Na kříži ze čtyř cihlových stěn

den bílý byl mřížemi v boku proboden,

krev a voda

vyšly z rány,

krev a voda

tekou po nebi sedm dni.

Toto je vězení

s tisíci nemocnými lidmi,

s desíti věřícimi lidmi

a mým kamarádem, kterého zavřeli v tento svět,

protože má dvacet let.

Je to tak. Jsem ten „kamarád“, kterého zavřeli v tento svět. Ne, nechápejte to špatně, nechci se litovat ani nijak ospravedlňovat. To co jsem udělal ospravedlnit nelze. Přesto, kdybych si mohl vybrat, volil bych stejně. Naprosto.

Jmenuji se Gaspard a opravdu je mi dvacet let. Nebo spíš bylo, když jsem tuhle básničku psal. Od té doby, co jsem se dostal sem uběhly dva dny. A já se rozhodl, neboť tuším, že mi nezbývá moc času, podělit se o svůj příběh s jinými. O pravdu v tomto příběhu, kterou nikdo nevidí. Přesto existuje a já vám ji nyní přiblížím. Začnu se svou zpovědí Smrti.

Píše se rok 1863 a před nádherným domem nervózně postává mladičké páže, nové páže, hraběte de Gricq. Sotva odrostl dětským střevícům a do dospělého muže má hodně daleko. Nakonec se odhodlá, zvedne ruku a zabuší na dveře. Srdce mu buší kdesi v krku a on neví z čeho nervozita pramení. Vždyť ho na tohle připravují už od ranného dětství.

Otevře mu postarší žena s přívětivým úsměvem. „Ty budeš asi Gaspard, že?“ Zatnul zuby. To jméno nenáviděl, ale přinutil se přikývnout. „Tak pojď dál. Pan hrabě tě očekává i se svým synem.“

Následuje ji do toho obrovského domu, který ho očaroval stejně jako jeho budoucí pán, se kterým se setkal o několik vteřin později. Žena ho doprovodí do místnosti, která zřejmě sloužila jako přijímací salon a pracovna pána domu zároveň. Sotva stanul před vysokým světlovlasým mužem, okamžitě se uklonil.

Zaslechl lehký zvonivý smích a kradmo pozvedl oči, aby našel původce. A v tom okamžiku se mu zastavilo srdce. Hleděl do šedomodrých hloubek pohledu neuvěřitelně pohledného mladého muže. V těch zvláštních očích svítilo veselí, ale přesto v nich cítil stíny. „Vítej, chlapče,“ zazní, ale nevychází to z úst toho padlého anděla.

Rychle se vzpamatuje a narovná. Zadívá se na hraběte. „Děkuji, můj pane,“ odvětí úslužně a maličko se pousměje. Druhý mladík, stejně světlovlasý jako jeho otec, se na něj dívá neproniknutelným pohledem. To pískle, které mu mělo dělat páže, se mu líbí. Rty mu zkřiví úsměv. Gaspard to nemůže vidět, protože poslouchá co bude náplní jeho práce. Nebo spíš, komu že to vlastně bude sloužit.

„Tohle je Jocelin,“ prohodí hrabě de Gricq. „Je to můj jediný syn a já chci, abys mu byl ve všem po vůli.“ Gaspard mimoděk zaslechne, jak druhý mladík zalapá po dechu. Je v pokušení se ušklíbnout, ale nakonec to neudělá.

Místo toho se ukloní směrem k němu a představí se. „Jmenuji se Gaspard,“ prohodí a vyčkává. Přitom si zpod řas prohlíží toho anděla před sebou. Plavé vlasy lehce spadající do čela v pravidelných pramenech, šedomodré oči, rovný nos, lehce vystouplé lícní kosti, smyslně vykrojené rty. Jocelin k němu přejde a natáhne ruku. Mladík na okamžik zaváhá, protože si není jistý, zda je to vhodné. Po očku se zadívá na hraběte. Ten jen přikývne a Gaspard tedy váhavě stiskne jeho dlaň ve své. Projede jím šok a mírně sebou trhne.

