Hleděl mu naprosto bez hnutí do očí. Neřekl už nic, ale v duchu křičel na celý svět. TO NEMŮŽE BÝT PRAVDA! Avšak podle vítězoslavného úsměvu svého bratra věděl, že je. Jeho mysl ovládl vztek. Po tom všem co udělal ho Daihem zradil. Měl chuť zabít. Nebo být zabit. Viděl, že oproti přesile nemají šanci.

Opatrně se přesunul k Daidredovi, který musel mít radost, když viděl, že jeho předpovědi se vyplnily. Ke svému překvapení však v jeho obličeji neviděl radost. Jen nekonečný smutek nad promarněnými životy, o které teď budou připraveni jeho druhové. I Sion si to uvědomoval. A věděl, že s tím nemůže nic udělat. Už dávno tuhle válku prohrál. Uvědomil si to ale až ve chvíli, kdy je zradil Drak.

Otočil se na své muže. „Bojujte!“ vyhrkl. „Bijte se o svůj život do poslední chvíle! A pokud snad někdo přežije, dejte vědět našemu klanu, aby byli připraveni na léčku.“ Sionův poslední pohled, před tou vřavou, která vypukla vzápětí, patřil ledově chladnému Daihemovi.

Sledoval ten boj a měl pocit, že to nevydrží. Jistě, zradil klan – znovu – ale nechtěl, nemohl, dopustit, aby se něco stalo Sionovi. Avšak věděl, že nemá na vybranou. Pokud chtěl, aby přežil musel to udělat. Ve skrytu duše doufal, že tomu princ neuvěřil, ale podle pohledu, který na něj upřel než se vrhl do boje, věděl, že tyhle naděje jsou marné.

Proč by si taky nemysleli, že opět zradil. Vždyť už to jednou udělal. Jakou ironií je, že je to opět ze stejného důvodu. „Bavíš se dobře, Draku?“ zaslechl vedle sebe výsměšný hlas Morgana a měl co dělat, aby se na něj nevrhl. „Celkem ano,“ odvětil a dál nespouštěl oči ze Siona. Ten se zoufale snažil ubránit třem dalším upírům.

Už téměř všichni z princovy družiny padli. Jen Sion, Daidred a pár dalších se ještě silou vůle drželi na nohou. Ve chvíli, kdy se pod Sionem podlomila kolena a on padl tváří k zemi se Daihem prudce vymrštil a vrhl se k němu. V tu chvíli prostě nepřemýšlel. Probil se k němu a vzal ho do náruče. A pak se s tím cenným pokladem ztratil ve tmě. Věděl, že se vrátí zpět, na tohle místo, ale nyní bylo nejdůležitější, aby Sion žil. Ať už on sám zaplatí jakoukoli cenu.

„Miluji tě, Daiheme.“ Probleskla mu hlavou jeho slova. Zadíval se na zraněného muže ve svém náručí a lehce ho pohladil po tváři. Kéž bych ti mohl říct to samé, můj princi, pomyslel si posmutněle a políbil ho na čelo.

Sion ho nevnímal, protože byl v bezvědomí a on byl jedině rád. Pak by iluze jeho zrady nebyla tak dokonalá. Nechce, aby si princ cokoliv pamatoval. Nechce, aby věděl, kdo ho zachránil. Daidred mu to nesdělí tím si byl jist. A ostatní? Nebudou naživu, aby mu to řekli. Kruté? Možná… Ale naprosto realistické.

Dorazili k domu Siona. Tam ho položil na práh dveří a ještě naposledy se na něj zadíval. „Sbohem, můj princi,“ zašeptal, zazvonil a zmizel v temnotě. Stejně jako se z ní vynořil.

Sion se probudil a měl pocit, že ho bolí snad všechny kosti v těle. Otevřel oči a uvědomil si, že je ve svém pokoji. Chvíli nebyl sto si vzpomenout, co se vlastně stalo. Vzápětí mu to došlo až moc rychle. Daihem zradil. Bolestně ho píchlo u srdce a on rozhodně věděl, že to není zraněním.

