Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tanec se smrtí

12. 10. 2008

 Zívnul si do dlaně a dál stál nehnutě opřen o zeď. Pozoroval protější dům. Tam žil muž, kterého měl sledovat. Práce soukromého detektiva je opravdu někdy velice obtížná, pomyslí si, když mu kapky deště pomalu stékají za krk. Na Londýn opět přišlo jeho slzavé období.

 Ten chlápek byl snad nejnudnější patron. Skoro nechodil ven a on tady prostál už několik hodin. Nadával si, že si nevzal auto. Pokrčil rameny. Teď už se s tím nedalo nic dělat. Kouknul se na hodinky. Půl desátý večer a on se ani nejde nikam bavit.

 Na okamžik zavřel oči. Zaslechl tiché bouchnutí dveří a prudce je zase otevřel. Právě včas. Ten vykutálenej chlápek se chystal zmizet jako pára nad hrncem. Takže o mě ví, pomyslel si s úsměvem. S klidem se odlepil od zdi a vyrazil za ním.

 Sakra, zaklel, když mu pořádná kapka vody kápla přímo na hlavu. To je teda den. Jeho objekt začal kličkovat mezi baráky a zřejmě doufal, že se ho tak zbaví. Jenže to nevěděl, že se tady dokonale vyzná a tudíž nemá šanci zmizet.

 Jak se ukázalo za několik minut, ani to neměl v úmyslu. Sotva detektiv zabočil za roh uvědomil si, že hledí do ústí pistole. A držel ji ten chlápek. Překvapeně zamrkal. „Proč mě sledujete?“ zavrčel. Hm, zajímavé první setkání, pomyslel si pobaveně. Pokrčil rameny. „Zřejmě proto, že je to má práce,“ odpověděl na otázku. „Kdo si vás najal? Zase Ona?“

 Nevycházel z údivu. Jak to mohl vědět? Copak já nejsem první, jak mi tvrdila? Copak on není synáček, který utekl z domu? Když si ho tak prohlížel nevypadal na to, že by ve svém věku stále ještě žil s matkou, která si ho najala. „Ano,“ přikývl nakonec.

 Muž před ním sklonil zbraň a uhodil pěstí do zdi. „Copak mi nedá pokoj?!“ vykřikl hněvivě. Druhý z nich pokrčil rameny. „Bylo mi řečeno, že jste nezvedený syn, který utekl z domova. Pravda bylo to poněkud divné, když jsem zjistil, kolik vám je…“ zarazil se, protože ho přerušil smích. Opravdu od srdce se smál.

Otřel si slzy z tváří a konečně se uklidnil. „Nezajdeme na drink? Myslím, že by bylo dobré, kdybychom si o tom promluvili,“ vyzve ho. Na okamžik zaváhá. „Nechodím jen tak se svými hledanými na drink,“ ucedí. Usměje se. „A co kdybych vám nabídl víc za to, že neřeknete, kde jste mě našel?“

Překvapeně zamrká. „Proč byste to dělal?“ optá se klidně a opře se o zeď. „Protože se chci zbavit svojí macechy, která vám tvrdila, že je to moje matka.“

 „To že je to vaše macecha mi došlo, pane. Na to, aby byla vaše pravá matka je moc mladá,“ odsekne nahněvaně, protože má pocit, že z něj dělá blbečka. Stačí, že ho ze sebe udělal sám. „Jmenuji se Aaron Donover, ale to už zřejmě víte, že?“ natáhne k němu smířlivě ruku. Chvíli na ní hledí, než do ní vloží tu svou. „Matthew Burns,“ prohodí a stiskne mu dlaň. „Tak zajdeme na skleničku, abych vám mohl vysvětlit tohle nedorozumění?“ ptá se s celkem milým úsměvem.

Matt si ho prohlíží. Vysoký, štíhlý muž, který vypadal celkem nebezpečně i bez té pistole. Zelené oči se zlatými odlesky se na něj usmívaly z pod hustých řas, černé vlasy měl střižené ve vojenském stylu, ostré rysy, vzpurná brada, orlí nos vše jen dotvářel, smyslná ústa, která jako by patřila někomu jinému. Celkový dojem tedy byl následující: pořádnej kus chlapa, se kterým není dobrý dostat se do křížku. Jenže on vždycky miloval adrenalin. „Bohužel musím vaši nabídku odmítnout, pane. Budu se držet svého původního plánu a tím je vás najít. Což jsem udělal,“ pousměje se jeho zaraženému výrazu a rychle zmizí v temném zákoutí uličky.

 

Aaron za ním hledí se smíšenými pocity a úsměvem na rtech. Do paměti si vtisknul jeho podobu, jako to dělal u všech, se kterými si kdy setkal. Vysoký, avšak o pár centimetrů menší než on sám, štíhlý, modré oči a blond vlasy v lehce nedbalém delším účesu. Lehce se usmál.

Jedním si je stoprocentně jistý. Neřekne jeho maceše, kde se nachází. Alespoň prozatím.

Zatraceně!, zaklel v duchu. Proč mu prostě už nedá pokoj? Ohlédl se za sebe, aby zjistil, zda ho Matt ještě sleduje. Pousměje se, když zjistí že ano. Možná by ho mohl trochu vyvést z míry, pomyslí si.

Dojde až na náměstí, kde je několik lokálů. Zamíří do jednoho z nich, velice zvědavý jestli ho bude detektiv následovat. Sedne si k baru a otočí se tak, aby viděl na nově příchozí. Překvapeně mrkne, když uvidí Matta, který naprosto ležérně vešel dovnitř a přešel k baru.

Sedl si nedaleko něj a objednal si pivo. „Ahoj, Matte, dlouho jsi tu nebyl,“ prohodil barman, když mu podával půllitr.

„Ahoj, Stue. To víš není moc času. Jak se má Roman?“

„Poslední dobou je to lepší,“ prohodil a trochu zesmutněl. Matt se natáhl a stiskl mu ruku. „On se z toho dostane, věř mi. Je to silný muž.“ Barman se jen trochu usmál a šel se věnovat dalším zákazníkům

Aaron celou tu scénu nevěřícně sledoval. On je…? Přesunul se vedle něj. „Vy jste…?“

„Ne,“ odpověděl Matt nevzrušeně.

„Ale jste přeci…“

„V gay klubu? Ano,“ otočil se k němu a zadíval se mu do očí. „Překvapuje vás to?“

„Mno moc heterosexuálů sem asi nechodí,“ prohodil.

Matt se usmál. „Asi máte pravdu. Jenže Stue je můj dlouholetý přítel a navíc jsem ho k založení tohohle lokálu doslova dokopal. Tedy společně s jeho partnerem Romanem.“

Aaron je z toho trochu v šoku, ale nedá to na sobě znát. „Takže nemáte nic proti homosexuálům?“

„Vypadá snad na to?“ ozval se za nimi pobavený hlas. Oba se otočí a uvidí velice hezkého mladého muže s černým šátkem na hlavě.

Matt se zvedne a obejme ho. „Ahoj Romane, tak jak se vede?“ optá se ho a přátelsky ho poplácá po rameni.

Muž se zasmál. „Dal jsem si nový sestřih,“ prohodil se smíchem. Přešel k baru a naklonil se přes něj. „Ahoj, zlato,“ zašeptal a políbil Stua.

„Měl by jsi odpočívat,“ pokáral ho na oko, ale v očích mu svítila radost.

