„Ach ne,“ povzdechl si zrzavý mladík na posteli. „On už to dělá zase,“ zakňoural a vyčítavě se díval na světlovlasého chlapce, který seděl u počítače a spokojeně chroupal kedlubnu. Nyní se na něj otočil a zářivě se usmál.

 „Co-co? Kdo co dělá?“ optal se třetí mladík, který seděl v rohu místnosti a cosi zarytě studoval a zároveň to skrýval před dvěma svými spolužáky.

 „Fanda. Zase jí tu pitomost!“ zaskučel znovu zrzek. „Není den, kdybych tě neviděl, jak to chroupeš. Je někdy chvíle, kdy nejíš kedlubnu?“ ptal se, ale usmíval se jako sluníčko.

 Mladík o kterém mluvili se k němu blahosklonně otočil. „Jo. Když jí nemají naproti v zelenině,“ odvětil a s chutí se do zeleniny zakousl.

 Třetí z nich jen zakoulel očima a povzdechl si. „Tak ho nech, když mu to chutná, Máro,“ prohodil a znovu se začetl do knihy, kterou se mu nepodařilo ukrýt před zvědavým zrakem mladíka na posteli.

 „Sašo! Vždyť už mu to musí lézt na mozek,“ odvětil. „A neuč se pořád, nebo ti z toho taky hrábne.“

 Černovlasý mladík, kterého nazval Sašou, zaklapl knihu a zuřivě na něj pohlédl. „Tobě by to občas taky neuškodilo,“ zabručel a vstal. „Co to tady zase zkoumáš, Fando?“ optal se mladíka a naklonil se nad něj.

 „Hledám, co bude k obědu příští týden, abych si to mohl objednat,“ pronesl ten trochu provinile.

 Z postele na druhé straně se ozvalo zasténání. „Už zase?“ Ano byl to opět Mára, který si prostě tohle rýpnutí nemohl odpustit.

 Přátelé a spolužáci v jednom ho zpražili pohledem a dál se věnovali počítači. Během chvilky už si Fanda rozzářeně opisoval obědy. „Co bychom bez tebe dělali, Sašo?“ prohodil k černovlasému „zachránci“.

 „Zničili školní systém?“ nadhodil nevinně a oni se zasmáli. Mára pozoroval oba svoje přátele. Už téměř dva roky byl totiž přesvědčen, že Saša tajně miluje Fandu, jenom potřeboval popostrčit. A to se chystal nějakým způsobem udělat. Jen ještě nevěděl jak.

 Ačkoliv všichni studovali něco jiného byli spolu na jednom pokoji už třetím rokem. Občas se o nich mluvilo jako o Trojce, občas se našly i zlé jazyky, které jim moc nelichotily. Avšak jim to bylo srdečně jedno.

 Saša byl machr na počítače, proto taky studoval informatiku, Fanda byl zase dobrý na matiku a Mára bodoval v historii, konkrétně tedy se zaměřením na Templáře. Ač všichni jiní, rozuměli si naprosto dokonale.

 „Hele, Sašo,“ ozval se po dlouhé době zase Mára, „nemáš náhodou přednášku?“

 „Doprdele!“ zaklel jadrně oslovený a už upaloval ke dveřím.

 „Tak daleko pro ní prosím tě nechoď,“ prohodil Fanda, ale to už Saša neslyšel, protože byl pryč.

 Oba zbylí mladíci se na sebe podívali a zasmáli se. „A co ty, Máro, nejdeš na přednášku?“ optal se.

 „Ne. Jdu ven,“ pronesl a vstal. Fanda tedy osaměl. Spokojeně se usmál a zabrousil na xchat pokecat s nějakým tím človíčkem. Pro jistotu si nařídil budík v mobilu, aby nezapomněl na svojí přednášku, kterou měl za hodinu.

 Na konec na to stejně zapomněl a letěl přes celý areál školy, až do přednáškového sálu. Přišel pozdě o půl hodiny.

 Saša se vrátil jako první, nebo si to aspoň myslel. Z koupelny vyšel Mára a zářivě se na něj usmíval. Vůbec mu přitom nevadilo, že má na sobě jenom ručník. „Čau, tak jak bylo?“ zeptalo se to sluníčko.

 „Nic moc,“ zabručel Saša a přešel ke skříni. Otevřel ji a zadíval se dovnitř. Dumal nad tím, co z těch věcí je vůbec jeho a co zbytku.

 Mára se postavil za něj a podíval se mu přes rameno. „Co tam hledáš, poustevníku?“ prohodil.

 „Ztracený mládí asi těžko,“ odvětil ten a pootočil hlavu, aby na něj mohl vypláznout jazyk. Mára jen zavrtěl hlavou. „Jako malý dítě.“

 „Ty se snad někdy chováš jinak?“ zeptal se a sáhl po světlém triku, o kterém věděl, že je určitě jeho. Zadumaně hleděl na černé kalhoty, o kterých si prostě nemohl vzpomenout, čí jsou. Nakonec pokrčil rameny a vytáhl je taky.

 „Ty jsou moje,“ poznamenal Fanda, který se objevil se strhaným výrazem ve tváři.

