Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl pátý: Osamělá věčnost

10. 7. 2007

Obrazek



 

  Okamžitě mu došlo, že to není ten Ian, kterého znal. Poznal to z výrazu v jeho očích. Vymrštil se z postele a byl ve střehu. Druhý muž ho pobaveně pozoroval s náznakem cynismu v očích. Tak aspoň něco mu zůstalo, pomyslel si Daniel.

  Objímal ho očima, ale nedovolil si žádnou slabost. Stačilo málo a mohl ho zabít. „Máš pravdu, Danny, jsem to opravdu já,“ prohodil výsměšně. Sám nevěděl, kde vzal jistotu, že je to opravdu Daniel, ale vzhledem k tomu, že ho neopravil, tak tomu tak zřejmě bude.

  Zdánlivě klidně se tedy zeptal. „Co tě ke mně přivádí?“

  Pohodil hlavou a pomalu vstal z křesla. „Dostal jsem jeden zajímavý úkol. Zabít tě.“ Daniel si mimochodem vzpomněl na jejich první setkání, kdy mu řekl skoro to samé. Zdálo se, že Ianova podstata zůstala stejná, pouze si nic nepamatoval.

  Pokrčil rameny. „Nejsi první a zřejmě ani poslední,“ prohodil. „První určitě nejsem, ale mohu ti zaručit, že jsem poslední.“

  Tiše ho pozoroval. Netušil co mu Červený drak napovídal, ale zřejmě to nebylo moc lichotivé vzhledem k jeho chování. „No tak do toho. Zabij mě! Přestaňme to prodlužovat,“ vyzval ho a čekal co se bude dít.

  Ian pomalu zavrtěl hlavou. „To by bylo moc jednoduché. Chci si hrát. Dlouho jsem se nepobavil.“

  Daniel se skoro usmál. Je opravdu úplně stejný. „Pamatuješ si něco z toho co se stalo?“

  Podezřívavě se na něj zadíval. „Takže jsme se opravdu znali. Řekni mi jediné: co se mnou máš společného?“

  „To já tě zabil, Iane,“ zašeptal. Bylo mu jedno, že v tu chvíli jsou nepřátelé. Napovrch se dostala vina, kterou cítil a nemohl se zastavit.

  Sledoval jak se celý napjal. Věděl co to znamená. Byl připraven k útoku. Byl připraven zabít. Tak pojď, vyzýval ho očima. Ukonči to moje trápení. Opravdu udělal krok k němu, ale pak se pohrdlivě zasmál. „Neměl jsi mi to říkat. Teď to bude ještě zajímavější. Vychutnám si tě do poslední kapky, do posledního dechu.“

  Pak, než stihl Daniel cokoliv říct, proletěl oknem ven a zbyla po něm jen ta chvilková vzpomínka. Už přestal předstírat klid a svezl se na zem. Je to opravdu on. Je to Ian, úplně stejný jak si ho pamatoval.

  Až na jednu změnu. Má ho opět zabít. Nepochyboval, že tentokrát to udělá. A  ke svému údivu zjistil, že mu to ani trochu nevadí. Když má zemřít proč ne rukou toho na kom mu záleží.

  Vždyť i on udělal to samé. To samé si přál Ian. Zemřít jeho rukou. Teď je řada na něm. S povzdechem vstal a zjistil, že se s ním pokoj zase točí. Ta mrcha, zasyčel si pro sebe. Co do toho zatraceného šípu dala?

  Nakonec se vše uklidnilo a on byl schopen udělat dva kroky dopředu. Přešel k oknu a zadíval se ven. Nevěděl, co čekal že tam uvidí. Možná Iana, ale právě po něm nebylo ani stopy.

  Přejel si rukou po obličeji a odstoupil od okna. Takhle byl moc snadným cílem a bůh ví, co ta zákeřná holka ještě chystá. I když teď by vsadil i život, že o ní už dlouho neuslyší.

 

  Ian seděl na cimbuří a pozoroval muže ve stínu. Co to bylo za zmatek, který mu ovládl duši? Proč ho ten muž natolik vyvedl z míry? Pokrčil rameny a snesl se dolů. Je načase setkat se s Červený drakem.

  „Ach, tady jsi Iane. Tak jak proběhlo první setkání?“ zeptal se ho muž sotva za sebou zavřel dveře jeho kanceláře. Stočil k němu pohled a s odpovědí si dal načas. „Celkem v pohodě, proč? Bál jste se že to snad nezvládnu?“ optal se s výsměchem.

  Zasmál se. „I kdepak. Věděl jsem, že to dokážeš. A jak pak se náš přítel tvářil, když tě spatřil?“

  Tvrdě se na něj zadíval. „Proč se mě na to ptáte, když stejně víte odpověď?“

  Uznale mu zatleskal. „Zdá se, že jsi neztratil nic ze svého dřívějšího umu. Pouze ta paměť chybí, že? Takže? O čem jste si povídali?“

  „Řekl mi, že to byl on kdo mě zabil,“ prohodil a bedlivě sledoval jeho reakci. Červený drak nehnul ani jediným svým pohledným rysem, ale v duchu překvapeně zamrkal. Daniel mu řekl že ho zabil? Proč?