„Já vím,“ pokrčil rameny Roman a postavil se k němu za bar. V tu chvíli pro ně pro oba přestalo okolí existovat.

Aaron s Mattem se na sebe potměšile podívali. „Vypadá to,“ prohodil Aaron, „že nakonec na tu skleničku přeci jenom zajdeme, co?“

Matt se musel usmát. „Zdá se,“ souhlasil a pozvedl svou sklenici s pivem. Moc dobře si všiml, že Aaron má jen limonádu. Nic na to neřekl, ale jen neznatelně pozvedl obočí.

Druhý muž si toho všiml a usmál se. „Piju zásadně jen víno ze své vinice ve Francii,“ odpověděl na jeho nevyslovenou otázku.

To detektiva zaujalo. „Vinice ve Francii? Kde přesně je máte?“

„V Burgundsku,“ usmál se zasněně. A pak se dal do vyprávění. A Matt se nestihl divit. Zjistil, že Aaron zdědil malou vinici po svém otci. Pěstuje převážně bílé víno, ale nepohrdne ani červeným. Z bílého vína je to převážně Chardonnay, ale i jiné odrůdy. Každé víno podle něj má svou typickou chuť. Když se rozhovořil o svém vinném sklepě, který má, v očích se mu objevil šťastný lesk.

Dokázal o svých vinicích mluvit celé hodiny a Matt překvapeně zjistil, že ho chce poslouchat. Naslouchal tomu podmanivému hlasu a dokonale si dokázala představit, jak to tam vypadá. Malý, bíle omítnutý dům, několika kilometrová vinice, avšak nic přehnaného. Kolem domu se prohání zlatý retriever Ziko.

„Zvláštní jméno pro psa,“ prohodil Matt po delší době.

Aaron se usmál. „Já vím. Ale tak nějak se k němu hodí.“

„Pánové nerad vás ruším ve vaší debatě,“ ozval se vedle nich rozesmátý Roman, „ale budeme zavírat.“

Matt se k němu překvapeně otočí. Stue stojí za Romanem a objímá ho kolem pasu. V očích mu svítí starost a únava. „Omlouvám se, nějak jsme se zapovídali,“ prohodí, rychle zaplatí (nezapomene samozřejmě na tučné dýško) a vstane.

Stue mávne rukou a usměje se. „Nevadí, víš, že jsi tu vždycky vítán. Ale teď už bychom opravdu rádi zavřeli,“ zakření se na něj a políbí Romana na šíji. Ani Aaron ani Matt se nemuseli dlouho domýšlet, co se bude za chvilku odehrávat.

„Jasně. Díky moc Stue, Romane. Mějte se fajn a zase někdy,“ prohodil a vyšel ven. Aaron ho po chvíli následoval.

Mlčky kráčeli vedle sebe nočním městem. Panovala tu příjemná atmosféra a oba se cítili dobře. Ani jeden si neuvědomoval kam vlastně jdou. Za chvíli stavěli před domem Aarona. „Tak tedy dobrou noc, Aarone,“ prohodil.

„Dobrou noc, Matte.“

Matt se otočil k odchodu a pak si uvědomil, že tady vlastně nemá auto. „Můžu si od tebe zavolat?“ optal se. Kdy jsme si začali tykat?, podivil se Matt. Aaron nadzvedl obočí, ale otevřel dveře do domu. Matt se kolem něj protáhl a zamířil do haly, kde vytočil číslo na taxi službu. Než ho však stihli spojit, spojení se přerušilo.

Překvapeně se zadíval na Aarona, který zamáčkl tlačítko u telefonu. „Co to děláš?“ optal se trochu zmateně.

Nic na to neřekl, jen mu vykroutil sluchátko z ruky a položil ho zpět do vidlice. Udělal krok dopředu a naklonil se k němu blíž. Matt marně přemýšlel jestli je tu opravdu takové vedro, nebo se mu to jen zdá.

Nasucho polkl.

Aaron se ještě kousek sklonil a lehce ho políbil. Matt sebou prudce trhl, ale neodtáhl se ani se ho nepokusil odstrčit. Vpletl mu ruku do vlasů a přitáhl si ho blíž. Polibek se prohloubil. Matt si jen matně uvědomoval, že mu obtočil ruce kolem krku a přitiskl se k němu.

Odtrhli se od sebe, oba bez dechu. Jejich oči se střetly.

Matt si sáhl na rty, jak tomu nemohl uvěřit. Možná to způsobilo to pivo, a že ho nebylo málo, které vypil. Otřel si rty a protáhl se kolem Aarona. Ten ho chytil za ruku a otočil zpět.

„Pusť mě!“ zavrčel Matt a on to udělal.

„Omlouvám se, Matte. Nechal jsem se unést.“

„Tak ti pro příště radím, abys to nedělal,“ zasyčel a zmizel ve tmě. Bylo mu jedno, že půjde přes půlku Londýna pěšky. Byl vzteky rozpálený do běla. Neušel ani dva bloky, když vedle něj stavilo auto.

„Nastup si, odvezu tě domů,“ zaslechl Aaronův hlas. Prudce se zastavil a probodl ho pohledem. Jako by mu někdo chtěl zjednodušit rozhodnutí, z oblohy začaly padat obrovské kapky deště.

Když mu jedna kápla přímo za krk neváhal a sedl si do auta. Nadiktoval mu rozmrzele adresu a opřel se do sedadla.

„Opravdu se omlouvám,“ prohodil po chvíli mlčení Aaron.

„Hm,“ zabručel a zadíval se z okna.

„Pojeď se mnou do Burgundska,“ vyhrkl náhle řidič.

Matt se na něj překvapeně otočil. „COŽE?!“

„Pojeď se mnou do Burgundska. Ukážu ti po čem tak moc prahne moje macecha. Z jakého důvodu si tě vlastně najala. Nebyla to žádná mateřská láska, která jí velela najít nevlastního syna. Nýbrž vidina toho, že by od něj mohla získat vinice, které zdědil po jejím zesnulém manželovi.“

Detektiv se na něj otočil a zadíval se na jeho profil. „Je ti jasné, že musím nahlásit to, že jsem tě našel?“

„Jistě,“ souhlasil klidně. „Stejně se chystám odjet. Ale to už ty nevíš, že? Až mě prostě bude hledat v domě, kde jsi mě našel, nebudu tam.“

„Proč myslíš, že jí nedojde, že jsi ve Francii?“

„Dojde, ale tam za mnou nepojede.“

„Jak si tím můžeš být tak jistý?“

„Znám ji, věř mi. Pošle za mnou hordu právníků s prosíkem, ale ona sama nepřijede.“

Zastavil před Mattovým bytem a on vystoupil. „Rozmysli si moji nabídku, Matte. Možná potom lépe pochopíš situaci v našem domě.“

Jen kývl a zmizel v domě.

Aaron ještě chvíli pozoroval ten ztemnělý činžák a pak se rozjel zpět do svého domu. Nevěděl proč mu nabídl, aby jel s ním. Prostě ho to napadlo, spontánně. A on vždy jednal spontánně. Musel si přiznat, že se mu Matt líbil. Kdyby ne, nikdy by se neodvážil ho políbit.

Mimoděk si sáhl rukou na rty. Bylo to krásné, pomyslel si.

Dojel domů a dal se do balení. Mluvil pravdu. Ve chvíli, kdy se jeho macecha doví kde je, už tam dávno nebude. Neměl chuť ji znovu potkat, protože neměl náladu na její hysterické výlevy.