„Jocelin,“ prohodí hlubokým hlasem až z něj mrazí. I on si prohlíží své nové páže. Je o kousek menší než on sám, černé vlasy svázané v malém culíku na zátylku, pronikavé zelené oči, mírně křivý nos a malá přísná ústa. Líbí se mu. Budou si rozumět.

Ještě toho dne domluvili všechny podmínky jeho práce a on se mohl druhý den přestěhovat. Domů se vracel se smíšenými pocity. Bude to pro něj velká odpovědnost, ale stále doufal, že bude s Jocelinem přítel. A v tu chvíli měl zvláštní neodbytný pocit, že byl právě zatracen Osudem.   

Dny ubíhaly a jejich vztah se zúžil. Už nebyli pouhými přáteli. Byli si jako bratři. Avšak oba pociťovali to, co by jiní považovali za hřích. Cítili touhu. Touhu dotýkat se jeden druhého, být spolu. Ani jeden to nikdy nevyslovil nahlas. Touha nebyla totiž to jediné co cítili. Byl to ještě strach. Strach z odsouzení, z hanby, nelibosti rodin.

Jednoho dne, z ničeho nic, poslal Jocelin Gasparda do města. Prý potřebuje vybrat nějaké látky na šaty, tak proč by to nemohl obstarat jeho přítel a páže. Nebylo na tom nic neobvyklého, snad jen to načasování. Uprostřed léta, kdy se lidé věcí spíše zbavovali, jeho pán chtěl další. Avšak nic nenamítal a odejel. Přeci jen už byl u de Gricqových už přes půl roku, a tak si na vrtochy svého pána již stihl zvyknout.

Vrátil se až pozdě večer. Nechal nové látky, tmavé i pestrobarevné, odnést dovnitř a dumal nad tím, kde by našel Jocelina. Pouze v soukromí se ho tak odvažoval oslovovat. Ačkoliv byli přáteli nikdy nevyslovil jeho jméno. Jen v duchu, sám pro sebe. Převaloval to nádherné, jemu tak aspoň připadalo, jméno na jazyku a vychutnával si jak zní.

Čelo mu zbrázdí vráska starosti, když nemůže svého pána nikde najít. Kam se jen poděl?, ptá se sám sebe v duchu. A pak se to stalo. Po cestě se k němu řítil jezdec na koni. Okamžitě poznal Daria, koně Jocelina. Sevřelo se mu srdce, protože tušil něco zlého. Jeho předtucha se potvrdila. Kůň vyplašeně dojel až k němu a zastavil se.

Po jeho hřbetu bezmocně sklouzl bezvědomí mladík. Gaspard rychle přiskočil a stihl ho zachytit v pádu. Pak s ním poklekl na zem a rychle mu sáhl na krk. Žíla jeho života stále slabě hlásila, že žije. „Joceline,“ vydechne.

Je zbědovaný, jeho tvář má naprosto sinalou barvu. Vypadá jako nemocný. Nechápe to, ale nebude se ptát. Rychle zavolá na podomka, který okamžitě přiběhne. Vezme svého pána do náruče a odnese ho dovnitř.

Jocelinův otec rychle nechá poslat pro lékaře. Ten po hodině konstatuje příčinu jeho stavu jako neznámou. Mladík nad tím nechápavě mrká. Nerozumí mu skoro nic z toho, co vysvětluje hraběti. A podle výrazu pana de Gricq není jediný.

Využije toho, že mu nikdo nevěnuje pozornost a vklouzne do pokoje. V přikrývkách tam leží Jocelin. Téměř se ztrácí pod tou hromadou bílého povlečení. Tiše přejde k posteli a zadívá se na něj. Natáhne ruku a lehce se dotkne jeho tváře.

Už dávno si nic nenamlouval. Zamiloval se do toho mladíka, který nyní ležel téměř bez života. Nechápal co se stalo, ale z celého srdce doufal, že se vyléčí. Musel tomu věřit. Vezme si židli a posadí se vedle postele. Jen tam sedí a pozoruje ho. Stačí mu to. Ví, že nikdy nemůže být s ním, že Jocelin nemůže opětovat jeho city. A je s tím podivně smířený. Stačí mu, aby byli spolu.

Samovazba.

Ticho je tu,

šalebno je tu,

úzko je tu.

