Rich ještě dlouho seděl na zemi, kam se svezl podél zdi… Say se ho právě pokusil zabít… Tak nějak nebyl schopný si to ve spojitosti s ním dát dohromady. Věděl, že si ho s někým spletl, ale to nic neměnilo na té skutečnosti. Ještě teď cítil jeho horké ruce na svém hrdle.

 Byl zmatený, vyděšený a do žil se mu vléval chlad.

 Say rázoval po pláži a nechal vítr, aby se mu opíral do tváří. Uvědomoval si, co právě udělal i to, že by si Rich zasloužil omluvu. Jenže co tam Rich vlastně dělal? Kdyby se ho nedotýkal nic z toho by se nestalo.

V ústech cítil kovovou příchuť krve, následek toho snu, který se mu zdál. Opět to samé. Opět držel ruku toho kluka a sám byl celý od krve.

Zavrtěl hlavou, aby vyhnal tyhle myšlenky. Rukou si prohrábl vlasy a otočil se, aby se podíval na dům. Takhle v temnotě vypadal celkem i děsivě. Vypínal se proti němu jako nějaký koráb dávné doby. Pousmál se nad tou formulací a pomalu se vracel zpět.

Tiše vklouzl do domu a rozhlédl se. Bylo tu tak pochmurné ticho, až ho z toho mrazilo v zádech. Zadíval se na pohovku a čekal, že tam najde spícího Riche. Avšak mladík tam nebyl. Nakrabatil čelo. Udělal pár kroků kupředu, když ho uviděl, jak leží schoulený na zemi a objímá se rameny.

Stál nad ním a pozoroval ho. Chlad, který cítil ještě před několika dny ho opouštěl, ale stále měl v duši temné prázdno. Zaťal pěsti a snažil se nemyslet, nevidět ty vzpomínky, které se draly na povrch. Jenže nyní to kupodivu nebyly vzpomínky na válku. Viděl před sebou rozesmátou tvář Riche. Stejného Riche, jakým byl než on odešel do boje. Riche, kterého miloval.

Ještě chvíli váhal, ale pak se sklonil a vzal mladíka opatrně do náruče. Jen se zavrtěl, objal ho kolem krku a spal dál. Vynesl ho po schodech nahoru a uložil ho do postele. Chtěl odejít, ale Richovo hrdlo plné podlitin ho zarazilo.

Klekl si vedle postele a položil hlavu vedle Richovy ruky. Nechtěl jsem, aby to takhle skončilo Richi. Ale nedokážu tě milovat tak jako předtím, pomyslel si téměř smutně. Pak zavřel oči a opět usnul.

Rich se probudil a překvapeně zamrkal, jak ho do očí uhodilo ranní světlo. Nadzvedl hlavu a sykl, když ho odřený krk zabolel. Opatrně se posadil a přemýšlel, jak se sem dostal. Pak mu pohled padl na Saye, který spal napůl na posteli napůl na zemi.

Už už natahoval ruku, že ho probudí, ale nakonec ji opět stáhnul. Bál se, co by se stalo, kdyby ho probudil. A tak se tiše vykradl z pokoje a šel udělat snídani. Pak se vrátil do ložnice a ze skříně vyndal černý hedvábný šátek, který si ovázal kolem krku.

Pak se vytratil na terasu odkud sledoval bouřící se moře. Ten pohled byl uklidňující a dovolil zapomenout.

Say věděl, že je vzhůru, ale nedal na sobě nic zdát a čekal co se bude dít dál. Nic se nestalo a tak počkal, až odejde z pokoje a vstal. Po noci strávené na zemi byl celý rozlámaný, ale na to byl zvyklý z minulosti.

Přešel k oknu a zadíval se ven. Věděl, že by se měl jít omluvit, ale nemohl se k tomu přimět. Ostatně… Ostatně co Sayi?, ptal se sám sebe. Sám nevěděl co chtěl říct.

Nebylo to lehké. Zase se vrátit do normálního života. Náhle si vzpomněl na motorku zaparkovanou v garáži. Jak mu chyběla. Rychle na sebe hodil svou starou koženou bundu, která mu nyní byla trochu větší, a vyrazil ven.

Na terase narazil na Riche, který mu věnoval jen rychlý, letmý pohled. Zřejmě podle bundy vytušil, že se chystá provětrat svou plechovou krasavici.

Nasedl, nahodil motor a s radostí naslouchal jejímu vrnění. Otevřel dveře garáže, zmáčkl plyn a vyřítil se ven. Vyjel na silnici a rázem přestalo všechno existovat. Byl jen on a jeho motorka. Poprvé po velice dlouhé době se mu na rtech usídlil úsměv.

Rich sledoval jak mizí v dáli. Jako by to byl ten starý Say, pomyslel si, když si vzpomněl na podivnou auru, která z něj vyzařovala, když kolem něj procházel.

Zvedl hlavu a zadíval se na nebe. „Ach, Kenne,“ povzdechl si. Ač už to bylo přes rok, co jeho bratr zemřel, stále mu scházel. Jak by teď potřeboval slyšet jeho radu. Jenže nyní to byl on sám, kdo se musí rozhodnout. Zda zůstat… Nebo odejít…

Ve chvíli, kdy si uvědomil, že jsou jen tyhle dvě možnosti ho zamrazilo. Proč prostě nemůže být nějaká jiná šance? Zlatá střední cesta, jak se říká? S povzdechem se vrátil do domu. Už jako mnohokrát předtím se vydal do knihovny, kde opět usedl s deníkem Briane ve svém klíně.

Bude mít aspoň váš příběh happy end, Briane? Avšak něco mu říkalo, že to tak nebude… I když by si to z celého srdce přál.