 

Druhý den ráno hodil kufr do auta a rozjel se směrem, kde bydlel Matt. Zastavil o ulici dál, protože si všiml nablýskaného sporťáka své „matky“. Přimhouřil oči, když uviděl jak se s ní detektiv loučí. I přes takovou dálku mohl vidět, jak se v jejích očích lačně blesklo. Musel se usmát. Ona opravdu uvěřila, že ho tam najde.

Počkal, až odjede a teprve potom zaparkoval před Mattovým domem. Vyjel do patra, kde bydlel a zazvonil. Chvíli trvalo než mu otevřel.

„Dobré ráno, Matte,“ prohodil.

Detektiv překvapeně zamrkal. „Co tady děláš?“

„Jdu ti zopakovat svůj návrh. Pojedeš se mnou do Burgundska?“

Matt přimhouřil oči. Proč by to sakra měl dělat?! Vždyť ho ani nezná, třeba ho zamorduje hned jak se dostanou do Francie. Na druhou stranu ho to ale lákalo, nesmírně. Protože už několik let neměl dovolenou a navíc dovolená ve Francii.

„Okej,“ vypadlo z něj nakonec. Už to nešlo vzít zpátky i kdyby chtěl. Aaron se usmál.

„Děkuji ti,“ zamumlal a protáhl se kolem něj dovnitř. Nebo se o to spíš pokusil.

Matt však zavrtěl hlavou. „To že s tebou jedu, ještě neznamená že s tebou spím, jasný? A do svého bytu pouštím zásadně jen lidi, se kterými spím, což ty nejsi, nebo své klienty a to ty taky nejsi.“

Aaron pokrčil rameny a opřel se o stěnu naproti jeho dveří. „Počkám tedy tady než si zabalíš věci.“

Detektiv si povzdechl a zavřel dveře. Prostě pojede na dovolenou se svým známým, toť vše. Naházel věci halabala do kufru a rozhlédl se po bytě. Byl rád, že mu zrovna dnes vyplatila jeho klientka odměnu. A že to nebyla malá částka. Kdyby jen věděla… Proti své vůli se musel usmát. Ta žena mu totiž vůbec nebyla sympatická, z každého jejího póru cítil chamtivost.

Otevřel dveře a téměř lapl po dechu, když uviděl Aarona jak se ležérně opírá o zeď naproti. Musel přiznat, že mu to dneska slušelo. Přestaň! Ti včerejšek zatemnil mozek, nebo co?!, vynadal si.

„Jdeme?“ zabručel a vykročil k výtahu.

Aaron ho uchopil za ruku. „Nechci, aby ses na mě celou dobu mračil jako bouřkový mrak. Pokud nechceš nemusíš jezdit. Jen jsem chtěl, abys trochu pochopil proč před ní utíkám.

„Kdybych nechtěl, tak tady nestojím se zabaleným kufrem, ne?“

Aaron ještě chvíli váhal, ale nakonec přikývl. „Dobře, dobře. Letadlo nám letí za hodinu. Takže bychom to měli tak akorát stihnout.“

Matt překvapeně zamrkal. „Ty sis byl dost jistý, že řeknu jo, co?“ zabručel, ale v podstatě mu to nevadilo. Jak už řekl, potřeboval dovolenou.

Druhý muž se trochu provinile usmál. „No, kdyby ne, vždycky je tu možnost to zrušit,“ zamumlal a radši zapadl do výtahu.

Když viděl jeho provinilou tvář, měl co dělat, aby se nezačal smát. Avšak ovládl se a nastoupil za ním. Oba ve stejnou chvíli sáhli na tlačítko přízemí. Podívali se na sebe a zase se rychle odvrátili.

 

Po několika hodinách přistávali na letišti v Paříži. Čekala je ještě několika hodinová cesta do Burgundska. „Tak co nelituješ, že jsi souhlasil?“ optal se Aaron, když vyjeli po silnici směr vinice.

„Ne,“ prohodil a zadíval se ven. S lehkým úsměvem pozoruje krajinu. Ani si nevšimne, že pro změnu Aaron pozoruje jeho.

Muž za volantem si musel přiznat jedinou věc. Ten detektiv se mu líbil. I včerejší večer se mu líbil, proto taky navrhl, aby s ním jel do Burgundska. Lehce se usmál a dál se věnoval řízení. Už se těšil na vinici, na dům i na Zika. Tak dlouho ho neviděl. Už si ani nepamatoval, proč mu dal tohle jméno.

Matt si ani neuvědomil jak moc je unavený, dokud ho malebná krajina kolem neukolébala do spánku. Zavrtal se do sedadla a přetočil se na bok, směrem k Aaronovi. Ten zastavil na krajnici a přehodil přes něj svůj kabát. Chvíli ho jen tak pozoroval, než se zase rozjel.

Byl v pokušení ho pohladit po tváři, ale raději si to rozmyslel. To že toleruje homosexuály neznamená, že si něco začne s jedním z nich. Ano je to tak Aaron Donover již od svých šestnácti let dával přednost mužům před ženami.

Konečně zaparkoval před bíle omítnutým domkem. Už zdálky slyšel mohutný štěkot Zika, za chvíli ho už dokonce viděl, jak poskakuje u plotu. Kdyby se to odvážil přeskočit, udělal by to. Avšak ví, že si to nemůže dovolit.

Zastaví motor a vystoupí z auta. Otevře branku a Ziko se vyřítí ven. Než stihne cokoliv udělat, už se válí na zemi a na něm jeho pes. „Ziko,“ smál se a drbal ho za ušima. „Ty šibale jeden.“

Matt se probudil a zadíval se na muže na zemi, na kterém stál obrovský pes a olizoval ho radostí. Musel se začít smát ať chtěl nebo ne. Slzy mu tekly z očí, protože to byl opravdu znamenitý pohled.

Aaron se na něj ukřivděně podíval a vstal ze země. Dál však blbnul se Zikem. „Co je?“ zakřenil se. „Jsme se dlouho neviděli,“ culil se od ucha k uchu. „Ziko, přivítej mého přítele Matta,“ prohodil a zvíře se pro změnu vrhlo na detektiva.

Ten ho podrbal za ušima a usmál se. „Taky tě zdravím, Ziko,“ prohodil a střelil pohledem po Aaronovi. Pak si prohlédl okolí. Bylo tu opravdu krásně, nádherný dům, v dáli se zelenala vinice. „Je tu nádherně,“ zamumlal spíš k sobě, než k Aaronovi.

„Já vím,“ zašeptal ten. „Tak pojď nebudeme tady přeci stát venku.“

Matt přikývne a vytáhne si z auta kufr. Vejdou dovnitř a on se rozhlédne kolem. Je to jednoduchý domek s třemi místnostmi a kuchyní. Avšak je prostorný a světlý. Líbí se mu tady.

Aaron mlčky pozoruje jeho tiché okouzlení a sám pro sebe se usměje. „Jak dlouho tu se mnou můžeš strávit?“ optal se najednou.

Pokrčil rameny a otočil se k němu. „Nevím. Jsem zcela pánem svého času,“ usmál se lehce a už teď věděl, že se mu odtud nebude chtít. Byl tu takový klid na rozdíl od rušného a chaotického Londýna. Pravda oproti New Yorku byl Londýn klidnou vesničkou. Ale přesto ho ten život už začínal unavovat. Koneckonců ve svých třiatřiceti nebyl už žádný mladíček.

