„Ach, ty chlípníku!“ vykřikla spoře oděná dívka, která se opírala o stůl, když ji masitá ruka senátora New Yorku plácla přes nahý zadek.

Na protější střeše mladý novinář zuřivě mačkal spoušť svého fotoaparátu. Těch několik hodin čekání se vyplatilo. Ještě že byl červenec a nebyla taková zima. Ono přistihnout senátora inflagranti… To se jeho ženě asi nebude líbit. A voličům už vůbec ne.

Náhle se uvnitř kanceláře, která byla předmětem jeho zájmu, otevřely postranní dveře a dovnitř vstoupil jakýsi muž v černém. Fotograf fotil ještě zběsileji, tentokrát se záběrem na nově příchozího. Na chvíli mu blesklo hlavou, že senátor si přizval ještě prostituta. Ovšem chlápek jen obhlédl situaci, jako by to nebylo nic neobvyklého, a odešel. Proto Tad usoudil, že zřejmě bude jeden z jeho goril.

Ještě chvíli fotil, ale když se senátor chystal na ženu „naskočit“ usoudil, že to už by stačilo. Vypnul fotoaparát, schoval ho do brašny a chystal se odejít. Náhle strnul. To když se těsně u jeho ucha ozval ten hlas.

„Fotky, které jste právě udělal, nikdy nezveřejníte!“ pronesl mrazivě.

Mladík nasucho polkl. „A to proč?“ dokázal se otázat, ačkoliv měl hrdlo sevřené.

„Protože jinak,“ odmlčel se neznámý a kolem začaly pršet šípy, jak v nějakém špatném hororu, „jinak vám tenhle krasavec udělá díru do hlavy,“ dokončil a ukázal pisálkovi jeden z šípů.

„Šípy? To je trochu zastaralé, ne?“ podotknul.

„Vskutku? Ale stále stejně účinné,“ pronesl muž a poklepal mu na rameno. Vzápětí se mu na to místo zabodl opeřený útočník. Vykřikl bolestí, ale pochopil, že to myslí vážně. „Navíc, jen těžko to někdo bude považovat za smrt spojenou se senátorovou osobou a politikou,“ pokračoval.

„Pokud mě najdou na střeše naproti jeho kanceláři, tak ano!“

„A kdo říkal, že vás najdou tady? Foťák!“ přikázal a Tad mu ho již bez odporu dal do ruky, kterou natáhl před něj. Fotograf zatím nenašel odvahu se svému protivníkovi postavit tváří v tvář.

Slyšel, jak vytahuje film a v duchu zasténal. Taková šance! Muž položil foťák na římsu a Tad se zaradoval. Měl přeci zabudovanou paměťovou, takže o nic nepřišel! Ovšem v tu chvíli se stroj rozletěl na tisíc kousků, jak do něj onen muž uhodil kladivem.

„Zbláznil jste se?!“ vykřikl a prudce se otočil. Ani ho nepřekvapilo, že za ním stál onen muž z kanceláře. „Ten foťák stál patnáct tisíc!“

Muž na něj lhostejně hleděl. „Náhradu škody přebírá kancelář senátora,“ ujistil ho, podal mu vizitku s číslem a nevzrušeně odcházel.

Mladík nebyl mocen slova. Hleděl za ním dokud nezmizel ve dveřích vedoucích ke schodišti.

„Tak co? Kde máš toho sólokapra?“ ptali se ho výsměšně kolegové, když se vrátil do redakce. Neodpovídal, ale v duchu zuřil. Samozřejmě, že neopomněl zavolat šéfovi a oznámit mu, co ulovil.

Pak přišel ten chlap, jako by nic mu rozmlátil foťák, který ho stál výplatu, a dal mu nenuceně svou vizitku. Rozhodl se, ačkoliv se to zdálo nebezpečné, že právě přes něj získá svou rybu.

Zaklepal na dveře šéfredaktora a po jeho vyzvání vstoupil do kanceláře. Děj se vůle boží, pomyslel si.

„DENVERE!“ zařval jeho nadřízený, takže to museli slyšet snad až v přízemí (momentálně byli v sedmém patře). O tom, že někteří, ne-li všichni, poslouchali za dveřmi jistě není nutné připomínat.

„Tak kde máte tu senzační reportáže?! Ty úžasné fotky?!“ ptal se jeho šéf a snažil se uklidnit hlubokými nádechy a výdech. Bezúspěšně.

Mladý fotograf vysypal na stůl to, co zbylo z fotoaparátu. Jeho šéf oněměl. „Jak se vám to podařilo?“ divil se nakonec.

„Mě?!“ vyjekl Tad. „Tak si hezky fotím senátora s prostitutkou. Když se to začalo měnit spíš v laciný pornofilm, řekl jsem si: ‚Hele, kámo, už máš dost kompromitujícího materiálu, tak alou domů.‘ V tom se zjevil ten maniak, kolem mě najednou pršely šípy a on si vzal film a foťák…,“ odmlčel se, protože mu rozčílením přeskočil hlas.

„A foťák byl na kousky,“ dokončil již klidně, ačkoliv se divil, jak to dokázal. Krev v něm stále vřela jako žhavá láva.

Šéf na něj zíral, jako by spatřil mimozemšťana, nebo přinejlepším někoho, koho mimozemšťani rozhodně poctili svou návštěvou. „Šípy?“ hlesl. „Co to sakra MELETE?!“ zařval.

Mladík se přikrčil. „Já vím, šéfe, zní to neuvěřitelně, ale je to pravda. Přeci si nemyslíte, že bych si sám zničil foťák!“

Hawks – šéf – se zamyslel. Musel nakonec uznat, že nezničil. Básnil o něm půl roku a všem s tím lezl na nervy. A jemu obzvlášť, proto si to tak dobře pamatoval. Určitě by z něj neudělal puzzle. „Dobře,“ pronesl nakonec, „dejme tomu, že se to opravdu stalo. Kdo byl ten muž?“ probudil se v něm opět novinář prahnoucí po novinkách.

„Nějaká gorila od senátora. Ale já už mu přijdu na kobylku,“ zamumlal si Tad spíš pro sebe, než pro svého nadřízeného. Jeho perfektnímu sluchu to však neuniklo.

„Jak?“ chtěl vědět.

„Už něco vymyslím,“ zazubil se. V kapse ho přeci hřála vizitka toho chlapa. Moudře o tom pomlčel, pamatujíc na potupný výsměch, který ho opět, jako již tolikrát předtím, provázel.

„Dobře, dobře,“ mávl rukou Hawks, myšlenkami už u dalšího vydání jejich časopisu. „Zatím si zajděte za Edwardem, ať vám půjčí nějaký foťák.“ S těmito slovy mávl rukou a dal mu tak jasně najevo, že jejich rozhovor skončil.