 „Och ty chuďátko, to tě studium oboru, který sis vybral tak zmohlo?“ politoval ho Mára. Vysloužil si za to vražedný pohled. Saša raději zmizel v koupelně, aby se nedostal do středu nějaké hádky. A aby odolal pokušení vyprsknout smíchy.

 Pustil na sebe proud horké vody a blaženě si povzdychl. „To je ale blaho,“ zabručel. O půl hodiny později vylezl ven a rychle se oblíkl. Nechtěl vyjít jen v ručníku, jako Mára předtím. Našel tam ty dva, jak se na sebe zarytě koukají.

 Podrbal se na hlavě. „Co to tam zkoumáte?“ podivil se. Upřely se na něj dva páry očí. V obraně zvedl ruce. „Už mizím,“ prohodil a rychle vystřelil ven.

 Tentokrát si Mára s Fandou vyměnili pohledy udivené. „Kam tak vystřelil?“ divil se Mára.

 Fanda pokrčil rameny. „Jsem snad jeho chůva?“ optal se.

 „Vypadáš tak,“ poškádlil ho a schytal za to polštářem do obličeje. Vzápětí po pokoji lítalo peří jako kdyby tam nasněžilo.

 Saša se mezitím procházel v parku nedaleko kolejí. Potřeboval si vyčistit hlavu po přednáškách a tohle byl nejlepší způsob jak to udělat. Sem tam někoho pozdravil, na okamžik se zapovídal s nějakou spolužačkou.

 Došel na druhý konec parku a sedl si na lavičku. Jen tak se kolem sebe rozhlížel, bavilo ho pozorovat lidi, kteří tudy chodili. Občas si na něco vzpomněl a tak se jen tak usmál, koukali na něj sice jako na blázna, ale to mu bylo srdečně jedno. Stejně je neznal. A navíc si potřeboval ujasnit co udělá. Právě ho totiž vyhodili ze školy a on musel do zítřka vyklidit prostory kolejí.

 Nevěděl, jak to udělat „tajně“, protože vždycky na pokoji byl buď Mára nebo Fanda. povzdechl si, prohrábl černou čupřinu a vyrazil zpátky. Ani trochu ho nepřekvapilo, že v pokoji u počítače seděl Fanda.

 Přešel ke skříni a začal se v ní zase přehrabovat. Fanda si ho nevšímal, takže opatrně začal balit. Byl asi v polovině, když se na něj kamarád obrátil s otázkou. „Sašo hele…,“ slova mu odumřela na rtech, když viděl napůl sbalenou sportovní tašku. „Někam se chystáš?“ optal se a upřel na něj svoje pronikavé zelené oči.

 Saša polkl. Věděl, že z toho se nevykroutí. Rozhodl se vyrukovat s pravdou. „Vyhodili mě ze školy,“ pronesl jak nejklidněji dokázal. Koneckonců na téhle škole mu hodně záleželo a byl tu rád.

 Fanda ještě pořád stravoval tu novinku, když se přihnal Mára. „Někam jedeme?“ zeptal se hned ve dveřích laškovně, ale když viděl výraz Fandy, zvážněl. „Co se tady děje?“

 „Sašu vyrazili ze školy,“ ozval se stále ještě šokovaný spolužák. Mára se na Sašu tázavě podíval. Ten jen pokrčil rameny a pokračoval v balení svých věcí. Nechtělo se mu to rozebírat, přestože věděl, že se tomu nevyhne. Nebo možná právě proto.

 Měl pravda. Mára mu zavřel tašku, postavil se před něj s rukama v bok a zamračil se. „Čekám na odpověď. Proč tě vyrazili?“

 Saša se zhluboka nadechl. „Sexuální harašení,“ vyhrkl.

Oba spolužáci na něj zůstali zírat s otevřenou pusou. „Cože?! To je přece blbost,“ ohradil se Mára. „Za to že sis měl užívat se studentkou tě přece nemůžou vylifrovat, ne?“ poklepával si na čelo.

 „Proč mám pocit, že v tom je háček?“ vzpamatoval se po dlouhé době Fanda.

„Protože tam je?“ odvětil Saša.

„Sakra! Tak už se vyžvejkni v čem je ten problém, pointa příběhu.“

„Byl jsem obviněný ze sexuálního harašení a obtěžování docenta Kafkovského.“

Oba jeho spolužáci na něj zůstali zírat s otevřenou pusou. „Co-cože?“ koktnul Mára, který z toho byl evidentně v šoku, stejně jako Fanda.

„Jak jsi mohl být obviněný z něčeho takového?“ ozval se ten nejracionálnější z nich – Fanda.

Pokrčil rameny. „Vím já?“ Vrátil se ke skříni a sbalil si zbytek věcí. Kamarádi ho sledovali a ani jeden se nezmohl na slovo.

„Tak na to zapomeň!“ ozval se Mára. „Nikam nepůjdeš!“ pronesl rozhodně.

Podíval se na něj. „A jak to chceš asi udělat? Děkan mi dal půlden na sbalení si věcí.“

„Mára má pravdu,“ vložil se do toho Fanda. „Mám kámoše, který má poblíž kolejí byt, ve kterém už přes rok nebydlí, protože je v Austrálii. Mohl bys tam zůstat, než se to tady vyřeší.“

Saša se na něj podíval a na rtech mu trošičku zahrál úsměv. Nemohl se vrátit domů s tím, že ho vyhodili z vejšky. „To by šlo?“ optal se.

