11. září 2001 New York

 8:40 místního času

 Muži v černo-červených kombinézách posedávali na židlích, sem tam někdo něco říkal, nebo mezi sebou hráli karty. Byl to normální pracovní den, jako každý jiný. Nebyla zatím žádná práce a oni se všelijak rozptylovali. Mimo jiné i historkami ze svých životů.

„Teda chlapi já vám povím, ta moje nová ženuška, to je ale nymfomanka,“ ozval se největší z chvástalů na stanici a ostatní muži se rozesmáli. Už ho znali a ty jeho řeči je nerozhodily. Spíš naopak, pobavily a oni věděli, že Deris to ví a proto jim je říká.

„Přihazuju,“ ozval se Mel a hodil na stůl dolar. Další tři muži udělali totéž a snažili si zachovat pokerové tváře. Moc se jim to sice nedařilo, ale přece to byla jen hra.

Poplach, který se v několika vteřinách rozlehl po celé jejich základně, jim však jako hra nepřišel. A všichni věděli, že to hra není. Že se jedná o lidské životy. Do místnosti vběhl udýchaný jejich nadřízený. „Do severní věže WTC právě narazilo letadlo. Lidé nad devadesátým patrem tam zůstali uvěznění. Vyhlašuji nejvyšší poplach!“

Ani jeden z nich neváhal a vyřítil se ven. Cestou si dooblékali kombinézy a brali věci, které by mohli potřebovat. Naskákali do aut a s řičením sirén vyjeli ze základny.

Do části města, o kterou se jednalo se dostali v rekordním čase. Ještě ani nezastavili a oni už vyskakovali z aut, protože šlo o vteřiny. Životy lidí byly prvotní. Několik mužů si nasadilo helmy a obléklo ohnivzdorné kombinézy, rychle vběhli do budovy.

Mezi nimi byl i Cole Roder. Velitel celého zásahu. Rychle vydal pár příkazů, ale věděl, že jeho muži ví, co mají dělat. Přeci jenom to nebyli žádní zelenáči. Přesto je ještě upozornil na důležité věci.

 „Zkontrolujte jak jsou na tom výtahy!“ vykřikl na dva své chlapy. „Vy si vezměte na starost evakuaci lidí a ať vám pomůžou Roger s Kendym. Ostatní za mnou!“

Vybíhali schody po třech. Cole neměl dobrý pocit. Máme málo času, šeptalo mu cosi.

Nikdo by si netroufl odhadnout, že se do devadesátého osmého patra dostanou tak rychle. Avšak neúprosný hukot ohně jim jasně říkal, že času moc není.

Avšak jakmile uviděli tu spoušť, věděli, že se k lidem nedostanou. Že budou muset vymyslet jiný způsob. Ostatní z jeho týmu, zatím odváděli lidi z nižších pater, propukla všeobecná panika. Cole horečnatě přemýšlel, co dělat, jak je dostat ven.

˜

„Ne ty to nechápeš, Cole!“ vykřikl mladík s černými vlasy, které měl nyní rozcuchané od věčného prohrabování se v nich.

„Co na tom mám chápat?!“ oponoval mu hnědovlasý dlouhán s širokými rameny. „Ty mě chceš opustit, protože já nechci opustit svou práci. Je to přece tak jednoduché! Co na tom, že jsem tuhle kariéru budoval téměř sedm let!“

„Ale já mám také svoji kariéru! A teď mám možnost ji rozvinout.“

„Na druhé straně tohoto státu!“ Téměř ječel, protože to nedokázal pochopit. Koneckonců byli spolu tři roky a on teď najednou chce odejít. Jako by to nic nebylo. A navíc věděl, co pro Cola jeho práce znamená.

„Poslyš, nechci se hádat, zlato,“ ozval se smířlivě Cole a přešel k němu. Chtěl ho pohladit, ale on před jeho dotykem uhnul.