Zasténal a opět padl do přikrývek. Ale jak se dostal on sem? Kdo ho sem dopravil? A kolik přežilo jeho mužů? „DAIDREDE!“ zařval na celý dům. Celých deset minut se nic nedělo. Padl snad i jeho věrný rádce? Ne! To nemůže být pravda.

Po dalších deseti minutách se otevřely dveře a v nich stála Meryn. Avšak neměla na tváři úsměv, jako byl zvyklý. Jen smutek a únavu. „Už jste se probudil, princi,“ prohodila a trochu se pousmála. „Jsem ráda.“

Sion se maličko nadzvedl na loktech. „Kolik…?“ zašeptal. Věděl, že nemusí dodávat víc. Věděl, že ona pochopí. Dívce se na čele objevila vráska. Nevěděla jestli mu to říct. Byl ošklivě zraněný. Ani nevěděla, kdo ho přivedl. Než stihla dojít ke dveřím onen neznámý byl pryč. Daidred to nebyl, protože ten se objevil o několik minut později, zraněný ještě více než jejich princ. Tak kdo? V koutku duše tušila, že to byl Červený Drak. Avšak on zradil. Už to věděla i ona.

„Téměř všichni, můj pane. Přežil jste pouze vy, Daidred a asi pět dalších.“

Sionovi se před očima roztančila kolečka. Ne! To přeci… „Děkuji, Meryn,“ prohodil prostě. Nevěděl co na to říct. Bylo to příliš bolestivé. K čemu klan bez upírů? Proč prostě nepředá Fergusovi vládu a neodejde? Pak by přestalo zabíjení, pak by přestala válka a zrady. Pak se však zadíval na svou pravou paži a věděl, že to nemůže udělat. Že to nedokáže. Zradil by tak přísahu, kterou dal svému otci. A to nechtěl.

Nechtěl být jako Drak. Nechtěl na něj myslet, avšak jak jednou začal nemohl přestat. Viděl ho před sebou – zamračeného, s tak vzácným úsměvem, smutného z minulosti, ale i zmateného ze zapomenutých pocitů. Zpod zavřených víček mu kapou slzy a stékají na polštář. Nechá to být. Stále se v duchu přesvědčuje, že to byl nějaký omyl, že to nebyl Daihem. Jeho Daihem.

Nikdy nebyl tvůj. Navíc už jednou zradil a ty to víš! Proč by to neudělal znovu?, ozve se jeho svědomí. Z lásky?, zadoufal tiše, ale věděl, že to není pravda. On od jeho vyznání utekl. To přeci znamenalo jediné. Nemiluje ho. Ne tak jako Sion jeho.

Celý následující týden chodil Sion jako tělo bez duše. Šrámy na těle se už zahojili. Avšak ta jedna, obrovská na srdci, stále bolela. I ostatní se z toho dostali a on byl rád hlavně za ně. Sice měl takový dojem, že se mu přeživší upíři vyhýbají. Ale zřejmě to byla jen jeho domněnka, protože Daidred se mu věnoval až příliš.

To bylo samé princi tohle a princi tamto. Už mu to pomalu začínalo lézt na nervy. Chyběla mu Daihemova tichá společnost. Často nyní utíkal za Meryn a pomáhal jí s náboji. Byl rád, že pokročili dost kupředu. Věděl, že Fergus zaútočí. Čekal to. Schylovalo se k bitvě, stahovaly se mraky. A on na to čekal. A byl připraven. Jediné co mu chybělo byl…

Přestaň!, zaječel na sebe. Zradil! Tak o přestaň obhajovat! A tímhle heslem se také rozhodl řídit. Chodil po domě úplně jiný člověk. Už nebyl zkroušený, smutný. Byl naopak tvrdý jako kámen, všude dával příkazy jako generál obrovského pluku. A všichni byli tou změnou překvapeni. Především Daidred.

