Bylo to jako by viděl přízrak. Přímo před ním stál Say, přes rameno přehozenou tašku a mlčky na něj hleděl. Naprosto z míry vyvedený Rich udělal váhavý krok kupředu, protože se obával, že má opět jednu ze svých halucinací a ten obraz se rozplyne.

Avšak ve chvíli kdy pohlédl do očí, které tak často vídal ve snech pochopil jediné. Už to není jeho Say. Už to není ten mladík, který od něj odešel. Už to není ten mladík, který s ním laškovně hrál na pána a jeho kuchaře. A ještě jednu věc si uvědomil. Byla to jeho vina.

„Necháš mě stát venku?“ ozval se chladně Say. Rich byl zmatený, ale ustoupil o krok stranou a nechal ho projít. Say se kolem něj prosmýkl a hodil tlumok s věcmi do rohu místnosti.  

Rozhlédl se kolem a ze všech stran na něj dýchly vzpomínky, které se snažil zapomenout.

Rich sledoval jeho napjatou postavu a náhle nevěděl co má dělat. Nakonec zvítězila ta vnitřní touha, která ho zaplavovala a on tiše přešel k Sayovi. Ještě okamžik váhal, ale nakonec ho zezadu objal a přitiskl se k němu. Cítil jak mladík pod jeho objetím ztuhl. „Vítej doma, Sayi,“ zašeptal a políbil ho mezi lopatky.

Nedočkal se žádné odpovědi a z nějakého důvodu byl rád, že mu nyní nevidí do očí. Opravdu to bylo dobře, protože v očích plál mrazivý chlad, avšak z mladíkova objetí se nevyvlékl. Moc dobře si uvědomoval, že tohle celou dobu potřeboval. Cítit teplo někoho druhého. Co na to, že to bylo právě díky němu, to odepření něčí blízkosti.

A ani Rich na tom nebyl jinak. Potřeboval cítit jeho blízkost, cítit, že je Say opravdu naživu, že je opravdu tady. Co na tom, že byl jiný. Vždyť i on sám se změnil. „Musíš být unavený, nechceš si jít odpočinout?“ prolomil nakonec ticho Rich.

Say se pomalu otočil a zadíval se na něj. prohlížel si ho a uvažoval nad tím, že se moc nezměnil. Možná jen vypadal trochu víc dospěle. Starý Say by ho k sobě přitiskl a už nepustil. Nový Say však nikoliv. Jeho srdce se zatvrdilo ve chvíli, kdy viděl smrti do tváře. Necítil nenávist. Jen chlad a lhostejnost. A ke svému překvapení zjistil, že i touhu. Vypadalo to, že Rich ho stále přitahoval fyzicky.

Rich se ho pustil a kousek couvl. Cítil tu změnu. Věděl o ní a o to víc ho bolela. „Určitě máš hlad,“ zamumlal. „Něco ti připravím a ty si zatím odpočiň, ano?“ snažil se na něj usmát.

I Sayovy rty se roztáhly do úsměvu, ale scházela v něm předchozí vřelost. Rich byl zmatený, ale nedal to na sobě znát a chystal se odejít. Avšak Say ho dohnal několika rychlými kroky a chytil za paži. Prudce ho k sobě otočil a ještě prudčeji ho políbil.

Rich se zpočátku snažil bránit, ale pak jeho tělo uchvátila touha. Touha a radost z jeho blízkosti. Přitiskl se k němu blíž. Poznal, že pro Saye je to jen chtíč, že už v tom není žádná touha, nebo snad láska. Ale v tu chvíli mu to bylo jedno. V tu chvíli ho potřeboval stejně jako Say jeho.

Rich ležel na pohovce a přemýšlel, co se to tady vlastně odehrálo. Vzhlédl k Sayovi, který se spěšně upravoval, a pak aniž by na něj pohlédl zmizel v kuchyni. Richovi se sevřelo srdce, ale po chvíli se uklidnil a vydal se za ním. Našel ho jak si dělá slaninu a vajíčka. Ten pohled přinesl další bolestné vzpomínky a Rich se proti nim zatvrdil.

Say cítil jeho pohled zavrtaný ve svých zádech, ale nedal nijak najevo, že by si ho všiml. Udělal si jídlo, posadil se ke stolu a ani jednou přitom nepohlédl na Riche. Ten se smutným pohledem opustil místnost a zavřel se v knihovně.

