Byl krásný letní večer a na město se pomalu snášel soumrak. Zapadající slunce utápělo budovy v rudé záři a nezasvěcený pozorovatel by si pomyslel, jaká je to nádhera. Ne však muž stojící na mostě a upřeně hledící dolů. Díval se na stříbrnou hladinu jezírka a přemýšlel, kdy mu ukáže jeho pravou podobu: černé prázdné oči, upíří tesáky a nelidské drápy.

Když se ani po deseti minutách nic nestalo znechuceně hodil kamínek do vody. Hladina se sice rozčeřila, ale opět v ní viděl to, co předtím: krátké černé vlasy, zářivě modré oči, pohledný obličej s normálními lidskými rysy. Netušil proč tolik touží vidět horší stránku svého já, ale nemohl si pomoci. To že je upír zjistil poměrně nedávno, konkrétně před třemi měsíci, kdy se u něj začaly projevovat příznaky, a nikterak ho to nepotěšilo. Kdo by měl taky radost z myšlenky, že bude žít navždy, aniž by si přitom opravdu užíval život. S povzdechem se otočil a strnul. Cítil, jak se s nadcházejícím večerem mění. Začaly se mu prodlužovat řezáky i nehty, začínal vidět ostřeji, cítil strach oběti a tlukot jejího srdce.

Uklidni se!, poručil si tvrdě, ale věděl, že to neovlivní. Kdo to bude tentokrát?, pomyslel si masochisticky. Snažil se sice omezovat jen na zvířat, ale upír v něm byl silnější. Chtěl víc. Chtěl lidskou krev. A to si všichni myslí, že upíři prahnou jen po dívkách, ušklíbl se ironicky. To monstrum v něm chtělo sice lidskou krev, ale bylo mu jedno zda to bude muže, žena či dítě.

Nejhorší upíří život je ten se svědomím, zaznělo mu náhle v hlavě. Věděl, že mu to někdy někdo říkal, ale v životě ho nenapadlo, že to někdy bude moci vztáhnout i na sebe. Jenže právě tohle on byl. Upír se svědomím.

Zhluboka se nadechl ve snaze odvrátit neodvratitelné. Zaťal ruce v pěst tak silně, až mu drápy vyryly do dlaní krvavé cejchy. Ještě chvíli váhal a pak se rozběhl, protože věděl, že už to nebude dlouho trvat. Sotva doběhl do temného domu se zakrytými okny a zamkl za sebou masivní zámek cítil, že proměna je dokonána.

  Do chřípí ho uhodila prudký pach krve a v uších mu znělo bijící srdce. Zda bylo jeho nebo někoho jiného určit nedokázal. Oči nyní dokonale vidící ve tmě se rozhlížely kolem, jako by doufaly, že z temnoty vystoupí někdo, nebo něco, co se mu ochotně nabídne k večeři.

  Nepatrný šramot, kterého by si za normálních okolností vůbec nevšiml, ho vyburcoval k plné pozornosti. Stál a tiše naslouchal, dokud se zvuk neozval znovu. A pak se neomylně otočil a skočil. Zalehl cosi pevného a hřejivého. Všemi smysly vnímal strach a paniku šířící se celou tou bytostí. Tesáky ostré jako nože se pomalu přibližovaly ke štíhlému krku, který ve tmě dokonale rozeznal.

  Přestaň!, ozvala se jeho lidská část, která se odmítala vzdát. Nech ho být! Sám nevěděl, jak poznal, že se jedná o chlapce. Třásl se po celém těle a on sváděl svůj vnitřní boj. Bylo velmi pravděpodobné, kdo tentokrát vyhraje. Opět se začal sklánět dolů, když ho zarazil tichý šepot: „Prosím, neubližujte mi.“

  Stejně rychle jako se na něj vrhl se i odkulil. Dalo by se říci, že spíše odletěl do druhého koutu místnosti, kde zůstal nehybně stát. Sledoval, jak se ze země pomalu sbírá mladý muž. Mohlo mu být tak kolem osmnácti devatenácti let. Měl na sobě jednoduché černé kalhoty a bílou košili. Tmavě hnědé, skoro černé, vlasy mu splývaly k ramenům.

  Klouzal pohledem po jeho obličeji s ostře řezanými rysy a obával se zadívat se mu do očí. Tušil co v nich uvidí. Strach, hrůzu, paniku. Lidé často to čeho se bojí začnou nenávidět. A to co nenávidí chtějí zabít! Znovu ten neznámý, ale zároveň podivně známý, hlas z minulosti. Snaží se ho snad navést na špatnou cestu? Nebo ho nějakým způsobem varuje? Nevěděl.