Po vytrvalých zkouškách a testech byli konečně hotovi s vývojem nových nábojů. S velkou pomocí Siona se jim je podařilo přivést k dokonalosti. „Děkuji vám, Vaše výsosti,“ pronesla Meryn dojatě, protože jim tak moc pomohl.

Sion se usmál. „Není vůbec zač, Meryn. Nějak jsem se zabavit musel,“ mrkl na ní vesele, ale ona vytušila za tím vším veselím a tvrdým komandováním smutek a prázdnotu. Možná si to on sám neuvědomoval, ale viděla mu to v očích. Přešla k němu a položila mu ruku na rameno. „Pokud chcete znát můj názor, princi, nemyslím si, že by Daihem zradil jen tak. Určitě k tomu musel mít důvod. A ten důvod jste musel být vy.“

Mladík sebou nechápavě trhl. „Co to povídáš?“ zašeptal. „Jak jsi na takovou hloupost přišla?“

„Hloupost,“ pousměje se trochu nostalgicky. „Vy jste ho neviděl, když jste byl vážně zraněn. Neviděl jste tu obavu a stín v jeho očích. Avšak je možné, že jsem si to vše jen vydedukovala ve svých představách. Jsem totiž směšně romantická,“ prohodila a poodstoupila.

„To máš tedy pravdu, Meryn, jsi až směšně romantická,“ ozve se ode dveří hlas Daidreda, který ji propaluje pohledem. Sion se k němu otočí. „Co se děje Daidrede?“ optal se klidně.

„Nic, můj pane, jen mě zajímalo, kde jste. Měl jsem o vás obavy, ještě se vaše zranění úplně nevyléčila.“

„Tvůj strach o mou osobu tě neopravňuje takhle mluvit s Meryn!“ prohodil tvrdě a zadíval se na něj. Meryn měla co dělat, aby na něj vítězoslavně nevyplázla jazyk. Upřímně tenhle Daidred jí ukrutně lezl na nervy. A on jí taky zrovna nezbožňoval. „Chtěl jsi mi ještě něco?“ optal se.

„Bohužel, přišel vzkaz od Ferguse, pane.“

Sion se kolem něj rychle protáhl a vyškubl obálku mladíkovi, který ji přinesl. Rychle ji otevřel a dychtivě se do vzkazu začetl. Chtěl vědět, jestli se mu bude bratr vysmívat za to, že tak naletěl, ale nic takového se nestalo. Vzkaz byl stručný.

Přijď dnes v deset večer ke kopci Z mrtvých vstání. Dozvíš se pravdu o Červeném drakovi. Fergus

Hleděl na ten lístek a vůbec nevěděl co si o tom myslet. Copak si jeho bratr myslel, že je opravdu tak hloupý, aby mu to uvěřil? Aby opravdu přišel bez jakékoliv pomoci? Bez jakéhokoliv doprovodu?

Možná tě zná líp než ty sám.  

Ticho!

Přes rameno se mu nakloní Daidred, ale on před ním lístek rychle schová. Nechce, aby to viděl. „Co vám píše, můj pane?“ optal se tedy netrpělivě.

„Vysmívá se mi. Za zradu Draka,“ prohodil a srdce se mu sevřelo. Pořád ještě tomu odmítal uvěřit, i když navenek to nedával najevo. Přesto mu v koutku duše plál plamínek naděje, že je to zlý sen a on se z něj jednoho dne probudí.

„Věděl jsem, že se to stane,“ neodpustí si rýpnutí Daidred. Sion ho zpraží pohledem a odejde. „Vaše výsosti,“ zaslechne za sebou hlas Meryn. Otočí se. „Ano?“ optá se a čeká co se bude dít. „Chci vám jen říct, že ten kdo vás sem přinesl nebyl Daidred, jak vám tvrdí. To já vás našla. Daidred se objevil o několik minut později v ještě horším stavu než jste byl vy. Nemohl to být on.“

Sion ztuhne. Když mě nezachránil Daidred, pak kdo tedy? V hlavě mu začnou šrotovat kolečka. „Děkuji, Meryn,“ prohodil a dívka odešla.

