Několik dlouhých vteřin ho je mlčky pozoruje a snaží se vstřebat tu novou informaci. Ona vlastně nebyla až tak nová. Věděl, že ho zabil jakýsi Ian. Ale co ani za mák netušil bylo to, že to byl Daidredův syn a že ho Drak miloval. „Nevím, co na to říct, Daiheme. Snad jen, že je mi to líto,“ šeptl nakonec tiše.

Muž se na něj podíval. „Není třeba slov, Vaše Výsosti. Je to minulost. Dávná minulost, na kterou je třeba zapomenout. Navíc máme dost problémů teď, proč si přidělávat další, že?“

„V tom máš pravdu. Je na čase vzít si definitivně svou vládu nad vlastním klanem. I kdyby to znamenalo smrt bratra,“ v očích mu zahoří odhodlaný výraz a Daihem se pousměje. „Mám takový pocit, že vy máte na takové úvahy málo síly. Musíte odpočívat. Málem vás to zabilo,“ upozornil ho.

Sion si povzdechl. Věděl, že má pravdu, ale nedokázal se smířit s tím, že mu venku zabíjejí jeho druhy. Drak na něm viděl, jak rád by vstal a vyrazil ven, ale on byl rozhodnutý mu to nedovolit. „Proberu s Meryn strategii a zjistím, jak jsou na tom nové náboje. Vy si zatím odpočinete, ano?“

Mladík na něj upře své neuvěřitelné oči. „Kde se náhle vzala ta starostlivost?“ zeptal se s lehkým úsměvem. Muž pokrčil rameny. „Možná je na čase, aby se s touhle válkou začalo něco dělat. Už bylo dost mrtvých.“

Ani nevíš, jak s tebou souhlasím, pomyslí si Sion, ale navenek jen přikývne. „Dobře tedy. Děkuji ti.“

„Není za co. Je to moje povinnost,“ prohodil a uklonil se. Zaslechl jen bouchnutí dveří. Povinnost, pomyslí si hořce a zavře oči. Jistě. Nic jiného v tom není. Jen povinnost. A podle toho bych se měl začít chovat i já. Na rtech se mu rozechvěje smutný úsměv.

Drak si to rázuje po chodbě a přemýšlí, co ho to popadlo, že mu to všechno řekl. Jenže z nějakého důvodu nemohl odolat jeho prosebnému pohledu. Vlastně se mu i ulevilo, že to konečně někomu řekl.

Zastavil se přede dveřmi Meryniny „laboratoře“, běda tomu, kdo té místnosti řekl jinak. zvedl ruku a zaklepal. „Dále!“ zvolala upírka.

„Ahoj,“ pozdravil.

„Ahoj,“ usmála se na něj. Téměř jako jediná ho přijala bez jakýchkoliv námitek. „Posílá mě princ. Chce vědět, jak to vypadá se zbraněmi.“

Žena si povzdechne. „Nic moc, abych pravdu řekla. Testy se dělají jen velice špatně. A většinou končí stejně, smrtí. Samozřejmě to provádíme na zvířatech,“ dodá rychle, když uvidí jeho nesouhlasné zamračení.

„Jak můžete zbraně proti upírům testovat na zvířatech?“ podivil se.

„Jsou to zmutovaná zvířata. Speciálně vytvořena za tímto účelem. Jak je princi?“

„Dalo by se říci, že lépe. Ale stále by se měl šetřit.“

„Obávám se, že na to nebude mít čas,“ ozve se ode dveří hlas Daidreda. Daihem se prudce otočí a sleduje ho s obezřetností v očích. „Co tím myslíš?“ optá se.

„Tak jak to říkám. Je tady Fergus a chce mluvit se svým bratrem.“

„Jak Fergus? A to jste ho jen tak pustili dovnitř?!“ vyprskl nevěřícně.

