Uličkami města se pomalu plížil stín. Naháněl strach, budil respekt, vyvolával touhu poznat nepoznané. Černý soumrak olizoval zem a nahrával tak neznámému. Bloudil zdánlivě bez cíle. Zdánlivě. Ve skutečnosti věděl, co hledá. Avšak musel se chovat opatrně, neboť věděl, že v téhle části města nemá co pohledávat.

Rozhlédl se kolem a jeho fialové mrazivé oči rentgenovali okolí. Cosi se mihlo v uličce vedle něj a on se okamžitě přitiskl ke zdi a téměř s ní splynul. Vyměřoval nyní každý nádech, aby ho náhodou nenachytali. Poslední, na co měl náladu, bylo vysvětlování své přítomnosti. A to nejen nepřátelům. Jeho „přisluhovačům“ by se nelíbilo, kdyby ho tu našli. Jenže on to udělat musel.

Konečně našel, co hledal. Zadíval se na obyčejně vyhlížející dům. Vypadal jako všechny ostatní kolem. Velká okna, jednoduché vchodové dveře. On však věděl, co skrývá jeho sklepení. Naději pro celý jeho rod. Rychle se rozhlédne kolem a vklouzne dovnitř. Nikdo ho neviděl, takže se nemá čeho bát.

Kočičím krokem se plíží dolů po schodech. S křivým úsměvem se rozhlédne po místnosti, do které právě vstoupil. Vypadá jako by se v ní zastavil čas. Jako by neuplynulo přes pět set let od chvíle, kdy byla naposledy použita. Jen mrknutím oka zaregistruje jakýsi stůl, nebo spíš oltář, s okovy. Jeho pevné kroky míří neochvějně k hromádce popela na zemi.

Klekne si a promne prášek v ruce. „Ano,“ vydechne netrpělivě a tvář mu zkřiví úsměv. Tesáky se mu maličko prodlouží, ale ovládne vzrušení, protože ví, že na to není čas. Může se stát cokoliv a on se musí vrátit. Rychle sáhne do kabátu a vytáhne malou prosklenou krabičku. Je to jako pocta králi, pomyslí si, když do ní opatrně shrabuje popel.

Ujistí se, že nezanechal ani drobné zrnko a vstane. Rychle vyjde schody a vyrazí do ulice. Tam je však opět nucen zastavit a téměř splynout s okolím. Jediné, co z něj mohl nepřítel nyní vidět byly jeho fialové oči plápolající vzrušením a nedočkavostí. „Slyšel jsem, že tady někde je. Najděte ho. Tohle by se Pánovi líbilo. Najít samotného…,“ zbytek se ztratí v dálce, ale jemu je jasné, že hledají jeho. Neznámý měl vlastně pravdu. Pro Pána by to bylo něco. Možná by ho z toho trefil šlak, i když o tom silně pochyboval.

Po několika minutovém čekání, opět vyrazil. Tentokrát ho nic nezastavilo, takže za půl hodiny stál před obrovskou železnou bránou. Byl v pokušení zabušit a oznámit tak svůj příchod, ale vzhledem k tomu, že se odtud vyplížil tajně, rozhodl se i pro stejný návrat. Opatrně tedy přejde o kus dál a hbitě jako lasička přeleze plot.

Zaslechne slabé zavrčení jednoho ze psů. Otočí se a zadívá se mu do očí. Zvíře zakňourá a lehne si na zem. „Hodnej kluk,“ podrbe ho mezi ušima. Připadá si, že je stále ještě na nepřátelském území a ne doma. Plíží se podél stromů. Zastaví se pod svým oknem. Konečně doma, pomyslí si s úlevou a maličko se pokrčí v kolenou. Pak se odrazí a přistane na parapetu svého pokoje.

Neslyšně přeleze dovnitř. Byl rád, že mu nikdo nezavřel okno. Pak by se dovnitř dostával jen těžko. Sice by to také šlo, ale proč to komplikovat že. Vypadá to, že si mého dočasného odchodu nikdo nevšiml, pomyslí si spokojeně. Skopne si z nohou boty, sundá dlouhý plášť a chystá se uložit do postele. „Krásný večer na procházku, že Vaše Výsosti?“ ozve se z kouta pokoje ironický hlas.