„A Denvere,“ zastavil ho ještě šéfův hlas, Tad se na něj napůl otočil, „jestli tentokrát nepřinesete něco pořádného, do měsíce, letíte, jasné?“

Tad jen kývl a otevřel dveře, od kterých rychle odskočili kolegové tvářící se jako by nic. Prošel kolem nich beze slova, nebylo třeba cokoliv vysvětlovat. Nepochyboval, že všechno vyslechli.

Stejně na ně neměl ani pomyšlení. V duchu oplakával svůj krásný, milovaný foťák. Edward mu zase dá nějakou předpotopní vykopávku před rozkladem a bude se to snažit vydávat za kvalitní fotoaparát.

Nakonec, k jeho vlastnímu podivu, získal celkem obstojný přístroj. Díky bohu, nebo spíš pracovní době – i když tu novináři nějak neměli – měl pro dnešek padla a vyrazil domů. Tam se posadil do křesla ve svém jednopokojovém bytě a jal se prozkoumat vizitku.

Nebylo na ní co ke zkoumání. Čistě bílá, jen černě vytištěné číslo mobilu. Žádné jméno, nic co by napovědělo něco o majiteli. Tedy pokud jste se s ním nesetkali osobně.

Vzal si k ruce telefon, ve kterém měl SIM kartu, kterou používal výhradně při své práci. nikdo tak nemohl vyhmátnout jeho soukromý mobil. Byla to vlastně taková ochrana jeho osoby.

Zhluboka se nadechl, vyťukal číslo a zmáčkl „volat“. Po druhém zazvonění se z aparátu ozval hlas.

„Prosím?!“ Jasně, stručně. Žádné jméno. Jen to jediné slovo.

„Tady fotograf z dnešního rána,“ pronesl, nevěděl, jak jinak se prezentovat.

„A který přesně?“ otázal se Zeen, ona gorila senátora. Ve skutečnosti přesně věděl, kdo to je. Vizitky se svým číslem nerozdával na potkání.

Tad jen zaťal zuby. „Ten ze střechy naproti jeho kanceláře,“ zavrčel.

„Jo tááák. Ten drobek,“ protáhl a v Tadovi by se krve nedořezal.

„Chci náhradu za svůj fotoaparát, pane!“ usekával chladně, protože ho narážka na jeho výšku nesmírně urazila. Ano, nepatřil se svými 160 centimetry zrovna k hráčům basketu, ale mohl si tuhle poznámku odpustit.

Zeen se začínal bavit. „Opravdu? Že bych vám něco takového slíbil?“ hrál nechápavého.

„Ano!“ vyštěkl mladík.

„Osvěžte mi paměť, prosím.“ Byl zvědavý kam až ho mladík nechá zajít, než zavěsí.

„Kdy a kde?“ vypálil Tad a vzal Zeenovi vítr z plachet.

Tohle nečekal. „Dnes v osm večer, u Luthera. Nezapomeňte kravatu,“ odvětil Zeen a zavěsil.

Tad se proti své vůli usmíval na hluchý telefon. Tohle bude ještě zajímavé, pomyslel si. Mrkl na hodiny, které měl nad televizí. Bylo půl páté odpoledne. Času bylo dost. Bude muset zajít za Kainem, aby mu půjčil oblek.

Zavolal si taxi a vyrazil na druhou stranu města do vilové části.

Auto zastavilo před hezky upraveným domem. Tad si otevřel branku nikterak ho nevzrušilo, že proti němu běží americká doga. Kdyby ji neznal bral by nohy na ramena. Takhle se jen zastavil a čekal, až k němu doběhne.

Sklonil se k ní a podrbal ji za ušima. „Ahoj,“ pozdravil a pes hafnul.

„Shivo! Místo!“ ozval se ode dveří příjemný, avšak nesmlouvavý, ženský hlas.

„Ahoj, Tade, jdeš za Kainem?“ pozdravila ho manželka již zmiňovaného Kaina.

„Ahoj, Lairo. Jj jdu, je doma?“

„Ale, ale nezdárný bratříček přišel navštívit svou rodinu?“ zaslechl rozesmátý hlas svého mladšího bratra, který mu tak dal odpověď na jeho otázku.

Rozběhl se k domu a objal nejprve švagrovou, a pak i bratra.

„Tak co potřebuje?“ optal se Kain, když se usadili v jídelně a Laira šla připravit kávu. Tad se mimoděk zarděl. Uvědomil si, že bratra a jeho ženu zanedbával.

„Promiň,“ špitl, „slibuji, že se polepším,“ kál se.

Kain mávnul rukou. „Jasně, jasně. Tak co potřebuješ?“

„Půjčil bys mi oblek?“ vyhrkl Tad, dobře si vědom, že ho Kain perfektně zná. Bylo mu trapně, že se zastavil jen proto, že něco potřebuje.

„Oblek?“ povytáhl obočí. „Jdeš do opery?“ zachechtal se.

Tad po něm střelil pohledem. „Ne,“ vyplázl jazyk. „K Lutherovi.“

Bratr vykulil oči. „Do nejdražší restaurace ve městě? Kdo tě pozval?“ podivoval se, ale požádal svou půvabnou choť, aby mu přinesla oblek.

„Chceš bílý nebo černý?“ tázala se jeho švagrová držíc oba obleky v rukou.

Tad bezmocně hleděl na Kaina. Ten si bratra prohlédl. „Řekl bych, že k tvým světlým vlasům by mohl jít ten bílý,“ promnul si bradu. „Co myslíš ty, Lairo?“ obrátil se s úsměvem na svou ženu.

„Také bych zvolila světlý. Do něj černou košili a možná světle modrou kravatu? Ta by ti šla k očím, Tade,“ usmála se na švagra.

Ten jen vyjeveně kývnul, v tomhle se moc nevyznal. Jeho oblečení sestávalo z džín, triček, nějakých polokošil a mikin. Takže tohle šlo tak nějak mimo něj.

Kain to na něm poznal a zasmál se. „Ještě jsi mi neodpověděl na mou otázku. Našel sis nějakou bohatou paničku?“ mrkl na něj lišácky.

Tad se ušklíbl. Moc dobře věděl, že by bratr rád viděl, kdyby si někoho našel, aby nebyl pořád sám. Možná tak trochu doufal, že ho nějaká žena donutí se usadit a přestat tolik pracovat. Fór byl v tom, že jaksi nešlo o ženy. Ale nehodlal to bratrovi vysvětlovat. „Jde o pracovní schůzku, Kaine,“ uzemnil ho.