Dorazil do svého pokoje a nechal si zavolat svého kněžího. Posadil se za stůl a napřímil se, aby tomu dodal trochu oficiálnosti. Za pár minut se otevřely dveře a dovnitř vstoupil Daidred. „Volal jste mě, pane?“ optal se a maličko ztuhl, když si všiml křečovitosti, se kterou se Sion ovládal. Něco se stalo, ale on nevěděl co. A ani trochu se mu to nelíbilo.

„Tys mi to neřekl, Daidrede,“ začal klidně Sion. Jako by se vůbec nic nedělo. Jako by v něm nevřel vztek a neskutečná zloba. Ovládal se. Zatím.

„Neřekl co, Vaše výsosti?“

„Oh, jak nádherně dokážeš lhát. Ani okem nemrkneš. Proč mi všichni tvrdili, že jsi mě zachránil ty? Že jsi to byl ty, kdo mě sem donesl? Když to vlastně vůbec není pravda, Daidrede? Jaké pro to máš vysvětlení?“ propaloval ho pohledem a kněží se maličko ošil. Avšak Sionově pozornosti to neušlo.

„Kdo vám tohle napovídal? Neměli by vám dávat zbytečně naděje,“ prohodil, ale věděl, že mu to Sion asi neuvěří. Věděl, že zaklapla klec. Že s jeho lhaním je konec. Že se jeho pomsta konat nebude.

„KDO mě sem přinesl?!“ zahřmí princ a Daidred mimoděk o krok ustoupí.

Sion ho pozorně sleduje a s napětím čeká na odpověď. Ta se však nedostavuje. „Kdo to byl, Daidrede, mluv!“ dochází mu trpělivost a vstane z křesla.

„Červený drak!“ zabručel neochotně a sledoval jeho obličej. Přes ten v tu chvíli přeběhla nekonečná škála pocitů. Překvapení, naděje, radost, zklamání, smutek, štěstí. Nevěděl, co z toho je mířeno na Draka a co z toho patří jemu. Jistě věděl to, zklamal svého prince, ale nemohl si pomoci. Bez jediného slova se otočil a opustil místnost. Už věděl, že k tomu nemá co říct.

Sion se úlevně opřel do křesla. Nezradil. On je nezradil. Museli ho k tomu přinutit. Cítil jak se mu srdce rozlévá úleva a odhodlání. Musí ho dostat ze spárů Ferguse a Morgana. Nemůže tam zůstat. Vždyť by ho zabili. I když nepochyboval, že ho chtějí využít. Využít Sionovu slabost a zasadit mu tak poslední ránu.

Pousměje se. Takže takhle podle na mě bratříček jde. Avšak já mu to nedaruji, pomyslí si a zavře oči. Celým jeho tělem vibruje radost. Tak nekonečná radost, že má obavy, že ho pohltí do sebe.

Nyní však stál před dalším dilematem. Jít zachránit Draka a zjistit, že to že zradil může být pravda, nebo riskovat a vydat se na kopec Z mrtvých vstání? Obojí je to risk a v obojím riskuje to samé: život a srdce. A on neví, pro kterou volbu se rozhodnout.

Dveře se otevřou a on zvedne hlavu. Je to těžké po tom všem co prožil, ale přesto že jeho tělo poutají okovy a jeho hrdlo svírá žízeň, dokáže hrdě vzdorovat tomu výsměšnému pohledu. „Myslíš si, že se ti jeho záchrana vyplatila?“ zaslechne. Nechce se mu na to reagovat.