Povzdechne si. Takže zas tak dokonale promyšlené jsem to neměl, pomyslí si zklamaně. „Nádherný, sire Meldore,“ prohodí a zaměří svůj pronikavý pohled do místa, odkud přichází hlas. Uvidí na židli sedět hrdého šedovlasého muže, jak si ho měří svým pronikavým šedým pohledem. „Kde jste byl, Sione?“ optá se a vstane. Mladík se téměř ošije. Tento muž byl jediný z celého klanu, kdo mu tak mohl říkat. Mělo to jeden prostý důvod. Tenhle muž ho vychoval. Nikdo jiný se ho neodvážil oslovovat jménem. Koneckonců byl jejich princ, jejich vůdce.

Dlouhou dobu mlčí, protože nechce přiznat, co udělal. Tušil, co si od starce vyslechne, ale neměl na výběr. Tohle už nemohlo dál pokračovat tímhle způsobem. Vždyť se za chvíli vyvraždí jako selata na jatkách. To by přeci jejich otec nechtěl. „Byl jsem ve městě,“ řekne nakonec jen část pravdy. S tou druhou přijde prostě někdy jindy. A možná postaví celý klan, nebo spíš to co z něj zbylo, před hotovou věc. všimne si jak Meldorovi cukne v koutku úst. „Proč jste tam chodil sám, Vaše Výsosti? Je to nebezpečné. Víte co by se stalo, kdyby vás tam našli.“

„Ano to vím,“ napřímí se vzdorně, „ale také se nehodlám celý svůj život skrývat v tomhle rádoby hradu a dívat se jak vyvražďují můj lid!“ Muž jen zvedne ruce v obranu. „Já vím, pane, také se mi to nelíbí, ale nemůžete takhle riskovat život. Měl jste si vzít někoho jako doprovod. Proč jste tam vlastně šel?“

„Kdybych řekl, že nadýchat se čerstvého vzduchu, lhal bych. Je to tam jako zamořené území. Všude je cítit hnilobný pach. A víte co ještě? Můžete doslova cítit, jak se vaši druhové pomalu rozkládají na kousíčky a vy, velký princ, s tím nemůžete nic dělat,“ zašklebí se a muž na to raději nic neřekne. „Tohle se nebude líbit, panu Daidreovi,“ odváží se ještě dodat.

Pokrčí rameny. „To je mi jasné. Mě se taky nelíbí spousta věcí a stejně je musím udělat. I on se bude muset smířit s tím, že mám svou vlastní hlavu, vlastní rozum a že mě otec předal velení nad naším klanem. A teď pokud mě omluvíte, rád bych si odpočinul.“ Sice měl říct spíše, že by rád přemýšlel, ale měl podezření, že pak by se ho nezbavil zas tak snadno. Takto se muž jen uklonil a zmizel. Sion nepochyboval o tom, že to ještě za tepla oznámí právě Daidreovi.

Ušklíbl se a posadil se na posteli. Vytáhl z kapsy tu malou skleněnou krabičku a zadíval se na obsah uvnitř. Teď už jen zbývá vykonat obřad Vzkříšení. Jenže k tomu potřeboval krev. A nebyla jeho. Vypadá to drahý Sione, že budeš muset ještě jednou do města. Tentokrát ovšem přímo do jámy lvové.

Zavře oči a zavzpomíná na těch několik uběhlých týdnů. Jejich klan se díky jediné události rozpadl na dva tábory. Tou událostí byla smrt Kaleina, otce Siona a Ferguse. A právě dva bratři se stali soupeři. A způsobil to jejich otec.

Fergus, jakožto nejstarší syn, měl vládnout klanu. Avšak Kalein rozhodl jinak. Ustanovil jako svého nástupce Siona. A to jeho bratr natolik roznítilo, že několik desítek členů jejich klanu, kteří za ním slepě šli, přinutil k válce mezi nimi. Krev proti krvi. Sion to chtěl zastavit, ale spíše to bylo horší a horší. S povzdechem si prohrábne svoje uhlově černé vlasy.

