„Sayi!“ probudil se s výkřikem na rtech. Chytil se za levou část hrudníku. Přesně tam, kde mu zběsile bušilo srdce. Celým tělem jako by v tu chvíli projela ostrá dýka. Předkloní se a prudce lapá po dechu. Co je to za pocit?, diví se v duchu. Bolí ho celé tělo, jako by ho někdo rozřízl od shora dolů.

Zhluboka oddechuje a snaží se uklidnit. Nic se mu nestalo, přesvědčuje sám sebe. Moc tomu sice nevěří, ale přesto se pomalu uklidňuje. Třese se po celém těle. Obejme si kolena a zavře oči. Po dlouhé době opět leží ve své posteli. Možná je to tím… Vymýšlí různé důvody svého neklidu, ale zbavit se ho nedokáže. A nějak to souvisí se Sayem.

Ještě jednou se zhluboka nadechne a pak vstane. Přejde do koupelny a do obličeje si vychrstne ledovou vodu. Trochu ho to probere. Zadívá se do zrcadla. Tváře má propadlé, oči vyhaslé, vlasy naprosto bez jakékoliv péče. Vypadal jsem takhle i se Sayem?

Srdce mu svírá strach. Strach o milovanou osobu, která kvůli němu čelila smrti. Přiloží dlaň na svou odraženou tváře. „Odpustí mi někdy?“ zeptá se svého odrazu, který tajemně mlčí. Má chuť ho rozbít, způsobit si bolest. Napřáhne ruku a uhodí. Koupelnou se rozlehne zvuk tříštěného skla a z jeho ruky ukápne několik kapek krve. Otupěle zírá na zranění. Nebolí ho to. Necítí nic. Jen ten podivný svíravý pocit duše.

Do pokoje se vřítí otec. „Co tady sakra vyvádíš?!“ zařve, ale Rich na to nereaguje. Jen dál nepřítomně hledí na svou pěst. Jak to že to nebolí? Po několika vteřinách se otočí na otce. Nejraději by mu řekl ať jde pryč. Chce se zavrtat zpět do postele, s posledním dopisem od Saye. Přišel před týdnem. Myslel, že se mu v tu chvíli zastaví srdce. Byl kraťoučký, ale aspoň věděl, že žije.

„Jdi pryč,“ šeptne nakonec k otci. Ten není z nějakého důvodu schopen slova. „To si uklidíš,“ zasyčí tedy a odejde. Richovi se na rtech usadí úšklebek. No jasně, jak jinak, pomyslí si trpce. Proč by ho mělo zajímat, že jeho syn je zraněný, byť si to způsobil sám. Klekne si na podlahu a začne sklízet střepy. Ty přeci přinášejí štěstí, pomyslí si náhle naprosto nesmyslně.

Píchne se do prstu, ale ani to nevnímá. Vyhodí zbytky zrcadla do koše a vrátí se do pokoje. Ze zásuvky vytáhne dopis, který mu přišel od Saye. Posadí se na postel a opatrně vyndá tu vzácnost z obálky. Otře si krev do pokrývky, aby ho náhodou neponičil.

Přejíždí prstem po tom rukopisu. Mrzí ho, že nemá ani žádné jeho fotky. Ani jedinou. Musí se tedy spoléhat jen na svou vlastní paměť. Zavře oči a vybaví si ho. S jeho lehkým úsměvem na rtech, zelenohnědýma očima svítícíma něhou, polodlouhé a husté vlasy, kterými se tak rád probíral.

Richi,

je to dlouho co jsem ti psal naposledy. Všechny tvé dopisy mi přišly. Nemám teď vůbec čas, jsem pořád v jednom kole, ale pokud to půjde dobře mohl bych se brzy vrátit.

Say

Čiší z toho nezájem, pomyslí si smutně. Přesto je šťastný. Děkuje za to, že je jeho milovaný živý a zdravý. Co záleží na tom, že on už je mu vedlejší. Chce ho mít zpět, doma, tam kam patří. Všiml si, že se Say nezmínil o tom, kam by se mohl brzy vrátit. Nedivil by se mu kdyby odjel do Ameriky. Měl by na to plné právo. Přesto nechtěl, aby to udělal. Chtěl ho mít tady, obejmout ho, políbit.

Prohrábne si vlasy a náhle sykne bolestí. Teprve teď ho začala bolet zraněná ruka. Vstane a opět přejde do koupelny. Tentokrát však pro lékárničku. Ováže si pěst a sleduje, jak obvaz nasákne krví. Kolik krve už asi prolil Say? Zatřepe hlavou, aby vyhnal takové myšlenky.

Dneska se mu obzvlášť nechce dolů, ale jíst se prostě musí. S nechutí tedy vyjde z pokoje a vyrazí do kuchyně. Je rád, že nenarazí na otce. Strčí hlavu do lednice a přemýšlí co by si dal k snědku. Nakonec vytáhne salám, sýr a nějaké máslo a jde si udělat sendvič.