* * *

Zima. Ani jsem si neuvědomil jak ten čas letí. Jeden den nádherné počasí a druhý den se vše bíle leskne. Přešel jsem k oknu a zadíval se na tu nádheru. Mám rád zimu. Vše vypadá jako začarované.

Zasněně se usměji. I já si připadám jako očarovaný, opilý. Láskou. Otočím se a zadívám se na spícího mladíka na své posteli. Trochu se obávám toho, že by ho mohl někdo vidět, až odtud bude odcházet, ale Justin nad tím vždy mávne rukou.

Opět se otočím k oknu. Jak dlouho vlastně již uplynulo od doby, kdy jsme se viděli poprvé? Nebo lépe, kdy jsme si poprvé přiznali své city? Vím, že musíme být opatrní, ale je to silnější než my oba. Čekám, kdy budeme odhaleni. Naše kradmé pohledy, rádoby letmé doteky… Nemůže trvat dlouho, kdy nás někdo odhalí.

„Zase se zaobíráš špatnými myšlenkami, Briane?“ ozve se tichý hlas jeho milence.

Otočí se k němu. Bodne mě u srdce, když ho vidím, jak tam spokojeně leží, vlasy rozhozené na posteli, pod pokrývkou úplně nahý. Je nádherný. „Jen letmé nahlédnutí do budoucnost, můj pane.“

Mladík na posteli se lehce zamračí. „Co jsem říkal o tom pánovi?!“ zavrčí temně a vstane. Zatajím dech, když před sebou vidím jeho dokonalost. Přejde ke mně a obejme mě kolem krku. Pohladím ho po nahých zádech. „Je jen tady a teď, Briane. Prosím, zkus se podle toho řídit,“ zašeptal mi do ucha.

Přitiskl jsem ho blíž k sobě a políbil ho na krk. „Já vím, můj pane, já vím,“ vydechl jsem a nechal se ukonejšit jeho objetím.

O hodinu později se Justin oblékl a proklouzl do úsvitu. Sledoval jsem ho jak sedá na koně a jede k domu. Byl jsem rád, že můj domek stál na cestě. Justin tak mohl snadno předstírat, že se vrací z nějaké ranní projížďky.

S povzdechem jsem se teple oblékl a vydal se na obvyklou obchůzku. Sluhové z domu i ostatní mě zdravili, ptali se mě na to jak se mám. Odpovídal jsem mechanicky, lehce se přitom usmíval. Věděl jsem, že tam někde v domě je Justin, sklání se nad papíry a přemýšlí co dál. Tak rád bych mu pomohl, ale věděl jsem, že to není možné. Že k němu nemůžu jen tak přijít a obejmout ho, tak jak bych si přál.

Zrovna jsem se vracel, když jsem zaslechl stráže u brány. „Otevřít! Přijíždí komtesa du Bileir.“ Nebyla první žena, která se tu objevila. Avšak ani z jedné urozené dámy si Justin žádnou nevybral. Avšak ve chvíli, kdy jsem uviděl její plavou krásu, uvědomil jsem si, že s ní to bude jiné.

* * *

Postava skrytá ve stínu mlčky pozorovala dům. Tu jedinou místnost, ve které bylo světlo. V těch ledových očích zahořel oheň. Nenávisti a pomsty.

Say se pohodlně opřel o veřeje dveří v knihovně a pozoroval Riche, který se naprosto zabraný do knihy, na křesle netrpělivě vrtěl. Na rtech se mu objevil mírný úsměv, protože si vzpomněl na to, jak se tady kdysi milovali.

Zavrtěl nad sebou hlavou. Stále ho bolela duše, ale dny klidu, jestli se to tak dá nazvat, ji pomalu hojily. Pomalu, ale přeci. A musel si přiznat, že zásluhu na tom má i Richova přítomnost. Rád by, aby to mezi nimi bylo zase takové jako dřív, ale v mozku měl stále jakýsi blok. Blok, který odmítal uvolnit.

Otočil se a zmizel z knihovny. Nemohl si tak všimnout, že Rich zvedl od knihy smutný pohled, kterým polaskal jeho mizející postavu.

Uběhl měsíc od té nešťastné události. Měsíc se jeden druhému vyhýbali ve dne. Ve dne, avšak ne v noci. Pod rouškou tmy se Say vkrádal za Richem. Nebyl v tom žádný cit, alespoň ne ze strany Saye. Tak to chápal Rich. Už to nebyl ten zaslepený mladík. Cosi uvnitř mu říkalo, že už to mezi nimi nebude jako dřív a že má odejít a zapomenout. Jenže bylo tu ještě něco, něco silnějšího, co mu odejít nedovolilo.

Avšak ani ze strany Saye to nebyl jen sex. Byla to potřeba tepla. Ano přesně tak. Potřeboval vedle sebe cítit to hřejivé teplo blízkosti jiného člověka. I když nebyl to jen tak nějaký člověk. Chtěl, potřeboval, cítit blízkost Riche. I když by mu to nepřiznal. Ještě ne. Ještě stále je moc brzy a on to ví.

Slyší Richovo klidné oddechování a lehce se usměje. Otočí se čelem k němu a sleduje křivku jeho zad. Natáhne ruku a lehce mu přejede ukazovákem přes záda. Mladík se zachvěje a on se rychle stáhne.

Ještě okamžik vedle něj ležel a vdechoval jeho vůni. Pak se potichu zvedl a vykradl se z pokoje zpět na pohovku, kde bylo jeho místo.

„Jedu do města nechceš něco přivézt?“ optal se ráno Say Riche, který seděl v kuchyni. Ten naprosto neschopen slova na něj chvíli mlčky hleděl.

„Richi! Nemám na to celý den,“ pronesl a netrpělivě si ho přeměřil očima.

