Možná to nemělo být…

*    *   *

Toho večera Justinovy oči svítily prazvláštním světlem. Nedočkavostí, touhou, radostí, kterou jsem u něj dlouho neviděl.

„Copak se bude dít, že tak záříš?“ zašeptal jsem mu do ucha, když mě objal.

„Zítra budu pořádat lov. Jako rozloučení s komtesou a její družinou.“

„Copak tebe to baví?“ podivil jsem se.

Zvedl ke mně oči. „Je to jediný způsob, kdy se můžu chovat svobodně,“ odvětil tiše a já pochopil. V lesích, mezi volnou zvěří, se cítil jako doma. Volný, svobodný, nepolapitelný. Sklonil jsem se k němu a lehce ho políbil na čelo.

Usmál se na mě. „Chtěl bych abys jel se mnou,“ zašeptal.

Překvapeně jsem zamrkal. „Víš, že to není možné, Justine. Jak by jsi vysvětlil přítomnost svého správce na lovu? Že musí dávat pozor na tvého koně?“

Mladík se zasmál. „Není to snad moje věc? Nemám jako šlechtic právo na kdejaké rozmařilosti, aniž bych byl nucen je vysvětlovat?“

Jak nerad jsem mu bral tyhle iluze. „Nemáš. Víme to oba.“

Povzdechl se a přitiskl se ke mně. „Máš pravdu. Zítra vyrazím na lov a večer se ti opět schoulím do náručí. Tak mě teď jen pevně drž, Briane, lásko,“ vydechl. Vyhověl jsem mu velice rád, protože i já cítil potřebu ho pevně tisknout v náruči.

Té noci jsme se nemilovali. Jen jsme si leželi v náručí, já se probíral Justinovými vlasy a lehce ho hladil po zádech. Bylo to nádherné, jen tak vedle něj ležet a vědět, že jeho srdce mi patří. Stejně jako to moje patřilo jemu.

Za okny se mihl stín, který nakoukl dovnitř. Uviděl dvě mužská těla propletená v jedno. Na té bezejmenné a skryté tváři, se bleskl krutý úsměv.

Když jsem se ráno probudil, byl už pryč. Vyšel jsem z domu a vydal se pomalu k hlavnímu stavení. Venku už byli hosti, podkoní i Justin. Chystali se na lov. Vrhl jsem na Justina jen rychlý pohled a dál se věnoval svým povinnostem. Jak rád bych jel s ním, ale věděl jsem, oba jsme věděli, že to není možné.

Jistě mohl jsem klidně osedlat koně a pak tvrdit, že jsem se vydal na projížďku, jenže jsem tušil, že  by mi to uvěřili jen stěží. Ach, Justine, buď prosím opatrný. Ve vzduchu se vznáší něco nekalého.

Odvážil jsem se otočit až ve chvíli, kdy jsem uslyšel, že skupina vyjíždí z brány. Zadíval jsem na Justinova záda a modlil se. Nevěděl jsem proč, prostě mi na mysli sama vytanula slova modlitby. Svíravý strach mi sevřel srdce. Co se to děje?, divil jsem se v duchu.

Ještě než zmizeli venku, Justin se otočil. Naše oči se střetly. Okamžik jsem hleděl do těch čarovných zelených hlubin jeho pohledu. Pak se otočil a tryskem odjel vstříc lovu. Na pár okamžiků mě přepadla neskutečná úzkost. Kdybych tenkrát tušil, že je to naposledy co vidím jeho oči, jeho tvář, možná bych se za nimi přeci jenom vydal.

Neuběhly ani dvě hodiny od jejich odjezdu, když stráže na ochozu hlásily jejich návrat. „Co se stalo?“ zvolal jsem k Cedricovi, muži na ochozu. Ten se ke mně obrátil s popelavou tváří. Srdce se mi zastavilo, ale než mi stihl odpovědět, vjel průvod do dvora.

Nevěřícně jsem hleděl na nosítka narychlo vyrobená, která táhl jeden z koní. Rychle jsem v tom davu hledal Justina, ale nenašel. Pak mi pohled opět padl na nosítka. „Justine,“ vydechl jsem a celé mé tělo řičelo bolestí.

Ano, ležel tam naprosto nehybný, bledý jako křída, hrudník se nezdvíhal. A ten kůň, ten smutný posel, byl jeho vlastní. „Ne!“ vyhrkl jsem a vrhl se k němu. Rychle jsem mu sáhl na krk, ale žádnou známku života jsem nenašel.

„Co se stalo?“ vykřikl někdo z místních. Rytíři, kteří stáli v tu chvíli na dvoře se postavili kolem nosítek a poklekli, ženy se rozeštkaly.

Klečel jsem tam a nevěřil tomu. To nemůže být pravda, on nemůže být mrtvý.

„Byla to nehoda,“ řekl kdosi z toho davu „lovců“.