Opět našel uklidňující řádky knihy svého předka. Věděl, že to nemohlo dopadnout dobře, ale byl rád za každý kousek štěstí, o kterém zde mohl číst.

*    *     *

Ráno jsem se probudil s neurčitým pocitem. Otevřel jsem oči a uviděl nad sebou krásnou tvář Justina. Trhl jsem sebou a vzápětí vyskočil na nohy. „Přejete si něco, pane?“ vyhrkl jsem okamžitě, avšak mladík se na mě jen usmál.

„Nic. Klidně spi dál. Jen jsem šel náhodou kolem a řekl jsem si, že se podívám, jestli nespíš.“

Nevěděl jsem co si o tom myslet. Jeho úsměv byl pro mě tak odzbrojující, že jsem se nezmohl na slovo. Stejně tiše a rychle jako se můj nový pán objevil zase zmizel. Chvilku jsem se za ním mlčky díval, a pak se šel obléci. Starý pán se mnou chtěl probrat pár věcí.

Vydal jsem se do hlavní budovy a přitom se rozhlížel kolem. Vše kolem mě už bylo v plném proudu a já si připadal, že jsem vstal k obědu. Avšak blížící se rozbřesk mě ujistil, že tomu tak není.

Zaklepal jsem na pracovnu a na výzvu vešel dovnitř. Pak jsem celý den probíral, jak by se dali vylepšit chlívky pro zvířata, jak zlepšit úrodu na příští rok. A celou tu dobu jsem měl před očima zelené oči Justina a zezdola slyšel jeho veselý smích.

*   *   *

  Rich zaklapl knihu a vzhlédl. Střetl se s očima Saye, který ho pozoroval. Usmál se na něj. „Jen jsem si chtěl něco přečíst,“ pronesl.

  „Vidím,“ odvětil Say a dál mu nevěnoval pozornost. Usadil se za psací stůl a zahleděl se před sebe. Když už si Rich myslel, že zapomněl na jeho přítomnost, oslovil ho. „Chtěl bych si tady udělat pracovnu.“

Rich prudce vzhlédl od svého předstíraného čtení. „Opravdu? Klidně můžeš, i když nahoře je přeci místnost…,“ zmlkl pod jeho upřeným pohledem. Rychle vstal a přešel k němu. Položil mu ruce na ramena. „Stále mi na tobě záleží, Sayi,“ zašeptal mu do ucha a Say se musel hodně ovládat aby se nezachvěl.

Otočil k němu pohled a jejich oči se střetly. Say nic neřekl, ale chlad, který se mu vkrádal do očí mluvil dostatečně jasnou řečí. Rich chtěl ještě něco říct, ale raději mlčel. „Udělej si tady s tím co budeš chtít za předpokladu, že nic neuděláš s knihami,“ prohodil a odešel. Ač mu srdce hrálo bolestí, obrnil se proti tomu.

Tušil že mu Say všechno vyčítá a dává mu vinu, ale věděl, že pokud byla jejich láska dost silná mohla se znovu objevit.

Po týdnu stráveném v Sayově ledové přítomnosti si to přestal myslet. Téměř celý den si ho nevšímal a v noci hrál na struny jeho těla tak, že se mu vždy podvolil. Dávno by odešel, nebýt těch nočních můr.

Do pokoje se právě začínal vkrádat úsvit, když Say opět ze spánku tlumeně vykřikl. Rich se k němu otočil a položil mu ruku na tvář. Na dlani ho zašimralo několika denní strniště. Další co si přinesl z války, pomyslel si mimoděk. Avšak strniště bylo to poslední co ho trápilo a Rich to věděl.

Nejhorší na tom bylo že ho Say nepustil ani o milimetr blíž. Jejich vztah už nebyla láska, tak naivní nebyl, ale sex. Obyčejný chtíč po ukojení tužeb těla. Ještě okamžik poslouchal jeho vnitřní boj s neviditelným nepřáteli a pak se tiše vykradl z pokoje.

Vyšel na terasu a sledoval mořský příboj a před očima mu běhaly vzpomínky. Na to jak ho tady Say s láskou a smíchem objímal. Tak rád by to vše vrátil zpátky. Alespoň na několik vteřin by se rád zavrtal do jeho objetí s pocitem, že se opět milují.

