Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pouto osudu

14. 5. 2010

 

„Tak ukaž mi ten seznam,“ vyzval světlovlasý mladík svého kamaráda. Ten právě v ruce držel povinou četbu pro tento rok.

„Zase samé kraviny,“ lamentoval zrzek, který si seznam prohlížel jako první. „Tři mušketýři, Vojna a mír, Idiot. Pfff,“ odfrkl si. „Proč tam není třeba Markus Heitz a jeho Trpaslíci?“ divil se.

Simon, tak se jmenoval světlovlasý mladík, jen protočil oči. Ne že by měl cokoliv proti fantasy, nebo nedej bože konkrétně proti Trpaslíkům. „Jsi barbar, Michale!“ pošťuchoval ho dobrosrdečně. „Co máš proti Dumasovi?“ nechápal. On sám byl Třemi mušketýry naprosto okouzlen. Což ale zřejmě pramenilo z jeho napůl francouzské krve, nebo z toho, že miloval cokoliv co souviselo s Francií.

„Nezačínej zase,“ zasténal Michal. Nechtělo se mu zase poslouchat, jak jeho přítel básní o Francii. Ale jinak byl věru dobrým společníkem. „Nemáš náhodou kurz frániny?“ nadhodil lehce.

„Sakra!“ zaklel Simon, když mrkl na hodiny. „Uvidíme se večer na florbale?“ přeptal se ještě rychle, a když Michal přikývl, přehodil si tašku přes rameno a pádil do učebny, kde mu začínala hodina francouzštiny.

Tento jazyk studoval už přes šest let a docela obstojně, mohl-li tvrdit, jej ovládal. Aby taky ne, když byl rok ve Francii u svého dědečka, díky němuž mu v žilách kolovala krev právě Francouzů.

Díky své návštěvě u dědečka, což samozřejmě spojil se studiem v této zemi, dokončoval maturitu o rok později. Rozhodně mu to nevadilo. Nic by totiž nedokázalo nahradit jeho dny strávené v téměř rodné zemi, jak rád říkával jeho děda. Po dokončení střední se tam chystal znovu. Ale zpět do současnosti.

Nyní se omlouval profesorovi za pozdní příchod. Samozřejmě francouzsky. Jakmile se ocitl na hodině automaticky se přepínal, jak tomu s oblibou říkal Michal, do francouzského módu.

Hodina, dle jeho názoru, skončila až příliš brzy. Ještě okamžik si povídal s jedním kamarádem, ale pak se vydal domů. Večer měl ještě trénink, tak chtěl mít chvilku čas.

„Ahoj,“ pozdravil doma rodiče a mladší sestru, kteří akorát usedli k večeři. Došel si umýt ruce a posadil se k nim.

„Ahoj,“ odvětili.

„Jak bylo ve škole?“ vyptával se otec.

„Skvěle! Francouzština byla suprová a zbytek taky pohoda.“

„No vidíš, přišel ti dopis od dědy,“ prohodila máma jako by nic a podala mu jej. Dychtivě po něm hrábl a sestra protočila oči.

„Co tě na tý Francii tak zajímá?“ ptala se naprosto nechápavě. Sjel ji pohledem.

„Co ty o tom můžeš vědět?!“ odsekl a schoval si dopis do kapsy. Přečte si ho až večer. V klidu ve svém pokoji. Rychle se najedl, a pak s napůl úst zamumlaným: „Mám florbal,“ zase zmizel. Nikdo se ho ani nepokusil zastavit, protože věděli, že je to marné.

Trénink utekl rychle, takže se už před desátou večer vracel domů. Všichni už spali, proto tiše vklouzl do svého pokoje. Sedl si na postel, rozsvítil lampičku a nedočkavě se vrhl na dopis od dědy. Roztrhl ho a dychtivě se začetl do obsahu.

 

Drahý Simone,

Tvá maturita se poměrně rychle blíží, proto jsem se rozhodl ti připomenout, na čem jsme se domlouvali, když jsi ode mě odjížděl. Ovšem věřím, že jsi na to nezapomněl, jak tě znám. Chci tě jen ujistit, že má nabídka stále platí. Ba co víc, už se tě nemohu dočkat. Jsi vždy vítaným zpestřením mých šedých dnů.

Vím, že maturitu zvládneš perfektně, takže mě nezklam, ano?

Ps: Musíš věřit, že si vytáhneš otázku, kterou budeš opravdu chtít, a třeba se tak stane.

Tvůj milující dědeček

Simon se musel usmát. Děda ho znal dokonale. Pečlivě složil list papíru a vrátil ho nazpět do obálky. Maturita se opravdu kvapem blížila. Už zbývaly poslední čtyři měsíce. Měl obavy, nebyl si tak jistý jako jeho dědeček.

Věděl, že otázku, kterou by chtěl si nevytáhne, ale věřil, že si dokáže poradit s jakoukoliv. Byl rád, že si mohl zvolit jazyk, ze kterého chce maturovat. Jistě už čtenáři ví, jaký to bude. Ach ano, je to francouzština. Dalšími jeho maturitními předměty byla český jazyk samozřejmě, dějepis, informatika a již zmiňovaný jazyk.

Pouze ve dvou si věřil na sto procent. Zbytek už byl na osudu a také na štěstí samozřejmě.

Bylo by na dlouho tu vyprávět, jakými nervy procházel, když poprvé vstupoval před maturitní komisi. Avšak zřejmě v tu dobu stál nad ním jeho anděl strážný, nebo možná to pověstné štěstí. Otázky, které si vytáhl naprosto odpovídali jeho představám. Posuďte sami: český jazyk – romantismus (zde se mohl rozhovořit o díle, které četl – Tři mušketýři samozřejmě), francouzština – Paříž, informatika – powerpoint (naprostá banalita pro něj), dějepis – Templářský řád (další z oblíbených témat, které jeho přítel Michal neměl rád).

Odmaturoval na jedničky a dvojky, takže měl jízdu do Francie volnou. Tedy dokud se do toho nevložil otec.

„Nikam nepojedeš!“ řekl mu, když si zrovna balil věci.

Prudce se k němu otočil. „Cože?!“ nevěřícně na něj hleděl.

„Slyšel jsi dobře.“

„A to jako proč? Slíbili jste mi to!“ odporoval a neměl dalece k slzám vzteku, které se draly z očí.

„Protože chceme, abys šel na vysokou školu a pracoval tady, v Čechách.“

„Ne! Na vysokou půjdu v Paříži, to víš. Nepřinutíš mě žádným způsobem zůstat doma. Takhle jsem se s vámi loučit nechtěl, tati,“ dodal smutně. Muž na něj hleděl. Rozumějte, Simon byl jeho jediný syn. A chtěl odejít. Kdyby to bylo třeba do Brna, nebo kamkoliv jinam po České republice nevadilo by mu to, tam by ho mohli kdykoliv navštívit. Ale copak mohou každý víkend jezdit do Francie?

Simon vycítil, co je za tou náhlou proměnou. Poznal to v otcových očích. Přešel k němu a objal ho. „Budu sem přece jezdit. Nezakazuj mi to,“ zašeptal. Poznal, že otce zlomil, protože ho k sobě přitiskl.

