Mlčky sleduje jak se letadlo s jeho rodiči odlepilo od země. Strašně se pohádali, ale on nemohl odletět. Nemohl tady nechat jedinou nádhernou věc, která ho kdy potkala. Nasedne na motorku a rozjede se zpět k domu, kde celé prázdniny bydleli. Než tam však zastaví, vydá se ještě za mužem, který jim domek pronajal. Rodiče ho i přes hádku nenechali bez prostředků, takže se jde zeptat, zda by mu to prodloužil.

Vyběhne schody a zazvoní. Otevře mu starý přívětivý muž. „A pan Hyrman. Myslel jsem, že jste i s rodiči odjel,“ prohodí. „Rodiče odjeli, ale já se rozhodl zůstat. Doma mě stejně již nic nečeká. Takže si tady prodloužím dovolenou. A proto jsem vlastně tady pane Kendrisi. Chci se vás zeptat zda byste mi prodloužil nájemní smlouvu. Říkal jste přeci, že dům stejně nepoužíváte, že?“ optá se v očích mu hoří prosba.

Muž se na něj usměje. „To přeci nebude žádný problém. Má to pro vás i výhody. Mimo sezónu je nájem levnější. Ale taky je složitější údržba. První nájemné budu chtít předem ,to víte, že?“ zadívá se na něj. „Samozřejmě,“ prohodí a podá mu domluvenou sumu, kterou platili s rodiči. Pan Kendris mu desetinu z toho vrátí. „Přeji vám tedy příjemný pobyt, pane.“ Chystá se zavřít dveře, když si na něco vzpomene. „Vidíte, málem bych zapomněl. Hledal vás tady nějaký mladík. Vypadal, že mu na tom dost záleží.“

„Děkuji,“ zvolá a nasadí si helmu. Mladík? To musel být Rich. Ale co se stalo? Pak mu to došlo. Nepřišel na molo. Pitomče!, vynadá si. Snad se nic nestalo. Zaparkuje v garáži a vyjde schody. A v tu chvíli se zarazí.

Na prahu dveří leží Rich, objímá si kolena a vypadá ztraceně. Rychle k němu přejde. Všimne si slunečních brýlí. Co se stalo? Nikdy je nenosil. Dál to nerozebírá, vezme ho do náruče a vejde dovnitř. Položí ho na postel v ložnici a zadívá se mu do tváře. Opatrně sundá brýle a vzteky zatne pěsti. Na obličeji má obrovské modřiny. Opatrně ho pohladí. Chce se vydat za jeho otcem, ale nechce ho tu nechávat samotného. Přikryje ho až po bradu a vyrazí do kuchyně něco ukuchtit.

Pořád ještě zuří, ale snaží se aby ho vztek úplně neoslepil. Konečně je jídlo hotové a on se vrátí do ložnice. Tam ho najde, jak sedí na posteli a nepřítomně hledí před sebe. Vypadá jako děcko, které si vlezlo k rodičům do postele. Náhle si všimne, že mu z očí tečou slzy. Tác spadne s rachotem na zem a on se vrhne k Richovi. Vezme ho do náruče. „Richi. No tak. Jsem tady, slyšíš? Jsem tu s tebou.“

Rich se na něj podívá. „Sayi?“ vydechne. Vzápětí se na něj vrhne a povalí ho na postel. „Ty ses vrátil!“ šeptá a tiskne se k němu. Say ho obejme a pevně k sobě přitiskne. Právě v tenhle okamžik si Say uvědomí, jak je mladý. Tiskne se k němu jako malé dítě, které mělo strach, že ztratilo někoho na kom mu moc záleží. Richovým tělem otřásají vzlyky a on sám si není jistý jestli je to štěstím nebo něčím jiným. „Ty jsi opravdu uvěřil, že bych odjel?“ šeptá mu do vlasů. Posadí se i s ním v náručí a něžně s ním kolébá. „Copak bych tě mohl opustit?“ ptá se ho tiše.

Pak ho od sebe odtáhne. „To ti udělal otec?“ zeptá se a zní to spíš jako zavrčení. Mladík váhavě přikývne. Say opět zatne pěsti. „Já ho zabiju,“ zasyčí. „Ne! Prosím. On by byl schopen tě odklidit z cesty. Nemůžeš tam jít, ano? Slíbíš mi to?“ naléhá. Sayovi se nechce, ale nakonec kývne. „Chci to slyšet.“

„Slibuji, že nepůjdu za tvým otcem, spokojen?“ Rich si ho zkoumavě prohlíží, než kývne. „Sayi?“ šeptne. „Ano?“ zadívá se na něj. „Obejmeš mě, prosím?“ zeptá se tiše. Nic na to neřekne, jen si ho mlčky přitáhne do náruče. I s ním se opře o pelest. Políbí ho do vlasů a jen ho drží. Za chvíli může slyšet jeho klidné oddechování. Pousměje se. Usnul. Pohladí ho po zádech.

Zadumá se nad tím, jak to s nimi teď bude. Nemůže dovolit, aby se Rich vrátil k otci. Mohl by mu znovu ublížit nebo ho dokonce zabít. Ta představa v něm vyvolá další vlnu vzteku. Ovládne se a zadívá se na spícího mladíka. Byl tak nevinný. Stálo to za to. Zůstat tady i za cenu, že se pohádal s rodiči.

Oba je zavrtá pod peřinu a přitiskne se k němu. Je mu s ním krásně. Už pomalu usíná, když Richovým tělem otřese vzlyk. Say je okamžitě vzhůru. Ne! Doufám, že se mu nevrátily sny o Kennethovi. „Mami,“ šeptne mladík a on ztuhne. Mami? Co to má znamenat. „Proč?“ ptá se tiše Rich stále ještě ze spánku.

Jemně ho pohladí po tváři a snaží se ho co nejněžněji probudit. Mladík otevře oči a zadívá se na něj. „Opustila mě, Sayi,“ šeptne. „Cože?“ vyhrkne. „Odešla. Napsala mi dopis a prostě zmizela. A pak… Myslel jsem, že jsi mě taky opustil.“

„Hlupáčku. Jak tě něco takového vůbec mohlo napadnout?“ optá se ho s úsměvem. Uvědomuje si, že už to opakuje po několikáté, ale domnívá se, že to je to, co právě teď Rich potřebuje slyšet. Že je někdo s ním. Někdo, kdo ho neopustí. „Richi. Chci, abys věděl, že nedovolím, aby ses vrátil k otci. Ne potom co se stalo po tvém návratu,“ prohodí a bedlivě sleduje jeho reakci.