Zaslechl za sebou kroky a vzápětí za sebou ucítil Sayovu přítomnost. „Zase špatné sny?“ optal se ho tiše, ale ani nečekal odpověď. Prostě jen potřeboval mluvit. Vědět, že Say tu s ním ještě je. Že to není jen jeho sen. Jakkoliv krutý.

Say sebou trhl, když zaslechl jeho šepot. Jak to ví? Že bych mluvil ze spaní?, divil se. „Jo,“ zabručel nakonec a zadíval se na světlou kštici svého milence. Srdce mu sevřelo cosi, co by se dalo nazvat dozvukem kdysi silného citu. Byl rozpolcený. Věděl, že Riche potřebuje. Proto se také vrátil. Avšak nebyl si jistý jestli to mezi nimi může někdy být jako dřív.

Položil mu ruce na ramena a ucítil jak mladík ztuhl. Otočil ho k sobě a prudce políbil. Rich sykl, jak ho to zabolelo, ale nebránil se. Potřeboval Saye a bylo mu jedno jak. Obtočil mu ruce kolem krku a přitiskl se k němu blíž.

Bylo mu jedno, že si ho chystá vzít přímo na terase. Chtěl ho stejně jako on jeho. Proč mu to nedovolit, že?, pomyslel si ironicky.

Odpoledne se Rich ukryl do knihovny, kde poslední dobou našel tolik blažený klid. Co dělá Say mu bylo v tu chvíli jedno. Posadil se do křesla, stočil nohy pod sebe a uchopil do dlaní tenkou knížku svého předka.

Prstem pohladil tu jednoduchou vazbu. Jako by na něj dýchala nostalgie té doby. Tak moc přál Brianovi, aby jeho příběh skončil happy endem.

*    *      *

Už uběhl měsíc od doby, co jsem nastoupil do práce coby správce. Každý den jsem se setkával s neuvěřitelnými lidmi, dovídal se spoustu nových věcí. Jen jedné osobě jsem se snažil vyhýbat. Synovi svého nového zaměstnavatele. Nemohl jsem dopustit, aby se mezi námi cokoliv stalo, i když bych tomu byl rád.

Občas jsem zahlédl jeho světlé vlasy nebo zaslechl smích, ale nikdy jsem se neodvážil přijít k němu blíž. Tušil jsem totiž něco, co by nikdo z našich vrstevníků nedokázal pochopit. Cítil jsem, že k Justinovi cítím něco mnohem víc.

Pousmál jsem se a pokračoval v cestě. Pokoušel jsem se nezabývat svými tak nevhodnými myšlenkami, ale nějak to nešlo zastavit. Procházel jsem kolem ohrady, kdy jsem ho spatřil poprvé. Ani jsem si neuvědomil, že mířím do stájí, dokud jsem se ve dveřích s někým nestřetl.

Zvedl jsem oči a ztuhl, když jsem uviděl poněkud posmutnělé oči Justina. „Promiňte, pane,“ prohodil jsem tiše a uhnul mu z cesty. Nic neřekl, jen kývl a prošel kolem mě. Pochopil jsem, že ho něco trápí, ale také jsem věděl, že není v mé moci se na to ptát.

Vešel jsem tedy do stájí a přešel k prvnímu koni, kterého jsem uviděl. Byl to ten, kterého se snažil Justin zkrotit ten první den. Pohladil jsem ho mezi nozdrami.

Strávil jsem u něj přes dvě hodiny. Pak jsem se pomalu otočil a chtěl se vydat zpět po své práci. Avšak zůstal jsem bez dechu stát na místě a střetl se se zeleným pohledem, který mě propaloval až na dno mé duše.

„Omlouvám se, už se vracím ke své práci,“ zamumlal jsem v domnění, že mu vadí mé zdržení. Avšak Justin zavrtěl hlavou a udělal krok vpřed. Stál jsem na místě jako přimrazený, neschopen pohybu, neschopen myslet.

Justin ke mně přistoupil a objal mě. Nic víc. Jen mě objal a přitiskl se ke mně. Byl o hlavu menší než já a já tak mohl cítit jeho dech na svém krku. Okamžik jsem nevěděl, co dělat. Pak jsem se však poddal tomu, co chtělo mé srdce, a také ho objal.