Myšlenky se stále potácivě vracejí

jako ranění vojáci z bitvy do polního lazaretu,

ten lazaret je přepadená světnička doma

a maminka s lomícíma rukama je rána na vlastním těle.

Maminky vždy věří v Syna a Spasitele,

ale bolesti jsou nejtěžší, když se musejí rozdat.

Byl jsem tehdy tak naivní, že? Věřil jsem, že mi bude stačit se na něj dívat, být mu nablízku. Jak moc jsem se mýlil jsem měl zjistit o několik dní později. Přesně ve chvíli, kdy se můj pán Jocelin konečně probudil s mým jménem na rtech.

V tu chvíli jsem byl u něj. A v tu chvíli jsme se oba upsali Peklu, abychom mohli projít Rájem.

Seděl opět u jeho lože a nevěděl co si má myslet. Jeho duši svíral strach, jeho srdce ledová ruka paniky. Nedokázal přestat myslet na to, že už uběhly dva týdny a Jocelin se ještě neprobral. Byl rád, že ho pan hrabě nechával u svého syna. Věděl jaké je pojí silné přátelství a ani netušil, co Gaspard cítí k jeho jedinému dědici.

Opět pozoroval tu tvář spícího anděla v duchu ho prosil, aby se vrátil. Hypnotizuje ho pohledem, jako by on sám ho mohl probudit a donutit bojovat. Ještě několikrát u něj byl lékař, ale nebyl o nic moudřejší než minule. Pořád neznal příčinu.

A Gaspard také ne. Vrtalo mu to hlavou snad jako ještě nikdy nic. Kde byl? Co se tam stalo? A proč byl Darius tak vyděšený? Samé otázky a žádné odpovědi. Nechápal, ale netoužil znát odpovědi. Toužil po jediném. Aby se probudil.

Toto přání se mu o několik hodin později splnilo. Zrovna vstával ze židle, že si dojde pro něco k pití, když ho cosi zastavilo. Nevěděl co to bylo, ale upřeně se zadíval na postel. Mladíkova víčka se zachvěla a Gaspard okamžitě přiskočil blíž. Úpěnlivým pohledem sledoval jeho tvář a doufal, že to nebylo způsobeno halucinacemi.

Úlevně si oddechl, když mohl vidět, jak pomalu otevřel své neuvěřitelné oči zkalené spánkem a bolestí. „Gasparde?“ zašeptá. „Už jsi zpátky? Promiň, asi jsem na chvíli usnul,“ mumlá naprosto zmateně. Nic si nepamatuje.

Mladík nad ním zavrtí hlavou a cítí jak se mu do očí hrnou slzy. „Gasparde? Co se stalo? Něco jsi nesehnal? To přeci nevadí,“ ujistí ho a pohladí ho po tváři. Tmavovlasý mladík se mírně pousměje. Je tak roztomilý…

Skloní se k němu a z náhlého popudu ho lehoučce políbí. Vlastně se ho ani nedotkne, jen jeho horký dech ovane jeho vyprahlé rty. Jocelin překvapeně mrkne a zadívá se na něj. Slzy třpytící se na jeho řasách ho naprosto vyvedou z míry. „Co se stalo?“ zopakuje svou otázku. A tak mu neochotně vypoví, co se odehrálo po jeho návratu z města.

Jocelin to vše nevěřícně poslouchá. „Vůbec si nepamatuji, že bych někam odejel,“ prohodí zmateně. Položí mu ukazovák na rty. „To nevadí. Důležité je, že jsi zpátky. Teď odpočívej. Půjdu to říct tvému otci,“ prohodí a odchází.

Rychle ho uchopí za ruku a on se otočí. „Proč jsi to udělal?“ zašeptá Jocelin a v očích mu hoří zvláštní plamen, který přikládá horečce, která ho už zase sužovala. Pokrčí rameny. „Možná z radosti,“ odvětí neurčitě a mladíkovy oči se zastřou smutkem. Gaspard se k němu skloní a přitiskne rty k jeho uchu. „Nebo jsem to prostě chtěl udělat?“ zašeptá, ale rozhodně to nezní jako otázka.

Pak se usměje a zmizí za dveřmi nechávajíc za sebou naprosto zmateného Jocelina. Objevil něco jedinečného. Uvědomil si, co vlastně ke svému příteli a pánovi cítí. Miluje ho, ale nikdy by to nahlas nepřiznal.