Mladík nehne ani brvou. „Vrátíme se do domu na severu?“ optá se tiše. „To záleží jen na tobě,“ ujistí ho. „Chtěl bych zůstat tady. Souhlasíš?“ Nelíbí se mu to, ale nakonec kývne, ač nerad. „Nechci tady zůstat kvůli otci,“ cítí potřebu se hájit. Say nadzvedne obočí. „Třeba se máma vrátí,“ přizná nakonec pravý důvod, proč chce zůstat tady a riskovat. „Tvůj otec neví, kde bydlím, ne?“

Zavrtí hlavou. „Byl bych blázen kdybych mu to řekl. Sotva by se to dověděl, už by tu byl.“ Say se mírně usměje. „Tak to je dobře. V tom případě můžeme zůstat tady, ale zřejmě budeš muset být pořád v domě nebo v jeho blízkosti.“ Rich kývne. „To je mi přeci jasné. Ale co budu tady mít tebe,“ prohodí a natáhne krk, aby ho lehce políbil. „A to mi k životu rozhodně stačí.“

„Udělám něco k jídlu, ano?“ optá se ho a opětuje polibek. Jen kývne a zavře oči. „Spinkej,“ šeptne a vstane z postele. U dveří se otočí a zadívá se na postavu schoulenou uprostřed postele. Přijde mu, že je najednou tak velká. Nebo je Rich tak malý? Raději nad tím nedumá a prozkoumá stav kuchyně. Nic moc, ale něco se s tím dá provést.

Za chvíli už nese mladíkovi v posteli alespoň opečené tousty a čaj. Není to extra, ale hlad je nejlepší kuchař, že? Položí tác na noční stolek a jemně ho pohladí po vlasech. „Musíš se najíst, Richi,“ šeptne mu do ucha. Mladík se malinko ošije, ale spí dál. Say nad ním jen s úsměvem vrtí hlavou.

Chce ho nechat spát, ale také si uvědomuje, že mu jídlo vystydne. Znovu s ním tedy zatřese a Rich se neochotně probudí. „Máš tady to jídlo, ty ospalče. Musíš se najíst a pak tě nechám spát, ano?“ Kývne a sáhne po prvním toustu. Pobaveně sleduje, jak v něm mizí až neuvěřitelnou rychlostí.

Po jídle ho uloží do postele a zavrtá do přikrývek. Políbí ho na čelo. „Spi!“ přikáže něžně a chce odejít. Rich ho však chytne za ruku. „Zůstaneš tu se mnou?“ šeptne. Say zavrtí hlavou. „Rád bych, ale musím zajít do obchodu, abychom tu neumřeli hlady, ano?“ promlouvá k němu jako k malému. Mladík si jen povzdychne a slabě se pousměje. „Tak tedy dobrou noc.“

Ještě jednou ho pohladí po tváři a vyjde ven. Nechce se mu jít pěšky, takže opět vytáhne motorku. Za chvíli už brouzdá mezi regály a přemýšlí co koupit. Neví proč si na tom dává tak záležet. Možná prostě jen chce přivést Riche na jiné myšlenky. „Kde je můj syn?“ zaslechne náhle za sebou hlas, ze kterého ho zamrazí.

Naprosto klidně se otočí a zadívá se do očí otce Riche. Samozřejmě, že ho neviděl, ale je si tím jistý stejně jako tím, že se jmenuje Say Hyrman. „Nemám ponětí o čem to mluvíte, pane. Asi jste si mě s někým spletl,“ prohodí a chce se otočit. Železný stisk na jeho paži mu to nedovolí. Opět k němu zvedne oči. „Nehraj si se mnou, chlapče. Nejsem hloupej a za nohu mě tedy tahat nebudete. Moc dobře vím, že jsi ten jeho kamarádíček. A Rich není doma, takže mi hezky vyklopíš, kde teď je.“

Say na něj klidně hledí. Nyní jde o vše. Musí ho přesvědčit. „Máte pravdu. Jsem to já, ale pohádali jsme se a váš syn mě už nezajímá. Je to rozmazlenej fracek a měl by raději zůstat doma pod máminou sukní. Takže si ho radši držte zkrátka. A teď pokud mě omluvíte,“ významně se zadívá na jeho ruku. Muž ho beze slova pustí, ale vypadá to, že mu to uvěřil. I když u něj si člověk nemohl být ničím jistý, podle vyprávění Riche.

Bude mu muset o tom setkání povědět, aby to pak pan Cellen nevyužil proti němu. Nenuceně přejde ke kase, kde si ještě okatě zaflirtuje s prodavačkou. Pak naskočí na motorku, ujistí se že ho nikdo nesleduje a rozjede se domů.

Jídlo uklidí do lednice a vejde do ložnice. Rich sedí na posteli a v ruce drží nějakou knížku. Udiveně mrkne. Rodiče tu měli nějakou knihu? Zajímavé. S úsměvem k němu přejde. „Ahoj,“ prohodí tiše a Rich k němu zvedne oči. Usměje se a Sayovi z toho úsměvu poskočí srdce. „Ahoj. Tak jak to šlo?“

„Celkem v pořádku až…,“ odmlčí se. Náhle mu to nechce říkat. „Až?“ zvedne tázavě obočí. „Potkal jsem tvého otce. Evidentně mu došlo, kdo jsem. Ptal se mě kde jsi?“

„A co jsi mu řekl?“ optá se váhavě a nervózně na něj hledí. „Že to nevím, samozřejmě. Tvrdil jsem mu, že už se o tebe nezajímám. Řekl jsem, že jsi rozmazlený fracek a měl bys zůstat pod máminou sukní. Nezlob se na mě za to Richi, ale musel jsem ti to říct, aby to nevyužil proti mně. A navíc se mi zdálo, že mi to uvěřil.“

Rich poklepe rukou vedle sebe a on se k němu posadí. „Je mi jasné, že jsi mu musel něco namluvit, aby za tebou třeba nejel. A že je toho schopný o tom nemusíš mít ani nejmenší pochybnost. Takže nevidím jediný důvod, proč bych se na tebe měl zlobit.“

Sayovi se uleví a tak se na něj jen mlčky usměje. „Přesto musíme být opatrní. Domů se už rozhodně vrátit nemůžeš.“

Povzdechne si. „Já vím. Sice jsem si tam připadal jako ve zlaté kleci, ale přeci jen tam zůstalo pár vzpomínek, které bych si rád uchoval. Prožili jsme tam s Kennem i šťastné chvíle, i když těch moc nebylo.“ Při zmínce o bratrovi mu opět potemní oči smutkem. „Víš s matkou jsme si poslední dobou moc nerozuměli. Ona se stále víc uzavírala do sebe a já se zase otevíral tobě. Nedivím se jí, že odešla, protože to nemohla s otcem vydržet. Taky bych odešel být na jejím místě. Vždyť nepřímo zabil jejího prvorozeného syna a druhému nedovoloval skoro nic,“ odmlčí se.