„Jeho kůň se splašil,“ zavzlykala komtesa, která s nimi byla na lovu také. „Nedokázal ho zkrotit a on ho shodil. Kopl ho do hlavy a on zůstal nehybně ležet pod ním. Pak…,“ hlas se jí zlomil.

Zadíval jsem se na jeho spánek, na kterém se skvěla černá modřina. V krku se mi utvořil knedlík. Pak jsem si uvědomil, jak nepřístojně  musím vypadat a zvedl jsem se. Justine, vydechl jsem v duchu a odešel za kruh rytířů, kteří stále klečeli u svého pána.

Ještě naposledy jsem polaskal pohledem jeho tvář a pak bez jediného slova odešel. Ve svém domku jsem se svezl na zem, stočil do klubíčka a nechal slzy stékat na podlahu. Slzy se proměnily ve vzlyky. Že muži nepláčou? Bylo mi to v tu chvíli jedno.

Ztratil jsem jediného člověka, kterého jsem kdy miloval.

O tři dny později se konal pohřeb. Nedokázal jsem tam jít. Koneckonců by se to ani nehodilo. Ne po tom výstupu, co jsem předvedl na nádvoří. A tak jsem jen stál u brány hřbitova a sledoval jak Justinovo tělo v rakvi ukládají vedle jeho otce.

Hodinu po pohřbu jsem si sbalil věci a navždy opustil sídlo rodinu Geriů. Avšak ještě než jsem tak učinil, musel jsem, ač se to nehodilo, jít se s ním ještě naposledy rozloučit. Mimoděk jsem si vzpomněl na naši poslední společnou noc. „Nic nás nerozdělí,“ řekl mi, když jsme několik hodin jen tak leželi vedle sebe.

Kdybych tehdy tušil jak se mýlí. Opravdu by nás zřejmě nerozdělilo nic pozemského. Smrt to však dokázala.

Poklekl jsem na jedno koleno a pohladil hlínu, která skrývala jeho tělo. „Odpusť mi to, Justine. Měl jsem jet s tebou a nedbat toho, co je slušné a co ne.“ Opět mi začaly téct slzy. „Miluji tě,“ zašeptal jsem a vstal.

S posledním pohledem a vzpomínkou na to krásné, co jsem s ním prožil, jsem opustil brány sídla.

Nikdy jsem neuvěřil báchorce o tom, že se Justinův kůň splašil sám od sebe. Vždyť jsem při svém příchodu mohl sám vidět, jak to nezkrotné zvíře zkrotil. Avšak neměl jsem jak dokázat to, že se jednalo o vraždu. Já sám o tom nikdy nepochyboval.

O několik let, přesněji řečeno o sedm, jsem se oženil a měl dítě. Byl to syn. Pojmenoval jsem ho Justin.

Na svou lásku, na Justina, jsem nikdy nezapomněl.

Možná náš vztah neměl být, možná to bylo špatné… Ale bylo to to jediné pro co jsem žil…

*    *   *

  „Rozsudek zní…“

Rich zatínal ruce do opěradel u sedadla, na kterém seděl a přitom se pohledem vpíjel do postavy Saye. Stál rovně a hrdě čelil osudu. Rich už na tom byl o trochu hůř.

„vinen v případu vraždy Davise Cellena.“

Celou soudní místností to zašumělo. Vzápětí se rozpoutalo peklo v podobě pískotu a jiných projevů nelibosti.

„To snad nemyslíte vážně?!“

„Copak nemáte dost důkazů pro jeho nevinnu?!“

„Všechno nasvědčuje tomu, že to byla sebeobrana!“

„Vždyť jste viděli i zranění na Richově těle!“

Tyhle a ještě mnohem víc a mnohem ostřejších věcí létalo vzduchem na adresu poroty i soudce. Pár porotců samo nevěřícně vrtělo hlavou, ale bohužel byli přehlasováni.

 Jen dvě postavy mlčky vstřebávaly tu krutou pravdu. Rich a Say.

„Klid! Klid v soudní síni!“ třískal opět do stolu soudce. „Sayi Hyrmane, byl jste řádně souzen a shledán vinným za vraždu Davise Cellena. Tímto vás tedy odsuzuji k doživotnímu trestu vězení,“ pronesl soudce a snažil se přitom vypadat důstojně.

Rich prudce vyskočil a chtěl se vrhnout k Sayovi. Čísi ruce ho zadržely.

„Soud je u konce!“ zvolal soudce. „Odveďte ho!“

„Povstaňte!“ Všichni do jednoho se neochotně zvedli. Soudce opustil síň. Za ním následovali strážní se Sayem. Ten ještě pootočil hlavu a zadíval se na Riche. Ten už se ani nesnažil ovládat slzy, které mu stékaly po tvářích. Say se na něj lehce usmál a zavrtěl hlavou.

Ucítil něčí ruku na rameni. Otočil se a uviděl matku Saye. „Nemusíte se obávat, Richi, odvoláme se. S tímhle rozsudkem rozhodně nesouhlasíme.“

„Zažádáme o předání případu Spojeným státům americkým,“ pronesl Jerom, Sayův otec. V Richovi by se krve nedořezali.