Ani pořádně nevnímá cože to vlastně dělá. Provádí to všechno automaticky. Dnes mu otec slíbil, že ho vezme za Kennethem. Asi to bylo proto, že se mu zatím zahojily modřiny. Ušklíbne se, ale nakonec pokrčí rameny. Opře se o kuchyňskou linku a zadívá se před sebe. Jako by se ocitl někde jinde. Opět před sebou viděl Kennetha se lžičkou od zmrzliny v puse.

Na okamžik zavře oči, aby tu vzpomínku co nejdéle udržel… Nebo zahnal? I to je možné. Bolí to a on už má dost bolesti. S povzdechem si prohrábne vlasy. Rychle dojí jídlo, které si udělal a rozhodne se najít otce. Koneckonců něco mu slíbil.

Opravdu ho najde. Kde jinde než v pracovně. „Můžu jít za tím Kennethem?“ zeptá se bez úvodu. Muž za stolem k němu zvedne oči. „Ne. Půjdu s tebou totiž i já. Mohl by ses pokusit utéct.“ Rich se zamračí, ale nic na to nenamítne. „Fajn. Jdeme tedy?“ prohodí s nádechem sarkasmu.

Davis se zvedne a společně dojdou až ke dveřím z domu. Tam se obléknou a vyrazí na hřbitov. Jakmile Rich stojí před hrobem svého bratra, všechno přestává existovat. Poklekne před náhrobek a lehce ho pohladí. Promiň, Kenne, dlouho jsem tu nebyl, šeptne v duchu. Jenže doma je to jaksi nahraný. Hledí na bratrovu fotku a cítí jak se mu do očí hrnou slzy. Tolik mu chybí, zrovna teď.

Ani se moc nepodivil nad tím, že otec nešel až k hrobu. Stál opodál a díval se na druhou stranu. Rich mlčky sklonil hlavu a začal se modlit. Pak se opět zadívá na fotku se smutnýma očima. Ach brácho, vzlykne tlumeně. Už nemůžu dál.

Pomalu se zvedne a ještě naposledy pohladí očima Kennetha. Pak se opatrně rozhlédne, kde je otec. Stále stojí kus od něj a dívá se někam mimo. Moje šance, pomyslí si Rich a dá se do běhu. Ani neví kam běží, jen se chce dostat pryč. Daleko, do domu na severu. Doběhne až ke zdi, která odděluje hřbitov od „svobody“. Než ji však stihne přelézt je stržen na zem, tváří dolů a kolenem přidržen u země. „Kam si sakra myslíš, že jdeš?!“ syčí nad ním otec.

Rich neodpoví. Celým jeho tělem zmítá zoufalství. Snaží se vyprostit z toho sevření, bojuje, pere se jako tygr. Nic však nepomůže, Cellen starší je prostě silnější. Cítí jak jím škubne a vytáhne ho nahoru. Otec si ho prohlíží přimhouřenýma očima plnýma vzteku. Ještě před pár měsíci by mu to nahnalo strach. Teď už ne.

Opětuje jeho pohled a téměř se ušklíbne. Vypadá to, Kenne, pomyslí si, když prochází kolem hrobu, že dnes jsem tě viděl úplně naposledy. Smutně se pousměje a ještě jednou si bratra prohlédne. Rád by se ještě rozloučil, ale otec jím škubne a vleče ho dál. Ani se nepokouší zapřít, protože ví, že by schytal pár facek. I když ono na ulici, mezi tolika lidmi… Zauvažuje nad tím.

Pak to ale se zavrtěním hlavy zmítne.

Konečně dorazí domů. Jakmile se zavřou dveře, opravdu jednu chytne, ale už to ani moc nevnímá. „Jdi do svého pokoje. Hned tam za tebou přijdu,“ rozkáže otec a on ho poslechne, co jiného také zbývá. Sedne si na postel a čeká. Na co? Sám neví. Možná by bylo lepší, kdyby ho otec rovnou zabil. Určitě by našel důvod proč to udělal, aby se obhájil před policií.

Richi!, okřikne se v duchu. Před očima se mu okamžitě vybaví obličej Saye. Zpod zavřeného víčka mu vyklouzne zrádná slza, ale okamžitě jí setře. Co to bylo dnes ráno za pocit?, ptá se v duchu a celé tělo ho bolí. Stále se přesvědčuje, že se mu nic nestalo.

Ve chvíli kdy se otevřou dveře a v nich stojí otec, se mu všechno vypaří z hlavy. Netuší, co se mu chystá provést, ale je mu jasné, že nic hezkého to nebude. Přeci jenom je to jeho otec. On nejlíp ví, jak dokáže být krutý. A není schopen se z toho vymanit. I když je to to jediné, co chce v tuhle chvíli nejvíc.