Nehrnul se do vládnutí, ale když mu otec řekl důvody, proč ho o to žádá přijal. Kdyby jen tušil, co to vyvolá nikdy by si nenechal na hřbet ruky vyrýt ten symbol. Symbol vládce klanu upírů. Zadíval se na to černé oko na své ruce. Takhle každý pozná, že on je ten, koho poslouchají kněží. Jenže těch moc není. Kněží jsou nejsilnější z jejich rodu. Avšak zbyl už jen jeden. Daidred. A ten bude pěkně zuřit, až se objeví.

Byl ještě jeden, o kterém se říkalo, že byl nejsilnější. Avšak ten byl nyní na dně krabičky, kterou měl Sion skrytou v kapse. Ale on byl pevně rozhodnut ho vzkřísit. I kdyby to bylo to poslední, co kdy udělá. Bylo totiž dost pravděpodobné, že jakmile ho probudí, zabije ho. Nikdy prý nebyl  zrovna přátelský typ.

Pokrčí rameny, ale dál se ve svém uvažování nedostane. Otevřou se totiž dveře a v nich stojí vysoký, statný upír. Nebýt těch téměř dětsky nevinných očí, dokonce by se ho i bál. A že takových bylo dost, o tom nemohlo být pochyb. Takhle jen čekal co se stane. „Dobrý večer, Daidrede,“ prohodí na uvítanou a muž se na něj zamračí. „Vaše Výsosti! Copak jste se zbláznil? Toulat se po večerech a ještě v nepřátelské čtvrti.“

Zvedne k němu oči a pousměje se. „Nezapomínej, že Fergus je stále můj bratr.“ Muž si povzdechne. „To je sice pravda, pane, ale nesmíte zapomínat zase vy, že to byl on, kdo se vydal na tuhle cestu. Vy jste se tomu přeci snažil všelijak zabránit. A navíc, co jste vlastně dělal ve městě?“ ptá se zvědavě.

Nyní přišla hodina pravdy, pomyslí si. Mám mu to říct, nebo mám počkat? Nakonec se rozhodne, že počká. Koneckonců, bude lepší, když je postaví před hotovou věc. „Byl jsem se jen projít,“ prohodí nakonec. Na Daidredovi je vidět, že mu to nezbaštil, ale to ho nikterak netrápí. „Jak jsme na tom s vývojem těch nových zbraní?“ odvede řeč jinam. „Meryn na tom pracuje, pane. Vypadá to pro nás velice dobře. Pokud však postup na výrobu zjistí váš bratr, bude to horší.“ Rozpačitě se zadívá jinam.

Sion se téměř zasměje. Jistě. Je příhodné vyvíjet zbraně proti upírům a být sám upír. Stačí potom, aby si Fergus opatřil jeden takový kousek a pojedou nanovo. A právě proto ho musel probudit. Za jakoukoliv cenu. „Zítra v noci půjdu pryč, Daidrede. Sám!“ zdůrazní, když chce muž něco namítnout. Jistě, mohla by s ním jít ochranka, ale proč riskovat jiný život než jen svůj vlastní.

Tvrdě se na kněžího zadívá a tomu nezbývá než kývnout. Koneckonců je to jeho pán. Kdyby měl přiznat, byl rád, že pan Kalein rozhodl takto. Nedovedl si představit, že by měl sloužit tomu bezpáteřnímu grázlovi Fergusovi. Navíc by to stejně nakonec dopadlo tak, že by pana Siona zabil. Neměl ho vůbec rád. Proč? To byste se museli zeptat přímo Ferguse. „Dobrá, pane. Tak já tedy půjdu. Musíte mi ale slíbit, že ať už plánujete cokoliv, budete maximálně opatrný, okay?“

Sion s úsměvem zvedne palec. „Okay!“ prohodí a kývnutím hlavy ho propustí. Pak sebou plácne do polštáře a zavře oči. Divné, že? Upír a spí. Avšak i upíří mají jisté zbytky lidskosti, i když tomu mnozí nevěří. Pro všechny jsou to jen vraždící monstra, toužící po krvi. Suše se zasměje. Krvi. Jistě, ale té vlastní. Překryje si oči rukou a povzdechne si.