„Ale pokud ho i tam odsoudí jako vinného znamená to…“

„Rozsudek smrti,“ pronesl klidně Jerom. Rich na ně nevěřícně hleděl. Jak mohou být tak klidní?

„Nebojte se ve Státech máme rozumnější justici,“ odvětila Sally a lehce se na něj usmála. Rich o tom z nějakého důvodu naprosto pochyboval.

„Měli bychom jít,“ pronesla jeho matka a uchopila ho za ruku. Apaticky ji následoval ven, sedl si do taxíku a nechal se odvést do jejich pronajatého bytu.

„Přejeme ti příjemný pobyt,“ prohodil jeden strážce škodolibě a strčil Saye do cely. Chtěl jim na to něco odseknout, ale raději by si ukousl jazyk.

Rozhlédl se po skromné místnosti. „Ahoj, já jsem Tom,“ prohodil někdo a Say se překvapeně otočil na mladíka, který s ním měl sdílet celu. Vůbec ho neslyšel.

Sympatický zrzek  se na něj lehce usmíval a podával mu ruku. „Say,“ odvětil a stiskl mu ruku v pozdravu.

„Za co tady jsi?“ optal se Tom.

„Za vraždu,“ pronesl naprosto bez emocí. Ani Tom nehne brvou. Proč taky? Seděli tady horší.

„Můžeš spát nahoře,“ prohodil a lehl si na svou postel.

Say přikývl a vylezl nahoru. Lehl si a přehodil si ruku přes oči. Přemýšlel o tom jaká je to ironie. Když se s Richem opět začali sbližovat, znovu se našlo něco co je rozdělilo. Zaťal pěsti, ale věděl, že si za to může sám.

Vlastně svého činu ani nelitoval. Poslal toho parchanta tam kam patří. Do pekla.

Rich dlouhou dobu jen ležel na posteli  a hleděl do stropu. V jeho nitru se svářely dva pocity. Vztek a strach. Ani jedno z toho nepřevažovalo, bylo to vyrovnané. Vztek proto, že ve chvíli, kdy si se Sayem začali být blízcí se to takhle zvrtlo. A strach proto, že se obával, jak by dopadl soud v Americe.

Po několika hodinách se mu podařilo usnout, avšak jeho sny provázely zlé sny.

Druhý den ráno ho probudil telefon. „Prosím?“ zavrčel do sluchátka, protože nerad vstával brzy. Avšak hlas v telefonu a zpráva, kterou mu sdělil ho okamžitě vymrštila do sedu. Volal Sayův otec.

„Podařilo se nám odvolat k Nejvyššímu soudu. Přelíčení bude ode dneška za dva týdny.“

„Ale jak?“ nemohl tomu uvěřit. Vždyť jiné případy se vlečou celé roky, než se přijde na případnou nevinu.

„Dejme tomu, že zapracovali vlivní advokáti ze Spojených států. Zřejmě se anglickým puritánům nelíbí, že by měli přijít o případ. Každopádně je to dost času na to sehnat důkazy o Sayově nevině. Zatím nashledanou.“

Rich nestihl říct ani á ani bé. Ale vůbec mu to nevadilo. Ještě pořád vstřebával tu novinku. Tu naprosto skvělou novinku. Nepotřeboval vědět, jak to dokázali, důležité bylo, že to dokázali. Vlastně mu spadl kámen ze srdce, že to nedošlo tak daleko, aby se žádalo o převod řízení do USA. Už tak mu nervy pracovaly na plné obrátky.

Počítal hodiny, do doby, kdy bude moci navštívit Saye. Avšak, když už konečně byly návštěvy na vrátnici mu chladně oznámili, že musí přijít až v pondělí, že v sobotu návštěvy nejsou. Věděl, že lžou, ale nějak neměl sílu si dupnout. Poslední dny byly vyčerpávající.

Pomalu se vracel k autu, ale nakonec se rozhodl, že tohle ne. Vrátil se na vrátnici. „Okamžitě chci vidět Saye Hermana v návštěvní místnosti! Hned!“ prohodil chladně a vrátný trochu zbledl. Zřejmě ho přesvědčil Richův výraz, protože zvedl sluchátko a zavolal.

„Můžete jít dál.“

„HYRMAN!“ zařval bachař a otevřel dveře. Say se na něj otočil od okna u kterého zrovna stál a nadzvedl obočí. „Návštěva. Pojď se mnou!“

Vyšel za ním ze dveří a klidně si nechal nasadit želízka. Pak za ním kráčel až do návštěvní místnosti. Tušil, kdo ho přišel navštívit. Trochu ho mrzelo, že ho musí vidět v tomhle stavu. Ale pobyt ve vězení před soudem se na něm podepsal. U soudu ho sice také viděl, ale to nevypadal tak hrozně.

Postavil se do rohu místnosti a čekal.

Riche zatím prohledávali, zda nemá nějaké zbraně nebo něco co by mohl dát vězni a dopomoci mu tak k jeho útěku. Rich si vzpomněl na pilník v chlebu a málem se začal smát. Nebyl by to veselý smích.

