„Asi by tě neuklidnilo, kdybych ti řekl, že ve chvíli, kdy jsem si na ní pochutnával již nebyla člověkem, že?“ prohodil nyní bez svého typického posměchu. Těžce lapal po dechu. Danielovo sevření bylo tentokrát pevné jako ocel. Poprvé za celou tuhle hru uvěřil, že by ho Danny mohl zabít.

  Pozoroval klidný výraz v Ianových očích. Chvěl se vzteky a v tuhle chvíli byla jeho lidská část umlčena tou upíří. Toužil po jediném… Zaklesnout se do něj a vysát ho na troud.

  Ian si odmítal připustit, že by, byť na malý okamžik, cítil strach. „Tak už to udělej,“ nabádal ho. Do hlasu se mu opět vloudila typická ironie. „Aspoň se nedozvíš kdo nás stvořil.“

  Ani na okamžik neuvolnil sevření. „Nevíš to. A zjistit si to můžu stejně dobře sám. Nepotřebuju k tomu někoho, kdo se houpe na konci potravního řetězce.“

  „Nikde se nehoupu,“ vyprskl nakvašeně Ian. Danny se ušklíbl. Vida, vida, tak tohle na něj platí. Nelíbí se mu, když se o něm vyjadřuje jako o nižším než jsou lidé. „Zaplatíš za její smrt a je mi jedno jakým to bude způsobem.“

  Byl v pokušení říci mu znovu to, co prohlásil na začátku, ale neměl ve zvyku se opakovat, a tak na něj jen tiše hleděl.

  Daniel si nakonec znechuceně odplivl. „Tohle by bylo moc jednoduché. Přišel’s  mi až pod nos. Chci, aby ses bál byť jen otočit ze strachu, že stojím za tebou,“ usekával kuse a pustil ho. Ian se zhluboka nadechl a opatrně si promnul krk. Měl opravdu železný stisk.

  Zatím to vypadalo, že on bude tou lovnou zvěří a ne lovcem, jak se domníval původně. Pousmál se. „Zdá se, že pozměňuješ můj scénář, že?“ optal se po chvíli ticha. „Změnil sis ho sám ve chvíli, kdys jí zabil,“ odtušil mrazivě. „Pořád trvám na tom, co jsem řekl. Nemám ve zvyku se opakovat.“

  „A co tedy podle tebe byla?“ Snažil se, aby jeho hlas vyzněl klidně, ale Ian přesto vycítil, že bojuje s hněvem. Chlácholivě se usmál. „Možná bych ti to neměl říkat. Stejně mi nebudeš věřit.“

  Propichoval ho pohledem, ale mlčel. Musel uznat, že má pravdu. V tuhle chvíli mu opravdu nebyl schopen věřit. Vlastně mu nevěřil nikdy tak proč teď, že? „Určitě na to přijdeš časem sám, Danny. Zatím… Au revoir,“ pronesl s posměchem a opět zmizel jako pára nad hrncem.

  Daniel zaťal pěsti. Dostal chuť zabíjet. Bylo mu jedno koho. Hlavně někoho. Vyrazil do noci. Zavětřil. Cítil čerstvou krev. A byl rozhodnut jí získat.

  Ian ho pobaveně sledoval ze svého místa na střeše. Poznal přesně, kdy se rozhodl lovit lidi. Chtěl se tak jistým způsobem pomstít jemu. Udivilo ho, že potom všem je stále tak naivní a dokáže věřit tomu, že by mu na těch červech mohlo záležet. Ironicky se ušklíbl.

  Rozhodl se, že ho bude sledovat. Určitě bude zajímavé pozorovat jeho první lidskou oběť. Po hodině se znovu ušklíbl. Mohlo ho napadnout, že si vybere nějakého grázla a ne nevinnou oběť. Pohodlně se usadil na jednu lampu a sledoval, jak Daniel mizí v temné uličce.

  Plížil se za svou kořistí naprosto neslyšně. Vycítil že na jeho rukách je cizí krev. Že je vrah. Jako Ian. A proto zaslouží smrt. Na okamžik se zastavil, a pak skočil s neomylnou přesností. Neznámý nestihl vydat ani hlásku.

  Bylo to rychlé, protože jeho krev mu nechutnala. Byla hořká jako celá osobnost kořisti, kterou si vybral. Když skončil, znechuceně si odplivl. Hlad neukojil, ale byl spokojený.

  I muž, který ho pozoroval cítil spokojenost. Konečně přiznal svou pravou povahu. Konečně se stal plnohodnotným upírem. Jen doufám, že se nevrátí k těm svým kravám, pomyslel si pobaveně a trochu znechuceně.

  Daniel prudce zvedl hlavu a střetl se s tím neuvěřitelným pohledem, který ho vzrušoval, ačkoliv ho nyní nenáviděl. Ian ho pozdravil kývnutím hlavy. Ignoroval ho a vykročil ulicí.

