Stojím v dešti před tvým hrobem

žerou mě myšlenky

na kameni tvoje fotka a zvadlé pomněnky

  Pozoruje nápis vyrytý na náhrobním kameni. Kenneth Cellen. Vzpomínáme… Sklopí hlavu a z oka mu ukápne slza. Proč, Kennethe? Proč jsi mě opustil? Jediný člověk, který mi rozuměl? Zachvěje se a obejme si ramena. Náhle ucítí, jak kolem něj kdosi obtáčí ruce. „Je mi to líto,“ uslyší tichý šepot Saye. „Mě taky,“ šeptne. Ví že poznal, že tím nemyslí jen smrt svého bratra, ale i to co se mezi nimi odehrálo. Jejich hádka i to co následovalo po ní.

  Snaží se ovládnout pocit zoufalství a ztráty a zachovat se jako chlap, jak by řekl otec, ale nakonec to nezvládne a vzlykne. Say si ho otočí v náručí a přitiskne ho k sobě. Zaboří mu obličej do košile a otřásá se pláčem. Cítí jak ho hladí po zádech. „Jen to ze sebe dostaň. Je to lepší než to zadržovat,“ šeptá mu a líbá ho do vlasů. Vnímá všechno jeho zoufalství jako svoje vlastní a s údivem zjišťuje, že mu z oka ukápla slza.

Mladík se k němu zoufale tiskne a snaží se uklidnit. Jenže ve chvíli kdy se o to pokusí, vidí před sebou bratra a vše začíná nanovo. Třese se po celém těle a v myšlenkách volá jediné jméno. Kennethe! Má pocit, že se mu zhroutil svět. Máš Saye, zaslechne jakoby z velké dálky. Jenže to mi bratra nenahradí!, vykřikne v duchu.

Say ho mlčky hladí po vlasech a kolébá v náručí. Chtěl by toho tolik říct, ale přitom ví, že všechna slova jsou zbytečná. Copak mu někdo nahradí tuhle ztrátu? Žádné slovo, žádná věta nedokáže zahojit tuhle ránu. Rich nakonec zvedne hlavu a uslzenýma očima se na něj zadívá. „Sayi?“ zašeptá tiše. „Ano?“ pousměje se na něj a setře mu slzy. „Vlastně nic,“ pokrčí rameny a Say raději nenaléhá. Pomalu ho chytne za ruku a s letmým pohledem na Kennethův hrob ho odvádí pryč. Rich ho poslušně následuje, jeho tělo se ještě občas otřese vzlykem, ale ovládá se. „Víš, Kenneth mi psal o jednom domě. Prý bys měl mít od něj klíč.“

Tmavovlasý mladík se k němu otočí. „Tak od tohohle je. Posledních několik hodin dumám nad tím, od čeho by mohl být. Kde se ten dům nachází?“ optá se. „Na severu Kentu. Je to odsud pěkně daleko, ale myslel jsem…,“ hlas se mu vytratí. „Pojedeme tam spolu, ano? Chtěl by sis jít sbalit nějaké věci domů nebo to raději nebudeme riskovat?“ ptá se jemně. Nechce na něj naléhat, ale Rich se potřeboval dostat z dosahu vzpomínek. A jejich dům jich byl plný od shora až po sklep.

Zavrtí hlavou. „Ne. Byl bych radši, kdybychom jeli hned. Mám nějaké peníze z brigády, takže si vše potřebné když tak koupím. Ale ty se nechceš zastavit u rodičů?“ Pokrčí rameny. „Ani ne. Stejně se o mě moc nezajímají. Ovšem nějaké věci bych si asi vzít měl, že?“ zakření se na něj a Rich se jen slabounce pousměje. Píchne ho z toho u srdce. Pohladí ho po tváři a společně opustí hřbitov.

Rich ho mlčky následuje. Moc dobře pamatoval na to, co mu Kenneth sdělil v dopise. Nechtěl riskovat, že by se Sayovi něco stalo. Proto bude lepší, když pojedou hned. Později to nějak vysvětlí. Jestli se domů vůbec vrátí… Pak si však vzpomene na matku. Kvůli ní bude muset.

Dorazí před dům, který mají pronajatý Sayovi rodiče. Mladík tiše proklouzne dovnitř a rychle sbalí pár věcí. Nikdo si ho nevšimne. Ještě sbalí klíčky od motorky a vyrazí zpět za Richem, který stojí venku. Potichu se vkradou do garáže, kde čeká jeho černo-žlutá Kawasaki. Podá Richovi helmu a sám si nasadí vlastní. Nastartuje, počká až se ho pořádně chytí a pak se s řevem motoru vyřítí na pláž.

Prudce zatočí nahoru a vjede na silnici. Pak se vydá na sever Kentu, kde se má nacházet dům, o kterém Kenneth mluvil. Asi po dvou hodinách zastaví a na chvíli si odpočinou. Sedí na zemi, opřeni o strom a lenivě pozorují okolí. „Kde přesně je ten dům, Richi?“ optá se. Ten mu sdělí adresu a zhruba jak se tam dostanou. Say jen mlčky kývne. Pak natáhne ruku, uchopí do dlaně tu Richovu a přitáhne si ho k sobě do náruče. „Takhle je to lepší, ne?“ optá se s uličnickým mrknutím.

Mladík jen přikývne. Say si moc dobře všiml, jak se mu do očí opět kradou stíny smutku a nechtěl to tak nechat. Cosi mu něžně šeptá do ucha a Rich se tomu občas pousměje. Nakonec se zvednou a opět vyrazí na cestu. Čeká je ještě dlouhá cesta a nechtějí se moc zdržovat. Tedy Say rozhodně ne.

Jenže na rozpálenou zem se pomalu začne snášet soumrak. Nakonec tedy opět zastaví na krajnici a řidič se otočí na mladíka za sebou. „Chceš jet dál i v noci, nebo se někde utáboříme?“ optá se. Rich neodpoví a tak se Say natáhne, aby mu sundal helmu. Když to udělá zjistí, že sotva drží oči otevřené. Sleze z motorky, pomůže Richovi. „Takže se utáboříme,“ zamumlá si pro sebe.

