Věnováno LoWe, Bee, Kat a Muraki-sensei. :) 

Vítej do dalšího rána, pomyslí si, když si stoupne k oknu a zadívá se na východ slunce. Je léto, člověk by měl spát do dvanácti a on už straší od pěti. Prohrábne si ještě ze sprchy zvlhlé vlasy a povzdechne si. No co, spát už stejně nebude. Rychle se tedy oblékne a potichu se vykrade z domu. Asi by těžko vysvětloval, že se jde jen projít, aniž by v tom otec neviděl něco úplně jiného.

  Venku se zhluboka nadechne a na tváři mu, přes veškerou špatnou náladu, vytane úsměv. Je nádherné cítit vůni moře, vidět azurově modré nebe a smět si dovolit jen tak lenošit. Neodolá a sundá si boty. Zvesela se brodí pískem, který je sice studený po uplynulé noci, ale jemu to nevadí. Naopak. Trochu to zmírňuje ten pocit ptáka ve zlaté kleci. Neodolá a začne si pískat.

  Zastaví se a zadívá se na končící východ slunce, které se právě syčivě probouzí ze spánku. Nechá se polaskat prvními paprsky a na tváři se mu objeví úsměv. Rozhlédne s kolem a zahlédne jakousi postavu na molu v dálce. Vypadá to, že nebudu jediný ranní ptáče, pomyslí si. Opět se dá do chůze. Slunce pomalu prohřívá studený písek svým teplem a jemu je volně na duši.

  Ani si neuvědomuje, že se podvědomě přibližuje k neznámému. Ale zvědavost je moc silná. A navíc má pocit, že ho k němu cosi až magického přitahuje. Pohodí hlavou a zastaví se jako by vrostl do země. Je mu jasné, že se musí vrátit domů dřív, než se celý dům probudí. Nechce radši ani pomyslet, co by se stalo, kdyby otec zjistil, že byl pryč. A hlavně tak brzy ráno.

  Zastaví se nedaleko toho muže a zadívá se stejným směrem jako on. Slunce se pomalu zvedá z hlubin moře a jediné co se na to dá říct je nádhera. Pousměje se. „Nádhera, že?“ zvolá náhle neznámý a on sebou trhne. Otočí se k němu a na okamžik strne. Jeho oči ho naprosto zhypnotizují a on od něj není schopen odtrhnout oči. Nakonec s veškerým sebezapřením, které v sobě najde, přikývne. „Jo to teda jo,“ souhlasí.

  Utápí se v těch zelenohnědých hloubkách a není schopen už nic dodat. Je mu jasné, že si o něm ten mladík na molu, nyní když se k němu otočil zjistil, že je mladší než si myslel, musí myslet, že je malomyslný. Přesto se však ani nehne.

  Ten pohled modrošedých očí, které teď připomínají rozbouřené moře mu není nepříjemný. Nečekal, že tady bude ještě někdo další. Chtěl si jen vychutnat východ slunce. Ani za milion by ho nenapadlo, že tady narazí na takovýho krasavce. A že hezký byl o tom se nedalo pochybovat. Ještě se na něj maličko pootočí, aby ho lépe viděl. Blond vlasy má střižené na krátko, přesto mu spadají do čela, jak mu je vítr cuchá. Je opálený, ve tváři má lehký dolíček od smíchu, rty smyslně vykrojené. Je vytáhlý a hodně hubený, ale přesto se mu líbí. Je jiný. Náhle má nutkavou touhu shrnout mu spadlý pramen vlasů z čela. Raději se uklidní a dál ho nehnutě pozoruje.

  Uvědomuje si jeho upřený pohled i to, že ho během jednoho okamžiku přezkoumal jako pod mikroskopem. Taky by si ho rád prohlédl, ale nenašel k tomu sílu. Stále ho hypnotizovaly ty oči. Cítil jak se uvnitř chvěje a raději se nesnaží přijít na to, čím to vlastně je. Chce něco říct, ale nemůže. Jako by mu slova odumřela někde na cestě z hrdla ke rtům. Zhluboka se nadechne, ale nepomůže to. Stále cítí to chvění, tu nutkavou potřebu… Čeho vlastně?

  Zděšeně si uvědomí, kam to míří jeho myšlenky. Rychle se proto otočí a rozběhne se pryč. Cítí pohled neznámého v zádech, ale to ho nepřinutí zastavit. Spíše naopak, rozběhne se ještě rychleji. Konečně celý udýchaný doběhne domů a vpadne dovnitř. Vysíleně se opře o dveře a zhluboka oddechuje. „Kde jsi byl?“ ozve se ledový hlas jeho otce. Ajaj, pomyslí si. Tohle se bude hodně blbě vysvětlovat, když si uvědomí, že jeho digitální hodinky právě pípli sedmou hodinu ranní.

  „Kde jsi byl?“ opakuje. Jen zavře oči a musí pevně stisknout rty, aby nezasténal. Nakonec se však přeci jen na otce zadívá. „Jen jsem nemohl spát, tak jsem se šel projít po pláži,“ odpoví na jeho otázku. Dle otcova pohledu je mu jasné, že odpověď je nevyhovující. Následuje ho tedy do pokoje, kam vyrazil. „Posaď se, Richi,“ vyzve ho a on poslechne. „A teď mi všechno hezky řekni. Kde jsi byl, přesně, proč, s kým a jak dlouho. A žádné vytáčky, jak jsi zvyklý,“ pronese přísně.

  Mladík pokrčí rameny a dá se do řeči. „Byl jsem venku na pláži, protože jsem se probudil brzy a už se mi nechtělo spát. Byl jsem přesně na pláži, nevím jak dlouho, protože jsem to nestopoval,“ pronáší mírně výsměšně a vidí, jak se na něj otec mračí, ale nemůže si pomoct. Uhne pohledem a raději pokračuje. „Nebyl jsem tam s nikým, jen…,“ prudce se odmlčí. „Jen?“ ozve se po delší odmlce otec. „Potkal jsem tam jednoho kluka. Vypadal mile,“ pronese neochotně.

  Ve chvíli, kdy uvidí otcův výraz, je mu jasné, že udělal obrovskou chybu. Jeho otec se totiž zhluboka nadechl a začal svou přednášku, kterou Rich už dlouho neslyšel. (Hm… Naposledy včera večer?) „Co jsem ti říkal, Richi. A to už několikrát. (Přesně dvatisícesedmsetpětkrát, Rich si to soukromě počítal.) Nesmíš se bavit s chlapci. Jsou špatní a mohli by ti ublížit. Navíc konají smilstvo. A kdyby jen obyčejné. Oni ho páchají spolu. Kdo to kdy viděl, aby dva kluci byli spolu?! Proto se smíš bavit jen s děvčaty,“ odmlčí se, aby se zhluboka nadechl.