Bratr si povzdechl. „Ty jsi jen samá práce a práce. Kdy se konečně usadíš a budeš mít rodinu?“ neodpustil si.

Ano, ani tentokrát se tomuto tématu nevyhnuli. To byl důvod proč sem tak málo jezdil. Nechtěl rozebírat toto téma. Bylo mu to nepříjemné.

Pokrčil rameny. „Až mi začnou tikat biologické hodiny,“ pronesl kousavě a vyplázl jazyk. „Sakra!“ zaklel náhle a prudce, jako by ho píchla včela do zadku, se vymrštil ze židle.

Pohled mu totiž padl na hodiny. Bylo půl osmé večer. K Lutherovi to odsud bylo přes třičtvrtě hodiny.

„Co je?“ divil se Kain.

„Za půl hodiny mám tu pracovní schůzku. Nemůžu přijít pozdě!“ To tomu neřádovi nedopřeju!, pomyslel si v duchu bojovně.

„Tak se rychle oblékni a puč si Kainovo auto,“ vyřešila to Laira.

„COŽE?!“ zařval její muž nevěřícně.

Ovšem žena k němu přišla a přitulila se mu k boku. „Aspoň bude mít důvod zase přijít,“ pronesla tiše, aby to slyšel jen její choť. Svého švagra si oblíbila a mrzelo ji, že k nim nechodil častěji. Kain ji pohladil po tváři a přikývl. Mezitím se Tad šel převléci.

Oba překvapeně vydechli, když se opět objevil. V bílém obleku vypadal skvěle, černá košile kontrastovala se sakem i světlými vlasy, kterém měl lehce nagelované. Jen kravata vyvolala výbuch smíchu.

„Nesměj se! Radši mi pojď pomoct!“ zahučel na bratra, který ihned přispěchal a zrádného hada na Tadově krku zkrotil do správné pozice. Pak dal bratrovi klíče od svého druhého miláčka. Tím prvním byla samozřejmě Laira.

„A opatrně. Neporuš moc předpisů!“ upozornil ho ještě, ale Tad už byl napůl cesty do garáže. Nastartoval černý Jaguár XFR. Pořád nebyl sto pochopit, jak mohl brácha dostat takový svatební dárek od svého tchána. Holt se uměl oženit.

Dál nad tím nedumal, vycouval z garáže a se skřípěním pneumatik odjel. Kain si povzdechl. Zajímalo ho, kdy mu jeho miláčka vrátí. A v jakém stavu!

Tad mezitím tisknul plyn k zemi a modlil se, aby nepotkal poldy. Nevěděl jak by to svou zběsilou jízdu vysvětloval. Naštěstí nepotkal nikoho. V osm deset, ani on sám nechápal, jak to dokázal, zastavil před vchodem restaurace. Byl připraven, že dotyčný už tam nebude. „Výborný úvod, Tade,“ bručel si pro sebe.

Zastavil se na recepci. „Mám tady schůzku…,“ zarazil se. Vlastně ani nevěděl s kým má večeřet.

„Ano, jistě. Pán vás již očekává,“ uklonil se muž a po Tadově boku se objevil číšník, aby ho zavedl ke stolu, kde seděl ten muž.

První, co mladého fotografa zarazilo byla absolutní absence jiných hostí. Druhý faktor byl mužův vzhled. Už když ho poprvé uviděl v kanceláři senátora mu připadal pohledný a přitažlivý. Ovšem nyní… Nyní byl neodolatelný.

Tmavě hnědé vlasy mu lehce spadaly do čela, světle zelené oči byly mírně pobavené, dokonale padnoucí oblek zdůrazňoval přednosti jeho vypracované postavy.

„Dochvilnost není zrovna vaší předností, že?“ optal se pobaveně a lehce kývl k židli proti sobě.

Tad se konečně vzpamatoval a posadil se ke stolu. Objevil se číšník. Podal mladému muži jídelní lístek.

„Budete si přát nějaký aperitiv?“ tázal se.

Zavrtěl hlavou. „Jen minerálku, prosím,“ požádal. „Jsem tu autem,“ vysvětlil automaticky směrem ke svému společníkovi.

„Proto zásadně jezdím taxíkem,“ pronesl a pozvedl svou sklenku martini k přípitku.

„Myslím, že by bylo dobré věnovat se tomu proč jsme tady,“ podotkl Tad.

„Večeři?“ otázal se nevzrušeně a mladík naproti němu zaskřípal zuby.

„Mému foťáku!“ zvýšil mírně hlas, ale hned se ovládl.

„Pokud dovolíte rád bych to řešil s plným žaludkem, pane…“

Tad se zarazil. Nechtěl mu prozrazovat své jméno. „Kain,“ řekl bezmyšlenkovitě jméno bratra.

Zeen nedal najevo, že poznal, že lže. „Zeen,“ představil se. Neviděl důvod proč si vymýšlet. Opět se objevil číšník a přijal od nich objednávku na večeři.

Rozhostilo se ticho. Tad nevěděl o čem mluvit, Zeenovi mlčení vyhovovalo. Mohl tak mladíka před sebou nerušeně pozorovat. A odhadovat samozřejmě. Nevypadal nijak zvlášť nebezpečně pro senátora. Vycítil v něm ale odhodlání ulovit pořádnou rybu, kterou Willis rozhodně byl. A na Zeenovi bylo, aby tomu zabránil.

„Pro jaké noviny pracujete?“ zeptal se nakonec, aby na sebe jen nehleděli.

„Proč vás to zajímá?“ zatvářil se obezřetně. Muž naproti němu se zasmál.

„Kdybych chtěl mohl bych si to zjistit,“ ubezpečil ho.

„Kdybych já chtěl mohl bych Vás udat za ohrožení na životě a ničení osobního majetku,“ odvětil chladně.

Zeen se nenechal vyvést z míry. „A podle čeho prosím vás? Podle jména?“ tázal se nevzrušeně. „Víte kolik Zeenu musí běhat po New Yorku?“

„Otisky prstů by mohly stačit,“ uzemnil ho Tad a ucítil vlnu uspokojení, když na něj muž zůstal zírat.

„A kdepak byste je asi tak vzal?“ dokázal ze sebe vypravit.

„Na vizitce, kterou jste mi sám dal,“ usmál se nevinně. Zeen si uvědomil, že v tu chvíli neměl rukavice.

„Bod pro vás,“ připustil. Dokázal přiznat porážku. Sice ho se senátorem mohli vidět, ale ne tak často, aby si domysleli, že k němu patří.

Tad to nekomentoval. Uspokojení se mu jistě odráželo ve tváři. Navíc jim zrovna přinesli večeři, během níž se nesnažili zapříst hovor.