Je rád, že zastavil zrovna u místa, kde to bylo možné. Silnici obklopoval hustý les, takže nebyl problém se skrýt před zraky zvědavců nebo případné policie. O tom, že po nich nechá pan Cellen pátrat nepochyboval. Rychle vyndal spacáky a rozprostřel je na zemi. Když se vrátil k Richovi, kterého opřel o strom musel se usmát. Mladík spal s hlavou na levém rameni.

Opatrně, aby ho neprobudil, ho vzal do náruče a přenesl do spacáku. Rich jen cosi zamumlal a spal dál. Rychle ho zachumlal a sám si lehl vedle něj do druhého. Nemohl však usnout, tak se opřel o ruku a zadíval se na něj. vypadal tak sladce když spal. Avšak jeho čelo bylo i ve spánku zbrázděno smutkem. Natáhne se, aby smazal tu smutnou vrásku. Tak rád by vzal všechen jeho smutek na sebe.

Rich náhle prudce vymrští ruku a uvězní v ní tu jeho. Oči má stále zavřené, ale Say nepochybuje o tom, že nespí. „Richi?“ zašeptá. „Ano?“ ozve se tiše. „Nic. Jen klidně spi,“ ujistí ho a stiskne mu dlaň. „Sayi?“ optá se po chvíli. „Hm?“

„Nemohli bychom si prostě jen tak povídat?“ zaprosí a otevře oči. „Jistě že ano,“ zaraduje se. „Co bys chtěl řešit?“ usměje se na něj. Rich ho jen tiše pozoruje. „Třeba o tom, že jsme se vydali na tenhle bláznivej výlet. Nelituješ toho třeba?“

Say si ho zkoumavě prohlíží. „Rozhodně ne. A ty?“ Uvědomí si, že nechce slyšet odpověď. Bál se že bude kladná. „Ne! Jak bych mohl litovat, když jsem s tebou? Navíc už mě nebavilo být pořád doma. Víš, je tam moc vzpomínek…,“ odmlčí se. „Já vím. Proto jsem s tebou taky jel. Potřebuješ se zbavit těch vzpomínek. Ne tak, že bys na ně měl zapomenout, ale alespoň na chvíli to mu uniknout. Zničilo by tě to.“

„Překvapuje mě, jak dobře mi rozumíš,“ vydechne. „To mě taky. Jsem tomu ale rád.“ Usmějou se na sebe a dál mlčí. Zadívají se na hvězdy. Zrovna jedna padá. „Sayi, rychle něco si přej!“ vykřikne a Say se pousměje. Zavře poslušně oči a zamumlá své přání. „Co sis přál?“ čelí okamžitě zvědavé otázce. Překulí se blíž k němu a nakloní se těsně nad něj. „Když ti to řeknu neznamená to, že se mi to nesplní?“ zašeptá mu u rtů. Rich nasucho polkne. „Přesto bych to rád věděl. Já ti to pak taky řeknu,“ škemrá a v očích mu na okamžik zaplane hravá jiskřička, která je téměř okamžitě pohlcena tím všudypřítomným smutkem.

Sayovi i z té maličkosti poskočí srdce. „Co kdybych ti to ukázal?“ vydechne a políbí ho. Rich okamžik nereaguje, protože na to nemá náladu, ale Say se nenechá jen tak odbít. Jemně ho škádlí, snaží se proniknout mu do úst, hravě ho kouše do spodního rtu. Rich nakonec zasténá a obejme ho kolem krku. Přitáhne si ho těsně k sobě a nechá se konejšit jeho ústy.

Špičkou jazyka se lehce dotkne toho jeho a oběma projede jiskra vášně. Say zajede rukama pod spacák a začne ho hladit po těle. Cítí jak se ho zmocňuje stále větší vzrušení, ale nehodlá nic dělat. Nechce, aby to poprvé proběhlo takhle. Chce ho cítit vedle sebe, chce aby se milovali v měkké posteli.

Sjede ústy na jeho krk a s uspokojením vnímá jeho roztřesený dech. „Sayi! Jestli sis přál zrovna tohle tak ti musím něco říct,“ vyhrkne. Mladík ho přestane líbat na hrdlo a zvědavě zvedne hlavu. Rukou, která se záhadně dostala až pod triko, dál bloudí po jeho hrudi. Jemně laská bradavky. „Poslouchám,“ šeptne a opět se k němu začne sklánět. Uchopí mezi prsty jeho vzrušením naběhlé bradavky a Rich opět zasténá. „Ještě jsem nic neslyšel,“ provokuje a mladík se snaží vzpamatovat. Jenže jeho doteky ho přivádí k šílenství, nemluvě o rtech, které se přesunuly k ušnímu lalůčku.

„K tomu přá-přání,“ vydechne přerývaně. „Já si totiž přál přesně to samé,“ s těmito slovy se na něj vrhne a je to nyní on, kdo leží na Sayovi a líbá ho. Mladíka to, co řekl natolik vyvedlo z míry, že se nezmohl ani na maličký protest. Obejme ho kolem pasu a nechá se laskat, sám mu přejíždí rukama po zádech. Rich na nic nečeká a ujímá se iniciativy.

Vykasá mu triko a přitiskne své horké rty na jeho obnaženou hruď. Say sebou prudce trhne a vzápětí zasténá, pod jeho něžným útokem. Když se ústy přiblíží k jeho podbřišku, chytí ho za vlasy a jemně si ho přitáhne k sobě nahoru. „Hraješ si s ohněm,“ vydechne mu do rtů a vzápětí se jich zmocní. Mladík se jen usměje. „Měli bychom jít spát,“ upozorní ho, protože tomu potřebuje udělat přítrž. Neví totiž, jak dlouho se ještě dokáže ovládat.

Rich se zatváří zklamaně, ale kývne. Upraví ho a zavrtá se mu do náruče. „Ale…,“ koktne Say. „Snad sis nemyslel, že budu spát sám, když mám tak blízko tebe. A navíc ty mě zahřeješ líp než nějaký spacák.“

„Takže já jsem něco jako bubínková kamínka?“ prskne naoko naštvaně. Zkonejší ho polibkem. „Myslíš si, že bych po bubínkových kamínkách tolik toužil?“  ptá se a jemně si hraje s jeho ústy. „Myslím, že ne,“ šeptne a obejme ho kolem pasu. „Protože kdybych byl bubínková kamínka už bych vybuchl. Dost jsi mě přehřál, mladíku,“ usmívá se na něj.