„Nedal nám na vybranou! Má rukojmího.“

Drak se musí velice ovládat, aby si útrpně nepovzdechl. Jsou tak strašně neopatrní, i když ví, co se tady kolem děje. „Půjdu za ním já.“

„Neuspěješ!“ varuje ho Daidred. Sjede ho pohledem, projde kolem něho a vyrazí do haly. Tam opravdu stojí upír, kterého už jednou viděl. A nejen on. Je s ním ještě někdo… Nic mu ten upír neříká. Až když přijde blíž strne. Je to Morgan. Pravý Morgan, který se na něj škodolibě usmívá.

„Co tady chceš, Fergusi?“ zeptá se ho klidně Daihem. Jako by se spolu dlouho znali.

„Přišel jsem za svým bratrem. Nebudu se tady vybavovat s nečistokrevným upírem!“ prohodil nabubřeně a Drak se jediným skokem ocitl přímo před ním. Chytil ho pod krkem. „Jak si dovoluješ nazývat mě nečistokrevným?!“ zavrčí mu nebezpečně blízko do obličeje. Fergusovi se v očích mihne děs, ale ten vzápětí zmizí, protože se ozve jeho pohůnek. „Neměl bys zapomínat, že máme rukojmí, Červený draku,“ zaslechne po tolika letech jeho úlisný hlas.

Otočí se k němu a v očích se mu bleskne nenávist. „A ty bys, Morgane, neměl zapomínat, že máme nevyřízené účty,“ zasyčí a odskočí zpět na místo, kde stál předtím. „Takže čeho si žádáte?“ optá se znovu.

„Chci mluvit se svým bratrem!“ zavřískne Fergus.

„Princ je po těžkém zranění, které jsi mu způsobil ty sám, musí odpočívat.“

„Přesto s ním chci mluvit!“ trvá tvrdohlavě na svém.

„Tak mluv, bratře!“ ozve se tichý ironický hlas z paty schodiště. Daihem se tam prudce otočí. O zábradlí se opírá Sion, ve tváři sinalý a zhluboka oddechuje. Rychle k němu vyběhne a podepře ho. „Měl jste zůstat v posteli, Vaše výsosti,“ pokárá ho jemně. Sion se na něj omluvně usměje. „Co po mě tedy žádáš?“

„Přišel jsem se omluvit,“ pronese naoko kajícně Fergus. Avšak jeho bratr se pohrdavě zasměje. „Proč bych ti to měl věřit?“

„Protože je to pravda samozřejmě,“ pokračuje úlisně starší z nich. Přitom nepatrně kývne na Morgana, který mu stojí po boku. Daihem si toho pohybu všimne a tiše na něj upozorní svého pána. „Co chystáš, Fergusi?“ zeptá se obezřetně a nepatrně se opře o Daihema.

Ten se na něj starostlivě podívá. „Jsem v pořádku,“ zašeptá mu v odpověď na jeho starosti. „Vůbec nic, drahý bratře. Jen jsem se přišel omluvit. A to jsem udělal. Zatím tedy sbohem,“ usmál se úlisně a opět kývnul na Morgana. Ten hodil zajatce na zem a oba opustili dům. Daihem je zamračeně sledoval.

Sion pozoruje jeho zamračenou tvář. Natáhne ruku a jemně ho pohladí po vrásce na čele. „Nelíbí se mi to,“ prohodí Drak a otočí se k němu. Mladík si povzdechne. „Já vím. Mě taky, ale o nic se nepokusil, takže v tom bude něco jiného. Nechám okamžitě prohledat dům, mohli nám sem něco nastrčit.“

„Ne,“ zavrtí hlavou Daihem. „Vy si teď půjdete odpočinout!“ přikáže nekompromisně, protože si všimne, že se mu na čele perlí kapky potu. Sion se bez odporu vzdá a nechá se odvést do pokoje. Tam se natáhne na postel a zavře oči.

Červený drak ho chvíli pozoruje, ale pak odejde. Jde totiž udělat to, co doporučil jeho pán. Svolat upíry, aby prohledali dům. Sion si zatím odpočine. Po hodině a půl hledání však nikdo nic nenašel. Ale on věděl, že se něco děje. Něco, co má zásadně změnit tuhle válku.