  Rich využije toho okamžiku, aby se ozval. „Tati, kolikrát ti to mám říkat?! Ne všichni kluci jsou homosexuálové, jak si to zřejmě myslíš,“ pronese tiše. Vzápětí toho sice pod jeho sžíravým pohledem lituje, ale už ho nebaví to pořád poslouchat. Není mu pět, sakra! „Richi. Jsi mladý tomu nemůžeš rozumět. Navíc jsi velice pohledný mladík, jistě po tobě šílí dívky, ale bohužel i chlapci.“ Po tomto konstatování se jeho syn začervená. „To není pravda.“

  „Opravdu? Podle tvých červených tváří to tak nevypadá. Nechceš mi říct, že už jsi zhřešil s chlapcem, že ne? To bych tě musel velice přísně potrestat. Takže mě prosím poslechni a nepřidělávej mi starosti. Dělám to pro tebe. Chci tě jen uchránit skandálu a bolesti.“ Ze schodů nad nimi se ozve potlesk. „To se ti povedlo, otče,“ poslední slovo znělo všelijak jen ne uctivě. Avšak Richovi se rozzáří oči. „Ahoj Kennethe,“ zvolá. Mladík na schodech se na něj usměje. „Ahoj, bráško. Divím se, že si to od toho homosexualoga necháš líbit.“

  Kenneth byl o sedm let starší než Rich. Ačkoliv se smál, v jeho očích byl smutek. Ale pro Riche to byl velký bráška, který by přepral i draka. Jenže již několik let mezi Kennethem a jejich otcem panoval chlad. A z Kennethovy strany i výsměch, jak opět potvrdil.

  Naneštěstí, nebo naštěstí?, se za ním objevila Lucy Cellenová, jejich matka. „Ach ne,“ zasténala. „Neříkej mi, že to zase udělal, Richi,“ prohodí. Mladík se usměje. „Odhadla jsi to přesně, mami,“ odvětí. „Davisi,“ osloví svého manžela a zavěsí se do staršího syna. Společně začnou sestupovat dolů. „Nech Riche chvíli vydechnout. Nemůžeš mu pořád řídit život. Už mu není pět let.“ Přesně to jsem si myslel taky, mami. Choť se na ní však tvrdě zadívá. „S chlapci se prostě bavit nebude a hotovo!“ Do hovoru se opět vloží Kenneth. „Jistě. Prostě ho úplně izoluj od ostatních. Všechno je lepší než kdyby se tvůj syn mohl zamilovat do jiného muže. A to přeci ty, velký zastánce heterosexuálů, nemůžeš dopustit, že?“

  Richovi to náhle všechno přišlo líto. Tohle se u nich doma totiž odehrávalo denně. Již dávno si ho všichni účastníci diskuze přestali všímat. Proplížil se tedy kolem nich a se svěšenou hlavou vyběhl schody. Nevšiml si proto, že se za ním Kenneth smutně dívá.

  Zabouchl za sebou dveře pokoje a padl na postel. Už ho to nebavilo. Stal se prostředníkem sporů a to ho unavovalo. Několikrát si domů přivedl slečnu, ale nikdy jim to dlouho nevydrželo. Otec tvrdil, že to jen nebyla ta pravá, ale on si to nemyslel. Rich se domníval, že příčinou byl právě otec. Ten totiž neodolal, aby se pokaždé nevyptával, zda se jeho syn nebaví s chlapci. Když někdy vyšlo najevo, že ano čekala ho potom ostrá hádka. Většinou nebyl Kenneth nebo matka doma, aby se do „diskuze“ nemohli zaplést.

  Rich si povzdechl a vstal. Přešel k oknu. Jeho pohled samovolně zabloudil k místu, kde stojí malé molo. Ze svého pokoje měl jako jediný perfektní výhled na pláž. I když by ho na tu dálku nemohl vidět, byl si téměř jistý, že tam neznámý již není. Prohrábne si vlasy, protože je zmatený. Čím víc mu otec zakazoval stýkat se s vrstevníky, tím víc potom toužil. Jenže ve škole to nešlo. Tam byl podplacený kde kdo, aby Cellenovi nejstaršímu dával echo. A proto se Rich uzavřel do sebe a pro mnohé se stal outsiderem.

  Povzdechne si a opře si čelo o sklo. „Neber si to tolik k srdci, bráško,“ zaslechne Kennetha. Maličko sebou trhne, protože si nevšiml, že vůbec přišel. „A co jako?“ optá se jakoby nic. Starší z nich si sedne na postel. „Nehraj si na pitomečka. Vidím na tobě, že tě něco žere. Tak co to je?“

  Rich se k němu otočí. „Víš, že mě někdy pěkně štve, že jsi tak inteligentní?“ optá se se smíchem. Kenneth si prohrábne vlasy. „Nejsi první, kdo mi to říká,“ prohodí frajersky. Rich to nevydrží a rozesměje se. I Kennethovi na rtech hraje lehký úsměv. Avšak jeho oči nevidí bratra…

  „Kenne?“ zaslechne jakoby z dálky povědomý hlas. Zatřepe hlavou, aby vzpomínky zahnal do kouta. Už dávno si zakázal vzpomínat. „Kenne?!“ Rich s ním zaklepe. „Nemusíš mě naklepávat jak řízek,“ prohodí. „Já tě přeci slyším,“ dodá. „Nevypadal jsi tak,“ zkoumavě si ho prohlíží. „Jen jsem se zamyslel. Co tě teda žere?“ odvede šikovně řeč jinam.

  Rich si ho stále prohlíží. Před chvíli vypadal jako ten starý Kenneth. Ten, který zmizel před deseti lety. Na rtech mu hrál lehký úsměv, v očích zasněný trochu smutný výraz. „Nic. Jen se trochu nudím, když mi skončila škola,“ odpoví obratnou lží na bratrovu otázku. Kenneth umí odvést pozornost, Rich zase lhát. Je vidět, že mu to moc nevěří, ale evidentně se v tom nechce šťourat. „Dlouho jsme nikde nebyli, co Richi?“ ozve se po chvíli.