„Já vím, že je pro tebe práce důležitá, Cole. Ale to pro mě přece také. Věděl jsi to na začátku našeho vztahu. A přece si nevěřil, že zůstanu v tom nesmyslném plátku celý svůj život.“

„Nevěřil. Ale tak nějak jsem doufal, že si najdeš práci tady. A ne až v Kalifornii, proboha!“

„Na tom se zřejmě nedohodneme,“ povzdechl si Jasper a opět si prohrábl vlasy.

„Prosím, tě Jasi, rozmysli si to pořádně.“

„Já už se rozhodl, Cole. Ať už s tím souhlasíš nebo ne,“ smutně se pousmál a odešel do noci. Cole na něj čekal do půlnoci, poté ho přemohla únava a on usnul.

Jasper se vrátil kolem druhé ranní. Pozoroval spícího muže, kterého tolik miloval. I pro něj tohle bylo nesmírně těžké rozhodnutí. Musel volit. Mezi Colem a kariérou. Jenže na své kariéře žurnalisty pracoval už celé roky!

Navíc se nedomníval, že by v Kalifornii byl nějak dlouho. Vždyť noviny, které se o něj zajímají, mají pobočky i tady v New Yorku.

Sedl si na zem ke Colovi a lehce ho pohladil po vlasech. Neprobudil se. Jen se maličko ošil a nakrabatil čelo, jako by ho vyrušil z nějakého hezkého snu. Jen se pousmál, políbil ho na čelo a odebral se do ložnice.

˜

Ve vysílačce zapraskal hlas. „Výtahy jsou čistý, šéfe! Máme vyrazit k tobě?“

„Ne, Mele!“ zněl chroptivý příkaz. „Zůstaňte, kde jste, mám tady dost chlapů a víc Vás ohrozit nemůžu. Vyveďte ty lidi ven!“

„Dobře!“

Cole se prodíral skrze hustá oblaka dýmu a hledal živé. To co kolem sebe viděl by nepřál ani největšímu nepříteli, ale nemohlo ho to teď zastavit. Jeho chlapi by to stálo život. A jeho možná taky.

Kdo byl schopen jít, toho poslal s nějakým ze svých mužů ven. Některé museli vynášet, ale za pokus to stálo. Kolem nich hučel oheň a praskaly podpěry. Přesto šel dál… Něco ho k tomu nutilo!

„Šéfe, musíme pryč!“ nabádal ho jeden z jeho chlapů.

Žár byl nesnesitelný.

„JE TADY NĚKDO NAŽIVU?!“ zvolal Cole, ačkoliv se mu nechtělo místo opouštět. Avšak hučící oheň ho nabádal k opaku.

„Zatraceně!“ zaklel polohlasně. Už tady pátrali minimálně hodinu a našli pouze tři živé lidi.

„Mele! Stáhni se i s chlapi zpět. Vracíme se!“ přikázal.

„Dobře, šéfe!“

Začali couvat zpět, strop se odlamoval pod tíhou žáru, schodiště bylo téměř odříznuté. Jejich jediná úniková cesta.

Přesto se dále rozhlížel. Chtěl mít jistotu, že udělal vše, co mohl. V rohu se cosi pohnulo. Okamžitě se tam vydal.

Byla to nějaká žena.

„Jak je vám?“ otázal se, ačkoliv věděl, jak stupidní ta otázka v této situaci je.

Žena jen přikývla, zřejmě se nadechla příliš kouře, aby mohla mluvit. „Mexi, pojď sem!“ zavolal na jednoho ze svých chlapů.

„Jo?“

„Vezmi ji, dostaň ji odsud. Hned!“

Muž jen přikývl a vzal ženu do náruče. Cole se vydal hned za nimi. Sotva místo opustili utrhl se stropní trám. Tu ženu by jistě zabil.

Nářek lidí, ke kterým se nemohli dostat mu rval duši na kusy. Kdyby to bylo jenom na něm, zkusil by se tam třeba prokousat, ale to nemohl udělat. Přesto se pokusil jedny z dveří vypáčit, protože zaslechl pláč dítěte.