„Jak proběhne vyrovnání na můj zničený foťák?“ vrátil se k tématu Tad, když spolkli poslední sousto a číšník začal sklízet se stolu.

„Bude vám stačit dvacet tisíc hotově?“

Tad se ovládl, aby překvapeně nevykulil oči. „Říkal jsem, že stál patnáct tisíc,“ pronesl mírně. „Za co je těch dalších pět?“ nespolkl mu trik, o který se pokoušel.

Zeen se usmál. Zřejmě nebude dychtit po penězích jako ostatní pisálkové, které už dostal z cesty. Tohle bude tvrdší oříšek. „Za to, že necháte senátora na pokoji,“ řekl na rovinu. Proč mu mazat med kolem pusy.

Tentokrát už Tadovi zaskočilo. Chvíli lapal po dechu. „Ne!“ prohlásil pevně. Ani náhodou!, prskal v duchu.

„Proč ne? Jistě je spousta jiných politiků, kteří by si zasloužili vaši pozornost,“ povytáhl obočí.

„To možná ano. Ale na žádného z nich není upřeno tolik pozornosti jako na Willise.“

„Jistě, volby,“ odfrkl si. „Neříkejte mi, že Pentoy je svatej!“ narazil na protikandidáta svého šéfa.

„To nikdo netvrdí. Ale on, na rozdíl od vašeho šéfa, si dává zatraceně pozor na to, co dělá na veřejnosti.“

Zeen musel přiznat, že má pravdu. Pentoy si opravdu hlídal záda. „Další bod pro vás,“ podotkl.

„Děkuji,“ usmál se. Mimoděk se podíval na hodinky. Bylo půl jedenácté večer.

„Je nejvyšší čas vyrazit, že?“ prohodil Zeen, který si všiml jeho pohledu.

„V tomhle s vámi musím jedině souhlasit,“ přikývl. Zeen mávl na číšníka, který okamžitě přispěchal s účtem.

„Bude to pět tisíc,“ pronesl mladý muž v obleku.

Zeen zalovil v postranní kapse saka. „Je mi líto, ale zřejmě jsem si zapomněl vzít peněženku,“ zalhal a sledoval Tadovu reakci. Samozřejmě, že u sebe měl dostatek hotovosti, ale zajímalo ho, jak se mladý muž zachová.

Tad na něj nevěřícně kulil oči. „Neříkal jste, že tu máte dvacet tisíc?“ podivil se.

„Vypadám snad jako blázen? Vždyť by mě mohli zabít,“ zadeklamoval dramaticky.

Tad na něj pochybovačně hleděl, ale raději se zdržel komentáře. S povzdech vytáhl určený obnos a v duchu žalostně plakal nad stavem své peněženky. Právě dal čtvrtinu svého platu za pitomou večeři.

Zeen ho musel chtě nechtě obdivovat. Nehnul ani brvou, když částku vyplácel číšníkovi, který je s neproniknutelnou maskou pozoroval. Vstali a odešli z restaurace.

„Dlužíte mi pět tisíc!“ zavrčel Tad, když stáli venku. Uvnitř nechtěl dělat žádnou scénu, ale teď neviděl důvod, proč se neozvat.

„Vidíte, já věděl proč si vzít těch dvacet tisíc,“ pronesl bez mrknutí oka. „Jestli je chcete budete mě muset odvézt k bezpečnostní schránce. Jak jsem řekl, nejsem blázen.“

Tad věděl, že má pravdu. Obzvlášť cestuje-li opravdu ze zásady taxíkem. „Dobře,“ souhlasil a vedl ho k černému Jaguáru svého bratra.

Zeen obdivně hvízdl. „Pěkné žihadlo,“ podotkl. „Zdá se, že jako novinář nevyděláváte zrovna málo.“

„To je bratra,“ přiznal Tad a usadil se za volant. Vyčkal až se usadí Zeen a tázavě se na něj podíval. Spolujezdec mu řekl adresu.

Zastavili před danou budovou a Zeen vystoupil. Jeho společník byl rád, že tyhle schránky byly dostupné na místech, kde měli otevřeno dlouho do noci nebo nonstop. Kdyby měl po tom všem odjet s prázdnou asi by nebyl moc nadšený.

Netrpělivě poklepával prsty o volant a ve zpětném zrcátku kontroloval zda už jde. Konečně se opět objevil se stříbrným kufříkem v ruce. Opět se k němu posadil a podal mu kufřík.

„Můžete si to přepočítat,“ pronesl s úsměvem.

„Je to divné, ale v tomhle vám věřím,“ odvětil a položil peníze na zadní sedadlo. Otočil se zpět k Zeenovi. Zadívali se jeden druhému do očí.

„Tímto jsme vyrovnáni,“ kývl hlavou Zeen.

„Ano,“ souhlasil s ním Tad a chtěl se od něj odvrátit, aby mohl nastartovat. Ovšem nedolil mu to.

Uchopil ho za bradu a políbil ho. Tad na okamžik ztuhnul, když Žeenovy rty splynuly s jeho. Ovšem nebyl to dobyvačný polibek, proto si ho dokonale podmanil a mladík v sobě nenašel sílu vzdorovat.

Zeen se od něj odtáhl. „Příště budu chtít znát tvé pravé jméno,“ zašeptal mu svůdně do ucha a vystoupil. Tad chvilku omámeně seděl a přemýšlel, nad tím, co se právě stalo.

Když se konečně vzpamatoval, Zeen už byl pryč. Mladík ještě okamžik setrval na místě, ale nakonec se rozjel domů. Nechtěl otravovat bratra tím, že by mu tak pozdě vezl auto. Zajede za ním zítra.

Druhý den se probudil absolutně bez chuti cokoliv dělat. Zamáčkl protivně drnčící budík a zůstal ležet v posteli. Byl víkend, ale on i tak vstával v šest ráno. Měl bych si vzít dovolenou, pomyslel si mimoděk, když se vyhrabal.

Zašel si do sprchy, pod kterou zůstal minimálně půl hodinu. V mysli si stále přehrával polibek, který dostal od toho muže. Nechápal proč to udělal. Vždyť ho ještě dopoledne chtěl zabít. A večer ho líbal.

Tad si nic nenamlouval už dlouho. Potřeboval někoho. Do postele, na život, prostě jen tak. Aby věděl, že vlastně ještě žije. Za poslední dva roky byl jeho den naprosto jednotný. Z práce domů, pracovat ještě doma, do postele a zase do práce. Stále dokola.

