Tak takhle nějak vypadá peklo, pomyslí si Say, když stojí uprostřed výcvikového tábora na místě, které se ani nesnaží identifikovat. Právě dorazil ještě s bandou dalších nováčků. Všude kolem nich byl les, odněkud se ozývaly výkřiky a střelba. Přeběhl mu mráz po zádech. „Tak se hejbeme! Tady nejste na dovolený! Do stanů, vybalit a přiklusat na nástup!“ zařve někdo a všichni se jako na povel začnou hýbat.

I Sayovy nohy se dají na pochod a zapadne do prvního stanu, který je otevřený. Pár dalších ho následuje. Vyberou si postele, nebo spíš pryčny a dají si na ně své věci. „Tak pohyb, pohyb!“ řve stále venku. „Neflákat se, makat!“

Pomalu vyjde ze stanu a zařadí se do řady, která se venku mezitím utvořila. Plukovník začne číst jména. „Say Hyrman!“ ozve se po několika minutách. „Zde!“ pronese zvučným hlasem. „Krok vpřed,“ je vyzván jako jediný z těch, co tu jsou. Zmateně mrkne, ale poslechne. nadřízený k němu přejde a zadívá se mu do očí. „Na tebe si mám dát prý obzvláštní pozor,“ zapíchne mu prst do hrudi. „Okamžitě se budeš hlásit u velitele tábora a budeš poslán na bojiště. Jasný?“

„Ano.“

„Ano co?“

„Ano, pane!“ procedí skrze zuby a může vidět sobecký úšklebek na tváři toho muže. Pak se otočí vpravo v bok a zamíří kam mu bylo řečeno. „Say Hyrman, pane!“ zahlásí se. „Dovolte mi promluvit.“

„Mluvte!“ vyzve muž okolo čtyřicítky, který stojí uprostřed stanu nad jakousi mapou. „Prý se u vás mám hlásit, pane.“

Teprve nyní se k němu nadřízený otočí. „Ano, ano,“ poklepává si prstem na bradu. „Hyrman. Ty jsi ten dezertér, že?“ optá se. Say moudře mlčí, uvědomuje si, že by asi nebyli dobré odporovat veliteli. „Ani si nevybaluj věci. Obdržíš výstroj a budeš poslán na frontu.“

„Nikdy jsem v ruce nedržel zbraň, pane,“ upozorní. „Tak se to prostě budeš muset naučit až tam. Věř mi, že okolnosti tě přinutí,“ ujistí ho. Mladík tomu tak nějak nemůže uvěřit. „Odjíždíš ještě teď s transportem, který vyráží za půl hodiny. Poklusem a ven!“ zařve a Say se se zasalutováním vytratí.

Rychle najde skupinu, o které velitel mluvil. Vše proběhne bez problému a v určený čas vyrazí. Za několik hodin se dostanou na místo určení. Vypadá to tam ještě žalostněji než v tom prvním táboře, ale nemůžou si stěžovat.

Stojí tu jen pramálo stanů a ty jsou ještě umístěny tak, aby nemohly být napadeny nepřítelem. „Vybalte si věci, a pak se hlaste na výcvik se zbraní.“

Celý den trénují a zkouší se zbraní. Večer pak všichni vysíleně padnou do postelí a téměř okamžitě usnou. Ne však Say. Ten si sedne a ve světle svíčky začne psát dopis.

Drahý Richi,

před několika hodinami jsem dorazil do tábora. Vše proběhlo bez problémů a všichni jsem dorazil v pořádku. Právě nám skončil výcvik, tak jsem se rozhodl, že ti napíšu. Nevypadá to tady nijak vábně, ale zvyknu si. Přeci jen doufám, že tě brzy uvidím, právě proto se to dá vydržet. Doufám, že poslechneš mou radu a uděláš co jsem ti řekl. Nechci, abys tam byl. Ani si nechci představovat co se tam teď děje. Nenech se otcem zlomit a při nejbližší příležitosti se odtamtud dostaň.

Podmínky jsou tady celkem přijatelné, něco takového jsem možná i čekal. Rozhodně to není jako v bavlnce, nebo když jsi vedle mě ty. Už teď se mi stýská. Pořád tak nějak nemůžu uvěřit, že je to teprve pár dní, co jsem tě viděl naposledy. Neustále přemýšlím jestli jsi se změnil a jak asi. Věřím, že moc ne, protože mě na tobě záleží na takovém jaký jsi. Je zvláštní pozorovat všechny ty kluky kolem. Pořád je srovnávám s tebou. Ale ty z toho vždycky vyjdeš vítězně.

Nějak mě nenapadá, co dál ještě psát, tak budu končit. Netrpělivě očekávám tvojí odpověď. Aspoň budu mít čím si zaměstnávat mysl. Doufám, že mi napíšeš nějaké pozitivní zprávy. Myslím na tebe.