  „Jestli se mě teď zeptáte proč asi po vás něco hodím. Já sám to totiž nevím.“

  Otevřely se dveře a v nich se objevila ta žena, která byla u jeho vzkříšení. Nevěděl proč ale kdykoliv se na ní podíval přejel mu mráz po zádech. Nebylo to příjemné. Jako by mu od ní hrozilo nějaké nebezpečí. Jako by se už setkali.

  „Co se děje, Leander?“ zeptal se jí Červený drak a upřel na ni svoje pronikavé zelené oči rámované hustými řasami. „Nic. Jen jsem se chtěla zeptat, kdy ho konečně zabije.“

  Otočila se na Iana, ale ten jen pokrčil rameny. „To je snad moje věc, ne?“ prohodil naprosto nevzrušeně, ačkoliv ho při pohledu do jejích očích přepadl nevysvětlitelný vztek. Jako by ublížila někomu na kom mu záleželo.

  Co to sakra je?, ptal se v duchu. Je to příšerný mít prázdnou hlavu. Asi bych si měl vytvořit nové vzpomínky, jestli se nechci zbláznit. „Jak vypadal?“ dolehla mu do mysli otázka té příšerné ženské.

  Zadíval se na ní a povytáhl obočí. „Už se dostal z pod vlivu toho mého jedu?“ Zavrtěl hlavou. Zasmála se a Ian v tu chvíli myslel, že po ní opravdu skočí a s velkou chutí jí zakousne.

  Včas se zarazil. Možná proto, že se na něj upíraly oči Červeného draka a sledovaly každý jeho pohyb, každé malé cuknutí ve svalu. „Můžeš jít, Iane.“

  Otočil se na podpatku a opustil místnost. Nejradši by mu řekl, že se ho nemusí ptát na to jestli může odejít, ale raději držel jazyk za zuby. Z nějakého důvodu ho přepadla zvědavost. Co asi dělá ten Daniel.

  Zavrtěl hlavou, aby vyhnal nepřístojné myšlenky. Co mě to proboha napadá? Vždyť ho mám zabít a ne přemýšlet o něm jako o možném sexuálním objektu. Zarazil se. COŽE?! Iane to snad nemyslíš vážně, káral se v duchu.

  Copak ti v tom pekle naprosto přeskočilo a ty ses dal na chlapečky? Prohrábl si vlasy a náhle mu myslí naprosto jasně bleskla zřetelná vzpomínka: Daniel v okovech, Leander na druhé straně místnosti a on sám kráčející k připoutanému muži.  Stejně rychle jako se myšlenka objevila, zase zmizela. Co to sakra bylo?

  Vyšel před dům a vzlétl. Ve vzduchu, tam mu bylo nejlépe. Daleko od všeho, daleko od země, daleko od pekla. Klidně si plachtil po obloze, osvětlován pouze světlem měsíce a rozhlížel se po okolí.

  Jeho pohled zaujala kráva, která čekala na pastvě. Copak se krávy pasou takhle pozdě v noci?, podivil se. Spatřil stín, který se k ní přibližoval. Nebylo pochyb. Byl to Daniel. Zastavil se ve vzduchu a zvědavě sledoval co se bude dít dál.

 

  Daniel se pomalu blížil ke kořisti. Kráva se poklidně pásla, jako by ani netušila co ji čeká. Tím líp, pomyslel si spokojeně. S obratnou mrštností lovce skočil a na první kousnutí jí zbavil života. Náhle měl pocit, že ho někdo sleduje.

  Prudce zvedl hlavu, ale nikoho neviděl. Zadíval se na černou oblohu. V jediném okamžiku, kdy na něj dopadlo měsíční světlo, spatřil Iana, jak se líně poflakuje po nebi a pozoruje ho. Rozhodl se, že se nenechá vyrušovat od večeře a pokračoval ve vysávání dobytka.

  „Jak ti chutná ta břečka?“ zvolal dolů Ian. Neobtěžoval se mu odpovědět a dál si pochutnával. Musel si přiznat, že mu to moc nechutná, ale potom, co ho ta mrcha zranila musel získat sílu zpět.  

  „Nejsi moc sdílný, což?“ ozval se opět Ian. „Nech mě na pokoji,“ odsekl. Konečně vysál poslední kapku a zvedl hlavu. Druhý muž se vznášel téměř nad ním a zvědavě ho pozoroval. Danielovi se na okamžik zastavilo srdce.

  Co by asi udělal, kdybych ho políbil?, pomyslel si náhle. Tupče!, vynadal si vzápětí. Nejspíš by tě zakousl a vůbec by ho nezajímalo, že si s tebou chtěl původně pohrát. Jenže to pokušení bylo tak silné.

  Nedokázal odolat, maličko se naklonil a jemně přejel rty po těch jeho.