  Nakonec se přece jenom odvážil pohlédnout neznámému do očí. Okamžitě poznal, co znamená kouřová clona, která se mu odrážela v pohledu. Byl slepý. Nemohl vidět, jaké monstrum se z něj stalo. Že jeho oči jsou podlité krví, tesáky sahají až téměř k bradě, chřípí je rozšířené. Částečně se mu ulevilo, ale zůstával obezřetný. Byl možné, že to pouze předstírá, i když jeho by obelhával jen těžko. „Co tu děláš?“ zeptal se nakonec zastřeným hlasem, který proměnou ještě více zhrubl.

  Oslovený sebou trhl, ale přeci odpověděl. „Schoval jsem se před bouřkou. Vy snad ne?“

Teprve nyní si všiml, že venku zuří bouřka. Hromy se ozývaly jasně a blesky jistě také osvětlovaly již temné město. V touze po krvi se jeho smysly soustředily pouze na tohle a on si nevšiml, že se venku spustila hotová Sodoma Gomora.

 „Proč jsi nešel domů?“

Chvíli jen nehybně stál a nakonec se svezl podél zdi k zemi. Byl v pokušení k němu vykročit, ale nevěděl jestli ho horší část jeho já znovu neovládne a proto se ani nepohnul. „Nestihl jsem to,“ prohodil unaveně, ale on vycítil, že mu neříká pravdu. Nevyptával se. Čím méně toho o něm věděl tím lépe. Když o něm nebudeš nic vědět bude se ti lépe zabíjet, pronesla jeho démonská stránka.

  Prudce sebou škubl. „Jak se jmenuješ?“ Musím se o něm dozvědět co nejvíc, poroučel si zoufale. Pak mu neublíží. „Ian.“

  Ian, opakoval si v duchu. Neobvyklé jméno. Zvláště v jednadvacátém století na anglickém venkově nedaleko Londýna. „A vy?“ odvážil se nakonec zeptat.

  Dlouho mlčel a uvažoval zda mu to má říct. Pokud tak udělá bude to moc osobní. Nechce, aby o něm věděla. Chtěl pro něj zůstat Panem Neznámým. Mohl by se začít vyptávat a to co by slyšel by ho nepotěšilo. Proč kazit takovému dítěti radost? „Kolik je ti let?“

  Ani sval ve tváři nedal najevo, že by mu vadilo, že neodpověděl na otázku. „Dvacet.“

  Je starší než jsem předpokládal. „Jste nějaké strašné monstrum, že se přede mnou ukrýváte tak daleko, ačkoli víte, že vás stejně nemohu vidět?“ zeptal se tiše.

  Kdybys jen věděl, že kuješ do živého, pomyslel si ironicky. „Kdybych řekl, že ano utekl bys pryč?“

  Zavrtěl hlavou. „Nemám rád bouřky.“

  „Takže by jsi radši zůstal zamčený v jednom skladišti se stvůrou než vyrazit do bouřky?“

Hrdě zvedl bradu. „Ano.“

  Udiveně na něj hleděl. „V tom případě se ke mně raději moc nepřibližuj!“ varoval ho a vstoupil ještě více do stínu. Založil si ruce na hrudi a opřel se o zeď. Nepřestával ho však ostražitě pozorovat. Stále měl pocit, že před ním něco tají. 

  Hleděl na něj, ale tak aby si toho nevšiml. Byl opravdu zajímavý. Měl co dělat, aby se neusmál. Byl rád, že dokázal skrývat svou pravou identitu. Sice to byl občas problém, ale ještě pořád to zvládal.

  Klasický upír, pomyslel si spokojeně. Černé vlasy, nyní i černé oči, ostré rysy smyslná ústa. Když na nich spočinul pohledem nenápadně se olízl. Cítil jak se mu začínají objevovat tesáky, ale ovládnul se. Možná bych s ním mohl zapříst rozhovor. „Vy jste z města?“ měl velké problémy předstírat, že je nevinný a naivní mladík.

  Stočil k němu pohled. Ten kluk mu začínal lézt na nervy. „Ne,“ odvětil. Nemusí vědět všechno. Ian se zhluboka nadechl a poznal, že mu lže. Nedal na sobě nic znát a pokračoval v hovoru. „Tak to se už asi nesetkáme.“

  „Ne že by mě to mrzelo,“ zabručel, tak aby ho neslyšel. Slyšel, ale nehodlal mu to vykládat. „Co jste to říkal?“

  „Že je to veliká škoda,“ prohodil nahlas. „A teď by sis měl odpočinout.“

  Nic nenamítal a lehl si na zem. Pozoroval ho ze svého místa a začínalo se ho zmocňovat vzrušení. Iane, vynadal si. Už jsi tady na tom světě moc dlouho, když tě začínají přitahovat muži. Jenže od něj nedokázal odtrhnout zrak.

  Daniel, tak se jmenuje, jak si zjistil, byl znám po celé zemi. Vyprávělo se o něm jako o upírovi se svědomím. Když nemusel lidi nezabíjel a to bylo skoro pořád, protože všude se páslo dobytka dost a dost.