Maličko pootočí hlavu a zadívá se na Morgana. Jak se vyžívá v tom, že nad ním má tolik moci. Jak se vyžívá v tom, že jeho nohy i ruce poutají okovy a on se nemůže bránit nebo zaútočit. Vidí mu to v očích, které radostně září. Je mu to jedno. Je jen jediná věc, na kterou dokáže myslet. Sion a to že je naživu. Prozatím…

Ještě dlouho seděl v křesle a přemýšlel. Za okny se pomalu začínalo smrákat a on ještě stále neměl plán. Ale pak na něj přišel. Ve chvíli, kdy u něj zaklepala Meryn. „Pane, já…,“ začala ve dveřích a on na ní upřel svoje neuvěřitelné oči. Dívce se na okamžik zastavil dech. Už to nebyl ten starý princ. V těchhle očích zářilo odhodlání a takové zvláštní světlo, které neuměla pojmenovat. „Děje se něco?“ optala se, ale vypadalo to, že jí nevnímá.

Až za dlouhou chvíli, kdy ji upřeně pozoroval, konečně promluvil. „Jak pokročily výzkumy nábojů?“

Dívka překvapeně mrkla. „Jsou téměř hotové. Zbývá je jen otestovat v boji.“

„To je jedině dobře. Vezmi tři lidi, kterým nejvíce ze všech věříš a přijďte za mnou. Vše ti vysvětlím.“

Meryn nic nenamítla a opustila pokoj. Za několik málo minut se vrátila se třemi mladíky, kteří tázavě hleděli na svého prince. „Plán je následující…,“ začal Sion a další půl hodiny mu všichni naslouchali. Pak se s lehkým kývnutím vzdálili. „Meryn!“ zastavil ji ještě u dveří. Dívka se otočila. „Ano, pane?“

„Věřím ti víc než komukoliv jinému. Nezraď mě!“

„Ano, pane!“ a odešla.

Pozoroval zavřené dveře a doufal, že neudělal největší chybu svého života. Pak se s lehkým kývnutím zvedl a vyskočil otevřeným oknem. Hodiny v době odbily půl desáté večer.

Dveře se opět otevřely a on naprosto dezorientovaně otevřel oči. Čekal, že tam bude zase stát Morgan, ale zmýlil se. Místo něho tam byla známá tvář. Tvář, která jediná mu věřila. „Hlídejte!“ zaslechl ještě tichý hlas a pak už osoba stála před ním.

„Daiheme! Jsi v pořádku?“ zašeptala a on na ní upřel své černé oči. Hleděla na něj a v očích se jí lesklo zděšení. Ještě nikdy neviděla Červeného draka v takovémhle stavu. Visel zesláble v okovech, ale jeho pohled byl přesto hrdý a vzdorovitý. 

Chtěl kývnout, ale neměl na to sílu. „Potřebuju pít,“ zachrčel. A ona pochopila. Nikdy se neptala ostatních kde berou krev, která je tak nutná pro jejich přežití. Ani teď se nehodlala ptát. Jen vytáhla nůž, který nosila u pasu a řízla se do zápěstí. To pak přiložila Červenému drakovi k ústům. A on pil. Žíznivě jako by nepil celé roky. Byla to pravda, ale to ona nevěděla.

Cítila, že jí slábnou kolena a v tu chvíli zvedl hlavu. Ze špičáků mu stékala krev a v očích se rozhořel vražedný plamen, ze kterého šlo poznat jedno: touha po pomstě. „Sion,“ zachraptěl. A ona pochopila. Pochopila to ještě víc než ve chvíli, kdy ho viděla v okovech. Nezradil.

S klidným výrazem ve tváři stoupal na kopec, kde tušil svého bratra. A nejen jeho. nepochyboval, že on nepřišel sám. Že si vzal několik svých lidí a v neposlední řadě i Morgana. Zaťal pěsti. Nenáviděl ho. Ne proto, že se přidal k jeho bratrovi, ale proto že ublížil Červenému drakovi.