Fanda k němu přešel. „No jasně že jo!“ poplácal ho po zádech.

„Vy zařiďte tohle, já zařídím, aby tě vzali zpátky. Ale budeš nám pak muset říct, co přesně se stalo. Jdu si promluvit s děkanem.“

„NE! Počkej, nechoď…,“ nedořekl, protože už se za ním zabouchly dveře. Saša si protřel kořen nosu. Pak si přehodil přes rameno tašku a usmál se na Fandu, který čekal u otevřených dveří.

„Tak pojď. Mára už to zařídí,“ pronesl a objal ho kolem ramen. Saša se na něj usmál a vyrazili společně do bytu, o kterém spolužák mluvil. Po pár minutách došli k čtyřpatrovému domu. Vyšli schody a zastavili u bytu číslu šest.

„Tady je to,“ usmál se na něj Fanda a otevřel. Vešli do velkého jednopokojového bytu, který byl rozdělený pultem, za kterým se skrývala kuchyň.

„Je to tu hezký,“ pronesl tiše. Fanda přikývl.

„Tak se tady zabydli. Přijdeme až budeme něco vědět, ju?“ pronesl a znovu ho poplácal po rameni.

„Dobře,“ souhlasil Saša a posadil se na pohovku. Opravdu to tady bylo útulné. Pohodlně se rozvalil a zavřel oči.

„Sašo?“ otočil se na něj ještě Fanda ve dveřích.

„Jo?“ zadíval se na něj.

„Jsi homosexuál?“ zeptal se přímo a Saša sebou téměř trhnul. Avšak ovládl se a zadíval se mu pevně do očí.

„Ne!“

Fanda přikývl, naposledy se usmál a odešel.

„Pane děkane, nemůžete jen tak vyhodit svého nejlepšího studenta,“ pronesl Mára, který seděl v křesle naproti oslovenému.

„Byl obviněn z vážné věci, pane Prokopský,“ odvětil klidně děkan.

„Je to jen tvrzení proti tvrzení.“

„Ano, ale docent Kafkovský je vážený muž a předtím než nastoupil k nám pracoval ve velice významné soukromé škole.“

„Možná by se o to mohl zajímat můj otec,“ střelil Mára a okamžitě poznal, že přestřelil. Děkan se na něj tvrdě zadíval.

„To má být výhružka, pane Prokopský? Mé rozhodnutí nezměníte. Pokud však získáte nějaký důkaz, že Saša Vrba neobtěžoval docenta Kafkovského, jsem ochotný uznat, že jsem se mýlil.“

S těmihle slovy ho vyzval k odchodu. Mára se rozloučil a vyrazil na pokoj. Tam na něj čekal Fanda a společně se vydali za Sašou. Našli ho jak spí na pohovce, ve tváři ustaraný výraz.

„Musím na přednášku, Máro. Zůstaneš tu s ním?“ optal se Fanda.

„Jasně. Jen jdi. Nechám ho prospat a pak mu řeknu, co se dělo u děkana.“

„Dobře,“ kývl a zmizel venku. Mára si sedl na okraj pohovky a sledoval spícího Sašu. Mlčky ho pozoroval a přemýšlel, což u něj nebyla zas až tak obvyklá činnost. Zamyslel se tak moc, že si nevšiml, jak ho Saša pozoruje.

„Ahoj,“ pozdravil ho tiše mladík ležící na pohovce.

Mára se na něj usmál. „Ahoj, jak je možný že spíš uprostřed odpoledne?“ divil se. „Máš být někde venku.“

„Nějak na to nemám náladu,“ pokrčil rameny. „Tak jak to dopadlo u děkana.“

„Nic moc,“ odvětil a vyprávěl mu co se dělo. Když se zmínil o tom, že pohrozil svým otcem Saša na něj jen vyjeveně zíral.

„To nemyslíš vážně? Co by si pomyslel tvůj otec, kdyby zjistil, že se kamarádí s …,“ prudce se zarazil. Málem řekl s gayem, ale to přeci Mára nevěděl.

„Kamarádím s kým?“ ptal se se zdviženým obočím.

„To je jedno, už jsem to zapomněl,“ pronesl neurčitě, vstal z pohovky a přešel k oknu. Zadíval se do parku.

Mladík, který zůstal sedět na gauči si ho ustaraně prohlížel. Věděl, co pro něj škola znamená. Co pro něj znamená získat titul. Vztekle trhl hlavou a také vstal. „Všechno bude dobrý, uvidíš, kámo,“ snažil se ho uchlácholit. Poplácal ho po rameni.

Saša se za to proklínal, ale po tom neohrabaném ujištění, mu do očí vhrkly slzy. Doufal, že si toho Mára nevšimne, protože by se asi jinak propadl hluboko pod zem. Ehm… vlastně spíš k sousedům v tuhle chvíli.

Mára si jeho rozpoložení všiml, ale moudře mlčel. Místo toho ho objal kolem ramen a zvesela řekl. „Tak kámo a jde se ven! Nebudeš tady zavřený kvůli nějakýmu pitomci!“ zavelel jasně a táhl ho ke dveřím.