Nakonec ho pustili dovnitř a on musel zamrkat, aby si zvykl na náhlé příšeří. Pak však spatřil postavu v rohu místnosti a vše přestalo existovat. Jejich oči se do sebe zasekly. Ani jeden se nepohnul, nepromluvil. Jen stáli několik metrů od sebe a vpíjeli se do sebe očima.

„Sayi,“ vydechl nakonec Rich a překonal tu vzdálenost. Objal ho kolem krku a přitiskl se k němu. Dál mlčel, jen ho objímal. Chtěl, aby věděl, že stojí při něm, že je tu s ním. Že je tu pro něj.

Say by ho rád objal, ale bránila mu v tom želízka. A tak si jen položil hlavu na jeho rameno a vdechoval jeho vůni. „Ahoj, zlato,“ zašeptal nakonec. Rich zahnal mrkáním slzy.

„Ahoj,“ odpověděl a maličko se od něho odtáhl. Byli si tak neskutečně blízko. Say se sklonil a lehce ho políbil. Tolik mu chyběl jeho dotek, jeho blízkost. Rich opětoval polibek a přitiskl se k němu ještě blíž.

„Chybíš mi,“ zašeptal Rich.

„Já vím,“ odvětil Say a pohladil ho po tváři. Rich se přitiskl k té hřejivé dlani. „Jak to vypadá tam venku?“

Rich se pousmál. „Pořád stejné. Ale mám dobré zprávy, neposadíme se?“ Sedli si ke stolu, který stál uprostřed místnosti. Say ho chytil za ruku a vyčkávavě na něj hleděl. „Odvolali jsme se k Nejvyššímu soudu, za čtrnáct dní nás čeká další přelíčení.“

Say z toho nevypadal moc nadšeně. Rich ho pohladil po ruce. „Co se děje? Ty nemáš radost?“

„Nemáme žádné nové důkazy, bez toho mě každý soud odsoudí. Tvá jizva nestačí.“

„Já vím,“ prohodil zoufale, „ale co jiného chceš dělat? Přeci tě nenecháme ve vězení?!“

„Měli bychom být rádi, že tady v Anglii nemají trest smrti,“ odvětil s černým humorem, avšak minulo se to účinkem. Rich spíše posmutněl, než aby se usmál.

„Bude to dobré, Richi, ano? Nějak se to vyřeší.“

„A jak? Tím, že tě necháme shnít ve vězení? Nebo se to pokusíme vyřešit v Americe, kde tě odsoudí k smrti?! Ani jedno řešení není to správné Sayi,“ šeptal a po tváři mu sklouzla slza, kterou Say ukazovákem zachytil.

„Neplač, už bylo prolito dost slz. Vyčkáme, jak se to vyřeší, ano?“

Richovi se tohle řešení sice nelíbilo, ale nemohl v tuhle chvíli nic dělat. Nic, co by mu pomohlo.

„Konec návštěv!“ zařval dozorce a Rich se zvedl. „Přijdu zase zítra, ano?“ prohodil a naposledy Saye objal.

„Dávej na sebe pozor, zlato,“ zašeptal mu do ucha a políbil ho na čelo.

„Ty taky, Sayi, ty taky,“ odvětil a pousmál se na něj. Pak prošel kolem dozorce, který se tvářil pohrdavě a bez ohlédnutí odešel.

„Tak pojď, ty buzno!“ vyzval Saye bachař. „Tady se ti bude líbit. Je tady víc takových jako ty, ale i takových, kterým chybí ženská. Určitě si přijdeš na svý,“ odplivl si. Say na to nic neřekl, jen na něj pohrdavě hleděl. Vůbec ho tenhle přístup nepřekvapoval. Od Richova otce si toho užili dost. Tak proč se divit, že? Prostě je to všude.

Vrátil se do cely a vylezl nahoru. Tom se s ním snažil zapříst hovor, ale jemu nebylo moc do mluvení. Spíš ležel a hleděl na strop. V jeho nitru se rozhořel maličký, titěrný, plamínek naděje, který odmítal zhasnout, ať se ho snažil uhasit jak chtěl.

  Rich druhý den opravdu přišel. A i další a další. A každý ten den, který zbýval do obnoveného přelíčení mohl vidět, jak se Say stále více ztrácí před očima. Tři dny před soudem ho téměř nepoznal. Ohromeně pozoroval jeho propadlé tváře, pohaslé oči – nebylo v nich žádné odhodlání jako na začátku – jen prázdno.

  Okamžitě k němu přešel a objal ho. „Ach, Sayi,“ vyhrkl tiše. Say bezmocně zatínal pěsti, tak rád by ho objal, ale želízka na rukách mu v tom zabránila. „Bude to v pořádku, za tři dny se to všechno objasní,“ snažil se ho ujistit Rich. I když nevěděl, jestli jeho nebo sám sebe.