Ani se nehnuly.

Ten pocit bezmoci byl zdrcující. Ničivý. Neměl jak pomoci, ačkoliv to bylo to jediné, co si v tuto chvíli přál.

„Cole! Cole! Ozvi se.“

„Jo, Mele?“ zachraptěl, ale nespouštěl oči z prostor, kde se nacházel, aby mu neunikl byť sotva patrný pohyb.

„Přišli jsme o Rogera!“

„Do prdele!“ zaklel kapitán. „Ostatní jsou v pořádku?“

„Jo, je nám fajn. Musíš okamžitě pryč. Ta budova se za chvíli zřítí!“

„Jsem na cestě, neboj se!“ pronesl a dál se prodíral přes sutiny až k poslední únikové cestě. Rychle sestupoval dolu, ale uprostřed cesty ho cosi zarazilo. Tichý, sotva slyšitelný nářek. Jak se vracel zpět tak sílil, až byl zcela zřetelný.

Na okraji schodiště se choulil nějaký chlapec. Byl by si ho nevšiml, kdyby se sám neozval.

„Jen klid, chlapče, už jsi v bezpečí. Chyť se mě kolem krku, ano?“

Kluk přikývl a pevně se ho chytil. Cole rychle sestupoval dolů.

Konečně se dostali ven a chlapce od něj převzali záchranáři. Cole se přesunul ke svým chlapům.

„Kdo tam ještě zůstal?“ zeptal se, protože tušil, že Rogerem jejich ztráty neskončily.

„Jochim, Fred a Mike,“ upřesnil Mel.

„To je vše?“

„Jo…“

˜

Místnosti se nesl zvonivý smích, který vyloudil na unavené tváři přicházejícího muže lehký úsměv. Zajímalo by ho na, co Jasper kouká, že ho to tak pobavilo.

Přesně jak předpokládal. Našel ho u televize, u jedné z těch připitomělých realityshow, jak se svíjí smíchy. Cole se opřel o veřeje a jen sledoval jak se baví. Ačkoliv spolu byli už rok, půl roku spolu žili, nemohl stále uvěřit tomu, že má takové štěstí. Že ho potkal. Že se do něj Jasper zamiloval.

„Budeš tam jen stát, nebo mi půjdeš dát pusu?“ optal se pobaveně ten, jehož tak upřeně pozoroval.

Odlepil se od veřejí dveří a přešel k pohovce. Sklonil se a políbil ho. Vložil do toho polibku veškerou vášeň, kterou cítil, protože se mu po něm stýskalo.

„Chyběl jsi mi, zlato,“ zašeptal mu mezi polibky. To už ho Jasper stáhl na pohovku a lehl si na něj.

„A ty mě, Cole,“ usmál se a začal mu rozepínat košili. Šlo to lehce, protože se nijak nebránil, právě naopak, pomáhal mu. Když ho konečně svléknul, sklonil se, aby věnoval pozornost jeho vzrušeným bradavkám.

„Jaspere, můžeš prosím tě vypnout tu věc?!“ zavrčel Cole, který nad sebou přestával mít kontrolu, když se z televize ozval nařízený smích.

Jasper se usmál a program vypnul.

Cole se mezitím vymrštil do sedu a obtočil kolem něj nohy. Pak mu pomalu sundal triko, které skončilo na zemi, stejně jako Colova košile chvíli před ním.

Sklonil se k němu a políbil ho na hrdlo. Věděl, že to má rád a že ho to vzrušuje. Což se mu potvrdilo, když Jasper zavzdychal. Věnoval mu veškerou péči svých úst i jazyka.

„Zlato?“ zašeptal Jasper.

„Hm, hm?“zamumlal, neboť měl mezi zuby stisknutou bradavku svého přítele.