Davis na něj kývne a on vstane. „Půjdeš do sklepa,“ pronese jeho osud na několik příštích dnů. „Ne,“ vydechne mladík. Muž se otočí a uchopí ho za zátylek. Přitáhne si ho k sobě. „Pokusil ses utéct, Richi. Nepochybuji o tom, že by ses nějak pokusil dostat za tím svým kamarádíčkem, i když si myslím, že už je dávno mrtvý. Mám takový pocit, že sklep je pro tebe ještě celkem dobrý trest. Ještě stále mám na půdě schovaný bič!“ zavrčí a Rich se proti své vůli zachvěje strachy.

Následuje tedy otce krotce jako beránek. Za chvíli se kolem něj opět uzavře temnota. Stočí se do klubíčka a přitiskne si k sobě kolena. Nakonec to ale nevydrží a snaží se dostat ven. Dopadne stejně jako Kenneth. S nehty sedřenými na kůži a nulovým výsledkem. Snaží se nepropadat zoufalství, ale po chvíli toho nesnesitelného ticha se ho stejně zmocní.

Nakonec usne. Ani si neuvědomí kolik uběhlo času, když se otevřou dveře. Ostré světlo ho uhodí do očí. Rychle mu však přivykne a vyčkává co se bude dít dál. „Doufám, že už ses poučil,“ prohodí jeho otec.

Mladík se na něj klidně zadívá. „Možná,“ prohodí neurčitě. Poučil jsem se. Pokud se znovu pokusím o útěk musí být jeho otec někde jinde. Nebo mrtvý. Touha po svobodě v něm probudila něco, o čem nevěděl, že v sobě má. Tolik si přál být zpátky v domě na severu a být tam se Sayem. Jenže Say teď může být mrtvý. Richi! Nech toho!

Davis na něj kývne a on se postaví na rozechvělé nohy. Následuje ho ven a tuší nějakou past. „Víš,“ ozve se po chvíli otec. To už stojí nahoře na odpočívadle. Pomalu k němu přejde. „Rozhodl jsem se, že vyzkouším ten bič, o kterém jsem ti povídal.“ Richovi okamžik trvá než mu dojde význam těch slov.

Nevěřícně na něj zamžourá. Chce couvnout, ale otec ho chytí za zápěstí. „Tady nemáš kam utéct. Už nikdy si nedovolíš milovat muže.“

Mladík se mu vytrhne. „Proč tohle všechno děláš?!“ vykřikne. „Nevěřím tomu, že je to jen proto, že se Kenneth zamiloval do muže. Musí v tom být něco víc.“

„To máš pravdu. Je v tom něco víc. Ale co, ti tady nemusím vykládat.“

„Mám přeci právo to vědět. Mám právo vědět, proč se z tebe stalo tohle. Opustil snad dědeček babičku kvůli muži? Nebo proč?! Zamiloval ses snad ty sám v mládí do muže?! Tak PROČ?!“ křičí. „Ty spratku!“ zařve otec a vrazí mu facku. Avšak Rich se právě rozhodl. Už nebude pod jeho nadvládou, stále se třást strachy. Stane se to v okamžení. Ani neví zda to bylo úmyslné. Prostě udělá krok dopředu a lehce natáhne ruku před sebe.

A pak už stojí nahoře a sleduje jak se otec kutálí ze schodů. Srdce mu zběsile buší a zhrozí se, když zjistí, že si přeje, aby byl mrtvý. Počká až dopadne na podlahu a teprve potom sejde dolů. Podvědomě má strach, že se probudí zase v tom sklepě. Prohlédne si ještě jednou toho muže, jemuž říkal tati.

Leží tam bez pohybu a nic nesvědčí tomu, že by byl naživu. Přesto kolem něj prochází velice obezřetně. Jakmile se dostane až ke dveřím, zrychlí a vyběhne ven. Pak už bez ohlédnutí běží a běží. Ani neví jak dlouho a kam vlastně běžel.

Zastaví se v telefonní budce a zavolá záchranku. Má už jen jediný cíl. Dostat se na místo kde byl šťastný.

S námahou otevřel oči a zadíval se na bílý strop nad sebou. Kde to jsem?, pomyslí si. Nevypadá to jako plachta od stanu. Pokusí si sednout, ale ostrá bolest v boku mu to nedovolí. Zasténá a opět se sveze do polštářů. Má pocit, že jeho hlava je jeden velkej střep.

Chvíli leží bez hnutí, ale nakonec opět otevře oči. Se zaúpěním se posadí a zhluboka dýchá, aby překonal bolest. Myslel si, že je mrtvý, ale to, že ho bolelo celé tělo mu jasně dokazovalo, že to není pravda. Tak nějak mu došlo, že je nejspíš v nemocnici, ale neodvažoval se v to doufat. Čekal, že se každou chvíli objeví jeho velitel a řekne mu, že se má vrátit na frontu.