Rich na to nic neřekne, jen se mu opět zavrtá do náruče. Say se natáhne pro druhý spacák a tím je přikryje. Obejme ho kolem pasu a přitáhne si ho k sobě co nejúžeji. Pak mu zaboří nos do vlasů a vdechuje jejich vůni. Nedovolím, aby nás něco rozdělilo, Richi, slíbí mu v duchu. Jako by mu mladík rozuměl, přitiskne se k němu a zavzdychá. Say si s lehkým úsměvem uvědomí, že usnul. Jemu trvá ještě dlouho než se mu podaří to samé.

Ráno ho probudí sprška vody doprovázená lehkým smíchem. „Vstávej lenochu nebo na tebe spotřebuju veškerou ranní rosu,“ volá Rich a on lenivě otevře oči. Zadívá se na mladíka nad sebou. Je rozcuchaný a neupravený, ale jemu se zdá krásnější než kdy dřív. Otře si z obličeje vodu a prudce vyskočí na nohy. Než stihne Rich zareagovat leží v té nejvyšší trávě a je mokrý od hlavy k patě. „Na koho že se spotřebuje veškerá rosa?“ směje se mu Say a Rich na něj jen vyplázne jazyk.

Natáhne smířlivě ruku, aby mu pomohl vstát, ale je stažen do trávy vedle něj. A jsou mokří oba. Say se na něj s prskáním vrhne a vzápětí se oba válejí v trávě a z legrace se přetahují a převalují ze strany na stranu. Nakonec vyhraje Rich a opře se dlaněmi o Sayovu hruď. „Vyhrál jsem,“ šeptne mu do rtů. „Jo, ale nezapomínej, že jsem to já, kdo tady má suché oblečení,“ zakření se na něj.

Rich se zatváří ublíženě. „Ale ty zase nezapomínej, že já mám klíčky od tvé motorky,“ vyhrkne a vytáhne mu je z kapsy rychleji než by do něj řekl. Zasměje se. „Dobře, dobře, vyhrál jsi ty malý uličníku. Budeš to ty, kdo bude mít suché oblečení, jen mi prosím vrať klíčky od mé lásky,“ provokuje.

„Tak lásky, jo?“ zavrčí naoko naštvaně. Chce ještě něco dodat, ale náhle se prudce zarazí a v očích se mu opět objeví smutek. Say toho okamžitě lituje. Rich se od něj odtáhne a pomalu vstane. Natáhne ruku, aby pomohl i jemu. Chytí se jí a vstane. Chce se mu vymanit, ale drží ho pevně. Mrkne na něj a společně jdou k motorce.

Say rychle vyloví své suché oblečení. Rich se mezitím svléká z mokrých šatů. Starší z nich po očku sleduje tělo svého přítele. Opět ho vzruší. Včera měl co dělat, aby se ovládl. Rychle se odvrátí, protože se na něj Rich svůdně usměje a on si není jistý, zda by dokázal odolat pokušení.

Když jsou oba opět v suchu, sbalí věci, nasednou na motorku a opět se rozjedou. Dům už nemůže být daleko, takže nijak zvlášť nepospíchají. Spíš naopak. Say si chce co nejdéle užívat jeho těsnou blízkost. Avšak nic nemůže trvat věčně a oni po dvou hodinách konečně dorazí na místo určení.

Rich mlčky sleze z motorky a zadívá se na nádherný jednopatrový dům před sebou. Je to skvost. Vysoké sloupy, které tvoří vchod. Je natřen cihlově červeně a postaven ve viktorianském stylu. Čekal hodně, ale tohle zrovna ne. Say k němu přešel a chytil ho za ruku. „Půjdeme dovnitř?“ zeptá se ho a usměje se. Kývne a vejdou. Společně se ocitnou v jiném století.

Oba uchváceně hledí na obrovskou halu obloženou dřevem a jejímu středu vévodí schodiště. Say si přitáhne Riche do náruče a zaboří mu bradu do vlasů. „To je nádhera,“ vydechne. Mladík jen kývne. „Nikdy bych nevěřil, že něco takového nám patří,“ pronese tiše a dál se rozhlíží kolem. Udělají průzkum celého domu. Najdou obrovskou nádhernou knihovnu, tři stěny jsou pokryty policemi až do stropu a plné knih. Celé místnosti vévodí dubový stůl s křeslem. Dále objeví kuchyň, která je stejně velká jako ostatní místnosti v domě. Nejvíc je však uchvátí ložnice.

Nádherná postel s nebesy, saténové pokrývky, dubový nábytek. Rich přejde k posteli a přejede dlaní po pokrývkách. Say ho pozoruje. Je rád, že v jeho očích vidí i něco jiného než ten všudypřítomný smutek. Přejde k němu a znovu ho obejme. Tak rád cítí jeho tělo blízko svého. Rich se o něj opře a zavře oči. „Myslíš, že Kennovi se tady taky tak líbilo?“ zašeptá tak tichounce, že se obává, že se přeslechl. „Jistě. Jinak by ti to přeci nepsal, že? Určitě to tady měl moc rád.“

Nevěděl, co mu Kenneth napsal v tom dopise, ale nehodlal vyzvídat. „Museli tady strávit nádherné chvíle,“ ozve se po chvíli opět Rich. Say překvapeně mrkne, ale mlčí. „Víš. Kenn byl taky homosexuál. Zamiloval se v sedmnácti do muže jménem Brett. Jenže otec to zjistil a donutil Bretta odejít k námořnictvu. Pak Kennovi namluvil, že umřel. Jenže on se vrátil. Chtěli spolu utéct, ale Kenn se vrátil domů pro věci. Otec ho zavřel do sklepa a…,“ hlas se mu zlomí. Nemůže pokračovat dál.

Otočí se Sayovi v náručí a zadívá se mu do očí. „Nedovolím, aby se ti něco stalo, Sayi,“ špitne a cítí, že se mu oči zalévají slzami. Say se k němu skloní a pevně ho k sobě přitiskne. „Nic se mi nestane, jasný? Nemůžeš si takové věci vůbec připouštět, rozumíš?“ šeptá mu do ucha. Rich jen přikývne a přitiskne se k němu blíž. Miluje ho. Neřekl mu to, ale je to pravda. „Zlato? Není tady nic k jídlu. Dojedu něco koupit, souhlasíš?“ optá se po chvíli tichého souznění Say.