S láskou

Say

Stál uprostřed místnosti a nenávistně hleděl na otce. Co si proboha vymyslí teď? Uběhl měsíc od doby, co Say odjel a on byl pořád tady. Jenže nebyla možnost dostat se pryč. Hlídal ho na každém kroku. „Co chceš?“ optá se ledově. Muž se na něj usměje. „Nic. Jen jsem se rozhodl, že ti řeknu tvou budoucnost. Samozřejmě bez toho tvého Saye, jestli ke mně byl osud milostivý tak už je dávno mrtvý.“

Rich sebou trhne. Nenávidí, když o tom takhle mluví. Jenže jeho otec vypadá, že kudy chodí, tudy se modlí, aby tomu tak opravdu bylo. Nadzvedne obočí. „A ta budoucnost je?“ zeptá se co nejklidněji. Nechce to slyšet. Má jen jedinou budoucnost. Tu se Sayem. „Za pár dní nastoupíš do školy. Stejně už jsi tam měl dávno chodit. Pak tě seznámím s jednou milou slečnou, kterou si vezmeš za manželku.“

Nevěří svým vlastním uším. „COŽE?!“ zařve. „Slyšíš dobře a nerozkřikuj se tady. Prostě zářivá budoucnost, ne?“ mrká na něj naprosto nevinně. Rich v tu chvíli absolutně nechápe, jak s ním mohla matka žít dvacet sedm let. Při vzpomínce na ní ho bodne u srdce. Rychle se ale vzpamatuje a čelí pohledu Davise. „Nevezmu si ji.“

„Ale ano,“ ujistí ho klidně. „Nezapomeň, že mám v rukou život toho tvého přítelíčka.“

„To už teď neovlivníš. I když ty se modlíš za jeho smrt, vidím to ve všem co děláš. Ale tak snadno nás nerozdělíš. Nevzdám se jako Kenneth!“ vykřikne a tentokrát je to jeho otec kdo sebou trhne. Přistoupí k němu a chytí ho pod krkem. „Nevyslovuj přede mnou to jméno! Kenneth je mrtvý a tak to i zůstane,“ pustí ho.

Rich se zapotácí a nevěřícně lapá po dechu. To snad nemyslí vážně. Otočí se a rozběhne se do pokoje. Už s ním nevydrží v jedné místnosti ani minutu. Rychle za sebou zabouchne dveře a svalí se na postel. Tam se stočí do klubíčka a zavře oči.

Sayi!, vydechne v duchu. Už uběhlo tolik času a on od něj nemá žádnou zprávu. Svírá se mu z toho srdce strachem, že se otcovi modlitby naplnily. Odmítá tomu uvěřit. Ví, že se tak snadno nevzdává. A navíc se to prostě mohlo někde zdržet. Říkal sice, že mu bude posílat dopisy na adresu domu na severu, ale určitě musel vědět, že nebude snadné se odtud dostat.

Jednou se mu podařilo domluvit s pošťákem, už u nich pracoval jiný, aby mu dal vždy vědět tím, že mu hodí kamínek na okno. Většinou přicházel s prázdnou, ale mladík stále doufal. I dnes se ozval povědomé klepnutí. Rychle vyskočí a otevře okno. Mává na něj usměvavý pošťák a v ruce svírá dopis. Richovo srdce se rozběhne o mnoho rychleji. Spustí dolů provázek, na který mu dopis přiváže. Vytáhne ho nahoru, poděkuje a tiše zavře okno.

Ptáte se proč neutekl oknem? Správná otázka. Jenže otec kolem domu nainstaloval jakési alarmy, které mu okamžitě daly vědět, když se někdo pohyboval v blízkosti domu. Proto taky pošťák stál o kus dál. V tu chvíli mu však veškeré myšlenky vytěsní dopis, který svírá v ruce. Nedočkavě ho roztrhne a začte se do obsahu. Do očí se mu nahrnou slzy, když si představí v jakých podmínkách se musí Say nacházet.

Srdce se mu svírá, protože nesplnil slib, že se odtud dostane, ale opravdu to nešlo. Už se o to dvakrát pokusil a vysloužil si za to pár ran rákoskou a další dávku sedativ. Vyžene si všechno z hlavy a čte dál. S láskou Say. Přiloží na tu jednoduchou větu rty a pousměje se.

Rychle přejde ke stolu, vezme si papír a tužku a dá se do psaní.

Drahý Sayi,

Nebudu ti psát tak vyrovnaný dopis, jaký mi přišel od tebe, protože vyrovnaný prostě nejsem. Vše se ve mně bouří a sténá, když si představí, co všechno tě tam čeká. Už uběhl měsíc, co jsi odjel a od té doby se muselo udát tolik věcí, na které raději nemyslím. Otec chodí po domě a vypadá jako by se modlil, abys co nejdřív umřel. Jenže to se nestane, že? Určitě se to nestane, že?

Strašně mi tady chybíš. Nemůžu si zvyknout na to, že spím zase sám, že tě každý den nevidím, že tě nemůžu políbit. Připadám si jako prázdná flaška na vodu. A ty jsi ta voda Sayi. Jsi moje součást, kterou potřebuju k životu. Takže ať tě ani nenapadne, že bys mi tam umřel, ano? Nehodlám sdílet stejný osud jako Kenneth s Brettem. My dva budeme šťastní a spolu!