Zoufale stiskl pěsti, když si vzpomněl na toho kluka. Na to, jak mu jeho paže zůstala v ruce. Na to jak se nemohl hnout. Jen odevzdaně čekat na smrt. Avšak ta nepřišla. Proč? Vždyť on podvědomě chtěl umřít. Utéct z toho pekla už navždy.

Před očima se mu mihne obraz veselého Riche. Ten si teď určitě užívá s nějakou holkou a na mě už dávno zapomněl. Vztekle zatne čelisti. Byla to vlastně jeho vina. Richova a jeho otce. To oni ho sem poslali. To oni mu připravili tohle Peklo. Mohl se vrátit domů. Ale on byl tak zaslepený, že narukoval dobrovolně. Protože miloval Riche. Avšak to už byla minulost. Teď zbývala jen nekonečná hořkost a bolest. Už to nebyl ten samý Say, který odcházel od Riche se starostí o jeho život. Byl to Say, který se obával o svůj vlastní život. Say, který se neměl kam vrátit. Jen do domu na severu, kde mohl najít štěstí.

Doběhl na silnici a zhluboka oddechoval. Ještě pořád neměl vyhráno. Jeho otec se mohl probrat a najít ho. Musel pryč. Rychle! Strach mu svíral žaludek, při představě, že by se měl vrátit do toho domu.

V dálce zahlédl auto a zoufale se před něj vrhl. Řidič zastavil na poslední chvíli a on si oddechl. „Prosím. Potřebuji, abyste mě vzal…,“ nadiktoval mu adresu. „Je to otázka života a smrti,“ vydechne zoufale a muž na něj mlčky hledí. „Tak si nastup. Doufám, že tě nehledá policie, abych z toho neměl problém.“

Rich se vděčně usměje a sedne si na sedadlo spolujezdce. Je nervózní, ale odolá nutkání se neustále ohlížet, jestli za nimi nejede jeho otec. Křečovitě se drží opěradla a v duchu odměřuje vzdálenost, která ho dělí od svobody.

O několik hodin později stál před domem a zbožně na něj hleděl. Tady ho otec určitě nenajde. Vytáhne klíč a vejde dovnitř. Okamžitě ho zaplaví vzpomínky. Rozesmátý Say, který právě vylezl ze sprchy a jeho tělo pokrývají kapičky vody. Ospalý Say, kterého právě vzbudil polibkem. Všude byl Say.

Rich se svezl podél zdi k zemi a zabořil hlavu do dlaní. „Ach Sayi,“ vzdychne tiše. „Zda-li pak jsi v pořádku.“ Ještě chvíli sedí na zemi, ale nakonec se zvedne. Rychle zamkne dveře a vyjde do ložnice. Je unavený, že sotva plete nohama.

Padne do postele a zavře oči. Stočí se do klubíčka a za chvíli usne. Jeho unavená mysl ho provází sladkými vzpomínkami na krásné chvíle se Sayem.

„Tak už jste se probudil,“ zaslechne jakýsi milý hlas. Otočí hlavu a zadívá se do milého obličeje sestřičky. „Ano,“ zamumlá. „Bolí vás něco?“

Ušklíbne se. „Celé tělo.“

Žena k němu přejde a prohlédne ho. „Vypadá to, že se rána hojí,“ ujistí ho a on jen kývne. „Znamená to, že se vrátím na frontu?“

Probudil ho vtíravý zvuk zvonku. Vyděšeně se posadil na posteli. Kdo ho tady mohl najít? A jak? Sedí na posteli a hledí před sebe. Neotevřu!, přesvědčuje se. Nakonec mu to však nedá. Ačkoliv ho svírají obavy, že by ho mohl najít otec, rozhodne se jít otevřít. Po špičkách se proplíží ke dveřím a pomalu otevře, aby případně mohl rychle přibouchnout.

Čelist mu spadne úžasem, když před sebou uvidí matku. „Mami?“ vydechne překvapeně a otevře dokořán. „Co tady děláš? A jak jsi mě tady našla?“

Usměje se na něj. „Řekl mi o tom tvůj bratra, kdysi. Vypadá to, že mi věřil víc než ty, synu.“

„Jak bych ti mohl věřit? Vždyť jsi mě zbaběle opustila. Prožil jsem si peklo, ale už ne. Nikdy se tam nevrátím!“

„To po tobě ani nežádám. Jen tě prosím o vyslechnutí a možná i odpuštění.“

Rich ještě chvíli váhá. Chce slyšet proč odešla a možná se i doví proč je otec takový. Proč donutil jeho bratra k sebevraždě. Proč bych schopen zabít. Udělal krok na stranu a pustil ji dovnitř. Ještě se obezřetně ohlédl, jestli sebou třeba nepřivedla otce.

„Nemusíš se bát, Davisovi o tom neřeknu,“ ujistila ho, když si toho všimla. Nic na to neřekl, jen ji zavedl do obývacího pokoje a posadil se. Jeho matka udělala totéž. „Poslouchám,“ prohodil a opřel se do křesla.