„Dobře tedy. Ale budeš nám pravidelně psát a aspoň jednou za měsíc sem přijedeš.“

Souhlasně přikývl a zazubil se. Naházel zbytek věcí do tašky a přehodil si ji přes rameno. S matkou bylo loučení mnohem plačtivější. Tedy z její strany samozřejmě. Nemysleli jste si, že by Simon plakal, či ano? Loučení s mladší sestrou by se dalo nazvat vlažným. Ještě naposledy se rozhlédl kolem, a pak vykročil vstříc letadlu do Paříže a novým dobrodružstvím.

S dědou se spojil ještě před odletem, aby ho očekával na letišti. Jak se domluvili tak se stalo. O pár hodin později přistáli. V letištní hale na něj opravdu čekal děda.

„Dědečku!“ vykřikl a prudce ho objal. Ačkoliv mu již táhlo na šedesát byl jeho děd stále ještě statný, vysoký, ač s již prošedivělými vlasy.

„No to je dost,“ smál se na vnuka a srdečně ho k sobě přitiskl. Počkali až mu odbaví zavazadla a pak se společně vydali do Paříže. Simon měl ještě jeden důvod proč za dědečkem tak moc chtěl.

Pan Sevillé, jak se jmenoval příjmením jeho děda, totiž údajně bydlel v bytě, který kdysi obýval sám d’Artagnan. A to je jistě velmi dobrý důvod pro někoho, kdo tolik miloval mušketýry a jejich dobu.

Zazubil se na dědečka. Už se nemohl dočkat, až se opět rozhlédne po Paříži. Nemusel čekat dlouho, cesta do města trvala všehovšudy půl až třičtvrtě hodiny. Zastavili před dědečkovým příbytkem, ve spodní části domu měl dědeček restauraci, kde si měl Simon odpracovávat svůj pobyt. Těšil se jako malý kluk.

Vystoupili do prvního patra. Jistě, dům prošel menší inovací, zejména proto, že tu byla jedna místnost navíc. Tam mohl Simon bydlet. Rozhlédl se kolem a zhluboka se nadechl.

„Konečně doma,“ vydechl, protože se opravdu cítil více Francouzem, než Čechem, ač to mohlo být kdekomu proti mysli.

„Jsem rád, že to tak vidíš,“ usmál se děda. „Až si vybalíš věci, přijď prosím dolů do restaurace. Sedneme si nad vínem či kávou a pořádně si popovídáme. Budeš mít týden na to, aby sis užil Paříž, ale pak nastoupíš do práce, souhlasíš?“

„Samozřejmě. Moc rád!“ culil se od ucha. Jeho nadšení těšilo jeho dědečka. Domníval si, že chlapce, který tu byl ve svých šestnácti letech, nakonec zviklá jeho rodina, aby nejezdil. Ovšem on si jak vidno postavil hlavu. Proto ho měl také nejradši ze svých vnuk. Rozumějte, měl přeci ještě vnučku v Čechách a další tři vnoučata zde ve Francii. Ve své závěti jistě pamatoval na všechny, ale tento dům včetně restaurace bez okolků odkázal právě Simonovi, který tak miloval mušketýry.

Už dál nemeškal a sešel zpět do své restaurace, přikázaje jedné ze svých servírek, aby mu přinesli do nejklidnější rohu presso a nejlepší červené víno z jeho vinic. Jistě jste pochopili, že pan Sevillé nebyl jen milující dědeček a otec, ale také někdo, kdo měl nezměrné bohatství, které většinu členů jeho rodiny zaslepilo. Ovšem kromě našeho skromného Simona, kterému stačilo, že tu mohl být.

Ostatně už jako dítě se lišil od ostatních a po jedné návštěvě ve Francii o ní nepřestal mluvit. Nyní si dovybalil těch pár věcí, co si přivezl a vesele seběhl postranním schodištěm do restaurace. Tam se zeptal Corneille na svého dědečka. Děvče ho pozdravilo koketním mrknutím a ukázal směrem, kde seděl majitel. Její flirtování nebral na vědomí.

„Tak dědečku o čem jsi se mnou chtěl mluvit?“ zeptal se vesele a ochutnal víno, které stálo na stole. Polichotil mu labužnickým mlasknutím.

„O ničem konkrétním. Jen mi hezky povídej, co je u vás nového.“ Usmál se, když si všiml, jak nevraživě se Simon při slově „u vás“ zatvářil.

A tak se jeho vnuk rozpovídal. A mluvil a mluvil a mluvil, až ho musel pan Sevillé zastavit, protože už ho téměř bolela hlava. „Dost, chlapče! Nechej si vyprávění i na jindy, abychom nevyčerpali všechna témata hovoru,“ pronesl tiše a vstal, aby šel vyprovodit posledního hosta. Ačkoliv se to vůbec nezdálo, bylo již téměř před půlnocí a v restauraci bylo ještě mnoho co dělat, než úplně zavřou.

Díky tomu se také dostali do postele až v jednu ráno. Simon však nebyl až tak unavený, a proto navrhl dědečkovi partii kostek. Pan Sevillé rád hrál, a proto bez váhání souhlasil.

„O co si zahrajeme?“ otázal se, protože uznejte, hrát jen tak pro zábavu, není zas až taková zábava. Simon se zamyslel.

„O tvé mušketýry,“ pronesl nakonec vítězoslavně. Muž se skrytě usmál. Měl nádherně vázané všechny díly tohoto skvostu a chápal proč by je chtěl Simon vlastnit. Nicméně souhlasil, jen pod podmínkou, že dá proti sázkou zase ty své. Simon si svou výhrou byl tak jist, že souhlasil.

Jistě prohrál. Ale to se dalo čekat, ne? Když totiž něco moc chcete většinou to nedostanete. Takové ponaučení si ostatně náš malý hráč také odnesl z této hry. Zklamaně protáhl obličej a vytáhl svazky, které si sebou přivezl.

Dědeček si je vítězoslavně vzal, a poté se omluvil, že je již velice unavený a odebral se na lože. Simon ještě dlouho jen tak hleděl do ulice a představoval si, jak to tady vypadalo za dob velkého Athose, Porthose, Aramise a samozřejmě d’Artagnana. Na tváři se mu objevil zasněný úsměv, jak se cele ponořil do této představy.

Hodiny odbily třetí hodinu ranní a on pozbyl názoru, že je také čas jít spát. Koneckonců chtěl si jít zítra prohlédnout město. Ulehl tedy na skromné lůžko a zavřel oči. Ovšem jeho pohled, ještě před tím než usnul, přivábil jakýsi znak vyrytý do futer jeho dveří. Vstal tedy a zvědavě se na zářící symbol podíval. Byly to čtyři překřížené meče a nyní zářily, jako ty svítící hvězdy, které se nabíjejí od světla.

Prstem zvědavě přejel po tom výjevu, ale ucukl, neboť symbol hřál. Ještě okamžik otálel, ale nakonec se vrátil do postele. Rozhodl se, že si o tom zítra popovídá s dědečkem. Poté konečně usnul a jeho sny provázeli… Jistě, všichni to víme, proč to nenapsat. Mušketýři.