  Opět ho sledoval. Vycítil, jak jím projelo vzrušení smíšené s nenávistí, když k němu vzhlédl. Zdá se, že poprvé bude zábava být loven.

  Začínalo svítat, a proto se raději vrátil na své sídlo. Danny bude muset počkat. Po třech dnech a nocích beze spánku na něj přeci jen dolehla únava, i když byl zvyklý na delší tahy. Pobavil se přímo královsky, a tak neměl důvod odepřít si spánek. Dumal nad tím za jak dlouho asi Danny přijde na to, co byla jeho milá zač.

  Nepochyboval o tom, že ona sama to nevěděla. Stávalo se to pomalu často. Už však nebyla člověkem, byla něčím jiným. Něčím… no na to ať už si Daniel přijde sám. Já si teď půjdu pořádně odpočinout, pomyslel si. Ještě naposledy otočil hlavu a uviděl, že muž který opanoval jeho myšlenky mizí za rohem.

  Přecházel v bytě jako tygr v kleci. Konečně se uvolnil tenhle dvoupokoják a on mohl začít žít jako skoro normální člověk. Poslední měsíc svého života trávil v té zpropadené stodole, kde to všechno začalo.

  Nedokázal chvilku posedět, srdce mu ovládala bolest a nenávist a o to víc, že nyní byl člověkem. Stále před sebou viděl mrtvou Kirstl a tomu jen přilévalo olej do ohně. Měl pocit, že mu někdo vyrval srdce z hrudi. A ten někdo byl Ian. Bolestně zavyl.

  Proč? Proč se k němu chtěl dostat zrovna takhle? Mohl zvolit milion jiných způsobů, tak proč zrovna Kirstl? Vždyť on sám byl tím prioritním cílem. Proč tedy ona? Nevinná žena?

  Co když tak nevinná nebyla?, ozvalo se jeho svědomí. Co když opravdu byla něčím jiným, jak říkal Ian? Danieli! Přeci bys mu nezačal věřit. Znal jsi jí od dětství. Vyrostli jste spolu, hráli jste si na doktora, strávili spolu první noc, zasnoubili se. Znal jsi jí lépe než ten zpropadený ničema. Upír, odplivne si.

  Pak si uvědomí, že je to samé a zamračí se. Prohrábl si vlasy. Už ho nebavilo snažit se Ianovo chování ospravedlnit. Byl to sprostý vrah a na něm teď bylo vzít spravedlnost do svých rukou. A prvotní hledisko by pro něj měl být nějaký plán.

  Jak se mu dostat na kobylku? Nejlepší by zřejmě bylo kdyby věděl, kde bydlí. Oblékl si kabát a vydal se ke dveřím. V poslední chvíli si uvědomil, že je den a tudíž nemá své schopnosti. Zejména v tuhle chvíli postrádal svůj vytříbený čich.

  Musí tedy počkat do večera, aby mohl jít po stopě jeho pachu. Co však bude do té doby dělat? Náhle se mu zdálo, že se celý den hrozně vleče. Netrpělivě očekával, kdy hodiny na věže kostela odbijí deset hodin večer a on bude moci začít hledat.

  Konečně odbilo a on  vyrazil do temné ulice. Sotva se ho dotklo měsíční světlo ucítil, jak se mění. Už si na to celkem zvykl, takže to bral jen jako součást své nové podoby. Trochu nezvyk sice stále ještě byly tesáky a zostřené vidění, ale i na to si začínal zvykat. Nic jiného mu také nezbývalo. A pokud chtěl přežít…

  Zastavil se uprostřed silnice a zavětřil. Bude nejjednodušší jít po čichu. Chvíli mu trvalo rozeznat ve změti pachů ten správný a podařilo se. Nyní byl jako lovecký pes. Nic ho nemohlo zastavit. Využil trochu své síly a pohyboval se nelidskou rychlostí.

  Konečně stanul před temným hradem na kopci docela blízko jeho bytu. Nyní zcela pochopil, jak se Ian mohl v jeho okolí zjevovat tak rychle. Neměl to daleko. Hleděl na stavbu a musel uznat, že budí respekt.

  Rozeklané cimbuří připomínalo dračí tlamu plnou zubů, samotný hrad se majestátně vypínal nad krajinou. Bylo zřejmé, že v něm bydlí někdo zvyklí lovit. Jenže teď je loven, ušklíbne se spokojeně. Jak asi bude Ian reagovat na nočního nezvaného návštěvníka?

  Jediným mohutním skokem, o kterém nevěděl, že ho kdy zvládne, se přehoupl přes cimbuří a stanul na prostorném nádvoří. Rozhlédl se kolem. Uprostřed stála kašna, ze které však netekla voda, ale něco co se velmi podobalo krvi.