  Naproti němu Ian se vůbec nerozpakoval občas zakousnout nějakého toho člověka. Pousmál se, když si vzpomněl na svojí včerejší večeři. Ještě teď cítil ten její strach. Roztouženě vzdychl a upoutal na sebe nežádoucí pozornost.

  Zaslechl tiché vzdychnutí a okamžitě se podíval na nezvaného hosta. Pořád mu připadal tak nějak podezřelý. Jak by se sem mohl dostat, když je údajně slepý. Věděl, že jeho smysly nejsou tak dobré jako u jiných upírů, ale věřil, že se nemohl splést. Přesto zůstával ostražitý.

  Sledoval jeho napjaté tělo. Jaké by to asi bylo rukama to jeho napětí uvolnit. Mírně nad sebou zavrtěl hlavou. Až k němu proudila jeho ostražitost, nedůvěra a tak trochu i strach. Věřil tomu, že se bojí. Není upírem dlouho.

  Dvě stě let, zapřemýšlel náhle. Není to jednoduchý život. Občas ho ta jednotvárnost unavuje. Znovu se zahledí na jeho tělo a přejíždí ho vilným pohledem. Nevěří, že by se mezi nimi mohlo něco stát. Na to byl Daniel, hmm… jak jen to vyjádřit. Moc konzervativní, to je to správné slovo.

  Příliš si zakládá na své lidské stránce. Ian začínal mít hlad, ale věděl, že musí vyčkat. Chtěl o něm zjistit co nejvíc. A nejlíp se to dá poznat z jeho chování při proměně. Zatím byl ostražitý, ale vycítil, že začíná mít hlad.

  Bloudil k tomu klukovi na zemi stále častěji pohledem. Tak lákavé soustíčko, šeptalo jeho temné já. Proč nejdeš a nevezmeš si ho? Ochotně s tebou zůstalo na večeři. Jen ještě netuší, že ono bude hlavním chodem. Zaťal pěsti a nadále se dokázal ovládat.

  Na tom chlapci ho cosi zaujalo. Vypadal tak nevinně a přesto se mu zdálo, že za tou slupkou naivnosti se skrývá něco jiného. Temného. Nepoznaného.

  Klonilo se k půlnoci a Daniel se zhluboka nadechl. Zavětřil. Ano, neomylně ucítil pach jiného upíra. A byl tady v té místnosti. Rozhlédl se kolem. Stočil pohled na Iana. Stále ležel na zemi a sledoval ho. Oči mu svítily zvláštní směsicí zelené a černé a jemu to konečně došlo.

  Není slepý. A ještě k tomu je upír jako on. Přeletěl halu až k němu, ale Ian to zbystřil a vyskočil. Lehce se mu vyhnul. Skladištěm se ozval výsměšný smích. „Konečně ti to došlo,“ vysmíval se. „Ty parchante,“ zasyčel. „Co chceš?“

  „Co chci? Chtěl jsem se na tebe jen podívat.“

  Ian ho pozoroval. Je ještě lepší když se vzteká, pomyslel si spokojeně. Jenže tahle malá nepozornost ho stála svobodu. Ocitl se přitisknutý na zdi s Danielovýma rukama pod krkem. Usmál se na něj. „Koukám, že taky umíš vystrčit drápky, co?“ optá se kousavě.

  „Proč mě sleduješ?“ zasyčí mu a Ianovým tělem projede zachvění. Já už jsem asi opravdu unavený stereotypem, pomyslí si, když mu od hlavy až ke konečkům prstů projede vzrušení.

  Daniel ho propaluje chladným pohledem. Ucítí ten záchvěv, ale nedá to na sobě znát. Pouze v duchu si dovolí být překvapený. „Proč tě sleduju? Mluví o tobě celé tohle město a mě napadlo, že by bylo zajímavé tě vidět, potkat, dotknout se  tě,“ zašeptá hříšně a natáhne se natolik blízko, že má možnost škádlivě ho kousnout do ruky.

  Má co dělat, aby neucukl a nepustil ho tak na svobodu. „Prý máš rád dobytek,“ prohodí výsměšně. „A ty prý zase lidi,“ odvětí mrazivě. „Ale, ale Upír se svědomím se nám zlobí.“

  Sleduje jak mu v očích tančí posměch, ale nenechá se vyvést z míry. „Měl jsem tě vysát ještě, když jsem nevěděl, kdo jsi.“

  „Proč to nepřátelství? My upíři bychom měli držet spolu, ne?“ Daniel nemůže uvěřit svým uším. Držet spolu. Oni dva. To byl ten největší vtip, jaký slyšel. „Víš, už mě nebaví, že mě takhle držíš. Kdybys aspoň něco dělal…,“ v očích mu svitne prazvláštní světlo, „… tohle už mě fakt nudí.“

  Pustí ho a uvažuje jestli to udělal svou vlastní vůlí, nebo jestli mu to Ian vnutil. „Já tě do ničeho nenutil,“ prohodí jako by mu četl myšlenky. Ostře po něm hodí pohledem a to u něj vyvolá výbuch smíchu.