  „Já vím,“ prohodil. „Richi, já…“ začal, ale hlas se mu zlomil. Nevěděl co říct. Chtěl se mu omluvit. Za všechno, co se stalo po tom, co se vrátil zpět. Chtěl…

  „Nic neříkej,“ zastavil ho Rich a usmál se. „Všechno mi to řekneš později.“

  Say přikývl a pousmál se. V jeho nádherných očích se na okamžik rozsvítila radost. Na chvilku to byl zase ten starý Say. Pohladil ho po tváři. „Miluji tě, Sayi, prosím nezapomeň na to,“ zašeptal, políbil ho a odešel.

  Za tři dny stál v soudní síni a čekal až dorazí soudce. Pozoroval Sayův zátylek. Vypadal klidně, ale on viděl i to co ostatní ne. Cítil tu nejistotu, kterou musel mladík před ním cítit. Protože on jí cítil taky. Jsem tu s tebou, Sayi, zašeptal v duchu.

  Jako by ho slyšel, otočil k němu hlavu a povzbudivě se usmál. Avšak Rich mu tuhle dobrou náladu neuvěřil. Viděl stíny obav v jeho očích. A věděl, že i on vidí to samé v těch jeho. Byl předvolán první svědek. Richova matka.

  A soud si opět vyslechl to co předtím ten první. O tom, jak s Richem nevycházeli, jak mu pořád něco zakazoval. Jak to bylo s Kennethem. Při zmínce o bratrovi se v něm ozvala stará bolest, ale skryl to všemožnými prostředky, protože se na něj Say podíval. Nevypadalo to, že by poznal, jak moc ho to ranilo. Už proto, že nebyl na Kennově hrobě už přes rok.

  Konečně byl výslech prvního svědka u konce a na řadu přišel Rich. Kráčel hrdě, bylo mu jedno, co si kdo o něm myslí. Smrt otce ho neranila, ač to mohlo znít chladně, nelidsky. Ale Davis Cellen byl člověk, který si smrt zasloužil. Za Kennetha, za Bretta i za Saye. Proto nelitoval toho, že zemřel, byť s tím byli takovéhle problémy. Vypadalo to, že se otec rozhodl, jejich životy řídit i po smrti.

  Málem se ironicky ušklíbl, ale ovládl se a klidně se usadil na židli.

„Zvedněte levou ruku a přísahejte, že bude mluvit pravdu a nic než pravdu a k tomu vám dopomáhej Bůh.“

  „Tak přísahám.“

  Postavil se před něj právník, který se za každou cenu snažil tenhle soud neprohrát. Obžaloba. Zástupce státu. „Je pravda, že jste měl s otcem rozepře ještě předtím než jste poznal pana Hyrmana?“

  „Ano,“ přitakal.

„Čeho konkrétně se týkaly?“

  „Jeho nenávisti k homosexuálům,“ pronesl a klidně si právníka měřil. Nestyděl se za svou orientaci. Přemýšlel, jestli to, co se mu mihlo v očích opravdu bylo pohrdání. I když se tomu už nedivil. Setkával se s pohrdáním dnes a denně.

  „Z čeho jste usoudil, že nenávidí homosexuály?“

  „Nedovolil mi bavit se s chlapci, ve škole měl špehy, kteří mu hlásily, když jsem se s nimi bavil. A pramenilo to z minulosti.“

  „Z minulosti? Máte na mysli homosexuální orientaci vašeho bratra?“

  „Ano. Ale to jsem nevěděl. Až když jsem se dozvěděl, že otec nechal zabít Kennova přítele.“

  „To je závažné obvinění. Máte pro něj nějaký důkaz?“

  Rich v duchu znovu četl Kennethův dopis. Venku přitom zabíjeli jediného člověka, na kterém mi záleželo a kterému záleželo na mě. Zaťal zuby a mlčel.

  „Váš starší bratr, Kenneth, prý spáchal sebevraždu, je to tak?“

  „Ano,“ odpověděl klidně, ale krve by se v něm nedořezali. Za tón, kterým vyslovil bratrovo jméno by ho byl schopný na místě zabít.

  „A zanechal nějaký dopis, že?“

  Say sledoval jak se mu při zmínce o bratrovi v očích objevila bolest. „Ano,“ potvrdil.

„Mohl byste ho předložit soudu?“

Riche zabolela tahle vzpomínka. Vzpomínka na to, co v dopise je napsáno. O Kennethově lásce.

„Nemusíš,“ pohnul rty Say.

„Ne!“ odpověděl Rich a sálem to zahučelo. I obžaloba vypadala překvapeně. „Nebudu před soudem odhalovat soukromí svého mrtvého bratra. Musel by se obracet v hrobě.“

„Námitka – nesouvisí to s případem,“ ozval se Sayův otec coby obhajoba.

„Přijímá se. Pokračujte.“

  Rich se zadíval na právníka, který se snažil dostat Saye za mříže. Málem se škodolibě usmál, když viděl, jak vztekle sevřel čelist. Věděl o co se mu jedná. Prostě chtěl vyhrát tenhle soud, aniž by ho zajímala vina či nevina obžalovaného. Ale on mu to nehodlal ulehčit.