Konečně dorazil na vršek kopce Z mrtvých vstání. Rozhlédl se kolem. Bylo tam až podezřele pusto. Nikde ani stopy, že je tady někde v okolí Fergus, jeho bratr a nepřítel, muž kterého se naučil za tu dobu nenávidět. Čekal co se bude dít, všechny smysly ve střehu, avšak stále byl klid.

Kostelní hodiny odbily desátou večerní.

A právě v tu chvíli se z nebe snesl Fergus a elegantně přistál před ním. Měl co dělat, aby se neušklíbl nad tou teatrálností. „Skvělý vstup, bratře,“ prohodil a snažil se, aby jeho hlas nezněl ironicky, ačkoliv si tím nebyl tak jistý.

Druhý muž se ušklíbl. „Děkuji,“ odvětil a zakřenil se na něj. Sion všemi svými smysly vnímal náhlý pohyb, který se kolem něj rozpoutal. Cítil každého z těch, kteří byli připraveni bodnout ho do zad. Přesto však stál hrdě a neohroženě hleděl Fergusovi do očí. „Proč jsi mě sem nechal zavolat?“ optal se klidně a čekal co se bude dít dál. Upřímně byl dost zvědavý, jakou pohádku si na něj vymyslel.

„Jak jsem ti posílal ve vzkazu. Chystám se ti oznámit pravdu o Červeném drakovi.“

Snažil si zachovat klidnou tvář, ale jeho duší otřásala nejistota. Kde je Morgan? Copak nepřišel se svým „pánem“? Nechtěl se rozhlížet, protože by tak dal najevo, že má strach. Ano bál se. Ale ne toho, že by zde mohl zemřít. Bál se něčeho úplně jiného. Že už neuvidí toho, na kom mu záleží.

Nadzvedl obočí. „Tak?“

„Nezradil tě!“ vyhrkl triumfálně. Sion okamžitě nasadil překvapený výraz. „Cože?!“ prohodil nevěřícně. Vypadalo to, že mu na to Fergus skočil, protože se zatvářil nadšeně. Avšak než stihl něco říct, ozval se jiný hlas. Ten, který teď potřeboval slyšet nejvíc. „To už ale ty přeci dávno víš, že Sione,“ ozval se Morgan a výsměšně si ho prohlížel.

Princ sebou málem trhl. On to ví? „Jak jsi na to přišel?“ hrál naprosto nevinného, ale věděl, že on mu na to neskočí. Nebyl tak hloupý jako jeho bratr. A proto pro ně byl nebezpečnější. „Neříkej mi, že ti nikdo neřekl, kdo tě tenkrát zachránil z té vřavy. Nebýt toho byl bys mrtvý.“

„Prý to byl Daidred,“ hrál dál o čas.

Morgan se začal smát. Nebylo to nic hezkého. „Myslíš si, že jsem úplně pitomej?! Jak by tě mohl zachránit on? Měl co dělat, aby zachránil sám sebe. Byl to Červený drak, ale to už víš.“

„Proč by to dělal, když předtím zradil?“ vysoukal ze sebe namáhavě. Věděl, že ho Daihem zachránil, ale pořád nevěděl proč. A teď měl šanci se to dozvědět. Potřeboval to vědět. Potřeboval ujištění, že mu třeba není tak lhostejný.

„Proč? Důvod je prostý. Ty! Zradil kvůli tobě. Stačilo mu pohrozit, že by se ti mohlo něco stát a on se poslušně podvolil. Ani nevím proč za námi vlastně přišel.“

„Chci abyste přestali tuhle válku,“ pronesl Červený drak autoritativně, jako by byl ve svém vlastním domě a ne v domě nepřítele. Morgan zvedl obočí. „Proč bychom to dělali?“ optal se klidně.

„Protože pak máte větší šanci na přežití?“ pozvedl lehce obočí a sjel ho pohledem.