Saša se chvíli bránil, ale když viděl jeho pohled raději se vzdal. Přesto zkusil ještě poslední záchranu, i když věděl, že zrovna u Máry s tím neuspěje. „Neměl bys být na přednášce?“ špitl.

Přesně jak čekal. Přítel po něm hodil okem a zazubil se od ucha k uchu. „Opravdu?“ pronesl jako andílek. Saša nad tím jen pokrčil rameny a poznal, že prohrál tenhle souboj.

„A kam půjdeme?“ optal se odevzdaně.

Pokrčil rameny. „Nemám zdání,“ smál se a jen ho táhl parkem.

Saša se pokusil vykroutit jeho sevření. Pohybovali se až moc blízko školy a on nechtěl, aby si Kafkovský myslel, že si může dovolovat i na Máru. I když ten by se zaručeně bránil líp než on.

Zachvěl se. To ovšem neuniklo Márovi, který se na něj otočil. „Jsi v pohodě?“ optal se.

„Jasně,“ zazubil se statečně.

„Proč jen ti to nevěřím?“ odvětil přítel a přešel k němu. Objal ho. „Řekneš mi co se vlastně stalo s Kafkovským?“

„Ne,“ zašeptal. „Nechci se o tom bavit.“

„Dobře,“ souhlasil přítel. Nakonec skončili na pivku v jedné nedaleké hospůdce, kde pracoval Márův kamarád. Saša se občas divil kolik známých to vlastně má. Nijak nad tím, ale více nepřemýšlel.

„Tak na zdraví!“ Přiťukli si půllitry s pivem a zhluboka se napili. Saša pocítil, jak se začíná uvolňovat.

„Budu si muset připravit sáhodlouhou řeč, ve které vysvětlím našim, proč mě vyrazili,“ povzdechl si po chvíli Saša.

„Nikomu nic říkat nebudeš! Protože ty se do školy vrátíš. Něco vymyslíme!“ přesvědčoval ho Mára. Saša tomu zas tolik nevěřil, ale raději mu nechtěl brát iluze. Co by asi tak mohli vymyslet? Jejich slovo nebylo nic oproti Kafkovskému. Jemu hrály všechny karty do ruky, ne jim.

„Nepotřebuju aby vyrazili ještě tebe nebo Fandu!“ odsekl Saša.

„Nikoho vyhazovat nebudou!“ ozval se nad nimi náhle jejich třetí kamarád. Oba k němu vzhlédli.

„Jak to myslíš?“ ptal se opatrně Mára.

Mladík se tajemně usmál, sedl si k nim a objednal si pivko. Až poté co se pořádně napil na ně obrátil svou pozornost. „Co kdybychom na Kafkovského vyšťourali nějakou špínu?“ povytáhl obočí.

„A to jako?“

„Možná v minulosti dělal něco na co by nebyl hrdý. Možná by mohl vysvětlit proč opustil tak skvěle placené místo na soukromé škole a šel raději do statní, ve které, co si budeme nalhávat, nemůže vydělávat takové peníze.“

„Ty jsi na něco kápnul, Fando!“ vykřikl Mára, ale přítel ho umlčel zvednutím ruky.

„To víš, že nekápnul. Ale něco v tom musí být. A my to něco prostě musíme vyšťourat!“

„Kluci!“ ozval se Saša, ale nevěnovali mu pozornost. „KLUCI!“ zařval a oni se k němu otočili. „Přestaňte s tím sněním a laskavě se vraťte do reality!“ uzemnil je. „Tohle nikdy nemůže vyjít. Radši padejte zpátky do školy a na mě se vykašlete.“

Zůstali na něj zírat. Pak si vyměnili pohled, který se mu ani za mák nelíbil. Avšak to co řekli mu vyrazilo dech.

„Tak fajn! Když si to milostpán přeje,“ pronesl klidně Mára a mávl na servírku, že chce další pivo.

„Jo máš pravdu, Sašo. Proč bychom ti měli pomáhat. Ty ses s tím evidentně smířil, tak proč ne,“ pokrčil rameny Fanda.

Saša chvíli ty informace stravoval. Pak ale rázně přikývl. „Tak to má být.“

„No nic,“ povzdechl si Fanda, „musím jít. Potřebuju ještě něco udělat.“

„Jo půjdu s tebou, asi před pěti minutami mi začala přednáška, na které rozhodně nesmím chybět,“ přitakal Mára a oba vstali. Zaplatili útratu a vydali se ke dveřím, nechávaje za sebou totálně vykolejeného Sašu.

„Jo a Sašo,“ otočili se na něj ve dveřích, „přeci sis nemyslel, že bychom tak rychle kapitulovali!“

Než stihl cokoliv říct raději zmizeli a nechali ho jeho myšlenkám. A že nebyly zrovna dvakrát veselé určitě není těžké si domyslet. Avšak alkohol dokáže otupit i špatné vzpomínky.

„Vida vida, pan Prokopský se uráčil navštívit nějakou přednášku,“ ozvalo se ironicky od profesora, když se snažil proklouznout na nějaké volné místo. Ovšem teď se narovnal a zářivě usmál.

