Tenhle boj byl krutý. Víc než ty předchozí. Možná proto, že jsem si tak silně uvědomoval jak moc mě Tannus přitahuje. Možná proto, že jsem si uvědomoval jeho zranění a svoji vlastní zranitelnost.

  V jednu chvíli jsem zapomněl bojovat a jen jsem sledoval Tannuse, jak bojuje hned se dvěma démony najednou. Pochopil jsem proč je to tak těžké. Tohle byly démoni vyšší úrovně. Démoni, na které nestačily lahvičky. Protože ti dva, kteří bojovali s Tannusem, byli ti, po kterých jsem tu lahvičku před chvíli hodil.

  „Pozor!“ vykřikl náhle můj společník a já jen tak tak uhnul před smrtící ranou zezadu. Chytil jsem do ruky dýku, kterou mi Tannus hodil a bodl. Démonka, která na mě útočila se rozprskla na prach.

  Vyrazil jsem na pomoc Tannusovi, ale jeho tvrdý a odmítavý pohled mě zastavil. A tak jsme bojoval každý na jiné straně ulice a já si uvědomil, že se stále víc a víc vzdaluji od něj. Nakonec jsem si uvědomil, že mě několik démonů zatlačilo do slepé uličky.

  „A jsem v háji,“ uniklo mi mimoděk tiše. Křenili se na mě a já si myslel, že už si plánují jestli si mě upečou na rožni nebo hodí do trouby. Jenže jsem byl také rozhodnut, že se nedám tak snadno. Koneckonců mám život fakt rád.

  A tak jsem se s válečným pokřikem, který zřejmě u poraženého nečekali soudě podle výrazů v jejich obličejích, vydal do boje. Bodal jsem kolem sebe a zjišťoval, že se začínám v tomhle „koníčku“ zlepšovat.

  Nakonec jsem zbyl jen já a jeden démon, který si mě uznale prohlížel. „Zdá se, že jsi v tom dobrý,“ prohodil.

  Trochu mě vyvedlo z míry, že mluví, ale přeci jenom byl to démon vyšší úrovně. „Zlepšuju se,“ odsekl jsem a všiml si Tannuse, který stál kousek od nás skrytý ve stínu. Najednou jsem se chtěl blýsknout.

  Vrhli jsme se do boje. Byl dobrej. Uhýbal mým ranám a několik mi jich zasadil, převážně do ruky, kde jsem držel dýku. A já jí odmítal pustit.

  „Jsi vážně dobrý. Nechceš se přidat k nám?“ optal se po chvíli zadýchaně můj protivník.

  Trhl jsem sebou. Moc dobře jsem si uvědomoval, jak se Tannus napjal a čekal na mou odpověď. Copak věří, že bych se přidal ke straně zla? „A co bych z toho jako měl?“ optal jsem se vyzývavě. Chtěl jsem vidět Tannusovu reakci.

  „Nesmrtelnost,“ pronesl, ten jenž jsem s ním bojoval.

  Na okamžik jsem přestal bojovat a právě v tu chvíli sekl tak silně až mi proťal ruku s dýkou až ke kosti. Zařval jsem bolestí. Tannus ke mně vyrazil.

  „Přemýšlej o mém návrhu,“ zaševelil démon a zmizel jako pára nad hrncem. Stál jsem tam naprosto dokonale vyveden z míry. Pak mě ale zradily nohy a já klesl na kolena. Opřel jsem se o zdravou ruku a zhluboka dýchal.

  Tannus si vedle mě klekl a zvedl mi hlavu. „Myslel jsem, že nesmrtelnost přijmeš. Každý smrtelník, se kterým jsem se setkal byl ochotný pro ni přejít na druhou stranu.“

  Nevěřícně jsem na něj hleděl. Takže já nejsem první člověk, se kterým se setkal? Byl jsem zmatený stejně jako na začátku. A to jsem si myslel, že už mu začínám rozumět. „Copak ty už jsi tady byl?“ zeptal jsem se nevěřícně.

  Usmál se a vyrazil mi tím úchvatným úsměvem dech. Bože, já už mám asi velký absťák, pomyslel jsem si, když jsem si uvědomil, že ho chci. Chtěl jsem ještě něco dodat, ale on mi přejel dlaní po čele a pronesl: „Spi.“

  Co jiného mi zbývalo, když na mě  použil hypnózu či co to bylo. Okamžitě jsem padl tváří do prachu, oprava – do jeho náruče.