Zamyšleně se šourá zpět do pokoje Siona, aby zjistil, zda si aspoň trochu odpočinul. Pomalu otevře dveře a strne. Na posteli zápasí dva muži. V jednom pozná toho upíra, kterého přivedli jako rukojmí a v druhé Siona. Srdce se v něm na okamžik zastaví, když vidí, dřevěný kolík nebezpečně blízko srdce Siona.

Rychle k nim přeběhne a odmrští druhého upíra stranou. Ten narazí do zdi a ztratí vědomí. Sion mezitím zhluboka oddechuje, na čele kapky potu. Drak si sedne k němu na postel. „V pořádku, Vaše výsosti?“ optal se. Princ zavrtí hlavou. Špatně se mu dýchá. Předkloní se, aby se zhluboka nadechl.

Daihem ho konejšivě hladí po zádech a snaží se ho tím uklidnit. Když k němu princ zvedne své neuvěřitelné oči vyschne mu v krku. „Je to lepší?“ optá se raději trochu ochraptěle.

Kývne. „Trochu. Tohle sem chtěl Fergus nastrčit. Zbaběle se mě zbavit, když, podle něho, nemám šanci se bránit. Je to neskutečně podlé pokusit se o tohle,“ syčí nenávistně a v jeho pohledu plane stejný cit. Červený drak si je náhle naprosto jistý, že svého bratra zabije.

Sion se vyčerpaně sesune do polštářů a zavře oči. V ráně mu tepe, ale není to nic proti tomu, jak se cítí uvnitř. Prázdný, zbytečný, nepotřebný. Copak tohle chtěl rozpoutat jeho otec, tím, že mu předal rod? Tušil to snad? Myslel si, že je na to Sion dost silný?

„Jenže já nejsem!“ vyhrkne mimoděk nahlas a upoutá na sebe pozornost Daihema, který ho pozoruje bedlivým pohledem. „Co nejste, Vaše výsosti?“ optá se obezřetně.

„Nejsem dost silný na to, abych tuhle válku zastavil nebo snad vyhrál. Ne teď, když má Fergus na straně Morgana,“ svěří mu své pochyby.

„Vy máte na své straně mě.“

Jenže jak dlouho?, má chuť říct, avšak nahlas řekne jen: „Vždyť i tebe málem Morgan zabil, myslíš, že teď bys měl šanci?“

„Měl, protože od té doby uplynulo mnoho let a já se v mnohém zlepšil.“

„Ale to on mohl také,“ zamumlal a prohrábl si vlasy. Tyhle řeči byly na nic. Nechtěl si povídat, chtěl opět cítit Daihemovy rty, jeho ruce. Zavrtěl nad sebou hlavou.

„To je pravda,“ souhlasil, „mohl.“

Červený drak natáhl ruku a lehce ho pohladil po tváři. „Určitě tuhle válku zastavíte, Vaše výsosti,“ upozornil ho tiše, dlaní stále prodléval na jeho tváři. Sion otevřel oči a pousmál se na něj. Pootočil hlavu a políbil ho do dlaně. „Potřeboval bych tvojí jistotu, Daiheme,“ prohodil a vpíjel se do něj svým fialovým pohledem.

Daihem se k němu pomalu začal sklánět. Jejich rty se téměř setkaly, avšak v koutě zasténal onen nešťastník, který tam byl předtím odhozen. Sion měl co dělat aby nezaklel. Tak blízko. Červený drak však vstal a i s tím chudákem zmizel. A jeho princovi se chtělo vzteky přímo brečet. Nakonec jen zavřel oči a pokusil se opět usnout. Bez výsledku. Jeho myšlenky se stále upíraly k Daihemovi.

Ten zatím kráčel chodbou a vlekl za sebou zrádce. Toho pak předhodil před Radou, se kterou už měl šanci se setkat. „Tenhle „upír“ právě zradil. Pokusil se zabít našeho prince,“ prohodí bez skrupulí a strčí chlapíka dovnitř. Všichni překvapeně zvednou hlavy.