„Nepřesuneme se někam, kde je to pohodlnější?“

„Máš pravdu,“ usmál se a vstal. Jasper kolem něj obtočil nohy a nechal se nést. Cole ho položil na postel a lehl si vedle něj.

Nic nedělal. Jen se na něj díval a lehce ho hladil.

„Mohl bych tě takhle pozorovat až do skonání světa,“ usmál se na něj lehce.

„Ale já ne!“ vyhrkl se smíchem Jasper a obkročmo se na něj posadil. Jak se zbavil zbytku oblečení, neměl Cole ani potuchy. Samozřejmě mu to ale nevadilo.

Sledoval jak pomalu dosedá na jeho vzrušené mužství a sám se chvěl nedočkavostí, až splynou v jedno.

˜

Přibližně 9:59

Praskání ještě zesílilo a Cole se zadíval na jižní věž s obavou v očích. Nemýlil se, vzápětí se budova i se všemi lidmi uvnitř zhroutila. Manhattan zahalil oblak dýmu, jako neprodyšná clona.

„Mele!“ zavolal na svého nejlepšího přítele. Ten k němu hned přišel. Kývnutím hlavy ho vyzval, aby pokračoval. „Máme ještě nějakou šanci?“

„Obávám se, že ne, Cole. Budova spadne stejně jako jižní.“

„Kolik lidí se nám podařilo vytáhnout?“

Mel uhnul očima.

„Tak kolik?!“

„Deset. A deset z jižní věže.“

Cole si promnul kořen nosu. Jenom deset. Z několika tisíců.

Náhle mu v kapse zavibroval mobil. Přišla mu zpráva.

Rychle telefon vytáhl a přečetl si jméno pisatele. Jasper.

Náhle ho zamrazilo. Netušil proč, ale bylo to, jako by na něj sáhla smrt. Nechtěl si tu zprávu přečíst. Ale jeho prsty samovolně smsku otevřely.

Miluji te, Cole, prosim odpust mi tu vcerejsi hadku. Sbohem Jasper

Nechápavě na ta slova hleděl. Co to má znamenat? Proč mu to píše? Vždyť se přece uvidí doma, ne?

A pak mu to došlo. Jasper je v té budově! On je uvnitř. Říkal přece, že si sem musí něco dojít zařídit. Něco co souviselo s tou jeho novou prací.

Nebyl si úplně jistý, ale všechno se v něm svíralo. Strhl si helmu z hlavy a vytočil Jasperovo číslo.

„Cole?“ zaslechl jeho hlas a kolem něj neskutečný hluk. Hluk, který dokáže způsobit pouze oheň.

„Jaspere! Kde jsi? Prosím tě, řekni mi, že jsi doma a v pořádku!“ žadonil.

„Miluji tě, Cole, prosím nezapomeň na to!“

„Jaspere! Jaspere!“

Sluchátko bylo němé.

Cole si opět nasadil helmu a vyrazil k budově. Mel se postavil před něj.

„Co to sakra děláš, Cole? Tam nemůžeš jít! Teď už ne!“

Nepříčetně se na něj podíval. „Je tam Jasper, Mele!“ zaječel a rozběhl se vpřed. Mel zůstal jako opařený, ale jeho instinkty hasiče ho poháněli vpřed. Dohnal Cola a s dalšími dvěma chlapi ho odvlekl pryč.

Rval se jako tygr, jako by on sám bojoval o život.

„Pusťte mě zatraceně!“ řval, ale oni nepolevili. Melovi, ačkoliv si o sobě myslel, že je tvrďák, tekly po tvářích slzy, když viděl přítelovo utrpení.

I Cole plakal, protože mu nechtěli dovolit zachránit svou lásku. Nebo s ní zemřít.

Přibližný čas 10:28

Budova severní věže nákupního střediska WTC se hroutí a pod jejím troskami mizí i přilehlý hotel Marriot.

˜

„Cole, je tady nějaký pisálek, který by s tebou chtěl prý udělat rozhovor do novin!“ zvolal Mel do sprch, kde se právě nacházel novopečený kapitán hasičského sboru.