  Světlovlasému mladíkovi se zableskne v šedomodrých očích. „To teda ne. Vyrazíme večer?“ ptá se dychtivě. Kenneth kývne. „Jasně. Ale teď by ses měl jít dolů najíst, než z toho mámu ranní mrtvice. Bojí se o tebe. A ostatně není jediná,“ prohodí a odejde. Venku se opře o dveře a nechá klesnout víčka. Před vnitřním zrakem mu na okamžik problesknou zelené oči a široký úsměv. „Ne,“ vydechne a rychlým krokem vyrazí pryč. Musím na vzduch.

  Na schodech se potká s otcem. Prošel by kolem něj bez povšimnutí, kdyby nepromluvil. „Jdeš za nějakou děvkou, Kennethe?“ pronese se stejným výsměchem jako on sám dnes ráno. Na okamžik se zastaví uprostřed kroku a zatne zuby, až ho zabolí čelist. „Ne,“ pronese klidně a na setinu vteřiny se na něj zadívá, aby pak pokračoval, „za gigolem.“ Seběhne schody a už je v hale, když uslyší otcovo: „KENNETHE!“

  Aspoň to, že toho zarputilého odpůrce „buzíků“, jak otec říká homosexuálům, nakrknul mu trochu zvedlo náladu.   

  Rich sledoval bratra, který se objevil dole na pláži. Už dlouho věděl, že Kenneth skrývá nějaké tajemství. Nevěděl jestli je strašné, smutné či úplně jiné. Jen věděl, že tady prostě je. A že vše začalo před deseti lety. Měl svého bratra velice rád. Nebyl pro něj jen bratrem, ale i přítelem, otcem a vzorem v jednom. Jenomže tehdy byl moc mladý, aby chápal, že se změnil. Nyní už bylo příliš pozdě. Pro něj i pro Kennetha. Cítil to.

  Odpoutal se od okna a vyrazil dolů do jídelny. Nechtěl matce přidělávat starosti. Věděl, že ji ta otcova „posedlost“ homosexuály trápí. „Slyšel jsem, že tady na mě někde čeká výtečná snídaně,“ prohodí, když stojí uprostřed provoněné kuchyně, protože jídelna zela prázdnotou. „Mohla byste mi říci kde, dobrá dušinko?“ zamrká na matku. Ta jen zavrtí hlavou a zasměje se. „Samozřejmě, milý pane, posaďte se tady prosím,“ ukáže na jednu z židlí.

  Pohodlně se usadí a poslušně čeká. Upírá na matku psí pohled a občas toužebně štěkne. Ví, že se chová jako idiot, ale chtěl vidět na matčině tváři úsměv. A celkem se mu to dařilo. Za chvíli už se láduje míchanými vajíčky se slaninou a zapíjí to pomerančovým džusem. „Co se chystáš dnes dělat?“ optá se ho po chvíli.

  Pokrčí rameny. „Ještě nevím. Asi se půjdu podívat do města, abych byl mezi lidmi. Už jsem doma týden a ani jsem nebyl pořádně venku,“ povzdechne si. Do mysli se mu opět vkrade onen neznámý z pláže. Do posledního detailu si vybavil rysy jeho tváře. Trochu delší tmavohnědé vlasy svázané v culíku, zelenohnědé oči, ve kterých se odrážel úsměv hrající na rtech. Rich si o sobě vždy myslel, že je celkem vysoký, ale on byl ještě o hlavu vyšší než on sám, postavu měl samý sval, opálenou pokožku… „Richi, posloucháš mě vůbec?“ pronikne mu domysli matčin hlas. „Promiň, zamyslel jsem se. co jsi chtěla?“

  „Ptala jsem se tě na Kennetha. Je nejvíc s tebou. Dělám si o něj starosti. Je prakticky jen s tebou a když nejdete spolu ven, tak je téměř pořád doma. Už dlouho jste nikde nebyli,“ pronese smutně. Rich sleduje stíny, které se jí vkradly do očí a ví, že to nejsou jen starosti. Ví, že ona ví to tajemství, které bratr ukrývá. Ale nehodlá se vyptávat. Pokud bude Kenneth chtít řekne mu to sám. „Neboj se, mami. Zrovna dneska jdeme ven.,“ ujistí ji. Vstane od stolu, políbí ji na tvář a zmizí z kuchyně. Přes své tvrzení, že půjde ven se nakonec vrátí do svého pokoje a pustí si hudbu.

  Vezme si knihu, kterou má rozečtenou a lehne si na postel. Začte se do děje a nechá se odnést na křídlech fantazie. Miluje čtení. Když čte neuvědomuje si čas, ani okolí kolem sebe. I hudbu přestal vnímat. Ani si neuvědomil, že hodiny plynou jako paprsky světla. Asi v půlce četby se mu začnou klížit oči a on usne. „Teda bráško, nečekal jsem, že tě tady najdu takhle. Co jsi dělal v noci?“ probudí ho celkem pobavený Kenneth. Trhne sebou a provinile se na něj zadívá. „Promiň, Kenne, usnul jsem,“ omlouvá se spěšně.

  Nyní je to Kenneth, kdo sebou trhne. Něco velmi podobného už jednou slyšel. Okamžitě se však vzpamatuje. „Nic se neděje, je dobře že sis odpočinul. Aspoň neodpadneš hned v prvním kole,“ prohodí pobaveně. „Tak jdeme, ne?“ dodá. Rich vyskočí z postele a rychle na sebe hodí mikinu a bundu. „Jasňačka.“

  V živém rozhovoru opustí dům, aniž by se starali o to, že jejich otec je podezřívavě sleduje z okna. Ale věděl, že jim nemůže nic říct. Už tak se jejich matka trápila. Mladíci zajdou do své oblíbené hospůdky a objednají si pivo. Asi za tři hodiny se Rich jen tak rozhlédne kolem sebe. Neví co ho k tomu přinutilo, ale ve chvíli, kdy mu padne pohled na druhou stranu baru, u kterého seděli, strne. Nesedí tam totiž nikdo jinej, než ten neznámý z mola. Okamžik ho pozoruje, ale pak obrátí pozornost na svého bratra.

  Dobře si všimnul, že ho ten kluk z dneška pozoruje. Viděl ho hned jak se objevil ve dveřích. Nyní si ho nepokrytě prohlížel. Jeho blond vlasy mu lehce spadaly do obličeje, šedomodré oči se upíraly k muži vedle něj. Nevěděl, jak si tím může být tak jistý, ale musel to být jeho bratr. Je možné, že mají trochu podobné rysy. I když musel si přiznat, že jeho spíš zaujal ten mladší.

  Chtěl se k nim přidat, ale zmerčil ho ten druhý a zamračil se na něj. Proto to raději zavrhnul a objednal si další pivo. Však to tady není tak velký, aby ho mohl potkat znovu. Usměje se sám pro sebe a připije tomu staršímu, který ho stále propichuje pohledem. Celkem ho to baví, takhle ho provokovat.