„Teď mě nic nenapadá. Je možné, že nám chybí nějaké základní potraviny, ale to bych musel vidět přímo v krámě,“ zamumlal neurčitě.

„Tak pojeď se mnou,“ navrhl Say a vykolejil Riche ještě víc než před chvílí. Co se to děje, ptal se v duchu světlovlasý mladík. Avšak dlouho nad tím neváhal. „Tak jo,“ prohodil a následoval ho ven do garáže.

Chytil helmu, kterou mu Say hodil a posadil se za něj. Skoro jako za starých časů, pomyslel si, když ho objímal kolem pasu a tiskl se k němu blíž.

Za půl hodiny stavěli u místního supermarketu. „Tak co koupíme?“ optal se Say.

Pokrčil rameny. „Vše co nám bude připadat důležité,“ prohodil a vešel dovnitř. Say ho s lehkým pousmáním následoval. Za chvíli chodili po obchodě a hlasitě se dohadovali, co koupit a co ne. Rich si aspoň na pár okamžiků připadal jako před rokem a něco.

Zase s ním byl ten starý Say, ale tušil, že tak jednoduché to nebude.

Ještě nikdy v žádném obchodě nebyl tak dlouho. Ze supermarketu vyšli asi o dvě hodiny později s taškami narvanými k prasknutí. Say se skepticky zadíval na motorku. „Jak myslíš, že se teď dostaneme domů?“ optal se.

Rich to nevydržel a rozesmál se, když viděl jak vážně se tváří. „Promiň,“ vyhrkl a dál se lámal smíchy.

Say si ho mlčky prohlížel. Tak dlouho neslyšel jeho smích. Pak pokrčil rameny a vrátil se do obchodu. Rich za ním hleděl, zvědavý co vymyslel. Za chvíli ho viděl, jak vychází s batohem na záda a z tašek to do něj přendává.

„Geniální,“ vysekl mu poklonu a pak si přehodil batoh na záda. „Tak jedeme,“ zašeptal mu a opět ho objal. Say na to nic neřekl, jen se prudce rozjel. Rich to nečekal a tak se ho musel ještě pevněji chytit.

Say se ušklíbl. Lepší záměr než jet s ním na motorce snad ani nešel vymyslet. Má tak díky tomu beztrestně jeho blízkost jen pro sebe.

Zaparkoval v garáži a vešel společně s Richem do domu. Světlovlasý mladík se náhle zarazil. „Co se děje?“ optal se Say a otočil se na něj. Avšak Rich se hned usmál a zavrtěl hlavou. „Ale nic,“ prohodil.

Jak by mu mohl říct, že touží po tom slyšet zase jeho spontánní smích, cítit jeho rty v něžném polibku? Prohrábl si vlasy.

„Neumíš lhát, Richi,“ zašeptal těsně za ním Say. Mladík se zachvěl.

„Já vím,“ odvětil a odtáhl se. Náhle se bál té změny, která se se Sayem udála. Když se otočil, aby se na něj podíval, v jeho očích mohl opět vidět chlad a odstup. Neslyšně si povzdechl a sledoval jak se otáčí a odchází pryč.

A tak se i on mlčky ztratil v tichosti knihovny a opět se usadil nad knihou.

* * * 

 Komtesa du Bileir byla krásná. Když jsem viděl, jak se jí Justin věnuje bolelo mě srdce. Věděl jsem, že to jednou přijde, ale netušil jsem, že to bude tak brzy. Zraňovaly mě ty kradmé pohledy, které po něm házela, ty letmé doteky, které je spojovaly.

A tak se stále častěji stávalo, že jsem se hlavnímu domu vyhýbal velkým obloukem. Bál jsem se, abych neudělal nějakou hloupost, nepřístojnost. Vždyť za to Justin v podstatě nemohl. Už měsíc, od příjezdu komtesy, jsme spolu nebyli. Chyběly mi jeho doteky, polibky. Chtěl jsem se opět vyhřívat v jeho nebesky modrém pohledu.

Jednoho mrazivého rána jsem se rozhodl, že se pojedu projet na svém hnědákovi. Měl jsem všechno uděláno ze včerejška, tak proč si nedopřát volno. Projel jsem bránou a vychutnával si vítr ve vlasech.

Zastavil jsem na jedné odlehlé louce a seskočil z koně. Jen tak jsem stál a rozhlížel se po kraji. Bylo tu nádherně. Avšak všechno tak nějak pozbývalo na kráse, když nebyl v blízkosti Justin.

Prohrábl jsem si vlasy a zadíval jsem se do dálky. Překvapeně jsem zamrkal, když jsem uviděl jak se ke mně trskem blíží Justin na svém běloušovi. Ještě ani nezastavil, seskočil na zem, přeběhl ke mně a prudce mě objal.

„Ty hlupáku,“ zakřičel na mě. Vůbec nic jsem nechápal. Odtáhl jsem ho od sebe a viděl jsem, jak mu po jeho nádherných lících stékají slzy. „Myslel jsem, že jsi mě opustil,“ vzlykl mladík a já pochopil. Pochopil jsem, že ať se stane cokoliv, ať se ožení nebo ne, já od něj nedokáži odejít. Ať mě to bude bolet sebevíc.

Pevně jsem ho objal a přitiskl k sobě. „Nikdy tě neopustím, hlupáčku. Nikdy,“ zašeptal jsem a naše rty se střetly v něžném polibku. Opatrně jsem ho položil na svůj plášť, který jsem rozprostřel na zemi a lehl si vedle něj.

„Je mi to tak líto, Briane,“ zašeptal po chvíli.

„Co?“ hrál jsem nechápavého. Čekal jsem, kdy nad námi vyřkne ortel.