  Ian na něj zůstal jen vyjeveně zírat. „Co si sakra myslíš, že děláš?“ vyjel na něj. Danny se skoro usmál. Nereagoval tak jak předpokládal. „Opakuji minulost?“ zašeptal. Vjel mu rukou do vlasů, přitáhl si ho k sobě a vášnivě se k němu přisál.

  Byl to tak nádherný pocit cítit ho zase takhle blízko. I když si nic nepamatoval líbal stejně úžasně jako předtím. Ian nikterak nereagoval, ale ani se nepokusil vytrhnout.

  Zběsile uvažoval proč se mu sakra nevytrhne. Jenže jeho tělo zachvátil dlouho necítěný pocit. Touha. Co to se mnou je?, divil se v duchu. Ucítil jak mu jazykem pronikl mezi rty. Ovládej se!, přikázal si.

  Jediná věc však, kterou by nejraději udělal, bylo to, že by polibek opětoval. Myslí mu probleskla další vzpomínka: on a Daniel na stromě ve vášnivém polibku. Prudce se od něj odtrhl. „Co si sakra myslíš, že děláš?“ zeptal se znovu.

  Nečekal na odpověď a raději zmizel. Byl zmatený jak ještě v životě ne. Co to bylo mezi ním a Danielem? Pokud mezi nimi něco bylo, proč ho tedy zabil? Je možné, že si to přál? Projel si rukou vlasy a raději vyletěl ještě výš.

 

  Pozorovala je se spokojeným úsměvem na rtech. Tohle se bude hezky vyprávět Červenému drakovi, pomyslela si. Jen to trochu poupravím.

  „COŽE?!“ zařval muž naproti ní. „Co myslíš tím, že se spolu líbali. Netvrď mi, že jsou opět spolu. Přeci si nemohl na všechno vzpomenout za takovou chvíli!“

  Pokrčila rameny. „Jak mám vědět, co se mu honí hlavou? Já mu do ní totiž nevidím, víš? Jen ti říkám co jsem viděla.“

  Trochu se uklidnil a posadil se do křesla. „Nejdřív se musím uklidnit,“ mluvil sám k sobě. „Je naprostá hloupost, že by si na všechno vzpomněl. Jedině, že by mu Daniel něco řekl a o tom dost pochybuji. Takže nezbývá než se zeptat samotného Iana.“

  Náhle se otevřely dveře. „A o kom se povídá, nedaleko bývá, že?“ prohodila. Ian byl natolik podrážděný, že se neovládl a zasyčel na ní. Překvapeně zamrkala, ale pak se jen zasmála. „Copak nám přelítlo přes nos?“ zeptala se výsměšně.

  Probodl jí pohledem, ale neodpověděl. „Slyšel jsem, že jsi měl nějaké dostaveníčko s naším milým Danielem,“ prohodil Červený drak. „Co je ti vlastně do toho?“ odsekl, protože  z toho byl pořád ještě mírně vyvedený z míry.

  Druhý muž pokrčil rameny. „Zdá se že z toho nejsi nějak nadšený, takže je to vlastně jedno.“

  „Jde ti o to jestli jsem si na něco vzpomněl, že?“ prohodil Ian. Červený drak se zamračil. Sakra, mohlo mi dojít, že je stejně inteligentní jako předtím. „Nebudu ti nic nalhávat, máš pravdu. Zajímalo mě jestli sis na něco vzpomněl.“

  Pohodil hlavou. „I kdyby jo stejně bych ti to neřekl.“

  „To je mi naprosto jasné. Nezapomínej ale na to, že jsem stále ten kdo tě vrátil zpět do života. A stejně tak tě můžu vrátit zpátky do pekla. To bys chtěl?“ Pátravě se na něj zadíval. Ian nehnul ani brvou, ale zavrtěl hlavou.

  Zdá se, milý Danieli, že to budeme muset ukončit, pomyslel si v duchu. Sakra, zrovna mě to začínalo bavit. „Jaký je plán?“ optal se klidně. „Vylákej ho do stodoly kousek za městem. Tam bude nejjednodušší ho zabít.“

  Byl v pokušení zeptat se proč si to myslí, ale raději by si ukousl jazyk. Nevěděl proč ale jeho zaměstnavatel mu byl hluboce protivný. A ta holka… Pche! Nejradši by se jí zakousl do toho jejího sladkého krčku, ale nevěděl, co by potom udělal Červený drak, a tak se raději ovládal.

  Bez jediného slova se otočil a odešel. Nebyl si totiž jistý, co by udělal, kdyby ještě chvíli zůstal.

  Venku podrážděně zjistil, že je den. Odfrkl si a vykročil ulicí. Po několika minutách se prudce otočil s neodbytným pocitem, že ho někdo sleduje. Nemýlil se. Přímo za ním stál Daniel. „Co chceš?“ zeptal se s mírně zvednutým obočím.

  Zvedl k němu nepřítomně hlavu a nepřítomně zamrkal. Ian se zamračil. „Co? Nic. Jen se procházím a trochu jsem se zamyslel.“

  „A to ti mám jako věřit, jo?“ opáčil nevěřícně. „Proč ne?“ usmál se sladce a Ian přesně věděl, že lže. Zavrtěl hlavou, otočil se na podpatku a mířil pryč.