„Zabít prince?“ ozve se hned několikrát.

„Je na tom něco nepochopitelného?!“ vyjede na ně. „Přišel s Fergusem a jeho poskokem. Asi ho nějak zdrogovali nebo co,“ vyhrkne netrpělivě.

Vypadá to, že ostatní vývoj situace překvapil. „Měli bychom se obrátit pro pomoc,“ ozve se jeden z nich.

„A na koho?“

„Na Tassa, je to Sionův strýc. Velice mocný upír, který by nám v téhle válce jistě pomohl.“

„A chcete tak podkopat autoritu svého pána?“ ozve se trochu ironicky Červený drak.

„S tímhle si musí poradit sám Sion,“ prohodí po dlouhém mlčení Daidred. Daihem se na něj překvapeně otočí. On v něčem souhlasí se mnou?!, podiví se. Muž ho však ignoruje a pokračuje. „Je načase, abychom se přestali schovávat jako krysy a vytáhli do otevřeného boje.“

„Ale to princ přeci nechce!“

„Já vím, že ne, ale jak jinak zastavit tuhle válku. Nemůžeme tu jen nečinně sedět a čekat co se stane.“

Na ostatních je vidět, že s ním v hloubi duše souhlasí, ale už tak zdomácněl, že mají strach. Bojí se opustit tohle sídlo a pokusit se vybojovat mír. Daihem se tiše vytratí, oni už si poradí i bez něj. rozhodl se totiž udělat malý průzkum po okolí. Zjistil, že hrad je dobře postavený a tudíž by mohl být dobrou základnou. V hlavě se mu začne rodit plán, který hodlá předestřít Sionovi.

S lehkým úsměvem se vrátí dovnitř. Pak se klidně vydá do pokoje svého prince. Najde ho jak sedí opřen o polštáře a zamyšleně hledí před sebe. Pohled na něj ho zahřeje u srdce. „Mám plán, Vaše výsosti,“ upoutal jeho pozornost.

Mladík se na něj podívá. „Jaký?“ optal se zvědavě a upřel na něj ty oči, které mu braly dech. „Jak zastavit a ukončit tuhle válku. Avšak bude to s oběťmi.“

Sion si už dávno uvědomil, že bez nich to prostě nebude možné. „Poslouchám.“

A tak mu Červený drak vyložil svou strategii. Sídlo použít jako základnu, kde by zůstala hrstka upírů, kdyby se náhodou pokusili dostat dovnitř. Pak se pustit do otevřeného boje se Fergusem. Začít jednat jako on. To nečeká, protože věří, že Sion nechce ublížit. A právě proto by měl útok proběhnout v noci, aby překvapení bylo úplné.

Sion mu mlčky naslouchá. Ví že má pravdu. Tohle Fergus opravdu čekat nebude. A pro ně by to mohlo znamenat jistou výhodu. Obrovskou výhodu. „Jak to vypadá se náboji?“ skočil mu do toho.

„Testy zatím dopadají negativně, ale Meryn se opravdu velice snaží,“ ujistil ho.

Pousmál se. „To je mi jasné. Vypadá to, že však budeme muset začít testovat na opravdových upírech. Je načase pustit se do boje o to, kdo povede tenhle klan. A ať už to skončí jakkoliv věřím, že vyhraje ten nejlepší z nás.“

„Takže vy, můj pane,“ ujistil ho a usmál se na něj. Sion opět pocítil prudkou touhu ho políbit. Maličko se nadzvedl a přiblížil se k němu. Daihem mu však položil ruce na ramena a zatlačil ho zpět do polštářů. Sám se nad ním sklonil a lehce přejel svými rty po těch jeho. Siona ten lehký dotek rozechvěl až po konečky prstů.