  Přešel blíž a ochutnal. Hm… celkem dobrá. Okamžitě poznal, netušil zda díky šestému smyslu nebo prostě proto, že byl upír, že není zvířecí. Měl by se zřejmě znechuceně oklepat, ale mohl myslet jen na to, že musí najít Iana.

  Opatrně vkročil do hlavní budovy. Kdybych byl majitelem takového hradu, kde bych trávil noci?, zamyslí se uvnitř. Vystoupal do schodů a zastavil se uprostřed chodby. Jako měsíc vodu ho přitahovaly dveře přímo uprostřed. Vykročil k nim a otevřel.

  Překvapeně zamrkal, když uviděl Iana sedět na velice široké posteli o přeného v polštářích. „Dobrý den, Danny. Čekal jsem, kdy se objevíš,“ prohodil. „Přestaň se tvářit tak šokovaně. Čekal jsi, že mě najdeš spát v rakvi? Netvrdím, že jsem to nedělal, ale není nad širokou postel,“ pronesl dvojsmyslně a rozverně na něj zamrkal.

  „Možná že jsem to opravdu čekal,“ odtuší. „Jenže jsem si s tebou nepřišel poklábosit o tom, kde spíš.“

  „Opravdu? Přišel jsi mi snad v mé prostorné posteli dělat společnost? Musím přiznat, že mi je v ní samotnému celkem chladno.“

  Daniel ho provrtal mrazivým pohledem a Ian ho jen pobaveně pozoroval. „Víš že je celkem zajímavé tě takhle pozorovat?“

  Pokrčil rameny a pohodlně se rozvalil do nedaleko stojícího křesla. Teď zas bylo na domácím pánovi, aby byl na okamžik vyveden z míry. Domníval se, že se na něj vrhne, ale on se klidně usadil v jeho křesle, jako by přišel na šálek čaje o páté. „Co si myslíš, že děláš?“

  „Sedím, pokud sis toho nevšiml. Netušil jsem, že tvé myšlení je natolik zaostalé, že to nepozná.“

  „Jsi dnes nějakej vtipnej, ne?“ odsekne podrážděně. „A ty ses pro změnu nějak špatně vyspal, že?“ prohodí vcelku pobaveně. Ian je stále podrážděnější. Nevadí mu, když si on z někoho dělá legraci, ale pokud je to naopak začíná mu to vadit.

  „Copak že jsi dnes tak dobře naladěný?“ optal se nakonec Ian, aby se dostal z té frustrace. Strašně ho namíchlo, že mu vlezl do soukromí jako by byl doma. Ačkoliv on poprvé udělal to samé. Jenže tohle je něco jiného. On žil v tý proklatý stodole a já mám luxusní hrad.

  „Víš, že se mi líbí tvoje zařízení? Možná bych tu mohl někdy bydlet. Třeba až se tě zbavím. Co ty na to? Odkážeš mi to?“ Provokativně se mu zadíval do očí. Ian doufal, že se mu vztek, který jím projel, neobjevil v očích. Podle úsměvu na tváři Dannyho doufal marně.

  „Přišel jsi mě provokovat?“ vyjede nakonec. „Vida, vida, pánovi vadí, když ho někdo provokuje a dělá si z něj legraci. Vždyť ty děláš to samé, ne? Proč by ti to mělo vadit?“

  „Přišel jsi z nějakého konkrétního důvodu nebo tady dál budeš kecat tyhle nesmysly?“ prohodil sarkasticky. „Chceš opravdu vědět pravý důvod mé návštěvy? Tak já ti ho řeknu. Přišel jsem proto abych tě trochu vysál a tím oslabil, když spíš. Evidentně jsi ale nespal… tak tě aspoň seznámím s mým plánem. Chceš?“

  Propichuje ho pohledem a nakonec přikývne. Velice ho zajímá, co si na něj Danny vymyslel. „Tak povídej,“ prohodí teď již opět pobaveně.  „Co bys řekl tomu, kdybych tě přivázal k posteli. Ne, ne, to by bylo moc pohodlné. Tak znovu. Přivázal bych tě v nějaké kobce řetězy a kolem krku ti zavěsil kříž pokropený svěcenou vodou,“ odmlčel se a bedlivě sledoval jeho reakci.

  Ani cuknutím svalu ve tváři nedal najevo, že by ho tím nějak rozhodil. Dál ho pobaveně sledoval. Daniel začal opět pociťovat vztek. Vadilo mu, jak byl klidný, naprosto nevzrušeně seděl na té své obrovské posteli a přezíravě ho pozoroval. „Nevadí ti to? Mohl bych tě třeba zaživa pomalu opékat na slunci. To by se ti nelíbilo?“

  „Líbilo. Mě totiž slunce nevadí, jak sis již mohl všimnout,“ odvětil naprosto klidně. „Co kdybych ti pro změnu řekl já, co bych s tebou rád dělal?“

  Daniel se zamyslel. Možná by nebylo špatné, kdyby se seznámil s myšlenkami nepřítele. „Sem s tím,“ vyzval ho tiše. Ian se pomalu zvedl z postele a jeho návštěvník málem spadl z křesla. Ian na sobě totiž neměl ani nitku.