„Řekl jsem si, že by bylo fajn se na vás podívat,“ zazubil se. Myšlenkami byl ale stále u Saši a toho jak mu pomoci. Už uběhly tři dny a oni pořád na nic nepřišli. A moc jim nepomáhalo, že Saša mlčel jako zařezaný.

„V tom případě uvítám, když vezmete místo před tabulí a řeknete mi něco k historii templářského řádu.“

Mára si povzdechl a šoural se k tabuli. V tuhle chvíli jaksi nebyl schopně přemýšlet o templářích a to bylo v jeho případě přinejmenším velice zvláštní.

„Tak?“ povytáhl obočí profesor. „My čekáme.“

Pracně z hlavy doloval aspoň to málo, co byl schopen si vybavit. „Základem řádu byl devítičlenný spolek francouzských rytířů v čele s Hugonem de Payns a Godefroyem de Saint Omer na ochranu poutníků mezi Jeruzalémem a Jaffou, založený roku 1118 nebo 1119. Řád dostal jako své sídlo mešitu Kubbat as-Sachrá (Skalní chrám), stojící v místě, kde dříve stával Šalamounův chrám. Z latinského výrazu pro chrám templum pochází také název řádu. Řád se nejdříve přidal…“ A tak mluvil a mluvil, protože tohle bylo jediné téma, o kterém by dokázal mluvit celé hodiny.

„To stačí pane Prokopský,“ skočil mu do toho profesor. „Dokázal jste nám, že Templáře máte opravdu poctivě nastudované. Kupodivu.“ Sálem zašuměl smích. „Běžte si sednout! Pro dnešek máte za jedna.“

Mára se zazubil a sedl si do lavice. Výklad, který probíhal ve skutečnosti vůbec nevnímal. Stále mu v hlavě vrtalo, co by se dalo vymyslet na toho zpropadeného Kafkovského. Avšak nic ho nenapadalo.

Pak si ale vzpomněl, co říkal Fanda. Pracoval na soukromé škole. Jenže nevěděli na jaké. Byla však osoba, která to věděla. A stále přímo před tabulí. V hlavě se mu začínal rodit plán. Ale aby ho mohl uskutečnit, potřeboval mluvit se Sašou. Upřímně.

Po zvonění počkal, až se vylidní celá posluchárna, aby si mohl promluvit s profesorem. „Pane profesore?“ otázal se a přešel ke katedře.

Muž povytáhl obočí. Netušil, co by po něm mohl chtít zrovna tenhle flákač. „Ano pane Prokopský?“

„Víte, potřeboval bych se vás na něco zeptat,“ tápal kolem. Najednou nevěděl, jak má začít. Zeptat se přímo, nebo kroužit?

„Ano?“ Obočí, pokud to ještě bylo možné, vylétlo ještě výše.

„Víte, jen by mě zajímalo, na jaké škole předtím učil pan profesor Kafkovský.“

„Proč by vás to zajímalo?“

„Mám jednoho přítele, který si myslí, že ho zná, že u nich učil. Ale já tvrdím opak. Vím, zní to hloupě, ale vsadili jsme se o tisícovku a to už je nějakej balík,“ zubil se a doufal, že na to skočí.

Neskočil. Přesto mu odpověděl. „Pracoval na jednom pražském gymnáziu. Konkrétně…,“ ztišil hlas a zbytek mu pouze zašeptal. Mára se raději nedivil proč. Důležité bylo, že měl TU informaci.

Vlastně profesorovi nelhal. Měl přítele na gymnáziu. Dokonce i na tom gymnáziu, o kterém mluvil. A to mu bude hodně hrát do karet.

„Děkuji vám,“ usmál se na profesora a s pískotem vyšel z posluchárny. Poslal textovku Fandovi, ale ten mu bleskově odepsal, že je na přednášce, a pak má ještě jednu. Sejdou se později.

Mezitím tedy půjde za Sašou, aby z něj třeba i vymlátil, co se událo s Kafkovským.

Dostal od Fandy náhradní klíče, takže nemusel zvonit. Opatrně otevřel a vešel dovnitř. Rozhlédl se kolem sebe, ale Sašu nikde neviděl. Že by někam šel?, zamračil se. Prošel celý byt, ale Saša nikde nebyl. Pak ale zaslechl nějaký hluk z koupelny.

Srdce mu sevřela děsivá představa a on se tam rozběhl. Našel tam Sašu, jak leží uprostřed koupelny v bezvědomí. Klekl si k němu.

„Sašo? Sašo! Sakra co to tady vyvádíš?!“ zvedl ho a opřel si ho o sebe. Pak se mu v duchu omluvil a vrazil mu pořádnou facku. „Sašo! No tak vstávej.“ Rozhlížel se kolem, aby zjistil, co se stalo.

„Sašo!“ znovu s ním zatřásl a ještě jednu mu vrazil. Mladík sebou trhnul a Márovi spadl kámen ze srdce. Zdálo se, že je v pořádku.  

Saša mezitím otevřel oči a malátně na něj hleděl. „Co se stalo?“ ptal se.

„Ty pitomečku! Na co si tu hraješ?! Čemu pomůže to, že se pokusíš otrávit?!“ syčel na něj, protože měl nehorázný vztek. „Kdybys tady takhle neležel, tak bych ti pořádně naložil, ty blbče!“ nadával.

