Rázné zaklepání na dveře je vyrušilo uprostřed večeře. Překvapeně zvedl obočí, neboť krom dvou přátel Gavina a Rachel, se kterými jedl, neočekával nikoho. Omluvil se a vstal, aby zjistil, kdo to k němu míří.

Otevřel a strnul, když spatřil dva muže v armádní uniformě. Vzadu v hrdle se mu vytvořil nepříjemný knedlík. „Přejete si?“ zeptal se hlasem, který byl sotva víc než šepot.

„Jste Alan McNory?“ otázal se jeden z nich a on dokázal jen přikývnout. Jen okrajově vnímal, že se v chodbě objevili jeho přátelé.

„Je nám velice líto, že jsme poslové takovýchto zpráv, ale plukovník Devon St. Claire je mrtev.“

Podlomila se mu kolena. Ani si neuvědomil, že ho podepřel Gavin. Nevěřícně vrtěl hlavou. Další rozhovor nevnímal. Viděl, že muži na něj mluví, ale nedokázal rozeznat slova. Nedokázal je spojit do vět.

A pak náhle byli pryč. Jako by tu vůbec nebyli. Nicméně mlha zármutku, která ho obestírala byla příliš skutečná. Příliš bolestná.

Neplakal. Jen cítil, jak kus jeho duše umírá. Nebránil se, když ho přítel uložil do postele. Ležel tam a hleděl na strop. Nevnímal čas. Bylo mu to jedno.

„Alane? Alane!“ zatřásl s ním Gavin a on k němu nepřítomně otočili tvář. „Jsi v šoku, nemáme poslat pro doktora?“

Všiml si Rachel, která stála u dveří a stěží potlačovala vzlyky. Proč nepláču? pomyslel si. Uvědomil si, že Gavin očekává odpověď a tak jen pokrčil rameny. Jak by mu mohl doktor pomoci? Dokáže snad uzdravit zlomenou duši? Zacelit tu ránu, která mu zela v hrudi? Zaplnit prázdnotu, která svírala jeho vnitřnosti?

Přesto ho přítel zavolal, aby mu dal alespoň cosi na spaní. Alan potom skutečně usnul, ale přátelé se rozhodli u něj zůstat.

Nezdály se mu pěkné sny. Ve všech ho provázel odcházející Devon. Probudil se trhnutím. „Přísahal jsi, že se VRÁTÍŠ!“ vykřikl zoufale v domnění, že je v bytě sám.

Gavin, spící v křesle v rohu místnosti, sebou při tom výkřiku trhl. Zadíval se na přítele a srdce se mu svíralo. „Alane?“ zašeptal a střetl se s jeho zmučeným pohledem. „Chceš si o tom promluvit?“

Zavrtěl hlavou. Je to příliš čerstvé, pomyslel si, ale nahlas neřekl nic. Ještě tu informaci nepřijal. Stále proti ní bojoval, nepřipouštěl si ji.

„Myslíš, že ještě usneš?“ zeptal se po dlouhém mlčení opět Gavin.

„Nevím,“ promluvil vůbec poprvé od té chvíle, kdy se to dověděl. Vyjma výkřiku, když se probudil. „Přesto se o to pokusím.“ Lehl si a zavřel oči. Doufal, že se mu podaří spánek předstírat, protože ať už tvrdil cokoliv, už neusne.

Zpod víček se mu začaly drát slzy, které se konečně uvolily mu částečně odpomoci od bolesti. Zahltily ho vzpomínky, které mu drásaly duši. Viděl ho všude.

Jeho oříškově hnědé oči, pokřivený úsměv, téměř jako by slyšel jeho hlas, jak vášnivě šeptá vyznání.

Vzlykl.

Prudce vstal a odešel z místnosti. Musel na vzduch nebo by se zadusil. Popadl z věšáku bundu a rychle se obul. Pak vyběhl z bytu nedbaje na Rachelino volání. Potřeboval pryč. Někam daleko od vzpomínek.

Nepodařilo se mu to. Šly s ním jako věrné průvodkyně jeho žalu. Vynořovaly se jedna za druhou, aby mu krutě připomínaly o co přišel.

Svezl se podél zdi v jakési ulici, kterou ani neznal, a nechal se jimi pohltit. Položil si hlavu na kolena. „Devone,“ zašeptal do tmy.

Stál na vojenském letišti a hrdě si prohlížel svého muže v uniformě. Strach, který ho svíral stejně jako vždy zatlačil do pozadí a nasadil hrdý úsměv. Devon k němu uvolněně kráčel s tím svým pokřiveně nádherným úsměvem.