Jen kývne. „Dám ti peníze,“ prohodí a vymaní se mu z náruče. Zavrtí hlavou. „Ne. Vzal jsem si to co mám našetřeno, takže to zaplatím já. Ty si nech peníze na oblečení a podobné věci, které budeš potřebovat.“

Pousměje se na něj. „Nebuď tam dlouho, ano?“ zaprosí. „Samozřejmě, že ne,“ prohodí a lehce ho políbí na rty. Tak dlouho necítil jeho chuť. Pohladí ho lehce po tváři a s úsměvem zmizí na chodbě. Cestou dolů přemýšlí, co mu to Rich neřekl. Už ví proč se nechtěl vrátit domů pro věci. Bál se, že to dopadne stejně jako s Kennem. Že to otec zjistí a zastaví ho. A jeho potom pošle pryč. A toho se právě Rich bojí. Má strach z toho, že ho jeho otec pošle pryč. Ale to on nikdy nedovolí.

Sedne na motorku a rozjede se do města, které minuli. Za chvíli je zpátky i se zásobou jídla minimálně na týden. Najde Riche jak stojí před jedním obrazem a okouzleně ho pozoruje. „Budeš se takhle zamilovaně někdy dívat i na mě?“ šeptne mu do ucha a on sebou mírně škubne. „Sayi. Vyděsil jsi mě,“ vyhrkne a otočí se k němu. Obejme ho kolem krku a políbí. „Copak se na tebe tak nedívám?“ optá se poté.

Say se na něj zaculí a vyrazí do kuchyně. „Půjdu něco ukuchtit.“

„Neříkejte mi pane umělče, že umíte i vařit,“ volá za ním s lehkým smíchem a on má pocit, že se díky tomu vznáší na obláčku. „To se budete divit, pane!“ zavolá zpět a už se probírá výbavou kuchyně.

Rich ještě okamžik pozoruje obraz, ale pak se vydá za Sayem. Je tady přeci s ním a měl by si to užít. Jenže Kenn… Do očí se mu opět vkrade smutek. Chápal ho, ale to nemohlo zmírnit jeho bolest ze ztráty. Opře se o veřeje a dívá se na něj, jak kmitá kolem plotny. Na rtech mu zahraje úsměv. V té zástěře vypadá strašně legračně. „Co to vlastně bude, pane kuchaři?“ optá se ho a pobaveně sleduje, jak sebou ublíženě trhne.

Otočí se k němu. „Nechte se překvapit, sire,“ prohodí a ukloní se mu. Rich se usměje. „Komediante,“ prohodí a Say na něj vyplázne jazyk. Pak se otočí zpět a dá se opět do vaření. Za chvíli se kuchyní line nezměrné množství vůní. Začnou se mu sbíhat sliny. „Jestli to bude chutnat stejně dobře jako to voní, tak za sebe neručím,“ ozve se po chvíli.

Say se usměje. Stojí zády k němu, ale každičkým pórem svého těla vnímá jeho blízkost. „Sayi. Už se mi sbíhají sliny a to ani nevím co to bude. Co kdybys odhalil svoje tajemství a řekl mi to,“ škemrá. V odpověď se jen zasměje. „Nebuď zvědavej budeš brzo starej,“ prohodí a Rich se na něj zakření. Je tak příjemné vidět ho v dobré náladě, pomyslí si mimoděk.

Poslední úpravy a ochucování a může se podávat večeře. Naservíruje ji na stolek a Rich se nepřestává divit. Nejen, že to nádherně voní, ale ono to tak i vypadá. Opečené brambory s lososem, doplněno lehkou krémovou omáčkou a zeleninovou přílohou. Say ještě odněkud vytáhne bílé víno a nalije jim do skleniček.

Pak na něj kývne a on se konečně odlepí ode dveří. Podrží mu židli a sám se usadí naproti němu. Pozvedne svou skleničku a připije. „Tak na tenhle nádherný dům,“ pronese a Rich musí jen souhlasit. Přiťuknou si a oba cítí jak mezi nimi tím lehkým cinknutím proběhla jakási jiskra. Pak se pustí do jídla. „Hmmmmmmmmm,“ zamumlá Rich. „Je to výborné. Vás si tedy nechám, pane,“ prohodí a zadívá se mu do očí.

Say uctivě kývne hlavou. „Jsem jen váš, sire,“ odvětí a jejich pohledy se střetnou. Tahle dvojsmyslná narážka na ně oba zapůsobí jako elektrický výboj. „Opravdu, pane? A jako kuchař nebo od vás mohu očekávat i jiné služby?“ ptá se se vzrušeným leskem v očích. Say natáhne ruku a uchopí do něj tu jeho. „Vše co si budete přát,“ pronese chraptivě.

Rich polkne. „Být vámi, tak bych mě moc nepokoušel, pane. Jsem totiž zvrhlý hrabě, který si libuje v různých praktikách,“ hraje dál tuhle hru. „Sire, možná jsem měl připravit úplně jinou večeři. Třeba takové ústřice. Jistě by se vám zamlouvali mnohem více než losos.“

„Domníváte se, že snad potřebuji nějaké „povzbuzováky“? Myslíte si, že bych vás nezvládl utahat?“ ptá se a jeho hlas přejde do smyslného šepotu. Say se musí zhluboka nadechnout. „Hrajete si s ohněm, sire,“ upozorní ho a raději opět sklopí oči k talíři. Chuť k jídlu ho jaksi přešla. Místo toho cítí, jak jsou mu kalhoty náhle o něco těsnější. Zaslechne jak odsune židli, ale dál zatvrzele hledí do talíře.

Rich k němu přejde a postaví se za něj. „Mám takový pocit, že jsem vás vzrušil, drahý pane,“ zašeptá mu těsně u ucha, až se zachvěje. „I mě se zdá, můj sire,“ prohodí, ale dál se dívá do jídla. Ucítí jeho horký dech vzadu na krku a zatne zuby. Když se ho dotkne rty, málem vyletí z kůže. Přejíždí mu jazykem po krku a rukama zabloudí na jeho hrudník. „Bože Richi,“ vydechne a otočí se k němu. Hladově se mu přisaje na rty a posadí si ho do klína.