  Nedokázal zastavit své oči, které mu pomalu začaly bloudit po těle. Pohledem přejížděl jeho široká ramena, vypracovaný hrudník, štíhlé boky a nakonec… Očima nepochybně spočinul na místě, kde jeho oči chtěl mít.

  Prodlel na tom místě jen okamžik, ale přesto cítil jak z muže naproti němu proudí síla a vzrušení. Nasucho polkl. „Myslím, že ti už došlo, co bych si teď přál s tebou dělat, Danny, nemám pravdu?“ zeptal se maličko ochraptělým hlasem.

  Pohledem se vrátil k jeho očím. Ani jeden z nich si neuvědomil, že již svítá. Zeleno-černý pohled se střetl se zářivě modrým. „Chtěl bych tě teď svléknout z toho tvého směšného kabátu, pomalu ti rozepnout košili, kterou máš pod ním. Polaskat tvůj hrudník, olíznout bradavku,“ na okamžik se odmlčel a pozoroval ho.

  Už neseděl v křesle tak klidně jako před chvílí. Nervózně se vrtěl a očima těkal po místnosti. Nepokusil se ho však zastavit. Usmál se a pokračoval. „Rozepnul bych ti tu velice zajímavou přezku s hadem,“ menší promlka, při níž sledoval jeho reakci. Ačkoliv ho překvapilo, že ví o té přezce nedal to na sobě znát.  „…pokračoval bych knoflíkem kalhot a poklopcem. Vysvobodil bych tvého…“

  „Dost, to stačí!“ přerušil ho vztekle. Pobaveně se rozesmál. „Vidím, že tobě více vadí to, co bych chtěl dělat já s tebou, než-li mě to, co bys chtěl  dělat ty se mnou.“

  Provrtal ho pohledem. Ian s humorem pomyslel, že kdyby pohled zabíjel byl by dávno na cestě na pokec se svatým Petrem. Nebo spíš v jeho případě na pokec s Luciferem. Měl co dělat, aby se opět nerozesmál nahlas.

  Pohled mu padl k oknu. Přes zatažené závěsy do místnosti pronikaly sluneční paprsky. „Vyšlo slunce,“ prohodil nepřítomně Daniel. Náhle si uvědomil, že byla chyba jít za ním. Měl být někde skrytý a lízat si rány.

  Přeci jsem to nemohl tak nechat, ohradil se. Zamyslel se nad Ianovým předchozím monologem. Pozoroval ho jak si přes sebe bere župan a snažil se nevnímat pevnost jeho zad a hlavně… sklouzl pohledem na jeho zadek. Zavrtěl nad sebou hlavou. Copak se opravdu úplně zbláznil?

  Přeci se nemůže dívat na zadek chlapovi. „Copak? Nelíbí se ti? Já bych řekl, že ten tvůj je přímo k sežrání.“ Trhl sebou, když na něj promluvil. Jak může říct, že má zadek k sežrání? „Jak tohle můžeš říct? Jsem přeci muž.“

  „V tomto případě tě mohu ujistit, že máš prdelku hezčí než mnoho ženských.“

  Daniel popadl první co mu padlo do ruky, což byla mimochodem velice zvláštní soška. Neměl naštěstí čas jí podrobně zkoumat, protože jí po něm hodil. Se smíchem jí obratně zachytil. „Tvrdil jsi, že budu lovnou zvěří. Zatím to vypadá, že mi chodíš jen krátit dlouhé chvíle.“

  „Šmejde,“ zasyčel. „Ty prostě nemáš na to mě porazit, přiznej si to. A rozhodně nemáš na to vymyslet nějaký plán.“

  Syčivě se nadechl, ale neodpověděl. Ian přikývl. „Věděl jsem to. Běž se radši domů vyspat. Čekám návštěvu a mohlo by to tady být nebezpečný.“

  Zkoumavě se na něj zahleděl. Že by i on měl nějakou slabost jako on? „Nedívej se tak na mě. Do hlavy se mi stejně nedostaneš,“ přerušil ho. „Něco tajíš, že?“

  „Kdybych ti to řekl, už by to nebylo tajemství ne?“

  „Tak snadno se mě nezbavíš,“ odsekl a vstal. „To ani nechci, Danny,“ prohodil, ale to už se díval na zavřené dveře.