Ráno se kupodivu probudil svěží a ve výborné náladě. Slyšel, jak ve vedlejším pokoji šramotí dědeček a hned se za ním vydal. Nevešel ovšem bez zaklepání, a teprve, když ho vyzval, že může vstoupit si dovolil otevřít dveře.

„Dobré jitro,“ pozdravil ho pan Sevillé.

„Dobré, dědečku,“ usmál se na něj. Pak se odmlčel, nevěděl, jak začít a jestli je vhodné vyptávat se ještě před snídaní.

„Potřebuješ snad něco?“ otázal se pán domu, neboť svého vnuka znal dokonale.

„Ehm…,“ odkašlal si ten. „Ano i ne. Nejprve bych tě rád pozval někam na snídani,“ odvedl téma od toho, co ho zajímalo nejvíce.

„Dobře tedy u Richelieu budeme mít nejvíce klidu.“

Simon se raději ani nedivil a bez reptání vyrazil za dědečkem. Zjistil, že zmiňovaná kavárna je téměř za rohem od té jeho. Tam se posadili do nejzazšího koutku a chvíli spolu jen tak rozprávěli.

„Tak co máš na srdci, synu?“ optal se pan Sevillé, když uznal, že čekal na svou odpověď již dostatečně dlouho.

„Ten symbol, který je vyřezaný na veřejích mého pokoje, co je to?“ zeptal se tedy přímo a netrpělivě očekával odpověď. Starý muž se na okamih zamyslel a přemýšlel, jak mladíkovi odpovědět. Nakonec se rozhodl pro pravdu, nebo spíš pro tu verzi kterou sám kdysi slyšel.

„Jistě sis domyslel, že to nějak souviselo s dávným obyvatelem tohoto domu, že?“ otázal se nejprve.

„Samozřejmě, už jen v tom znaku je symbolika jich čtyř.“ Všichni víme o kom je řeč, že?

„Ano. Říká se, že tento znak zde vyryli pro budoucí generace, na důkaz svého přátelství,“ odvětil. Téměř se usmál, když Simon protáhl obličej.

„Jenom? Žádné tajemství, tajemné proroctví či něco podobného?“ ptal se mírně zklamaně. Pan Sevillé ho chápal. Sám, když tady byl poprvé, cítil, že je v tom něco víc. Něco, co dokáže lidem měnit životy. Ale nechtěl svého vnuka moc podněcovat k něčemu nerozumnému.

„Je mi líto, že jsem tě zklamal, chlapče,“ pronesl mírně pobaveně. Simon pokrčil rameny a zazubil se. Ne každý den je posvícení. Po snídani se vydal na prohlídku města, jak si slíbil předchozího večera. Ovšem myšlenky mu stále bloudily k onomu tajemnému ornamentu. Nevěřil, že by v tom nebylo něco víc.

Proto také svou procházku městem záhy ukončil a vrátil se zpět. Sedl si na postel, odkud měl dobrý výhled na právě již několikrát zmiňovaný symbol čtyř kordů. Tak ho našel i jeho dědeček.

„Snad ti to stále neleží v hlavě?“ ptal se s lehkým úsměvem. Simon se na něj zadíval a vstal. Přešel k ornamentu.

„To víš, že mi to stále leží v hlavě, dědo. Nechce se mi věřit, že by v tom nebylo něco víc,“ promluvil. Přejížděl prstem po onom symbolu. „Co když to třeba měl ostatním generacím něco říct? Třeba o nějakém tajemství?“

„A o jakém prosím tě?“ podivoval se jeho dědeček, ale nervózně pozoroval, jak vnukovy prsty přejíždějí po symbolu.

„Nevím. Třeba o tom, že nebyli tak velkými přáteli, i když to je hloupost, že?“ podotkl a mírně se zarděl.

„Přesně tak,“ souhlasil s ním. Simon však stále přejížděl po ornamentu a jeho dědeček byl stále nervóznější, čehož si ovšem jeho vnuk nevšiml. Mladík opatrně klepl do onoho symbolu. Jednou, podruhé, potřetí a „Nedělej to!“ vykřikl jeho dědeček, čtyři…

Náhle se místností rozběhlo bílé světlo, které mladíka oslepilo. Svět se s ním začal točit a on náhle nevěděl co se děje, ani kde je. Chtěl cosi vykřiknout, ale hrdlo měl stažené tak silně, že přes něj od hlasivek neprošlo ani slovo.

Točení ustalo stejně rychle jako začalo. Světlo ustupovalo pozvolna a on se propadal do tmy. Omdlel.

 

Z temnoty vystupoval pozvolna. Hlava mu třeštila jako střep, ale přinutil se otevřít oči. Okamžitě poznal, že není u dědečka doma. Opatrně se posadil a rozhlížel se kolem sebe. Už nebyl ve Francii. Nebo spíš ve Francii své doby, to bezpečně věděl.

Opatrně se postavil na nohy. Žaludek se mu houpal jako na vodě. Kolena se mu třásla a proto se musel opřít o nejbližší dům.

„Ale, ale… Copak ztratil ses?“ ozvalo se kdesi za ním a on se otočil. Nedokázal se ovládnout a úžasem otevřel ústa. Na nádherném koni kousek od něj seděl člen gardistů Jeho Eminence kardinála de Richelieu.

„Nevíš, že mušketýři by se neměli toulat sami?“ zeptal se druhý. Simon na ně udiveně hleděl. Koho proboha myslí? Otočil se, aby zjistil, že za ním ještě někdo nestojí. Nikdo tam však nebyl.

„Správně chlapče, myslíme tebe!“ Objevil se odkudsi třetí. Simon sklonil hlavu a překvapeně sebou trhl. Měl na sobě mušketýrský kabátec, u boků připnutý kord a na hlavě klobouk. Pokusil se vytasit meč, ale změna se zřejmě týkala pouze jeho oblečení. Šermování do toho jaksi nepatřilo. Byl v pasti a věděl to.

Přesto se mu podařilo kord vytasit a neohrabaně se postavit do bojovné pozice. Muži seskočili z koní a též tasili. Na tvářích měli výsměšné úšklebky, okamžitě poznali, že ten mladík nebude nijak zdatný šermíř.

Rozhodli se být hodní a vyrazili na něj po jednom. Nejprve šel ten, který ho oslovil jako první. Zaútočil, ale Simon pozvedl ruku a nějakým zázrakem ránu vykryl. Ovšem bylo to jen štěstí začátečníka, neboť při další ráně mu kord vylétl z ruky.

Děkoval svému učiteli tělocviku, který byl zároveň nadšený příznivce capoery, díky níž se dokázal vyhnout první ráně, která přišla na neozbrojeného. Možná by dokázal uniknout i druhé, kdyby nepřišla zákeřně. Zezadu! Přesto se dokázal částečně otočit, neboť ho cosi varovalo, a kord mu proklál levé rameno, místo srdce kam nepochybně útočník mířil.

Vykřikl nad tou nevídanou bolestí a klesl na kolena. Dlaní se pokoušel zastavit krvácení. Jeho protivník se k němu pomalu, s vítězoslavným úsměvem přibližoval. Jistě byl to adrenalin moci zabít mušketýra.