Miluje svou práci, to ano. Ale ta mu postel nezahřeje. A srdce taky ne. Nebyl přehnaně romantický, na to už neměl věk. Přesto byl občas okamžik, kdy se cítil sám. Zrovna jako teď.

Znechucen sám sebou si udělal snídani a donutil se myslet na něco jiného. Třeba právě na tu dovolenou. Ještě chvíli váhal, ale nakonec sáhl po mobilu a požádal šéfa o čtrnáct dní dovolené. Měl na ni nárok, vždyť neměl dovolenou přes rok a půl.

Spokojeně se usadil u hrnku kávy a hleděl z okna svého malého bytu. Pod ním pomalu ožíval New York a jemu na rtech vykvetl úsměv. Jen tak rozjímal, aniž by myslel na nic konkrétního. Tedy… Jak se to vezme.

Jeho mysl se mimoděk stále vracela k onomu polibku včerejšího večera. Musel přiznat, že Zeen ho zaujal. Dokonce už několikrát sáhl po mobilu, aby mu zavolal, ale nakonec vždy dokázal odolat.

Zhruba kolem dvanácté nad sebou zavrtěl hlavou a vyrazil do podzemních garáží svého domu, kde měl zaparkované auto svého bratra. Možná ho přesvědčí, aby mu ho půjčil na dovolenou. Nebo by možná mohl vzít na dovolenou Kaina a jeho ženu. To není špatný nápad, pomyslel si a hned se zdál svět veselejší.

Koneckonců na takové letní dovolené, u moře s drinkem v ruce, vždycky může narazit na nějakého fešného a hlavně volného chlapa. Nasedl do auta a otočil klíčkem.

Nic.

Zamračil se. Co se s tím autem sakra děje?!

Zkusil to znovu.

Zase nic.

Náhle se prudce otevřely dveře a někdo ho vytáhl ven z auta. Bylo to tak rychlé, že nestihl ani pípnout. Vzápětí byl odhozen stranou obrovským tlakem.

Auto jeho bratra právě vyletělo do povětří. Tad si narazil žebra, ale jediné, na co dokázal myslet, bylo to, že měl v tom autě bouchnout taky. Kain ho zabije.

„Jsi v pořádku?“ ozval se nad ním nějaký hlas. Vůbec mu nevěnoval pozornost. Někdo se mě pokusil zabít, táhlo mu hlavou a vůbec nebyl schopný vnímat to, že nad ním stojí nějaký člověk.

Až facka, která mu přistála na tváři, ho tak nějak dokázala probrat. Vzhlédl na muže, který stál nad ním. Byl to Zeen.

Pak už nebylo nic. Jenom tma, která milosrdně pohltila jeho mysl.

„Bude v pořádku?“

„Co se proboha stalo?“

„Je schopný vypovídat?“

„Kdo jste?“

„Má naražená žebra a lehký otřes mozku.“

„V tuto chvíli není schopný vypovídat.“

Změť hlasů, jako by mu vybuchla v mysli. Každý říkal něco jiného a každý byl neskutečně protivný.

„Mohli byste tohle všechno laskavě probrat někde mimo tento pokoj?“ ozval se ještě jeden hlas. Nebyl ani protivný, ani moc hlasitý. Ten dotyčný mluvil potichu, ale o to výhružnějším tónem. Mimoděk za tím hlasem pootočil hlavu, ale nebyl schopen otevřít oči.

Jako na povel se všichni sebrali a odešli.

Byl dezorientovaný a absolutně neschopný si cokoliv uvědomit, na cokoliv si vzpomenout. Jednotvárné pípání jakéhosi přístroje ho opět ukolébávalo ke spánku. Nakonec vzdal ten marný boj, protože jeho mysl a tělo bylo moc unavené, aby dokázalo náruči Morfea vzdorovat dlouho.

Kain stál na chodbě a pohledem provrtával toho muže. Zatím mu nikdo neodpověděl na jeho otázky. Doktoři, policisti, dokonce ani ten tajemný cizinec, který se mračil jako bůh pomsty. Ale on chtěl odpovědi! Jeho auto bylo na součástky, bratr v nemocnic se zlomenými žebry a otřesem mozku, a on nevěděl, co se stalo!

„Mohl byste mi konečně aspoň někdo odpovědět na mou otázku?!“ zavrčel nakonec na osoby, který stály na chodbě s ním.

Všichni se jako na povel otočili k němu. Propaloval je planoucíma očima a kdyby ho za ruku nedržela Laira, zřejmě by po některém z nich skočil. Po kterém už bylo vcelku jedno.

„Váš bratr má lehký otřes mozku, pokud se probere bude vše v pořádku. Přesto si ho zde necháme na pozorování,“ ozval se konečně jako první lékař, který Tada ošetřoval. Kain jen kývl a svůj pohled stočil na dalšího muže.

„Zatím nevíme, co se stalo. Jedno je jisté. Někdo umístil pod auto vašeho bratra nálož, která ho měla stát život,“ odvětil tentokráte policista. Kainovi přeběhl mráz po zádech. Někdo se pokusil jeho brášku zabít. Proč?

„Jmenuji se Zeen,“ ozval se konečně ten tajemný cizinec, který jediný k němu stál zády a díval se přes sklo na spícího Tada.

„No a?“ otázal se Kain, protože onen Zeen zřejmě nehodlal pokračovat.

„Váš bratr se ocitl v ohrožení života, protože ho někdo viděl se mnou,“ pokračoval jako by se vlastně vůbec nic nestalo.

To už Kaina nedokázala zastavit ani Laira. Se zavrčením se na muže vrhl a začal ho častovat pěstmi.

Zeen se ani nebránil. Sám v duchu přemýšlel, co se vlastně stalo. Nevěděl to jistě, ale předpokládal, že to nějakým způsobem bude souviset se senátorem Willisem. Ten mu totiž dnes ráno doslova hodil do obličeje fotky, jak předává Tadovi kufřík, jak ho líbá…

Nejdřív v něm vřel vztek, ale v prasečích očích senátora se lesklo něco prapodivného. V tu chvíli si uvědomil, že pokud ho on mohl naprosto bez problému sledovat v taxíku, proč by ho nemohl sledovat ještě někdo jiný? Okamžitě vyrazil k němu a našel ho jak se snaží nastartovat auto.

Tad to nemohl slyšet, ale při druhém otočení klíčkem se ozvalo tiché cvaknutí, které však neuniklo Zeenovu vycvičenému sluchu. Proto ho také z toho auta bleskově vytáhl. A proto teď byli tady. Nemohl jeho bratrovi tohle všechno říct, neměl důkazy. Jen domněnky.

Tak do sebe nechal bušit, dokud od něj toho muže neodtrhli policisté, kteří byli přítomni.