Zastavil těsně u něj a shlížel na něj laskavýma očima. „Ahoj, zlato,“ pozdravil ho.

„Ahoj,“ vydechl a nastavil rty k polibku, který vzápětí dostal. „Kam letíte tentokrát?“ zeptal se, když se opět mohl nadechnout.

Devon se zasmál a vzal ho kolem ramen. Měl ještě čas, tak se pomalu procházeli po obvodu letiště. „Ještě nevím, zlato,“ odpověděl mu na otázku. „Pokyny dostaneme až v letadle.“

„Jasně.“ Snažil se na něj usmívat. Devon létání miloval, to věděl už když se spolu seznámili, a on mu v rozhodně nechtěl bránit. Přesto se pokaždé pral se strachem, který ho svíral. A on to pokaždé poznal.

Odvedl si ho stranou zvědavých pohledů a přitáhli si ho do náruče. Ne že by se za něj styděl, jen chtěl mít soukromí. Políbil ho do zrzavých vlasů. „Budu v pořádku, Alane,“ ujišťoval ho.

„Já vím,“ zašeptal mu do hrudi, protože mu výškou dosahoval kamsi k ramenům, ale asi nezněl moc přesvědčivě, protože se zasmál. Pak ho od sebe odtáhl a vážně se na něj podíval.

„Vrátím se, zlato.“ Sklonil se k němu a vášnivě ho políbil. Alan se k němu zoufale přitiskl. Devon se odtáhl a opřel se čelem o jeho čelo. „Věříš mi?“

„Věřím,“ pronesl Alan pevně. Jeho partner ho v tu chvíli miloval ještě víc. Věděl, že je to pro něj nesmírně těžké, ale nikdy mu ani slůvkem nenaznačil, že by měl přestat létat. Za to ho musel pouze obdivovat. Opět ho k sobě přitáhl a opřel si hlavu o jeho temeno. Jen tam stáli v prostém objetí a vychutnávali si společné chvíle.

Jejich idylku přerušilo hlášení, že se piloti mají dostavit ke svým letadlům. Ruku v ruce došli k tomu Devonovu. Tam se k němu ještě jednou zoufale přitiskl a nechal ho nastoupit.

„Vrátím se, přísahám!“ řekl mu ještě než se za ním zavřel kokpit, protože viděl Alanovu obavu, která se odrážela v očích. On jen přikývl a vzdálil se do bezpečné zóny.

To bylo naposledy, kdy ho viděl živého.

Pod oblečení se mu vkrádal podlézavý chlad a on se roztřásl. Se značnou námahou se zvedl ze země a pokoušel se zorientovat. Konečně si uvědomil kde je a vydal se domů. Nebylo to daleko. Zastavil před vchodovými dveřmi a nedokázal se přinutit, aby vstoupil.

V celém tom bytě na něj dýchaly vzpomínky, které nedokázal potlačit. Zároveň je však nedokázal snášet. Tam uvnitř byly živé, téměř hmatatelné. Dusily ho. Neuměl si představit svůj další život bez Něj.

Několik následujících dní si příliš nepamatoval. Našlo se letadlo, které Devon pilotoval, ale tělo ne. Pravděpodobně ho sežrali žraloci, jak neopomněl kdosi připomenout. Alan se při té představě roztřásl. Třeba ještě žil, když ho trhali na kousky.

Překvapovalo ho, že se nezhroutil. Očekával, že se to stane, ale zřejmě byl silnější než si myslel. Zakázal si představy o tom, jak jeho milovaného trhají na kousky žraloci či jiná havěť. Vlastně si zakázal kompletní představy o tom, co se s ním asi stalo.

Pohřeb pro něj byl nejhorší. Byl tak definitivní. Nezůstávala žádná naděje. Sledoval jak rakev spouští do země a nejraději by se vrhnul za ní. Místo toho jen vhodil na víko rudou růži, jedinou rudou růži, všechny ostatní byly bílé jako padlý sníh. Devon miloval rudé růže, proč mu je odepřít při jeho poslední cestě?

Stál u hrobu ještě dlouho poté, co se ostatní odebrali k Devonovým rodičům, aby vzpomínali. Hleděl na fotku, která byla na novém kříži vojenského hřbitova. Vždyť právě sem pohřbívali hrdiny. Každý se ho tím snažil utěšit. Byl to národní hrdina, padl za svou vlast. Jenže nic z toho mu ho z mrtvých nevrátí. Nechtěl mrtvého hrdinu, ale živého Devona.