  Kenneth si moc dobře všiml, jak se bratrův výraz změnil, když si všiml toho kluka. Chápal to, protože Rich se bavil výhradně s děvčaty. Vlastně poslední dobou se bavil výhradně s ním a před okolím se uzavřel do sebe. Byl by rád, kdyby si našel kamaráda. Jenže z nějakého důvodu nevěřil tomu, že ten kluk by chtěl jen kamaráda. Všimnul si, že se neznámý zhruba po hodině zvedl a odcházel. Než se však ztratil úplně, vrhl po nich poslední pohled a lehce na Kennetha, který ho stále pozoroval, kývl.

  Rich si zívnul do dlaně. Zamrzelo ho, že toho kluka neviděl odcházet. Sám si nebyl jistý proč tomu tak je, ale prostě to tak bylo. Když se tam podruhé otočil byl pryč. „Jsi unavený? Můžeme jít.“ Podíval se na bratra. Byl rád, že dnes šel s ním. už dlouho se tak dobře nebavil a tipoval, že Kenneth na tom byl stejně. Sice ho trochu znervózňoval pohled toho kluka, ale i tak to byl skvělý večer. Celou dobu cítil, že ho pozoruje. Byl si téměř jistý, že by byli skvělými přáteli. „Jenom trochu. Možná bychom se ale přeci jen měli vrátit. Znáš otce, bude šílet,“ prohodí s pobaveným svitem v očích. I Kenneth se trochu usměje, ale v duchu to v něm vře.

  Nakonec tedy přeci jen zaplatí a neochotně odejdou. Domů se jim zas tak extra nechce, a proto nepospíchají. Nakonec se Kenneth neovládne a přeci jen se zeptá na to, co ho už pěkně dlouho pálí na jazyku. „Kdo byl ten kluk v baru?“

  „Cože?“ vyhrkne Rich, protože byl myšlenkami úplně někde jinde. „Ptal jsem se na toho kluka v baru. Kdo to byl?“ zopakuje trpělivě. Mladší bratr zatěká očima. „Ten z mola,“ pronese neochotně. Nechce se o tom bavit, sám si není jistý proč na něj reaguje takhle. Možná na té teorii o homosexuálech, kterou tolik vyznává jejich otec, něco bude. RICHI!, okřikne se v duchu. Prostě je ti sympatický jen proto, že bys rád měl kamaráda.  

  Kenneth ho pozoruje, ale raději vyhrkne jen: „Aha,“ a dál to nerozebírá. Zná svého bratra a podle jeho pohledu je mu jasné, že je zmatený. Zatracenej otec. Vůbec to nepochopil. Raději na Cellena nejstaršího nemyslí, protože jím opět začíná cloumat vztek. To už ale stojí před domem. Rychle se ovládne a usměje se na Riche. „Určitě by to byl dobrý přítel,“ prohodí a Rich se rozzáří. „Opravdu si to myslíš, brácho?“  

  Kývne. „Jistě. Vždyť kdo by nebyl, když by měl za přítele tebe, ne?“ mrkne na něj a raději zmizí v domě. Tam vyběhne schody a vpadne do svého pokoje. Tam padne na postel a snaží se nevzpomínat, nemyslet, vypnout. Jenže se mu to nedaří. Pronásledují ho zelené oči, na které se snažil zapomenout, aby to nebolelo. A bylo to to jediné, co se mu nedařilo.

  Rich udiveně sledoval rychlé zmizení Kenna. V jeho tváři se zračila bolest a vypadalo to skoro, že on byl ten, kdo ji způsobil. Nebo připomněl. Co se to stalo? Proč se ze života jeho bratra stalo tohle? Zatne zuby a raději také vstoupí do domu. Otec by mohl číhat za dveřmi s brokovnicí a zřejmě by neváhal ji použít, kdyby se nevrátili společně.

  Uvnitř si oddechne, když si uvědomí, že celý dům klidně spí. Vlastně celý ne. Dal by svoje nejnovější boty za to, že Kenneth nespí. Tiše se vyplíží nahoru a zastaví se před bratrovými dveřmi. Lehce zaťuká. „Kenne?“ Nic. „Můžu dovnitř?“

  Žádná reakce. Opatrně tedy otevře a nakoukne do pokoje. Bratr leží na posteli, oči zavřené a klidně oddechuje. Nevěří, že spí, ale chápe, že touží po tom být sám. Tak rád by mu pomohl, ale od jisté doby už to není možné. „Dobrou noc,“ zašeptá tedy a rychle zmizí ve své vlastní ložnici.

  Padne na postel a dá si ruce za hlavu. Spát se mu nechce a tak jen hledí do stropu. Do mysli se mu opět vkradou ty zelenohnědé oči. Trhne sebou. Proč na něj pořád myslím? Tušil proč. Protože ty otcovy přednášky mu začaly lézt na mozek. A čím víc mu to zakazoval, tím víc ho chtěl naštvat, pobouřit, ukázat mu, že ne všichni jsou tak špatní jak si myslí.

  Když mu hodinky pípnou třetí hodinu ranní, vzdá to a s povzdechem se vyhrabe z postele. Tiše se proplíží ven a s úlevným úsměvem proklouzne do temné noci. Poslední dobou ho zachraňovaly od blázince právě tyhle útěky. Seběhne dolů na pláž a nechá si na okraji boty. Pak se jen tak vesele brouzdá studeným vlhkým pískem.

  Očarovaně hledí na hvězdy, které z nebes shlíží na svou krásu v odražených vlnách. I on je tím naprosto okouzlen a nediví se jim, že se stále pozorují. „Snad tě netrápí nespavost?“ zaslechne a trhne sebou. Prudce se otočí a hledí do očí, které ho sem vyhnaly. Nasucho polkne. Je najednou nervózní. Tak dlouho už nemluvil s nikým jiným než s Kennethem. „Možná trápí,“ rozváže se mu nakonec po chvíli trapného ticha jazyk. „A co tebe? Nebo se rád jen tak touláš po nocích?“

  „Možná jsem tě sledoval,“ pronese chraptivě. „Možná jsem jen doufal, že přijdeš.“ Riche z toho hlasu zamrazí. „Proč bys to dělal?“ optá se a instinktivně se ohlédne k domu. „Nemusíš se bát, tam všichni spí,“ odvede tak šikovně neznámý řeč jinam. Rich se podívá zpět. Zadoufá, že má ten mladík před ním pravdu. tak rád by spáchal něco, co je otci proti mysli. Asi by se zbláznil, kdyby zjistil, že byl celou noc pryč. A ještě k tomu s klukem.