Teď je se mnou amen, pomyslel si Simon. Bylo to smutný konec pro někoho, kdo tak toužil se s mušketýry setkat.

Zavřel oči a očekával, kdy dopadne rána. Nic se ovšem nestalo. Ocel narazila o ocel a Simon pochopil, že ho někdo zachránil.

„Že se nestydíte tři na jednoho!“ ozvalo se odkudsi zvolání a Simon se odvážil otevřít oči. A podruhé za pouhých několik minut mu překvapeně spadla čelist. Ach ano. Náš hrdina se setkal s Athosem, Porthosem, Aramisem a d’Artagnanem. Nevěděl, jak je poznal. Možná proto, že přišli všichni společně. Nebo prostě jen intuitivně.

 Neměl šanci jim nijak pomoci. Kord neměl na dosah a jak již víme nedokázal s ním vládnout, aby se dokázal ubránit, když nebyl raněn. S proklálým ramenem by to šlo ještě hůře. Proto se jen bezmocně opřel o nedaleký dům a díval se na bitvu před sebou. Kordy se jen míhaly, ocel cinkala o ocel.

Stáli tři muži proti třem. Čtvrtý mušketýr, který jaksi přebýval se přitočil k mírně šokovanému Simonovi.

„Jste v pořádku?“ otázal se ho a Simon v něm nepochybně poznal Athose. V duchu si blahořečil za své hodiny francouzštiny. V odpověď však pouze zavrtěl hlavou. Nebyl schopen cokoli říci. Hrdlo se mu svíralo strachem. Jistě věděl, že jsou výbornými šermíři, přesto ho ovládal tento vtíravý pocit naprosté bezmoci smíšené s panikou.

Boj to byl rychlý, za chvíli gardisté leželi na zemi bez hnutí. Možná i bez života. Nehodlal to blíže zkoumat. Téměř padl na kolena tak silnou úlevu pocítil. Své v tom hrálo i raněné rameno, kterého si mušketýři dosud nepovšimli. Pohotový Athos ho zachytil.

„Děkuji vám,“ zašeptal. Muži se na něj jen usmáli.

„Poslyšte, příteli, copak jste pohledával zrovna v téhle části města?“ otázal se, jak se Simon domníval, Porthos. Byl z nich nejstatnější a také nejvíce naparáděný. Téměř se usmál.

„Sám nevím,“ odvětil. „Ještě jednou vám děkuji. Nyní když dovolíte,“ pronesl a chystal se odejít. Zraněné rameno se však rozhodlo opět ozvat a on již podruhé téměř klesl na kolena. pohotoví mušketýři ho však zachytili.

„Kam byste chodil? Sotva stojíte na nohou,“ pronesl téměř pobaveně Aramis. Poté ho dva uchopili, ovšem šetrně, aby jeho rameno snad ještě neutrpělo, a vydali se do domu Athosova, který byl v tom čase tak hojně obýván právě jimi čtyřmi.

Tam opatrně mladíka položili na postel, kterou obýval pán domu. Pomohli mu svléci kabátec a zbytek věcí, aby se mohli na ránu podívat.

„Nemějte obavy, příteli,“ ozval se d’Artagnan, ačkoliv i on sykl, když se ukázalo, jak hluboká rána to je. „Mám zázračnou mast od…“

„Od své matky,“ skočil mu do toho mimoděk Simon, který se neudržel. Překvapeně na ně pohlédli.

„Ano,“ souhlasil mladý jinoch. „Své matky.“ Mušketýři si vyměnili rychlé pohledy, které však mladíkovi, který se zde ocitl jen nedopatřením, nebo možná dílem osudu, neunikly.

Není snad špehem kardinálovým?, tázal se pohled Athosův. Nebo hůř mylady?, odpovídali tři páry očí jiných.

Simon si správně vyložil jejich obavy. „Nejsem špehem. Ani kardinálovým, ani myladiným,“ odpověděl na jejich nevyřčené otázky. Opět se na něj obrátilo čtvero očí. Nyní bylo jasno, že jsou zcela zmateni. Simon nevěděl koliko jim může říci. Pokrčil proto rameny, aby vzápětí zasténal a padl do podušek.

Tenhle úkaz pravděpodobně rozhodl. „D’Artagnane, příteli, prosím připravte svou mast. Aramisi vy prosím zavolejte Grimauda, aby mi přinesl nějaké plátno a horkou vodu,“ začal udílet rozkazy Athos, a pak se opět posadil k mladíkovi, aby ránu prohlédl. Oba mušketýři se okamžitě vydali uposlechnout jeho „rozkazů“.

„Smíme znát alespoň vaše ctěné jméno?“ otázal se Porthos, který se stále mírně mračil, nebyl sto uvěřit, že mladík nemá zlé úmysly.

„Simon,“ představil se mladík. „Simon Sevillé,“ použil mimoděk příjmení svého dědečka. Koneckonců znělo více francouzsky než Horáček. Mušketýr jemuž odpověď patřila jen kývl. Mladík na posteli zatnul zuby, to když se Athos dostal na obzvláště bolestné ošetřování.

„Jen klid, příteli, jen klid.“ Ačkoliv byl Athos jindy velice zdrženlivý a nevěřícný, tenhle mladík v něm z nějakého důvodu žádné podezření nevyvolával. Koneckonců ani pořádně neuměl držet kord, který mu visel za pasem. To se však dalo vysvětlit několika způsoby. Prvý: je u mušketýrstva teprve krátce. To se ovšem vylučuje s podmínkami krále, který vyžadoval alespoň dva roky mezi vojáky, nebo vyznamenání se v nějaké bitvě. Takže tento to být nemohl. Druhý: prostě je to nějaký chudák, který přišel k obleku mušketýra – netřeba dodávati, že asi ne čestným způsobem – a chtěl se jen chlubit. Což ovšem vylučovala další věc.

Než se k ní však v myšlenkách dostal, vyrušil ho Grimaud, který přinesl co po něm požadovalo. Poděkoval mu jedním ze svých typických posunků, kterými se se sluhou domlouval a ten spěšně odešel. Buď jak buď ten mladík byl zraněn a potřeboval pomoci. A také mu šlo ke cti, že ačkoliv neovládal svůj kord, tak jak by měl pravý mušketýr, byl ochoten sám se postavit gardistům kardinál, ačkoliv to znamenalo smrt.

A tohle dokázali mušketýři ocenit, jen co je pravda. Proto také nyní co nejopatrněji vymýval mladíkovi ránu. Přesto požádal Porthose i Aramise, aby ho raději přidrželi, kdyby se rozhodl sebou moc házet. D’Artagnan se zatím nevracel. Pravděpodobně ho něco zdrželo. Jen doufal, že to nebyli gardisti.

Sotva však na to pomyslil dveře se otevřely a v nich stál jejich druh ve zbrani. „Zde je mast,“ pronesl a podal Athosovi malou lahvičku. Ten pochopil, že ho zdržela právě příprava této masti.