  Opět se přesunul do kouta místnosti a opřel se o zeď. Oči nespouštěl z Iana. Ten se líně posadil na zem, zkřížil nohy pod sebe a mlsně si ho prohlížel. „Nedívej se na mě tak,“ zasyčí asi po půl hodině. „Jak?“ ozve se nevinně z podlahy.

  Já ho snad zabiju, pomyslí si. „Ty víš jak… A přestaň si hrát na neviňátko. Oba víme, že to rozhodně nejsi.“

  „Já to vím, to je pravda, ale jak to můžeš vědět ty?“ zeptá se téměř mile a Daniel se na něj překvapeně podívá. „Známe se přeci jen několik hodin a přiznej si to. Do půlnoci jsi nepoznal ani to, že jsem upír.“

  Zatvrzele mlčel, ale věděl, že má pravdu a to se mu nelíbilo. Ale ještě víc se mu nelíbilo to, že je tady s ním. Že cítí to jeho proklatý vzrušení, které se pomalu přesouvá i na něj. Uklidni se!, přikázal si. Zhluboka se nadechl a mohl zase normálně, no ne tak úplně, uvažovat.

  Ian musel přiznat, že se po dlouhé době dobře baví. Pozorovat Daniela, jak se ho snaží nevnímat, ignorovat a ono to nejde byla celkem zábava. „Jaká škoda, že tě nakonec budu muset zabít,“ pronese náhle do ticha.

  Vidí jak sebou trhne a jeho pobavení se ještě zvětší. „Co tím jako chceš říct?“ ptá se naprosto nevěřícně. Upír by zabil upíra? Naivko, vynadá si vzápětí. Copak nevíš, že jim není nic svaté. Ostatně jsi jedním z nich.

  „Jak je možné, že ty jsi upír,“ prohodí s pobavením a Daniela tím ještě více rozladí. „Ty si opravdu myslíš, že se mezi sebou nezabíjíme. To víš, že ano. Důvodů je mnoho, ale tebe zabiju čistě z rozkoše.“

  Jejich oči se střetnou a skladištěm poprvé proběhne vlna vzrušení, kterou vyslala obě jejich těla. Ian se jen spokojeně usměje. „Vidím, že i na tobě si život upíra vybral svou daň.“

  „Zapomeň na to,“ prohodí rázně. „Nemám v úmyslu dělat to, co se ti teď určitě honí hlavou.“

  „Myslím, že kdybys věděl, co se mi teď hodí hlavou utekl bys co by ti nohy stačily.“

  Stačí jediný pohled Daniela a on vybuchne ve smích tak bouřlivý, až to druhého upíra rozladí natolik, že po něm znovu skočí. „Ale, ale. My jsme dneska nějaký útočný. A to všichni říkají, jaký jsi mírumilovný upír.“ Slovo mírumilovný přímo vyplivne.

  „Ty nejsi člověk!“ odsekává. „A to znamená, že ke mně nemůžeš být mírumilovný?“

  Stiskne mu hrdlo. „To znamená, že ty a já nemáme absolutně nic společného.“

  „To si ale trochu pleteš pojmy. Ty a já toho máme společného mnoho. Dokonce i původce toho všeho.“

  Náhle zbystří všechny své smysly. „Co tím chceš říct?“

  Povzdychne si. „Proč jen mi neřekli, že jsi tak naivní. Tebe a mě stvořil stejný upír.“

  „Kdo?“

  „To nevím. A kdybych to věděl, stejně ti to neřeknu. Je tak zábavné s tebou bojovat. Vzrušující,“ šeptá podmanivě a Daniel na něj jen nevěřícně hledí. Je natolik vyveden z míry, že uvolní sevření. Ian toho využije a vrhne se na něho.

  Ne však proto, aby ho usmrtil či něco jiného. On mě líbá, pomyslí si naprosto nevěřícně, když ucítí jeho rty na svých. Chce ho odstrčit, ale zjišťuje, že má větší sílu než on. Kdykoliv ho mohl zabít nebo se prostě vymanit z jeho sevření, ale on nic neudělal.

  Náhle si uvědomí, že je to vlastně i trochu vzrušující. Zvláštní, ale vzrušující, cítit jeho rty na svých. Jeho jazyk bloudící v jeho ústech.

  Ian se od něj odtrhne, sám překvapen svou prudkou reakcí. Pousmál se. „Zajímavé,“ prohodil, když vstal a oprášil si košili. Daniel ho propichoval vražedným pohledem.

  Pohledem mimoděk zabloudil k malému okénku a zjistil, že se začíná rozednívat. „Iane,“ oslovil ho a otočil se k němu. Druhý upír byl pryč. Kam kruci zmizel?, podiví se. Zrovna, když se ho chci na něco zeptat tak si zmizí.