„Vypadněte!“ zasyčel na něj Kain a Zeen neviděl důvod proč by mu měl odporovat. Tad byl mimo nebezpečí a on měl nevyřízené účty se senátorem.

„Kaine jestli u něj budeš sedět ještě jediný den, tak se zblázníš. A on taky, kdyby byl vzhůru,“ ozvala se Laira a položila manželovi ruku na rameno.

Ten na ni pohlédl. „Proč se neprobouzí? Doktor přece říkal, že má lehký otřes mozku.“

„To sice říkal, ale také upozornil na to, že prožil šok, který mohl způsobit nějaký blok v jeho mysli, která se odmítá probudit. Jsou to tři dny od té nehody, měl by sis jít odpočinout. On přece nikam neodejde.“

„Co když ano?“ odvětil velice tiše, ale žena pochopila na co tím naráží.

„Je silný. Bude bojovat, vždyť ho znáš. Pojď se mnou domů,“ prosila ho.

„Měl bys ji poslechnout,“ ozval se z postele tiše Tad.

„Tade,“ vydechli oba radostně. Mladík se usmál, ale oči nechával zavřené, nechtělo se mu je otevírat.

„Mrzí mě to auto, brácho,“ zašeptal a do hlasu se mu vloudily slzy, které ho zaštípaly v krku.

„Co ti budu nalhávat. Ze začátku jsem zuřil, ale už je to lepší. Důležité je, že jsi v pořádku,“ ujistil ho a stiskl mu ruku.

„Víš co je ironie,“ uchechtl se mírně Tad, ale vzápětí sykl, jak ho zabolela zraněná žebra. „že jsem si ten den vzal čtrnáct dní dovolenou a chtěl tebe a Lairu vzít k moři.“

„Taky, že nás tam ještě vezmeš,“ ozvala se poprvé dojatě Laira.

Tad jenom přikývl. „Jsem unavený,“ zašeptal.

„Dobře, nebudeme tě už obtěžovat. Důležité je, že už ses probral,“ ozval se Kain a políbil bratra na čelo.

„A ty se koukej jít domů vyspat,“ zamumlal již napůl spící mladík. Kain jen přikývl, ačkoliv to bratr nemohl vidět a společně se svou ženou opustil pokoj.

„Pokud se zaručím, že o něm do konce voleb neuslyšíte ani slovo, necháte ho na pokoji?“ otázal se chladně Zeen a hleděl na Willise, který si zrovna hověl ve své kanceláři a hleděl na monitor, aby si mohl vybrat nějakou další děvku.

Nyní na něj upřel svoje vychytralá očka. „Ale, ale, pročpak tě ten malý pisálek tak zajímá?“ dotazoval se.

„Do mého soukromého života vám nic není, pokud vím!“ zavrčel.

„Jistě, jistě,“ zvedl senátor ruce v obraně. Přece jenom ten chlap by mu dost dobře mohl ublížit. Nerad by si ho znepřátelil úplně. „Ale i tak. Jestli mi ho dokážeš dostat z cesty dostaneš přidáno,“ pronesl, pevně přesvědčen, že penězi si získá naprosto všechno.

Zeen na něj znechuceně hleděl. Když k němu nastupoval věděl, že je to prasák, ale neměl v tu dobu žádnou stálou práci a tenhle politik nabízel docela slušný plat. Samozřejmě za absolutní diskrétnost a občasnou výpomoc, jakoukoliv, s dotěrnými novináři. A on přijal, neptal se na důvody ani podmínky.

Teď už ale ne! „Svoje prachy si nacpěte do zadku a klidně vytáhněte tou svou prasečí držkou!“ zasyčel. „Nehodlám ho dostávat z cesty nikomu a tím méně vám. Jedině co vám tady slíbím je to, že o něm do voleb neuslyšíte. Až bude po volbách bude na něm, jak naloží s materiálem, který o vás má.“

Politik chtěl něco namítnout, ale Zeen ho zastavil. „A nepokoušejte se to nějak obejít. Není jediný, kdo toho o vás hodně ví,“ podotkl a muž již mlčel.

Jeho, teď již bývalý, zaměstnanec jen přikývl. „Peníze za mé služby mi můžete poukázat na můj účet,“ dodal ještě a odešel.

Venku se zhluboka nadechl a bylo až k podivu, jak volný se najednou cítil. Věděl, že Willis se o nic nepokusí, na to se až moc bojí o svoje politické křeslo. I když silně pochyboval, že by ho někdo znovu zvolil do funkce.

Ale naděje přeci umírá poslední.

Tadova dovolená se nakonec protáhla na déle než čtrnáct dní. Kain ho přinutil, aby bydlel dočasně u nich, než se zotaví. S radostí souhlasil, protože ho nelákalo vrátit se domů, kde se to stalo.

Měl za sebou výslech, ale neměl jim zrovna moc co říci. Nevěděl, kdo by ho mohl chtít zabít. Na jejich otázku, zda má nepřátele, odpověděl jednoduše: „Asi jako každý novinář.“

Moc jim nápomocen nebyl, ale bylo mu to jedno. Od Lairy se dověděl, že za nim byl Zeen, ale Kain mu přikázal, aby vypadl. Ten tmavovlasý ďábel mu nešel z hlavy.

„Co kdybychom jeli na Malorcu?“ ozvala se Laira, která právě s Kainem vybírala jejich společnou dovolenou.

Nakonec se Tad rozhodl, že s nimi nepojede. Dopřeje jim druhou svatební cestu, protože jako svatební dar jim nedal nic. V tu dobu moc peněz neměl. Chtěl jim to vynahradit.

„Ne,“ odmítl Kain. „Tam jsme byli na první dovolené a nechci tam jet znovu. Musí to být výjimečné,“ namítal a Laira se zvonivě rozesmála.

I Tad, který seděl v jejich houpacím křesle, se lehce usmíval. Jejich debaty na téma dovolená ho nesmírně bavily.

„Co Tenerife?“ navrhl jim lehce a oni se na něj překvapeně podívali.

„To je skvělé!“ vykřikla Laira. „Moje kamarádka tam byla a tvrdila, že je tam nádherně. Proč jenom mě to nenapadlo?“ divila se a Kain se začal usmívat. Bylo rozhodnuto.

„Díky, Tade,“ usmál se na bratra a ten úsměv oplatil. Byl rád, že je švagrová šťastná.

Následujících několik dní bylo ve znamení horečného balení a připravování se na cestu. Tad to celé s úsměvem pozoroval a nakonec byl rád, že s nimi nikam nejede. Jednak by si připadal jako křen, když viděl, jak je z té představy druhé svatební cesty jeho švagrová nadšená, jednak by tam vlastně neměl co dělat.