„Komtesu si nevezmu.“

„Cože? Myslel jsem, myslel jsem…“

Pohladil mě po tváři a lehce políbil na bradu, jak měl ve zvyku. „Nedokážu to,“ zašeptal.

Lhal bych kdybych tvrdil, že mi to neudělalo radost. Vtiskl jsem mu polibek na čelo. „Musíme jít, lásko,“ šeptl jsem mu do vlasů. „Mohli bychom tady taky oba zmrznout.“

Přikývl a s mou pomocí vstal. Pomohl jsem mu na koně a sám vyskočil na svého. „Měli bychom se vrátit zase každý zvlášť,“ prohodil jsem.

„Ano,“ prohodil, popojel ke mně, maličko se nadzvedl v sedle a políbil mě. Vjel jsem mu rukou do vlasů a přitáhl si ho tak o kousek blíž.

„Chybíš mi, Justine,“ vydechl jsem mu do rtů.

„Já vím. I ty mě,“ zašeptal. „Dnes večer přijdu.“

„Ne!“ zarazil jsem ho. „Nemůžeš takhle riskovat.“

Záhadně se na mě usmál a než jsem stačil zareagovat tryskem uháněl pryč.

Toho večera opravdu přišel.

* * * 

Asi o týden později se Say opět vydal do města. Rich s ním tentokrát nejel, protože mu to ani nenabídl. Bylo mu to líto. Nechtěl, aby se jejich vztah zase vrátil tam, kde byl před dvěma měsíci, nebo jak to vlastně bylo již dlouho.

Ani ne půl minuty potom, co Say odjel se ozval zvonek. „Co sis zapo…,“ slova mu odumřela na rtech, když uviděl toho, kdo stojí venku.

„Nepozveš mě dál? Synu?“

Rich na něj hleděl a nevěděl, co dělat dál. Myslel si, že je mrtvý, myslel si, že už ho nikdy neuvidí. Myslel… Radši jsi neměl myslet! Avšak nepohnul se ani o píď. „Co chceš?“ zasyčel na něj.

„Takhle se vítá milovaný otec?“

„Nikdy jsem netvrdil, že jsi milovaný!“ odsekl a dál stál na místě. Davisovi Cellenovi zřejmě došla trpělivost, protože do Riche netrpělivě strčil až mladík zavrávoral.

Nedokázal mu zabránit ve vstupu do domu. „Zavolám policii,“ prohodil Rich a couval do pokoje.

„Zkus to,“ vyzval ho Davis a klidně si sedl na pohovku. Odněkud vytáhl pistoli a zamířil ji na syna. „Neměl jsi utíkat z našeho domu.“

„Měl jsem čekat až mě zabiješ?“

„Co myslíš, že mi v tom zabrání teď?“

„Byl bych moc troufalý, kdybych řekl, že svědomí?“

Muž se zasmál. „Věděl jsem, že nebudeš tak naivní, jak ses vždy zdál.“

„Smrt Kennetha mě poučila.“

„Ach jistě, Kenneth. Kdyby nebyl hloupý mohl dál žít.“

„Jak se opovažuješ mluvit o Kennethovi?!“ vykřikl a vrhl se k němu. Avšak Davis ho chytil za ruku a zkroutil mu ji za zády.

„Stejně jako se opovažuji tě teď zabít.“

„Ale proč?“ zeptal se tiše a snažil se mu vyškubnout.

„Proč? Copak to nevíš? Nenávidím všechny gaye!“

„To už mi došlo, ale stále nechápu proč. Přeci to nemůže být jen kvůli tomu, že tvůj praprapředek byl zamilován do muže.“

„To máš pravdu, z tohoto důvodu to skutečně není.“

„Tak PROČ?!“ vykřikl zoufale.

Před očima se mu blýskne dýka. „Protože i já se zamiloval do muže. Jenže z povinnosti vůči rodině jsem si musel vzít tvou matku!“

Rich strne úžasem. Jeho otec a… To není možné… To přeci… „To není možné,“ vydechl.

„Proč myslíš? Já nemohl být šťastný s tím, koho jsem chtěl. Proč by jiní a obzvlášť mí synové, které jsem nikdy nechtěl, by mohli?“

„Já… já nevím,“ vykoktal.

„Ale já vím. Proto jsem poslal toho tvého Saye chcípnout, abys trpěl. Jenže on to všechno bohužel přežil. Tak to vypadá, že se budu muset zbavit tebe, ačkoliv to nebylo v plánu. Chtěl jsem, aby zemřeli vaši milenci, aby vy jste trpěli stejně jako já. Vypadá to, že se budu muset spokojit se smrtí tvojí.“

„Jsi šílený,“ vydechl Rich.

„Opravdu?“ zamumlal a přejel mu dýkou přes tvář. „Možná ano, ale není šílenství jen tenkou hrází mezi genialitou? Až vyřídím tebe, dodělám toho tvého přítelíčka.“

„Co jsi udělal Sayovi?“

„Neříkej mi, že ho stále miluješ. I po to všem, co ti udělal. Po tom všem, jak se k tobě choval?“

„Přesto ho stále miluji!“ odpověděl vzdorně a překvapeně mrkl. Samotného ho udivilo, že je to vlastně pravda. celou tu dobu, co spolu znovu byli, si to nechtěl přiznat. Avšak teď to vyplulo na povrch. Stále Saye miluje, ať se mezi nimi stalo cokoliv.

„To je sice dojemné,“ odvětil. „Ale život ti to nezachrání. Máš ještě nějaké poslední přání?“

„Poslat tě do pekla,“ vydechl, prudce se otočil a vrazil mu pěstí do břicha. Avšak Davis se z překvapení rychle probral a vrhl se k němu.