  Zajímalo ho totiž proč může přes den normálně na slunce. Všude v knížkách o upírech četl, že musejí přes den spát v rakvích. Mávl nad tím rukou a vyšel do svítání. Nevšimne si, že nad ním zakroužil stín a pak se jediným mohutným máchnutím křídel ztrácí v dáli.

  Spokojeně se usmál, když za sebou zavíral dveře své pracovny. Posadil se do křesla a nohy hodil na stůl. Ten Daniel je opravdu pozoruhodný. Nalije si skotskou a napije se. Její chuť nevnímá, ale to je mu v tu chvíli jedno.

  Myšlenkami stále bloudí u minulé noci. Byl tak zvláštní na upíra. Tak naivní. Stále ještě nedotčený neřestmi. Mohl bych ho něco naučit, pomyslí si. Místností se rozlehne jeho tichý smích. Měl se ho zbavit, protože byl na obtíž, ale nakonec se rozhodl, že si s ním ještě trochu pohraje.

  Proč taky ne. Má právo se pobavit. A něco mu říká, že tohle bude velice zajímavá hra.

  Uvolněně se opře do křesla a zavře oči. Byl tak sladký, vzpomene si na ten drobný polibek. Jak se kvůli tomu čertil. Však on se ještě naučí rozkoším věčného života. Na okamžik zvážní, když si uvědomí, co by se mohlo stát, kdyby Daniel přišel na to, co ho může vrátit k životu.

  Pak se zase uvolní. Není to možné. Musel by mu to sám říct. A hlavně, by musel vědět, kdo je oba stvořil. A to neví ani on sám, pochyboval o tom, že by to věděl Danny.  Kdy mu tak začal říkat? Vstal a přešel k oknu se zataženými závěsy.

  Opatrně jeden odhrnul a zadíval se do zářivého dne. Možná by se mohl s Danielem setkat za normálních okolností. Docela ho zajímalo, jak vypadá ve skutečnosti. Nápad se mu začal zamlouvat víc a víc a nakonec popadl svůj černý kabát a vyrazil ven.

  Kde bych ho tak mohl najít?, uvažuje. Rozhodl se, že využije své schopnosti a najde ho po čichu. Našel ho poměrně snadno. Stál na mostě přes místní řeku, jak na ní zamyšleně hledí. Dělá to často? Neslyšně se postaví vedle něj.

  Vycítil jeho přítomnost ještě než se vedle něj postavil. Nechtěl dát najevo, že o něm ví. Mohl pro něj být velice nebezpečný, obzvláště teď, když je nejvíce zranitelný coby člověk. Nakonec nevydržel to napjaté ticho a prohodil. „Co tady chceš?“

  „Ale, ale pán je nějaký nedůtklivý,“ pronesl pobaveně. Střelil po něm nevraživým pohledem. „A taky stejně nedůtklivý jako včera, že? Nemusíš mít strach. Jsem jako ty, přes den ztrácím své schopnosti.“

  Daniel nevěděl proč, ale tohle prohlášení mu rozhodně nevěřil. Stočil k němu pohled, který jasně naznačoval, co si o tom myslí.

  Ian se v duchu usmál. Dělal dobře, že mu nevěřil. On totiž své schopnosti neztrácel. Nevěděl, jak je to možné, ale bylo tomu tak. Dříve se obával chodit ve dne na slunce, ale po radě jednoho upíra, to nakonec přestal dělat. Byl takhle velice spokojený.

  „Proč mám takový pocit, že mi nevěříš?“

  „Možná to bude tím, že ti opravdu nevěřím. Co zase chceš? Včerejšek ti nestačil.“

  Zasmál se řezavým smíchem, po kterém se Daniel otřásl. „Včerejšek byl jen začátek.“

  „Čeho jako? Snad si opravdu nemyslíš, že s tebou budu soupeřit nebo bojovat.“

  „Myslím, že pro tebe vymyslím nějakou zajímavou hru, co ty na to? Třeba by tady náhle mohly dojít zásoby těch prokletých krav, který máš tolik rad. Co bys pak jedl?“

  „Nic,“ odsekl, ale zatrnulo mu při té představě. Musel by odejít, nebo začít vysávat lidi. „Ach jak rád bych ti teď viděl do hlavy,“ prohodil Ian vilně s mlsným úsměvem. „Nic zvláštního bys tam nespatřil mohu tě ujistit.“

  Opřel se o zábradlí. „Já myslím, že bych tam toho našel víc než dost. I když je pravda, že to co je v mojí hlavě bych u tebe asi hledal jen těžko.“

  „Proč si nenajdeš někoho jiného koho bys mohl otravovat. Já o to totiž nestojím.“

  Okamžik bylo ticho. Daniel se na něj poočku podíval. v očích měl prázdný výraz a hleděl kamsi do dáli. „To je mi opravdu líto, ale z jistého důvodu tě prostě musím zničit.“