  Cítil na sobě Sayův pohled a podíval se tím směrem. Jejich oči se na okamžik střetly. V těch Sayových se odrážela pýcha a pochopení. Richovi do očí vhrkly slzy, ale rychle je zahnal.

  „Máte tedy nějaký důkaz, že se vás otec snažil zabít, jak tvrdíte?“ ozvala se opět obžaloba.

Rich se pomalu zvedl a vyhrnul si triko. Před očima všech se objevila rozeklaná jizva na jeho boku. Někteří zalapali po dechu, právníci se dál tvářili chladně. „Stačí to jako důkaz?“ prohodil.

  „Nemám další otázky,“ prohodil právník a usadil se na své místo. Rich mohl vidět jak v něm bublá vztek. Místo něj přišel na řadu Sayův otec s otázkami. Nějak to všechno přestal vnímat. Musel přiznat, že ho zmínka o Kennethově smrti dokonale vyhodila z rovnováhy. A zároveň si začínal uvědomovat zoufalost situace.

  Sice se jim podařilo odvolat se k Nejvyššímu soudu, ale co jim to bylo platné, když neměli žádné pořádné důkazy? Bylo to tvrzení proti tvrzení. A v Sayův neprospěch hovořil jediný aspekt – jeho vlastní přiznání viny. Ačkoliv řekl, že pravdu, že to bylo v sebeobraně. Jizva na Richově boku nebyla dost dobrý důkazem. To si přeci mohl klidně udělat on sám. Kdyby se našla alespoň ta dýka.

  Dýka! Málem se neovládl a prudce vyskočil na nohy. To by mohl být důkaz, o tom, že se ho pokusil otec zabít. Vždyť na ní musí být jeho otisky. Ale kam se mohla podít? Policisté přeci důkladně prohledali dům a nic nenašli. Žádný vražedný nástroj, žádnou pistoli. Say se jí zřejmě zbavil, když  Rich bojoval o život.

  Musí se vrátit do domu na pobřeží a najít tu dýku za každou cenu. Když procházel kolem Saye, nenápadně na něj mrkl. Ten se zatvářil nechápavě, ale Rich se jen klidně usmál. Byl si téměř jistý, že dokáže Sayovu nevinu.

  Posadil se na své místo a vyčkával. „Soud je pro dnešek u konce, budeme pokračovat zítra ve dvanáct hodin,“ prohodil soudce, když vyslechli posledního svědka pro dnešní den. Rich se rychle podíval na Saye a pak vyskočil a vyběhl ze síně.

  Cítil na sobě Sayův zmatený pohled. Promiň, Sayi, vysvětlím ti to zítra, zašeptal v duchu a chytil si taxi. Byl v Londýně. Cesta na pobřeží bude trvat několik hodin. Jak teď litoval, že nemá řidičák na Sayovu motorku.

  I když ta zůstala v garáži. Rychle nadiktoval taxikáři adresu. Ten na něj pohlédl jako na blázna. „Máte dost peněz?“ optal se podezřívavě, zřejmě se bál, že by ho mohl Rich oddělat. Rich vytáhl změť bankovek a ukázal je řidiči. Ten kývl a nastartoval.

  O pět hodin později vystupoval u domu, kde jim bylo tak krásně. Nevěděl jestli něco najde, protože dům prohledala policie a nic nenašla, ale byla to poslední naděje, které se držel. Vtrhl do domu a na okamžik zůstal stát na prahu, jak na něj dopadly vzpomínky.

  Say, který vtrhl do dveří.

  Boj o zbraň.

Výstřel… Strach, který cítil, když nevěděl, zda je Say zraněný.

  Vrátil se do reality a vrhl se do prohledávání pokoje, kde se odehrál jeho souboj o život. Díval se pod sedačku, všechno zpřeházel, odsunul stranou, ale dýka nikde. Několik hodin prohledával celý dům, aby zjistil, jestli někam nezapadla.

  Avšak nikde nic nenašel. Copak jí mohl někdo odnést, policisté jí taky nenašli a on nevěděl, co se s ní stalo potom, co on upadl do bezvědomí. Je možné, že se jí Say taky zbavil společně s pistolí.

  Při té myšlence ho zamrazilo. Bože! Doufal, že Say nebyl tak pitomej. Ovšem když prohledával dům podruhé začínal být zoufalý a také začínal Saye proklínat. Jestli to opravdu udělal tak ho zabije a půjde si do chládku sednout on.

  Svezl se na zem u sedačky, když v tom to uviděl. Lesknoucí se věc, která vyčuhovala zpod koberce u zdi naproti. Vstal a snažil se tolik nedoufat, ale srdce mu bušilo nadějí. Odsunul koberec, opatrně aby se přitom nedotkl předmětu pod ním. „Ano!“ vykřikne radostně. Našel to.