Klín ho až bolí, jak silně po něm touží. „Tohle není hra,“ vydechne mu do úst. „Já si to taky nemyslím,“ odvětí a pronikne mu jazykem do úst. Přejíždí mu rukama po zádech a tiskne ho k sobě úžeji a úžeji. „Ty mě zabiješ,“ prohodí a vzápětí sykne. To když mu rukou vjede pod triko a začne ho hladit po nahé hrudi. „Richi,“ zasténá, ale nepokusí se ho zastavit. Nakonec jen tiše zavzdychá a téměř ho shodí z klína. „Tohle je…,“ nedořekne, protože si před něj Rich klekne. „Bože,“ vydechne, když mu mladík dýchne do vzrušeného klína.

Zvedne k němu oči a usměje se. V očích mu plane vzrušení, které musí mít v pohledu i on sám. Pomalu natáhne ruku a uchopí jeho vzrušení do dlaně. Laská ho přes látku kalhot a sleduje každičký jeho výraz. Sayova tvář se stáhne do téměř bolestné grimasy, ale rozhodně to není proto, že by mu ubližoval. Spíš naopak. „Chceš mě zabít?“ vydechne a přitáhne si ho k sobě. „Myslím, že budu potřebovat hodně ledovou koupel,“ prohodí a vstane. Ještě naposledy se k němu žhavě přisaje a pak rychle opustí kuchyň. Ten malý pokušitel, pomyslí si.

Koupelnu najde poměrně snadno. Překvapeně zamrká, když uvidí sprchu. Tohle je zřejmě jediná věc, kterou tady Kenneth s Brettem upravili. Je za to rád. Rychle ze sebe strhá oblečení a pustí na sebe ledovou vodu. Jeho vzrušení se zmírní, ale pořád cítí Richovy doteky na svém těle.

Ten se zatím opírá o kuchyňskou linku a zasněně se usmívá. Je rád, že ho takhle vyvedl z míry. I když sám byl teď vzrušený až z toho téměř šílel. Představa Sayova štíhlého těla, jak nyní nahý stojí pod sprchou. Olízne si náhle suché rty. Bože. Jak se to říká? Zakázané ovoce nejlépe chutná. Tak u nich to platí dvojnásobně. Ovládne se pouhou silou vůle, aby se za ním nevydal a… Ví proč takhle utekl. Bojí se, že je to na něj moc brzy, ale to není pravda. Hodlá se s ním milovat a on s tím bude souhlasit. Dnes večer. Už nehodlá čekat déle.

Say mezitím vyšel ze sprchy, dokonale zmrzlý, ale spokojený že se zbavil vzrušení. Ta jejich hra se mu líbila. Dnes večer. Dnes večer se spolu pomilují, protože on už se nevydrží ovládat. Ta touha je tak spalující, že má pocit, že ho pomalu stravuje zevnitř. Prohrábne si vlhké vlasy a zadívá se do zrcadla. Spatří Riche, kterak ho pozoruje. „Richi. Jestli se na mě budeš takhle dívat, tak se asi neovládnu,“ zachraptí a pomyslí si, že ta sprcha byla naprosto zbytečná. „A druhá ledová sprcha mi přivodí zápal plic.“

Mladík se trochu začervená, ale raději se z koupelny vypaří. Say se za ním s úsměvem dívá. Ano, dnes večer. Najde ho jak sedí na pohovce v obývacím pokoji a čte si nějakou knihu. Posadí se na opěradlo a jen ho mlčky pozoruje. Líbí se mu jeho výraz, když je na něco soustředěný jako právě teď. Vlastně se mu líbí vždycky. Pousměje se.

Rich si uvědomí, že čte jednu větu už po desáté a zaklapne knihu. Takhle se na to nemůže soustředit. Zvedne hlavu a jejich oči se střetnou. „Půjdu si ještě zaběhat, souhlasíš?“ optá se a raději se zadívá oknem ven. Už se stmívá. „Dobře, ale dej si pozor, ano? Už je tma tak aby se ti něco nestalo.“

Usměje se a lehce ho políbí na rty. „Ano, mami,“ prohodí a zmizí do tmy. Běží po pláži a nechává vítr ať si pohrává s jeho vlasy. Je to tak příjemné. Aspoň trochu zchladnu, pomyslí si mimoděk. A hlavně potřeboval na chvilku uniknout jeho blízkosti, která ho tolik pokouší. Nebyl si jistý jestli je na to Rich už připravený. Nechtěl, aby toho pak litoval. Věděl, že on sám toho litovat nebude nikdy, ale co on? To že Riche potkal bylo to nejúžasnější co se mu mohlo stát.

Asi po hodině se vrátí zpět do domu. Najde ho na pohovce, jak klidně spí. Usměje se. Vypadá jako padlý anděl. Přejde k němu a opatrně ho vezme do náruče. Zavrtá se k němu, ale neprobudí se. Položí ho na postel a sundá mu boty a triko, kalhoty mu pro jistotu nechá. Přeci jen nedokáže odolávat pokušení věčně. Sám se svlékne a lehne si vedle něj.

Rich se mu stulí do náruče a on se jen pousměje. Obejme ho kolem pasu a přitiskne si ho k sobě. Zaboří mu bradu do vlasů a vdechuje jejich svěží vůni. Pomalu ho hladí po zádech a cítí, že se mu klíží oči. Za chvíli usne jako když ho do vody hodí.