Připadám si jako v nějakém hrozném snu, ze kterého se probudím a ty budeš vedle mě a budeš mě utěšovat. Ujistíš mě, že je to jen sen. Je to jen sen, Sayi? Asi ne, viď? Ale přál bych si to, ty ne? Určitě ano. Víš, že mě ani nepustí za Kennethem? Je to hrozné, připadám si jako ve velké skleněné krychli, které se svírají stěny.

Určitě se brzy uvidíme, ale zatím nám budou muset stačit dopisy. Budu ti psát jak nejčastěji budu moci, ale bude to trochu složité. Čekám na tvou odpověď a věřím, že jsi v pořádku.

Líbám tě

Rich

Dopíše poslední větu a přemýšlí, jak dopis dostane na poštu. Položí ho na stůl a dumá nad tím, co bude celý den dělat. Nakonec se objeví otec, dopis se mu podaří rychle schovat, a zadá mu tolik úkolů, že mu z toho jde hlava kolem.

Večer je tak unavený, že sebou plácne do postele a zavře oči. Co asi děláš, Sayi?, ptá se v duchu. Stočí se do klubíčka a nechá si před očima běhat vzpomínky na to, co vše spolu prožili. To nádherné i to horší, i když toho nebylo zase tak moc. Naštěstí. Obtočí si paže kolem těla a za chvíli usne. Přemýšlí jestli mu otec do jídla něco nepřimíchal, protože zase tak unavený se necítil. Na další úvahy už mu nezbývá čas, protože je odnesen do náruče Saye. Aspoň ve snu.

Plíží se obezřetně lesem a hledá nepřátelské jednotky. Upřímně doufá, že na ně nenarazí, ale člověk nikdy neví. Navíc má úkol každého koho nezná zastřelit. Mimoděk pevněji stiskne pušku, kterou má u pasu. Odněkud se ozve výstřel, znamení toho, že se má vrátit. Vydá se tedy zpět do tábora, kde už ho čeká velitel. Samozřejmě neopomene dát mu hned nějaký další úkol. V tomhle případě je to úklid tábora. Za všeobecných posměšků se tedy dá do práce.

Večer opět ulehá vyčerpaný jako nikdy předtím. Včera mu přišel dopis od Riche. Byl úplně stejný jako mladík sám. Spontánní, naivní a tak nádherně osvěžující. I přes veškerou únavu, kterou cítí je rozhodnut mu odepsat.

Richi,

Tvůj dopis mě opravdu velice potěšil. Uběhl další měsíc a já mám pocit, že je to spíš deset let. Tak dlouho jsem neviděl tvůj úsměv, že nebýt toho jak ho mám vrytý v paměti, zřejmě bych ho zapomněl. To že jsi stále v tom domě mi dělá starosti. Velké starosti, Richi. Rád bych ti řekl, že je to sen, zlato, ale vypadá to na velice skutečnou realitu. I já bych se rád probudil vedle tebe a nechal se utěšovat.

Našlo se tady pár kluků, kteří se se mnou baví, ale většina si ze mě tropí žerty. Je to nejspíš proto, že mě velitel pěkně prohání. Není to nic nebezpečného, ale přesto to unaví. Zítra se chystáme přímo na bojiště, ale domnívám se, že se nic vážného nestane. Zdá se, že se to tady trochu umoudřuje, ale nechvalme den před večerem.

Taky se mi po tobě, Richi, moc stýská. Zní to divně, že to píšu zrovna já, ale je to pravda. To s Kennethem mě mrzí, ale možná je to tak lepší. Aspoň na něj tolik nemyslíš a nepřipomíná ti, co se stalo v minulosti. Věř mi, že nehodlám dovolit, aby se minulost opakovala, tak si prosím nedělej starosti, ano?

Opět mi pomalu docházejí slova, ale rozhodně ti nepřestanu psát. Přijde mi, že tohle je jediná cesta, jak se udržet při zdravém rozumu. Posílám ti po větru vše, co k tobě cítím a jsem s láskou.

Say

Rich stál u okna a hleděl na pláž. Dnes mu otec oznámil, že na návštěvu přijde ta holka, se kterou ho chce oženit. Prý se má chovat jako pravý gentleman a ukázat jí, že mu na ní opravdu záleží. Ušklíbne se. Jak mu může záležet na někom, koho nikdy neviděl? „Richi!“ zaslechne zvolání. Povzdechne si. Vypadá to, že nápadnice přišla.

Vyjde tedy z pokoje a následně sejde do obýváku. Tam na pohovce sedí taková uťáplá zrzka a klopí oči k zemi. To snad nemyslí vážně!, pomyslí si mimoděk. Přeci jen ale přejde k ní a podá jí ruku. Řekne mu své jméno, ale on ho ani neregistruje.