Došel k pracovně hraběte de Gricq a oznámil mu tu skvělou novinku. Muž okamžitě vystartoval do pokoje svého syna a nechal Gasparda Gaspardem. Byl tomu rád. Potřeboval si vše uvědomit, rozmyslet.

Počítal, kalkuloval, snažil se řídit zdravým rozumem, ale vždy mu vycházel stejný vzorec. NE. Neklapalo by to. On se jednou, jako jediný dědic, bude muset oženit. Dokážeš se dívat, jak si bere někoho jiného?

Opře se o ohradu, ke které došel a povzdechne si. Pronikavýma očima pozoruje Dariuse, který k němu přikluše, když si ho všimne. Pohladí ho mezi nozdrami a zadívá se někam mimo něj. Dlouho tam jen stojí a hledí kamsi mimo. Možná před očima vidí budoucnost. Možná šťastnou, možná ne. Co si v tu chvíli myslel se nikdo nikdy nedověděl. Jen on sám.

Uběhlo několik měsíců, kdy se jeden druhému vyhýbali. Oba byli zmatení, rozechvělí z přítomnosti toho druhého. Jocelin posílal Gaspardovi vzkazy po nějakém prostředníkovi a on plnil úkoly pážete jak nejlépe uměl. Bylo mu ze všeho smutno. A nejvíce z vědomí toho, že miluje svého pána a nikdy mu to nebude moci říct.

Po nocích ho celé tělo bolelo, jak toužilo po jeho dotecích, polibcích, slovech. Kdykoliv se potkali prohodili spolu pár zdvořilostních frází a chovali se jako by byli staří známí, kteří se náhodou potkali na procházce s manželkou a třemi dětmi.

Gaspardova práce už nespočívala jen v péči o Jocelina, ale i o Dariuse. Zamiloval si toho koně. Každý den ho venku na horkém slunci hřebelcoval a doufal, že koutkem oka zahlédne alespoň kousek z Jocelina.

Neviděl, že je ukryt ve stínu a očima hltá každičký jeho sval, detail jeho těla. Bylo vedro a on pracoval jen v kalhotách. Jeho obnažená záda lákala Jocelinovy oči jako světlo láká můru na svůj svit. Nemohl se toho pocitu nabažit. Uvědomil si, co ho nutí se od něj držet dál. Strach. Je to strach z odmítnutí, strach z bolesti. A proti tomu stojí touha. Dotknout se, milovat.

Ví, že to nikdy nemůže fungovat, že to nikdo neschválí, ale přesto po něm toužil. Je to tak. Syn hraběte de Gricq toužil po svém pážeti. Nasucho polkne a stáhne se víc do stínu, když se Gaspard k němu otočí čelem. Roste z něho muž, myslí si. A velice krásný muž, po kterém budou šílet všechny ženy široko daleko.

Jeho tvář pomalu ztratila dětské rysy, ačkoliv mu bylo teprve sedmnáct pryč. Nemohl uvěřit, že tady Gaspard byl již rok a půl. Přišel sem přesně v šestnácti letech a on, ve chvíli, kdy ho uviděl stát ve dveřích za Gertou, věděl, že je ztracen. Jen si to odmítal celou tu dobu přiznat. Až nyní.

Až ve chvíli, kdy ho měl ztratit. Je to tak. Dnes mu otec řekl, že se bude muset oženit. Kvůli penězům. Ne z lásky, z rozumu. Jeho nitro křičelo, nechtělo se podřídit, ale rozum věděl, že musí. Zeptal se kolik má času a dostala se mu stručná odpověď. Půl roku.

Povzdechne si a strne. Přímo do jeho očí hledí Gaspard s tázavým pohledem. Chvíli ho pozoruje a pak se rychle ztratí v temnotě zahrady. Slunce se již začíná ukládat ke spánku.

Gaspard za ním chvilku hledí. Pak se s trpkým povzdechem vydá i s Dariem do stáje, kde ho zavede do jeho boxu. Přidá mu čerstvé seno a nalije vodu. Dlouhou chvíli tam stojí a hladí ho mezi nozdrami. Před vnitřním zrakem má stále Jocelina s jeho toužebným výrazem v očích, kterými ho pozoroval.