  Rychle najde gumové rukavice a sáček. Strčí dýku dovnitř. Je na ní jeho zaschlá krev a otcovy otisky, jak doufá. Úlevou se téměř rozpláče. Neví jestli to bude dost dobrý argument, jestli to pomůže, ale má důkaz a to je nejdůležitější.

  Alespoň v tuhle chvíli.

  Jakmile vstoupí druhý den ráno do soudní síně, Say se rozhlédne kolem. Nikde nevidí Riche a trochu ho to udiví. Kde je? Co se stalo? Vždycky tu přeci byl. Cítí sžíravý pocit nejistoty a strachu. Co když se mu něco stalo? Objeví se soudce a on na to přestane myslet, i když stále cítí ten svíravý pocit kolem žaludku.

  Jsou vyslechnuti další svědci. Jsou tři. Dva mluví ve prospěch Saye, jeden v jeho neprospěch. „Má obžaloba nějakého dalšího svědka případně důkaz?“ optal se soudce a podíval se na toho nafoukaného právníka.

  „Ne, ctihodnosti.“

  „Má obhajoba nějakého dalšího svědka případně důkaz?“ obrátil se na Sayova otce.

  „Ano. Předvolávám Saye Hyrmana na lavici svědků.“

Say sebou překvapeně trhne, ale vstane a poslušně přejde na lavici svědků, kde se usadí.

  „Přísahejte, že budete mluvit pravdu nic než pravdu a k tomu vám dopomáhej Bůh.“

 „Přísahám.“

  „Řekněte nám, jak jste se s Richem Cellenem seznámil?“

  „Potkali jsme se na pláži a pak v baru. Stali se z nás přátelé.“

  „Kdo udělal první krok ve vašem vztahu?“

  Say se zasnil, protože si vzpomněl na jejich první polibek. Na to co řekl Rich. „Mlč a polib mě!“ „Rich,“ odpověděl pevně.

  „Nutil jste ho k útěku z domova?“

  „NE.“

  „Nutil jste ho k sexu?“

  „Nikdy,“ prohodil naprosto klidně, ale v duchu tak klidný nebyl. Kde je Rich teď?

  „Je pravda, že jste odešel do války kvůli tomu, že jste chtěl Riche chránit?“

  „Ano.“

  „Když jste se vrátil, cítil jste nenávist?“

  Překvapeně mrknul, ale v očích svého otce jasně viděl: Odpověz, synu.

  „Ano. Každý by ji cítil, kdyby prošel tím co já. Málem jsem ve válce zemřel. A někdo za to musel dostat vinu.“

  „Koho jste vinil?“

  „Riche.“ V tuhle chvíli, byl rád, že tu Rich není.

  „Chtěl jste ho zabít?“

  „V určitých chvílích ano.“

  „Přesto jste to neudělal, proč?“

  „Protože nejsem vrah.“

  „Ale jeho otce jste zabil.“

  „Chtěl Riche zabít. Bodl ho do boku a na mě vytáhl pistoli. Bojoval jsem s ním o tu zbraň a ta vystřelila. Mohla trefit mě stejně jako jeho. Byla to sázka do rulety.“

  „Na pistoli, kterou našli, nebyli vaše ani Cellenovy otisky.“

  „Zpanikařil jsem a tak jsem udělal první co mě napadlo. Hodil ji do moře. Ačkoliv se jednalo o sebeobranu.“

  „Říkal jste, že Riche jeho otec bodl do boku. To všichni víme, viděli jsme jizvu, ale kam se poděla ta dýka. Hodil jste ji také do moře?“

  „Ne. Nevím, co se s ní stalo.“

  „Nemám další otázky, ctihodnosti.“

  Say se vrátil na své místo.

  „Pokud tedy nejsou žádní další svědci ani důkazy porota se odebere k poradě, aby mohla pronést rozsudek.“

  „Počkejte, prosím,“ zaslechl Say Richův hlas. Prudce se otočil a uviděl Riche, jak stojí u dveří, lapá po dechu a v ruce drží jakýsi sáček. Překvapeně si uvědomil, že uvnitř je dýka, o které mluvili. Nemohl tomu uvěřit.

  „Co si přejete?“ ozval se soudce.

  „Mám další důkaz.“

  „Co je to?“

  „Dýka, kterou se mě otec pokusil zabít. Mohu předstoupit?“

  „Předstupte,“ pronesl soudce a Rich přišel až k němu. Položil dýku v sáčku na stůl a čekal. Soudce kývl na muže zákona u dveří. „Odneste to k analýze. Soud se odebere na poradu, budeme pokračovat za dvě hodiny.“ Klepl paličkou do stolu.

  Rich se otočil a zadíval se na Saye, který ho sledoval nevěřícným pohledem. Usmál se na něj a zdvihl palec na důkaz, že vše bude dobré. Teď už nezbývalo nic než čekat. Rich vyšel na chodbu a posadil se na lavičku. Čas se hrozně vlekl a nemohl ani vidět Saye, kterého odvedli. Byl nesmírně šťastný, že to stihl.