„Docela by mě zajímalo, co se ti honí hlavou,“ prohodil po chvíli Aaron, když se Matt odmlčel. Ten překvapeně zamrkal.

„To by se ti nemuselo moc zamlouvat,“ prohodil nakonec. „Kde budu spát?“ optal se.

Aaron ho zavedl do pokoje pro hosty. Nebo spíš do takového malého kamrlíku. Dříve to pokoj nebyl, ale nechal to přestavět.

„Hm, moc pěkný pokojík,“ zabrumlal Matt a hodil kufr na postel.

„Musíš mít hlad,“ namítl Aaron, protože se mu v těsném pokoji jaksi zdálo být větší horko než normálně. „Půjdu něco uvařit.“

Matt se otočil. „Ty umíš vařit?“

„Hm,“ zamumlal a snažil se přestat vnímat Mattovu blízkost. „Matte, myslím, že bys měl něco vědět,“ prohodil.

Ten jen povytáhl obočí.

„Víš, já jsem…“

„Gay? To mi nemusíš říkat, nejsem ani slepej ani blbej. A navíc jsem soukromý detektiv pamatuješ?“

„Tobě to nevadí?“

„Ty ses včera nepoučil, že?“ zamračil se na něj.

„Ale jo, jasně že jo, ale…“

„Nechtěl jsi jí vařit?“ optal se, protože se mu přestal líbit směr, kterým se ubírala tahle konverzace. Bál se totiž to, že Aaron řekne, to co on už dávno poznal. Tudíž to, že ho přitahuje. A lhal by sám sobě, kdyby nepřiznal, že Aaron se mu také líbí. Ačkoliv včera tvrdil, že gay není. Ona je to vlastně pravda, přesvědčoval sám sebe. Přeci jenom už byl jednou ženatý. To že manželství ztroskotalo po roce je už nepodstatný detail.

 

Aaron rychle zapadl do kuchyně a prohledal lednici. Vůbec ho neudivilo, že je prázdná. „Matte! Musím zajet do města. Kuchyně je úplně vymetená,“ zavolal a překvapeně zamrkal, když stál detektiv náhle před ním.

„Pojedu s tebou,“ zaculil se. Nezbývalo mu nic jiného než souhlasit. A tak za chvíli uháněli směr nejbližší město – Macon. Ani se moc nezdržovali, jen nakoupili co bylo nutné a zase jeli zpět.

Matt musel uznat, že Aaron je opravdu znamenitý kuchař, když si o dvě hodiny později pochutnával na místní specialitě - boeuf bourguignon – což byly kostky hovězího masa dušené na červeném víně. K tomu jako příloha byly houskové knedlíky. A samozřejmě nesmělo chybět víno.

Aaron přinesl jedno ze svého sklepení. Otevřel ho a oběma nalil do skleniček. Opatrně upil a znalecky hvízdl. Víno bylo zezačátku mírně trpké, ale v ústech zesládlo. „Výborné,“ pochvaloval si.

„Nežertuj,“ prohodil Aaron mírně rozpačitě.

Matt se na něj zadíval. „Myslím to vážně,“ zamumlal. „Proč vlastně neprodáváš?“

„Je to jen můj koníček, nepotřebuji z toho mít zisk,“ ošil se. „Je čas na zákusek,“ prohodil a rychle zase zmizel v kuchyni. Matt se usmál. Zdálo se mu to, nebo byl opravdu nervózní?

Za chvíli se ale Aaron zase objevil. Na dřevěném prkýnku nesl půlku bochníku sýra zvaného Epoisses, nejstaršího sýra v Burgundsku, jak ho nezapomněl hned upozornit, a dva nože.

„Bon appétit!“ usmál se potom a každému ukrojil kousek.

„Hmm,“ zamumlal labužnicky Matt, „výborné.“

„Jsem rád, že ti chutná,“ odvětil a sám si kousl. Dolil mu sklenici vína, avšak svou měl stále ještě z poloviny plnou.

„Vypadá to, že se mě chystáš opít,“ prohodil. Aaron se už podruhé toho večera ošil a Matt nadzvedl obočí. „Máš snad něco plánu?“ optal se tiše a probodl ho pohledem.

„Já?“ byl nevinnost sama. „Vůbec nic. Jen chci, aby ti chutnalo. A Epoisses musíš zapíjet jedině dobrým burgundským vínem,“zamumlal a rychle si kousl, aby nemusel pokračovat.

Matt z něj nespustil oči, ale uvolnil se. Docela ho zajímalo, co má vlastně v plánu.

Večer pokročil, večeře byla snědena, láhev vína téměř vypita.

„Tak? Co se bude dít teď?“ optal se Matt, když vstal a se sklenkou v ruce přešel do obýváku, kde se usadil na pohovku.

Teď bychom se mohli přesunout ke mně do ložnice, pomyslel si Aaron, ale nic neřekl. Místo toho pokrčil rameny. „To záleží na tobě,“ prohodil a posadil se naproti němu do křesla.

Matt převracel skleničku v ruce a upřeně přitom Aarona sledoval. Moc dobře si uvědomoval, že mu víno stouplo do hlavy, ale stejně tak si uvědomoval touhu, která mu sevřela útroby. Sakra Matte, znáš ho dva dny!, obořil se sám na sebe. No a?, pomyslel si. Některé holky jsem znal pár hodin.

Zasmál se vlastním myšlenkám a byl za to odměněn tázavým pohledem od Aarona. „Pojď sem,“ zamumlal.

Muž naproti němu vypadal chvíli, že si není jistý, že opravdu mluví na něj.

„Pojď sem,“ zopakoval a odložil skleničku na stůl. Aaron se zvedl a přešel k němu. Matt poklepal na volné místo vedle sebe a on se posadil.

Otočil se k němu a položil mu ruku na šíji. Pak si ho přitáhl k sobě. „Co to děláš?“ vyhrkl Aaron.

„Chystám se tě políbit, řekl bych,“ prohodil a uzamkl mu veškeré další protesty polibkem. Aaron byl okamžik v šoku, ale hbitě se ho zbavil. Vpletl mu ruku do vlasů a přitáhl si ho blíž. Zároveň polibek prohloubil.

Ani jeden nevěděl jak se to stalo, ale za chvíli seděl Matt Aaronovi na klíně a oba měli dole trika. Matt se sklonil a přejel mu jazykem okolo bradavky. Usmál se, když zaslechl jeho zasténání a vzal ji do úst.

„Matte,“ vydechl Aaron a vytáhl ho zpět k sobě nahoru, aby mu znovu ukradl polibek. Jednou rukou přitom bloudil po jeho těle. Zastavil se u opasku jeho kalhot. Když však ucítil jak se Matt maličko prohnul, nezaváhal a zajel mu za ně. Uchopil do dlaně jeho vzrušené mužství a začal si s ním hrát.

Za chvíli se mu Matt svíjel v náruči a snažil se potlačit výkřiky slasti. Aaron ho okamžik přestal dráždit, ale jen proto, aby ho svlékl. Položil ho na pohovku a roztáhl mu nohy. Matt se zachvěl a napjal v očekávání.

Aaron si klekl mezi jeho nohy a vzal do úst jeho vzrušené mužství. Matt proti němu pohyboval boky, jak chtěl víc a víc. Aaron si s ním pohrával, jedním prstem proklouzl dovnitř něj. Matt sebou prudce trhl a vyvrcholil.

Aaron se pak sehnul, vzal ho do náruče a zmizel s ním za dveřmi ložnice.