  Daniel ho proklel, když zaslechl jak se hradem rozléhá jeho smích. Vyšel na nádvoří a vzteky přímo pěnil. Kdyby měl na hlavě píšťalku jako má papi hrnec tak by v tuhle chvíli neustále pískal. Zhluboka se nadechl ve snaze vyčisti si hlavu.

  Netušil co ho upozornilo, ale náhle se rychle skryl do stínu. Přes cimbuří se přehoupl nějaký muž v tmavém kabátě. Nepochyboval o tom, že se jedná o upíra, ačkoliv netušil, co ho přimělo k takovému závěru.

  Rozhodl se vyčkat. Sice byl člověk, ale rozhodl se to risknout. Mohl se něco dovědět o nepříteli. Proč na něj čekal? Co je to za upíra? Má k němu Ian nějaký vztah? Podobný jako k němu? Odmítl si připustit, že pocit, který jím projel byla žárlivost.

  Vždyť ho nenávidí. Nedokázal pochopit své pocity. Jedna jeho část ho nenáviděl, chtěl zabít, ale druhá jeho část po něm toužila, chtěla ho znovu vidět. Vrátil se myšlenkami do přítomnosti a začal se soustředit. Musel zjistit, kdo byl ten muž. Ne muž, upír opravil se.

  Pohodlně se usadil na zemi a čekal. Jak dlouho to asi bude trvat? Začínaly se mu klížit oči. Na okamžik usnul. Trhnutím se probudil. Zjistil, že to bylo právě včas. Neznámý muž totiž zrovna odcházel.

  Uvědomil si, že začala noc. Opět se mu zbystřily smysly. Vstal a vydal se za ním. Možná by mohl zjistit víc. Po několika hodinách sledování se mu ten grázlík ztratil. „Sakra,“ zaklel prudce. „Copak sis myslel, že získáš tím, že ho budeš sledovat?“

  „Zase ty?“ zavrčel, když se vedle něj ozval Ian. Daniel zrovna seděl na jednom stromě a dumal nad tím, co tím vlastně chtěl získat. „To víš nemohl jsem to bez tebe vydržet.“ Vrhl na něj mrazivý pohled. „Chceš mi snad tvrdit, že jsem ti scházel?“

  „Ty? Vždy. Je tak skvělé tě sledovat, když se rozčiluješ… třeba jako teď.“ Sledoval, jak prudce zatíná pěsti. Seděli na větvi jako dva holubi před pářením. Poposedl si blíž k němu a začal mu masírovat ramena. Trhl sebou. „Co to sakra děláš?“

  Neodpověděl. Jen mu přejížděl po ztuhlých svalech. Cítil jeho dech na šíji a měl pocit, že z toho stromu snad spadne. „Uvolni se přeci.“ Zatnul mu prsty do ramen a on zasténal. „Je to příjemné, že?“ zašeptá mu do ucha a kousne ho do lalůčku.

  Trhl sebou a otočil k němu hlavu. Jejich pohledy se střetly. Ian se pomalu naklonil a v záři měsíce ho políbil. První myšlenka, která Daniela napadla bylo, že by se měl bránit. Jenže tak dlouho již necítil tenhle pocit.

  To prazvláštní teplo, které proudilo z jeho rtů. Opatrně pronikl jazykem mezi jeho rty a Daniel se neovládl a zasténal. Ian se k němu přitiskl celým tělem. Ani jeden z nich nevnímal nepohodlnou pozici na stromě.

  Zajel rukou do tmavých vlasů a přitáhl si ho ještě o kousek blíž. Přestal se tak horečnatě ovládat a polibek mu oplatil. Jejich jazyky se propletly. Jejich srdce začala bít v jednom rytmu. Danielovi ruce se vydaly na průzkumnou pouť po jeho těle.

  Myšlenkami mu projel jako blesk obraz rozesmáté Kirstl. Prudce se od Iana odtrhl a slítl dolů ze stromu. Ian ho seshora pobaveně sledoval. Netušil, co způsobilo jeho pád. Spíše ho zajímalo, co způsobilo tak prudkou změnu. Ještě před několika vteřinami byl žhavý jako sluneční den a vzápětí chladný jako arktický ledovec.

  „Baví tě to tam dole?“ zvolal pobaveně. Propíchl ho pohledem. Raději mlčel. Zdálo se, že po tomhle incidentu ještě více ochladl. Co se sakra stalo?, ptal se Ian v duchu.

  Daniel zabořil hlavu do dlaní. Odpusť Kirstl, šeptá v duchu. Nedokázal jsem se ubránit. Odpusť, přísahám, že tě pomstím. Už se ho ani nedotknu. Ani sek němu nepřiblížím. A pokud ano bude to jen proto, abych ho zabil. Jiný důvod v tom nebude.