„Že jsem hned u něj!“ zvolal a vyšel ze sprch. Tak nějak nečekal, že „pisálek“ už stojí vedle Mela a tudíž ho uvidí v celé jeho kráse. A že bylo nač se dívat. Pevné vypracované tělo, mírně opálené, sem tam s nějakou jizvou od akce.

Mladík vskutku měl pěkný výhled. A také se to odrazilo v jeho očích. Ty na Cola potměšile hleděly a přes rty se mu začínal rozlévat úsměv.

I Cole byl na okamžik uchvácen zjevem toho mladíka. Vypadal jako bůh, který sestoupil k němu na zem. Černé vlasy měl mírně rozcuchané, jak bylo právě v módě, plné červené rty se usmívaly.

„Asi vás tu nechám o samotě,“ pronesl Mel, který si toho jiskření moc dobře všiml. Že je Cole gay věděl a nevadilo mu to, ale nemusel být u všeho.

Kapitán se vzpamatoval a rychle si kolem boků omotal ručník. „Cole Watt, těší mě,“ natáhl k mladíkovi ruku, který ji překvapivě silně stiskl.

„Jasper Deen, časopis Madison, také vás rád poznávám,“ pronesl upřímně. „Mohl bych na Vás mít pár otázek?“

„Samozřejmě,“ usmál se vstřícně Cole a následujících dvacet minut trpělivě odpovídal na všetečné otázky Jaspera.

Ten se po dvaceti minutách zvedl a se slovy: „Děkuji Vám za rozhovor, rád jsem Vás poznal,“ zvedl a chtěl odejít.

„Počkejte, pane Deene!“ zastavil ho ještě Cole, než se mu mohl dočista ztratit. Mladík se otočil, jako by očekával co bude dál.

„Co byste řekl tomu, kdybych vás pozval na malou přátelskou večeři?“ otázal se Watt a vyčkávavě na něj hleděl.

„Jen přátelskou?“ povytáhl Jasper obočí. Cole k němu došel a opřel si ruce vedle jeho hlavy, neboť ho zastavil přímo u dveří.

„Kdo ví, co se může z takové přátelské večeře, vyvinout,“ usmál se na něj a poprvé, avšak ne naposledy, ho políbil.

˜

Mel pozoroval zhrouceného Cola, který seděl na obrubníku a nejevil zájem o okolí. V tu chvíli mu bylo úplně jedno, že zemřelo několik tisíc dalších lidí. Mel k němu přešel a chtěl ho utěšit, ale přítel se od něj stáhl.

Zabořil ruce do dlaní a nechal vzlyky ať zcela ovládnou jeho tělo. Nedokázal uvěřit, že poslední, co se mezi ním a Jasperem odehrálo, byla hádka. Že Jasper odešel s pocitem viny, s pocitem, že za to všechno mohl on.

Cole se tiše zvedl a kráčel ulicí pryč. Nedokázal už dál sedět mezi troskami s vědomím, že pohřbily jeho lásku, jeho smysl života.

Kdyby nebyl tak tvrdohlavý, mohli se s Jasperem společně slunit kdesi v Kalifornii. Ovšem ne. On musel zůstat zde, kvůli své práci, která pro něj byla posláním. Posláním, které nedokázal naplnit.

Cítil, jak se za ním lidé ohlížejí, slyšel jak na něj Mel volá, ale ničeho nedbal. Bylo mu to jedno. Jako by se vše ponořilo do mlhy.

K práci hasiče už se nikdy nevrátil.

Dokonce se pokusil o sebevraždu, protože měl pocit, že to nedokáže, že bez Jaspera nedokáže žít. Ovšem, když už si myslel, že překročil na druhý břeh, objevil se Jasper s lehkým – přesně takovým, jako když ho viděl poprvé – úsměvem a zavrtěl hlavou.

Ještě nepřišel tvůj čas, lásko…