Konečně bylo vymývání ran u konce a Simon se mohl víceméně upokojit. Mušketýr mu rychle vetřel mast do rány a nechal ji „větrat“.

Poté si všichni tři sedli kolem postele a mladík na ní vytušil, že ho čeká nepříjemná debata na téma, jak se sem vlastně dostal a co pohledával na místě střetnutí s gardisty. Jak předpokládal tak se stalo.

„A teď příteli, když je o vás dobře postaráno, by možná bylo záhodno vysvětlit nám, jak jste přišel k mušketýrskému oděvu, ačkoliv mušketýr jak vidno nejste,“ ozval se Aramis, který zřejmě přebral post mluvčího. Což Simona mimoděk udivilo, většinou řečnil d’Artagnan nebo Athos.

V tuhle chvíli to bylo v podstatě jedno odpověď budou chtít tak jako tak. „Ehm…,“ odkašlal si, neboť nevěděl, jak vlastně začít. Copak jim mohl říci, že je z budoucnosti a je zná z knihy od jistého Alexandra Dumase? Sotvaže by mu uvěřili. I jemu samému ta příhoda připadala spíše jako ze špatného filmu. Ovšem jestli svou přítomnost, zde neodůvodní bude mít zřejmě větší problém, než při střetu s gardisty.

Přesto mu přese rty neprošlo jediné slovíčko. Bezmocně se podíval po mušketýřích, naposledy spočinul zrakem na Athosovi. Ten jeho mlčenlivou prosbu, však on sám měl v mlčení největší praxi, pochopil a požádal přátele, aby odešli.

„Proč? Pokud má nějaké tajemství ať nám ho řekne všem!“ zlobil se Porthos, který nechtěl být odsunut na druhou kolej. Athos si ho vzal stranou.

„Věřte, příteli, že vše co mi bude řečeno, vám do písmene přeříkám. Ten mladík je v šoku a sám  pořádně neví, kde je. Spíše bude čelit jednomu páru očí než čtyřem,“ ujišťoval ho a zároveň žádal, aby se upokojil. Ještě okamžik se zdálo, že bude chtít odporovat, ale nakonec následoval příkladu svých přátel, kteří odešli bez otálení. Chtěl-li Athos být s mladíkem o samotě, jistě věděl, proč tak učinil a později jim nic nezatají.

Mušketýr počkal až se za přáteli zavřou dveře a poté se vrátil zpět k Simonovi. „Bude to tak lepší, co říkáte?“ otázal se. Neusmál se, ani jeho tón nevyjadřoval nic než zdvořilý zájem. Přesto v tom mladík vycítil něco víc. Ačkoliv možná si to jen namlouval.

„Děkuji,“ vydechl v odpověď. Mladík se rozhlédl po pokoji.

„Tyto stěny nemají uši, pokud vás trápí tohle,“ odvětil Athos správně si vyloživ jeho roztěkanost. Nechtěl, aby ho dali zavřít do Bastily či někam jinam. Odtamtud by se jen těžko dostával.

„Nevím zda dokážete pochopit pravdu,“ začal Simon. Maličko ho udivila změna Athosova. Jeho oči totiž získaly nevídaného tepla, což mladíka vyvedlo z míry. „Vlastně ani nevím jestli vám ji mohu říci,“ pronesl bezradně.

„Jste-li vrah či jiný zločinec, vězte, že vás osobně předám spravedlnosti. Jste-li ale jen obyčejný mírumilovný člověk, mluvte!“

„Nejsem ani jedno, ani druhé, ve své podstatě. Přicházím odněkud, kde existují motorový koně, kde hrdinové jako vy existují jen v knihách. Nejsem ani ten ani onen,“ prozradil nakonec aspoň něco Simon.

„Motorový koně?“ pronesl Athos pochybovačně. Simon jen smutně přikývl. Nechtěl to více rozebírat. To ovšem Athos ano. Ačkoliv to odporovalo všem jeho předsevzetím, všem jeho zvykům. Tento den byl zvláštní, tak proč by si mušketýr nemohl dovolit, být pro jednou také zvláštní. „Tedy přicházíte z budoucnosti?“

„Ano. Z takové, ve které už není na hrdiny místo, ačkoliv bychom je toliko potřebovali,“ dodal. A pak, ačkoliv nejprve opatrně, poté mnohem rozhodněji a živěji, odvyprávěl, jak se to celé seběhlo.

Athos občas jen pozvedl obočí, ale po celou dobu Simonova vyprávění mlčel. Až když mladík zakončil svůj monolog dovolil si se ozvat. „Tak čtyři meče, říkáte?“ tázal se pobaveně.

„Ano,“ přikývl souhlasně Simon.

Mušketýr si zamyšleně mnul bradu. „Žádné jsme tam zatím nevyryli.“

Mladík zasténal. „Pak jsem tedy ztracen,“ zašeptal. Jak se může vrátit do budoucnost, ne-li stejnou cestou, jakou přišel sem?

„Nebojte, cestu jak vás dostat zpět, najdeme, příteli,“ ujistil ho Athos. Pak si dal zavolat Grimauda, aby toliko zavolal jeho přátele, by i oni byli spraveni o tom, kdo ve skutečnosti je pan Sevillé.

Mezitím se opět podíval na mladíkovu ránu. „Zdá se, že minimálně týden, budete upoután na lůžko, příteli,“ pronesl.

„Dědeček se zblázní,“ zašeptal chlapec.

Avšak Athos se usmál. „Domnívám se, že váš děd, byl obeznámen s tím, jak funguje ten ornament v jeho domě.“

„Ten zákeřník,“ ulevil si Simon. „Já věděl, že mi něco tají.“

„Nyní si odpočiňte, příteli, je-li to možné. Musíte co nejdříve nabrat sil.“ Mladík jen přikývl a zavřel oči. Za chvíli mohl mušketýr slyšet jeho klidné oddechování. Pozoroval ho zkoumavým pohledem. Věru byl to zvláštní příběh, a tak nepravděpodobný, že se mu prostě muselo uvěřit. Větší starost mu však dělal mladíkův návrat.

Prohlédl si jeho jemné rysy, plavé vlasy – které jak vidno, zřejmě byly jeho prokletím, a modré oči, které nyní byly skryty za černými řasami.

Nad ničím jiným nemohl uvažovat, neboť se dostavili přátelé, pro které nechal poslat. V rychlosti jim vylíčil to, co mu řekl mladík. Neměl důvod mu nevěřit. Všiml si, jak sebou d’Artagnan překvapeně trhl.

„Děje se něco, příteli?“ otázal se lehce Athos.

„Ten mladík nemůže lhát,“ vydechl.

„Proč ne?“ nechápal Porthos, Aramis se jen shovívavě usmíval. Stejně jako Athosovi i jemu došlo, proč si je nejmladší mušketýr tak jistý.

„Protože včera jsem ten znak opravdu vyryl do veřejí ve svém bytě,“ pravil téměř celý sinalý, nevěříc že se to opravdu mohlo stát.

„Aha,“ pronesl Porthos a dále se k tomu nevyjadřoval. Aramis to nevydržel a musel se zasmát.