  Ian zamyšleně pozoroval jeho zoufalství. A pak mu to došlo. Vzpomněl si na ní. Na tu malou blonďatou děvku. Uvědomil si, že se tady muchluje s jejím vrahem a ozvalo se opět to jeho zpropadené svědomí. Byl tak blízko… Poprvé za dobu, co ho poznal cítil, jak jím lomcuje vztek. Zaťal ruce v pěst a zhluboka se nadechl, aby se uklidnil.

  Daniel k němu vzhlédl. Jejich pohledy se střetly. Z jednoho sršel vztek, z druhého chlad a nenávist. Ian se pod tím náporem negativních citů nenápadně otřásl. Na okamžik se zadíval stranou. Když pak pohlédl dolů zjistil, že Danny tam není. Vypadá to, že se ode mě přeci jen naučil, ušklíbne se ironicky. Rychle zmizet.

  Nejprve ho chtěl hledat, ale nakonec se rozhodl, že ho raději nebude dráždit. Sice ho bavilo být loven, jestli se to lovem dalo nazvat, zrovna jím, ale rozhodně nehodlal sám vlézt do nějaké pitomé pasti.

  Ani jeden z nich si nevšiml návštěvníka, který je spokojen pozoroval až do chvíle, kdy Daniel spadl ze stromu a následně zmizel. To sebou maličko trhl. Raději nenápadně zmizel. Zdálo se, že to nebude tak jednoduché, jak si Ian představoval.

  Bez sebemenšího spěchu odletěl na svůj hrad a uvažoval o tom co se stalo na stromě. Seděli tam jako dva holubi a pak… raději nedomyslel, protože cítil, že se v něm opět probouzí vzrušení. Sakra, zaklel si pro sebe. Ten chlap mě dovede k šílenství dřív než já jeho.

  Daniel za sebou práskl dveřmi, aby je vzápětí otevřel a vyrazil na lov. Na okamžik zauvažoval koho spořádá. Dumal nad krávami, ale rozhodl se, že to nebude to pravý ořechový. Zavětřil a neomylně ucítil pach oběti. Pach vraha.

  Byla to rychlá práce, ale skoro vůbec se nenajedl. Nakonec přeci jen zaletěl na pastvu a dal si krávu, která tam na něj jako vždy čekala. Ušklíbl se, když se vracel zpět. Co by na to asi řekl Ian?

  Pitomče!, vynadal si. Přestaň na něj myslet. Je to hnusnej podvraťák co ti zabil snoubenku. Třeba nevěděl, že je moje snoubenka, snažil se přesvědčit sám sebe. Jo a přede dveře ti jí dal jen z čisté dobroty srdce. Opět se ozvala jeho démonická stránka. Musel si přiznat, že má pravdu.

  Musel to vědět a chtěl to využít k začátku bitvy. Jenže jak se zdálo ta bitva neměla být na ostří nože, ale na psychiku nepřítele. Daniel to zkoušel přes taktiku poznat ho a Ian to řešil přes svádění. Zavřel oči a vybavil si jeho rty na svých. Vynadal si a šel si dát raději sprchu.

  Ian uvažoval o tom, proč se vlastně snaží zabít Daniela. Jistě, byl to rozkaz, ale ty on nikdy neposlouchal. Pak si vzpomněl na rozhovor s tím záhadným upírem. Řekl mu, že aby se dostal k tomu, co z něj udělal upíra musí nejdřív zabít Dannyho.

  Jenže je to pravda?, pomyslel si náhle. Co když se ho prostě jen potřebují zbavit a rozhodli se, že si z něho udělají levnou pracovní sílu. Zatnul pěsti a raději přestal uvažovat. Pohodlně se uvelebil v posteli a zavřel oči.

  Ve vzpomínkách se vrátil k Dannymu. Musel si přiznat, že to co se odehrálo na tom stromě se mu velice líbilo. Ušklíbl se. Zdá se Iane, že už tě opravdu stereotyp přestal bavit, že? Vzpomněl si na ty neuvěřitelně modré oči a cítil, že se ho opět zmocňuje vzrušení.

  Měl by sis dát ledovou sprchu, napomenul se vcelku pobaveně. Uvažoval co bude dělat zítra. vůbec nic ho nenapadalo. Tedy kromě toho, že by šel provokovat Daniel. Z nějakého důvodu si však řekl, že raději ne. Dnes ho vyprovokoval už dost.

  Nechtěl, aby spolu opět bojovali. Jenže jak se zdálo Danny se tak snadno nevzdá. Unaveně zívl. Místo, aby šel lovit, zavrtal se do postele a za chvíli usnul.

  Vklouznul do ložnice a opatrně za sebou zavřel dveře. Vypadalo to, že opravdu spí. Spokojeně se usmál. Aspoň ho bude mít v hrsti. Tiše se plížil k jeho posteli. Ujistil se, že spí a přivázal mu ruce ke sloupkům postele.