„Opravdu? Taky pro tebe něco mám. Chci, aby ses přidal na naší stranu, nebo to tvoje princátko chcípne jako prašivej pes. A věř mi, že v jeho domě jsou takoví, kteří by ho s radostí bodli do zad.“

Daihem na něj nevěřícně hleděl. Znamená to, že v Sionově domě je někdo, kdo by ho zradil. někdo kdo by byl schopen ho zabít. „Kdo je to?“ zachraptěl. Avšak tušil otázku na svou otázku. Daidred!

„To tě nemusí zajímat. Nuže? Jaká je tvá odpověď?“

„Jen nám řekl, abychom přestali válčit. Prý, že pak budeme mít větší šanci na přežití. Pche! Jenže to se přepočítal. Netušil, že v domě Vašeho veličenstva jsou takoví, kteří by ho bodli radost a ještě by se tomu smáli. A tak svolil. Díky velice účinným přesvědčovacím prostředkům nám dokonce sdělil, kdy se chystáte zaútočit. Vypadal, že mu ani nevadí, že by zbytek jeho klanu mohl pochcípat. Avšak až do chvíle, kdy viděl, že zranili tebe,“ ušklíbl se a Sion zaťal ruce.

„Tak teď už víš pravdu,“ ozval se opět Fergus a mladík na něj otočil pohled. „No a?“

„Teď už nejsi k ničemu. Už tě nikdo nepotřebuje. Tvůj klan bude můj.“

Sion na něj hleděl a čekal. „Zabít!“ přikázal Fergus a v tu chvíli se princ vrhl k zemi a jen tak tak ho minuly střely, které na něj byly poslány. Skutálel se na stranu a kryl si hlavu. Rychle vytáhl dvě pistole, které měl skryté v kabátě. Opatrně vykoukl ven a střelil. Cíl neminul. Dva upíři padli k zemi.

Bylo jich proti němu deset a on je všechny postřílel. Nové náboje zřejmě fungovaly, protože ani jeden z nich se nezměnil na prach. Avšak také nebyly nevyčerpatelné a on zjistil, že má prázdné zásobníky. A zbývali ještě dva protivníci. Morgan a Fergus. Věděl, že sám je nezvládne. Ne Morgana.

„Došli ti náboje, že?“ ozval se opět ten výsměšný hlas.

„A kdyby?“ zvolal, ale ze svého skromného úkrytu nevyšel. Zaslechl kroky a věděl, že se blíží. A tak vyskočil a postavil se jim zpříma. „Vypadá to, že jsi se nakonec umoudřil. Víš, že to nemůže dopadnout jinak,“ pronášel Fergus a mířil k němu s pistolí, o které nepochyboval, že má stříbrné náboje. Polkl.

Zaslechl tiché cvaknutí pojistky a natáhnutí kohoutku. Chtěl zavřít oči, ale nemohl. Ani nevěděl proč. Třeskl výstřel, ale on žil dál. Zadíval se na svého bratra, který ležel tváří k zemi. Na druhé straně stála Meryn a mířila na místo, kde ještě před chvílí stál Fergus.

Sion na okamžik zapomněl na Morgana. A ten okamžik byl zlomový. Znovu třeskl výstřel a tentokrát neomylně mířil na Siona. Avšak kulka nikdy nenašla svůj cíl. Princ byl odmrštěn neuvěřitelnou silou na stranu a na zem dopadlo jakési tělo.

Několik vteřin se mladík vzpamatovával. A pak mu pohled padl na nehybné tělo, které se stalo štítem jeho. „NEEEE!“ vykřikl a vrhl se proti Morganovi. Nevěděl, kde se v něm vzala ta síla. Nevěděl, jak to dokázal. Později si to ani nepamatoval. Avšak v tuhle chvíli se mu podařilo chytit Morgana za vlasy, zvrátit mu krk a kousnout. Bylo mu jedno, co dělá, bylo mu jedno, že vždy hlásal, že nechce zabíjet.