 

Matt se ráno probudil s kocovinou a neurčitým pocitem spokojenosti. Protáhl se a zavadil rukou o nějaké tělo. Otočil hlavu a spatřil spícího Aarona. Okamžitě si vzpomněl co se odehrálo včera. Ne že by toho začal litovat. Spíš naopak.

Otočil se a studoval jeho klidnou tvář. Pak to nevydržel a lehce ho políbil na rameno, které vyčnívalo zpod přikrývky. Aaron ho chytil a prudce přitiskl k sobě. „Ještě pět minut,“ zamumlal a ponořil mu obličej do vlasů.

Matt ač nechtěl, přitisknut k jeho horkému nahému tělu, opět usnul. Probudila ho až vůně linoucí se z kuchyně.

Aaron si zase stoupl k plotně, pomyslel si pobaveně. Vstal z postele a šel se osprchovat. Pak se oblékl a vydal se za pánem domu. Ten opravdu cosi kuchtil na sporáku. Tiše k němu přešel a objal ho zezadu. Připadalo mu to tak nějak samozřejmé. „Dobré ráno,“ zamumlal.

Otočil se k němu a políbil ho na špičku nosu. „Sice bych neřekl ráno, ale budiž,“ usmál se Aaron a vrátil se k vaření.

Matt se posadil na židli a pozoroval ho. K obědu měli zase nějakou delikatesu, jejíž název nebyl schopný si zapamatovat.

„Doufám, že umíš jezdit na koni,“ zamumlal Aaron, když stáli na terase a sledovali okolí. Jen tak mimochodem ho objímal kolem pasu a Matt se o něj pohodlně opíral zády.

„Umím? Proč? Ty máš snad koně?“ divil se.

Zasmál se. „Já ne, ale jeden můj soused ano. Rád bych ti ukázal vinici,“ pronesl pyšně a Matt nadšeně souhlasil.

 

Domů se vrátili pozdě večer, avšak oba ve skvělé náladě a Matt naprosto okouzlen. Dlouhé hodiny pak strávili nad knihami o vinicích a povídali si a povídali. Když se konečně dostali do postele ani jeden neměl náladu na milování.

Což si vynahradili druhý den ráno, když se milovali ve sprše. „Dnes bych tě rád vzal ven. Chtěl bych ti někoho představit,“ prohodil při snídani Aaron. Matt jen kývl a dál se cpal tím výborným sýrem, jehož jméno už dávno zapomněl.

Odpoledne se tedy vydali opět do města. Matt se seznámil s příjemnou starší paní. „Lachelle, to je Matt, Matte to je Lachelle, stará se o dům, když nejsem přítomen,“ prohodil Aaron, když je představoval.

„Těší mě, Matte,“ prohodila a usmála se na něj.

„I mě, Lachelle,“ odvětil. Strávili s ní i jejím manželem Jean-Luisem (typický Francouz) celé odpoledne a domů se vrátili opět pozdě večer.

„Moc příjemní lidé,“ prohodil Matt, když vcházeli do domu.

„Taky je mám moc rád,“ souhlasil Aaron a políbil ho na šíji. Matt se zachvěl a otočil se mu v náruči. „Nejsi ty náhodou taky Francouz?“ optal se s lehkým úsměvem.

„Já? Ne, proč?“

„Protože jsi stejně náruživý jako oni,“ zamumlal a políbil ho. Kdo si myslí, že opět skončili v ložnici vůbec se nezmýlil.

 

„Nemůžu uvěřit tomu, že jsem tady s tebou už měsíc,“ pronesl jednoho večera Matt, klidně spočívající v jeho náruči.

„Stýská se ti po Londýně?“ optal se ho Aaron a lehce ho hladil po rameni.

„Vůbec. Zamiloval jsem si to tady.“

„To jsem rád,“ zamumlal a políbil ho na čelo. „Zítra musím zajet do města,“ prohodil.

„Má to co dělat s tím telefonátem?“ optal se na rovinu, když vzpomněla, že včera kdosi volal a Aaron byl potom velice nevrlý.

„Ne,“ usmál se. „Nemusíš mít obavy. Včera volal právník mé macechy. Snažil se opět vyjednávat.“

„Aha,“ zamumlal. Tak proto měl tak blbou náladu. „Jak zjistili tvoje tel. Číslo?“

„To by mě právě taky zajímalo. Obávám se, že to znamená, že macecha je tady v Burgundsku.“

Matt se prudce napřímil. „To nemyslíš vážně,“ prohodil.

„Uklidni se. nic se nemůže stát, jsem na své půdě, ne na té její,“ usmál se a stáhl ho opět k sobě.

Toho večera se nemilovali. Prostě jen leželi vedle sebe a lehce se hladili a laskali.

 

Druhý den ráno se Aaron vydal do města. Trval na tom, že pojede sám. „Opravdu nemám jet s tebou?“ ptal se starostlivě Matt.

„Ne,“ usmál se a lehce ho políbil na nos. „Do hodiny nejdéle do dvou jsem zpátky, ano?“

„Dobře,“ prohodil Matt a usmál se. V duchu tak klidný nebyl. Jeho detektivský smysly na něj přímo řvaly, že něco není v pořádku. Ale už se během toho měsíce tady mohl přesvědčit, že jakmile si Aaron vezme něco do hlavy, nic s ním nehne. Jako například, když trval na tom, že se spolu vykoupou v nedalekém jezírku sousedů. Prý dobří známí. Což o to ono by to nebylo až tak hrozné, kdyby netrval na tom, že se budou koupat nazí.

Při té vzpomínce se začervenal.

„Na copak myslíš, že se tak krásně červenáš?“ zamumlal mu Aaron do ucha a on sebou škubl. „Neměl jsi už být pryč?!“ zasyčel.

„Nejdřív, abych nejezdil a teď mě vyhazuje,“ smál se a rychle zmizel venku, aby nedostal pantoflí, kterou po něm chtěl Matt hodit.

Poslouchal jak startuje auto a byl stále víc nervózní. Proč? Nevěděl sám. přistoupil k oknu a díval se jak odjíždí. U vrat ho pozdravil štěkotem Ziko a jinak mu víc pozornosti nevěnoval. To proto, že se za chvíli vřítil do domu a vrhl se na Matta a dožadoval se pozornosti. A on mu rád vyhověl. Vzal ho ven a přes hodinu mu házel aport.

Pak se vrátil dovnitř, dal mu vodu a granule a přešel k oknu, jestli už nepřijíždí Aaron. Ten však stále nikde.

Když uplynuly tři hodiny od těch slibovaných maximálních dvou, začínal mít docela nervy. Čeho se bojíš, vždyť je to jen tvůj milenec, snažil se sám sebe přesvědčit o tom, že jeho obavy jsou naprosto zbytečné. Nějak to nezabralo.

Z nervózního přecházení sem a tam ho vytrhlo až zvonění telefonu. Vrhl se k němu. „Ano?“ vyhrkl téměř bez dechu.

„Pan Matt, tady Lachelle, pan Aaron,“ zlomil se jí hlas.

Zamrazilo ho. „Co se stalo Aaronovi?“ ptal se netrpělivě.

„On měl nehodu. Je v nemocnici. Operují ho, ale prý byla poškozena mícha.“

„V jaké je nemocnici?“ Žena mu nadiktovala adresu a on si uvědomil, že tady nemá auto. „Může pro mě Jean-Luis přijet?“ zaprosil.