Tmavovlasý mladík ho pozoruje. Je rád, že se na to dívá takhle, protože ho to nebude tolik trápit. Navíc se domníval, že jeho matka se určitě jednoho dne vrátí, nebo ho aspoň bude kontaktovat. Nevěřil, že by dokázala jen tak opustit svého mladšího syna, když věděla, co se odehrávalo mezi jejím starším a manželem.

Say se zahloubá do sebe. Dnešní setkání s Cellenem starším se mu vůbec nelíbilo. Vypadalo to jako velice špatné znamení. Stejně jako hádka s rodiči. Jenže pak se vrátil a našel tady Riche. Byl rád, že za ním přišel, protože takhle by se možná ani nedozvěděl, co se odehrálo u něj doma. To že na něj jeho otec vztáhl ruku nebylo nic jiného, i jemu občas otec vrazil pár facek. Ale tohle bylo příliš. Jen slib daný Richovi ho dnes zadržel, aby se na něj nevrhl přímo v tom obchodě. Zapracoval ovšem i pud sebezáchovy, protože by tak prozradil, že lhal. A potom by jim nedal pokoj. A o to Say rozhodně nestál.

Nakonec je oba omrzí ležet na posteli a tak vstanou. „Co budeme dělat teď, můj sire?“ optá se Say a sleduje jak Richovi v očích blýskla hříšnost. Oh, jak nádherný to výjev, pomyslí si a olízne si náhle suché rty. „To nevím, milý kuchaři. Vypadá to, že jsme opět osaměli. To není hezké vyvolávat ve mně takové pokušení,“ prohlíží si ho zálibně. Say se pod pohledem těch zářivých očí zachvěje. „To rozhodně nebylo mým záměrem, sire. Jen jsem se vás samozřejmě přišel, co byste si přál k večeři.“

Rich se smyslně olízne. „Stačí jen taková maličkost, pane,“ prohodí tiše. „Opravdu? A co to má být? Pro vás cokoliv.“

„Vy, můj pane,“ ujistí ho a přejde k němu. Vztáhne ruce a rozpustí mu vlasy. „Ještě nikdy jsem tě neviděl bez toho culíku,“ šeptne a probírá se těmi jemnými kadeřemi. Vypadá tak jinak. Tak nějak divoce a o to víc je pro něj sexy. Stoupne si na špičky a vdechne jejich vůni. Say se zasměje. „Tak si myslím, že budeme mít velice žhavou večeři, můj sire,“ vydechne a políbí ho s veškerou touhou, kterou v tu chvíli cítí. „I já jsem stejného názoru.“

Začne ho hladit po těle, vyhrne mu triko a dotkne se nahé kůže. Zprudka vydechne, když ucítí ten dotek. Přitáhne si ho blíž k sobě a jazykem pronikne skrze rty. Richem projede vlna touhy. Udělá krok dopředu a přinutí ho tak couvat. Say narazí lýtky do postele a posadí se na ni. Nepřestává ho líbat a posadí si ho na klín. „Víš, co se mi zdá?“ vydechne mezi polibky náhle Rich. „Co?“ optá se. „Že mě buď utěšuješ, nebo svádíš.“

Say se zasměje. „A co se ti líbí víc, ty můj malý pokušiteli?“

„Zkus hádat,“ šeptne a opět ho vášnivě políbí. „Hm. Tak tahle odpověď se mi zamlouvá, sire.“ Uchopí ho za zátylek a trochu mu zakloní hlavu. Políbí ho na hrdlo a pak ještě níž dokud nenarazí na límec od trika. „Nenávidím oblečení,“ zamumlá a vrátí se k jeho rtům. Rich se zasměje. „To jsme dva,“ prohodí a sklouzne mu z klína. „Možná bychom měli jít něco dělat.“

Say kývne a vstane. Mlsně přejede pohledem po jeho těle. Donutí se odtrhnout od něj oči a vyrazí do kuchyně. „Půjdu něco uvařit, sire,“ zavolá a na rtech se mu rozehraje úsměv. „Doufám, že máte ústřice, pane,“ pronese Rich a zavrtí nad nimi hlavou. Chováme se jako malý puberťáci. Jenže ta hra se mu víc než líbila.

Přejde k oknu a zadívá se na moře. To, že otec ví, jak vypadá Say mu dělalo starosti. Mohlo by jim to hodně ublížit. Chvíli tady zůstanou, a pak se vrátí do domu na severu. Navždycky. Musí, ale zjistit, jestli se pro něj matka vrátí. Nebo mu pošle alespoň vzkaz. Za hodinu na něj zavolá Say a on veškeré potíže pustí z hlavy.

V klidu se najedí a Rich zjistí, že opravdu koupil ústřice. „Wow,“ prohodí, když uvidí prostřený stůl. Vypadá to ještě lépe než ten losos. Zpod přivřených víček si prohlédne svého soukromého kuchaře. „Díky svému jídlu se mě už nezbavíš,“ prohodí a usměje se na něj. Say opětuje úsměv. „Však ty máš taky své přednosti, kvůli kterým se mě nezbavíš.“

Nadzvedne obočí. „Opravdu? Například?“ ptá se zvědavě. „Například tvoje upřímnost, ukecanost a v neposlední řadě i hravost.“

Rich se jen usměje a oba se pustí do jídla. Jedí mlčky, jen na sebe občas pokradmu pohlédnou. Nechtějí zlomit to kouzlo, které je oba spoutává. Nakonec však Say uhne pohledem a je po kouzlu.

Po pár týdnech, které tráví většinou v domě se oba mladíci začnou nudit. Od Richovi matky žádný vzkaz nepřišel. Saye to mrzelo za něj, protože viděl, jak moc je z toho smutný, ale nemohl s tím nic dělat. Kdyby věděl, kde paní Cellenová je bez váhání by se za ní vydal a všechno jí vypověděl. Takhle jen mohl bezmocně přihlížet smutku svého přítele.