Veškerý rozhovor obstarává otec. Cítí, jak na něj upírá vražedný pohled, ale ani to ho nepřinutí se s ní začít bavit. Vždyť je to taková tichá voda. Nikdy se s ní neožení. Po další půl hodině už to nemůže vydržet. „Neožením se s vámi,“ oznámí jí prostě a poprvé dívka zvedne oči. Zračí se v nich zděšení. Vzápětí se zalijí slzami a ona s brekem uteče z domu.

Jeho otec se postaví. Ou, pomyslí si Rich. Teď to bude zlý. Ale necítí strach. Jen výsměch. Davis ho popadne z triko a zvedne z pohovky. „Proč jsi jí to řekl?“ cedí skrz zuby. Vyvlékne se z jeho sevření. „Protože je to pravda!“ odsekne. Zaregistruje napřáhnutou paži, ale nestihne před ní včas uhnout. Ani před dalšími ranami, které mu uštědří. Vnímá to spíš apaticky, protože jeho mysl je po těch měsících otupělá.

Nakonec dostane tak silný pohlavek, že se v bezvědomí zhroutí na zem. Po pár minutách, nebo to byli hodiny?, se probudí a odplíží se do pokoje. Tam si lehne na postel a zadívá se na strop. Zase mu přišel dopis, ale neměl sílu ho otevřít. Chvíli jen tak leží a snaží se opět získat vládu nad svým tělem. Když se mu to konečně podaří, opatrně a se syčením vstane a vezme do ruky bílou obálku.

Sayi! Rychle ji roztrhne a začte se do tak známého písma. Není mu lehko u srdce, když čte o tom, jak se vydají na bojiště. A to už od té doby uběhl měsíc. Co když se mu za tu dobu něco stalo? Ne!, napomene se. Je si jistý, že se mu nic nestalo. Kdyby tomu tak bylo určitě by to poznal.

Rychle se dá do psaní odpovědi.

Sayi!

Prosím dávej na sebe pozor. Zbláznil bych se kdyby se ti něco stalo. Omlouvám se za ten roztřesený rukopis, ale téměř ani neudrží propisku. Ale všechno bude zase v pořádku, až se vrátíš, že? Vím to. A ty jistě taky, že? Miluji tě, chci abys to věděl! Otec mě chtěl oženit, není to absurdní, Sayi? Jenže já jsem jí řekl, že si jí nikdy nevezmu. To bych nedokázal. Ne potom, co jsem poznal tebe. Vždyť kdo by se ti mohl vyrovnat?

Nikdo! Představ si, že jsem zase začal chodit do školy. Přijde mi to tam nějaké divné, asi to bude tím, jak dlouho jsem tam nebyl. I když tam chodím jen když… Ale to je jedno. Nebudu ti přeci přidělávat starosti. Čím dál častěji teď myslím na to, jak by nám bylo nádherně, kdybychom tehdy odjeli místo, abychom zůstávali u tebe. Měl jsem si to uvědomit, ale já byl tak zaslepený z toho, že matka odešla. Po smrti Kenna jsme si přestali rozumět, tak mi to mohlo dojít. Jenže nedošlo a dopadlo to takhle.

Je to moje vina, Sayi a ani nevíš jak rád bych si s tebou vyměnil místo.

S láskou

Rich

Z nebe začal padat sníh a Say mu nastavil tvář. Zrovna měl speciální výcvik, musel běhat kolem tábora, dělat kliky a dřepy. Už téměř necítil tělo, ale ani kdyby ho mučili nedal by to na sobě znát. Už měl těch posměváčků dost, ale raději neprotestoval. Už uběhlo půl roku od doby, co se sem dostal a pomalu si začínal zvykat na to, co se tady děje.

Jenže stejně tak si uvědomoval, že Rich si je doma v teple a pohodlí zatímco on… Ne! Přestaň. On za to nemůže, určitě to doma má taky hrozný. Přesto se mu do mysli vkrádali malí červíčci pochybností. Snažil si je nepřipouštět, ale občas to prostě nešlo. Prohrábne si vlasy, když v tom uslyší. „K zemi! Vztyk! K ZEMI! VZTYK!“ Je mu jasné koho se to týká a poslušně klesne do bláta.

Nakonec to nevydrží a zůstane ležet na zemi. Může slyšet smích velitele, ale je mu to jedno. už prostě není schopen se zvednout, natož se nějakým způsobem dostat do stanu. Tak jen leží a snaží se nemyslet. Snaží se nepřipouštět peklo, které tady kolem všude zuří. Už přišel o dva svoje nové přátelé. Padli v boji. Kdy to čeká i mě?, dumá. Už si ani nevybavuje Richovu tvář. Neví zda je to tím, jak dlouho ho neviděl nebo je v tom něco jiného. Možná už ho zaslepuje zášť, která se mu rozlézá do morku kostí.

Včera mu přišel dopis a on ho ještě neotevřel. Nějak prostě nemohl. Ucítí jak ho kdosi zvedá. Ani nepátrá potom, kdo to je, protože na to je moc unavený. Pozná svého kamaráda Keseyho, který se na něj nepatrně zubí. Položí ho na postel a přikryje. „Měl by sis odpočinout, kámo,“ ujistí ho. Kývne a zavře oči.