Ten den jsem si uvědomil, že už není cesty zpátky.

*   *     *

Rich opět zavřel knihu a zvedl oči. Ve dveřích stál Say a pozoroval ho. Nevěděl, co si o tom pohledu myslet, protože už v něm nedokázal číst stejně jako dřív. „Co to pořád čteš?“ vyjel Say a mladík se zhluboka nadechl.

„Je to kniha mého předka. Důvod proč je můj otec takový.“

„Jak se ti podařilo utéct?“

„Můj otec je mrtvý. Zabil jsem ho, abych zachránil sebe.“ Raději si ani nenamlouval, že to co se blesklo v Sayových očích byl obdiv, protože to zmizelo stejně rychle jako se to objevilo.

„Hm,“ zamumlal neurčitě a zase odešel. Rich složil hlavu do dlaní a zavřel oči. Pak vstal a vyšel ven. Šel se projít, aby se trochu nadýchal čerstvého vzduchu a především si pročistil hlavu.

Say se opřel o kuchyňskou linku a zavřel oči. Jizva na pravém boku ho nesnesitelně pálila. Další připomínka, pomyslel si v duchu s křivým úsměvem. Přešel k oknu a zadíval se na Riche, který se procházel po pláži. Jeho dnešní přiznání mu poněkud vyrazilo dech, to musel přiznat. Nikdy by neřekl, že by byl něčeho takového schopný. Avšak vypadalo to, že je to pravda.

Avšak tušil, že za tím byla nějaká nehoda. Že ho určitě nezabil chladnokrevně jako on zabíjel ve válce. Zatnul pěsti, protože si opět připomněl, co se za poslední rok odehrálo. Prohrábl si vlasy a zhluboka si povzdechl.

Vyšel z kuchyně a tiše se vkradl do knihovny. Vzal do ruky knihu, kterou před tím četl Rich a otevřel ji. Nepřipadala mu nijak zvláštní nebo užitečná. Přečetl si jméno v úvodu. Brian Cellen. Takže to vypadá, že je to příbuzný Riche.

Avšak nechtělo se mu číst dál. Proč by ho to mělo zajímat? Položil knihu zpět na stolek a otočil se k odchodu. Náhle mu pravým bokem projela ostrá bolest a on se opřel o kolena. Zhluboka oddechoval, ale kolem hlavy cítil jako by mlhu.

„Sayi!“ pronikl mu do mozku čísi hlas. Po chvíli mu došlo, že je to Rich.

Rich se vrátil do domu a chtěl se vrátit k četbě. V knihovně ale našel Saye, jak se opírá o kolena, těžce dýchá a na čele se mu skví ledový pot. Rychle ho podepřel a chtěl ho dovést ke křeslu, když v tom se Say ohnal rukou.

„Nech mě být!“ zavrčel skrz sevřené rty a Rich od něj odstoupil, protože nechtěl provokovat. Say se ještě chvíli uklidňoval, ale pak se narovnal a vykročil ke dveřím. Richovi neunikla jeho bolestná grimasa, když procházel kolem.

Chtěl mu pomoc. Tak moc mu chtěl pomoci, ale Say mu to nedovolil. Místo toho se v obýváku složil na pohovku, vzal si několik prášků a téměř vzápětí usnul.

Rich celou tu scénu pozoroval rezignovaným pohledem. Opět si sedl do křesla a začal číst.

*   *   * 

Nevím, co se ten den stalo. Nevím proč to Justin udělal. Ale změnil mi tím život. Žil jsem jen pro něj. Každý den jsem ho potřeboval vidět, alespoň potají. Stále jsem se mu vyhýbal, ale přestal jsem lhát sám sobě. Miloval jsem ho. Ač se to zdálo neuvěřitelné, a já sám se toho z počátku bál a bráni se tomu. Avšak byla to pravda. I když to zřejmě nebylo přirozené, bylo to proti přírodě, ale nedokázal jsem tomu zabránit.

Starý pán domu byl již dlouho upoután na lůžko, takže celé řízení panství bylo na mě a na Justinovi. Ze srdce jsem si přál, aby se starý pán uzdravil, ale nějak jsem ztrácel naději. A zřejmě jsem nebyl jediný, když jsem při své každodenní procházce uviděl Justina, jak bez ducha bloumá kolem.