Rich už to nemohl vydržet. Byl nešťastný z toho, že ho matka takhle opustila a ani mu neposlala vzkaz. Domluvil se s listonošem, který jim nosil poštu, aby mu dopisy nosil na tuhle adresu, ale muž se vždy objevil s prázdnou. Stál u okna a vyhlížel pošťáka. Ten se opravdu za chvíli objevil, ale opět přišel s prázdnou.

Mladík vztekle praštil do zdi. Když jí na mě přestalo záležet, měl bych se zachovat stejně, pomyslí si pomstychtivě. Vrátí se do domu, pevně rozhodnut. Tady je nešťastný, protože mu všechno připomíná ty, které ho opustili. Hlavně Kennetha. Proto se rozhodne, že je na čase vrátit se tam, kde byli se Sayem šťastní. Do domu na severu.

„Sayi?“ zavolá do prázdna. Za chvíli se mladý muž objeví s ručníkem kolem pasu a vlasy ještě mokrými ze sprchy. Rich naprázdno polkne. Bože, to je ale pokušení, pomyslí si. Rychle se zadívá jinam. Je mu jasné, že se na Sayových rtech objevil provokativní úsměv. Po chvíli se odváží na něj zase podívat, protože věří, že odolá.

Mladík se opírá o veřeje a pobaveně ho pozoruje. V očích mu však blýská stejná touha, jakou Rich cítí až do morku kostí. Polkne. „Copak jsi chtěl?“ optá se tiše Say a Richovi se téměř podlomí kolena. „Ehm…,“ odkašle si. „Napadlo mě, že už nemá cenu tady zůstávat. Matka na mě evidentně zapomněla, takže si myslím, že bychom se měli vrátit do domu na severu. Co tomu říkáš?“ optá se s nadějí.

Say se usměje. Konečně, napadne ho mimoděk. Bál se, co se může stát, kdyby je tady našel jeho otec. Takhle si mohl být jistý, že budou moci být v klidu a užívat si jeden druhého. Bál se toho, že žádné štěstí netrvá věčně a on o to svoje nechtěl přijít. „S tím mohu jedině souhlasit. Už mi tady z toho začíná pořádně hrabat,“ prohodí s pokřiveným úsměvem.

Rich si oddechne. „Tak si půjdeme sbalit, ne?“ ozve se po chvíli zase Say. „Jasně,“ usměje se na něj a zmizí v pokoji. „Ale nejdřív se obleč!“ zvolá ještě na mladíka v ručníku, protože kdyby vedle něj balil svoje věci jen v tomhle, asi by hned tak neodjeli. Zaslechne jeho pobavený smích a chtě nechtě se také začne usmívat.

Věci má sbalené celkem rychle, protože tady skoro nic nemá. Pak se posadí na posteli a čeká na Saye. Mezitím se myšlenkami zatoulá tam, kam by neměl. Ke Kennethovi. Zadívá se na stěnu naproti sobě. Nevidí však zeď, ale rozesmáté oči svého bratra. Oči z fotky staré několik let. Byl tehdy tak šťastný a otec mu to vzal. Stejně jako on je šťastný teď.

Před chvílí Sayovi lhal. Nechtěl odjet jen kvůli tomu, že matka se neozvala. Bál se, že je může otec najít. Bál se, že i jemu může vzít štěstí, stejně jako Kennovi. Proto chtěl odjet. Jenže nemohl tu nechat Kenna. Musel ho ještě naposledy navštívit, protože jinak by nemohl jít dál.

Zaboří hlavu do dlaní. Ach, Kenne. Proč? Proč jsi mi to neřekl? Mohli jsme se s tím pokusit bojovat. Mohl jsi žít dál. Místo toho jsi zvolil dobrovolnou smrt. Rich ale věděl, že v hloubi duše ho chápe. Jestli byla Kennova a Brettova láska tak silná, jak se domníval nedivil se, že to nemohl vydržet. Nechtěl jsem ti ublížit, Kenne. Uvědomuje si, že tím, jak se mu svěřil mu ublížil. Kdyby mu to neřekl, možná by ještě žil.

Zavrtí hlavou. Tomu sám nevěříš, Richi. Kenneth nebyl hloupej, poznal by to na něm, i kdyby mu to neřekl. Trávil se Sayem tolik času, že by mu to časem došlo. Náhle se mu vybavily jeho oči, když s ním naposledy mluvil. Byly tak odlišné od těch na fotce. Byly v něm stíny smutku a bolesti. Nikde ani stopa po smíchu a radosti.

Tiše vzlykne. Bolí to, Kenne, šeptne v duchu. Náhle si před něj klekne Say. „Richi?“ zašeptá a on k němu zvedne uslzené oči. „Co se děje?“ ptá se. „Kenneth,“ vydechne jen a mladík pochopí. Chytí ho za ruku a přitáhne k sobě na zem. Obejme ho a přitiskne si ho k sobě. „Bolí to, Sayi.“

„Já vím. Kdybych mohl vzal bych všechnu tvou bolest na sebe, Richi,“ šeptá mu do vlasů. „Vrátíme se na místo, kde jsme byli šťastní, souhlasíš? Vrátíme se na místo, kde byl šťastný i Kenneth a určitě chtěl, abys tam i ty našel své štěstí,“ pronáší tiše a Rich jen přikývne. Společně vstanou, ale Say ho nepustí z náruče. „Sayi?“ ozve se. „Ano?“

„Mohli bychom, ještě než odjedeme, mohli bychom se stavit na hřbitově? Chtěl bych se s ním rozloučit. Možná už se sem nikdy nevrátíme,“ šeptá a upře na něj prosebný pohled. Say zjihne. „Samozřejmě, že mohli. A vrátíme se. Musíme tomu oba věřit, ano?“ Skloní se k němu a lehce ho políbí.

Rich se k němu přitiskne a kývne. „Vrátíme!“ ujistí ho. Sice jsou na severu šťastní, ale tohle je Richův domov. Nemůže ho nutit, aby ho opustil navždy. Už kvůli Kennethovi.

Vyjdou před dům a Say dojde pro motorku. Zastaví před Richem a ten nasedne. Pak se rozjedou směrem na hřbitov. Pro věci se vrátí potom.

Cestou zastaví v květinářství, kde koupí vázanou kytici růží a chryzantém. Zastaví před hřbitovem, zaparkují motorku a ruku v ruce vyrazí. Zastaví se před hezky upraveným hrobem s čerstvými květinami. Rich zapřemýšlí, kdo je tam dal, zda matka nebo otec. Sotva uvidí jméno vytesané na náhrobku do očí se mu nahrnou slzy. Sklopí hlavu a začne se mlčky modlit.