Nechal jsi mi těžké břímě otče, pomyslí si mimoděk, ale nelituje. Nedovede si představit, co by se s klanem stalo, kdyby mu opravdu vládl Fergus. S největší pravděpodobností by on sám byl nyní mrtvý stejně jako otec. Netušil proč ho bratr nemá rád. Až do chvíle, kdy se rozpadli na dva tábory. Tehdy mu to řekl. S výsměchem v hlase i očích. A nebyl v tom jen výsměch. Byla v tom čirá nenávist.

Tvoje matka byla člověk!, plivl mu tehdy do tváře. Bolelo to. Zjištění, že není zas tak čistokrevný. Ale narodil se jako upír, cítil se jako upír a žil jako upír. Nic mu nemohlo zabránit v tom, aby tuhle válku vyhrál. Hodlal na to přeci povolat jednoho z nejstrašnějších upírů celé jejich generace. Upíra, kterého zabila láska.

Ušklíbne se. Ještě, že mě tohle nehrozí. Byl na něj celkem zvědavý. Slyšel pověsti, ale ty nemohly odpovídat skutečnosti. Určitě ne tak úplně. Přesto z nich šel jakýsi respekt, úcta. Začínalo svítat a on se zadíval z okna. Nevadily mu sluneční paprsky, pozůstatek po matce. Přesto ve dne nechodil ven. Zůstával v sídle, aby tak dokázal, že se cítí jako pravý upír, ačkoliv to někdy nebyla zas taková pravda.

Byly chvíle, kdy se cítil jako ve špatném snu. Jenže pak se stalo, že zabili dalšího jeho druha a on byl opět tím, kým byl celý život. Pozvedl pravou paži a zadíval se na znamení. Byl to černý půlměsíc, ve kterém byl zapleten havran, znak jejich rodu. A nyní z něj udělal jeho vůdce. Přejel po něm prstem a syknul. Bolelo to.

Díky tomu, že tě to bolí, pozná každý pochybovač, že to není podvrh., řekl mu otec, když umíral. Řekl toho spoustu, ale svěřit tajemství, že miloval lidskou ženu, už mu nestihl. Co se asi stalo s matkou?, optá se v duchu. Přestaň! Nemusí tě to přeci zajímat.

Nakonec s povzdechem vstane a vyjde z pokoje. Sejde po obrovských schodech a prohlíží si dům. Všude leží upíří, protože se sem nevejdou. Spí, jako vždy, když vysvitne slunce. Najde se i pár jedinců, kteří nespí. Ale to jsou většinou hlídky, které mají zajisti bezpečí Princi. Na několik z nich kývne a rázným krokem vyrazí za Meryn.

Dívka se sklání nad jakýmsi nábojem do pistole a cosi si mumlá. „Dobré ráno, Princi,“ prohodí, aniž by Sion cokoliv řekl. Ten se usměje. „Dobré,“ prohodí a nakloní se nad ní. „Tak jak to vypadá?“ optá se a mimoděk vdechne vůni jejích zrzavých vlasů. Hm, voní hezky, pomyslí si. „Zatím nic moc, i když bych si přála říct vám opak. Vypadá to, že budeme muset vynaložit ještě více prostředků, abychom na něco přišli. Pokud to má fungovat tak jak si přejete…,“ odmlčí se. „Bude to ještě dlouhá cesta.“

Tak jak si přeju. Jistě. Nechci, aby tyto zbraně zabíjeli jiné upíry. Mají je jen paralyzovat na dostatečně dlouhou dobu, aby je stihli přenést zpět do tohoto sídla. Teprve tady se ukáže, je-li bezprostředně nutné je zničit. Doufal, že ne. „Toho jsem si plně vědom, Meryn. Jenže kdyby to takhle šlo dál, za chvíli by nezbylo nic. Jen zašlé vzpomínky na naší někdejší slávu. A tohle otec nechtěl. Proto mě jmenoval nástupcem.“

Dívka k němu otočí pohled svých šedých očí a pousměje se. „To máte pravdu. Starý Kalein dobře věděl, co dělá,“ zarazí se. Doufá, že ho nějak neurazila. „Neboj se. Moc dobře vím, jak jste mu říkali. A nevadí mi to. Však já byl úplně stejný.“

Několik minut jen stojí a sleduje ji při práci. „Měla by sis odpočinout,“ prohodí nakonec a odejde. Hledá Daidreda, protože s ním chce něco probrat. Nikde ho však nenajde a tak usoudí, že je nejspíš u hrobu otce. Nemýlí se.