Očima klouzal po milovaných rysech. Jeho druh se na něj usmíval, v očích smích a vlasy mu cuchal vítr. Pamatoval si chvíli, kdy fotografie vznikla. Byli spolu tenkrát na pláži a jen si užívali Devonovo volno. Měli celý den jen pro sebe a také ho využili.

„Přísahal jsi,“ zašeptal, políbil konečky svých prstů a vtiskl tak polibek na kříž, kam je přiložil. Pak se otočil a rychlým krokem opustil hřbitov.

Nevydal se k jeho rodičům, protože by o něm nedokázal mluvit. Teď ještě ne. Věděl, že oni to pochopí lépe než kdokoliv jiný. A na nikom jiném mu teď už nezáleželo.

Vrátil se do bytu. Devonova přítomnost na něj dýchala z každého koutu, z každé věci. Přecházel z místnosti do místnosti a dotýkal se těch vzácných památek, které mu po něm zbyli. Zadíval se na postel, kde se tolikrát milovali. Nebo na obrázek, který mu koupil, protože věděl, jak miluje umění.

Byl rozpolcen ve dví. Smutek ho sžíral, ale také cítil radost. Jako by tu s ním stále byl. Jako by se měl každou chvíli objevit ve dveřích. Co to bylo za pocit?

Nikdy nevěřil na duchy či jiné nadpřirozeno. Jenže tohle bylo tak zvláštní. Tak skutečné. Zůstal snad Devon stále s ním? Ovlivněn přísahou, nemohl opustit tento svět?

Absurdní.

Sám sobě se pohrdavě zasmál. Začínal bláznit. A to byl bez něj bezmála týden. Jak to vydrží celý život?

Zhroutil se do křesla. Oči mu padly na výtisk novin, které nechal ráno na stole. Titulek hlásal Armádní pilot Devon St. Claire zahynul při havárii letadla. Chtěl se znechuceně odvrátit, ale jeho pozornost upoutalo ještě něco. Jeho tělo se v troskách nenašlo.

Jistě to přece věděl. Tak proč má najednou pocit, že je něco špatně? Začetl se do článku. Armáda úzkostně střežila místo jeho havárie, ale noviny to nějak vyhmátly. Jakýsi ostrov v Oceánii.

Alan se prudce napřímil. Mohl přežít? Vrtěl nad sebou hlavou. Chytal se posledního stébla. Přesto se mu něco nezdálo. Proč armáda tak úzkostlivě střežila to, kde letadlo spadlo? Snažili se snad něco zakrýt?

Srdce mu splašeně bušilo. Devon si nikdy na nic nestěžoval. Nesvěřil se, že by bylo něco v nepořádku. Přesto se toho pocitu nedokázal zbavit.

Sáhl po telefonu a zamluvil si letenku. Bude se do toho muset pustit sám...

Malý motorový člun právě přistál na břehu ostrova Hedaira. Byl to ten ostrov, který hledal. Vystoupil na pláž a kolena se mu roztřásla nejistotou. Co když nic nenajde? Nebo najde? Co bude větší hrůza?

Raději si přál nenajít, než spatřit mrtvé tělo Devona pohozené kdesi v lese, který ostrov pokrýval. Statečně se usmál na svého průvodce a překladatele Hasima. Ostrov byl obýván domorodci a jen těžko by se s nimi domlouval. Navíc pojal podezření, že jsou to kanibalové.

Na okraji lesa se objevil muž. Dle bohatě zdobené koruny, či co to vlastně bylo, si uvědomil, že to bude nejspíš náčelník kmene, který zde žije.

„To je faran Ikashi,“ pronesl jeho tlumočník. Faran bylo domorodé označení náčelníka. Muž na něj cosi zavolal v jeho jazyce a Ikashi odpověděl. „Řekl jsem mu, že přicházíme v míru.“

„A co odpověděl?“ polkl Alan.

„Že to říkali ti muži v uniformách také.“

„Řekněte mu, že k nim nepatříme. Že jen někoho hledám,“ zašeptal. Panebože opravdu se tu něco dělo. Překladatel udělal co řekl a čekal na odpověď. Faran se otočil a vykročil do lesa.

Alan se na svého společníka tázavě podíval. „Máme ho následovat.“

„Následovat?“ vyhrkl. „To přece..,“ nedořekl, protože Hasim už byl v půli cesty. Spolkl tedy strach a vyrazil za ním.

Dorazili na jakousi mýtinu, kde zřejmě faran se svým kmenem žil. Ikashi se posadil na trůn zhotovený z dřeva nějaké palmy a pokynul jim, aby přistoupili blíže. Pak začal rozmlouvat s Hasimem.