  Pozoroval jeho vzdalující se záda a usmál se. Nepochyboval totiž o tom, že dům, ze kterého právě vyšel, obydluje Červený drak. Dokonalé. Jeho pomsta může být dokonána. A protože Ian byl naživu mohl ho zabít, aniž by se pokusil získat duši.

  Těsně kolem jeho ucha zasvištěl šíp. Prudce se otočil a viděl škodolibý úsměv té lovkyně. Čemu se tak směje, když mě minula?, ptal se v duchu. A pak mu to s oslepující rychlostí došlo. Ian je tím cílem.

  Otočil se a viděl, jak k němu šíp míří. Copak neslyší jeho hvizd? Neváhal a rozběhl se. Věděl, že ho nedoběhne. „Iane!“ vykřikl. Muž se k němu obrátil a uviděl zbraň. Rychle uhnul, ale i přesto Daniel viděl, jak se mu ostrý hrot zařízl do ruky.

  Klesl na kolena a nevěřícně se zadíval na kus dřeva čnící mu z ramene. Kdo to kruci…! Vzápětí mu to došlo. Ta malá mrcha! Já jí opravdu zabiju!, pomyslel si pomstychtivě a vztekle vytrhl šíp z ruky.

  Před očima se mu zatmělo. Jed. Musela tam dát jed. Snažil se uklidnit, protože slyšel, že některé speciálně vytvořené jedy mohou do těla proniknout rychleji, když se člověk rozčílí. Zavrčel.

  „Iane,“ ozvalo se vedle něj a on ten hlas slyšel jako v mlze. Otevřel oči a zadíval se na Daniela. Zdálo se mu však, že jeho obličej před ním tancuje. „Iane!“ hlas zněl ostřeji. „Co je?“ zavrčel. „Jsem rád, že jsi schopný mě vnímat. Musíme tě dostat odsud!“

  „Proč mi sakra pomáháš? Chystáš se mě zabít podruhé?“

  Cítil, jak muž vedle něj ztuhnul. „Možná ti chci usnadnit mojí vraždu.“

Pohrdlivě se zasmál. „To ti teda opravdu žeru!“ Daniel se mírně usmál a pomohl mu vstát. Dal si jeho ruku kolem ramen a společně vyrazili ulicí.

  Ian klopýtal, protože jed byl stále silnější. „Opovaž se umřít, Iane, slyšíš mě? Nenechám tě umřít podruhé!“ vrčel si pro sebe v domnění, že ho druhý muž neslyší. Jenže on ho plně vnímal.

  Co tím sakra myslí?, uvažoval v duchu. Nic ho však nenapadalo. Jeho mysl byla otupená. A nejen amnézií, ale nyní i zraněním.

  Daniel si oddychl, když dorazili na Ianův hrad. Namáhavě ho dovlekl do postele, kde ho uložil. Stál nad ním a ustaraně přemýšlel, co s tím udělat. On sám se z účinnosti jedu ještě pořádně nedostal.

  Začalo se stmívat. Pozoroval ho. Na čele mu vyrazily krůpěje potu, bezmocně zatínal pěsti a jeho dech byl čím dál mělčí. „Iane!“ prohodil zkusmo. Žádná reakce. Sakra!, zaklel v duchu. Nenechám ho umřít podruhé, umínil si.

  Nakonec se rozhodl, ačkoliv se zapřísáhl, že už to nikdy neudělá. Sklonil se nad něj, rozepnul mu, pro něj typickou, černou košili a přiložil tesáky k ráně. Nedal mu šanci jakkoliv zareagovat a začal jed vysávat.

 

  Podklesly pod ním kolena, ale nepřestal dokud si nebyl jistý, že v něm není ani jediná kapka toho svinstva. Odtáhl se od něj a zadíval se na něj. „Odpočívej,“ zašeptal a klesl na podlahu. Položil si hlavu na postel a zavřel oči.

  Ačkoliv byl rád, že mu pomohl jeho tělo z toho moc velkou radost nemělo. Ještě byl dost oslabený z dávky jedu určeného pro něj samého. Když se k tomu přidala ještě ta Ianova mělo to docela tvrdý účinek.

  Za chvíli vyčerpáním usnul.

  Otevřel oči a zadíval se na strop. Proč mi to tady připadá známé?, pomyslel si zmateně. Vedle něj se cosi pohnulo. Stočil k tomu pohled a zůstal zírat na tmavou hlavu položenou na posteli.

  Překvapeně zamrkal. A náhle jako by mu z paměti spadla mlha. „Danny,“ zašeptal. Na všechno si vzpomněl. Pohladil muže po hlavě.