Tolik jsem toužil se k němu rozběhnout a obejmout ho, ale nemohl jsem. Nepustil mě k sobě. Věděl jsem, že se tomu také brání a byl jsem rozhodnutý jeho přání respektovat. Avšak až do chvíle, kdy se dověděl tu smutnou zprávu.

Zrovna jsem se vrátil do svého malého domku, když jsem ztuhl překvapením. Na posteli seděl Justin, hleděl před sebe naprosto prázdným pohledem. Vyděsil jsem se a tak jsem k němu rychle přešel, klekl si před něj a vzal jeho obličej do dlaní. „Justine?“ zašeptal jsem a poprvé tak vyslovil jeho jméno.

Zvedl ke mně oči. „Zemřel,“ vydechl a z očí mu začaly kanout slzy. Věděl jsem koho myslí. Starý pán podlehl nemoci. Rychle jsem se zvedl, objal ho kolem ramen a přitiskl k sobě.

Zavrtal se mi obličejem do košile a jeho tělem otřásaly vzlyky. Houpal jsem ho v náručí a šeptal konejšivé nesmysly. Nepamatuji si, co to bylo. Jediné co vím a na co nikdy nechci zapomenout je jeho sladká přítomnost v mém náruči.

*   *   *

Postava ležící na posteli se pohnula. Místnost naplňoval zvuk nemocničních přístrojů, které měřily životní funkce. Všude bylo cítit, že se osoba nachází v nemocnici. Nikdo už jí nedával moc velké šance na přežití.

Avšak toho večera, té temné noci, prudce otevřela oči, které plály nenávistí a pomstou.

Rich se prudce posadil na posteli. Rozhlížel se kolem sebe, ale žádného vetřelce nenašel. Jediný koho mohl vidět byl Say sedící v křesle v rohu místnosti. Pozoroval ho svýma zelenohnědýma očima a on si mimoděk vzpomněl na jejich první setkání na pláži.

„Vzpomínáš někdy na to co bylo mezi námi, Sayi?“ optá se tiše. Mladík překvapeně mrkne. „Minulost se má nechat spát,“ zamumlá. Riche jeho slova zabolí, ale nic na to neřekne. „Měl by si spát,“ prohodil Say a mladík na posteli se zavrtal pod přikrývku. Věděl, že má pravdu.

Say zůstal sedět v křesle a mlčky pozoroval spícího mladíka. Přemýšlel jaké pocity v něm ten pohled vzbuzuje. Nenávist, touhu, hněv, lásku? Nevěděl jeho raněná duše nechtěla znát odpověď na tuhle otázku. A přesto se myšlenkami mimoděk zatoulal do minulosti. Do té, o které tvrdil, že má spát.

Opět se vrátil do těch šťastných časů, kdy byli spolu, bezstarostní, impulzivní. Nebylo pochyb o tom, že to bylo pryč. Avšak kdyby mohl vrátil by to. Jenže on se změnil. Změnil se k horšímu, to věděl, také se nesnažil tvrdit nic jiného. Ale jak tak sledoval Riche, zjistil, že i on se změnil.

Avšak jemu na rozdíl od něj to prospělo. Téměř se usmál, když viděl, jak se ze spánku vrtí. Pak se však jeho srdce opět zatvrdilo a on ho hodnotil pouze pohledem znalce, který touží mít tohle dílo ve své sbírce. Byl krutý a věděl to. Byl to stín války.

Cosi ho opět probudí. Cítí jak ho hladí po zádech. „Nech mě!“ vykřikne hněvivě. Jenže Say se nenechá odradit. Dál ho rafinovaně svádí. Rich cítí, že jeho tělo odpovídá, ale mysl zůstává otupělá.

  Bylo to tak i s Brettem, Kennethe?, uvažuje po tom, co si odbyli rutinní záležitost zvanou sex. Ano sex. Kdysi to bylo milování, ale už tomu nedokázal tak říkat. Tohle slovo pozbylo významu ve chvíli, kdy se z jejich společných nocí vytratil smích a vzájemná rozkoš. Avšak ne ta tělesná. Ta co tomu dávala jiskru.