Jenže pak si vzpomene na Richův dopis. „Podáš mi dopis, který mi včera přišel?“ zachraptí. Kesey se sice tváří nesouhlasně, ale jeho přání vyhoví. Rich ho otevře a začne číst. Když si všimne neupraveného rukopisu zatne pěsti. Takže opět měli pěsťovou rozmluvu. Skřípe zuby, ale není schopen napsat ani čárku.

A v tuto chvíli si ani není jistý jestli napsat chce. Přetočí se na bok a zadívá se do prázdna. Už tady byl přes půl roku. Bylo to peklo, viděl umírat lidi a několikrát měl namále i on sám. Měl tady být Rich a ne on. Zarazí se nad vlastními myšlenkami. Nechtěl nad tím přemýšlet. Mohl odjet do Ameriky, ale neudělal to tudíž si za to vlastně mohl sám. Jenže přesto se v jeho srdci pomalu rozvíjela zášť, kterou nemohl zastavit.

Druhý den do stanu přišel jejich velitel. „Dnes všichni do jednoho odjíždíme na frontu bojovat. Žádné výmluvy se nepřipouštějí,“ utkví pohledem na Sayovi. „Za hodinu se hlaste u transportů.“

A tak za hodinu stáli před auty, které je měli odvézt na smrt. Alespoň tak to všichni v tu chvíli viděli. Náhle si uvědomili, že tohle vlastně byla jen procházka růžovým sadem a slabý odvar toho co je čeká.

Uběhl týden, kdy leželi v zákopech a sledovali nepřítele se zbraní v ruce. Nic se však nedělo, útoky nenastaly. Přesto museli většinu dne a večera trávit v nehostinných podmínkách zabláceného zákopu. Richovy dopisy chodily  téměř denně, ale on už na ně prostě nedokázal odpovědět. Něco se v něm zlomilo a bylo to zásadní. Pořád ho svíral strach o tom, co se s ním děje, ale věděl, že uteče. Kdežto on neměl kam.

Je nádhernej večer tak začínám psát

A víno mi dodalo sil

Bůh mi byl svědkem, když měl jsme tě rád

To tenkrát snad ještě byl

Tvý dopisy všechny jsem tisíckrát čet

V nich stálo jak v tvým klínu spím

Však s posledním volnem se roztříštil svět

V němž nikdy tě neopustím

Stál u okna, ruce složené na hrudi a nemohl uvěřit, že už uběhl téměř rok. Rok co ho Say opustil a on musel zůstat tady. V rukou tyrana a despoty, který mu ze života dělal peklo. Svého otce. Zaslechne jak se otevřou dveře, ale ani se nehne. V duchu se přikrčí při představě další výměny názorů. Ať už slovní nebo jiné. Podvědomě si promne zápěstí po té včerejší.

Mlčí a čeká s čím zase otec přijde. Naposledy to byl večírek, kde si měl najít nevěstu. Stal se úplně posedlým tou představou. Jenže ve chvíli kdy se s Richem začal bavit jakýsi mladík příjemného vzhledu, naběhl tam na něj a udělal takovou scénu, že ten kluk chudák utekl téměř s brekem. Rich měl co dělat, aby se nesmál až by se za břicho popadal.

Potom večírek opustili, nevěsta ne nevěsta. Teď s napětím očekával, co ho zase čeká. „Přišly zprávy z Kuvajtu,“ ozve se Davis. Rich se musí velice ovládat, aby se prudce neotočil s dychtivým leskem, který se mu jistě odrážel v očích. Bože, prosím, ať jsou dobré, zaprosí v duchu, ale je si jist, že to bude právě naopak. Otec by mu dobré zprávy nesděloval. Zatne zuby a čeká.

„Jsou další mrtví na naší straně,“ vypadne z otce. Ne! Say nemůže být jedním z nich. „Zdá se, že ten tvůj kamarádíček padl taky,“ z hlasu, který to pronáší kape spokojenost. „Ne,“ odvětí klidně, protože tomu nevěří. Sice už mu nechodí dopisy, ale nevěří. „Kdyby padl, poznal bych to.“

Zaslechne kroky a vzápětí téměř ucítí jeho zuřivý dech ve svých vlasech. „Je mrtvý! Tak se s tím koukej smířit a udělat co po tobě chci,“ zasyčí nenávistně. „Ne!“ odporuje dál. Otec ho chytí zezadu za krk a otočí ho k sobě. Měří se pohledy. V jednom svítí rozkaz v druhém nenávist a zlost.

Rich cítí jak se mu po těle rozlévá nekonečný pocit smutku a beznaděje. Už tak dlouho necítil něčí blízkost, když se tedy nepočítá ta otcova ve chvílích, kdy do něj bušil pěstmi. Jediné co ho drželo při životě byl Say. Say, který se o něj přestal zajímat. Proti jeho vůli mu z oka ukápne slza.