Žena náhle vypadala, že neví jak začít. Přesto se zhluboka nadechla. „Nejdřív bych ti chtěla říct proč jsem odešla. Myslela jsem, že jsi odjel navždy Richi. Myslela jsem, že už se nevrátíš. Proto už nebyl důvod, abych zůstávala s tvým otcem,“ odmlčela se, protože jí do toho prudce vpadl.

„Neříkej mu tak!“

„Promiň. Nebyl už důvod, abych zůstával s Davisem. Ty jsi byl pryč a já věřila, že v bezpečí a Kenneth,“ hlas se jí zlomil, ale Rich neudělal nic čím by ji podpořil. Jeho srdce se zatvrdilo. Zhluboka se nadechla a pokračovala. „Kenneth byl mrtvý. A tak jsem prostě šla. Kdybych věděla, že se vrátíš nikdy bych tě tam nenechala. Víš, už dlouho nás s Davisem nepojí láska. Našla jsem si někoho jiného. A ve chvíli, kdy jsem myslela, že už se nevrátíš odjela jsem s ním. Až včera jsem se opět vrátila do Anglie. Okamžitě jsem šla za Davisem, ale nebyl tam. Ani ty ne. Vypadalo to, že odtamtud někdo utekl ve spěchu. Tak jsem vyrazila sem,“ na okamžik se zase odmlčí. Čeká na jeho reakci, ale Rich mlčí.

Zamyšleně hledí před sebe. To že tam nebyl znamená, že je mrtvý nebo že odešel? Neví a jeho útroby opět sevře strach. Jak rád by u sebe měl Saye. Kde jen jsi, lásko?, pomyslí si smutně.

„Napadlo mě, že bys tu mohl být a že by sis zasloužil vysvětlení. O tom, že se Kennethovi líbí chlapci jsem věděla, byla jsem jediná komu to řekl. Bohužel se to později rozhodl říci i Davisovi. Ten to samozřejmě nepřijal. Už dřív býval takový, ale doufala jsem, že ho synové změní. Nestalo se, jak víš.“

„Proč je takový? Proč nenávidí homosexuály?“ zeptal se netrpělivě.

Pousmála se na něj. „Počkej, však k tomu dojdu. Když jsem tvé… Davise poznala, byl to okouzlující mladý muž, u kterého bych nic podobného nečekala. Bohužel mě vyvedl z omylu, když se narodil Kenneth. Okamžitě byl rozhodnut vychovat z něj dobrého muže, ne zženštilou podobu. Chtěl ho poslat do armády, ale nedovolila jsem to. Možná jsem měla, ale s tím se přeci člověk narodí, že? Začala jsem proto pátrat, proč je tak zásadně proti. V dnešní době už to přeci není nic neobvyklého. Neříkám, že by si na to všichni zvykli, ale většině to nevadí. Dobrala jsem se strašné pravdy. V přímé linii jeho příbuzných byl homosexuál. Byl to jeho prapraprapraprapradědeček nebo tak něco.“

Richovi téměř spadla čelist. „Jak to, že tedy existuje rod Cellenů? Pokud byl homosexuál, jak mohl mít děti?“ podivil se.

„Nevím to jistě, ale je dosti pravděpodobné, že ten jehož měl milovat zemřel. Myslím, že se jednalo o nějakou nešťastnou nehodu. Prý dlouho truchlil, ale nakonec se oženil a měl tři syny. Z toho jeden z nich byl homosexuál. Davis měl přímo panickou hrůzu z toho, že by se to mohlo stát i jemu. Že by i jeho syn mohl být homosexuál.“

„To je přeci hloupost. Nemůže tolik nenávidět homosexuály jen proto, že jeho praprapraprapředek byl také homosexuál,“ nechtěl tomu uvěřit.

„Já vím je těžké to pochopit, ale Davistovi celé dětství vtloukali do hlavy, a ne zrovna jemným způsobem, že pokud se někdy zamiluje do muže bude to zostuzení celé rodiny a otec ho vydědí. Celé dětství byl psychicky týrán a to se samozřejmě podepsalo i na jeho projevech v dospělosti. Vybudovali mu odporu vůči homosexuálům.“

„Tohle vypadá jako bys ho hájila,“ pronesl nevěřícně.

„Možná že ano,“ pousmála se smutně. „Přeci jenom jsem díky němu získala dvě nejcennější věci. Tebe a Kennetha. A o obě mě připravil. Buď prosím opatrný, synu,“ pronesla ještě a vstala.

„Počkej. To je všechno? Protože byl jeho prapředek homosexuál on nenávidí všechny gaye a lesbičky?“ nevěří tomu. Matka mlčky kývne. „A je proto schopen zabíjet, týrat své vlastní děti?“ Opět to tiché kývnutí.