  Mírně se zavrtěl a nakonec vzhlédl. Ian se na něj mírně usmál. „Co to má znamenat?“ zeptal se Daniel, protože se domníval, že je to jen další chyták. „Co se děje, Danny, nejsi rád, že mě vidíš?“

  Zmateně na něj hleděl. „Cože? Vždyť jsem tě viděl už několikrát,“ odvětil. „Tak co dělá rameno?“ optal se, aby odvedl řeč jinam. „Trochu bolí. Co se stalo s tím jedem?“

  „Vysál jsem ho.“

  Kývl. „Tak proto jsi usnul takhle na zemi, že? Nechceš si lehnout ke mně?“

  Prudce se vymrštil a Ian se jen uchechtl. „Co to na mě zase hraješ?“

Smířlivě k němu natáhl ruku. „Na všechno jsem si vzpomněl, Danny,“ zašeptal. Muž na něj však nevěřícně hleděl. „Proč bych ti měl věřit?“

  „Nepřál sis snad právě tohle? Mohu ti dát nějaký důkaz, abys mi věřil,“ prohodil zadumaně. „Fajn. Proč jsi zemřel?“ zeptal se těžce. Pevně se mu zadíval do očí, než mu odpověděl. „Protože jsem chtěl, abys byl šťastný. Chtěl jsem, abys měl zpět svou duši.“

  „To sis mohl nějakým způsobem zjistit,“ nechtěl tomu stále uvěřit, ačkoliv ve tváři se mu objevila naděje. Ian se zvedl z postele a stoupl si těsně před něj. „Co kdybych ti to tedy dokázal?“ zašeptal, sklonil se k němu a velice něžně ho políbil.

  Jejich rty splynuly a Daniel přestal pochybovat. Ian si ho přitáhl blíž k sobě a vpletl mu ruce do vlasů. V tom polibku byla všechna ta samota, kterou prožívali.

  Přestal ho líbat a sklouzl k jeho uchu. „Už mi věříš?“ zašeptal mu do ucha. „Věřím,“ odvětil stejně tiše. Odněkud se ozval výsměšný potlesk. „Velice dojemné. Je mi líto, že vás musím přerušit. Je velice nepohodlné, že sis vzpomněl, Iane. Obzvlášť pro tebe.“

  Oba poznali ten hlas. Červený drak. Pomalu se k němu otočili. Stál uprostřed pokoje a vedle něj ta lovkyně. Než stačili jakkoliv zareagovat, rozprostřel se kolem nich černý dým a oni upadli do bezvědomí.

 

  Daniel se probudil v jakési kobce. Chvíli mu trvalo než přivykl tmě, ale nakonec byl schopný celkem obstojně vidět. Uvědomil si, že je zřejmě den, protože jinak by viděl naprosto dokonale.

  Rozhlédl se kolem sebe a hledal Iana. Konečně mu pohled padl na postavu ležící na zemi jen pár centimetrů od něj. „Iane?“ zašeptal. Nic. Zdálo se, že ho neslyšel. Byl zřejmě ještě pod vlivem toho jedu, a proto se ještě neprobudil.

  Povzdychl si. Tohle museli mít naplánované už od začátku. „Danny?“ ozvalo se tiše. „Už ses probudil? To je dobře. Nemáš tušení, kde bychom mohli být?“ ptal se šeptem.

  Tmou zářily pouze jeho oči. „Nemám zdání. Zdá se, že jsme se oba chytili docela vtipně do pasti, což?“ prohodil se svým typickým sarkasmem. „Už to tak vypadá. Spíš by mě ale zajímalo, jak se z toho dostaneme ven.“

  Pokrčil rameny. „Počkáme si na to, co bude dál, ne? Docela rád bych zjistil, co s námi chystají?“

  Pomalu se k němu přesunul. „Nedovolím, aby mi tě vzali, Iane. Ne teď.“ Natáhl ruku a pohladil ho po tváři. „Tak snadno se mě už nezbavíš, Danny. Koukej toho parchanta zabít, ať můžeme být spolu. Stýskalo se mi po tobě, i když jsem to nevěděl,“ zašeptal a sklonil se k němu.

  Políbili se. Byl to jen lehký dotek, ale v obou zažehl jiskru vášně. „Musíme mít čisté hlavy,“ prohodil těžce, když se od něj odtáhl. Daniel jen tiše přikývl. Oba se ponořili do mlčení a svých vlastních myšlenek.

  Každý se snažil vymyslet nějaký plán. Nakonec to vzdali a rozhodli se, že spolu to možná vymyslí rychleji. „První věc, kterou musíme udělat, je dostat se ven,“ začal Danny. „A druhá věc je zabít tu malou mrchu, která se spolčila s Červeným drakem. Ta je pro nás větším nebezpečím než on.“

  Přikývl. „Máš pravdu. Nejdřív otrávila mě a pak i tebe,“ přisvědčil. „Cože? Chceš říct, že ty jsi byl ještě napůl otrávený a přesto jsi vysál všechen jed ze mě, i když jsi věděl, že tě možná zabiju až se probudím?!“ ptal se nevěřícně. „Jsi opravdu idiot,“ vyprskl, ale Daniel věděl, že to nemyslí zle. Jen o něj měl strach.