Say ho tiše pozoruje. Srovnával se s tím, pomalu, ale srovnával. Byl za něj rád. Věděl, že na bratra nikdy nezapomene, to on ostatně taky ne, a že to nikdy nepřestane bolet, ale časem se bolest otupí. Znělo to krutě, ale byla to pravda. Položí mu ruku na rameno jako tichý výraz toho, že je s ním. Beze slova skloní hlavu také a začne se modlit společně s ním. Nikdy to nedělal, takže se choval naprosto instinktivně, ale domníval se, že nikomu to nevadí.

Mlčky stáli vedle sebe se skloněnými hlavami. Pak se Rich skloní, pohladí jméno vyryté v kameni a otočí se na Saye. „Můžeme jít,“ šeptne. Mladík si ho bedlivě prohlíží. Ještě se naposledy zadívá na náhrobek. „Sbohem, Kenneth,“ šeptne Say a vezme Riche kolem ramen. Pomalu se vydají k východu, kde na ně čeká Sayova motorka a nová budoucnost.

Dojedou před dům a Say ucítí, jak Rich za ním ztuhl. Zvedne hlavu a zadívá se k domu a strne také. O verandu se opírá Richův otec a ironicky se na ně kření. Oba pomalu slezou s motorky a sundají si helmy. „Co ten tady dělá?!“ zavrčí Say. Rich neodpoví jen dál vyděšeně hledí k domu. Ne!, vykřikne v duchu. Nenechám si ho vzít!

Chytí Saye za ruku. „Sayi, pojď rychle ujedeme,“ šeptne. Mladík chce souhlasit, ale to už k nim Davis Cellen vykročí. „Nepokoušel bych se odjet,“ pronese. Oba mladíci ztuhnou na místě. „Jak jsi nás tu našel?“ vydechne Rich. „Řekl mi to náš pošťák,“ prohodí a sleduje jak oba zalapali po dechu.

Rich se podvědomě přitiskne k Sayovi a ten ho ochranitelsky obejme kolem ramen. „Rich s vámi nikam nepůjde!“ upozorní ho. „Ne potom co se stalo!“ Propichuje ho pohledem. Davis se zasměje. „Obávám se, že nebude mít na vybranou,“ pronese klidně. „Cože?“ šeptne Rich. „Pokud se se mnou nevrátíš, půjde on do války v Perském zálivu!“ ukáže na Saye. „Pokud se vrátíš…,“ nechá větu vyznít do prázdna.

Richovi se zatočí hlava. Ne! Say ho podepře. „Uklidni se. Nikam nepůjdu,“ šeptne mu do ucha, aby ho trochu utěšil. „Dám ti čas do zítřejšího rána. Pokud nepřijdeš, vyzvednou si tvého přítelíčka vojáci a policie. Nebude mít jinou možnost než jít s nimi. Neudělá-li to bude prohlášen za vlastizrádce a dezertéra. Když se někde objeví, bude bez milosti zastřelen. Přemýšlej o tom,“ prohodí, nasedne do svého auta a odjede, aniž by jim dal čas se k tomu vyjádřit.

Rich stojí zkoprněle a není schopen slova. Say ho chytí za ruku. „Pojď dovnitř,“ vyzve ho a doslova ho táhne do domu. Tam je usazen na pohovku. „Nikam nepůjdeš, Richi, jasné?! Nedovolím ti se k němu vrátit. Ne po tom, co ti udělal naposledy,“ pronáší Say. „Jestli se nevrátím dopadneš stejně jako Brett. Nemůžu dovolit, abys byl odvelen do války. Mohli by tě zabít.“

Say uchopí jeho obličej do dlaní. „Nikam nepůjdu. Ale ty taky ne, jasné? Odjedeme do domu na severu, tam nás nenajde.“

„Tys neslyšel, co říkal? Jestli odjedeme budeš prohlášen za vlastizrádce a nemilosrdně zastřelen. Nebudeme moci utíkat věčně. Nechci tě ztratit, nedovolím, aby se ti něco stalo.“

Zatřese s ním. „Richi! To přeci tvůj otec chce, chce abys uvěřil, že když se k němu vrátíš tak se mi nic nestane. Ale to není pravda. Vždyť si vzpomeň, jak dopadl Kenneth s Brettem.“

„To bylo jinak. Kenn se pokusil s Brettem utéct, ale otec ho chytil. Pak nechal Bretta odvést k námořnictvu. Já se nepokusil utéct, prostě jsem svobodně odešel. Otec mě našel a když se vrátím, tak tebe nechá na pokoji.“

Say si ho nevěřícně prohlíží. „Richi, tomu přeci sám nevěříš, že ne?“ Stačí mu však pohled do jeho vyděšených očí, aby pochopil, že věří. Je ochoten udělat cokoli, aby se Sayovi nic nestalo. I když to znamená vrátit se do míst, kde ho čeká peklo. Nepřemýšlí a vrhne se Sayovi kolem krku. Ten ho obejme a přitiskne k sobě. „Vrátíme se zpět, Richi?“ šeptne.

Mladík přikývne. „Vrátíme, Sayi, ale ne teď,“ šeptne a zmačkne mu bod na krku. „Odpusť mi to,“ zaprosí ho a z očí mu tečou slzy. Položí Saye na pohovku a sám vstane. Ještě okamžik si ho prohlíží, pak naškrábe vzkaz a vyjde ven.

Pomalým krokem se vydá na silnici a odtud pak k domu svého otce. Zastaví se těsně před ním. Má strach, tuší, že ho čeká boj, ale pokud to znamená, že to ochrání Saye. Nevěřil sice otci, ale byl ochoten to riskovat. Proto taky Sayovi napsal, aby odjel. Aby se vrátil zpět do Ameriky a na něj zapomněl.