  Jenže on už měl po krk těch několika zdí u nich doma a přítomnosti jen bratra, který jediný ho chápal. Který jediný chápal jeho touhu po kontaktu s jinými lidmi. S jinými kluky. Měl pořádnou ponorkovou nemoc a jen čekal kdy ten tlak v jeho hlavě vybuchne. Zřejmě by to nebyla moc příjemná podívaná. Zejména pro otce ne. „Co takhle zajít někam na skleničku a trochu si popovídat?“ prohodí ten kluk, jako by mu četl myšlenky. Rich se nerozmýšlí a kývne.

  Za chvíli už sedí v baru a povídají si jako staří známí. Z neznámého je náhle Say Hyrman. Dovídá se, že Say je tady s rodiči na dovolené. Trochu ho to zamrzí, ale stejně si to myslel. Bylo tak příjemné si s ním povídat. V jednu chvíli mu dokonce chtěl prozradit, jak to doma má těžké, ale nakonec se neodváží. Možná by ho tím jen odradil. Už tak bude muset hodně bojovat, aby se s ním mohl přátelit třeba i tajně.  

  Povzdechne si. „Děje se něco?“ optá se Say. Otočí k němu pohled a pousměje se. „Jen jsem si na něco vzpomněl. Nic důležitého,“ prohodí. „Ten mladík, co s tebou byl v baru. To byl tvůj bratr, že?“ pronese trochu nervózně. Kývne. „Ano. To byl Kenneth, on je jediný s kým…,“ prudce se odmlčí. Málem řekl, že je jediný muž, se kterým mu otec dovolí mluvit. I když se domníval, že kdyby to bylo možné zakázal by mu i tohle. „S kým co?“ rýpne si jemně Say.

  Zavrtí hlavou. „To je jedno. Zapomeň na to. Jednou ti to možná řeknu,“ usměje se na něj a objednají si další pivo. Několik hodin uběhne jako voda ve velice příjemné konverzaci. Rich si náhle uvědomuje, co všechno mu chybělo. Nakonec se však musí vrátit domů. Say se nabídne, že ho doprovodí. „Víš to by nebylo moudré. Otec nemá rád, když domů vodím cizí lidi. Ty pro mě teď sice už nejsi cizí, ale otec by to nepochopil.“

  Bylo mu vidět na očích, že mu to tak úplně neuvěřil, ale nic nenamítal. „Uvidíme se?“ zeptá se tiše. Rich by mu rád řekl, že ano, ale má strach z toho co se odehraje dnes doma. „Já nevím,“ vydechne nakonec popravdě. Say se na něj usměje. „Uděláme domluvu ano? Každé ráno budu za svítání čekat na tom molu. Pokud budeš moci a bude se ti chtít přijď tam. Budu čekat vždy přesně hodinu.“

  Rich nadšeně souhlasil a rozloučili se. Pak se se špatnou předtuchou vydal domů. Moc se mu nechtělo, protože už teď věděl, že budou problémy. Nebyl sice úplně na „šrot“, ale alkohol mu hodně stoupl do hlavy a on si nebyl jistý jestli bude schopen uvažovat. A Kenneth se ho možná taky nezastane.

  Konečně stanul před domem a zhluboka se nadechl. Vzhůru do jámy lvové, pomyslí si s křivým úšklebkem, jako už mnohokrát předtím. Opatrně sáhne na kliku a tiše proklouzne dovnitř. Je tu až podezřelé ticho, pomyslí si. Náhle však před ním stojí zamračený otec a mírně vyděšená matka. Po bratrovi není ani stopy. „Kde jsi byl?!“ osočí se na něj Davis.

  Povzdechne si. „Venku s Kennethem,“ prohodí zkusmo. „To se mi nepokoušej namluvit. Kenneth je nahoře a spí.“ Aha, tak proto tu není, pomyslí si. „Prostě jsem se byl projít,“ zkusí to znovu. „Celou noc jsi se jen tak procházel, ano? Přestaň si se mnou hrát Richi a koukej mi říct, kde jsi byl!“ Tohle už není otázka, ale rozkaz.

  Ještě chvíli uvažuje jestli má jít s pravdou ven. Nakonec usoudí, že to tak bude nejjednodušší. „Byl jsem venku s tím klukem, co jsem potkal na pláži,“ pronese jedním dechem. Nestihne se vzpamatovat a už mu na tváři přistane pořádná facka. Nevěřícně hledí na rozzuřeného otce. Ještě nikdy ho neuhodil. A on ještě nikdy necítil tak nutkavou touhu se mu vzepřít. „Proč všechny házíš do jednoho pytle?! Všichni nejsou takový jako si myslíš! Každý normální kluk se může bavit s jinýma. Jenže já nikdy nebyl normální, že? Protože nemám normálního otce. Jsi paranoik, který všude kolem sebe vidí bandu komoušů, kteří nemyslí na nic jiného než jak se spolu vyspat! Proč už si konečně neuvědomíš, že nežijeme ve středověku? Že je tady svoboda, kterou ty a mnozí ostatní neuznávají? A i kdybych miloval kluka je to snad moje věc! Jsem už dospělý a je to můj život!“ to už křičel.

  Na tváři mu přistál další políček. Nic neřekl, jen se protáhl kolem rodičů a vyběhl schody. Tam se na okamžik střetl s Kennethovýma očima, a pak se zabouchl v pokoji. Už toho na něj bylo moc. Plácl sebou na postel a zavřel oči. Ani si neuvědomil, že brečí, dokud mu jedna chladná slza nesklouzla na krk. Nebrečel však lítostí, nýbrž zlostí. V tuhle chvíli nenáviděl celou svou rodinu. Proč ho prostě nenechají být?! Ani jeden z nich nechápe jeho pocity, jeho osamělost a bolest.

  Vztekle praští do polštáře a setře si slzy. A v tu chvíli se rozhodne. Bude se se Sayem vídat, i když se to jeho otci nelíbí. Chce si udržet přítele, alespoň jedno jediné léto, aby okusil přátelství.

  Ačkoliv bylo teprve několik málo hodin po poledni, zavřel oči a usnul. Nemohl se dočkat svítání a navíc ho spor s otcem unavil. Věděl, že vyhrál bitvu, ale rozhodně nevyhrál válku. Ještě proběhne mnoho bitev a možná z nich nevyjde vítězně, ale rozhodně se nevzdá.