„Kenne!“ vykřikne a zmáčený potem se prudce posadí na posteli. Vzápětí je stažen na tvrdou hruď a jeho tělo obtočí silné paže. „Kenne! Kenne!“ křičí a snaží se vyprostit z toho sevření. „Richi. Uklidni se, už je to pryč, slyšíš? To jsem já Say!“

Mladík sebou dál škube a jeho tělem zmítají křečovité vzlyky. „Proč? Proč, Kenne?“ šeptá nyní. Say uchopí jeho obličej do dlaní a přinutí ho podívat se mu přímo do očí. „Richi, miluji tě, slyšíš? Miluji.“ Natáhne ruku a setře mu slzy. „Mě Kenn taky chybí, ale nic ho nedokáže vrátit zpátky. Kdyby to bylo možné, bylo by to to první, co bych pro tebe udělal, i kdybych měl jít do pekla. Jenže to možné není. Nevrátí ho zpět, když se budeš každou noc budit zborcený potem,“ tiší ho. „Je to pravda?“ šeptne náhle Rich. „Co?“

„To co jsi řekl.“

„Že tě miluji? Ano je. Ještě jsem to nikdy nikomu neřekl, ani svým rodičům ne. Ale je to pravda. Bál jsem se ti to říct, ale už jsem to nemohl držet v sobě.“ Rich na něj hledí uslzenýma očima. „Chci se s tebou milovat, Sayi.“

Překvapeně mrkne, ale než stihne cokoliv říct přitiskne mu rty na hrdlo. Sykne, ale nebrání mu. „Richi jsi si jistý? Je to jen dozvukem toho snu, nechci abys toho potom litoval,“ šeptá mezi polibky. „Jsem si tím jistý,“ ujistí ho a vášnivě ho políbí. Rukou vklouzne pod pokrývku a stiskne mezi ukazováčkem a palcem jeho bradavku. Vzrušeně vydechne. Pousměje se a přestane ho líbat.

Odhrne deku a jeho prsty nahradí ústa. Jazykem jemně krouží po tom vzrušeném poupěti a poslouchá jeho slastné vzdechy. Usměje se a přesune svou pozornost na druhou bradavku, které se věnuje se stejnou péčí jako její sestře. Rukou přitom sjíždí stále níž a níž, až se přes látku kalhot dotkne jeho mužství.

Say cítí jak v něm stoupá vzrušení. „Richi,“ vydechne, ale víc říct nestihne, protože cestu kterou absolvovala jeho dlaň následují rty. Stáhne mu kalhoty i trenky a zadívá se na jeho vzrušené mužství. Sám nasucho polkne, protože i jeho se zmocňuje nesnesitelná touha. Skloní hlavu a lehce dýchne na jeho penis.

Poslouchá jeho sténání a ta mu rezonují tělem jako rajská hudba. Skloní se ještě níž a lehce přejede jeho špičku jazykem. Say sykne, ale nezastaví ho. Pousměje se. Je zvědavý a tak ho uchopí do dlaně a začne jemně hladit. Pak ho olízne po celé délce a užívá si napětí celého jeho těla. Nakonec se rozhodne přestat trápit jak jeho tak sebe a vezme ho do úst. „Richi!“ zachraptí, ale on ho nevnímá.

Jediné co dokáže vnímat je jeho chuť, teplo, blízkost. Pohrává si s ním, saje ho, líže, přejíždí žalud špičkou jazyka, aby ho hned na to vzal opět do úst. Say cítí, že se blíží k vyvrcholení a snaží se ho od sebe odtáhnout. Jenže on mu to nedovolí. „Richi!“ vykřikne a vzápětí cítí, jak jeho semeno proudí přímo do jeho úst. Je si jistý, že je rudý až za ušima, ale nedokázal se ovládnout.

Mladík zvedne hlavu a usměje se na něj. Mlsně se olízne a Say cítí, že je opět plně vzrušen. Chytí ho za vlasy a přitáhne si ho k sobě. Dlouze ho políbí a přitom ho velice zručně svlékne z kalhot. „Jsem na řadě,“ zašeptá a přetočí ho na záda. Uvelebí se mu mezi nohy a s úsměvem se skloní. Začne ho líbat na krk, jazykem přejíždí po zběsile pulzující tepně, krouživými pohyby se přesune na hruď, uchopí mezi rty bradavku. Jemně skousne a vzápětí jí zkonejší špičkou jazyka. To samé provede s druhou.

Přesune se níž, jazykem pohladí podbřišek a ještě níž. Obkrouží špičku jeho penisu, vezme do dlaně varlata. „Sayi!“ Ignoruje ho stejně jako on před tím. Olízne ho, aby ho hned na to zase opustil. Přejíždí po něm ukazováčkem a vzrušeně ho pozoruje. Nakonec se skloní a vezme ho do úst, stejně jako to udělal on před chvílí.

Na okamžik ho přestane sát a olízne si prst. Jemně do něj vnikne a on zasténá a vzápětí ztuhne. Nic nedělá, jen čeká až se uvolní. Pak se opět skloní a znovu ho vezme do úst. Jakmile ucítí, že se uklidnil, zkusmo pohne prstem. Rich zasténá, ale tentokrát slastí, nikoliv bolestí. Pomalu se v něj pohybuje a zároveň ho dál uspokojoval ústy.

Rich mu zabořil ruce do vlasů a začal se proti němu pohybovat. Say do něj vklouzl dalším prstem a měl pocit, že už to dlouho nevydrží. Přesto byl rozhodnutý přinést mu stejnou rozkoš jakou způsobil on jemu. Mladík pod ním se prohne a vyvrcholí. Všechno spolyká, ale stále v něm pohybuje prsty. „Sayi,“ vydechne. „Chci tě cítit v sobě,“ šeptá. Pomalu z něj vyklouzne a uvelebí se mu mezi stehny.

Natáhne ruku po kelímku, který se tu záhadně objevil a jemně ho protře. Skloní se k němu a políbí ho. „Jsi si jistý? Ještě pořád jsem schopný se ovládnout, ale jakmile budu uvnitř tebe už to nedokážu.“ Usměje se na něj a obejme ho nohama kolem pasu. „Samozřejmě, že jsem si jistý. Tak moc tě chci,“ vydechne a políbí ho. Say kývne a začne do něj pronikat. Cítí, jak je napjatý, ale nezastaví se. Konečně je uvnitř něho a vychutnává si jeho teplo a těsnou blízkost.

Nehýbe se a jemně ho líbá na rty. Richovi v první chvíli vyhrkly slzy, které mu jemně slíbával. „Až budeš připravený, stačí říct,“ šeptá a skloní hlavu na jeho hrdlo. Rich vzrušeně vydechne a přitiskne si ho k sobě blíž. Zkusmo se pohne a nohama ho obemkne těsněji. Vsune ho tak hlouběji do sebe. Usměje se na něj a zvedne boky. Jejich pohyby se sladí a Say mu hledí do očí.