Vpletl mu ruku do vlasů a polibek prohloubil. Daihem pod něj vložil ruce a přitiskl si ho blíž k sobě. Princ překvapeně vydechl a on toho využil a vnikl mu jazykem do úst. Něžně plenil jeho ústa a přitom ho tiskl stále blíž. Rukama mu přejížděl po zádech. „Chci tě,“ vydechl mu Sion do rtů.

Drak se od něj maličko odtáhl a v jeho očích opravdu mohl vidět touhu. Touhu a ještě něco, co ho děsilo a přinutilo se stáhnout. Políbil ho na špičku nosu a posadil se. Sion si ho zmateně prohlížel. „Musíte nabrat síly, Vaše výsosti, abychom mohli útok provést co nejdříve,“ zamumlal a rychle opustil pokoj.

Sion se usmál. Vypadalo to, že Drak před ním zbaběle utekl. A to bylo dobré znamení. Zřejmě ho nenechával tak chladným jak se snažil tvářit. Se spokojeným povzdechem se opřel zpět do polštářů a klidně usnul.

Rázoval chodbou a musel se velice ovládat, aby se nevrátil do toho pokoje a… raději nedomyslí. Rukou si projede vlasy a povzdechne si. Je velice těžké odolávat svému pánovi, který vás tak rafinovaně svádí a navíc pro něj máte slabost. Už dávno si totiž uvědomil, že Sion ho přitahuje. A to hodně.

Zasměje se sám sobě. Avšak není v tom ani krapet veselí. Ba naopak. Už jednou se mu láska uvnitř klanu stala osudnou. Teď už ne. Už to nedopustí. I když to znamená zranit jediného člověka, na kterém mu začalo po tak dlouhé době záležet.

Do pokoje Jeho jasnosti se vrátil asi za dvě hodiny. Našel ho jak stojí u okna a hledí před sebe. Usmál se, když uviděl tu zranitelnou pózu, rukama se objímal kolem těla. „Co vás trápí, Vaše výsosti?“ zašeptal tiše svou otázku a přešel k němu.

Sion mlčel. Jak mu říct, že jediným jeho trápením je on. Jak mu říct, co cítí a nevyplašit ho? Nevěděl. Otočil se k němu a usmál se. „Nic. Jen už mě nebavilo ležet pořád v posteli,“ ujistil ho tiše a v duchu si vynadal do zbabělců.

Daihem ho mlčky pozoroval. „Jsem rád, že už se cítíte lépe,“ prohodil a zvedl ruku. Chtěl ho pohladit po tváři, ale nakonec to nedokázal. Nechal paži opět volně klesnout. Sion ho přemýšlivě pozoroval. „Já taky. Čím dříve mi bude dobře, tím dříve se můžeme pokusit zastavit tuhle válku.“

Starší z nich přikývne s posmutnělým úsměvem. „To je pravda. Přesto byste měl odpočívat, protože vás budeme potřebovat v plné síle. Přeci jenom jste nástupce Kalena a pokud disponujete třetinou jeho sil, budeme vás opravdu potřebovat.“

Sion se pousmál. „Sílou svého otce opravdu nedisponuji. Tu mi jaksi zapomněl odkázat,“ zažertoval, i když věděl, že je to hloupé. Ale byla to pravda. Jeho otec byl velice silný. A on? Dokázal se o sebe postarat, ale pokud na něm bude záviset celý jeho klan není si jistý zda to dokáže.

Červený drak ho bedlivě pozoroval. Viděl v jeho očích stíny obav a strachu. Najednou udělal krok dopředu a pevně ho objal. Nevěděl proč, jen tušil, že právě tohle princ potřebuje. Ten mu obtočil ruce kolem krku a přitiskl se k němu. Potřeboval cítit něčí blízkost a Daihem to zřejmě vycítil, pomyslel si vděčně Sion.

Tiskl se k němu a vdechoval jeho vůni. Nejistota, kterou pociťoval se začínala pomalu rozplývat. Bylo tak hezké vědět, že není na všechno sám. I když on nebyl. Vždy za ním stál celý jeho klan. Avšak tohle bylo jiné. Pomalu se od něj odtáhl a zadíval se mu do očí. Utápěl se v těch černočerných hloubkách a věděl, že je ztracený. I když to věděl ve chvíli, kdy ho uviděl poprvé. Červený drak ho očaroval, ale ne tím, jak se o něm psalo v jejich kronikách, ale svou osobností, kterou mu pomalu odhaloval.

