaneme ho, Iane.“

  „Ale co tvoje duše?“

  „Čert vem duši!“ prohodí zapáleně. „Miluji tě, Iane,“ přizná to, co donedávna tajil. Když to ale řekne nahlas uleví se mu. Ian ani mrknutím oka nedá najevo, že by ho to překvapilo. Neřekne vůbec nic. Jen ho obejme a přitiskne se k němu. „Děkuji ti, Danny.“