Rich to nezvládne a zavře svoje, protože nemůže vydržet to vzrušení. Tempo se zrychluje a on má pocit, že brzy exploduje. Say mezi ně vloží ruku a vezme do dlaní jeho penis. Pak se přetočí na záda a Rich se ocitne na něm. Maličko se předkloní a položí mu ruce na hruď. Líbí se mu, že sám může určovat tempo jejich milování. Say se usmívá a opět ho vezme do ruky. Cítí, že se blíží k vrcholu.

Ještě jednou se proti němu prudce vypne a vyvrcholí přímo do něj. Vzápětí ho postříká Richovo vlastní semeno. Mladík se na něj svalí a vyčerpaně mu oddechuje do ramene. Say z něj opatrně vyklouzne a přitiskne si ho blíž. „Ty se červenáš,“ šeptne mu pobaveně do ucha. Jeho dech je ještě přerývaný z prožitého vzrušení. Rich nic neřekne, ale kousne ho do lalůčku.

Položí ho vedle sebe a vstane. Přinese z koupelny vlhký ručník a otře jeho a pak i sebe. Pak vklouzne zpět k němu a přes oba přetáhne přikrývku. „Neublížil jsem ti?“ zeptá se šeptem. Zavrtí hlavou a zívne. „Ne. Bylo to nádherné, Sayi,“ vydechne. S lehkým úsměvem mu odhrne světlý pramen z čela. „To jsem rád. I mě se to moc líbilo,“ ujistí ho a přitiskne si ho k sobě. „A teď spinkej,“ políbí ho na čelo a zavře oči.

Druhý den se společně vydali na pláž. Blbnuli celý den jako malé děti a večer se milovali pod hvězdami. Zkoumali jeden druhého, vychutnávali si ty nové pocity, které to v nich vyvolávalo. Připadali si jako v jiném světě. Trávili spolu veškerý svůj čas a byli spokojení jako nikdy jindy.

Dny ubíhaly až moc rychle. Každý den chodili na pláž, několikrát byli ve městě, Rich si koupil nové oblečení, které z něj potom Say večer s rozkoší sundával. Jednou večer seděli v obrovské vaně plné vody až po okraj. Lenivě Riche hladil po hrudi. „Možná bychom se měli vrátit. Aby o tebe rodiče neměli starost,“ pronese náhle světlovlasý mladík. Say na něj upře pátravý pohled svých zelenohnědých očí. „Omrzelo tě to tady?“ optá se tiše.

Zavrtí hlavou. „Samozřejmě, že ne. S tebou mě to tu nikdy neomrzí. Přeci jenom jsme tady už tři týdny a já bych rád zase viděl matku,“ přizná nakonec. „Dobře. Zítra se vrátíme, ano?“ Usměje se na něj a přikývne. „Děkuji,“ šeptne a otočí k němu hlavu. Jemně ho políbí. Voda pomalu vychladla a oni vylezli z vany. Say ho jemně osuší a pak nechá Riche udělat to samé. Nazí přejdou do ložnice, kde se opět milují.

Rich usne, ale Say jaksi nemůže. Mlčky sleduje jeho klidnou tvář. Už dva týdny se nebudil s výkřikem Kennova jména na rtech. Byl za to rád. Sice měl v očích stále ještě ten smutek, ale zdálo se, že mu to tady prospívá. Jen jednou ho načapal jak sedí na schodech a hledí před sebe. Vypadal tak ztraceně.

Byl konec léta. A to znamenalo, že se s rodiči bude muset vrátit do Ameriky. Jenže dokáže ho opustit? Pohladí ho po tváři a něžně ho políbí na čelo. Rich jen cosi zamumlá a přitiskne se k němu ještě blíž. Pousměje se ze spaní. Say zavře oči a pokouší se usnout. Je mu s ním tak nádherně. Kdo by to byl kdy řekl? Myslel si, že se bude v Anglii nudit. Nikdy by ho nenapadlo, že  potká někoho jako je Rich.

Nakonec se mu podaří usnout, ale to už svítá. Probudí ho vůně smažených vajíček. Otevře oči a spatří Riche, kterak stojí mezi dveřmi a usmívá se na něj. „Snídaně, pro nejoblíbenějšího kuchaře,“ prohodí a přinese mu tác. Položí mu ho na klín. Say mu poděkuje lehkým polibkem a pustí se do jídla. „Vypadá to, že jste nelhal, sire, co se vaší vášnivosti týče.“

Rich se posadí na okraj postele a pozoruje ho. Je rád, že tady spolu mohli být. A byl si jistý, že se sem ještě vrátí. Otec se o tomhle místě nikdy nesmí dovědět! Po snídani si sbalí věci a naposledy projdou celý dům. Rich ještě naposledy otevře šuplíky, aby se ujistil, že nic nezapomněli a narazí tak náhodou na jednu fotku. Vezme jí do ruky a uvidí svého rozesmátého bratra, jak objímá stejně veselého muže. Byl vysoký, černovlasý a v jeho zelených očích svítila radost. Stejně jako v Kennethových. Cítí jak se mu oči zalévají slzami, když v tom ho obejme Say.

„Copak jsi to našel, můj sire?“ optá se ho tiše a zadívá se na fotografii. „To je Brett?“ Mladík kývne. „Měl ho opravdu moc rád,“ vydechne, když vidí, jak je jeho bratr šťastný. Takhle ho neviděl celých deset let. Radost mu zářila nejen ve tváři, ale i v očích. Pohladí fotku a opatrně ji uloží zpět do šuplíku. Až se vrátí, vystaví ji v obýváku na krbové římse. „Vrátíme se sem, že?“ ujistí se tiše. „Samozřejmě,“ pronese Say a políbí ho na zátylek. Rich se zachvěje. „Měli bychom jít.“

Společně vyjdou ven a ještě naposledy se zadívají na dům. Pak nasednou na motorku a rozjedou se zpět. Cesta jim opět trvala dva dny, ale tentokrát měli pocit, že cesta ubíhá rychleji než předtím. Ani se nenadáli a měli na dohled Richův dům. Zastavili kus od něj, aby je nemohl vidět jejich otec. Rich pomalu slezl dolů a jejich oči se střetly.

Say si sundal helmu a také slezl. Pak ho objal a políbil. „Uvidíme se brzy, že?“ ujistí se Rich. „Samozřejmě.“ Usměje se. „Měli jsme tam zůstat,“ šeptne. Ještě jednou se políbí. „Zítra na molu, ano?“ Přikývne a raději se už bez ohlédnutí rozběhne k domu. Say ho ještě chvíli pozoruje a pak se i on rozjede domů.