  Maličko se zavrtěl, ale neprobudil se. Sklonil se těsně k němu a do ucha mu zašeptal. „Vstávej, Iane. Máš společnost.“

  Trhl sebou a probudil se. Udiveně zamrkal, když nad sebou uviděl Daniela. „Co tady děláš?“ zeptal se trochu zmateně. Ten se na něj sladce usmál. „Začal jsem první fázi pomsty.“ Jemně kývl k jeho rukám a Ian zjistil, že je má připevněné ke sloupkům.

  Vycenil na něj zuby. „Okamžitě mě odvaž.“

  Zavrtěl hlavou a vytáhl jakousi lahvičku. Vyhrnul mu rukáv, odšrouboval uzávěr a namočil dovnitř nějakou tubičku. Pak jí vytáhl a přejel mu po ruce. Zaťal pěsti a musel se kousnout do rtů, aby nevykřikl. „Svěcená voda?“ prohodil. Pokusil se o výsměch, ale moc se mu to nepodařilo.

  Místnost naplnil pach spálené kůže. „Líbí se ti to? Doufám, že tě to dostatečně bolí. Kirstl to taky určitě bolelo, když ses jí zakousl do krku. Co si o tom myslíš?“

  „Co si myslím? Myslím si, že to byla malá mrcha, která už dávno nebyla tím za co se vydávala.“

  „Zase začínáš? Čím teda byla? Řekni mi to!“ Opět začal přibližovat trubičku se svěcenou vodou k jeho ruce.

  Prudce se vymrštil a chytil ho pod krkem. „Nezahrávej si se mnou, Danny. Ještě pořád mám dost síly na to tě porazit. A to nechci. Ještě ne.“

  Byl překvapený, že se z toho dostal tak snadno. Nedal to na sobě znát a lapal po dechu. Ian zvedl hlavu a dráždivě mu přejel jazykem po rtech. Trhl sebou a pokusil se odtáhnout. Jeho stisk byl pevný.

  Vzal do ruky lahvičku a zadíval se na ní. „Co kdybych ti jí chrstnul do obličeje? Bylo by to příjemné? Nebo bych tě mohl taky mučit jako ty mě, co myslíš?“

  Pokrčil rameny. „Dělej si co chceš,“ dostal ze sebe namáhavě. „Když já bych tě radši viděl nejdřív u sebe v posteli a teprve pak na tý smrtelný.“

  Plivl mu do tváře a on se jen zasmál. „Jsi tak sladký, Danny,“ zašeptal mu do ucha. Skousl mu lalůček. „Stačilo by jediné zaboření tesáků do té tepny, která ti tak zběsile pulsuje na krku a byl by konec. Měl bys po trápení. Přestalo by tě tížit to tvoje svědomí. Co ty na to? Můžu tě ochutnat?“

  Pokusil se ho kousnout do ruky a vymanit se tak z jeho sevření, ale byl připraven. „Jsi opravdu rozkošný. Asi tě teď pustím, abych si potom mohl užít tvůj hněv. Mám rád trochu násilí v posteli.“

  „Imbecile!“ vyprskne a konečně se mu podaří vymanit. Téměř odletí do kouta místnosti a odtamtud ho obezřetně pozoruje.

  Ian se pohodlně uvelebí v posteli a klidně se mu dívá do očí. V duchu uvažuje jak je možný, že má tak neuvěřitelně modré oči. „Jak je  v novém bytě?“ optal se klidně ve snaze navázat konverzaci. Musel se přiznat, že si s ní velice rád povídal.

  Vrhl po něm podrážděný pohled. Jak to sakra ví? Náhle si nebyl schopen vybavit jestli mu to náhodou sám neřekl. „Cože se tak zajímáš o to, kde bydlím?“ zeptal se nevrle.

  Chlácholivě se usmál. „Zajímá mě o tobě všechno. Rád vím o někom koho chci zabít hodně věcí.“

  „Kolik jsi toho věděl o Kirstl?“

  „Už zase ta malá blondýnka. Copak ti na ní opravdu tolik záleželo? Kdyby tomu tak bylo… mohl jsi z ní přeci udělat svou nevěstu až na věčnost. Stačilo jí jen dát žhavý upíří polibek, pak počkat až jí přestane bít srdce a znovu si na ní pochutnat. Jak jednoduché. Jenže tys to neudělal, že?“

  „Co je ti vůbec do toho?“ odsekl.

  „Jistě, já zapomněl. To to tvoje svědomí, že? Musí být těžké s ním žít a přitom si pochutnávat na lidech. Řekni mi jak ti chutnala tvoje první lidská oběť? Vzhledem k tomu koho sis vybral bych řekl, že moc asi ne, že?“

  Provrtal ho pohledem a Ian si pomyslel, že kdyby si trochu víc věřil znovu by po něm skočil.