„Já…,“ koktal Saša a podíval se stranou. „Já se nechtěl otrávit, copak tady někde vidíš prášky? Jen jsem uklouzl a majznul se do hlavy…. A volal jsem rodičům, že mě vyhodili ze školy.“

„A?“ byl zvědavý Mára.

„Vzali to celkem dobře, ale až do doby, kdy se dověděli důvod proč mě vyhodili,“ odmlčel se a zhluboka se nadechl, aby měl odvahu pokračovat, „protože jsem gay.“

Máru to ani tolik nešokovalo, jako spíš překvapilo, že měl vlastně celou dobu pravdu. „Sašo, vážně sis myslel, že jsem to nepoznal? Viď, že tajně miluješ Fandu, že?“ optal se s lišáckým mrknutím.

Saša se rozesmál. „Cože?“ Smál se tak, až mu tekly slzy. Nemohl si pomoci. Takovou pitomost v životě neslyšel.

„Víš,“ uklidnil se konečně, „vypadá to, že už vlastně ani nemám kam jít. Naši mě zpátky nevezmou, táta se mě zřekl a bylo mu srdečně jedno, že mě vyrazili, nebo že si na mě profesor dovoloval. Prej jsem se mu musel nějak nabízet, nebo co!“ šeptal.

Mára se na něj už nemohl dívat, tak ho posadil a objal. Saša se k němu přitiskl a dal průchod citům, které mu už dlouho potlačované bublaly v hrudi. Slzám.

„To bude v pořádku,“ šeptal mu Mára do ucha a sám byl překvapen, jak je mu jeho blízkost příjemná. Náhle toužil tohohle kluka chránit, i kdyby to znamenalo, že se bude muset postavit celému světu. Náhle chtěl být rytířem na bílém koni. V duchu nad sebou zavrtěl hlavou.

„Někoho přeci musíš tajně milovat,“ vrátil se prudce k předchozímu tématu. Saša se od něj odtáhl a přes slzy se na něj usmál.

Tebe, odpověděl mu v duchu. „Možná,“ odvětil tajemně. Překvapením vydechl, když mu Mára něžně setřel zbloudilou slzu z tváře. Jako by vzduch v místnosti náhle zhoustl. Dívali se jeden druhému do očí a přemýšleli, jestli ty jiskry, které pokojem létaly, tu byly i dřív.

„Sašo?“ zašeptal Mára.

„Hm?“ snažil se neporušit to kouzlo, které mezi nimi vzniklo.

„Ví to Fanda?“

Kouzlo bylo pryč a Saša se prudce zvedl. „Neví!“ odsekl a vyrazil do obýváku. Nezapomněl za sebou pořádně třísknout dveřmi. Mára za ním zmateně hleděl. Co zase provedl?

Pomalu vstal a vydal se za ním. Našel ho jak sedí na zemi před pohovkou a zírá před sebe. „Co se stalo?“ zeptal se a vzápětí toho litoval, protože na něj přítel vrhl ledový pohled.

„Tys to nepochopil, že?“ otázal se Saša.

Ne to opravdu nepochopil. „Co?“

„Jsem potajmu zamilovaný do tebe, ty pako!“ zařval. Mára na něj hleděl jako zkamenělý a náhle nevěděl, jak na to reagovat. To mu usnadnil Fanda, který se tam náhle objevil a tudíž slyšel poslední větu.

„Já to věděl!“ pronesl nyní vítězoslavně a Mára se Sašou se na něj zmateně podívali.

„Cože?“ koktnul Saša.

„Že jsem věděl, že jsi tajně zamilovaný do Máry. Ty tvoje pohledy, co jsi po něm potají vrhal, když sis myslel, že tě nikdo nevidí.“

„Musím na vzduch,“ vzpamatoval se Mára a vystřelil z bytu jako šipka. Saša za ním smutně hleděl. Pak si kecnul na pohovku.

„Asi jsem to na něj neměl tak vypálit, že?“ tázal se Fandy. Ani ho nepřekvapilo, že to přítel tušil. Koneckonců asi byl docela průhledný.

Fanda sebou plácnul vedle něj. „To asi opravdu ne,“ usmíval se. „Proč jsi mi to neřekl, když jsem se tě ptal?“

„Bál jsem se tvojí reakce.“

„Sakra chlape, já tě nemám rád proto, že jsi nebo nejsi gay, ale protože jsi skvělej kámoš. A navíc bych bez tebe byl ztracenej v našem školním počítačovým systému.“

Saša se rozesmál. Nemohl si pomoci. Dneska mu ti kluci dávali docela do těla. Měl by spíš truchlit a ne se pořád jenom smát. Ale smích léčí, tak proč si nedopřát tak skvělý lék.

Mára mezitím rázoval po parku nedaleko univerzity a snažil si dát dohromady všechno co se dnes stalo. Jeho dlouholetý kámoš ho miluje. A jemu jeho přítomnost není nepříjemná. Je snad taky gay? Vždycky se mu přeci líbily holky. Že by se mu probudily nějaké zpožděné hormony?

Byl zmatený. Tak neskutečně zmatený… Ale neovlivnilo to jeho rozhodnutí pomoci Sašovi. Proto se také rozhodl vrátit zpět.