Morgan se pokusil bránit, ale nepomohlo mu to. V Sionovi se probudila skrytá síla, které nedokázala vzdorovat ani on. Nakonec rezignoval a ochable čekal na smrt. Meryn užasle sledovala svého pána, kterak s nepříčetným leskem v očích ničí jednoho z nejsilnějších upírů „nekněžích“. Ve chvíli, kdy se z něho stal popel a Sion přiklekl k tomu, jež mu zachránil život, zapomněla na všechno a z očí jí začaly stékat slzy.

„Ne,“ zašeptal a vzal do dlaní ten milovaný obličej. Položil si jeho hlavu do klína. „Nesmíš mě teď opustit, Daiheme,“ šeptal. Náhle mu došlo, že neproměnil v prach. Museli tedy přijít na něco podobného jako Meryn. Avšak tahle zbraň zabíjela. O tom nepochyboval.

Červený drak otevřel oči. „Jsi v pořádku?“ zachraptěl. Sion přikývl. „Prosím,“ zašeptal. Věděl o co prosí. O pár vteřin navíc, o život s Daihemem, o jeho lásku, o jeho život. Daihem se usmál a z koutku úst mu začal stékat pramínek krve. „Vypadá to, že jsem to stihl včas,“ vydechl tiše a Sionovi z oka ukápla slza. Mlčel. Nevěděl co říct. To co toužil sdělit, už mu řekl. A on předtím utekl.

Daihem natáhl ruku. „Miluji tě,“ vydechl a princ vzlykl. „Ne, tohle neznamená smrt, rozumíš? Ještě se neodepisuj! Meryn!“ vykřikl a dívka přiběhla. Podívala se dolů a vzlykla. Červený drak, nejmocnější z kněžích, byl mrtvý. Znovu.

Položila Sionovi ruku na rameno. „Je mi to líto, pane,“ vydechla, ale on zavrtěl hlavou. „Ne!“

Začal s tím tělem třást, ale nepomohlo to. Nevrátilo ho to k životu. Položil si hlavu na jeho hruď a nechal slzy mlčky stékat z očí. Nevzlykal, neštkal. Jen tiše tiskl to bezvládné tělo k sobě a o to víc to bylo bolestivější pro toho, kdo se jen díval. Pro Meryn.

Sám princ donesl Červeného draka do svého domu, kde ho uložil hned vedle svého otce. Na čestné místo jejich rodu. Ještě dlouho sledoval v prosklené rakvi tu milovanou tvář, než jí skryl do tmy. Byl mrtvý. Avšak on tomu stále nechtěl uvěřit. Chtěl ho mít zpátky. Avšak jeho přání se nesplnilo.

Už opouštěl rodinný hrob, když ho ovanul ledový vítr. Prudce se otočil a hleděl do černých očí černějších než půlnoc. Stál před ním Daihem a na rtech mu svítil lehký úsměv. Chtěl se ho dotknout, ale nemohl, jeho ruka jím projela. A náhle si Sion vzpomněl na to, co mu kdysi řekl otec. „Ti kteří opustí tento svět mohou se vrátit. Jako Strážci.“

A princ pochopil. Daihem se vrátil. Jako jeho Strážce. Bude s ním navždy, i když se ho nebude moci už nikdy dotknout. Bude s ním pořád, ale on už ho nikdy neuvidí. Nikdy neuslyší jeho hlas, smích, neuvidí ten vzácný úsměv. Hrdlo se mu sevřelo, ale věděl, že Daihem na něco čeká. Polkl slzy a statečně se na něj usmál. Nevěděl, zda mu to uvěřil, ale v tu chvíli Červený drak znovu zmizel.

Jeho láska byla silnější než smrt. Jeho láska ho vrátila zpět a dala mu úkol. Strážit život Siona. Navždy…