„Příteli, prostě to vezměte jako fakt, ten chlapec je zde. Otázkou je, jak se dostane domů. Ačkoliv předpokládám, že to bude spjato s oním symbolem, který náš přítel d’Artagnan vyryl. Nepletu se, Athosi?“ otočil se Aramis na nejstaršího mušketýra.

Ten stroze kývnul. „Máte pravdu, Aramisi,“ souhlasil. Toto téma probírali zhruba dvě hodiny. Bylo jisté, že nemohou poslat mladíka zpět do jeho času zraněného. Což vyžadovalo, aby měl klid na lůžku.

„Zůstane u mě,“ odvětil Athos. Než se ho stihl kdokoliv na cokoliv zeptat, ve dveřích pokoje se objevil Grimaud. Posunkem pána upozornil, že onen mladík, o kterém zde mluvili, se právě probudil. Athos se omluvil přátelům a šel se na něj podívat.

„Tak jak jste se vyspal?“ otázal se ho. Mladík pokrčil rameny, ale vzápětí zalitoval. Rána zabolela. Athos si jeho výrazu všiml. „Opatrně,“ upozornil ho téměř jemně.

Simon přikývl, že vzal jeho radu na vědomí. „Vcelku dobře. Dorazili již ostatní?“ otázal se.

„Ano, vše jsem jim vysvětlil. Zdá se, že d’Artagnan onen symbol vyřezal, aby zanechal odkaz budoucím generacím.“

Mladík na posteli zesinal. „Kdy ho vyřezal?“ otázal se.

„Včera. Proč?“ Athos si jeho nápadného zblednutí všiml.

„Právě včera večer ten symbol začal zářit. Proto jsem si ho všiml,“ vysvětlil.

Mušketýr si poklepal přemýšlivě na bradu. „Zřejmě jste se tu měl objevit,“ pronesl tajemně. „Ohledně vašeho pobytu zde. Budete u mě dokud se nezotavíte. Potom vás dopravíme zpět do vašeho světa. Tedy pokud nechcete zůstat zde?“ Pátravě si ho prohlížel.

Simon se zasnil. Bylo by to nádherné, v době mušketýrů. Ovšem také věděl, že nemůže zůstat. V současnosti má dědečka, rodinu, přátele. Ovšem v minulosti má lásku. Ach ano, bystrým čtenářům již jistě došlo, že náš mladý hrdina byl zamilován do Athose. Nejprve samozřejmě jen do literární předlohy, avšak ve chvíli kdy ho spatřil nedokázal se ničemu bránit. Jeho srdce se prudce rozhořelo neznámým citem, ale bohužel k nesprávnému.

„Vrátím se do svého času. Zde bych mohl způsobit příliš mnoho zmatku,“ odvětil nakonec. Mušketýr na něj dlouho mlčky hleděl. Ačkoliv toho Athos moc nenamluvil, byl výborným pozorovatelem a dokázal odhadnout lidi. A v tomto mladíkovi dokázal číst jako v otevřené knize.

„Rozhodnutí je na vás, příteli,“ ujistil ho a stiskl mu ruku, kterou měl položenou na pokrývce. Mírný záchvěv, který mladíkovou paží proběhl, ho ujistil, že se ve svém úsudku nezmýlil. Ostatně stejný pocit svíral i jeho duši, ačkoliv se to zdálo jakkoliv nesmyslné. Domníval se, že on sám je již natolik poučen, že nezahoří tímto citem jen tak.

Samozřejmě, nebyl si jist, že cítí právě lásku. Třeba to byl jen otcovský cit, který ho pojil s d’Artagnanem. V duchu nad sebou zavrtěl hlavou a na mladíka se usmál. Ten jeho zamlklost přičítal k jeho povaze.

Ve dveřích se opět objevil Grimaud. Athos se zvedl, doporučil mladíkovi ještě odpočinek a vrátil se za přáteli, kteří se chystali odebrat do svých domovů. Rozloučil se s nimi vřele a s lehkým úsměvem na rtech.

Poté se opět vrátil do pokoje, kde odpočíval Simon. Měl zavřené oči, ale nespal. Ovšem nebylo zapotřebí, aby to Athos věděl. Mohl ho tak pozorovat skrze řasy. Jeho pěknou tvář, tmavě hnědé – téměř černé oči, které si ho nyní mlčky prohlížely, upravený knírek a několika denní strništěm. Simon se usmál.

Athos poznal že nespí a zapředl s ním hovor. Další faktor, který mladíka na posteli překvapil. Mušketýr z jeho představ byl přece málomluvný. Ovšem tenhle se mu líbil více. Ochotně mu vyprávěl o „svém“ světě. Athos na oplátku přidával příběhy z toho svého.

Povídali si dlouho do noci, ale mušketýr nakonec musel jít spát. Nazítří ráno se měl hlásit u pana de Trevillé. Popřál chlapci hezké sny a sám se odebral na lože. Jeho srdce bylo rozděleno ve dví. Dlouho mu trvalo než konečně usnul bezesným spánkem spravedlivých.

 

Simonovo zranění se hojilo poměrně rychle. Čím více času trávil s Athosem, tím zoufaleji se však cítil. Jejich kradmé pohledy, náhodné doteky, to vše svědčilo o tom, že i mušketýr, stejně jako mladík, je zmaten tím, co se děje.

Neodvážil se o tom hovořit s přáteli, protože netušil, jak by reagovali. Nevěděl ani on co cítí. K d’Artagnanovi cítil otcovskou lásku. A tento mladík mu byl tolik podobný. Přesto… To čím bilo jeho srdci v Simonově přítomnosti, nebyl zdaleka otcovský cit.

Nyní stál mezi veřejemi a chlapce pozoroval. Ten náhle vzhlédl a usmál se na něj. Athosova tvář, ačkoliv se tomu bránil, se také rozzářila lehkým úsměvem. Přešel pokoj a sedl si naproti mladíkovi na židli.

„Zdá se, že rána se hojí zdařile,“ pronesl, aby nějak začal konverzaci.

Simon přikývl. „Ano, zdá se,“ souhlasil. „Něco mi říká, že můj čas zde se již krátí, příteli,“ dodal.

„Z čeho tak usuzujete?“ povytáhl obočí Athos. Nerad to slyšel, ale věděl, že se chlapec musí vrátit do své doby. Nejen pro to, že tam má vše co zná, ale také proto, aby jeho výlet do minulosti nezpůsobil změny v budoucnosti.

Pokrčil rameny. „Dalo by se říci, že je to instinkt. Ačkoliv je toho tolik, co bych rád viděl,“ povzdechl si.

„To přeci není problém. Můžete mě doprovodit. Půjdu za panem de Trevillé. V kasárnách jistě narazíme na Aramise nebo Porthosem a oni vás rádi provedou,“ navrhl Athos. Simon nadšeně souhlasil a vstal.

Ovšem dlouhodobý pobyt v posteli si vybral svou daň. Mladík vstal tak prudce, že se mu zatočila hlava. Pohotový mušketýr ho, jako již předtím, zachytil do náruče. Simon se vděčně opřel o jeho pevné tělo a na okamžik zavřel oči, vychutnávajíc si blízkost toho tajemného muže.