„Mám plán!“ pronesl rázně, když otevřel dveře do pokoje, kde čekali jeho dva kamarádi. Pohledem se vyhýbal Sašovi, když jim líčil, co ho napadlo.

„Zbláznil ses?!“ vyjekl Saša, když dokončil vyprávění. „Přeci si nemyslíš, že tě to necháme udělat? Stačí že si Kafkovský dovoloval na mě. Nemůže obtěžovat ještě tebe!“

„Nic mu nedovolím. Potřebujeme důkazy. A ty můžeme získat jen takhle! Prostě za ním půjdu a budu předstírat, že mě nehorázně rajcuje. Zatáhne mě do kabinetu a pokusí se něco podniknout,“ co raději nedomýšlel, „a za několik minut tam vtrhne Fanda a všechno to zdokumentuje. Je to dokonalý plán.“

„Připočteme-li k tomu i to, že mám důkazy o tom, proč ho vyhodil z toho soukromého gymnázia,“ ukončil svůj monolog.

„Jaké důkazy?“ tázal se Fanda. Vypadá to, že se Mára docela činil.

„Kámoš, který na to gymnázium chodí mi exkluzivně sehnal materiály z toho gymplu. Kafkovský neodešel sám, vyrazili ho! Protože obtěžoval studenty. Několik studentů, mezi nimi i mého kámoše. Jenže oni si to nenechali líbit a práskli ho. Ředitel jim věřil a Kafkovského vykopnul.“

„Jenže tady to tak jednoduché není,“ ozval se Fanda.

„Přesně tak. Náš děkan chce důkaz. Nebudou mu stačit jen materiály z toho gymplu. Potřebuje něco vlastního.“

„Fajn, Máro, tak do toho jdu s tebou!“

„Ty taky Fando?“ protočil oči v sloup Saša. Jen doufal, že si nikdo z nich nevšiml, jak divoce mu buší srdce strachem o Máru.

Další dvě hodiny podrobně probírali jak to udělají.

Jejich plán se uskutečnil o dva dny později. Mára si počkal na profesora Kafkovského na chodbě. „Pane profesore?“ zavolal na něj. Muž se otočil.

„Ano, pane…,“ svraštil obočí, jak se snažil vzpomenout, jak se ten kluk jmenuje, „Prokopský?“

„Víte, potřeboval bych menší lekci z informatiky. Asi jsem si zaviroval notebook a nevím, jak ho odvirovat, protože antivir mi to nechce vzít.“ Bože, hloupější věc jsem si vymyslet nemohl, zaúpěl nad sebou.

Muž ho sjel pohledem od hlavy k patě. Nebyl sice tak roztomilý jako ten Saša s čupřinou blond vlasů a zářivýma zelenýma očima, ale taky ušel.

„Pojďte se mnou,“ vyzval ho, aby ho následoval do kabinetu. Mára se nenápadně otočil a mrkl na Fandu, který byl ukrytý za rohem.

Než se tenhle plán uskutečnili domluvili se, že si Mára zapne v kapse telefon, ze kterého bude volat Fandovi a ten bude hovor nahrávat. Lepší důkaz snad mít nepotřebují. Pro jistotu, tam ještě Fanda vtrhne, aby byl druhý svědek.

„Tak co bys potřeboval?“ ptal se ho profesor.

„Víte, já jsem si asi zaviroval notebook a co odešel Saša, tak jsme úplně bezradní.“

„Tak se postav k támhletomu stolu a podíváme se na to.“ Saša poslušně přešel ke stolu a zůstal stát. Čekal co se bude dít dál. Vyndal notebook na stůl. Vadilo mu, že nevidí, kde je profesor, ale neotočil se, aby nevyvolal podezření.

Náhle k němu muž přešel a objal ho zezadu. Rukama mu začal jezdit po hrudi.

„Co-co to děláte?“ vykoktnul Mára a nebylo to jen hrané. Opravdu ho to vyvedlo z míry.

„Jen klid chlapečku. Když budeš hezky potichu nikdo se to nedoví a ještě si spolu užijeme!“ S těmito slovy ho Kafkovský otočil, přirazil ke stolu a začal ho osahávat mnohem odvážněji.

„Nechte toho! Já nechci!“ Snažil se ho odstrčit.

„Drž hubu! Ten tvůj kámoš se taky snažil bránit a nakonec se mu podařilo mi zdrhnout, ale pomstil jsem se mu jinak! Nechal jsem ho vyrazit! Ale ty už mi neproklouzneš!“ Profesor byl úplně nepříčetný, zkroutil Márovi ruku za záda a snažil se mu rozepnout kalhoty.

Máry se začala zmocňovat panika, ale v tu chvíli dovnitř vtrhl Fanda! „Okamžitě ho pusťte!“ pronesl klidně.

Profesor od něj odstoupil a Mára kolem něj vyběhl ven. Fanda si zhnuseně prohlédl Kafkovského, a pak s pohrdlivým úšklebkem také odešel.

Oba kamarádi se vydali za děkanem, který si poslechl všechny jejich argumenty. Včetně nahrávky z telefonu.