Pokojem se rozlehne suchý smích. To se směje Davis, kterému došlo na co myslí. „Že by ti konečně došlo, jaký výlupek a grázl to byl?“

„NE!“ odsekne a vztekle setře slzu. Už se ani nediví, když mu přistane pohlavek. Vždyť to není žádná novinka. „Máš den na odpověď. Pak přejdu k radikálnímu řešení.“ S těmito slovy odejde. Rich se ironicky ušklíbne, ale potom se schoulí na zemi do klubíčka. „Sayi,“ šeptne. Snaží se to všechno pochopit. Neví jak to chodí ve vojenském táboře, ale něco tuší. A obzvlášť jestli to zařizoval otec. Musí tam prožívat peklo.

Mladík natáhne ruku před sebe, jako by mohl pohladit neexistujícího milence. Pak ji však zatne v pěst a téměř zavyje bolestí. Bolí to, Kenne. Prožíval jsi to samé, když byl Brett pryč? Cítil jsi se taky tak prázdný, bezmocný? Chtěl jsi také být na jeho místě? Zřejmě ano, že? Protože jinak bys ho nemohl milovat, jak jsi mi psal.

Už si na tyhle rozhovory sám se sebou zvykl. Prováděl je téměř denně a už se obával z toho, že totálně zcvoknul. Jenže právě tyhle „dialogy“ ho udržovaly nad vodou. Proč Kenne? Proč to potkalo zrovna nás dva? Víš, když jsem četl tvůj dopis nemohl jsem se vžít do tvé situace dost silně. Teď už mohu. I mě bylo odebráno štěstí, ani já za něj nedokázal bojovat.

Say mě musí nenávidět. Není divu. Vždyť i já se nenávidím. Nebýt mě nikdy by se mu to nestalo. Nebýt tebe nikdy by nepoznal, co je to láska, jako by zaslechl Kennethův hlas. Pousměje se. Kéž by to opravdu byl bratr, kdo s ním rozmlouvá. Tolik mu v těchhle chvílích chyběl. Tohle byly dny, kdy si nejvíce uvědomoval, že mu osud vzal dvě nejdůležitější osoby na světě. Bratra a Saye. Oba miloval, ale každého jinak.

Setře si slzy, o kterých si doteď neuvědomoval, že mu stékají po tvářích. Po celou dobu, co je tady, nebyl na bratrově hrobě. Ani to mu otec nedovolil. Tlumeně vzlykne. Jsem takový slaboch, pomyslí si. Nedokážu se vzepřít otci, stejně jako to nedokázal Kenneth. Zřejmě to máme v krvi, ušklíbne se ironicky. Tak dost!, přikáže si. Okamžitě se přestaneš litovat!

Na důkaz svého odhodlání vstane a narovná se v celé své výšce. Nevzdám se tak snadno! Ačkoliv sám ví, že v duchu už kapituloval nechce připustit, aby se to dověděl otec. A když odpor, tak pořádný, pomyslí si s úšklebkem a otevře dveře. Sejde do přízemí a vyhledá Cellena staršího.

Ten sedí za stolem v pracovně a nehne ani brvou, když ho spatří, ačkoliv je překvapen. „Už ses rozhodl?“ optá se. „Ano,“ odvětí s ledovým klidem. Muž nadzvedne obočí. „Nikdy si nevezmu žádnou dívku. Jsou jen dvě osoby, které jsem kdy miloval a stále miluji nejvíc na světě, i když každou jinak. První z nich je Kenneth, kterého jsi zabil! A druhý je Say, kterého jsi na smrt poslal. A nic a nikdo, zejména ne ty, to nezmění!“

Naprosto nezúčastněně sleduje, jak jeho otec pomalu stává zpoza stolu a jde k němu. Mlčky mu hledí do očí a čeká pohlavek nebo snad něco horšího. Místo toho je však popadnut za límec a kamsi vlečen. „Co to děláš?!“ zavrčí skrz zuby. „Vypadá to, že potřebuješ zchladit svou horkou hlavu,“ prohodí otec a vzápětí mu strčí hlavu pod ledovou sprchu.

Rich zalapá po dechu a málem ho sklátí mrtvice. Hází sebou, kope, prská vodu, ale nic nepomůže. Když už je zřejmě dost „zmáchaný“. Je opět někam odvlečen. Otec do něj strčí a on se ocitne ve tmě. Okamžitě mu dojde, kde je. Ve sklepě.

V tu chvíli ho přepadnou představy, jak se odtud Kenneth zoufale pokoušel dostat. Má pocit, jako by slyšel, jak se pokouší podhrabat, jako by slyšel jeho výkřiky a pláč. Chytí se za hlavu, protože se chce těch pocitů zbavit. Dost!, vykřikne v duchu na dotírající představy. Je to jako kdyby se mu před očima odvíjel film, který nechce vidět, ale nejde vypnout.

Schoulí se do klubíčka a kýve se ze strany na stranu. Pořád se drží za hlavu a snaží si vybavit nějaké příjemné vzpomínky. Na Saye, na Kennetha. Jenže se to nedaří. Stále před očima vidí, jak si jeho bratr z prstů strhává nehty, jak se choulí v klubíčku stejně jako on teď. „Kenne!“ vykřikne a je mu jedno zda ho otec uslyší.