Znamená to snad, že je to špatně? Že to nemá být? Vedle sebe slyší jeho klidné oddechování a dojde mu, že usnul. Ještě okamžik leží v posteli, a pak z ní vyleze a tiše se vykrade z pokoje. Zamíří opět do knihovny, aby alespoň na chvíli ulevil ztrápené duši.

Posadí se do křesla a opět se začte do knihy… 

*   *   * 

Tma. Ta černočerná sametová tma, co vše dokáže skrýt. Skryje mé  tiché vzdechy, lehké polibky na mém těle. Avšak svit těch zelených zářivých očí skrýt nedokázala. Nedokázala skrýt ten opojný okamžik první noci. Nedokázala skrýt Justinovu krásu, jeho hravost. A především jeho touhu.

Sténal jsem pod jeho rty, svíjel se jako had. A pak jsem to samé provedl s ním. Bylo to opojné jako to nejlepší víno, sladké jako ten nejlepší zákusek, nezapomenutelné. Nemohu vyjádřit slovy to co jsem tu noc cítil.

Po tom nádherném zážitku jsem ho přitiskl k sobě a políbil do vlasů. Tiskl se ke mně a já cítil jeho dech na své holé hrudi. Hladil jsem ho po zádech, když jsem zaslechl jeho šepot. Nejprve jsem si myslel, že se mi vše jenom zdá, protože jsem tomu mohl jen těžko uvěřit.

„Miluji tě, Briane,“ zašeptal tehdy a mé srdce se sevřelo nekonečně opojnou radostí. Zvedl jsem mu hlavu a prudce, radostně ho políbil. Udiveně se na mě podíval, ale v očích mu svítila radost.

„Taky tě miluji, Justine,“ vydechl jsem a něžně ho políbil na čelo.

„Je špatné to co děláme?“ optal se mě najednou a mě se sevřelo hrdlo.

Pomalu jsem zavrtěl hlavou. „Ne. Copak láska by mohla být špatná?“ odvětil jsem a on se na mě lehce usmál.

„Máš pravdu,“ zamumlal pak a zavrtal se mi do náruče. Usnuli jsme si v náruči.

*   *   *

  Say ho našel jak spí v křesle. Projel jím vztek, ale ovládl se. Přešel k němu a lehce s ním zatřásl. „Co – co?“ vyhrkl mladík a byl okamžitě vzhůru. Zadíval se na Saye. „Děje se něco?“ optal se a protáhl se.

„Nic. Jen jsem tě prostě vzbudil,“ odvětil a chystal se odejít. Rich ho však chytil za ruku. „Počkej prosím,“ vydechl. Sayovi ani jiná možnost nezbyla vzhledem k tomu, že ho stále držel. „Co je?“ vyjel.

„Proč jsi na mě takový, Sayi? Vím, že jsi to neměl lehké, byl jsi přeci ve válce, ta nikdy není lehká. Ale to ještě neznamená, že jsi byl jediný, kdo to měl těžké. Já si taky musel projít svým očistcem. Tak proč se na to společně nepokusíme zapomenout?“ odmlčel se a vstal, aby se mu lépe zadíval do očí.

„Prosím,“ vydechl a postavil se na špičky, aby ho políbil. Avšak Say uhnul hlavou a zadíval se na něj opět zchladlýma očima. jeho slova ho vrátila do reality.

„Víš proč to nejde, Richi?“ optal se ho klidně, avšak věděl, že vybuchne. Cítil jak se v něm hromadí ten vztek, lítost a bolest posledních měsíců. Chtěl by to vymazat ze své paměti, ale špatné vzpomínky se mažou nejhůř.

„Proč?“ optal se mladík tiše a tak nějak vycítil ten potlačovaný hněv a nadcházející výbuch.

„Málem jsem tam zdechnul, Richi!“ vykřikne a vyškubne se mi. „Kolem mě umírali lidi jako na běžícím páse! Z kluka, kterého jsem chtěl zachránit mi v ruce zůstala jenom jeho paže! Zabili mi jedinýho kámoše, co jsem tam měl! A to všechno…“ odmlčel se, jak se snažil uklidnit.

„To všechno kvůli tobě Richi!“ dodal tiše a téměř klidně. O to víc to Riche zasáhlo.