Byl je vyprovodit na letiště.

„Klidně zůstaň u nás jestli chceš,“ nabídla se Laira. Tad přikývl.

„Ale nedovol, aby nám dům vyletěl do povětří!“ varoval ho Kain dobrosrdečně. Už dávno se smířil s tím, že jeho autíčku je konec. Důležité bylo, že Tad je v pořádku.

„Pokusím se, ale víš, že mám rád chemické pokusy,“ odvětil jeho starší bratr a srdečně se s nimi rozloučil.

Počkal dokud jejich letadlo neodletělo, a pak se vydal taxíkem zpět do jejich domu. Najednou se mu zdál prázdný a obrovský. Povzdechl si a šel prozkoumat zásoby v kuchyni. Byly žalostně malé, ale dalo se s tím vyžít.

Zrovna když přemýšlel nad tím, co si dá k obědu, mu zazvonil mobil. Kdo to je?, podivil se.

„Prosím?“ ozval se.

„Dnes večer v osm u Luthera,“ oznámil mu známý hlas a zavěsil. Chvíli oněměle hleděl na mobil. Co to sakra bylo?!

Nicméně přesně v osm hodin stál před zmíněnou restaurací. Tentokrát to byl on, kdo přijel taxíkem. Od té chvíle, co došlo k onomu výbuchu si nesedl do jiného auta.

Ačkoliv by to nikdy nepřiznal, srdce mu bušilo jako zvon. Náhle dostal strach, divil se co tady vlastně dělá. Vždyť toho člověka ani nezná! Navíc kvůli němu dvakrát málem přišel o život.

Přesto se zhluboka nadechl a vstoupil do jámy lvové. Tam, stejně jako poprvé, seděl Zeen, na sobě dokonale padnoucí oblek. Tadovi náhle vyschlo v krku. Pomalu došel ke stolu a kývnutím ho pozdravil.

„Dobrý večer,“ odvětil Zeen.

„Dobrý,“ zabručel trochu neochotně a posadil se naproti němu.

„Omlouvám se, že jsem se neozval, ale byl jsem pod drobnohledem vašeho bratra,“ pousmál se na něj. Tad na něj vytřeštěně zíral.

„Prosím?“

„V nemocnici mi dal jasně najevo, že se k vám nemám přibližovat. Tak jsem ho poslechl. Tedy až do chvíle, kdy odletěl se svou půvabnou manželkou kamsi daleko.“

„Proč?“

„Proč jsem vás sem pozval? Jednoduše proto, že vás chci o něco požádat,“ pronesl klidně.

„A to je?“ povytáhl obočí.

„Potřebuji, abyste až do konce voleb zapomněl, že existuje nějaký senátor Willis,“ začal a zvedl ruku, aby ho uklidnil, když se začal mračit. „Já vím, že je to těžké, hlavně po tom, co se stalo, ale věřte mi, má v zásobě mnohem horší lidi, než jsem já,“ zašklebil se.

Tad jen mlčky přikývl a čekal, co bude dál. „Po volbách, protože silně pochybuji, že bude znovu zvolen, pokud voliči mají jen trochu mozku v hlavách, si o něm napište co chcete, ale do té doby ho nechte být. Prosím vás. Ohrozilo by to váš život. Což jste už vlastně poznal,“ dokončil tiše.

Mladík ho pozoroval. Přemýšlel, proč se o jeho osud tolik zajímá. „Vám přece může být jedno, jestli mě zabije, nebo cokoliv jiného,“ podotkl.

„Není mi to jedno. Jednak proto, že jste jistě dobrý novinář a jednak proto, že jste mi stále neřekl své pravé jméno. A pokud vím, tohle je naše další schůzka. Jste tedy na tahu,“ zazubil se.

Tad okamžik váhal. Něco mu říkalo, že pokud mu jméno řekne, všechno se změní. Ovšem tenhle muž ho přitahoval. Neskučně, chtěl ho poznat blíž. A jestli o něm mluvil se senátorem, mohlo to znamenat jediné.

„Ještě stále pracujete pro toho člověka?“ otázal se.

„Ne,“ zavrtěl hlavou.

Novinář přikývl. „V tom případě…,“ odmlčel se. „Jmenuji se Tad.“ Zeen se na něj usmál a mladík úsměv zdráhavě oplatil.

To už se ale objevil číšník a tázal se jich co budou večeřet, případně zda si dají nějaký aperitiv.

„Já pouze minerálku,“ pronesl Zeen a Tad povytáhl obočí.

„Jsem tu svým autem,“ vysvětlil muž a mladík se téměř zasmál, když si uvědomil ironii situace.

„Já si vezmu martini prosím,“ požádal číšníka. „Já jsem tu pro změnu taxíkem. Zdá se, že naše role se vyměnili,“ zakřenil se a Zeen úšklebek opětoval. Nezmiňoval již, že je tady autem zcela záměrně, a to proto, že ho hodlá odvézt domů. Ovšem pokud mu to dovolí…

Objednali si večeři a začali si povídat o všem možném. Večer utíkal v dobré náladě a dle jejich názoru až příliš rychle. Z debaty o tom, zda je lepší cvičení se steroidy nebo bez nich je vyrušil až číšník.

„Omlouvám se, pánové, ale budeme zavírat,“ pronesl tiše.

„Nemáte náhodou do půlnoci?“ dotazoval se Zeen.

„Je čtvrt na jednu, pane,“ upozornil ho číšník a oba muži se na sebe překvapeně podívali. Zeen chvatně zaplatil a ještě chvatněji opustili restauraci.

„Zavolám si taxi,“ pronesl Tad a sáhl po mobilním telefonu. Zeen mu ho vzal z ruky.

„Dovolte mi vás odvézt,“ navrhl. Tad ztuhl. Nechtěl si sedat do žádného auta. A o to méně do Jeho! Vždyť tam tu bombu může mít taky.

Zeen si všiml jeho nervozity a lehce mu položil ruce na ramena. „Nic se ti nestane,“ zašeptal mu do ucha. Mladíkovi jeho blízkost dodávala odvahy, přesto stále váhal. Třeba v tom jede se senátorem.

Pak si ale uvědomil, že s ním v tom autě bude sedět taky, a tak přikývl. Společně se usadili a rozjeli se směr Kainův dům. Během jízdy mlčeli.

Zeen ho doprovodil až ke dveřím. „Tak tedy dobrou noc,“ pronesl tiše.

Tad se na něj usmál. „Dobrou. A děkuji za hezký večer,“ zašeptal. Zeen se k němu, stejně jako ten první večer, sklonil a lehce ho políbil. Jen lehoučce, aby ho nevyděsil. Pak si vesele odhopkal k autu a odjel.