Vzápětí se v jeho představivosti objeví další obraz. Tentokrát hrůznější než představa bratra. Je to Say. Say ležící v kaluži krve, s nevidoucíma, ale přesto obviňujícíma očima. „Neeeeee!“ zaječí a cítí, že se ho zmocňuje hysterie.

Náhle se mrtvý Say v jeho mysli zvedne a jde k němu s napřaženýma rukama. Zastaví se těsně u něj a začne ho škrtit. „To ty! Ty jsi mě zabil!“ vykřikuje přitom. „NE! Ne Sayi, já to nechtěl!“ křičí a z očí se mu valí proudy slz. Bojuje s tím neznámým ve své představivosti, ale je silnější. Jeho výčitky jsou silnější, protože Riche stravují zevnitř. Stravují ho, protože si uvědomuje… K ničemu víc se nedostane, protože omdlí. V mysli mu však stále zůstává obraz Say s nenávistí v očích.

Leží na pryčně a pročítá si jeden z Richovo dopisů. Je už hodně po půlnoci a právě mu skončila hlídka. Ve světle svíčky si prohlíží ten jednoduchý, ale přívětivý rukopis. Tohle byl poslední dopis, který od něj dostal. A i když se mu v podvědomí usídlila zášť, nemohl se zbavit strachu. Byl to už měsíc, co ho dostal. Co se děje v Anglii?

Tolik toužil to vědět, chtěl… Co vlastně? Aby se to nikdy nestalo, aby Riche nikdy nepoznal? Ne! Tohle ne. Rich byl jediný světlý bod, který ho potkal. Přesto nyní trochu zčernal. Věděl, že on za to přímo nemůže, ale přesto…. Přesto cítil vztek. Vztek, který ho pomalu spaloval.

„HYRMAN!“ ozve se zvenku a on zatne pěsti. Ani si neuvědomí, že zmačkal dopis, který stále ještě držel v ruce. Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil. Co zase chce?! Poslušně se zvedne a vykluše ven ze stanu. „Ano, pane?“ optá se klidně.

Muž si ho prohlíží s posměchem, na který si už zvykl. „Máte rajóny, Hyrmane!“ prohodí a odchází. Skvělý, pomyslí si otupělé. Takže žádný spánek. Ušklíbne se a dá se do práce. Ve tmě to jde docela špatně, ale pro svíčku se raději nevrací. Bůh ví, co by si vymyslel za to, že neuposlechl rozkazy. Za dvě a půl hodiny je hotov a vrací se do stanu. Očekává, že se ozve řev, ale nic. V táboře je naprosté ticho. Pokrčí rameny a natáhne se na pryčnu. Je mu jasné, že dnes už zřejmě neusne.

Zadívá se na prázdnou pryčnu vedle sebe. Kesey byl dnes na hlídce. Jenže tam byl nějak dlouho. Nepřipouští si obavy. Prostě jenom usnul někde v mechu a teď si spokojeně sní. Což se nedá říct o mě, pomyslí si s úšklebkem. Zavře oči a na okamžik se mu vybaví Richova tvář. Přes rty mu přeběhne úsměv. Ať už v tuhle chvíli cítí cokoliv, pořád mu na něm záleží. Pořád mu srdce svírá strach o něj.

Otočí se na bok a pokusí se usnout. Avšak obavy o svého parťáka, jak si s Keseym říkají, mu to nedovolují. Co se stalo?

Uběhnou další dvě hodiny a on stále nikde. Jeho srdce svírá neblahá předtucha, ale nechce si ji přiznat. Odmítá ji. „HYRMAN!“ ozve se opět hlas jeho velitele a on vztekle zanadává. Co zase? Proč ho prostě nenechá ani vyspat?!

Vyskočí ale na nohy a vyjde ze stanu. Avšak hned se zase zarazí. To proto, jak se velitel tváří. Nemá v očích posměch, ani vztek. Jen smutek. Nekonečný smutek a nesmyslnost celé téhle války a jejích mrtvých. Ne, zformulují tiše jeho rty a je mu v tu chvíli jedno, že toho muže nenávidí. „Pojďte sem, Hyrmane!“ vyzve ho a on udělá pár kroků blíž. „S politováním vám musím oznámit smutnou zprávu,“ začne a Say má pocit, že mu v hrudi co prasklo, zlomilo se. A že se tam usidluje něco jiného, zcela odlišného. „Váš kolega, Kesey Bones, byl dnes, když se vracel z hlídky, zabit. Zastřelili ho.“

Say zavrtí nevěřícně hlavou a hledí na svého nadřízeného. Ten jen smutně kývne a odejde. Mladík tak zůstane stát uprostřed tábora. Stojí jen okamžik, protože se pod ním vzápětí podlomí kolena. Vztekle udeří pěstí do bláta. „Neeeeeeee!“ zaječí do prostoru až to trhá uši. Kesey ne! On nemůže… Nemůže být mrtvý!