Poklekne vedle něj. Černé vlasy mu přepadnou do obličeje, ale nevšímá si toho. Jen mlčky vzdává hold mrtvému. Čeká až druhý muž vstane, aby si s ním mohl promluvit. Klečí tam takhle půl hodiny, než se vazal rozhodne, že úctu vyznal dostatečně. „Přejete si, princi?“ otočí se k němu, když stojí proti sobě.

Kývne. „Chci, abys dohlédl na to, že si Meryn odpočine. Pracuje na těch zbraních a nechci, aby se strhala. Budeme jí potřebovat. Dále bych chtěl, abys dohlédl na Garetta a na to jak probíhají výcviky pod jeho velení. Vím, že bych to měl dělat sám, ale mám ještě nějakou práci.“ Muž jen kývne, ukloní se a zmizí vyplnit jeho rozkazy.

Sion vyrazí zpět do svého pokoje a posadí se k počítači. Od svých zdrojů si zjišťuje informace, jak to vypadá ve městě. Zdá se, že tam bratrovi poskoci mají hlídky a jejich povinností je zabít každého od Siona, kdo se pokusí vstoupit do města. Fergusi, co se to s tebou stalo? To tě tolik pobouřilo, že nejsem čistokrevný upír?

Prohrábne si vlasy a složí hlavu do dlaní. Válka trvala „jen“ dva měsíce, ale jemu to připadalo jako dvě stě let. Bylo jasné, že to neskončí dokud jeden z nich nezemře. A on nehodlal být tím, kým se budou krmit jejich psi. Bylo mu to nesmírně líto, ale nemohl dovolit, aby Fergus zničil jejich rod, svými šílenými nápady.

Opět sáhne do kapsy a vytáhne krabičku s popelem. Je to zvláštní. Vkládat poslední naděje, do někoho kdo by se mu mohl nemilosrdně vysmát. Avšak něco mu říkalo, že se to nestane. Možná to bylo znamením na jeho pravé ruce. Opět k němu sklouzl očima. Cítil se jako ten havran. Zdánlivě svobodný, a přesto uvězněný v začarovaném kruhu půlměsíce. Zavrtí sám nad sebou hlavou. Na tyhle úvahy není čas.

To se mu koneckonců potvrdilo vzápětí. Do pokoje vtrhla Meryn. „Pane! Útočí na nás!“ vykřikla a zase vyběhla. Okamžitě vyskočil na nohy a rozběhl se dolů. Černý plášť za ním vlál jako křídla havrana. Sotva doběhl do haly, nepřátelé se jali začít vyrážet dveře. „Připravte zbraně!“ křikne na muže stojící za ním. kdosi mu jednu také hodí. „Nejsou ještě otestované!“ upozorní ho Meryn, ale také jednu nabije a zamíří na dveře. „Na to teď není čas! Daidrede! Kde je Garett a jeho jednotka?!“

„Tady jsem, Vaše Výsosti,“ ozve se ten na nějž se ptal a postaví se mu po bok a s ním i jeho desítka specielně cvičených mužů. „Výborně,“ kývne. „Stihl si někdo všimnout, kolik jich je?“ vykřikne do prázdna Sion a čeká. „Ne, pane,“ ozývá se ze všech stran. „Je jich patnáct, pane,“ ozve se odněkud sir Meldor. „Je s nimi Fergus?“

Nastane chvíle ticha. „Domníváme se, že ne, pane.“

„Domníváte?“

„Nevíme to jistě. Pokud s nimi však je, měl byste se vrátit do pokoje.“

Sion se bleskově otočí a najde původce této zprávy. Je to jeden z mladších členů. Jediným mohutným skokem se ocitne přímo před ním a téměř mu zapíchne kůl do srdce. Kde ho vzal netuší ani jeden z přihlížejících. Mladíkovi se hrůzou rozšíří oči. „Myslíš si, že bych se nedokázal ubránit někomu jako je Fergus? Mám takový pocit, že jsi to ty, kdo by se měl někde ukrýt, protože pokud budeš reagovat takhle pomalu, už teď jsi mrtvý. Jasný?!“