„Už vyjel,“ prohodila Lachelle a zavěsila. Matt se ani raději nepídil po tom, jak přišli na to, že by měl zájem o to za Aaronem jet. Bylo mu to totiž úplně jedno.

Za půl hodiny už seděl v autě a s Jean-Luisem se řítili směr nemocnice, kterou udala paní Lachelle. Matt ani nepočká až auto úplně zastaví a už vyskakuje a letí dovnitř. Na recepci vybafne na sestru. „Prosím vás, byl sem převezen Aaron Donover. Jak je na tom?“

„Jste rodinný příslušník toho muže?“ řekne sestra přísně a ani mrknutím nedá najevo, že jí překvapil svým vpádem.

„Nejsem,“ zamumlal a hned vzápětí mu došlo, jaký je střevo, že to řekl.

„V tom případě pokud nejste rodinným příslušník není v mé…“

„JAK NEJSEM RODINNÝ PŘÍSLUŠNÍK! TO MI JAKO NIC NEŘEKNETE?!“ začal se rozčilovat. To už se odkud si vynořila paní Lachelle. „Pane Burnsi,“ vydechla. „Uklidněte se prosím a pojďte se mnou,“ pronesla a zatáhla ho do jakési čekárny.

„Jak je na tom?“ zeptal se.

„Už je po operaci, lékaři zatím nemůžou říct nic s určitostí, ostatně jako vždy, ale prý byla zasažena dolní mícha. Já tomu moc nerozumím, ale pokud jsem to dobře pochopila tak…“

„Tak může ochrnout,“ doplnil ji Matt se sevřeným hrdlem. „Můžu ho vidět?“ optal se.

„Obávám se, že ne. Je na jednotce intenzivní péče, protože jeho stav je prý velice vážný. I když myslím si, že by to mohlo jít udělat.“

Za půl hodiny už, ani neví jak, stojí Matt v plášti a s rouškou přes ústa v Aaronově pokoji. Ten leží pod pokrývkou a všude jsou hadičky. Posadí se na nedalekou židli a vezme jeho ruku do své. „Co jsi to vyváděl, ty blázne,“ zaprskal, ale ve skutečnosti se nezlobil. Jediné co chtěl, bylo aby se probral.

Seděl u něj celou noc. K ránu ho však zmohla únava a tak usnul. Probudil ho až lehký stisk dlaně. Prudce se narovnal a zahleděl se do zlatozelených očí. „Ahoj,“ zašeptal Aaron a Mattovi poskočilo srdce radostí.  

„Ahoj,“ odvětil a políbil ho na hřbet ruky, kterou stále svíral.

„Co se stalo, Matty?“

„Měl jsi nehodu a byl jsi na operaci, ale předpokládám, že by vše mělo být v pořádku,“ zamumlal a usmál se. „Dojdu pro lékaře,“ ujistil ho a vstal. Za chvíli už u něj byl doktor, očividně se mu oddechlo, že se pacient probral tak rychle.

 

Za dva dny převáželi Aarona na normální pokoj. „Doktore?“ zastavil lékaře, který se chystal odejít. „Je normální, že necítím nohy?“ optal se.

Doktor ztuhl a stejně tak i Matt, který stál u okna. „Jak dlouho už to trvá?“

„Od té doby co jsem se probudil, ale myslel jsem si, že je to normální,“ prohodil. Lékař k němu rychle přistoupil, odhrnul pokrývku, vytáhl z kapsy mini kladívko a poklepal mu na palec u nohy. „Cítíte něco?“

Aaron zavrtěl hlavou. Poklepal znovu trochu důrazněji. Opětovné zavrtění hlavou. Matt si všiml, jak zbledl, přešel k němu a uchopil ho za ruku. Aaron ji vděčně stisknul. „Je to tedy jak jsme se obávali,“ pronesl doktor. „Při nehodě došlo k porušení míchy a to má za následek ochrnutí dolních končetin a trupu,“ říkal to věcně, protože to řekl již tolikrát, přesto to vždy znělo jinak.

Aaron na něj v naprostém šoku hleděl a podobně na tom byl i Matt. „Ochrnutí?“ zamumlal.

A tak začal nekonečný kolotoč vyšetření, rehabilitací a cvičení, které stejně nepřinesly žádné výsledky. Snad jen to, že byl Aaron v nemocnici dva měsíce. Pak mu došla trpělivost, podepsal revers a společně s Mattem odjeli na vinici.

 

„Nechceš se vrátit do Londýna?“ optal se jednoho večera Matt, když Aaron opět na vozíku, který si pořídil, seděl u okna a hleděl ven. Matt k němu přistoupil a položil mu ruce na ramena. Jemně ho začal masírovat.

„Já ne,“ odvětil, „ale ty asi ano viď? Proč tady být s mrzákem. Tu Prus partir, personne ne te retient[1],“ zašeptal. Mattův stisk na jeho ramenou zesílil. Chytil ho za opěrátka a otočil k sobě. „Ale já nikam nepůjdu, Aarone. Chci být tady. S tebou. A navíc chci zjistit, jak to doopravdy bylo s tou nehodou.“

„Proč? Prostě jsem nezvládl řízení.“

„Jistě, a proto byli v nemocnici policisté, že? Někdo ti něco udělal s brzdami.“

„Kdo to asi mohl být, že?“ zamumlal ironicky. Matt ho zpražil pohledem.

„Možná by bylo lepší, kdyby se jí to nakonec povedlo a já byl mrtvý.“

V tu chvíli mu na tvář přistála facka. „Ještě jednou!“ cedil skrz zuby Matt. „Ještě jednou něco takového řekneš a přísahám, že se neznám.“

Aaron na něj jen mlčky hleděl. „A jaký mám důvod žít?“

Matt si musel přiznat, že tohle zabolelo. „Já nejsem dostatečný důvod, Aarone? Nestojí za to žít kvůli mně?“ zašeptal. Na odpověď však nečekal a odešel do kuchyně, aby neviděl jak moc se ho to dotklo.

Aaron ho provázel smutným pohledem. Moc dobře si všiml, jak to Matta ranilo, ale říct to musel. Nosil to v sobě už dlouho. Vlastně od chvíle, kdy mu před týdnem lékaři řekli, že není šance na to, aby znovu chodil. Mattovi to neřekl, protože ho tím nechtěl zatěžovat ještě víc. Už takhle se o něj musel starat.

Matt vykoukl zpoza dveří od kuchyně a prohlížel si ho. Viděl jeho nepřítomný výraz a trhalo mu to srdce. Přešel k němu, klekl si na zem a položil mu hlavu na kolena. Podíval se vzhůru a jejich oči se střetly. „Musíš žít, Aarone, ano? Kvůli mně,“ zašeptal.

A on, aby ho neviděl dál se trápit, přikývl. Vpletl mu ruku do vlasů a jen tak ho vískal. Matt nakonec vstal, sklonil se k němu a políbil ho. Aaron polibek opětoval, až téměř zoufale. „Miluji tě,“ zašeptal mu do rtů.

Matt na to nic neřekl, jen se od něj odtáhl a zvedl ho do náruče. Přenesl ho do ložnice, kde svlékl sebe i jeho a lehl si vedle něj. Nemilovali se, ale té noci mu Matt ukázal, že ne vždy je nutné se milovat.

Druhý den ráno Matta probudil telefon. Rychle vylezl z postele a vrhl se k němu, aby nevzbudil Aarona. Už dlouho takhle klidně nespal, pomyslel si posmutněle. „Ano?“ zavrčel do sluchátka.