  Probudí se půl hodiny po svítání. Rychle se oblékne a vytratí se z domu. Říkal, že počká hodinu, ale přesto se ho zmocní strach, že tam nebude. Přidá do kroku, pak už běží. Doběhne k molu, ale nikde ho nevidí. Zklamaně svěsí ramena. Takže tu není. „Nemyslel sis doufám, že jsem odešel?“ ozve se za ním pobavený hlas.

  Prudce se otočí a dívá se do jeho usměvavých očí. Pak velice pomalu zavrtí hlavou. „Slíbil jsi to přeci, ne? A přátelé svoje sliby plní, že? Jsme přátelé?“ Say přikývne a usměje se. „Jistě, že ano. Jsme přátelé. A vždycky tady budu.“

  Say si ho bedlivě prohlédne, a pak si ho natočí tváří k sobě. „Co se ti stalo?“ optá se, ale vyzní to spíš jako zavrčení. Rich se posadí na do písku a obejme si kolena. Nejprve začne vyprávět jen zdráhavě, ale nakonec ze sebe vychrlí téměř všechno. Od situace v rodině, až po tu svojí vlastní. Řekne mu i o tom, jak jeho otec nenávidí homosexuály a zakazuje mu přátelé. Po celou dobu jeho vyprávění Say mlčí s neproniknutelným výrazem ve tváři.

  Když Rich skončí, otočí se k němu a čeká odsouzení. V jeho očích se však blýská pochopení. „Musíš to mít těžké,“ prohodí tiše. mladík jen kývne. „Jestli se dozví, že jsem byl s tebou asi z toho bude další problém,“ povzdechne si. „Nedozví se to, pokud mu to sám neřekneš,“ ujistí ho. „Nebo pokud se nenajde někdo, kdo mu to řekne,“ dodá ještě. „Není kdo. Nezajdeme se někam pobavit. Už mě nebaví ty věčně chmurné myšlenky.“

  Say kývne a vyskočí na nohy. Pak mu podá ruku a pomůže nahoru i jemu. Ignoruje mrazení, které jím projede. Je mu jasné, že by ho tím jen vyděsil. Vyděsil by ho pravdou a to nechtěl. Byl to skvělý kluk a rozhodně si zasloužil vědět pravdu, ale ne teď. Ještě není čas. Ale určitě mu to řekne. Časem.

  Skončili v jedné herně, kde se vyřádili jako malé děti. Hráli různé střílečky proti sobě, ale i logické hry, kde se jeden druhého snažil trumfnout. Nakonec vyšli rozesmátí ven a stavili se na zmrzlině. Bylo teplo, takže jim přišla vhod jako osvěžení. Vyváděli jako malé děti v příboji vln, když se vrátili na pláž. Nakonec se Rich podíval na hodinky. Deset dopoledne. Byli spolu přes pět hodin. To bude otec zuřit. „Budu muset jít,“ prohodí tiše. Say jen přikývne, protože teď už ví, že mu nemůže bránit. „Jistě. Uvidíme se tedy zítra?“ optá se.

  Rich jen kývne a rozběhne se k domu. Je mu jasné, že je nikdo nemohl vidět, pokud nebyl v jeho pokoji, o čemž pochyboval. Ani se nesnaží proklouznout tiše, protože ví, že to stejně nebude mít cenu. Jen dumal nad tím, jak vysvětlí, kde celou dobu byl. Sotva za sebou zavřel dveře stalo se přesně to, co očekával. Stál tam otec s přísným výrazem ve tváři. „Kde jsi byl, Richi?“ zeptá se chladně.

  Mladíkovi v očích zahoří oheň vzdoru, ale sklopí poslušně hlavu. „Byl jsem se projít a úplně jsem zapomněl na čas. Víš, včera jsi mi dal podnět k přemýšlení a možná máš pravdu,“ pronáší a doufá, že není poznat jak se v duchu směje. Zřejmě ne. „Potěšil jsi mě, Richi,“ prohodí jeho otec a odejde. Mladík si oddechne. Náhle ho zasvrbí v zátylku a on zvedne hlavu. Na schodišti stojí Kenneth a rozhodně nevypadá přesvědčeně. V očích mu plane téměř výsměch. Pokrčí rameny a kývne na něj.

  Pak se otočí a opět zmizí venku. Tentokrát si ale sedne na schody na verandě a jen pozoruje pláž. Sem moc turisti nechodili, protože to bylo celkem odlehlé a všude daleko, ale jemu to tak vyhovovalo. Aspoň měl čas přemýšlet. Podepřel si rukou bradu a zadíval se před sebe. Byl rád, že to dokázal takhle zahrát. Ačkoliv mu bratr nevěřil, věděl, že to otci neprozradí. Věděl, že by to chápal jako zradu. Pousměje se. Už se těšil na zítřek. Byl rád, že prázdniny teprve začali, protože se bál, že to skončí moc rychle. Takhle měl jistotu, že mají před sebou dva měsíce.

  Slyšel jak se otevřely dveře, ale neotočil se. Vedle něj si kdosi sedl. „Nevěděl jsem, že umíš tak přesvědčivě lhát,“ ozve se posměšný hlas jeho bratra. Mírně sebou trhne. „Já taky ne,“ odvětí. „Byl jsi s tím klukem?“ optá se. „Jo, vadí ti to snad?“ zabručí. „Mě ne, ale otci by mohlo až na to přijde.“

  „Nepřijde!“ zavrtí zarputile hlavou. „Dlouho to tajit nebudeš moct.“ Pokrčí rameny. „Tak ať.  Nevzdám se toho přátelství. Navíc bude trvat jen chvíli. Do konce prázdnin.“

  „Co když  v tobě nevidí jen přítele?“

  Otočí k němu hlavu a zadívá se mu do očí. „Proč si to myslíš?“ zeptá se tiše. „Nevím. Prostě mi to tak přišlo, když jsme byli v tom baru. Ale to taky mohlo být následkem alkoholu,“ usměje se na něj. Nechce svému malému bráškovi brát iluze. Dobře, tak už tak malý není, ale pro něj bude stále dítě, i když je mu dvacet. „A jak jste se teda dneska měli?“ prohodí nakonec, protože je celkem zvědavý.