„An-ano pane!“

Vrátí se zpět na své původní stanoviště a s ledovým klidem vyčkává. Dveře se rozletí a dovnitř vpadne patnáct mužů v čele s pro něj neznámým mužem. Vazal! On dokázal probudit kněžího. Ale kterého? Měl za to, že jediný je Daidred a ten, jehož popel má pečlivě uschovaný v kapse. „Nepřišli jsme zabíjet,“ prohodí ten muž. Jeho jiskřivě zelené oči vyzařují výsměch, ale v hlase je znít úcta. „Opravdu? Nevypadá to tak. Pokud jste přišli v míru, stačilo svůj příchod oznámit a počkat,“ pronese Sion.

Muž k němu stočí pohled. „Jmenuji se Morgan, jsem vazalem sira Ferguse. Přišel jsem vyjednávat.“ Vazalem?! Zašumí v sále. Jak je to možné?, ptá se Sion sám sebe. Otec přeci tvrdil, že kněžího může mít jen někdo se znamením. A na sto procent věděl, že Fergus ho nemá. „Jak je možné, že jste vazalem mého bratra, když jsem to já, kdo má znamení?“ zeptá se a pevně se mu zadívá do očí. Morgan nehne ani brvou. „Do toho vám nic není. Tohle vám mám předat od sira Ferguse. Tím zde moje poslání končí.“

Sion cítí, jak se celá jednotka za ním napjala, když klidně vykročil k muži. Celý dům si uvědomoval, že stačí jediný pohyb a mohou jejich prince dostat. Avšak on kráčí klidně, protože ví, že by to s ním neměli zas tak jednoduché. Vzal si stočený pergamen a jejich ruce se na okamžik střetly. A v té bleskové rychlosti mu to došlo. Morgan není pravý vazal. Nemůže být. Fergus neměl jeho krev. Věděl, co to znamená. Ten muž je stvořen z krve a masa jeho bratra.

V té jediné chvíli, kdy se jejich ruce střetly, mu nehtem odloupl kus masa, aby mohl použít krev, kterou potřeboval. Téměř se ušklíbl. Fergusi, netušil jsem, že mi to takhle usnadníš. Vazal se mu mírně posměšně uklonil a pak i se svými čtrnácti muži zmizel. Všichni na to hleděli téměř s otevřenými ústy. „Daidrede!“

„Ano, sire?“

„Vezměte to prozkoumat, může to být nějaká past,“ podá mu svitek. „Vám ostatním děkuji za odvahu. Nyní se můžete vrátit do práce. Všichni, až na Meryn. Ty si jdi odpočinout a načerpat síly.“ Dívka na to nic nenamítne. V soukromí by možná něco namítala, ale před celým klanem se neodváží odporovat princi. Postupně se začnou trousit na svá stanoviště, nebo jen tak klábosí v hale. Kdosi se pustil do opravy dveří.

Musel přiznat, že to se Fergusovi povedlo. Na okamžik ho dokázal zmást, ale uvědomil si to dostatečně rychle. Ne nadarmo po otcově smrti prozkoumal a přečetl veškeré knihy, které obsahovala jejich knihovna. Díky tomu se také dověděl o vazalech. A o Něm.

Rozvážně vystoupá po schodech do svého pokoje. Je čas. Přešel k oknu a zadíval se na měsíc v úplňku. Ideální pro vzkříšení nového kněžího. Největšího upíra všech dob. Vytáhne krabičku a obsah vysype na zem. Přejde ke stolu a ze zásuvky vytáhne malou knihu v černé kůži s jejich znakem na obalu. Nalistuje stranu 563 a zhluboka se nadechne. Už nemůžeš couvnout, upozorní sám sebe.