Mladík ještě dlouho stál opřený o dveře a hleděl do prázdna. Proč to dělá?, tázal se v duchu. Snaží se ho snad získat? Nebo si s ním jenom hraje?

Nevěděl. Rád by, ale aby to byla ta první možnost, protože tak nějak cítil, že by pro něj tenhle muž mohl být tím pravým… Ovšem zda je to pravda, se asi nedozví.

Druhý den ho probudil zvonek. Znechuceně se podíval na budík a zjistil, že je šest ráno. Zamračil se. Kdo to otravuje, takhle brzy ráno? Podivoval se. Neochotně se vyhrabal z postele a jen v županu došel ke dveřím.

Otevřel je, ale nikdo před nimi nestál. Už chtěl zavřít, když si všiml, že na prahu leží růže. Nadzvedl obočí a rozhlédl se kolem. Nikoho ale neviděl. Zvedl květinu a lehce k ní přivoněl. Měl růže moc rád.

Ještě okamžik se rozhlížel, zda někoho neuvidí, a pak se vrátil do domu. Ještě si zalezl do postele a pokusil se usnout. Ovšem přesně v sedm hodin se opět ozval zvonek. Tad netrpělivě vyskočil a hnal se ke dveřím. Tentokrát na zemi ležely dvě rudé růže, ale opět nikoho neviděl.

Na rtech mu zahrál úsměv. Tohle bylo to nejromantičtější, co pro něj někdo udělal. Už se ani nesnažil vrátit do postele.

Každou hodinu se totiž ozýval zvonek a na prahu se vždy objevilo o jednu růži víc. Doufal, že ke konci dne se objeví i ten, kdo je posílá. Tad byl rád, že je v domě svého bratra, protože švagrová měla hodně váz a tudíž měl kam květiny dávat.

Celý tenhle proces trval až do osmé hodiny večerní. Mladík se ani nevzdaloval z domu, aby snad nepropásl jedinou květinu. Už jich měl dohromady 120!

Přesně v osm hodin se ozval zvonek. Tad letěl ke dveřím div se nepřerazil. Prudce otevřel, ale tentokrát už na prahu růže neležely. Mezi veřejemi stál Zeen, v ruce držel obrovskou kytici růži, takže přes ni nebyl ani vidět. Ovšem mladík ho bezpochyby poznal.

„Dobrý večer,“ ozval se huhňavý hlas zpoza květin.

„Dobrý večer,“ odvětil se smíchem Tad, ale neměl se k tomu, že by se vrátil do domu. Muž s kytkami začal netrpělivě přešlapovat, až se nad ním mladík slitoval a pustil ho dovnitř.

„Děkuji,“ ucedil muž a podal mu květiny. „Pro vás,“ odvětil s úsměvem od ucha k uchu.

Mladík se zoufale podíval po pokoji. „Kam to proboha mám asi dát?!“ Celý obývák byl vyplněn růžemi a on už neměl ani ty vázy.

Zeen mávl rukou. „Kamkoliv!“

Tad ho poslechl a položil květinu, která čítala čtyřicet růží, na pohovku.

„Co to má znamenat?“ otázal se lehce a posadil se vedle květin.

„No někde ve středověku se tomu říkalo dvoření, dneska v modernější době to nazýváme balením, ale já bych se spíš přikláněl k tomu, že se tě snažím okouzlit,“ pronesl. Tad si v duchu pomyslel, že okouzlen už je a že se nemusí moc snažit. To mu ale vykládat samozřejmě nebude.

„Proč?“ povytáhl obočí. Stále ho cosi nutilo být obezřetným. Zeen se usmál a přešel k němu. Naklonil se nad něj a do ucha mu zašeptal.

„Protože, máš být mým.“ Tad se zachvěl. Zeen už nedokázal odolat, objal ho kolem pasu a přitáhl si ho blíž. Dívali se jeden druhému do očí.

Pak se tmavovlasý muž sklonil a políbil ho. Dal do toho polibku veškerou touhu, která ho stravovala, až z toho Tad lapal po dechu. Nakonec ho musel odstrčit, aby se vůbec mohl nadechnout.

Z náruče se mu však nevymanil.

„Kdy se má vrátit tvůj bratr z dovolené?“ vrněl mu Zeen do ucha a Tad si ho prohlédl.

„Za týden,“ vydechl a nechal se ještě jednou políbit.

„Tak to máme spoustu času se poznat,“ šeptal mu do ucha, když ho bral do náruče, aby ho odnesl do ložnice.

Nemilovali se. Jen leželi vedle sebe, lehce se líbali a povídali si.

„Tak konečně doma,“ zamumlal Kain, když otevíral dveře. Okamžitě v jejich veřejích ztuhl. Na pohovce totiž seděl jeho bratr s tím Zeenem z nemocnice, drželi se za ruce a něčemu se smáli.

„Co se tady děje?“ otázal se, když stál před nimi. Tad rychle vyskočil na nohy.

„Kaine. Ehm…,“ koktal. Zeen se lenivě zvedl a objal mladíka kolem ramen.

„Dobrý den,“ pozdravil Kaina, který jen stroze kývl. „Já vím, že mi dáváte za vinu, že měl váš bratr nehodu, ačkoliv já sám jsem s tím neměl, co dočinění. Rád bych však poukázal na to, že mám vašeho bratra rád a záleží mi na něm. Chtěl bych ho blíže poznat.“

Kain se zkoumavě zadíval na Tada, který se proti své vůli začal červenat. „Myslím, že jste se už poznali,“ zamumlal a bratr zrudl ještě víc. Zeena to ovšem nesmírně pobavilo.

„V garáži máte nového Jaguára, jako náhradu za ten zničený,“ podotkl ještě Zeen a podal Kainovi klíče.

„Bože! Proč jste mu něco takového zase pořizoval?“ povzdechla si ode dveří Laira s úsměvem. Situace se zajímavě rozvinula.

Žena přešla k manželovi, přitulila se k němu. Nejprve ale lehkým polibkem na tvář pozdravila svého švagra.

„Čemu jste se tady tak smáli?“ zeptala se.

Tad kývnul k televizi, kde právě skončily volby. Willis je opravdu nevyhrál, protože jeho skandály už přestaly veřejnost bavit. Jeho výraz, když se to dověděl stál za to.

Obě dvojice se posadily vedle sebe a dál sledovali vývoj situace v jejich městě. Rozhodně si všichni oddechli, že Willis už nebude senátorem. A Tad si zase oddechl, že už pro něj Zeen nepracuje. Protože odteď má jen jediný úkol. Být s ním…