Zhluboka se nadechne a vkročí do domu. U dveří čeká otec. „Věděl jsem, že nejsi tak hloupý, abys mě neposlechl,“ prohodí. Mladík se na něj tvrdě zadívá. „Přísahej, že se mu nic nestane. Že ho necháš být.“

„To po mě chtít nemůžeš. Kdo mi zaručí, že se prostě zase nesebereš a neutečeš?“ ptá se a obejde ho. Zamkne dveře a klíč si schová do kapsy. „Zítra bude ten tvůj kamarádíček odveden, ať bude chtít nebo ne. A já se budu každý den modlit, aby tam někde chcípnul a nikdy se nevrátil.“

Rich ho pozoruje. Pak se bez jakéhokoliv rozmyslu po něm vrhne. Buší do něj, ale za chvíli je odmrštěn na druhou stranu pokoje. Stočí se do klubíčka a proklíná sám sebe. Say to říkal. Věděl to. A já blbec doufal, že otec to neudělá, když se vrátím. „Jsi tak nádherně naivní. stejně jako byl Kenneth před deseti lety. Oba jste hloupí, že jste se někomu svěřili. I když ty jsi měl dost rozumu, aby mi to neřekl. Jenže to neznamená, že já nebyl schopen si to zjistit. Ode dneška máš domácí vězení až do odvolání. Zítra ti možná dovolím jít se podívat, jak ho odvádějí na loď v poutech jako psance a vezou do pekla.“

Rich pomalu vstane. „Tati, prosím, zastav to,“ poníží se na nejvyšší míru. „On přeci za nic nemůže. Nic neudělal. To já. Jestli chceš někoho trestat tak mě!“ škemrá poníženě. Otec se jen zasměje. „Copak nevidíš, že tohle pro tebe bude ten nejlepší trest?“ vysměje se mu.

„Je to můj život! A já ho chci prožít se Sayem! Proč to nepochopíš?“ vykřikne nepříčetně. „Protože, můj drahý chlapče, nestrpím, abych v rodině měl homouše!“ prohodí a zmizí. Za chvíli se vrátí s jakýmsi pohárem v ruce. „Vypij to!“ přikáže mu a přiloží mu sklenici ke rtům. Rich to vyplivne, ale dostane políček a nápoj je mu do hrdla nalit násilím.

Po několika minutách cítí, jak se ho zmocňuje malátnost a pak celý svět zčerná. Sayi!

Say se probudil, až když se venku začalo stmívat. „Richi?“ zvolá. Odpovědí je mu jen ticho. Vstane a promne si bolavý zátylek. Nemůže si vzpomenout, co se vlastně stalo. Kde je ten Rich?

Dojde mu to s bleskovou rychlostí. Prudce vstane, až se mu zatočí hlava. Všimne si papírku, který spadne na zem a zvedne ho. Začte se do Richova rukopisu. Sayi, prosím odpusť mi to. Nemůžu dovolit, aby tě stihlo to, co Bretta. Prosím tě odjeď, opusť Anglii a vrať se do Ameriky. Zapomeneš na mě. Já budu v pořádku a teď je nejdůležitější, abys ty byl taky. Prosím. Odpusť, možná to jednou pochopíš.Miluji tě. Rich

Pochopím! Já tě zabiju, ale nejdřív tě musím najít. Vztek mu koluje v žilách jako horká láva. Sakra! Copak jsi tak hloupej, Richi?, ptá se v duchu. Copak ti nedošlo, že je to past, dobře promyšlená past, tvého otce? Vztekle zmuchlá papír a sedne si na pohovku. Co mám teď dělat. Nevěří tomu, že by ho Cellen starší poslal do Asie.

Z přemýšlení ho vytrhne zvonek. Rich! Rozmyslel si to a teď se vrací s prosíkem, zahoří v něm plamínek naděje. Jakmile otevře, plamínek zhasne. Stojí před ním Richův otec s tím svým arogantním úsměvem na tváři. „Přišel jsem si promluvit.“

„Kde je Rich?!“ zavrčí. „Rich? Doma a spí. Dostal malou dávku sedativ, aby přestal odporovat a aby ho moc nebolelo tělo. Byl trochu drzý.“

Say cítí, jak brunátní v obličeji a raději zaťal pěsti. Mysli na to, že Rich je u něj a on nad ním teď má neomezenou moc. „Co tedy chcete?!“ vyprskne. „Zítra pro tebe přijdou, aby tě odvedli na loď, která popluje do Asie a následně do Kuvajtu. Chci, abys nastoupil dobrovolně. Pokusíš-li se o útěk nebo něco podobného, mysli na to, že mám Riche. Neštítím se ničeho. Byl bych možná schopen ho i zabít. Pokud však nastoupíš, budeš mít mé slovo, že se mu nic nestane.“

Say si ho nevěřícně prohlíží. Tohle, že je otec? To nemůže být pravda. „Budu se s ním moci rozloučit?“ optá se velice tiše. „Pokud mi slíbíš, že mu řekneš, že nastupuješ dobrovolně, tak ano,“ ujistí ho s úlisným úsměvem. Say má pocit, že mu někdo vyrval všechny vnitřnosti z těla a pomalu ho nechává umřít na prahu domovních dveří jen kousek od záchrany. „Dobře,“ souhlasí nakonec. „Ale jestli se mu něco stane!“ zavrčí.

„Nic se mu nestane, protože nebude mít nablízku tebe,“ prohodí a odejde. Say se sveze podél dveří a složí hlavu do dlaní. „Proooooč?!“ zavolá k nebi. „Proč se tohle stalo zrovna nám? Nic jsme neudělali!“ křičí a je mu jedno jestli ho může někdo slyšet.

Ale ano udělali. Zamilovali jsme se do sebe a zapletli se do intrik Cellena staršího. Jistě, mohl utéct a vykašlat se na nějakého Riche. Jeho osud mu mohl být jedno. Jenže nebyl. Miloval ho, i když udělal takovouhle blbost. Kam dal v tu chvíli mozek? Jenže podvědomě si uvědomoval, že on by udělal to samé. Udělal by cokoliv jen aby ho ochránil. Proto také souhlasil s tím, že zítra narukuje.

Velice pomalu vstal a vešel zpět do domu. Vyšel schody a sedl si na postel. Jako by všude kolem sebe viděl Riche. Jeho smích, oči, rozzářený obličej. Možná už ho nikdy neuvidím, pomyslí si. Nedělal si žádné plané iluze, bylo mu jasné, co ho čeká. Pochyboval o tom, že by tímhle všechno skončilo.

Richův otec jistě nebude chtít, aby se vrátil. A udělá proto všechno. Čeká mě peklo. Bude to vykoupení za těch několik týdnů štěstí. Neměli jsme se vracet, pomyslí si mimoděk. Jenže nemohl nutit Riche, aby zůstal a nedal o sobě vědět matce. I on musel oznámit rodičům, že zůstává tady.

Možná bych jim to mohl napsat. Byli právníci, třeba by věděli co s tím. Pak ale zavrtí hlavou. Tohle by neprošlo, pohádali se a oni mu řekli, že už o něm nechtějí slyšet. Bude si to muset vyřešit sám. Neměl na to Richovi skočit. Mělo mu být jasný, podle nepříčetnosti v jeho očích, že udělá hloupost. Jenže on se nechal zlákat jeho: Vrátíme se, Sayi. Uvěřil tomu a takhle to dopadlo.