Vytáhne ten malý kousek masa, který odloupl Morganovci. Vezme zapalovač a zapálí ho. Sleduje jak se na jeho dlani mění v prach. Pálí to, ale nevšímá si toho. Krev jeho bratra se smísí s jeho vlastní. Tu pak nakape na hromádku popela na zemi. Ta se maličko zavlní a jemu z toho přeběhne mráz po zádech.

Zadívá se do knihy a chystá se číst, když v tu chvíli kdosi zaklepe. Sion vše bleskově zamaskuje a se zvoláním „Dále,“ čeká, kdo se objeví. Je to Daidred. „Pane. Prozkoumali jsme ten svitek, jak jste chtěl. Neobsahuje nic co by vás mohlo ohrozit. Pouze vzkaz, ve kterém vám dává Fergus ultimátum.“ Mladík si od něj vezme zprávu a kývnutím hlavy ho propustí.

Začte se do rozmáchlého rukopisu svého bratra.

Sione, dávám ti čas do dalšího úplňku, aby ses ty i tví stoupenci vzdali. Probudil jsem nejmocnějšího kněžího. Jistě víš, o koho se jedná a ten s vámi nebude mít slitování. Posílám ho s tímhle listem, aby ses přesvědčil na vlastní oči, že ti nelžu. Pokud se nevzdáš bude celý tvůj klan vyhlazen. Žádám tě, abys to nedopustil a klidně předal vládu mě.

                                                                                                                    Fergus           

Rozesměje se. On si opravdu myslí, že jsem tak pitomej, že mu na to skočím. To snad není pravda. Otírá si slzy, protože je nedokázal zastavit. Tohle na něj bylo moc. Prý „nejmocnějšího“ kněžího. To sotva. Toho mám totiž já, drahý bratře.

Opět se zadívá na hromádku na zemi. Znovu vezme knihu a najde stranu 563. Zhluboka se nadechne a začne číst ve starověkém jazyce upírů, který ovládá už jen několik vyvolených. Volám tě zpět, ty jehož činy znám, volám tě na tenhle svět, ty jenž patříš legendám, volám tě z pekel, ty jež kdysi sloužil’s tomuto klanu, volám tě z nebes, tebe jenž se svou silou povstaň znovu!

Dočetl poslední řádky a zadíval se na hromádku. Ta se opět zavlnila, a pak to šlo celkem rychle. Popel se začal zhmotňovat a za několik minut před ním stál vysoký (o hlavu vyšší než on sám) světlovlasý muž se nepronikavýma černýma očima. Byl oděn do červených kožených kalhot a stejného kabátu. „Červený drak,“ neubrání se vydechnutí, když ho vidí. Nebezpečí z něj vyzařuje na kilometry daleko a on před ním málem klesne na kolena, i když by to měl být on, kdo poklekne před ním.

Mužovy tesáky se nebezpečně povysunou a cosi zasyčí. Sion se ho však nezalekne a dál mu neohroženě hledí do očí. „Proč jsi mě vzkřísil a kolik uběhlo času?!“ zeptá se hlubokým hlasem, ze kterého ho zamrazí. Očima klidně mapuje okolí, jako by si ho chtěl celé vtisknout do paměti, než definitivně práskne do bot. „Uběhlo přes šest set let. A proč jsem tě vzkřísil? Možná proto, abych ti připomněl, že máš u někoho dluh,“ prohodí a pozvedne pravou paži. Strčí mu znamení přímo před obličej, aby nemohl utéct, což měl dle jeho výrazu nejspíš v úmyslu. Červený drak na to chvíli jen mlčky hledí.

Pak udělá něco, co by Sion nečekal, ačkoliv to byla jeho povinnost. Poklekne před něj a pozvedne k němu oči. „Očekávám rozkazy, Vaše Výsosti,“ pronese chraptivě a Sion se mimoděk zachvěje pod tíhou toho hlasu. Hledí do těch černých očí a náhle neví co má říct. „Rozhořela se zde bratroválka a od tebe očekávám, že budeš na naší straně,“ pronese nakonec jak nejautorativněji dokáže.

Červený drak se velice pomalu zvedne, aby opět poklekl a políbil znamení, na jeho ruce. Mladík sykne bolestí, ale vyloží si tohle gesto jako ano.