Věděl proč je vůči ostatním tak zdrženlivý a chápal ho. Přesto ho k němu táhla neviditelná síla, které se musel ubránit. I v Athosových očích, jindy tak chladný a perfektní ukrývajících jakýkoliv cit, se nyní zračil zmatek a něha.

Usmál se na chlapce a lehoučce ho pohladil po tváři. Nebylo to přátelské pohlazení, nýbrž takové jaké muž věnuje své milence. Nebo milenci. Simonovi se zastavil dech. Věděl, že o nic víc se Athos nepokusí. Na to byl až moc ušlechtilý.

Opřel si tvář do jeho dlaně a zadíval se do těch neuvěřitelně tmavých očí. Toužil ho políbit, ale neodvážil se. Jednak proto, že se mohl kdykoliv někdo objevit, jednak pro to, že nenašel dostatek odvahy.

Athos ho náhle pustil a o krok ustoupil. Simon si připadal prázdný. „Odpusťte, příteli,“ pronesl mušketýr, „nechal jsem se příliš unést.“

Simon odpověděl jen kývnutím hlavy. Nevěděl, co jinak by na to mohl říci. Pak si uvědomil, že nemá co si vzít na sebe, kromě mušketýrského oděvu. Váhavě k němu vykročil a chystal se obléci. Ohlédl se, ale Athos již místnost opustil.

Rychle se oblékl a odešel do druhé místnosti, kde čekal již připravený muž. „Nuže,“ vyzval ho Athos, „následujte mě, příteli.“

Mladík tak učinil. Procházeli starobylými ulicemi, Simon se rozhlížel na všechny strany, občas se na něco zeptal, a Athos ochotně odpovídal. Dorazili do kasáren, kde opravdu potkali pány Aramise a Porthose. V doprovodu s panem d’Artagnanem. Athos přenechal mladíka na starosti svým přátelům, a sám se vydal za panem de Trevillé.

 

„Tak jak se cítíte, příteli?“ ptal se Aramis.

„Již zcela zdráv, pane. Jistě se budu moci, co nejdříve vrátit zpět,“ odpověděl s předstíraným úsměvem.

„Je to velká škoda,“ podotkl Porthos.

 „Co je škoda, příteli?“ otázal se d’Artagnan.

„Že se pan Sevillé musí vrátit tak brzy.“

Simona to potěšilo. „Také mě to mrzí, rád bych s vámi pobyl déle, věřte mi,“ odmlčel se. Hlavně s Athosem. „Ale něco mi říká, že je nejvyšší čas, abych odešel.“

„To máte pravdu,“ ozvalo se za nimi chladně. „Pokud tedy nechcete skončit v Bastile jako zrádce.“

Všichni čtyři muži se prudce otočili. Stálo za nimi sedm gardistů Jeho Eminence.

„Zrádce?“ vyjekl Simon.

Mladý muž, který zřejmě gardistům velel přikývl. „Byl jste označen za zrádce, který si přiřkl jméno, které mu nepatří, pronikl k mušketýrům, získal jejich důvěru a osnovoval pikle proti králi s úmyslem ho zavraždit.“

Mušketýři lapli po dechu a zadívali se na něj. Simon cítil, jak bledne. Proti tomu se nedokáže bránit. Koneckonců jistě tady v Paříži žil někdo, nějaký jeho předek, který měl samozřejmě stejné jméno. Zoufale se obrátil na tři přátele.

„Vy přeci víte, že jsem nic takového nedělal, že?“ otázal se. Ovšem na jejich tváři se zračila obezřetnost. Chápal je. Žili v době, kdy si lidé tvořili přátele, aby je vzápětí zradili pro méně než peníze. A jeho zjevení zde bylo, přiznejme si to, více než podezřelé.

„Já tomu nevěřím!“ ozval se kdesi známý hlas. Byl to Athos, který se objevil po boku Simona. Ten na něj vděčně pohlédl.

Tři přátelé zaváhali. Pokud mu věří Athos… Ten přece jen tak nikomu nevěří. „I my věříme tomuto mladíkovi!“ přidal se d’Artagnan. Stejně jako zbylí dva přátelé.

Gardisté postoupili vpřed. „V tom případě, taste, pánové!“ zvolal jejich velitel a jak řekl tak se stalo. Strhl se souboj. Naštěstí v jedné odlehlé uličce, kterou chtěl Simon prozkoumat. Jinak by si nedovolili bojovat. Znamenalo by to Bastilu pro ně všechny.

Ocel třeskla o ocel, mušketýři pomalu ustupovali bráníc mezi sebou Simona, který – jak víme – neuměl s kordem zacházet, aby se dokázal ubránit. Tři muži gardisti již padli, buď mrtvi nebo zraněni tolik, že nemohli bojovat. Přesto čtyři stále zbývali. 

„Nerad to říkám, příteli, ale musíte se vrátit zpět do své doby a to hned. Tady by vás nečekalo nic dobrého,“ přitočil se k Simonovi Athos. Poprvé, dle pohledu, který na něj mušketýr vrhl, mladík zaváhal.

„Zůstanu zde!“ odvážil se říci. To mušketýra natolik vyvedlo z míry, že na okamžik přestal krýt útoky svého protivníka. Což se samozřejmě nevyplatilo. Nepřítel toho využil a proklál Athosův levý bok svým kordem.

Mušketýr vykřikl a zuřivě se po něm ohnal, což pro gardistu znamenalo jediné. Smrt! Padl k zemi jako podťatý strom.

„To nemůžete udělat, příteli,“ odvážil se říci Athos a držel se za krvácející ránu.

„Máte pravdu. Nemohu dopustit, aby vás zranili ještě vážněji,“ souhlasil smutně Simon. Když viděl, jak mušketýr povážlivě bledl, rozhodl se.

Mezitím padl i zbytek gardistů. Teprve nyní si zbývající mušketýři všimli Athosova zranění. Ve stručnosti jim vysvětlil co se stalo a přikázal, aby se vydali do domu d’Artagnana. Během deseti minut byli na místě. Athos se posadil na zem a opřel se o zeď. Simon vedle něj. Odvážil se chytit ho za ruku a Athos, předstíraje vysílení ze svého zranění, mu ulehl do klína.

„Nemohu dopustit, aby vás znovu ranili,“ opakoval Simon, „ale zároveň se obávám, co s vámi bude až odejdu.“

„Nezemřu, trápí-li vás tohle, příteli. Ti gardisté, které jsme nezabili, jistě budou hlásit kardinálovi, že jsme se jim pokusili zabránit vás odvést. Proto již nyní vyrazil d’Artagnan za panem de Trevillé, aby mu vylíčil vše, co se stalo od vašeho příchodu. Jste nyní klidnější?“

Simon pokýval hlavou. Věděl, že na velitele královských mušketýrů je spolehnutí, a že své lidi nikdy nenechá na holičkách. „Ano. Nyní mohu klidně odejít,“ odpověděl tiše, ale smutek ve svém hlase skrýt nedokázal.