  Nehnul ani brvou. „A ten důvod?“

  Pohodil rameny. „Na to je ještě brzy.“ Sklonil se k němu a zašeptal mu do ucha. „Mohu tě ujistit, že na tvé umírání je ještě brzy. Nestačil jsem si s tebou dostatečně pohrát. Prozatím jsi v bezpečí.“

  Daniel zvedl hlavu a uvědomil si, že začíná opět noc. Zdálo se mu, že dnes to uteklo strašlivě rychle. Cítil jak se mu opět prodlužují tesáky a oči se začínají pozvolna měnit. „Možná by sis měl začít dávat pozor spíš ty, Iane.“

  Ten se na něj pobaveně podíval. „Snad si nemyslíš, že uvěřím tomu, že mi od tebe hrozí nějaké nebezpečí.“

  „To poznáš ve chvíli kdy uděláš něco za co tě budu moci nenávidět.“

  Chtěl něco výsměšně odseknout, ale na poslední chvíli se odmlčel. Něco na tónu jeho hlasu, na tom jak to bylo vysloveno ho zaujalo. Věřil, že pro něj opravdu může znamenat nebezpečí. Poprvé si ho prohlédl s opravdovým zájmem.

  Před proměnou měl modré oči, ale nyní mu začínaly tmavnout, protože se blížila noc. Rysy se moc nezměnily jen byl trochu více opálený než včera. Černé vlasy mu spadaly do tváře a on najednou dostal chuť mu je odhrnout.

  Byl si téměř jistý, že by se dokonale pobavil jeho reakcí. Hleděl na jeho odhodlaný výraz a opravdu cítil, že mu od něj může hrozit nebezpečí. Jenže nebezpečí znamená adrenalin a ten on přímo zbožňuje.

  „Zřejmě si vezmu tvou radu k srdci, drahý Danieli,“ prohodí tiše a zmizí jako pára nad hrncem.

  Nevěřícně koulí oči na místo, kde ještě před chvíli stál ten zpropadený, prolhaný upír. Jak to proboha udělal?, pomyslí si užasle. Zvedne hlavu jestli ho ještě někde neuvidí, ale jediné co spatří je temná obloha a sem tam nějaká ta hvězda.

  Pokrčí rameny a raději se jde ukrýt do skladiště, kde ho potkal. Než vejde dovnitř ujistí se, že tam nikdo není. Nestál o společnost lidí a tím méně o společnost nějakého zatoulaného upíra, který by tam mohl být.

  Uvnitř se opře o zeď přemýšlí. Kupodivu se však jeho myšlenky nestočí ke Kirstl jako obvykle, ale k Ianovi. Opět vidí ty jeho provokativní zeleno-černé oči, výsměšně zdvižené koutky rtů, ostré rysy.

  Jakmile se jeho vzpomínky dostanou k polibku tvrdě zakleje. „Sakra!“ Copak se mu opravdu vetře i do vzpomínek?

  Donutí se myslet na Kirstl. Jeho malou Kirstl. Měl jí moc rád, ale když se dověděl, že je upír raději od ní odešel. Chtěl jí ochránit před… před čím vlastně? Aby byl upřímný bylo to před ním samotným.

  Netušil jak by se zachoval při proměně a bál se že by jí ublížil. Vybavil si její slzy, když jí řekl, že je konec. Musel jí namluvit, že má někoho jiného. Zřejmě by bylo těžké jí vysvětlit pravý důvod. V duchu si přehrál, jak by asi vypadal rozhovor. „Ahoj Kirstl, víš jsem upír a dostal jsem na tebe strašnou chuť, a proto bude lepší, když se spolu rozejdem, abych tě při první příležitosti nevysál do poslední kapky krve.“

  Zavrtěl nad absurditou takového oznámení. Pravděpodobně by popadla první kus dřeva, který by našla a pokusila by se mu ho vrazit do srdce, jako kůl. Ironicky se ušklíbl.

  V tuhle chvíli byl rád, že se s ní rozešel. Zřejmě by mohla být v nebezpečí, když po něm teď z nějakého důvodu jde Ian. Nepochyboval o tom, že je velice nebezpečný. Taky však věřil, že se mu dokáže dostatečně dlouho ubránit.

  Mohu tě ujistit, že na tvé umírání je ještě brzy. Nestačil jsem si s tebou dostatečně pohrát. Prozatím jsi v bezpečí. Vzpomněl si mimoděk na jeho ujištění. Po včerejšku si dokázal živě představit, co tím hraním asi myslel.

  Jakou past na něj připraví? Měl pocit, že se mu snad rozskočí hlava. Asi po dvou hodinách začal mít hlad a vydal se na lov. Pohyboval se tiše a úsporně, aby nevyplašil zvířata. Pak s neomylnou přesností skočil a zabil.

  Setřel si kapku krve ze rtů a spokojeně se vydal zpět do svého úkrytu. Modlil se, aby cestou nenarazil na nějakého člověka. Jeho přání se nesplnilo. Potkal nějakého starého muže.