  Následujících deset minut si vyslechne, jak si spolu užili samou legraci. Byl rád, že je Rich šťastný, i když je to na chvíli. I on byl kdysi takhle šťastný. Ale jen okamžik. Pak se všechno zhroutilo. Dost! Nemysli na to!, přikazuje sám sobě. Už je to pryč. Ale nikdy to nepřebolí…

  Usmál se. „Jsem rád, že si spolu rozumíte,“ ozve se nakonec. „Nechceš jít někdy s námi ven? Byl bych rád, kdybyste se poznali. Tolik jsem mu o tobě vyprávěl.“ Kenneth se na dlouhou dobu odmlčí. Už dlouho nebyl venku s nikým jiným než s Richem nebo sám se sebou. „Proč ne? Tak kdy? Můžeme říct, že jdeme ven spolu a ty mu můžeš říct kdy a kde.“

  Rich ho impulzivně obejme kolem ramen. „Díky, brácho,“ zašeptá. Poplácá ho po zádech. „Nemáš zač, mrňousi,“ prohodí s úsměvem, když cítí jak se při tom oslovení naježil. Nakonec spolu zmizí uvnitř. Celý den proběhne celkem klidně, protože otec evidentně uvěřil, že Rich se se Sayem opravdu již neviděl.

  Matka tomu zřejmě nevěřila, ale nic neřekla. Ostatně ona také nesouhlasila s chováním svého manžela. Nakonec se Rich opět zavřel v pokoji a četl svou oblíbenou knihu. Nevěděl, co jiného má doma dělat, když ven se mu nechce samotnému a nemá jak kontaktovat Saye. Ani si neuvědomí, že čas běží tak rychle. Než se naděje hodiny kdesi v domě odbijí půlnoc.

  Překvapeně sebou trhne a zhasne lampičku vedle postele. Musí se přeci probudit brzy. Usne s úsměvem na rtech.

  Následujících několik dní probíhá v poklidné atmosféře. Doma se mu daří tajit přátelství se Sayem, Kenneth si s jeho novým kamarádem očividně rozumí a on je naprosto spokojený. Dnes se má opět tajně, jako vždy, sejít se Sayem. Je vzhůru už hodinu předem, protože se nemůže dočkat.

  Nikdy ho nenapadlo, že by mohl mít takového přítele. Rozuměli si a vždycky si užili hodně legrace. Už dlouho se takhle dobře nebavil. Konečně se objeví první paprsky slunce a on vyběhne z domu. Sedne si k jedné písečné duně a čeká až se Say objeví. Jenže uběhne domluvená čekací lhůta, což je hodina a mladík stále nikde. Rich je z toho zmatený a smutný.

  Po další půl hodině se tedy zvedne a vrátí se domů. Možná mu do toho jen něco přišlo, pomyslí si a snaží se udržet si dobrou náladu, aby doma neměli nějaké podezření. Jenže před Kennethem se mu to utajit nepodaří. „Co se stalo, Richi?“ optá se ho sotva se zavře v pokoji. Zvedne k němu oči a pokrčí rameny. „Nic,“ prohodí klidně. „Nezkoušej to na mě, brácho. Myslíš, že tě neznám dost dlouho? Nezapomínej, že jsem ti vyměňoval plínky!“

  Rich se proti své vůli usměje. „Opravdu se nic nestalo. Jen…,“ prudce se odmlčí. „Jen?“ optá se ho bratr jemně. „Say dnes nepřišel,“ vyklopí nakonec a Kenneth si ho pátravě prohlídne. „Richi?“ ozve se po chvíli ticha. „Jo?“ zabručí. „Co přesně cítíš k Sayovi?“ Mladík sebou trhne. „Proč se na to ptáš? Je to můj kamarád a mě akorát mrzí, že nepřišel na domluvenou schůzku. Je to jako bychom šli do kina a on na to zapomněl.“

  Kenneth dlouhou dobu mlčí a jen si ho pátravě prohlíží. Nakonec přikývne a rozcuchá mu vlasy. „Dobře. Teď ti to můžu říct,“ prohodí. Mladík se na něj tázavě zadívá. „Včera jsem mluvil se Sayem. Řekl mi něco, co hodlá říct i tobě. Dnes tě vyzvedne tady. Neboj se otec nebude doma,“ ujistí ho, když si všimne jak sebou mladík trhnul. „Takže ho očekávej tak ve dvě hodiny odpoledne,“ usměje se na něj a odejde z pokoje.

  Rich se zadumaně dívá na zavřené dveře. Proč to Say řekl nejdřív Kennethovi a teprve pak se to chystá říct mě?, diví se v duchu. Co to může být? Ale ať si láme hlavu jakkoli nemůže na to přijít.

  Z přemýšlení ho vytrhne až zaklepání na dveře. „Dál!“ zavolá a čeká kdo se objeví. Že by Kenneth? Má co dělat, aby neprotáhl obličej, když uvidí otce. „Co je?“ optá se. „Jedu dnes odpoledne pryč a napadlo mě jestli bys nechtěl jet se mnou,“ prohodí. Mladík pokrčí rameny. „Je mi líto, ale už mám něco domluveného s Kennethem.“

  Otec se zamračí, ale nic na to neřekne. „Dobře tedy,“ pronese a odejde. Rich na to za chvíli zapomene a nedočkavě počítá hodiny, které zbývají do jeho setkání se Sayem. Přejde k oknu a zadívá se na pláž. Doufá, že přijde tudy, protože ho jinak neuvidí.

  Náhle zaslechne, jak dole bouchnou dveře. Otec odešel usměje se. Asi v půl druhé ho zaujme jiný zvuk. Zní to jako motorka, ale není si tím jistý. „Richi!“ zavolá na něj Kenneth a on vyběhne z pokoje. Pak se vyřítí z domu a oněmí, když uvidí Saye na černo-žluté Kawasaki ve stejnobarevné kombinéze. „Chytej,“ usměje se na něj a hodí mu helmu. Rychle ji zachytí a sedne si za něj. Obejme ho kolem pasu a téměř se zachvěje při doteku jeho horkého těla.

  Vyjedou z města a Say přidá na rychlosti. Rich se k němu musí přitisknout ještě víc. Snaží se nevnímat chvění, které probíhá jeho tělem, ale moc se mu to nedaří. Co se to se mnou děje? Je zmatený a nechce si přiznat, že by po něm toužil. Jenže to jak jeho otec pořád mluvil o tom, jak špatné je být homosexuál… Zakázané ovoce přeci chutná nejlépe.

  Konečně zastaví na odlehlém místě. „Proč jsme tady?“ optá se mladík zmateně. Say se na něj usměje. „Potřebuji si s tebou promluvit a myslím si, že tady to bude nejlepší. Aspoň mi nebudeš moci utéct.“ Rich překvapeně zamrká. Proč bych měl utíkat? Ani si neuvědomí, že to řekl nahlas. „Víš, raději se na to posaď,“ prohodí a ukáže na strom nedaleko od nich. Rich se tedy usadí a pohodlně se opře o kmen. Pak se na Saye tázavě zadívá.