Pomohl Athosovi vstát a přešel k Aramisovi s Porthosem, aby se s nimi rozloučil. Muži ho přívětivě objali a popřáli mu mnoho štěstí. Porthos chtěl od něj vyzvědět, jak vše dopadne, když je tedy znal z té knihy, ale Simon mu neodpověděl. Mušketýr to chápal.

Dva přátelé se diskrétně vytratili a mladík tak zůstal sám jen s Athosem. Ten k němu namáhavě přešel. „Zdá se, že se budeme muset rozloučit, příteli,“ pronesl tiše mušketýr.

„Vypadá to tak,“ pousmál se smutně. Pak k němu přešel a stejně jako předtím se nechal obejmout. Přitiskl se k němu a musel několikrát polknout, aby zadržel slzy, které se mu draly z očí.

„Má-li to tak být, máme-li společný osud, jednou se setkáme,“ zašeptal mu náhle Athos do ucha. Pak se od něj odtáhl a lehce ho políbil na čelo. Simon pevně stiskl víčka, ale nedokázal zabránit zbloudilé slze, aby neopustila úkryt.

Mušketýr ji jemně setřel a pak se na mladíka povzbudivě usmál. „Sbohem, příteli,“ zašeptal poté Athos.

Simon opětoval úsměv. „Sbohem, Athosi,“ pronesl a přešel k symbolu, který byl vyryt na veřejích. Ještě naposledy se zadíval mušketýrovi do očí, a aniž by se od něj odtrhl, poklepal čtyřikrát na ornament.

Opět ho obklopilo bílé světlo, místnost se začala točit. Pak vše pohltila tma, která ovšem nedala zapomenout, na zážitky, které prožil.

 

„Konečně jsi zpátky, chlapče. Už jsem se začínal obávat,“ probral ho hlas jeho dědečka. Otevřel oči a přijal nabízenou ruku. Pomalu vstal a nechal se odvést k posteli.

„Ty jsi to věděl, že dědo?“ otázal se přímo, nechtěl chodit kolem horké kaše.

Ani se nepokoušel předstírat, že neví o čem mluví. „Ano.“ Simon jen přikývl, nechtěl to dále rozebírat. A i pan Sevillé, tentokráte ten opravdový, poznal, že se jeho vnukovi stalo něco, o čem nechce hovořit. „Odpočiň si, synku,“ vyzval ho a on neodporoval.

Sotva položil hlavu na polštář usnul. Jeho sny provázel usmívající se Athos a jeho poslední věta: „Má-li to tak být, máme-li společný osud, jednou se setkáme.“

 

Po několika dnech, kdy se Simon oddával jenom snění a vzpomínkám, se jeho svět opět vrátil do starých kolejí. Sice už to nebyl ten samý mladík, ale alespoň už se nevláčel po bytě jako tělo bez duše. Takhle to viděl jeho dědeček.

Simon opravdu pracoval v jeho restauraci, pomáhal mu, poznával krásy Francie a vypadal zase šťastný. Ovšem v srdci stále cítil podivnou prázdnotu, kterou nedokázal nikdo zaplnit. Jen člověk, který už je čtyři století mrtvý. Věděl, že jeho myšlenky jsou nesmyslné, pocity zoufalství zcela k ničemu, ale nedokázal se tomu ubránit.

Jednou zase takhle seděl u stolu v dědečkově restauraci a hleděl ven na ulici. Myšlenkami se zaobíral tím, co bude druhý den dělat – přes den si zakázal vzpomínat, když ho kdosi vyrušil.

„Excusez moi, nous nous avons deja vus?[1]“ ozvalo se nad ním přátelským hlasem. Simon nevrle vzhlédnul a strnul. Přímo nad ním stál tmavovlasý muž s vlídným úsměvem na rtech. Nebylo na něm nic zvláštního. Kromě nápadné podoby s Athosem. Někdo, kdo tu knihu „jen“ četl, by si toho ani nevšiml. Nicméně Simon věděl… A kdyby snad ještě pochyboval, tmavé oči, které se na něj nyní smály, byly tím nejkrásnějším potvrzením.

Mladíkova tvář se rozzářila upřímným úsměvem a pozval neznámého muže na kávu. Později se rozhodl, že mu vyjeví, co se mu nedávno stalo. Ovšem na to bylo času dost.

Měl jste pravdu, příteli, pomyslel si Simon v duchu. Je to náš osud.

Mladík, který se pro Simona později stal životní láskou, stejně jako on pro něj, se jmenoval Athien.

 



[1] Promiňte, neznáme se odněkud?

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

kawai

(Neru-chan, 19. 12. 2010 0:56)

jéééééé...to je krásné :)...sem ráda že někoho napadlo udělt Athose doopravdy šťatsným :)...nádhera, smekám :)

Krapet

(Kat, 19. 6. 2010 11:57)

opožděné, ale vše nejlepší a hodně štěstí a halvěn zdraví.

taky miluji tři mušketýry a tohel je krásná povídka.

nádhera...

(Sax, 16. 5. 2010 23:57)

Miluju mušketýry... moc krásná povídka...
A přeji vše nejlepší k narozeninám a hodně dalších úspěšných let... :)

nevídané

(sisi/ctenar, 16. 5. 2010 20:13)

ale přesto musím říct že perfektně zabudované dialogy a ještě lepší příběh. Skvěle to dopadlo. čily výtečné.

krása

(Lenushka, 16. 5. 2010 18:45)

Opět další nádherná povídka. Jak já závidím Tvé umění psaní. Jinak vše nej k narozeninám.

Milwa

(Keiro, 16. 5. 2010 12:52)

Závidím ti, že umíš francouzsky, taky bych chtěla... :'-)

:DDDD

(milwa, 16. 5. 2010 10:39)

já ti ho přeložím,promin:D ještěže jsem sem nakoukla ještě jednou.v nadpisu je že tě zbožnuju a zbytek je zhruba,že přeju všechno nejlepší k narozeninám,děkuji protože miluju paříž,francii a mušketýry.Nakonec jestli bude nějaké pokráčko s krásným Athosem,ale jen řečnicky,ano to má asi takhle končit:3 ale byl to hezký příběh.haha,jsem se nechla unést,já mám zase babičku zarytou Pařížanku:3

ehm...

(Keiro, 16. 5. 2010 9:27)

Kdo tu umí francouzsky a přeloží mi komentář od Milwy??? :oD

Je t'adore!:3

(milwa, 16. 5. 2010 1:35)

Bon anniversaire! Joyeux anniversaire et merci beaucoup-J'aime Paris,France...mousquetaires:D
..bonne histoire.
ps.et avec cela beau Athos?:D

:-)

(Erumoice, 15. 5. 2010 12:47)

Hezká povídka, přeju krásné narozeniny :-)

...

(Aylen, 15. 5. 2010 2:07)

Moc hezká povídka a vše nej k narozeninám :)

=0)

(Teressa, 14. 5. 2010 22:27)

to bolo mile=) a vsetko najlepsie prajem=)

Přesně...

(Lex-san, 14. 5. 2010 21:01)

... tak! Athos je nejlepčí!!! Jinak moc díky za takový pěkný dárek a přeju všecno nej nej...

:-)

(Lachim, 14. 5. 2010 18:49)

Nádherné. Romantické, nápadité a nádherné.