Povzdechne si. Chtěl se k němu v tu chvíli rozběhnout, dokud ještě nevnímal, ale on si ho v tu chvíli všiml. A utekl. Ano, utekl. Zbaběle, naprosto neférově a… Znamená to, že je stejně rozpolcený jako já?, ptá se v duchu.

Náhle ho zezadu obejmou čísi hřejivé ruce. Ani na okamžik nezapochybuje, kdo to je. Jocelin. „Chtěl jsem odolat,“ slyší těsně u ucha jeho hluboký hlas. „Přísahám, že jsem chtěl odolat tomuto pokušení, vyhnout se hříchu. Ale, Bože odpusť, já nemůžu,“ šeptá horlivě do jeho vlasů a přejíždí mu rukama po hrudi.

Otočí se mu v náruči a obejme ho kolem krku. Zadívá se mu zblízka do očí. „Copak je láska hřích?“ zašeptá a jejich rty se střetnou. Oba se zachvějí. Avšak není to divokou vášní a spalující rozkoší. Jejich těly otřásla nekonečná vlna něhy.

Jocelin se od něj pomalu odtáhne. „To myslíš vážně?“ vydechne téměř neslyšně. „Opravdu bys mohl…,“ nedomluví, protože mu přiloží ukazováček na rty. „Mohl,“ odvětí prostě a zasměje se, když se k němu přitiskne a zaboří obličej do vlasů, které mu volně splývají po ramenou.

Nelíbají se, nezkoumají horečně svá těla. Jen stojí ve vzájemném objetí a vstřebávají jeden druhého. Užívají si ten neuvěřitelný pocit, který je rozechvívá až po konečky prstů u nohou. Nevěděli jak dlouho tam stojí. Jak dlouho si vychutnávali ten pocit.

Nakonec se od sebe odpoutali a oba cítili, jak mají o něco lehčí svá srdce. Jak z nich spadlo to břímě tajených citů a tužeb.

Jocelin si opře čelo o chladné sklo okna. Pozoruje Gasparda, který dole s kýmsi klábosí. Je mu jedno s kým. Vnímá jen jeho. Naučil se to za tu dobu, co se přestali vyhýbat jeden druhému. Od té doby uplynulo již pět měsíců. A zbýval jediný do jeho svatby.

Ještě mu to neřekl. Bál se. Tolik se bál, že ho ztratí. Vlastně to věděl. Ztratí ho. A to jen proto, že jeho otec prohrál své značné jmění v kartách. Proto odsoudil svého syna k životu vedle milované bytosti, která se to však nikdy nesmí dovědět.

Vztáhne ruku a pohladí přes sklo tu milenou postavu. Jeho mysl opanují vzpomínky. Znovu slyší jeho hlas, jak sténá a šeptá jeho jméno. Vzpomněl si jak se jednou svěřil, že nemá rád své jméno. „Proboha, Gasparde, proč? Vždyť je nádherné,“ vyhrkne. Mladík zavrtí hlavou. „Ne. Ty máš nádherné jméno,“ odporuje mu. A pak mu stále dokola šeptal „Gaspard, Gaspard, Gaspard,“ jen aby mu dokázal jak nádherné jméno má.  Viděl, jak se společně procházeli po prázdné zahradě, jak společně jezdili na vyjížďky. Náhle se rozhodne. Nebude žít s ženou, kterou nemiluje. Nebude žít, aby živořil. Přejde ke skříni a otevře jeden její šuplík. Vytáhne zdobenou dýku a zadívá se na ní.

Věděl, že tohle je jediná možnost. Nikdy by nedokázal odejít a nechat tady Gasparda. A ten by zase neodešel kvůli své nemocné matce, kterou miloval a staral se oni. Několikrát za ní spolu byli. Oblíbil si ji. A proto by jí nemohl odvést syna.