Zableskla se mezi nimi dýka a Rich cítí jak se mu do pravého boku zakousla dýka a on klesne k zemi. Smutně hledí na Saye, který právě vtrhl do místnosti, a vrhl se proti Davisovi. Padl k zemi a tiskl si krvácející ránu. Bolí to, ale on není schopný odtrhnout oči od bojující dvojice.

„Sayi,“ zachraptěl, ale mladík ho neslyšel. Se srdcem v krku sledoval, jak otec odněkud vytáhl pistoli. Vykřikne. Avšak nikdo ho nebere na vědomí. Nechce, aby to takhle skončilo. Nechtěl, aby se Sayem už nikdy nedostali tam kam dřív. Aby jejich láska zemřela takovýmhle způsobem.

Místností třeskne výstřel a Richovo srdce se zastaví. Cítí, že se jeho mysl propadá do tmy. Brání se tomu, ale nejde to. Omdlí, aniž by věděl koho zasáhla smrtelná rána.

„Richi!“ zašeptá Say a vrhne se k němu. Přiklekne k němu a strhne ze sebe košili. Tu roztrhá a přiloží kousky k ráně, aby zastavil krvácení.

Náhle, když viděl Richovo nehybné tělo, si uvědomil nesmyslnost svého předchozího počínání. K čemu mu byl chladný rozum, když se srdce opět začalo projevovat? Když začalo znovu žít. Takhle to neskončí!

Vzal Riche do náruče a vyběhl schody do pokoje. Co bude s Davisem ho nezajímalo. Věděl, že je mrtvý. Bylo mu to jedno. Jediné co teď musel udělat, bylo zachránit Riche. A bude to muset dokázat sám, nemocnice nepřichází v úvahu. Asi by to vysvětloval velice těžko.

Vběhl do koupelny a vrátil se s lékárničkou. Rychle ránu ošetřil a zavázal. Pak ho přikryl až po bradu a vrátil se do haly. Přešel ke zkroucenému těla Davise a nahmatal mu tep. Mrtvý. Odklidil ho z cesty a rozhodl se, že počká do večera, aby ho mohl odnést.

Rychle v kuchyni ohřál vodu a vrátil se zpět k Richovi. Omyl ránu a znovu ji zavázal. Teď zbývalo čekat. Jestli se rána nezanítí, jestli nepřijdou horečky, jestli se Rich probudí. Samé jestli a samá nejistota. Věděl, že by to potřebovalo zašít. Ve válce to sice praktikoval, ale tam šlo o holé přežití a nikoho nezajímalo, zda bude jizva rovná či rozeklaná.

Přesto po hodině ránu znovu zkontroloval. Zase to začalo krvácet. Dělal co mohl, ale rána ne a ne přestat krvácet. Nebylo jiného zbytí.

Rozhodl se rychle. Tady jde taky o přežití!, pomyslel si, když scházel do haly, kde rychle našel nit a největší jehlu. Dal vařit vodu, a ve chvíli, kdy začal vřít do ní jehlu vhodil. Bude muset ránu nejdřív zdezinfikovat. Cestou nahoru popadl láhev s whisky. To lehké ošetření nemohlo stačit. Z postele se ozvalo zasténání. „Sayi.“ Bodlo ho u srdce a zadíval se na něj. Měl bych začít, pomyslel si. Sedl si vedle něj na postel a znovu očistil ránu. Byla hluboká a jemu se to vůbec nelíbilo.

Naklonil se nad Riche. „Bude to bolet, Richi,“ zašeptal mu do ucha a lehce ho políbil na čelo. Pak ho uchopil za ruce, které mu přidržel nad hlavou. Pak zuby odzátkoval láhev a vylil ji na ránu.

Mladík na posteli sebou škubl, začal kopat kolem sebe, ale Say ho držel pevně. Když byl hotov vrátil se dolů pro jehlu, která stále vřela ve vodě. Rychlým pohledem na hodiny se ujistil, že uběhlo deset minut od doby, co voda začala vřít. Vypnul plyn a vrátil se nahoru. Tohle bude těžké, pomyslel si, když s jehlou v ruce přecházel k posteli. „Promiň,“ zašeptal a klekl si na zem, aby se lépe dostal k ráně.

Provlekl nit očkem jehly a začal šít. Avšak už při prvním píchnutí do kůže sebou Rich trhl tak silně, až protrhl kůži a jehla zůstala ve vzduchu. Say rychle vstal a lehl si na něj, aby sebou přestal zmítat.

„Tak takhle to nepůjde,“ zamumlal si pro sebe a rychle uvažoval, čím by Riche mohl přivázat k posteli. Nebylo to zrovna nejhumánnější, ale jiný způsob neviděl. Tu ránu prostě zašít musel.

Byl vděčný, ať už to byl Kenneth nebo kdokoliv jiný, kdo to sem dal, když našel ve sklepě silné lano. Vrátil se nahoru a přivázal Riche k posteli. Pak si opět klekl vedle něj a začal šít ránu. Spoutaný mladík se snažil dostat od bolesti, ale pevně připoutané tělo mu to nedovolilo.

Konečně skončil a odstřihl nit. Ránu znovu ošetřil a zavázal. Naklonil se nad Richem a zaťal pěsti, když uviděl rudé skvrny od pout. Opatrně, aby mu ještě více neublížil, ho odvázal. Pak si lehl vedle něj a lehce ho objal. Políbil ho do vlasů.

„Vydrž,“ zašeptal mu.

O půlnoci se probudil. Zadíval se na mladíka vedle sebe. Na čele se mu perlily krůpěje studeného potu a tělo se zmítalo v horečkách. Rychle pro něj připravil zábal, přikryl ho dekami, ale horečku se mu srazit nedařilo.