„Dobrý den, pan Burnsi. Tady Marika Donoverová, určitě si na mě pamatujete, že?“ pronášela žena na druhém konci.

Matt zaťal pěsti. „Jistě. Co potřebujete?“

„Jen by mě zajímalo jak je na tom můj drahý syn?“

„Mám takový pocit, že to vás nemusí zajímat. A chci vám říct jedno. Dokážu, že jste mu ty brzdové hadičky poškodila vy, nebo někdo koho jste najala.“

Žena se jen zasmála a třískla telefonem.

„Kdo to byl?“ zaslechl za sebou Aaronův hlas. Přešel k němu a políbil ho. „Asi nějaký omyl.“

„Omyl, který mi poškodil brzdové hadičky?“ zamumlal a povytáhl obočí.

„Dobře byla to tvoje macecha.“

„Děkuji za upřímnost.“

Matt se na něj zakřenil a položil mu hlavu na hruď. Pak ho lehce políbil a pomohl mu se obléci. Posadil ho do vozíku a odvezl na verandu, kde se k němu přihnal Ziko. „Udělám snídani,“ zamumlal a políbil ho na čelo.

„Díky,“ prohodil Aaron a začal drbat psa za ušima.

Za chvíli se Matt vrátil a donesl podnos s jídlem. Toast, káva, marmeláda, med, máslo a noviny. Přesně to, co měl Aaron rád. Ten mu poděkoval úsměvem, ač trochu strojeným, a pustil se do jídla.

„Budu muset na chvíli zajet do města,“ prohodil Matt. „Vydržíte to tu chvíli beze mě?“ mrkl na ně laškovně.

„To víš, že ano,“ prohodil a usmál se.

Matt ho políbil na hřbet ruky a vstal. Měli pronajaté jiné auto, protože bez něj by bylo nemožné se o Aarona starat. „Za chvíli jsem zpět,“ prohodil.

„Buď opatrný,“ zamumlal Aaron a trochu mu stiskl ruku.

„To víš, že budu,“ ujistil ho a seběhl ty tři schody, které vedly k autu. Naskočil, zamával mu a odjel. Jeho detektivské smysly, totiž byly ve střehu a on chtěl využít toho, že je ve městě Marika.

Objel policisty a upozornil je na to. Pak se pustil do pátrání na vlastní pěst. Jeho pobyt ve městě se trochu prodloužil.

 

Aaron seděl na verandě už několik hodin a hlavou mu vířily myšlenky. Avšak jen jedna jediná převládala nad všemi. A přesně tu se rozhodl proměnit ve skutečnost. Ještě ale zbývala poslední věc.

Vjel do domu, vzal si papír a tužku a začal psát.

 

Matt přijel domů až pozdě odpoledne a byl připraven se hájit všemi možnými způsoby, na které v tu chvíli přišel. A že jich bylo požehnaně.

Avšak sotva zastavil před domem, bylo mu něco divné. Na verandě totiž ležel Ziko a žalostně vyl. Matt na nic nečekal a vběhl do domu se zlou předtuchou, která mu svírala hrdlo. „Aarone?“ zavolal. „Aarone? Aarone!“

Vletěl do ložnice a prudce se zastavil. Pak ale na nic nečekal a vrhl se k telefonu a zavolal záchranku.

Na vozíku uprostřed pokoje seděl Aaron, hlavu sklopenou na prsou a u jeho nohou ležely dvě tubičky s prášky. „Aarone!“ prohodil a rychle se mu snažil nahmatat pulz. Nic. Začal panikařit, fackoval ho z obou stran, ale reakce se nedočkal.

„Ty pitomče!“ vykřikl a z očí mu vytryskly horké slzy. Na nic víc mu už nezbyl čas, protože dovnitř vtrhli muži od záchranné služby. Lékař však už jen konstatoval smrt. Matt je ani nevnímal. Nevnímal ani to, že ho odnesli na nosítkách, ani to, že tam prostě klečí a z očí mu tečou slzy.

Nedokázal to pochopit. Nedokázal pochopit důvod proč to udělal. Až teprve nyní si všiml obálky, která ležela vedle tub na prášky. Bylo na ní jednoduchým písmem napsáno Matt. Rychle ji otevřel a vytáhl dopis, který skrývala.

 

Drahý Matte,

 

vim, že mi tohle nikdy neodpustíš a ani se ti nedivím. Od první chvíle, kdy jsem tě potkal jsem věděl, že jsi výjimečný. A ty jsi mi to potvrdil v tolik případech, že to ani nedokážu spočítat. Každý jiný by se ve chvíli, kdyby zjistil, že jsem mrzák, sebral a utekl do Londýna. Avšak ty ne. Snažil ses mě přesvědčit, že je pro co žít.

Chtěl jsem to udělat. Pro tebe, opravdu jsem moc chtěl. Ale nešlo to. nedokázal jsem předstírat, že je vše jako dřív, protože to tak nebylo. Byl jsi mi jediným světlem v temnotě, majákem na rozbouřeném moři. Jenže zřejmě to nestačilo. Odpusť mi, ale nedokázal jsem žít s vědomím, že jsem někomu uvázán na krk. Že se o mě musí starat jako o malé děcko. A to ty bys musel.

Minulý týden mi lékaři sdělili, že už nikdy nebudu chodit.

 

Matt zaťal pěsti. „Ty pitomče,“ zašeptal skrze slzy.

 

Nechtěl jsem ti to říkat, protože jsem nechtěl vidět už žádné další stíny ve tvých nádherných očích. Odpusť jestli můžeš.

S láskou navždy tvůj

Aaron

 

P.S: Chci, aby ti patřil jediný kousek tohoto světa kde jsem byl šťastný. S tebou. Vinice. Ne moje, nebo mého otce, ale naše. Má a tvá.

 

Matt zíral na ten kus papíru a četl ho znovu a znovu. Nechtěl tomu věřit, nemohl tomu věřit. Tolik mu toho potřeboval ještě říct. Zmuchlal jeho poslední sbohem, aby ho zase vzápětí úzkostlivě narovnával.

Všiml si, že v obálce je ještě něco. Byla to notářsky ověřená závěť. On to tušil, pomyslel si, když se podíval na datum. Byl to ten den, kdy měl nehodu.

 

Já Aaron Denis Donover, odkazuji svůj majetek zde v Burgundsku, který čítá vinice o rozloze 5 000 akrů, dům a svého psa, Mattovi Burnsovi bytem…

 

 

O tři dny později se konal pohřeb, na kterém se odvážila i ukázat Marika. Matt v tu chvíli viděl rudě, ale ovládl se. Nechtěl si za nic na světě nechat zkazit poslední den s jeho láskou. Všiml si, že po celou dobu obřadu, stáli v diskrétní vzdálenosti. A nebyl jediný kdo si toho všiml. Marika se začala ke konci trochu ošívat.

Ve chvíli, kdy vykročili jejím směrem, dala se na úprk. Daleko neutekla a sama se tak prozradila.

Později byla odsouzena na 20 let vězení, za pokus o vraždu s trvalými následky.

 

Matt zůstal na vinici, staral se o ni se stejnou láskou jako Aaron, často na něj vzpomínal.

V budoucnu měl hodně mužů i žen, avšak ani jednomu z nich nikdy neřekl ta dvě magická slůvka miluji tě. Neboť jediný člověk, kterému by je kdy byl řekl, je už nemohl slyšet…



[1] Z francouzštiny. „Můžeš jít, nikdo tě nedrží.“ 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

škoda, že je to pravda....