Alan si připadal nepatřičně, ale očima se rozhlížel po táboře. Chýše postavené ze dřeva a palmových listů byly naskládány blízko sebe. Před nimi nerozhodně postávali lidé odění v bederních rouškách. Všichni na sobě měli to samé, bez ohledu zda se jednalo o muže či ženy.

Náhle se vedle něj zjevil Hasim. „Faran říká, že muž jehož popisujete tu skutečně byl.“

„Byl?“ zeptal se opatrně.

Smutně kývl. „Prý odešel do jiného světa.“

Alan nepotřeboval vysvětlovat, co to znamená. Devon tu havárii přežil, aby následně zemřel daleko od své země, zapomenut těmi, kterým tak věrně sloužil. V krku měl knedlík a z očí mu začaly stékat slzy. „Co udělali s tělem?“

„Prý ho poslali po vodě.“

„Měl bych se vrátit domů. Poděkujte faranovi,“ zašeptal a vyčkal, až se s ním Hasim rozloučí.

Co jsem si to myslel? Spílal si v duchu, když opět seděl ve člunu, tentokráte se vzdalujícím od ostrova. Ještě téhož dne si zajistil letenku domů.

Byl tak unavený. Šoural se do schodů a měl pocit, že už tam ani nedojde. Nebolelo ho tělo, ale duše. Honil se za chimérou, která neexistovala. Devon byl skutečně pryč, přísaha nepřísaha. Co ho to napadlo? Vždy byl racionálně myslící člověk, tak proč najednou uvěřil na nadpřirozeno?

Pokrčil nad sebou rameny. Zoufale chvíle si žádají zoufalé činy.

Vsunul klíč do zámku a zamračil se. Zapomněl snad zamknout, když odjížděl? Byl pryč několik dní, zatraceně. Nicméně by ho to nepřekvapilo. Když odsud odcházel byl roztržitý a nedočkavý.

Zabouchl za sebou dveře a znaveně se o ně opřel. Asi proto mu chvíli trvalo, než si uvědomil, že se v bytě svítí. Byl si naprosto jistý, že zhasínal. Naskočila mu husí kůže, ale přinutil se vstoupit do obývacího pokoje.

Zajíkl se, když spatřil tak dokonale známou postavu, stojící u okna a vyhlížející do tmy. Ten zvuk ho přinutil se otočit.

Alanovi se podlomily nohy a on padl na kolena přímo na prahu obýváku.

„Alane!“

Devon překonal těch několik metrů, co je dělilo a poklekl před něj. Alan na něj hleděl jako na zjevení, kterým podle něj musel být. Jak jinak si to vysvětlit? Vrtěl hlavou, protože to byl krutý žert osudu, že mu ho tu takhle ukázal.

Ale ruka, která ho uchopila kolem pasu byla tak skutečná. Ten pokřivený úsměv byl tak skutečný. Dokonce i hlas zněl jako jeho. „Přísahal jsem,“ zašeptal.

Konečně pochopil, že to není sen. Dokonce ani duch, nebo snad krutý žert osudu. Byl skutečně tady. Krásný, zdravý a hlavně živý.

Alan se pohnul a prudce ho objal. Překulil ho na záda, ale Devonovi to nevadilo. „Myslel jsem,“ koktal Alan. „Říkali, že jsi.. že jsi odešel do jiného světa,“ šeptal a nechal slzy, aby si kanuly jak chtějí.

Devon ho políbil, aby ho ujistil, že je to skutečně on. „Miluju tě,“ zašeptal mu do ucha, než se pustil do vysvětlení. „Říkali pravdu, odešel jsem do jiného světa. Vrátil jsem se domů, což pro ně je jiný svět. Zřejmě jsi neměl dobrého překladatele.“

„Ty jeden mizero! Přinutil jsi mě věřit, že jsem tě ztratil,“ vyčítal mu tiše a tiskl se k němu, jako by se v něm chtěl ztratit.

Odhrnul mu vlasy, které už zase byly delší než normálně, z krku a políbil ho na odhalené místo. „V jednu chvíli jsem si to myslel, zlato. Chyběl jsi mi,“ šeptal. Vnitřně se otřásl, když si vzpomněl, co uviděl, jakmile se otočil. Vypadal tak zničeně, zlomený myšlenkou na jeho ztrátu.

„Už to nechci zažít,“ prosil Alan. Ani si neuvědomil, že to řekl nahlas. Ta úleva, kterou cítil se nedala popsat. Nevěděl jestli se s tím dokáže vypořádat, pokud se Devon rozhodne dále létat.

„Nebudeš muset, lásko,“ ujistil ho, než se ztratil v jeho vášnivých polibcích. „Nebudeš muset.“