Několik hodin strávil tím, že se pokoušel uvést ho do trochu stabilního stavu. Když se mu to podařilo bylo něco málo po čtvrté ranní.

Náhle si vzpomněl na mrtvého muže v hale. Seběhl dolů, přehodil si ho přes rameno, popadl zbraň, která střílela a vyšel ven. Děkoval bohu, že tenhle dům stojí tak daleko od ostatních.

Došel na pláž a mrtvé tělo muže s pistolí vhodil do moře. Bude to nejlepší způsob jak se zbavit důkazů, pomyslel si a rychlým, rázným krokem se vracel zpět k Richovi. Nehodlal se zaobírat něčím takovým, jako jsou výčitky svědomí.

Klekl si vedle postele a políbil ho do dlaně.

Sáhl mu na čelo, aby zkontroloval teplotu. Oddechl si, když zjistil, že opadla. Ne o moc, ale přeci. Doufal, že teď už to bude jenom lepší.

Avšak dny ubíhaly a Rich se stále neprobouzel a jemu to dělalo starosti. Horečky se v pravidelných intervalech vracely, ale nezdálo se, že by se rána zanítila. Ovšem to on, jako amatér nemohl pořádně určit. I když takových ran viděl už nespočet.

Dokonce se stalo, že musel provádět masáž srdce, to když Rich náhle přestal dýchat. V ten okamžik měl pocit, že všechno kolem něj zčernalo. Prosil, nadával, hořekoval. Nevěděl, co z toho zabralo, ale Rich se vrátil. Say v tu chvíli cítil nekonečnou úlevu, která mu definitivně otevřela oči.

Naklonil se nad mladíka a odhrnul mu spadlý pramen vlasů z čela. Mimoděk se dotkl jeho kůže a cítil jak mu naskočila husí kůže. Avšak ne z důvodu, že by snad byl znechucený. „Richi,“ vydechne a lehce ho políbí. „Opovaž se teď umřít! Je toho tolik, co ti toho potřebuji říct.“

Světlovlasý mladík na okamžik otevřel horečkou zamlžené oči a zadíval se na něj. Say se pokusil usmát, ale nebyl si jistý, zda se mu to povedlo. Avšak byl rád, že konečně Rich začal projevovat známky života. Jenže na jak dlouho, že?

Posadil se vedle něj na posteli a opřel si vedle něj hlavu. Bezmyšlenkovitě ho vískal ve vlasech a přemýšlel. Po těch několika dnech, kdy se bál o jeho život si konečně uvědomil, že všechna láska není mrtvá. Jen na dlouhou dobu usnula.

Něžným pohledem spočinul na Richově tváři. „Byl jsem hloupý, Richi,“ zamumlal a usnul.

Probudil ho lehký dotek na tváři. Otočil hlavu a zadíval se do šedomodrých očí Riche.

„Sayi?“ vydechl mladík a sledoval ho prosebným a nadějným pohledem. Nadechl se, aby něco řekl, ale nakonec se nezmohl na nic. Místo toho zavrtěl hlavou a položil mu ukazovák na rty.

Pak si ho opatrně, s ohledem na jeho zranění, přitáhl blíž a políbil ho do vlasů. Nebylo žádné srdceryvné miluji tě, žádné přiznání se, že dělal chybu. Žádné omluvy ani prosby. Byla prostě jen blízkost jejich dvou těl, která řekla vše potřebné.

Rich byl chvíli překvapený tou změnou, ale uvědomil si, že ze Saye necítí žádné přemáhání, žádný chlad. Šťastně se mu zavrtal do náruče. Oba hodnou chvíli mlčeli.

„Jak se cítíš, Richi?“ zašeptal potom Say.

„Lépe,“ prohodil a oba věděli, že tím nemyslí jen po fyzické stránce.

Usmál se a pohladil ho po vlasech. „Odpočiň si.“

„Sayi?“ ozval se po chvíli úzkostlivě.

„Ano?“

„Co… Co se stalo s otcem?“ vysoukal ze sebe namáhavě ta slova.

Zvedl mu hlavu a zadíval se mu do očí. „Už nám neublíží,“ pronesl pevně a Rich pochopil.

„Doufám,“ vydechl Rich a znovu se k němu přitulil. Say vyčkal až usne a pak vstal z postele. Šel připravit něco k jídlu. Protože jak on tak Rich potřebuje nabrat síly. Nakonec se spokojil s vývarem, s ohledem na mladíka nad ním.

Jemně ho probudil. „Musíš něco sníst, Richi.“

„Nemám hlad,“ odvětil mladík a zase zavřel oči.

„To mě ale nezajímá, drahý pane,“ prohodil a podepřel mu záda polštáři. Rich se neochotně posadil a syknul, když ho zabolelo zranění. „Hned jak to sníš, tak se na to podívám, ano?“ zamumlal a začal mu podávat vývar.

Ačkoliv Rich tvrdil, že neměl hlad miska v něm zmizela jak nic. Say mu nabídl ještě svou porci a on ji zhltl stejně rychle. „Vypadá to, že jsem hlad měl,“ odtušil s rošťáckým úsměvem.

I Say se začal usmívat. „Zdá se,“ odvětil a přisedl si k němu. Vyhrnul mu triko a odkryl ránu. Když ji uviděl trochu syknul. „Bolí to?“ optal se, když viděl jak je místo kolem jizvy zarudlé.

Rich zavrtěl hlavou, protože se mu stáhlo hrdlo. Už dlouho se ho Say nedotýkal tak jemně. „Děkuji,“ zašeptal. Say k němu vzhlédl.