Rich tiše proklouzne do haly a doufá, že se bude moci vytratit do svého pokoje. Jenže to doufá marně. „KDE JSI BYL!“ Jistě, byl to otec. Okamžitě ho zamrazí z jeho hlasu. Tak tohle bude asi hodně těžké. „Já…,“ dál se nedostane, protože mu jednu vrazí. A pak další. Mladík se snaží bránit, ale nemá moc velké šance.

Podaří se mu dostat se ode dveří, ale otec ho následuje. „Zeptám se ještě jednou, ale naposledy. Kde jsi byl?“ Rich neví co říct. „Pryč. Potřeboval jsem být sám.“ Tomu Davis Cellen evidentně neuvěří, protože mu opět dá facku. „Nelži! Byl jsi s nějakým chlapem, že? stejně jako tvůj nechutný bratr!“

„Takhle o Kennovi mluvit nebudeš!“ vykřikne a vrhne se na něj. Avšak otec je silnější, takže za chvíli opět čelí jeho ranám. Do očí mu vhrknou slzy. Je mu to jedno. Nechá je volně stékat po tvářích. Už se ani nesnaží bránit. Otcův vztek nakonec vyprchá a Rich se sveze k zemi.

Schoulí se do klubíčka a snaží se zastavit třes, který ho ovládá. Po hodině se konečně uklidní a odejde do svého pokoje. Neměli jsme se vracet, Sayi, pomyslí si mimoděk. Jenže na takové myšlenky je už pozdě. Padne na postel a vyčerpaně usne.

Druhý den se probudí pozdě. Celé tělo ho bolí. Pokusí se zvednout, ale nepodaří se mu to. Leží tedy dál a hladí do stropu. Slunce už je vysoko na obloze. Sayi! Přeci jen se vyškrábe z postele a chce vyjít ven. Jeho pohled upoutá bílá obálka na stole. Přejde k němu a otevře ji. Poznal matčin rukopis. Roztřesenýma rukama papír rozloží a dá se do čtení.

Milý Richi,

je mi líto, co se stalo. Budeš mě za to nenávidět, ale musela jsem to udělat. Opustila jsem tvého otce, protože bych s ním už nedokázala žít. Vždyť kvůli němu byl Kenneth tak moc nešťastný celou tu dobu. Věděla jsem o jeho vztahu, ale nedokázala jsem zabránit tomu, co se stalo. Chtěla jsem tě vzít sebou, ale nebyl jsi doma. Prosím, pochop mě. Miluji tě.

                                                                                                                                 Matka

Nemůže tomu uvěřit. To ne! Z očí mu opět začnou stékat slzy. Proč ho opustila i ona a nechala ho napospas otci? Copak jí bylo jedno, že on bude také trpět? A mnohem víc než Kenneth? „Mami,“ vzlykne a sveze se k zemi. Sice se po Kennethově smrti hodně odcizili, ale pořád to byl jediný člověk z rodiny, který mu rozuměl a měl ho rád. Neví jak dlouho tam tak seděl a hleděl do prázdna. Pak se ale rozhodně zvedl a zaťal pěsti. Mám Saye a nehodlám se ho vzdát tak snadno. Je mu jasné, že dveřmi jít nemůže, protože otec bude hlídkovat.

Vejde do koupelny a rychle se osprchuje, aby zbavil tělo aspoň trochu bolesti. Pak se rychle osuší a oblékne. Tiše proklouzne oknem a vyrazí na pláž. Tam si nasadí sluneční brýle, aby Say nemohl vidět modřiny, které mu zůstaly po včerejší „konverzaci“ s otcem. Tušil, že tam nebude, ale přesto byl zklamaný, když bylo molo prázdné.

Co je to za pocit, který mi svírá srdce, pomyslí si. Jako by se ze mě vytratila veškerá radost. Jako by to byla nějaká zlá předtucha. Stalo se snad něco Sayovi? Jak nejrychleji to jde se rozeběhne k jeho domu, kde bydlí s rodiči. Všechno ho bolí, ale běží odhodlaně dál.

Konečně tam dorazí. Dům je tichý a zdá se prázdný. NE! To přeci nemůže být pravda. Rozhlédl se kolem. Nedaleko odtud byli další domy. Rozběhl se k jednomu z nich a zazvonil. Otevřela mu nějaká žena. „Dobrý den, moc se omlouvám, že vás takhle přepadám, ale nevíte, kdo pronajímal ten dům támhle?“ ukáže na dům, kde bydlel Say. Žena se na okamžik zamyslí. „Myslím, že to byl pan Kendrick. Bydlí o dva domy dál,“ pronese a ukáže mu směr kudy jít.

Rich jí poděkuje a rozběhne se určeným směrem. Netrpělivě zazvoní a čeká. Otevře mu starší pán. „Přejete si?“ optá se ho mile. „Ano. Dobrý den. Moc se omlouvám, ale prý jste pronajímal támhleten dům.“

„To je pravda. Proč vás to zajímá?“ zkoumavě si ho prohlíží. „Víte bydlel tam můj přítel. Nevíte kde jsou?“

„Odjeli. Vrátili se zpět domů.“ Rich mimoděk o krok ucouvne. „Ne,“ vydechne. Cítí jak se mu do očí derou slzy, ale dokáže je zadržet. „Děkuji vám,“ šeptne a otočí se pryč. Běží zpět k tomu domu a tentokrát nechá slané kapky vody stékat po tvářích. Zastaví se před domem a dívá se na něj. „To přeci není možné,“ šeptá. „Copak to všechno byla lež, Sayi. Copak jis mě mohl opustit? Proč i ty?“

Vyjde schody na verandu a sedne si vedle dveří. Opře si o ně hlavu a zavře oči. Tělem mu otřásají vzlyky. Proč? Nejdříve mě opustil Kenn, pak matka a teď i ty Sayi? Obejme si kolena a položí si na ně hlavu. Ačkoliv je nesnesitelné horko, on se třese zimou. Ten chlad vychází zevnitř něho. Proč mě opustili všichni, na kterých mi tolik záleželo?

Opravdu to všechno byla lež, Sayi?

V povídce je použit text z písně Víš brácho od pro mě neznámého autora.