  Začal rázovat po chodbě sem a tam, spočítal dlaždičky minimálně dvacetkrát, než se objevil Sayův otec. „Pojďte dovnitř. Už se bude začínat.“ Rich poděkoval a vešel do síně. Postavil se ke dveřím.

  Dovnitř vstoupil soudce a za ním i porota. „Posaďte se. Soud i porota se po všech pro i proti, po všech důkazech a vyslechnutí svědků usnesla následovně,“ prohodil soudce a kývl na předsedu poroty, který se postavil.

  „Rozsudek pro obžalovaného Saye Hyrmana, obviněného z vraždy Davise Celena je následující…“

  Zbytek Richovi zanikl v bouchnutí dveří, protože nevydržel slyšet znovu tu hroznou větu vinen. Nechtěl to slyšet. Raději vyběhl na chodbu, protože se nemohl dívat Sayova rovná záda, která sice neukazovala žádné emoce, ale on je přesto cítil.

  Znovu rázoval po chodbě. Věděl, že se zachoval jako zbabělec, taky toho už litoval, ale neodvážil se vrátit dovnitř. Za půl hodiny se začali ze soudní síně trousit první lidé. Ničí výraz nenasvědčoval jak to dopadlo. Všechny byli bezvýrazné, bez citu.

  Zachvěl se a couvl do stínu dveří. Čekal až se objeví Sayovi rodiče. Vyšli jako poslední a na jejich tváři se nezračil žádný cit. Jen ten chladný právnický výraz.

  Vyčkávavě se na ně zahleděl. Nic neřekli, jen zavrtěli hlavou. Zůstal stát jako zkamenělý. Znamená to, že ho nezprostili obžaloby? Znamená to, že to všechno bylo zbytečné? Že se vzdali? Nemohl tomu uvěřit. Přeci musí existovat spravedlnost.

  Měl chuť křičet, řvát, plakat, ale ani jedno nedokázal. Jen tam stál v němém úžasu a hleděl do již prázdné soudní síně.

  Náhle mu někdo položil dlaně na oči a on ztuhnul. Nevěděl kdo by to mohl být, kdo by si z něj tropil tak kruté žerty. Vždyť Say…

  „Kdo je to?“ zaslechl ten milovaný hlas a kdyby ho Say neobjal kolem pasu svezl by se k zemi, protože se mu podlomila kolena. Otočil se mu v náručí a tentokrát nechal slzy volně stékat po tváři.

  „Sayi,“ vydechl. „Ale jak…“

  „Zbavili mě obvinění. Tvá dýka to zachránila. Většina porotců se shodla na tom, že to byla sebeobrana. Jsem volný, Richi.“

  Setřel mu slzy z tváří a jemně ho políbil. „Děkuji ti, zlato,“ zašeptal a Rich jen zavrtěl hlavou. Začal ho hladit po tvářích, aby se ujistil, že je opravdu tady, s ním, v pořádku a volný. „Je po všem, Richi,“ usmál se a políbil ho do dlaně.

  Rich se mu vrhl kolem ramen a poprvé za dlouho dobu se skutečně úlevou rozesmál. Say se s ním radostně zatočil kolem a políbil ho do vlasů. „Jdeme domů, Sayi,“ prohodil Rich a chytil ho za ruku. Společně vyšli před budovu, kde čekala hromada novinářů. Avšak jim už to bylo jedno.

  Stál nehybně jako socha a pozoroval usmívajícího se mladíka. Byl na hřbitově a po nekonečně dlouhé době opět viděl fotku svého bratra. Myslel si, že bolest už je menší, že už to tolik nebolí, ale přesto, když viděl Kennetha na fotce, cítil jak se jeho srdcem opět prohnala ledová vichřice.

  Say stál poblíž a sledoval jak bojuje svůj vnitřní souboj. Přešel k němu blíž a položil mu ruku na rameno. Rich k němu otočil hlavu a zadíval se na něj. Maličko se pousmál a políbil ho na hřbet ruky. Say ho zezadu objal a nechal ho ať se o něj opře. „Miluji tě, Sayi,“ zašeptal a otočil se mu v náruči. Zadíval se mu do očí. Nechtěl slyšet žádnou odpověď. Věděl, že to Sayovi ještě stále dělá problémy. Věděl, že to jednou uslyší, tak proč naléhat. Důležité bylo, že byli spolu. Stoupl si na špičky a lehce ho políbil.

  Pak se opět otočil a vymanil se mu z objetí. Poklekl na jedno koleno a položil na hrob svého bratra přesně dvacet osm bílých růží. Dnes měl totiž Kenneth narozeniny. Bylo by mu dvacet osm let.

  Natáhl ruku a pohladil tu milovanou tvář. „Mám tě rád, brácho,“ zašeptal a vstal.

  Say ho objal kolem pasu a společně opustili hřbitov.

  už je to dávno brácho chtěl bych vrátit čas

 otevřít bránu nebeskou a vzít tě mezi nás…

Konec