Zadíval se na něj. „Chápu,“ vydechl a protáhl se kolem něj. Say za ním dlouho mlčky hleděl a do očí se mu začaly vkrádat city, které ve válce zanechal. Nebo se aspoň domníval, že tomu tak bylo. Smutek, strach, bolest a lítost.

Rich se vrátil až velice pozdě. Jeho kroky opět zamířily do knihovny, kde se chtěl dovědět další kousek skládanky. Posadil se do křesla a začetl se do deníku.

*   *   * 

Dnes se konal pohřeb. Trhalo mi srdce vidět Justina tak smutného. Tak zlomeného. Pranic nepomohlo, že jsem tam byl s ním. stejně jsem nemohl udělat to, co jsem chtěl. Chtěl jsem ho obejmout, ujistit ho, že jsem s ním, ale nemohl jsem. Vždyť by nás roztrhali na kusy. A tak jsem jen mohl stát opodál a doufat, že ví co teď cítím.

Konečně bylo po všem a mě se chtě nechtě ulevilo. Bylo to ošklivé já vím, ale byl jsem rád, že už Justin nemusí více trpět. Lidé se pomalu začali vracet ke své práci, pouze Justin zůstal u hrobu svého otce.

Přešel jsem ke klečícímu mladíkovi a položil mu ruku na rameno. „Je mi to líto, sire,“ prohodil jsem. To co se stalo potom jsem nečekal. Justin se prudce postavil a ještě prudčeji mě políbil. „Pro tebe jsem pouze Justin,“ prohodil a opět se vyvlékl z mého náručí. Byl jsem zmatený, ale mlčel jsem.

Zaslechl jsem, jak se zhluboka nadechl a pak si stoupl vedle mě. „Budu se muset oženit, Briane,“ vydechl mladík a mě se sevřelo srdce. Věděl jsem, že se tohle stane.

„Kdy?“ optal jsem se přiškrceně.

Otočil se ke mně. „Neboj ještě to bude chvíli trvat, ale chtěl jsem, abys to věděl dopředu.“

„Tohle všechno vím, můj pane. Přesto to nic nezmění na mých citech.“

Teplo jeho pohledu zahřálo mou ztrápenou duši. Nechtěl jsem, aby to skončilo, ale Justin mě tvrdě vrátil na zem. Ještě okamžik jsem s ním zůstal, a pak jsem se vrátil ke své práci. Nechal jsem ho samotného s jeho zármutkem.

Toho večera opět seděl u mě na posteli, když jsem se vrátil. Jakmile mě spatřil, vstal, přešel ke mně a objal mě. Přitiskl jsem ho k sobě a vdechoval vůni jeho vlasů. Nemohl jsem věřit tomu, že už jsem tady přes tři měsíce. Potkalo mě tady štěstí. Potkal jsem Justina.

Opět jsme leželi vedle sebe a já ho vískal ve vlasech. Věděl jsem, že se mu to líbí. Lehce jsem se usmál do tmy a vychutnával si tu chvíli neskutečného štěstí. Ať se mělo v budoucnu stát cokoliv, byl jsem ochoten riskovat pro Justinovu lásku.

*  *  *

Zavřel knihu a rozhodl se jít spát, protože už ho zrazovaly unavené oči. Tiše prošel obývákem, protože věděl, že tam poslední dobou spává Say. Chtěl prostě jen proklouznout do ložnice, když v tom zaslechl to tiché bolestné zasténání.

Nedokázal prostě jen tak odejít a tak se tiše přikradl k pohovce. Tam se zmítal Say, na čele měl kapičky ledového potu, čelo zamračené. Chtěl ho jen ukonejšit dotekem, ale co se stane vzápětí nečekal.

Say prudce vymrštil ruku a než se Rich vzpamatoval tisknul ho ke zdi s rukou na jeho hrdle. „Sayi,“ vydechl přiškrceně, protože mu pomalu docházel vzduch. V Sayově pohledu viděl, že ho nepoznal.

Prudce lapal po dechu a snažil se zůstat při vědomí. Konečně v Sayově očích bleskla jiskřička poznání a on ho pustil. Rich se svezl podél zdi a mohutně nasával nový přísun vzduchu. Say ho ještě okamžik pozoroval s nefalšovanou hrůzou v očích. Pak se prostě otočil a zmizel venku v té černé tmě, která dokáže skrýt všechny naše hříchy.