Možná na tom měli vinu oba. Přestane nad tím dumat a lehne si. Zavře oči. Zítra prostě odjedu a bude to. Aspoň ještě jednou ho uvidím, pomyslí si a usne.

Rich se probudí. Hlava mu třeští a celé tělo je jako z rosolu. Co se stalo? Přejede si rukou přes obličej a snaží se zorientovat. Sáhne vedle sebe, ale Say tam není. Kde je?, podiví se. A pak mu to dojde. Není se Sayem. Je zpět doma u svého otce a on mu něco nalil. Nebo spíš ho donutil to vypít.

Otočí hlavu a zasténá, veškerý pohyb ho bolí. Zadívá se s z okna. Je tam už tma. Hluboká temná noc. Musí být už něco po půlnoci. Zaslechne vrznutí dveří a s námahou se tam otočí. „Tak jsi se konečně probudil. Byl jsi tak unavený a já tě nechtěl budit,“ pronese otec a Rich je rád, že se nemůže téměř hýbat. Asi to byl jistý způsob otce, jak se ochránit. Protože kdyby nebyl tak malátný, asi by se po něm vrhl.

„Jdi pryč!“ zasyčí a odvrátí se od něj. „To bohužel nemůžu. Mohl by ses dostat do problémů. Nebo se snad zase s někým zaplést. Byl tady ten tvůj Say.“

Rich prudce zvedne hlavu, až má pocit, že na něj spadl strop. „Cože? Kdy? Proč jsi mě neprobudil? Co říkal?“ ptá se a srdce se mu svírá úzkostí. Doufám, že jsi řekl, že odjedeš do Ameriky a už se nikdy nesetkáme, prosím Sayi. „Řekl, že když tě nechám být, tak narukuje dobrovolně. Souhlasil jsem. Zítra ráno se přijde rozloučit. Chci, abys mu řekl, že tady zůstaneš a že jsi rád, že jsi zase doma. Pokud to neuděláš, zařídím už nějak aby se nevrátil.“

„To zařídíš stejně, ne?“ pronese hořce a musí se odvrátit, protože mu do očí opět vhrknou slzy. Sayi! „Možná ne,“ prohodí. „Dokázal jsi zabít Bretta, vlastního syna jsi dovedl k sebevraždě a teď se chystáš zničit i mě. Proč bych ti to měl věřit?!“

Muž ve dveřích sebou trhne. „Co víš o Brettovi?“ zeptá se a každé slovo drtí mezi zuby. „Ale, ale, že bych našel slabé místo mocného Davise Cellena? Vím všechno. Co se stalo před deseti lety, proč jste byli s Kennethem tak dlouho na nože, proč tak zatvrzele odmítáš homosexuály. Nejsi o nic lepší než ty, které odmítáš. Jsi horší. Protože…,“ nedořekne, neboť dostane facku. Už na to ani nereaguje. Všechno mu pomalu začíná být jedno. „Proč mě o něj chceš tak moc připravit?“ zašeptá, protože se nedokáže v ten okamžik ovládnout.

„Protože budeš zase můj hodný syn, až začne škola tak si najdeš nějaké hezké děvče, vezmeš si ho a odjedeš s ním do Evropy. A nějakej Say přestane existovat, jasné?! Nemáš na výběr a ty to víš. Jeho život je teď v mých rukách.“

„Ne! Nech Saye na pokoji. Přemluvím ho aby se vrátil do Ameriky a už se nikdy neuvidíme. Udělám všechno co budeš chtít. Jen ho nenech narukovat. Prosím,“ škemrá, ale otec se mu jen vysměje. „Myslíš si, že jsem tak blbej abych něčemu takovýmu uvěřil?!“ vyprskne. Přejde k němu a přiváže ho k posteli. Rich se pokouší bránit, ale marně.

Odvrátí se od něj a zadívá se ven. Vzdáleně vidí moře a je mu z toho všeho tak smutně. Z oka mu ukápne slza a sklouzne na polštář. Před očima se mu začne odvíjet příběh vzpomínek. Den, kdy poprvé uviděl Saye stát na molu. Kdy ho uviděl v tom baru. Kdy se poprvé políbili, milovali. Zasténá. Téměř ho to fyzicky bolí.

Měli jsme odjet, Sayi. Neměli jsme chodit na Kennethův hrob. Jenže já byl tak sobecký. odpustíš mi to někdy? Vlastně bys neměl. Dobré dvě hodiny vede monolog jen sám se sebou. Připadá mu, že už mu z toho nadobro přeskočilo, ale ví, že z toho tak snadno nevyklouzne. Bude ho to mučit a to hodně dlouho.

Netušil co s ním má otec v plánu, ale věděl, že nemá šanci se tomu jakkoliv bránit. Pokud nechce, aby se něco stalo Sayovi, bude ho muset poslouchat na slovo. Vypadá to, že se na sever už nevrátíme.

Kenne! Měl jsem lépe poslouchat tvůj vzkaz v dopise. Mělo mi to být jasné. Jenže kdybychom se Sayem utekli a narazili někde na policii zastřelili by ho a na nic by se neptali. Otcovy nenasytné prsty sahají až moc daleko. Promiň mi to, Sayi. Je to všechno moje vina. Zachoval jsem se jako vyděšený rozmazlenec a místo abych poslechl tebe, spoléhal jsem na svůj vlastní mozek, který mě zradil.

Kdyby mohl schoulil by se do klubíčka, ale pouta mu to nedovolí. Bude to takhle už napořád? Je tohle snad boží trest za… Za co vlastně? Za lásku? Za touhu? Copak to jsou hříchy? Možná že přidali do Bible nový hřích s názvem láska. Nemůže to být trest. Vždyť i Bůh pravil miluj bližního svého. Nespecifikoval, že ženy musí milovat muže a muži zase ženy.

Roztřese se po celém těle. Nakonec ho zmůže únava a jemu klesnou víčka.

Say se probudí za svítání. Pomalu vstane a přejde k oknu. Richi! Hledí do dálky a myslí na toho milého kluka, se kterým teď jeho otec prováděl bůh ví co. Otřásl se při představě, co všechno je schopen mu udělat. Možná neměl přijímat tu jeho nabídku. Nebude moci Riche ochránit, když bude tak daleko.