Ještě jednou přejde k oknu, ale Gaspard už tam nestojí. Nepochyboval o tom, že jde za ním. Rychle tedy uchopí rukojeť dýky a chystá se bodnout. „Joceline!“ zaslechne jeho výkřik a vzápětí mu dýka vyletí z ruky. Klesne na kolena. Gaspard ho chytí za ramena a hrubě s ním zatřese. „Co to děláš?!“ křičí na něj. „Proč?!“

Podívá se na něj nepřítomným pohledem člověka, který se již rozhodl. „Musím, Gasparde. Nemohu odejít, ty také ne. Neřekl jsem ti to dřív, ale měl jsem. Otec mi domluvil svatbu s bohatou dědičkou. Jsme na mizině. Svatba se má konat za měsíc. Nedokážu žít dvojím životem. Nedokážu být dobrým manželem, když…,“ odmlčí se a z očí se mu začnou kutálet slzy.

Gaspard se v první chvíli zlobí, ale nedokáže se dívat na jeho bolest. Přisune se k němu a obejme ho. Pevně ho k sobě přitiskne a mladík mu tiše štká do ramene. Hladí ho po zádech a ujišťuje ho, že to bude dobré. Avšak on ví své.

Odtáhne se od něj a vezme do dlaní jeho obličej. „Gasparde,“ zašeptá a ten se zachvěje zlou předtuchou, která jím projede od konečků prstů. „Ano?“ vydechne a uhranutě hledí do těch očí. S hrůzou sleduje, jak se natahuje pro dýku a podává mu ji. Tak nějak reflexivně ji uchopí a dále nechápe, i když už tuší. „Chci abys to byl ty. Prosím. Nenuť mě žít, když budu jen živořit. Nikdy bych nemohl být s tebou a zároveň s ní. Nebyl bych to celý já.“

„To neudělám,“ šeptne. Nemůže ho zabít. Nemůže zabít člověka, kterého tolik miluje. „Jestli ti na mě záleží tak to uděláš,“ přesvědčuje ho Jocelin. Jejich oči se na předlouhou dobu střetnou. Starší z nich se natáhne, uchopí společně s Gaspardem dýku a nasměruje ji na svou hruď. „Prosím,“ zašeptá a políbí ho. Pustí jeho ruku a čeká.

Gaspardovi se po tvářích kutálejí slzy, když pomalu začne hýbat rukou. Pak se však zarazí. Nedokážu to!, pomyslí si a odtáhne se od něj. Jocelin má pokojně zavřené oči, zřejmě smířený se svým osudem.

Mladík ho tedy obejme a přitáhne k sobě. Ví že podlehl. Miloval ho tak silně, že mu nedokázal odmítnout nic. Kdyby chtěl, aby mu přinesl elixír života i za cenu vlastní smrti, bez váhání by se pro něj vydal. Nedokázal mu jeho přání odepřít. „Odpusť,“ zašeptá mu vzlykavě do ucha a bodne. Zaslechne jeho lapení po dechu a srdce se v něm zastaví. Odtáhne ho od sebe. Jocelin má otevřené oči a sleduje ho. „Děkuji ti,“ zašeptá mu tiše. „Ne!“ zavrtí hlavou Gaspard a snaží se ho zachránit. Ví že je pozdě, ale přesto zoufale bojuje.

Jocelin ho chytí za ruku a přitiskne si ji ke rtům. Gaspard uchopí dýku a chce si ji také zabodnout do těla. Jocelin jej však zastaví. „Ne. Musíš žít. Kvůli své matce…,“ sípavě se nadechne. „Kvůli mně.“ Neví co na to říct. Skloní se k němu a políbí ho. Jemně, jako poprvé, kdy se oba zamilovali. Jako poprvé, kdy si uvědomili Ráj, který se nyní změnil v Peklo.

Hledí si do očí až do chvíle, kdy Jocelinovy oči navštíví Smrt. Gaspard mu je zavře a musí se kousnout do ruky, aby nezačal řvát bolestí, která ho rozervala na kusy. Byl celý od krve, ale bylo mu to jedno.

Několik dlouhých vteřin jen seděl, hladil jeho sinalou tvář a kolébal ho v náručí, jako by mu tak mohl vrátit život.

Z letargie ho vytrhl až hrozný křik. Otočil hlavu a uviděl Gertu, která na něj hleděla vytřeštěnýma očima. Mladík nic neřekl, ani se nepokusil něco vysvětlit. Jen se sklonil k Jocelinovi, naposledy políbil již chladné rty a utekl oknem.