„Vyřiďte panu Vrbovi, že je přijat zpět. Velice se omlouvám, že jsem mu nevěřil, když se mi snažil vše vysvětlit. Ovšem pan Kafkovský měl výborné recenze. Pravděpodobně ovšem ze špatné školy. Děkuji vám, pánové.“

Mladíci jen přikývli, šťastni, že se může Saša vrátit zpět. Ačkoliv Mára z toho byl trochu nervózní. Nevěděl, jak se k němu má chovat. Přiznal se mu, že ho miluje, ale on si vůbec ničím nebyl jistý.

„Půjdeme to říct Sašovi, ne?“ zazubil se nyní na Fandu, aby zakryl vnitřní zmatek.

„Ne. Ty to půjdeš říct Sašovi. Musíte si promluvit a u toho já být nemusím,“ usmál se na oplátku přítel a vyrazil do jejich pokoje na koleji.

Mára ještě okamžik váhal, ale nakonec opustil školu a vydal se za Sašou. Schody bral po dvou, jak se nemohl dočkat, až mu sdělí tu novinu. Odemkl si dveře náhradním klíčem a vešel dovnitř. Našel Sašu jak stojí u okna a hledí do dáli.

„Ahoj,“ pozdravil ho tiše a Mára sebou trhl, páč si myslel, že vstoupil naprosto neslyšně. „Tak jak to dopadlo?“ ptal se dál Saša se staženým hrdlem.

Mára k němu přišel, postavil se vedle něj a objal ho kolem ramen. „Můžeš se vrátit zpátky. Děkana mrzí, že ti nevěřil a Kafkovského vyhodí. Tedy doufám.“

Saša k němu otočil hlavu a jejich oči splynuly. Mára se topil v jeho zelených a Saša pro změnu v modrých jako nebe.

„Děkuji ti. Tobě i Fandovi. Bez vás bych to nejspíš vzdal a odjel.“

„Blbost! Nejsi žádnej slaboch! A teď se přestaň handrkovat a pojď se vrátit do školy.“

„Ne dřív než si promluvíme, Máro,“ zašeptal.

Mladík přikývl a odvedl ho k pohovce, kde se posadili.

„Kde jenom začít,“ zasmál se nervózně Saša. „Víš, je mi jasné, že jsi nečekal, že jsem zamilovaný zrovna do tebe. Já jsem také nikdy nemyslel, že ti to řeknu. Jenže stalo se. Je to moc rychlé, já vím, ale nechci, aby to zničilo naše přátelství.“

„Sašo, poslouchej. Mě se líbí holky, nebo jsem si to doteď myslel. Je to složitý a víme to oba. Ale naše přátelství to nezničí.“

Mladík mu položil ruku na koleno. Bylo to odvážné, ale potřeboval cítit jeho blízkost, aby mu dodala sílu. „Naše přátelství to zničí, Máro.“ Zhluboka se nadechl a podíval se mu zpříma do očí. „Já tě miluju a nic to nezmění. Ale vím, že ty jsi heterosexuál, proto jsem se rozhodl, že půjdu na jinou školu,“ vyhrkl.

Mára na něj zůstal šokovaně zírat. „Zbláznil ses?“ tázal se.

„Ne,“ zavrtěl rozvážně hlavou. „Bude to tak lepší. Věř mi,“ zašeptal a chtěl vstát. Mára ho chytil za ruku a přitáhl si ho k sobě. Objal ho a zabořil mu bradu do vlasů.

„Proč tomu nedáš šanci, Sašo? Já sám nevím co teď cítím, ale když mi utečeš, tak to nezjistím,“ šeptal. „Prosím nedělej ukvapené závěry,“ prosil.

„Já nemůžu. Nemůžu vedle tebe být, postranně tě sledovat a vědět, že jen zjišťuješ co je v tobě možná někde hluboko ukryto. Taky si jednoho dne můžeš na kolej přivést dívku, kterou budeš milovat. To bych nevydržel.“

Mára se od něj odtáhl a uchopil jeho obličej do dlaní. „Nikdy bych ti neublížil, Sašo,“ šeptal a sklonil se k němu. Saša chtěl uhnout před jeho hřejivými rty, ale nestihl to. Když se jejich rty střetly, jako by oběma projela jiskra.

Mladík se k němu přitiskl a nechal se jemně líbat, zkoumat, ochutnávat. Věděl, že se Mára asi cítí zvláštně, ale nechtěl to kouzlo zrušit. Jeho ústa byla tak horká, chutná, dráždivá. Jejich jazyky se propletly a Saša měl pocit, že asi vyskočí z kůže.

Ovšem byl to Mára, kdo polibek ukončil. Omámeně hleděl Sašovi do očí a přemýšlel, co se to právě událo. Jako by našel svou druhou polovinu. Jako by jejich duše splynuly. Pohodlně se opřel do sedačky a přitáhl si Sašu k sobě a jen tak ho hladil po zádech.

„Dej nám šanci,“ zašeptal znovu a mladík tentokrát přikývl. Nechal se hýčkat v Márově náručí. Věděl, že to bude běh na dlouho trať, ale byl rozhodnut vytrvat. Dokud bude jen malá naděje, že by mohl s Márou být, bude v ní věřit.

Protože naděje umírá poslední. A v lásce a válce je dovoleno vše…