  No tak je tak bezmocný. Pochutnej si na něm. Lidská krev je o tolik lepší než zvířecí. Opět ten hlas v jeho hlavě. Teď však dostal konkrétní podobu. Slyšel Iana, kterak mu tohle svůdně šeptá do ucha. Tón toho hlasu byl podmanivý natolik, že málem podlehl.

  Nakonec se ovládl a jakmile prošel kolem muže, rozběhl se do skladiště. Jestli ho tam potkám, tak ho na mou duši zabiju, pomyslel si krvežíznivě.

  Naštěstí tam Ian nebyl a on si proti své vůli oddechl. Nechtěl zabíjet, i když to byl upír, který mu šel po krku. Opravdu mu ještě stále zůstávaly pocity normálního člověka. Otřásl se. Rozhodl se, že se to pokusí všechno zaspat.

  Lehl si na zem, ale usnout nedokázal. Stále hleděl do temnoty. Strop neviděl, protože byl tak vysoko, že na něj nedohlédl. Začal přecházet po skladišti jako tygr v kleci. Do myšlenek se mu opět vetřel Ian a jeho zákeřný plán.

  Proč jen se ho chce zbavit? Nevěřil, že kvůli tomu, že byl pro něj konkurencí. Může přeci kdykoliv odejít jinam. Tam bude jiný důvod. Jenže jaký? To nevěděl…

  Ian spokojeně kráčel ulicí a sháněl něco k jídlu. Copak jsou všichni dneska tak pečlivě zalezlí doma? To přeci není možné. Byl si téměř jist, že se tu objeví někdo, kdo s ním ochotně půjde na večeři.

  Potutelně se usmál a dál se rozhlížel kolem sebe po nějakém opozdilci. Netušil proč se vydal zrovna sem. Tahle malá vesnice byla vzdálená od města, kde obvykle lovil, minimálně sto kilometrů. Přesto mu něco říkalo, že má jít lovit právě sem.

  Šestým smyslem vycítil, že tady by mohl narazit na něco, co by mu pomohlo dostat Daniel. Jenže co to je? Pohodil rameny a přestal si tím lámat hlavu. Jediné co ho zajímalo byl jeho hlad. Začínal být netrpělivý.

  Konečně se usmál, protože na ulici se objevila velice půvabná blondýnka. Přešel k ní a podmanivě se na ní usmál. „Dobrý večer, slečno.“

  Ostražitě na něj pohlédla. „Dobrý večer. Přejete si něco?“

  „Víte jsem tady poprvé a velice by mě zajímalo, kde se tady může unavený pocestný ubytovat a hlavně najíst.“

  Bylo zřejmé, že tady na cizince nejsou zvyklý. „To já nevím. A jestli dovolíte ráda bych šla domů,“ prohodila a pokusila se kolem něj prosmýknout. Chytil jí za ruku a zastavil ji. Překvapeně se na něj ohlédla, ale pak už nestihla ani vykřiknout.

  Vrhl se na ni rychlostí blesku a zakousl se jí do hrdla. Vychutnával si blahodárnou sílu, kterou získával z její krve. Bylo mu jedno, že s ním zápasí. To ještě více násobilo rozkoš.

  Náhle mu hlavou proběhl obraz té rozkošné blondýnky a… A Daniela. Tak tohle ho sem tak táhlo. Tahle žena. Tušil, že ho zasáhne na nejcitlivějším místě. A že si z něho udělá největšího nepřítele, jaký kdy po zemi chodil.

  A že těch pronásledovatelů měl už opravdu dost. Náhle ho napadlo, že pokud by měl zemřít, chce zemřít zásluhou Daniela.

  Když se dostatečně najedl, mohl ženu nechat na ulici a jít si po svých. On se však rozhodl jinak. Přehodil si její bezvládné tělo přes rameno a zmizel. Vracel se zpět do města, kde věděl, že potká Daniela.

  Začínalo svítat a to by pro něho nebylo tak vzrušující. Chtěl, aby se o její smrti dozvěděl jako upír. Chtěl znát jeho reakci, a proto ji odnesl na své sídlo a zde vyčkal až do večera.

  Bezcílně bloumal ulicí. Měl pocit, že je jen ve zlém snu, ze kterého se brzy probudí. Celý den prospal a teď v noci nevěděl, co dělat. Svůj prvotní hlad již nakojil díky dost tučné krávě a díky tomu také nevěděl, co dělat dál.

  Ulice byly prázdné, všichni si zřejmě uvědomovali nebezpečí. Docela rychle se rozkřiklo, že Ian je zpět. Daniela překvapilo, jak je tady známý. Zřejmě o něm všichni věděli a jakmile se doslechli, že je zpět byli rozhodnuti nehnout se z domu na krok.

  Rád by si vyslechl nějaké historky, které o něm kolují, ale moc lidí ochotných o tom mluvit se tu nenašlo. Nikdy ho nikdo neviděl, protože když ho někdo potkal tak to setkání nepřežil.