„Nezapomínej, že ho k tomu vedli celé dětství. I jeho přesvědčovali různými způsoby o tom, že je to špatné, nemorální. Kdysi jsem mluvila s jeho sestrou. Věř mi, to co si prožil nebylo hezké.“

„To co jsem si prožil já a Say nebylo hezké!“ vykřikl hněvivě. Cítil jak se chvěje po celém těle, ale byl pevně rozhodnut se udržet.

Žena k němu přešla a objala ho. Chtěl se jí vytrhnout, ale nakonec nemohl. Nedokázal to. Tak dlouho už necítil ničí objetí. Avšak to, které chtěl nejvíce mít nemohl. „Odpusť mi to pokud můžeš, miláčku,“ zašeptala, políbila ho na čelo a odešla.

Ještě dlouho Rich jen stál v hale a sledoval zavřené dveře. Snažil se vstřebat nové informace, ale nemohl říci, že otcovo chování pochopil. Musel být psychicky narušený. A stále ještě je. Nikdy nevěřil, že se to stane, ale doslova se modlil, aby byl jeho otec mrtvý.

Odlepil se od země a vyběhl schody do ložnice. Tam si sedl na postel a vrátil se do minulosti. Opět tady viděl Saye, jak se na něj usmívá, jak ho k sobě láká svým nádherným tělem a leskem v očích. Rukama si prohrábl vlasy a vstal, protože potřeboval sprchu. Potřeboval se trochu probrat.

Bohužel ho sprcha spíš ještě více odrovnala, protože si okamžitě vybavil, jak se v ní miloval se Sayem. Opře se čelem o kachličky a slzy mu volně stékají po tvářích. Chybí mu. Tak moc mu chybí.

Prudce se narovná a stejně tak i setře slzy. Nebude se litovat. Už ne. Dostal se z pekla a rozhodl se na to zapomenout. Zapomenout na vše kromě Saye. Jen on je teď jeho nadějí, světlem jeho života.

Nepřipouští si, že by mohl být mrtvý. Prostě to není možné. Vrátí se a budou zase spolu. Jsi si tím tak jistý? Válka lidi mění. Ozve se škodolibý hlas jeho svědomí. Ví, že má pravdu. Válka dokáže lidi změnit. A to hodně. Vojáci z Vietnamu se ještě teď budí nočními můrami, jiní zase nedokáží žít bez určité dávky násilí.

Možná se vrátí úplně jiný Say. Avšak to mu nevadilo. Věřil tomu, že jejich láska je dost silná aby to překonala. Pomůže mu v tom. Pomůže mu zapomenout, stejně jako on pomůže jemu. Společně mohou zapomenout. Společně mohou začít znovu. A on pro to udělá vše co bude v jeho silách. Možné i nemožné.

„Skalpel!“ ozval se strohý lékařský hlas, který právě operoval jakéhosi muže. Měl velice vážná poranění. Avšak on byl rozhodnutý udělat vše proto, aby ho zachránil. Nikdo se o něj nezajímal, nikdo zřejmě ani nevěděl, že tady je. To však nebylo podstatné.

Operace trvala už několik hodin a všichni už téměř padali únavou. Ovšem byli rozhodnuti nenechat ho zemřít. „Ztrácíme ho!“ ozval se náhle hlas sestry, která sledovala stav pacienta. Okamžitě proběhlo oživování. Muž se vrátil.

Po náročné a velice dlouhé operaci ho odvezli na jednotku intenzivní péče. Nyní bylo jen na něm zda se rozhodne žít či zemřít.

Otevřel oči a opět se zadíval na strohý nemocniční strop. Netušil, co pro něj to zranění znamená, ale nadšený z toho nebyl. Pokud se měl vrátit na frontu, chtěl už to mít za sebou, protože si nebyl jistý, zda toho později bude schopen. Neví jestli bude moci opět vidět umírat lidi kolem sebe. Jestli vůbec dokáže přežít.

To a spoustu jiných myšlenek mu proudí hlavou a on si stále více přeje vrátit se domů. Domů, to slovo mu zhořkne v ústech. On už vlastně nemá domov. K rodičům se vrátit nemůže a k Richovi? Zatne pěsti. Opět se dostaví ten nechutný hořký pocit zrady.

Než však může své myšlenky dále rozvinout otevřou se dveře a veselý hlas oznámí: „Vizita.“ Na další úvahy tak Sayovi nezbývá čas. S klidným výrazem ve tváři naslouchá lékaři, který mu vysvětluje, že jeho zranění je vážnější než se původně zdálo. V srdci mu zahoří maličký plamínek naděje.

Stojí u okna a pozoruje bouřící se moře. Poslední dobou ho pohled na něj uklidňuje. Přiloží dlaň na sklo. Vidí svůj odraz a hořce se usměje. Už dávno je pryč ten ustrašený mladík, kterým dřív býval. Místo něj zde stojí hrdý mladý muž, který ví, že jeho život je jen v jeho vlastních rukou. Pousměje se. Stále v srdci věří, že se Say jednoho dne vrátí.