  Pokrčil rameny. „Mám na tebe jen takovou drobnou otázku, Iane. Jak se odtud chceš dostat? Pokud vím tak jsou tady jen jedny dveře a pokud mě nešálí smysly tak za nimi stojí právě ta holka.“

  Ian zpozorněl. „Vrátily se ti upírské schopnosti?“ optal se tiše. Daniel přikývl. Překvapeně zamrkal, když si uvědomil, co to znamená. Je noc. A oni oba mají své schopnosti. Domluvili se beze slov a přeplížili se ke dveřím.

  Rozběhli se a vší silou do nich vrazili. Nic. Sakra, zavrčeli neslyšně a zkusili to znovu. Naprosto stejný efekt. Když se to chystali vyzkoušet po třetí, ještě než do nich vrazili, tak se dveře otevřely. V nich však nestála Leander, ale Červený drak.

  Znechuceně na ně hleděl. „Vidím, že už jste se probudili. To je dobře. Je nejvyšší čas začít.“

  „Začít? A s čím jako?“ optal se Ian ironicky. Daniel po něm střelil pohledem, ale ten se tvářil naprosto klidně a vyrovnaně jako vždy. „No přeci s naší malou show.“

  „Na co se chystáš?“ ozval se Danny. „To vám řeknu až na místě. Následujte mě. A nic bych být vámi nezkoušel, protože mám v zádech Leander a oba víte, že její šípy nejsou moc milou záležitostí,“ dodal jako by mimochodem.

  Oba jen cosi zavrčeli. V hlavách jim šrotovala kolečka. Co to sakra ten pomatenec kuje?, dumali. Poočku po sobě koukli a svorně pokrčili rameny, jako že nemají zdání o co tady jde. Došli do obrovské místnosti, kde byl oltář a okovy.

  V tu chvíli to oběma došlo. „Hodláš nás obětovat?“ zeptal se klidně Daniel. „Správně. Vy dva jste takový můj největší problém. Aby se mi zvýšily síly a já se stal opravdu nesmrtelným musím obětovat největšího nepřítele. Tak proč to neudělat hned se dvěma, že?“

  „Jak jsi přišel na takovouhle pitomost?“ ozval se Ian. Přišlo mu to jako postavené na hlavu. Obětování největšího nepřítele, taková blbost. Červený drak po něm šlehl pohledem. „Připadá ti to jako hloupost? Mě vskutku ne. A i kdyby to tak nebylo bude velice příjemné sledovat výraz jednoho z vás až toho druhého budu pomalu škvařit zaživa ve svěcené vodě.“

  Ian cosi zavrčel, ale Daniel mlčel. Pokud to bude možné nabídne se místo Iana. Nedovolí, aby znovu zemřel. A věděl, že pokud Ian uvidí jeho smrt, rozzuří se natolik, že Červeného draka zabije.

  Pousmál se. „Pokud by ti to nevadilo, Iane, chtěl bych jít první.“

  „COŽE?!“ ozvalo se dvouhlasně. Jedno bylo překvapené a druhé nevěřícné. Nevěřícné patřilo Ianovi. „Zbláznil ses nebo co?“ ptal se naprosto zmateně.

  Pomalu k němu přešel. „Nebudu se dívat, jak znovu umíráš, Iane. Vím, že pokud mě zabije ty mě pomstíš. A kdo jiný by mě měl pomstít než ty, Iane?“

  Shlížel na něj a v duchu pěnil vzteky. „Nedovolím ti to udělat. Jestli máš zemřít, zemřu s tebou.“

  Daniel si maličko stoupl na špičky a cosi mu zašeptal do ucha. „Nikdo neříká, že musím zemřít. Počkej až bude natolik zaujat mým obětováním, že ho budeš moci zabít. Pokud přitom však přijdu o život nezoufej a žij dál. I já musel!“

  Ian chtěl cosi namítnout, ale Daniel ho políbil. „Co kdybyste přestali s tím loučením? Stejně se brzy setkáte v pekle,“ přerušil je Červený drak. Kdyby mohl Ianův pohled zabíjet už by se poroučel k zemi.

  „Jestli to nevyjde…“ prohodil ještě směrem k Danielovi. Ten se na něj jen usmál. „Pokud tedy chceš jít první Danieli rád ti vyhovím. Prosím,“ ukázal směrem k okovům na oltáři. Danny se ještě naposledy zadíval na Iana a on mohl v jeho pohledu vidět všechnu lásku a bolest, kterou cítil, když si myslel, že ho ztratil.

  Pak se otočil a velice pomalu vykročil k oltáři. Položil se na něj a Červený drak ho připoutal okovy. Daniel otočil hlavu a zadíval se na muže stojícího kousek od nich. Černo-zelený pohled splynul se zářivě modrý.

  Oběma z očí sršela láska, ale i nenávist. Ne k sobě samým, ale k Červenému drakovi. Už nezáleželo na důvodech proč ho chtěli zabít před tím. Bylo jen teď a tenhle důvod. A ten byl prostý: touha ochránit jeden druhého, aniž by některý z nich přišel o život.