„Přestaň mě provokovat nebo ti tu vodu do obličeje vychrstnu já!“ upozornil ho s ledovým klidem.

  Vesele se rozesmál. „Ty mě dnes opět bavíš, Danny,“ prohodil rozverně a chtěl pokračovat, ale náhle zaslechl jakýsi zvuk a zbystřil smysly.

  Než se Daniel stačil vzpamatovat proletěl oknem a byl pryč.

  Zmateně za ním hleděl. Co ho to popadlo?, divil se v duchu. Nakonec pokrčil a vydal se ke svému bytu. Začínalo svítat a on byl najednou tak unavený.

  Ian stál proti maskované postavě a syčel na ní. „Kdo jsi? A cos dělal na mém pozemku.“

Ticho. Nevydal ani hlásek. Dráždil ho tím, ale snažil se na sobě nedat nic znát. Neznámý pokrčil rameny. „Vyřízli ti snad jazyk?“

  Zavrtěl hlavou, ale neodpověděl. Zdálo se, že mu Ian za odpověď prostě nestojí. Začala se ho zmocňovat nepříjemná předtucha a jen doufal, že se mu nesplní.

  Neznámý si sáhl do kapsy kabátu a podal mu jakýsi papírek. Rozevřel ho a spočinul na něm na okamžik očima. Když opět vzhlédl zjistil, že neznámý je pryč. Zastrčil si papírek do kapsy a vydal se zpět do hradu. Doufal, že tam najde Daniela, protože se docela začínal bavit. Jaká byla smůla, že ho tam nenašel. To je ale srab, pomyslel si pobaveně a usadil se na postel.

  Vytáhl kus papíru a opět se na něj podíval. v tu chvíli by se v něm krve nedořezal. Stálo tam: Jsem lovec upírů a vy jste na řadě. To snad ne, pomyslel si vztekle. Jestli se ten blázen nechá chytit, tak ho na mou duši zabiju vlastníma rukama.

  Uvědomil si však, že by to udělat nedokázal. Pomalu začínal pochybovat o tom, že ho dokáže zabít.

  Daniel se došoural do postele a padl do ní jako podťatý strom. Sotva začalo svítat usnul jako když ho do vody hodí. Probudil se až těsně před soumrakem. Povzdechl si. Už se začínal vžívat do nočního života upíra a to se mu vůbec nelíbilo.

  Přes den spal v noci lovil. Bylo mu ze sebe na nic, ale nedokázal se bránit. Bylo to něco ponižujícího, ale nešlo to zastavit. Proti své vůli se myšlenkami vrátil k Ianovi. Ten chlap ho neskutečně rozčiloval, ale zároveň v něm dokázal vzbudit touhu jako dlouho nikdo.

  Prohrábl si vlasy a zamyšleně hleděl z okna. Dostával hlad. S povzdechem opustil byt a vydal se na pastvu, kde na něj opět čekala kráva. Pousmál se. Vypadá to, že můj život opět zapadne do stereotypních kolejí, pomyslel si.

  Zcela nasycený se vracel zpět do svého bytu. Na okamžik se zastavil, otočil a zadíval se na hrad, který se majestátně vypínal nad krajinou. V některých oknech se svítilo a on se podivil, že Ian zůstal doma.

  Zamračil se. Že by se něco dělo? Jen tak se nestávalo, že by byl doma. Buď ho hledal nebo byl zřejmě na lovu. Nyní to vypadalo, že je opravdu doma. Pokrčil rameny a vydal se do bytu. Nedokázal se však zbavit toho zvláštního, varovného pocitu, který mu projížděl tělem.

  Konečně dorazil ke dveřím svého bytu a chystal se zasunout klíč do zámku, když si všiml papíru připíchnutého na dveřích. Sundal ho a začetl se do něj. Upíří život měl alespoň nějaké výhody. Dokonale díky tomu viděl ve tmě.

  Přečetl si vzkaz od Iana: Řádí tu lovec upírů. Nenech se chytit. Ian

  Znechuceně se ušklíbl. Ten si o sobě teda myslí. Bylo mu jasné proč mu to napsal. Chtěl ho dostat sám. Na tváři se mu objevil úsměv. Ten vzápětí zmizel, když na krku ucítil čepel nože. Do chřípí se mu zařízl typický pach spálené kůže a mozek vyslal do těla bolest.

  Svěcená voda, odplivl si v duchu. Jaká ironie, že on sám jí včera použil na Iana. Tak proto vystřelil jak šipka. Musel toho lovce zaslechnout nebo vycítit. To jen on byl zase natolik oslepen vztekem, že vůbec nic nezaregistroval.

  „Mám tě,“ zasyčel mu do ucha. Přehodil mu něco přes krk a Daniel začal slábnout v kolenou pod tíhou posvěceného kříže.

  Promiň Iane, pomyslel si než upadl do bezvědomí, dostal mě.