Ačkoliv od jeho útěku z domu otce uplynul už měsíc, stále věří, že tady jeho milý jednoho dne zazvoní a on opět spatří jeho tvář. Jak asi bude vypadat?, pomyslí si zvědavě. Věděl, že mu v očích nebudou hrát ty šibalské plamínky, ale dal by cokoliv za to, aby ho mohl znovu vidět.

If I tell you

Will you listen?

Will you stay?

Will you be here forever?

Never go away?

All my thoughts are with you forever

Until the day we'll be back together

I will be waiting for you

Pousměje se nad svými myšlenkami. Jako vždy patří Sayovi. Napsal mu dopis, ale nedostal žádnou odpověď.

S povzdechem si prohrábne vlasy a odvrátí se od okna. Byl tady už měsíc a nepokusil se prozkoumat zajímavé části domu. Ovšem teď to hodlal změnit. Vyrazil do knihovny a na prahu se zastavil. Tahle místnost mu vždy dokázala vzít dech.

Tři stěny zakrývaly police s knihami, uprostřed místnosti stál masivní stůl s pohodlnou židlí. Pousmál se a vyrazil na průzkum. Po dvou hodinách si otřel čelo a posadil se s knihou, která ho zaujala.

Měla jednoduché kožené desky s prostým nápisem Můj život. Opatrně a s úctou knihu otevřel a vydechl úžasem. Kniha začala být psána v roce 1659. Sfoukl z první stránky prach, jak zřejmě knihu dlouho nikdo neotvíral. Se zájmem se začetl.

* * *

Jmenuji se Brian Cellen a je mi pětadvacet let. Tenhle deník si začínám psát, protože chci, aby zde po mě něco zůstalo. Takže pokud se opravdu našel nějaký čtenář: pohodlně se usaďte a můžete se stát součástí mého světa, i když jen na okamžik.

Ten den pro mě byl velice důležitý, neb jsem se ucházelt o místo správce majetku jedné z nejmocnějších rodin. Byl jsem nervózní, ale také jsem věděl  co mohu nabídnout. A navíc šlechta se přeci nezajímá o to kolik má dobytka, nebo jak lépe zabezpečit své statkáře. Nechtěl jsem  být přehnaně optimistický, ale věřil jsem, že místo získám. A tak jsem se vydal do boje. To jsem ještě netušil, že s místem najdu i něco mnohem vzácnějšího.

Sídlo rodiny Geriových bylo opravdu obrovské. Avšak na spravování tak obrovského majetku jsem byl připravený. Přeci jen jsem měl ty nejlepší učitele široko daleko. Nepatřím přímo k šlechtě, ale moje rodina je vcelku bohatá. Já se chci však postavit na vlastní nohy.

Neohroženě jsem vykročil k hlavnímu domu. Ani nevím co upoutalo mou pozornost, možná nějaký tichý zvuk nebo něco úplně jiného. Prostě jsem otočil hlavu a uviděl nejzářivější stvoření tohoto světa. Mělo hřívu světlých vlasů, nakrátko střižených, ve kterých tančilo slunce a v zelených očích se odrážel smích. Byl jsem jím naprosto uchvácen. Seděl na černém koni a zřejmě se ho snažil zkrotit. V jednu chvíli to vypadalo, že zvíře svého trýznitele shodí, ale mladík ho bravurně zvládl.

Rychle jsem odvrátil zrak a věnoval se tomu kvůli čemu jsem přišel. Své práci. Vyběhl jsem schody a zaklepal na klepadlo. V zádech jsem cítil jeho pohled. Něco mi našeptávalo, že tohle je osudové setkání.

Dveře mi otevřela celkem hezká a usměvavá mladá služebná. Řekl jsem jí své jméno, načež mi oznámila, že jsem očekáván. Uvedla mě do ranního salonku a já si teprve nyní připustil svou nervozitu. Za chvíli se přede mnou objevil můj možný zaměstnavatel. Byl to milý stařík, který se na mě usmíval svým bezzubým úsměvem. okamžitě jsem si ho zamiloval, avšak ne tak jak si jistě nyní říkáte. Stal se pro mě druhým otcem. Nepochyboval jsem o tom, že se dohodneme.

A měl jsem pravdu. Za hodinu už mi ten milý stařík ukazoval domek pro správce a seznamoval mě se svým jediným synem. Já v tu chvíli prožil infarkt. Mladík, kterého jsem potkal na dvoře nebyl nikdo jiný než syn hraběte Geria. Mile se na mě usmál a v očích mu zahrál smích. V tu chvíli se pro mě stal Sluníčkem. V duchu jsem mu neřekl jinak.

„Jmenuji se Justin,“ dolehl ke mně jeho mírně zastřený hlas. Úslužně jsem se uklonil. „Brian, Vaše jasnosti.“ Zaslechl jsem jeho pobavený smích a zvedl k němu oči. A v tu chvíli jsem byl ztracen. Nemohly za to jeho oči, nemohla za to jeho tvář, dokonce ani jeho dolíček ve tváři. Jediným důvodem proč jsem se tehdy zamiloval byl jeho smích. Ten nádherný zvuk zurčících potůčku.