  Červený drak přistoupil k oltáři a začal cosi zaříkávat. Pak naklonil láhev se svěcenou vodou. Zavřel oči a pokračoval v zaříkávání. Daniel kývl na Iana a ten nezaváhal. Naprosto neslyšně se dostal za nepřítele a aniž by mu dal sebemenší možnost se bránit kousl.

  Červený drak ztuhnul a pokusil se vysmeknout. Snaha však byla marná. Ian mu nedovolil se vysvobodit a vysál ho na troud. Když z něj zbyl pouze prach, zvedl vítězoslavné oči k Danielovi. Ten se na něj usmál, šťastný že je po všem.

  Ani jeden si nevšiml šípu letícího vzduchem. Danny sledoval jak Ian ztuhl v překvapení a mírně vykulil oči. „Miluji tě,“ zašeptal, a pak se změnil v prach. O zem třeskl černý šíp.

  Danielovi okamžik trvalo než mu došlo, co se vlastně stalo. Očima našel toho, kdo vystřelil. Byla to Leander. „IANE!“ zařval nelidsky a vyrval se z okovů. Žena v úžasu zůstala bez pohybu. Zřejmě si myslela, že ho ty okovy zadrží.

  „Ty děvko!“ vykřikl a vrhl se k ní.

  Probrala se z šoku a pokusila se utéct. Nepodařilo se. Daniela, kdyby neměl své schopnosti upíra, v honu poháněla nesmírná bolest ze ztráty milovaného člověka.

  Dostihl ji u dveří. Otočila se a zadívala se na něj. Pokusila se tvářit naprosto lhostejně a výsměšně, ale nepodařilo se jí to. „Prosím tě nezabíjej mě. Nechtěla jsem ho zabít. Mířila jsem na Červeného draka.“

  Věděl že lže. Usvědčil ji nejen výsměšný lesk v očích, který nedokázala potlačit, ale i to, že v tu chvíli byl Červený drak dávno mrtvý. „Lžeš!“ zasyčel a vrhl se na ní. Původně jí chtěl zakousnout, ale jakmile se jí dotkl nedokázal se ovládnout.

  Jeho tělo i smysly ovládala bolest a on jí doslova rozsápal na kousky.

  Tupě hleděl na své ruce od krve. Vypadal jako by si neuvědomoval, co se právě stalo. Jenže on si to uvědomoval. Až moc.

  Pomalu se otočil a zadíval se na dvě hromádky popela. Přešel k té co k němu byla blíž a poklekl vedle ní. „Odpusť mi, Iane. Nedokázal jsem tě ochránit podruhé, ačkoliv jsem si přísahal, že to udělám.“

  Z očí mu začaly stékat slzy. Rozhlédl se kolem. Našel jakousi nádobu, která vypadala jako urna. Opatrně do ní smetl pozůstatky Iana a odešel.

 

  Stál na hřbitově, kde právě pohřbil urnu s Ianovým popelem. Stočil pohled na vedlejší hrob. Byla tam pochovaná Lucy, jeho malá sestra.. Sice mu chvíli trvalo než ten hrob našel, ale nakonec se podařilo.

  Očima se vrátil na náhrobek Iana. Ian Montgomery, milovaný muž, stálo na něm psáno. Netušil proč to tam napsal, ale jediné co věděl bylo to, že je to pravda. Jeho příjmení si zjistil, podle toho co bylo na hrobě Lucy.

 Tak moc toužil potom ho znovu vzkřísit, ale věděl, že to nejde. Každý upír jde vzkřísit pouze jednou.

  Hleděl na čerstvý hrob a slzy, které mu stékaly po tváři se mísily s kapkami deště, které proudily z nebe.

  „Miluji tě, Iane,“ zašeptal. „Sbohem.“

  Ještě jednou se podíval na hrob, a pak vykročil vstříc osamělé věčnosti…



Obrazek

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

NEEEEEEEEE

(Mauinka001, 19. 11. 2008 15:48)

cos to udelal? to musi vsecko koncit smrti? ses fakt sadour... chudak Daniel...:-( Hrozne si me rozbrecela a skazilami cely den, sem uplne nestastna...

Plnej souhlas s Nex!

(Sora11, 11. 4. 2008 21:15)

Jak ho můžeš podruhé zabít?!! To je tak nespravedlivý! Přesně jak psala Nex, je mě to blbý opakovat, ale je to tak. On si vzpomene a i tak zemře!! To je tak...smutný :'(

Už ZASE?!!

(Nex, 2. 3. 2008 20:54)

Už zase??!!! POdruhé?! On si tak pracně vzpomene a TY HO PODRUHÉ ZABIJEŠ?!!! *nejsem násilnická, nebudu násilnická, nebudu nebudu nebudu...* Já tě zabiju! Cítím takové rozladění, že jsem z toho vztekle zavrčela a teď mě okolí podezřívá ze zešílení. Ale až já tě najdu! Vrrrrrrrrrrrrrrraau!

smutný

(bastet, 16. 1. 2008 13:31)

to je táááááááááák smutný

www.zivotni-majuska.estranky.cz

(jane a mája, 28. 12. 2007 23:37)

PIF...ssssx...Jsme potrhlí bandyti,kteří kradou stránky.(kryj si záda kotě) a támhle ten kocour nahoře je náš(toho si taky necháme).CHA PAF. Tak Kotě my už pádíme,honí nás kriminálka Las Vegas(ten GREG*omdlívají*)PS:ty údaje krom jmen jsou falešný,kterej zločinec by psal pravdu? CHE CHE CHE

Moc pěkný příběh.