Daihem se na něj lehce usmál a snažil se ovládnout tu nutkavou touhu ho políbit. V Sionových očích svítila taková důvěra až mu z toho zaplesalo srdce. Pomalu se k němu začal sklánět. Jen na okamžik, přesvědčoval sám sebe. Jen se dotknu jeho rtů. Jen lehoučký polibek, sotva se rety otřely o rety, ale přesto jim to vzalo dech. Odtáhli se od sebe a zhluboka oddechovali. „Měli bychom se připravovat na bitvu,“ zašeptal Drak. Sion souhlasně kývl, ale nechtěl se ještě vymanit z jeho objetí. Věděl, že víc od Daihema nedostane, a tak si mu opřel hlavu o rameno a nechal se dál lehce objímat.

Starší z nich překvapeně zamrkal. Myslel si, že… Co sis vlastně myslel, Draku?, prohodil ironicky sám k sobě. Že se na tebe vrhne a ty se nestačíš bránit a budeš tak mít legální výmluvu k touze, která ti koluje žilami z pouhé jeho blízkosti? Vysmíval se sám sobě. Náhle se Sion zachvěl a on poznal, že to není touhou. Maličko se sklonil a vzal ho do náruče. „Co to…,“ nedořekl, protože ho už nesl k posteli. „Musíte odpočívat, Vaše výsosti,“ prohodil s úsměvem a položil ho do pokrývek.

Sion se pousmál. Vůbec mu nevadilo, že ho nese. Spíš mu vadilo, že ho položil do postele, aniž by si k němu lehl. V duchu nad sebou zavrtěl hlavou. Jsi beznadějný případ, Sione, vysmál se sám sobě s notnou dávkou sarkasmu.

Daihem ho chvíli pozoroval, a pak opustil pokoj, aby si princ mohl klidně odpočinout. Jeho kroky měly jasný cíl. Daidreda. Musel s ním, ač nerad, probrat strategii, na které se dohodli se Sionem.

Našel ho poměrně snadno, zrovna něco řešil s Meryn. Byl rád, že jsou tady oba. „Potřebuji s tebou mluvit, Daidrede,“ prohodil a usmál se na Meryn. Muž se na něj zamračil. „My si nemáme co říct, Draku.“

„Myslím, že máme, protože nám oběma záleží na princovi,“ ujistil ho bez mrknutí oka. Daidred ač nerad musel přiznat, že má pravdu. „Tak co tedy chceš?!“ vyjel trochu přehnaně. A tak se Daihem dal do vyprávění. Řekl jim plány, které probrali se Sionem, jak by to asi mělo proběhnout. Daidred ho poslouchal a musel přiznat, že to má hlavu a patu. Sám by se rád Draka zbavil, ale tak aby jeho princ pochopil, že není radno mu důvěřovat. Avšak s tímhle plánem, se kterým přišel, neměl šanci.

„Zní to velice dobře,“ ujistila ho Meryn. „Taky si myslím, že je načase začít naše střely testovat na upírech. Ono se zvířaty je to docela těžké. Nemají přesné upíří geny,“ zaculila se. Daihem se otočil na Daidreda v očích otázku, zda i on s tím souhlasí. „Vypadá to na celkem slušný plán. Teď ještě aby se v klanu nenašel další zrádce,“ probodl ho vyzývavým pohledem a odešel.

Meryn za ním udiveně hleděla. „Nevšímej si ho. Je to starý despota. Docela by mě zajímalo, co mezi sebou vy dva máte?“ Neodpověděl na to, jen se usmál. „Takže připrav dostatek střel, ať tu akci nic neohrozí. Už jednou prince zranili, nemůžeme to dovolit podruhé, že?“

Dívka se usmála a zasalutovala mu. „Jistě, pane!“

Daihem se zasmál a odešel. Bylo načase jít se taky vyspat.