(Mia, 7. 1. 2012 18:35)

Lidé s úrazem nedokázou snést ten úděl, který je na ně hozen. Lidé, věřte že vás lituju, protože Já jako invalidní člověk nemám problémy s odlišností a visením na krku.. Bohužel jsem se stím musela srovnat a kdybych ukončila svůj život tak zbaběle jako on, zničila bych patnáctiletý vědecký pokus. A to bych těm lidem co věnovali kariéru mé záchraně nemohla udělat....
Píšeš doopravdy realisticky... Bravo.

*fňuk*

(Talí, 2. 7. 2010 21:35)

Já ti napsala že už ti nebudu psát komentáře a přece je píšu, v malé části ale píšu, mňo toho by sis měla vážit :D *vyčuraný výraz*

Slzička ukápne vždycky když tohle čtu, protože se mi hrozně líbí to pouto které mezi nimi vzniklo *červená se*
A tato povídka dosáhla nemožného :D zalíbila se mi Francie :D *nadšený výraz*


:oP

Whoo

(Kaname, 1. 2. 2009 9:22)

kawai...ale trochu smuné=o(

Schaise

(Aki, 7. 11. 2008 16:33)

Sakra, tohle není dobrý konec jak jsi u svých povídek říkala!
Něco tak neskutečně depresivního jsem ještě nečetla a to je co říct!
Vyvíjelo se to vážně pěkně a pak "Prásk" a příběh v hajzlu! Sorry, že jsem sprostá, ale čekala jsem dobrý konec.
Jinak ale píšeš krásně. JEN TAK DÁL!!

Vše, co jsem řekla beru zpět...

(Fussi-chan, 6. 11. 2008 18:39)

Možná ti odpustím, žes chladnokrevně zabila Chrise, ale tohle si pěkně odskáčeš. Začínám se žhavit do běla. Roztaj! Tohle nám přece nemůžeš dělat... Pořád. I když sme se k nějakému tomu pokroku přece jen dostaly. Už je to jen každá druhá povídka... A vůbec, já souhlasím s Nex!

Jinak, Amando, Čechy klidně zaplav, ale Moravu nám nech napokoji! XD

a tak teď sis to po...

(Love - chan, 20. 10. 2008 19:38)

.. nechci být sprostá.. posrala :'o( děláš si srandu?! heh.. to jsem říkala že nebudu řvát i kdyby to skončilo blbě, ale tohle je na mě moc..

já to nebudu psát, nebudu, nebudeš mít komenty, zuřím, želvím, řvu

slzy

(haruwodaiteita, 15. 10. 2008 22:56)

je to moc krásný a jak to píšeš v povídce ,, Byl jsi mi jediným světlem v temnotě, majákem na rozbouřeném moři. ,, arigató gozaimas

....

(Lizy, 15. 10. 2008 21:59)

to je strašně smutný x'(

:-(

(AidrienAssagir, 15. 10. 2008 21:04)

Nádhera...

Fakt

(Kat, 14. 10. 2008 23:05)

tyhle konce nesnáším, ale bylo to nádherné. Krásná povídka s pěknou zápletkou příjemnými postavmi a smutným konecem. Jak já nesnáším. promiň, ale jinak se mi to moc líbilo.

...

(Chris, 14. 10. 2008 20:29)

Mno ze začátku sem si myslela, že bych se teoriticky mohla u týhle povídky i zasmát.A k tomu dojmu mě donutilo to jak si se představovali: Matt - na digimony nikdy nezapomenu :oD, Burns - Montgomery Burns njn Simsnovy a Aaron - melounek z Lostů atvp. Ae nejen todle i jiné např. to s tim bytem hehe.*ďábelský úsměšek*

No ae dopadlo to tag myslet jo hovno vědět (zvlášt v mém případě).

Ae i přes ten zvrat, který užasně oživuje celou povídku, byla tahle povídky kwášná i slzička ukápla.

Hej lidi já končím....

(Amanda, 14. 10. 2008 17:33)

Hej ne!!!!!! Lidi já už fakt nemůžu... Tohle je na mě za dnešek moc T_T.. Du se vybrečet, radši nad umyvadlo nebo bych zaplavila celý Čechy xD
P.S. Bylo to úchvatně okouzlující :)

KE---I---RO---!!!!

(Nex, 14. 10. 2008 12:26)

*vidí ne rudě, ale přímo lávově*

Zabít tě je málo! *GRMF* Jak můžeš neustále žít tak pesimisticky? A ještě to šířit na ostatní, nevinné duše, které čtou tvé povídky! A nemysli si, jáá když něco dělám, dělám to pořádně. Takže žádný /pokus/.....

A oprav ty ženské koncovky sloves.
A nekopíruj své staré povídky.
Howgh. *pára z uší*

ToT

(Čokoláda, 13. 10. 2008 21:58)

Já, já čekala happy end...a ono nic...Nemáte někdo kapenííííííííík? ( utírá si slzy do rukávu)

T_T

(Broskynka, 13. 10. 2008 17:57)

...*snaží sa cez svoje slzy doplávať ku klávesnici* ... To bolo krásne . Som sa rozplakala ako pri vetšine tvojich poviedok. Veľmi som si želala aby to bol happy end , ale aj takto to je veľmi pekné....

Oh my god

(Takuto Kiero, 13. 10. 2008 16:35)

*sedí u stolu a z úst mu odkapává slina.. nevšímá si toho, neboť všechny jeho smysli jsou upřeny na obrazovku monitoru. Levá ruka na stole se lehce třese v očekávání zato ta pravá divoce kliká na myši*
Já nevím co říci.. nádherné, procítěné.... prostě úchvatné. *z oka ukápne slzička* PROČ AARONE? *hroutí se na stůl v záchvatu pláče*
Dávám za jedna.. s milionem hvězdiček.....

.........

(Minnie, 13. 10. 2008 16:22)

A já si myslela že to dobře skonči...T_T *hystericky brečí*

......................

(Teressa, 13. 10. 2008 16:20)

.......nie.....nieeeee ..boze preco si musela chudacika aarona zabit???boze zase revem ako male decko....no ale aj tak treba uznat ze to bolo nadherne...uz sa moc tesim na dalsie tvoje poviedky =3
P.S.:najblizsia a hlavne cyklus tma nezna stin nech maju happy end lebo inak si ta najdem a poriadne ta kusnem!!!!!!!... =3

Zase...

(Tobari-chan, 13. 10. 2008 0:27)

...jeden z tvojich dokonalých smutných. Koncov. Jeden z koncov, čo ma tak jednoducho dokáže rozplakať. Už od začiatku som bola zmierená s tým, že to bude mať smutný koniec... Ale aj tak som slzy zadržať nedokázala.
Taká nezmyselná samovražda...Skoro ma trafilo keď so to prečítala T__T Neprestávam obdivovať tvoj štýl písania a všetky tvoje poviedky. Tie najkrajšie aké som čítala práve u teba.
Najviac na celom príbehu ma dojala posledná veta...
Fakt nádhera... Tvojim dokonalým písaním ma poháňaš k tomu aby som sa aj ja snažila písať aspoň z štvrtiny tak úžasne ako ty. Aj keď pochybujem, že ťa niekedy dobehnem.
Opakujem to niekoľký krát... píšeš dokonale a ja ťa za to strašne obdivujem ^__^