(Ajame, 5. 12. 2007 22:08)

Velice se ti povedl.

Keiro je borec a to myslím vážně =)))

(Nextrásek, 22. 9. 2007 14:49)

hojí Borče, machře =)), prostě naše zlatíško..

Sice je to zatím první povídka, jakou sem do tebe četla..ale i přesto je z ní poznat, že jsi v psaní příběhů opravdu výborná =)).

Moc se mi to líbilo a byla bych ráda kdyby měla pokračování..pls K. =)

Je škoda, že Ian zemřel, mám ho radši..tak třeba můžeš napsat pokračování o tom, jak se Ian s Danielem setkají v příštím životě=))

Jinak doufám, že už se zde brzy objeví...vždyť ty víš co myslím =))) už se na to moc těším..

páá Nextrásek

no teda!

(E..., 1. 9. 2007 21:19)

tak tohle bylo vážně zákeřný ho zabít! ach jo... krásný ale smutný... letim si dočíst poslední kapošu...

hezký, smutný a já brečím

(jun...sss, 16. 7. 2007 16:55)

No bezva opět chípla moje oblíbená postava to všichni chcou abych pořád brečela ..Chjo asi mi dojdou brzo kapesníky a budu muset smrkat do toaleťáku ale moc, moc hezké

Pro Leiu podruhé :)

(Keiro, 14. 7. 2007 13:21)

Pokud myslíš ten co je na konci tak ten mám od Kat. Ten na začátku jsem někde našla, ale kde ti nepovím.
Jinak všem moc děkuju a jsem ráda, že se příběh líbil. Mějte se sluníčkově :)

Pro Leiu

(Keiro, 14. 7. 2007 13:19)

nadherne

(Leia, 13. 7. 2007 18:41)

krasny pribeh a ten obrazek je nejlepsi. Odkud je?

má poklona

(Cirrat, 10. 7. 2007 20:56)

co dodat víc...

Řvu tu jako kravka jen kvůli tobě!!!

(Yamato, 10. 7. 2007 20:41)

Je to úžasná povídka! Tak nádherná že nenacházím slov, ALE proč musel Ian umřít!?! (OPĚT BREČÍ) Proč, proč, proč?!? Nechceš napsat pokračování? Prosím!!!

:)))))))))))))

(8)))))))))), 10. 7. 2007 19:44)

Všechny tvoje povídky jsou určitě nádherný..:) Ale jsem si téméř jistá ,že tahle je nejhezčí..

Hodně hodně těžko jde v povídce vyjádřit vztah..ale tobě se to povedlo...

Prostě a jednoduše krásnýýý S.

mééé

(Starvation, 10. 7. 2007 16:22)

Je to nadherné ale strašně smutné....

Nádhera

(mája(www.majuscinaskrinka.estranky.cz), 10. 7. 2007 14:10)

Nemám slov. Tahle povídka byla naprosto nádherná. Protože se ¨mi tahle povídka líbila, tak ti odpustím, že jsi zabila mého oblíbence. Těším se na další povídky. Co víc můžu říct?

*****

(Bea, 10. 7. 2007 13:34)

Opět je tu Bea a její pětihvězdičkový nadpis...

Stále si myslím, že umění pera a příběhu je dáno jen některým jedincům. Dnešním dnem TY rozšiřuješ jejich nepříliš početné řady. Protože dnešním dnem jsi dokázala, že mezi ně patříš.

Co víc napsat k dokonalosti? Kolika možnými způsoby je možno vyjádřit obdiv ke kráse? Nejsem Homér, nejsem Keiro, abych to dokázala...

Krásné! Opravdu krásné... Kdybych psala víc, tak už to bude znít jako pokrytectví. SKládám ti hlubokou poklonu, jako skládá žák mistrovi.

*25*

(LowE, 10. 7. 2007 13:20)

KráTká ChaRakteRiStiKa..: moC PěKný..aE jEště o něCo wíC SmuTný..

w jeDnu ChwiLku jsEm sI oPrawDu mySleLa, žE jE NeJwěTší BaStaRd čErwEneY dRaK..aE s neJwěTší PrawDěpoDobnoStí jsEm sE hooDně sPletLa..téMěř jeDiNá žEnSká..

JoU..bYl to jEho oSuD aSi oD ZačáTku, aE tAkhlE mOC.. aE náDheRneY koneC náDheRný PowíDky, OpRawDu..

„Miluji tě,“ zašeptal, a pak se změnil v prach. O zem třeskl černý šíp. > NÁDHERNÝ 8-*

Pá LowÍ 8-*

tAdy jSi sE wyZnaMeNaLa LowÍ 8-* wžDyŤ wíŠ 8-*