Sionova léčba zabrala další měsíc, který kupodivu proběhl bez jakýchkoliv útoků ze strany Ferguse. Jako by druhá strana na něco čekala.

Princ netrpělivě přecházel po pracovně a cítil se jako tygr v kleci. Rána ho sice ještě občas zabolela, ale on už potřeboval začít s plánem. Měl pocit, že se jinak tou nejistotou zblázní. Veškerého zařizování se ujal Drak, protože tvrdil, že si ještě musí odpočinout. A nebylo to jen pro nejistotu z nadcházející bitvy. Týkalo se to i pocitům, které cítil k Daihemovi. Chtěl by mu to říct, ale bál se. Bál se odmítnutí.

Zaslechl jak se otevřely dveře a zastavil se. Zadíval se na nově příchozího. Doslova ho hltal pohledem. Ano, stál tam Daihem. Usmál se na svého prince tím svým nádherným úsměvem a popošel dopředu. „Něco vás trápí, Vaše výsosti?“ optal se tiše. „Vše je připraveno, dnes v noci můžeme začít.“

Sion přikývl. Nevěděl, co víc by na to řekl. Opět začal přecházet po pokoji jen aby se vyhnul Daihemově blízkosti. Bylo totiž ve hvězdách, co by udělal, kdyby se ocitl až moc blízko. Avšak Daihem zřejmě nesdílel jeho obavy, protože k němu klidně přešel a položil mu ruce na ramena. „Není důvod být nervózní,“ ujistil ho.

„Nejsem nervózní kvůli tomu,“ prohodil.

„Co se tedy děje?“

„Musím ti něco říct, Daiheme,“ zašeptal a položil mu ruku na tvář. Lehce ho hladil a vpíjel se do něj očima. „Miluji tě, Daiheme, už dlouho, ale až dnes, před rozhodující bitvou, jsem se rozhodl ti to říci.“ Napjatě čeká na jeho reakci. Prosím.

Červený drak si ho tiše prohlíží, a pak mu pomalu sundá dlaň ze své tváře. „Ne, princi. Nemilujete mě. Milujete jen obraz, který jste si o mě vytvořil z kronik.“

„To není pravda,“ hájil se vehementně, ale k ničemu jinému nedostal šanci. Drak mu položil ukazovák na rty. „Věřte mi, vím co láska dokáže. Milujete jen iluzi, která zemřela před mnoha a mnoha lety,“ zašeptal ještě a ustoupil z jeho dosahu. Sion tak mohl jen bezmocně přihlížet, jak opět, jako ten první večer, zmizel oknem.

Byl čas zahájit akci a Daihem se neobjevil. Sion nějak podvědomě tušil, že se sejdou na místě. Svolal proto své druhy a vyrazili. Za půl hodiny stáli před domem jeho bratra Ferguse, který se utápěl ve tmě. Jen v nejhořejším patře se třepotavě mihotalo světlo svíčky. Vše bylo dokonalé. Stačilo jen zaútočit.

Tiše se kradli podél zdí domu a rozhlíželi se kolem. Nikde žádné stráže, vypadalo to, že Fergus byl až neúměrně neopatrný. Mysleli si, že mají vyhráno. Pouze Sionovi běhal mráz po zádech a tušil léčku. Kde je Daihem?

Bez sebemenších problémů se dostali do domu a mlčky se kradli halou. Už byli téměř u schodů do prvního poschodí, když se rozsvítili světla. Sion a jeho druhové strnuli na místě. Byli obklíčeni asi padesáti upíry, oproti jejich třiceti. Byla to velká přesila. To by však nebylo to nejhorší.

Z paty schodiště se na ně vítězoslavně šklebil Fergus, Morgan a … „Ne!“ vydechl naprosto nevěřícně Sion. Vedle jeho dvou největších nepřátel stál Daihem a upíral na něj tvrdý pohled.