  Mohl si o něm udělat obrázek sám, ale rád by slyšel jak se na to dívají smrtelníci. Podivil se, že od té doby co se objevil o sobě přestal uvažovat jako o člověku. Poprvé za celou svou existenci coby upíra si uvědomil svou nesmrtelnost.

  Jaké to asi bude?, pomyslí si. Přecházet staletími a nebýt ani o chlup starší. Stane se z něj po několika stech letech to samé jako z Iana? Ne, zavrtí rázně hlavou. To se nesmí stát. On vždy bude ten upír se svědomím.

  Z ničeho nic si uvědomil, jak je to dlouho co neměl ženu. Jak je to dlouho, co někoho držel v náručí. Zavřel oči a zavzpomínal na dny a noci strávené s Kirstl. Opět ji cítil ve své náručí, viděl její oči, úsměv, cítil její dotyky.

  Cítil její rty na své hrudi a když ji vytáhl k sobě, aby jí políbil místo Kirstl tam byl Ian a sladce se na něj usmíval. Prudce otevřel oči. Proboha, co to bylo?, pomyslí si z hrůzou. Copak ho ten maniak nakazil?

  Přeci není možné, aby k němu cítil… cítil… nedokázal na to slovo ve spojení s Ianem ani pomyslet. Přeci k němu opravdu nemohl cítit touhu. Otřásl se při té představě. Ten chlápek mu začínal opravdu lézt na mozek.

  Něco mu však říkalo, že tohle provokování jen zakrývá jeho skutečnou povahu. Jaký asi ve skutečnosti je? Je opravdu tak krutý, jak se o něm vypráví? Nebo v něm zbyl aspoň kousek lidskosti jako v něm?

  Zasmál se sám sobě a své naivitě. Vzpomněl si na jeho slova při jejich prvním setkání: I to že nás stvořil jeden upír. To by znamenalo, že aby se k němu dostal musí zabít Iana. Pak by mu stačilo vysát toho upíra úplně na „troud“ a stal by se opět člověkem.

  Mohl by znovu být s Kirstl, užívat si života a pak poklidně zemřít. Jenže jak zabít Iana? A jak zjistit, kdo je to vlastně stvořil? Musel to být někdo velice krutý. A od něj se zřejmě jeho nepřítel musel i učit.

  To by ale přeci věděl, kdo je stvořil. Snad sis nemyslíš, že kdybych to věděl tak ti to řeknu. Další z Ianových prohlášení. Nepochyboval o tom, že by tomu tak opravdu bylo. Proč by mu to říkal? Sám si musel již uvědomit, co by to pro něj znamenalo.

  Došoural se opět ke staré stodole, kde teď po večerech trávil mnoho času. Vstoupil dovnitř a bedlivě se rozhlédl kolem. Nikde nikdo. Byl rád, že ho Ian prozatím nechal na pokoji. Viděl ho naposledy před třemi dny a od té doby byl celkem klid.

  Co to ten neřád chystá? Bylo jasné, že jeho odmlčení má nějaký důvod. Jenže ho nenapadalo jaké. Že by si lízal rány z jejich posledního rozhovoru. Řezavě se zasmál. To je ale pěkná blbost.

  Usadí se na kupce sena a zamyšleně hledí do prázdna. Neslyší šramot venku… nevnímá okolí a jemu celkem jedno, co se děje přede dveřmi stodoly.

  Z rozjímání ho vyruší až zabušení na vrata. Trhne sebou, ale rozhodne se, že tomu nebude věnovat pozornost. Bušení se však ozve znovu a to znamená, že už to ignorovat nehodlá. Ať je to kdo je to, má smůlu, protože si začal s upírem.

  Dojde a otevře postranní dveře. Spadne na něj čísi tělo. Je natolik překvapený, že i s ním upadne na zem. Chvíli jen tak strnule leží a nakonec tělo nadzvedne. Z hrdla se mu vydere nelidské zvolání: „Kirstl!“

  Ten parchant, pomyslí si, když si všimne dvou malých ranek na jejím hrdle. Zabil jí. Zabil jí jen proto, aby si s ním pohrál. Cítil z ní jeho pach. Zavětřil a ucítil ho i v okolí.

  Vyběhl ven a zuřivě se rozhlédl. Nedokázal přesně určit, co mu napovědělo podívat se nahoru. Vzhlédl a zahlédl ho, jak stojí na střeše jednoho baráku a hledí na něj. Ve tmě svítily jen ty jeho prapodivné oči.

  Díval se na něj naprosto klidně ze svého místa ve výšce. Danielem otřásal vztek a měl co dělat, aby na něj nevlítl. Ian mu pokývnul na pozdrav a zmizel.

  Díval se za ním s nenávistí a nechutí. Zabil jediného člověka, na kterém mu záleželo. Bitva mohla začít…