A měl jsem na výběr?, optá se sám sebe. Odpověď zní ne, protože kdybych zůstal buď by mě zastřelili nebo by ho zabil. Dvě strany jedné mince. A ani jedna není příznivá pro ně. Ačkoliv musel přiznat, že raději by zemřel, než aby se něco stalo Richovi. Byl prvním člověkem, kterého miloval tak moc až to hraničilo s fyzickou bolestí. Kdyby se mu něco stalo, asi by to nepřežil.

Tiše hledí na východ slunce a vzpomíná na to, jak u tohohle okna stál s Richem a pozorovali příchod nového dne. Opíral se o něj a něco mu vyprávěl. Oba se tomu jen smáli. To netušili, že je to jejich poslední společná chvíle. Ten den se všechno zlomilo. Ano bylo to včera. Včera tady spolu stáli a dnes se měli navždy rozloučit.

Trhne hlavou, aby vyhnal takovéhle myšlenky.

Rozvážně odstoupí od okna a začne se oblékat. Je čas, pomyslí si, když se nasnídá a jeho pohled padne na hodiny. Půl sedmé ráno. Loď odplouvá v osm. Je nejvyšší čas vyrazit, aby se mohl rozloučit s Richem. Zajede k nim před dům a bude doufat, že Richův otec v tomhle nelhal.

Za chvíli už zastavuje před domem, který nyní proklíná. Možná by bylo lepší, kdybych Riche nikdy nepotkal, pomyslí si mimoděk. Sayi! Okřikne se v duchu. Co to sakra meleš. Moc dobře věděl, že by toho litoval.

Vyběhne schody a zazvoní. Za chvíli mu otevře Davis. „Takže jsi přeci jen přišel,“ prohodí. „Chci se rozloučit s Richem, jak jste včera slíbil,“ zasyčí. „Dodržíš, co jsi mi včera slíbil?“

„Pokud svůj slib dodržíte i vy.“

„Dobře tedy,“ kývne a vejde do domu. Otevře dveře do Richova pokoje a hrubě s ním zatřese. „Máš tady toho svého kamarádíčka. Prý se přišel rozloučit.“ Odváže ho. „Takže vstávej a ani slovo o tom, co se tady děje, jasný?!“

Rich na to nic neřekne. Místo toho se kolem něj prosmýkne a rozběhne se dolů. Když uvidí Saye, stojícího mezi dveřmi nejistě se zastaví pár kroků od něj. Prohlíží si ho jako rentgenem. Chce si zapamatovat všechno. Sleduje jeho černou bundu a tmavé džíny, vštěpuje si jeho rysy do paměti, očima laská jeho rysy, rty, vlasy svázané v culíku, i když ten vypadá trochu neupraveně. „Ahoj,“ šeptne a rychle sklopí oči.

Ucítí na rameni jeho ruku a vzhlédne. „Pojď sem!“ přikáže mu Say tiše a zadívá se na schodiště. Vytáhne ho ven na verandu a zabouchne dveře. Nechce, aby je viděl jeho otec. „Přišel jsem se rozloučit,“ prohodí. „Já vím,“ zašeptá a nechá sklopenou hlavu, protože nechce, aby viděl jeho slzy, které se derou z očí. Nemůžu tě ztratit!, křičí v duchu. „Rozhodl jsem se, že bude lepší, když narukuju dobrovolně,“ pronese Say.

Rich prudce zvedne hlavu. „Ne, Sayi. Nechci, abychom se loučili lží,“ vydechne a je mu jedno, že uvidí slzy. Say už to nevydrží a přitáhne si ho do náruče a zaboří mu tvář do vlasů. Rich se přestane ovládat a jeho tělem otřásají vzlyky. „Prosím, Sayi, nedělej to. Odjeď do Ameriky a už se nikdy nevracej!“ prosí ho zoufale.

Say však zavrtí hlavou. „Ne.“ Odtáhne ho od sebe a zadívá se mu do očí. Vezme jeho obličej do dlaní. „Měl bych tě nenávidět, Richi. Opravdu bych měl, protože jsi udělal tu největší blbost ve svém životě,“ šeptá a Rich cítí, jak se mu pomalu láme srdce. Má pravdu. „Jenže já tě nemůžu nenávidět, rozumíš? Miluji tě a nic to nezmění. Nenech se zlomit,“ šeptá a znovu ho k sobě přitáhne.

Skloní se mu až těsně k uchu. „Jakmile to bude trochu možné, tak uteče, Richi, rozumíš? Vrať se do domu na sever a čekej tam na mě. Nevěř ničemu co ti řekne otec a prostě uteč, ano? Budu ti posílat dopisy.“

Rich k němu vzhlédne. „To nemůžu. Zařídí, aby tě zabili. Mám ti říct, že jsem rád, že jsem doma a že tady zůstanu.“

„A to si opravdu myslel, že tomu uvěřím?!“ prohodí nevěřícně. V dáli zaslechne, jak zahoukala loď. „Je čas,“ šeptne a skloní se k němu. Něžně ho políbí a setře mu palcem slzy. Rich ho prudce obejme. „NE! Já tě nikam nepustím,“ vzlykne. „Budeš muset,“ ozve se za nimi hlas jeho otce.

Rich se k němu otočí a v očích mu zaplane nenávist. Say ho k sobě přitiskne a políbí ho do vlasů. „Miluji tě. Nezapomeň na to, co jsem ti řekl,“ šeptne mu do ucha. Mladík se otočí zpět k němu. „Taky tě miluju, Sayi,“ vydechne a vytáhne se na špičky, aby ho ještě jednou políbil. Nestihne to, protože ho chytne otec za ruku a stáhne ho k sobě. „Už jdi. Nebudou na tebe čekat,“ pronese směrem k Sayovi. Ten se na něj zamračí. Očima ještě jednou spočine na Richově tváři a usměje se.

Dole pod schody stojí dva vojáci, kteří ho odvádějí na loď. Zaslechne Richovo zoufalé zvolání a musí se hodně ovládat, aby pokračoval v cestě a nerozběhl se za ním. Místo toho hrdě vystoupá po můstku až na palubu. „Zvednout kotvy!“ zařve někdo a loď se dá pomalu do pohybu. Opře o zábradlí a zadívá se na malou tečku ve které tuší Riche.

Ten se zatím zmítá v sevření otce a snaží se mu vyškubnout. „Pusť mě! Pusť!“ škubá sebou, ale drží ho pevně. „SAYIIIIII!“ zaječí, ale může vidět jen, jak se loď vzdaluje čím dál tím víc. Teprve ve chvíli, kdy není vidět, ho otec pustí. Prudce se k němu otočí. „Nenávidím tě!“ zasyčí.