„Doufám, že se ti u nás bude líbit, Briane,“ pronesl a odešel společně s otcem. A s ním odešlo i moje srdce, které jsem v tu chvíli ztratil a nikdy toho nelitoval.

* * *

Richovi došlo, že právě zřejmě našel důvod proč jeho otec tolik nenávidí homosexuály. Tělo mu hořelo vzrušení z toho, co ho v příběhu čeká dál. Jak to bude teď? Jaký vztah mezi nimi vznikne? Jak se k tomu postaví?

V tu dobu museli homosexuály nenávidět víc než nyní. Museli pro ně být kacíři, kteří si nezaslouží žít. Našel jeho prapraprapraprapředek odvahu se s tím vztahem svěřit? Má pocit že se zvědavostí snad rozplyne do všech stran. Nalistuje netrpělivě další stránku a znovu se začte do jejího obsahu.

* * *

Pomalu jsem se zabydloval v domě, který mi byl přidělen. Líbilo se mi tady. Byl jsem tak trochu mimo, ale přesto jsem měl perfektní přehled o všem, co se v okolí dělo. Samozřejmě jsem se chtěl seznámit se statkáři, ale na to jsem potřeboval, aby mě doprovodil někdo z Geriových. A bylo mi jasné, že starý pán to asi nebude.

S bušícím srdcem jsem se tedy vydal do hlavního domu, kde jsem požádal služebnou, zda by mi mohla zavolat pana Justina. Dostala se mi odpověď, že mladý pán si právě vyjel na koni a není známo kdy se vrátí. Srdce mi zaplnilo zklamání, ale okamžitě jsem se za to pokáral. Co se dalo dělat. Musel jsem se na obchůzku vydat sám.

Narazil jsem na mnoho příjemných lidí a všichni mluvili o Geriových jen dobře. Byli nadšeni, když zjistili, že si starý pán konečně najal správce. Někteří dokonce žertovali, že moc pohledného správce. Líbili se mi. Byli to přátelští lidé a hned jsem si je oblíbil. Věděl jsem, že s nimi budu dobře vycházet.

Zrovna jsem se vracel, když jsem ho uviděl. Vlastně jsem nejdřív viděl koně. Toho nádherného černého, kterého se Justin pokusil ráno zkrotit. A evidentně se mu to povedlo. A pak jsem spatřil Jeho. Ležel na louce, v ústech žvýkal stéblo trávy, ruce pohodlně za hlavou. Napnuté svaly se mu rýsovaly přes košili a mě náhle vyschlo v krku. Byl nádherný a to doslova.

Opatrně jsem k němu popojel. „Dobrý den, pane,“ zvolal jsem tiše, abych ho snad nevyděsil. Ani neotevřel oči, jen se usmál tím svým nádherným úsměvem. „Dobrý,“ prohodil a dál líně přežvykoval stéblo trávy. „Byl jsi se podívat za statkáři?“ optal se.

„Ano, pane. Chtěl jsem zjistit s jakými lidmi budu jako správce pracovat.“

„Jistě,“ znovu se usmál. Opravdu to bylo takové sluníčko. Ani já se neubránil úsměvu. V jeho přítomnosti ani nebyla jiná možnost, prostě jste se museli usmívat. „Neodpočineš si tady chvíli?“ pronesl.

Překvapeně jsem mrkl. Ano!, vykřikl jsem v duchu. „Obávám se, že se budu muset vrátit. To víte povinnosti volají,“ prohodil jsem místo toho a otočil svého koně zpět do směru naší jízdy. Chtěl jsem zůstat, opravdu chtěl, ale věděl jsem, že to není možné. A tak jsem se s posledním pohledem na jeho usměvavou tvář vracel zpět. A opět jsem v zádech cítil jeho upřený pohled, který mě rozechvíval do morku kostí.

* * *

Ze čtení ho vytrhl zvonek. Mírně sebou škubl. Kdo to může být? Od návštěvy jeho matky už uběhl měsíc. Kdo ho našel tentokrát? Na okamžik se ho zmocní panika, když si představí, že by to mohl být otec.

Nakonec se tedy zvedne, jen s velkou neochotou odloží knihu, která ho tolik zaujala a seběhne tiše schody dolů do haly. Rychle se rozhlédne, zda má po ruce nějakou zbraň, kdyby se tady opravdu objevil jeho otec. Avšak doufal, že jsou to spíš podomní prodavači, kteří se na něm snad domluvili. Dnes je to asi pátý.

Otevře dveře a s naučeným „Nic nepotřebuji, děkuji vám, nashledanou,“ zvedl oči k nově příchozímu. A ztuhl na místě. Přímo před ním stál… „Sayi?“ vydechl.

V povídce je použit text z písně Bittersweet od Within Tempation