„To přeci bylo samozřejmě. Nemohl jsem tě nechat zemřít.“

„Tohle jsem nemyslel a myslím, že to víš…“

Say rychle dokončil kontrolu, namazal zranění hojivou mastí a opět ji obvázal. Pak si lehl vedle něj na postel a oba je přikryl. Zabořil mu tvář do vlasů a vdechoval jeho vůni. „Já vím.“

„Sayiiiiiiiiii!“ zaječel Rich a hnědovlasý mladý muž vtrhl do pokoje.

„Co-co se děje? Mimozemšťani?“ ptal se a rozhlížel se po nepřátelích.

Rich na něj vyplázl jazyk. „Mimozemšťani ne,“ zasmál se.

„Tak co je?“ zabrblal a měřil si ho pohledem. Již přes dva měsíce se Rich léčil a rána vypadala čím dál lépe. Stehy srostly dobře a on už dokonce i chodil ven a neležel pořád v posteli. Bohužel byli i chvíle, kdy si prostě tvrdohlavě lehl a odmítal postel opustit. Přesně jako teď.

„Nechceš se ke mně přidat?“

Say se na něj zamračil. „To teda nechci, mladíku. Okamžitě vylezeš z té postele a bude to!“ Rich s reptáním vylezl z postele a Say se na něj lehce usmál. „Půjdu se vysprchovat a ty se zatím nasnídej, ano?“ prohodil směrem k němu a zmizel v koupelně.

Rich se jen usmál a seběhl schody do haly. Nebo spíš v rámci možností je seběhl, protože jizva opravdu ještě občas bolela. I když byl rád, že mu to Say zašil takhle. Když mu potom vyprávěl, že to mohlo dopadnout mnohem mnohem hůř a ještě mu načrtl různé tvary jak mohl vypadat, nemohl se přestat smát.

Dokonce i jeho společník se smál. A Rich byl šťastný, protože ho neslyšel smát se tak dlouho. S veselým pískotem si ohřál jídlo a usadil se na židli. Ani nevnímal co jí, protože jeho mysl uchvátila představa nahého Saye ve sprše. Zasněně se díval před sebe a cítil, jak se ho zmocňuje vzrušení.

Z této příjemné činnosti ho vyrušil zvonek. Povzdechl si a vůbec se mu tam nechtělo, protože z poslední návštěvy nevzešlo nic dobrého. „Budeme dělat, že nejsme doma,“ zamumlal si pro sebe a dál nerušeně jedl.

Avšak, když se zvonek ozval potřetí už to nevydržel a šel otevřít. Za dveřmi stáli dva muži. Ani nevěděl, jak ale nějakým způsobem vytušil, že jsou od policie (že by to bylo těmi černými obleky?), ještě dříve než vytáhli své odznaky.

„Dobrý den. Jste pan Rich Cellen?“

„Ano to jsem,“ přikývl.

„Mohli bychom s vámi prosím mluvit? Já jsem kapitán Mellock a tohle je kolega Darisen, oddělení vražd.“

„Pojďte dál. Co se stalo?“ optal se a hrál překvapeného. Muži si vyměnili pohled.

„Stýkal jste se poslední dobou s Davisem Cellenem?“

„S otcem? Ne. Neviděl jsem ho…,“ zamyslel se, „přes tři měsíce. Stalo se mu snad něco?“

„Před týdnem jsme našli jeho mrtvolu. Několik kilometrů odsud, na útesech. Měl střelnou ránu v břiše.“

Rich se při těch slovech otřásl. Nevěděl, co se odehrálo po tom výstřelu, protože upadl do bezvědomí. „Ale… ale, jak se to mohlo stát? Myslíte, že šlo o vraždu?“

„To je zřejmé. Proč jste se s otcem neviděli tak dlouho?“

„Moc jsme si nerozuměli a tak jsem šel svou cestou,“ povzdechl si. Zaslechl klapnutí dveří koupelny a doufal, že Say bude natolik moudrý, aby nic neřekl. Jak předpokládal, za chvíli stál za ním u pohovky. „Dobrý večer, pánové,“ pozdravil a tázavě nadzvedl obočí.

„Dobrý. Jsme od policie, oddělení vražd.“

Say položil Richovi ruce na ramena. „Vražd? Stalo se snad něco?“ optal se a opět nadzvedl obočí.

„Davis Cellen byl zavražděn.“

„Ne!“ prohodil nevěřícně.

Oba muži je bedlivě pozorovali. Buď jsou tak dokonalí herci, nebo nic neví. „Slyšeli jsme,“ otočil se Mellock na Riche, „že jste spolu moc dobře nevycházeli. Převážně tedy kvůli vaší orientaci.“

„To je pravda, otec nebyl nadšený z toho, že jsem gay. Proč vás to ale zajímá? Jsem snad podezřelý?“ optal se tiše a propaloval je pohledem. Muži se zavrtěli. Say si sedl vedle Riche a chytil ho za ruku.

„Bohužel ano. Vaše neshody byly mezi sousedy velice „populární“ a proto se stáváte hlavním podezřelým. Kde jste byl asi před dvěma týdny ve středu?“

Rich nakrabatil obočí. „Nejspíš tady. Poslední dobou nikam nechodíme,“ odvětil.

„Vy jste tu byl taky?“ obrátili se na Saye.

„Já jsem byl zrovna venku. Jsem snad také podezřelý?“

„Všichni kdo se s Davisem Cellenem, kdy setkali se stávají podezřelými.“

„Obávám se, že budete muset jet s námi, pane Cellen,“ prohodil Darisen.

„Ne,“ odvětil Say a vstal. „Rich s tím nemá nic společného.“ Mladík, o kterém se mluvilo prudce vstal z pohovky a postavil se před svého milence v obranném gestu. „Co to děláš?“ zasykl.