  Ten se zhluboka nadechne. „Je tu jedna věc, kterou jsem ti zatajil. Chtěl jsem ti to říct hned, jak jsme se spolu začali víc bavit, ale když jsi mi řekl o situaci v rodině,“ pokrčí rameny. Rich se začne obávat toho, co mu řekne. Neklidně si poposedne, ale nic neřekne a vyčkává. „Já… Jsem gay, Richi,“ zašeptá a sleduje jeho reakci.

  Mladík sebou maličko trhne, ale i nadále mlčí. Vyrazilo mu to dech, to nemohl popřít. Ale aspoň si konečně mohl vysvětlit ten podivný lesk v jeho očích, kdykoliv se ho dotkl. Say sklopí hlavu. „Měl jsem ti to říct hned,“ prohodí. Rich se pousměje a natáhne ruku. Položí mu dlaň na tvář a přinutí ho se mu podívat do očí. „Myslíš si, že s tebou přestanu mluvit, když zjistím jakou máš orientaci? Nejsem můj otec, abych soudil lidi podle toho komu dávají ve vztahu přednost,“ šeptne.

  Say se pod dotekem jeho prstů zachvěje. „Co když v tobě, ale vidím víc než přítele?“ ozve se tiše a Rich sebou trhne. Druhý mladík překryje jeho dlaň na své tváři svou vlastní rukou. Rich cítí, jak mu paží probíhá lehké mrazení. Snaží se mu vytrhnout, ale nedovolí mu to. „Nechci ztratit naše přátelství, Richi. Je pro mě moc cenné, ale ani nehodlám chodit kolem horké kaše. Nebudu zapírat, že mě přitahuješ. Je to prostě holý fakt a nic to nezmění. Ani tvůj otec, který by mě za to zřejmě byl schopen dost tvrdě odklidit z cesty,“ na okamžik se odmlčí a pevně se mu zadívá do očí.

  Rich se chvěje po celém těle a není si jistý jestli je to dotykem Sayovy dlaně nebo jeho slovy. Každopádně oba tyto faktory na něj měli velice silný vliv. „Já…,“ snaží se odpovědět, ale slova mu uvíznou v hrdle. Je zmatený jako nikdy předtím. Proč já? Chce se zeptat, ale nesebere k tomu tu odvahu. Nakonec se mu vykroutí a prudce vstane. Začne přecházet sem a tam jako lev zavřený v kleci.

  Say ho tiše pozoruje, ale mlčí. Chce toho říct ještě tolik, ale z nějakého důvodu se neodváží. Nakonec se zvedne taky. Zůstane stát a jen ho mlčky pozoruje. Moc dobře si uvědomuje každý jeho pohyb. Ale stejně tak si uvědomuje jeho situaci doma. Jeho otec by asi jen tak nerozdejchal kdyby zjistil, že jeho syn chodí s klukem. Vzhledem k jeho názorům by to zřejmě dopadlo velice špatně. Jenže on si nemohl pomoct. Rich se mu prostě líbil, ale bylo v tom i něco víc.

  Nakonec se zhluboka nadechne, aby pokračoval ve svém monologu. „Richi. Líbíš se mi a nebudu tvrdit, že po tobě netoužím. Toužím. Chci se tě dotýkat, ochutnat tě. Není to tak, že bych chtěl jenom tvoje tělo, to ne. Chci získat kousek po kousku tvoje srdce, duši a později i tělo. Já vím, že je to pro tebe náhlé, ale už to nedokážu skrývat. Cítím to tak už od toho prvního okamžiku na molu. Jsi po dlouhé době první člověk, který mi rozumí, vyslechne mě, když to potřebuji, dokáže mě rozesmát,“ zase se odmlčí.

  Sleduje jak se Rich zastavil a sledoval ho nevyzpytatelným pohledem. Mladík mezi tím přemýšlí. Doteky Saye mu nejsou nepříjemné to by lhal sám sobě a to je to poslední co by chtěl. Jenže nevěří tomu, že dokáže své city utajit před ostatními doma. Uvědomil si, že i on od začátku cítí, že je mezi nimi zvláštní napětí. Jakési vibrace, které ho nutí myslet na Saye častěji než na normálního kamaráda. A jeho doteky ho dokáží rozechvět, jak se mohl opět přesvědčit. Jenže je tohle správné? Může to být jen chvilkové poblouznění, protože se tak dlouho nemohl bavit s jiným klukem.

  Jenže ve škole se přeci bavil převážně s děvčaty a žádná z nich ho nepřitahovala. Ani žádný jeho spolužák se mu nelíbil. Ale se Sayem je to jiné. Cítí se s ním jinak. Svobodně. Šťastně. Cítí, že ho má někdo rád. Cítí se milován. Tenhle nový pocit ho zarazí. Je to možné? Je možné, že mě miluje? Právě se přeci přiznal, že touží po mé duši, srdci…

  Zadívá se na něj a udělá krok k němu, a pak další a další.  Mladík si to vyloží tak, že má pokračovat. „Chci být s tebou Richi, ale zároveň na tebe nechci tlačit. Můžeme být dál kamarádi  a já se pokusím svoje city k tobě moc nedávat najevo. Takhle by to mělo vyhovovat nám ob…“

  „Sayi?“ skočí mu do toho tiše. To už stojí přímo před ním a mladík na něj shlíží ze své výšky. „Ano?“ optá se a náhle má sucho v hrdle. Rich si stoupne na špičky a obejme ho kolem krku. Cítí, jak mladík ztuhl a mírně se pousměje. „Mlč už a polib mě!“ vydechne a přitiskne své rty na jeho. Say se dlouho nerozmýšlí, obtočí mu paže kolem pasu a přitáhne si ho k sobě. Jemně zkoumá kontury jeho úst, protože na něj nechce moc spěchat. Srdce mu plesá radostí nad tím, že to cítí stejně nebo aspoň podobně.

  Rich si překvapeně uvědomí, že tohle chtěl udělat už dlouho. Sice podvědomě, ale chtěl. A nyní se mu ulevilo. Prohloubil polibek a nechal se zcela unášet tím pocitem. Tělem mu projela touha a on se snažil ovládnout. Say se od něj po nekonečně dlouhé době odtáhne a usměje se. Pohladí ho po tváři. „Děkuji ti, Richi,“ zašeptá a něžně ho políbí na čelo. Mladík na to nic neřekne, jen se mu zavrtá hlouběji do náruče.