Předkloní se a čelem se dotkne chladivé země. Je mu to jedno. Nezajímá ho to. Celou jeho bytost stravuje smutek, beznaděj a zášť. Nekonečná zášť, kterou se snažil všemožně zastavit. Avšak nyní už to nešlo. Ne po ztrátě člověka, který jediný mu rozuměl a bavil se s ním jako s rovným.

Rich sebou prudce trhne a probudí se. Uvědomí si kde je. I to co se předtím odehrávalo v jeho mysli. Vyškrábe se do sedu a opře se zády o zeď. Je mu mdlo, špatně se mu dýchá a má žízeň, ale ani za nic na světě by nezavolal otce. Místo toho myšlenkami zabloudí zpět k tomu, co se odehrálo předtím než omdlel.

Opět viděl Saye. Avšak nyní jinak. V jeho očích svítila bolest, nekonečná bolest, která mu rvala srdce na kousky. Sayi! Obejme si ramena a zavře oči. Tak moc by chtěl zmizet. Jenže nemůže, otec ho hlídá jako nějakého vězně. Ehm… Nejsi náhodou vězeň, Richi?, optá se sám sebe.

Pokrčí rameny. Vždyť je to vlastně jedno. Věřím!, pomyslí si nesmyslně. Musím věřit, že žije a že se vrátí. Jiný, ale vrátí. Sám neví, proč si je tak jistý, že se Say vrátí změněný. Zřejmě proto, že viděl dost filmů o válce a hlavně o Vietnamu. Odtamtud se také lidé vrátili úplně jiní. A válka jako válka. Všechny jsou kruté a nesmyslné.

Téměř nepříčetně se uchechtne. Zbytečné a nesmyslné. Ano takové jsou války, ale jak to vysvětlit těm co válčí? To neví.

Náhle ho oslepí oslnivé světlo, které sem pronikne otevřenými dveřmi. V nich stojí jeho otec. „Tak už jsi se umoudřil? Můžeš tady být zavřený třeba navždy,“ usmívá se na něj sladce. Rich pohodí hlavou a neodpoví. Jen ho propaluje pohledem. Už v něm neplane nenávist, i když ji cítí celou svou bytostí. Je v něm spíš klid a něco co se podobá vyrovnanosti. Ale ne té klasické. Vyrovnanosti se svým osudem, který ho čeká, protože… Nedomyslí. Nechce.

Velice pomalu vstane. „Pokud mě tady chceš držet zavřeného,“ pronese klidně. „Posluž si. Ale dovol mi mít ještě poslední přání, než to uděláš.“

Otec nadzvedne obočí. „A to je?“ optá se. „Jít naposledy na Kennův hrob.“

Ležel v zákopu o rameno opřenou pušku a ostřížím zrakem pozoroval okolí. Dělal to spíš automaticky, protože myšlenky mu poletovaly jinde. Neustále se vracely k události před měsícem. Ke chvíli, kdy mu velitel oznámil, že Kesey je mrtvý. Druhý den na to se dobrovolně přihlásil do první linie.

A tak byl tady a kolem něj banda nováčků. Rozhlédne se po jejich vyděšený tvářích. I on cítí strach. Bojí se, ale před nimi to nedá najevo. Ani před svým nadřízeným, který byl jen několik metrů od něj. Cítil strach, to ano, ale už nebyl tak silný, jako na začátku. Prostě s tím byl smířený. Lidí se rodí, aby zemřeli. Někdo dřív, někdo později. Z nebe se spustil liják a ještě víc zhoršil jejich podmínky.

Vzduch rozřízl až moc dobře známý zvuk letícího granátu. „Bacha nálet!“ zařve a všichni se začnou krýt. Nikdo neví, kde to vybuchne. Může to spadnout přímo k nim, ale tohle je nejsmírnější možnost. A všichni to ví. Všichni až na jednoho. Jeden z nich se zvedl a vyděšeně vyběhl z úkrytu. „Sakra!“ procedí skrz zuby a vyběhne za ním. „Vrať se zpátky, ty idiote!“ zařve na něj a chytne ho za ruku.

Kolem nich se otevře peklo. Všechno vybuchuje. Say se ho snaží stáhnout zpátky, ale po dalším výbuchu je odhozen pryč. S hrůzou si uvědomí, že v ruce drží pouze mladíkovu paži. Jediné co z něj zbylo. Vyškrábe se na nohy v rukou stále ten kus těla. S očima rozšířenýma hrůzou hledí na místo, kde ten kluk stál. „SAYI!“ zařve kdosi, ale on se nemůže ani hnout.

Další výbuch a on je odhozen o několik metrů dál. Pod levé rameno se mu zařízne střepina. Smrt?, proběhne mu hlavou, než se vše okolo propadne do tmy.

A tak posílám ti pozdrav z fronty

Oheň už přestává hřát

Víno je silný a teploučký střílny

Přijmou mě s láskou až odejdu spát

V povídce je použit text písně Pozdrav z fronty od Daniela Landy.