„Byla to sebeobrana,“ pokračoval Say nemilosrdně dál, „když jsem se vrátil z projížďky na motorce, držel Davis Riche pod krkem s dýkou. Než jsem stihl něco udělat bodl ho do boku. Začal jsem se s ním prát a on vytáhl pistoli. Přetahovali jsme se a třeskl výstřel. Mohu považovat za štěstí, že jsem nebyl já tím mrtvým.“

„Půjdete s námi.“

„Jistě, nemám se čeho bát.“

Rich ho zadržel. Upřel na něj uslzené oči. „Co to děláš?“ zašeptal znovu. Say jen zavrtěl hlavou a lehce ho políbil. „Bude to v pořádku. Pokud je na tomhle světě ještě spravedlnost…“

„Prosím. Byla to sebeobrana,“ zaskučel Rich, protože se nemohl dívat, jak se k nim přibližují s pouty v rukou. Rychle si vyhrnul triko a ukázal jim rozeklanou jizvu. „Tohle mi zbylo po tom útoku.“

Muži na něj jen mlčky hleděli. „To musí posoudit soud,“ pronesl Mellock a kolem Sayových zápěstí cvakly pouta. „Sayi,“ zašeptal Rich. Mladý muž se otočil a polaskal ho pohledem.

Pak se bez ohlédnutí vydal za oběma detektivy. Sedl si do auta a pozoroval lehce osvětlený dům. Nemluvil, neodporoval. Jen se smutně pousmál, když se rozjeli. Odpusť mi, Richi, ale málem jsi mi zemřel pod rukama. Z oka mu po tolika měsících ukápla osamělá slza.

„Klid! Klid, nebo nechám vyklidit soudní síň!“ zaburácel hlas soudce doprovázený zvukem kladívka, kterým třískal do stolu. Hluk okamžitě ustal. Rich seděl v první řadě a nervózně pozoroval Sayovu klidnou tvář. Po měsíci a půl ve vězení vypadal pohuble. Zaťal pěsti. Soud už se táhnul skoro tři měsíce a pořád se kvůli něčemu odročovalo.

Z Ameriky přijeli Sayovi rodiče, vynikající právníci, kteří se rozhodli syna obhajovat. Richovi se svíral žaludek, když si uvědomil, co by se stalo, kdyby uznali Saye vinným. USA by požadovali převoz do Ameriky a to by znamenalo jediné. Za vraždu se trestá smrtí.

Zavrtěl hlavou, aby si vyhnal takovéhle myšlenky z hlavy. Všechno dobře dopadne, ujišťoval sám sebe. Ve chvíli, kdy si sedal na lavici svědků si tím nebyl tak jistý. Řekl jim všechno. O smrti Bretta, o smrti Kennetha, o manipulacích jeho otce, o jeho vězení, dokonce jim ukázal i jizvy od pout. Nelhal a doufal, že si to lidé v porotě také uvědomují.

Jako další svědek byla jeho matka. Žena seděla hrdě s hlavou vztyčenou. Vypověděla jim všechno. O Kennethově milenci, o tom, co Davis udělal. Dokonce i o tom, že nechal Bretta zabít. Rich se tak dozvěděl věci, které ani nevěděl.

Všechno svědčilo ve prospěch Saye. Ovšem až do chvíle, kdy se objevila pistole s jeho otisky. Přesně ta pistole, která střílela. Dokonce ani dýka, kterou měl Davis Riche zranit se nenašla.

Když vypovídala jedna sousedka, která Davise vychvalovala až do nebes a vzápětí po ní někteří členové pluku, ve kterém byl Say za války a líčili ho jako násilnického ničemu, soudní síní se zase rozlehlo bučení a hluk.

„Ticho! Ticho v soudní síni!“ zařval opět soudce a znovu třískal kladívkem, až se Rich musel podivit, že od něj nelítají třísky.

Konečně byl vyslechnut poslední svědek a předloženy všechny důkazy. Say vypadal tak klidně, ale Richovi se svíraly vnitřnosti, když soudce pronášel: „Porota se nyní na hodinu vzdálí, aby rozhodla o trestu.“

Rich vyskočil na nohy a vyběhl na chodbu. Tam začal rázovat jako tygr v kleci. Jestli se porota rozhodne, že pistole, výpovědi nějakých zkorumpovaných bídáků a senilní sousedky, je dostatečným důkazem Sayovi viny tak… tak…

„Sakra!“ zaklel prudce a udeřil pěstí do stěny. Pár lidí se za ním ohlédlo, ale bylo mu to jedno.

Někdo mu položil ruku na rameno. Otočil se a zahleděl se do laskavých modrých očí. „Mami,“ vydechl a nechal se obejmout.

„Dopadne to dobře, synáčku,“ zašeptala.

„Doufám, modlím se, že máš pravdu,“ pronesl a potlačil slzy zoufalství a vzteku, které se mu hrnuly do očí. „Nemůžu o něj znovu přijít,“ vydechl.

„Já vím, já vím,“ zamumlala a hladila ho po zádech.

Vymanil se jí z náruče. „Vrátím se dovnitř.“

Sedl si opět na své místo a zadíval se na Saye. Ten zvedl oči a jejich pohledy se střetly. V jeho očích viděl jistotu, ale na malý, maličký, okamžik jimi problesk i strach. Smutně na něj hleděl. Tak rád, by ho objal, políbil. Avšak jediné co mohl dělat, bylo čekat.

Konečně se otevřely postranní dveře a porota se soudcem se vrátila. „Porota se usnesla na rozsudku,“ uvedl soudce.

Pak se postavil mladý muž, který byl předsedou poroty.

„Po dlouhé poradě se porota usnesla v případu vraždy Davise Cellena, obžalovaný Say Hyrman. Zvážili jsme všechny pro a proti, všechny důkazy a svědectví. Rozsudek v kauze č. 589 zní…“