Ten den byl poslední, kdy kdo z rodu de Gricq slyšel o Gaspardovi Montienovi…

Je to tak. Zabil jsem ho. A věřte mi, že to není metafora ani alegorie, ač bych si to moc přál. Dokázal jsem zabít člověka, kterého jsem miloval víc než svůj vlastní život. Bylo to z lásky. Neomlouvám se za to. Vím že jsem to musel udělat a stejně tak vím, že bych to udělal znovu, kdyby mě o to opět požádal. Byl to náš Osud. Nikdy bychom nemohli být spolu. A on by nikdy nebyl šťastný, kdyby měl žít po mém boku, coby jeho pážete (jak hořce zní to slovo, kvůli kterému to vše vzniklo), a nesmět se mě dotknout, říci mi, jak moc mu na mě záleží.

Miloval mě, ačkoliv tahle dvě magická slůvka mezi námi nikdy nepadla. Možná jsem mu to měl říci, ale na tom už nyní nezáleží. Tři roky. Tři roky jsem dokázal žít jen ze vzpomínek. Tři roky jsem se snažil přestat milovat. Nedokázal jsem to. Jeho vraha nikdy nedopadli, jak by také mohli, když jsem se schovával v lesích. Nakonec jsem, ale nemohl dál. Vypadám teď jako tragický hrdina? Věřte mi, že jím nejsem. Jsem jen zlomek člověka, kterého Jocelin miloval. Jsem jen odpad, který zaslouží trest. Jistě, chytili mě asi přede dvěma dny. Jak by taky ne, když jsem se jim naservíroval téměř pod nos. A teď čekám na vykonání rozsudku.

Slyším klapot podrážek o podlahu. Nebo to možná nejsou nohy smrtelníka, co se ke mně blíží. Třeba si pro mě jde Smrt. Mé Vysvobození. A možnost jak se opět setkat s Ním. Ať už je mezi nebem a zemí cokoliv, někde tam na mě čeká můj anděl. Někde čeká Jocelin a já se s ním nyní vydám na předlouhou cestu.

Kroky se zastaví před mou celou a já zvednu hlavu. Není to Smrt, jak jsem se domníval. Jen dozorce s pokřiveným úsměvem, který se zjevně nemůže dočkat, až mě dovede na popraviště. Klidně vstanu a ještě klidněji se mu dívám do očí. Je na něm vidět, že se mu to nelíbí. Že by byl raději, kdybych prosil o život.

Neudělám to. Klidně dojdu až ke gilotině, která se na mě zubí svým chladně ocelovým úsměvem a postavím se na podium. Naposledy se rozhlédnu. Na okamžik mám pocit, že jsem spatřil rozesmátého Jocelina, který mě svým úsměvem lákal do hlubin svého srdce. I mě se na rtech rozechvěje úsměv a všichni okolo sebou mírně trhnou.

Zřejmě si o mě myslí, že jsem totálně zešílel. A možná ano. Byl jsem šílený už předtím. Šílený láskou, touhou a později i bolestí. Avšak teď měla zůstat jen láska. Mělo být jen já a On. Kat mě srazí na kolena a strčí mi hlavu pod ten hrozivý nástroj. Chvěji se a nepochybuji, že je v tom i strach. Ale zároveň se těším.

Zlověstný svist ostré břitvy mě v setině vteřiny ujistí, že je konec. Joceline…

Hlava se oddělila od těla a padla do připraveného koše.

Duše mrtvého zůstala spjata s tělem.

Kat nechá odklidit tělo a dav se pomalu rozchází. Jejich morbidní chtíč po krvi byl právě ukojen a oni nemají důvod zde nadále prodlévat.

Na již prázdné náměstí zasvítí srpek měsíce svým stříbrošedým paprskem a odhalí muže klečícího na zemi. Po jeho tvářích se koulejí slzy. Jeho pokožka je průhledná jako voda a v neuvěřitelných šedomodrých očích stojí Smrt. On sám je Smrt. Sbohem…

Slunce,

přijď sem s paprsky všemi!

Tento vězeň je sám jako semeno v zemi.

V povídce je použita báseň Vězeň od Jiřího Wolkera.