„Johohoho tuhle rundu platím jááááááá! Škyt!“

Ano je to tak, to vyřvávající pometlo je Napoleon. Rozhodl se, že se mnou oslaví Silvestra. Kupodivu on byl ten nejvíc namazanej. A ještě se ho to drží.

„Nad horúúúúúú svítááááá!“

Vážně nechápu kde ty písničky vzal. Asi ho půjdu usměrnit. „Napoleone! Co kdybys mi hezky pomaloučku dal tu láhev vodky, já jí hezky uložím a …“

„Ne, ne a ne! To je moje vodička. Já jí mám rád,“ něžně hladí flašku. „Nikam jí nedám! Dneska se mnou bude pinkat, škyt!“

„Ty jdeš hrát pinčes, nebo co?“ dívám se na něj. Jeho mohutné škytnutí mě položí na lopatky.

„Ne, já s ní budu spinkat, jsem škyt chtěl přeci říct škyt.“

„Aha. Ale víš, Silvestr už skončil před třemi dny. Co kdyby ses taky šel vyspat. Z toho tvého věčného hulákání už mě pekelně bolí hlava.“

„Cože tě bolí nohy?“

Protočím oči v sloup. „Ty jsi prostě nenapravitelnej!“ zaskuhrám a promnu si spánky. Přitom ho po očku pozoruji a přemýšlím, jak od něj dostat tu flašku. Už je to jeho pátá za poslední tři dny a já mám vážnou obavu o jeho zdraví.

„Joooo whisky to je moje gusto!“ řve na plné pecky.

„To je vodka!!“ snažím se ho setřít, ale on je v tak blažené náladě, že na mě jenom blbě čumí a tlemí se jak střevo.

Vrtím hlavou a už se nějak nesnažím, on si něco udělá a pak tu flašku ještě rád odevzdá. Nebo jí prostě vychlemtá.

Jediné co mě děsí je hláška: Jak na Nový rok, tak po celý rok. Jenom to proboha ne. Jestli mi tady bude takhle řvát celý rok, tak se půjdu zastřelit a budu ho pro změnu chodit strašit já.

Najednou mi visí na krku a bouřlivě mě objímá. „Já tě mám taaaaaaaaaaak ráááááááááád Keirinko moje.“

„Neříkej mi tak!“ zavrčím varovně. Nesnáším to.

„Proč ne, ňuňu puťu, jsi přeci moje malá Keirinka,“ švitoří dál jako blázen.

„Ještě jednou mi tak řekni a uvidíš! Ty i flaška půjdete z domu!“

Nevím jestli zabrala výhrůžka že půjde on nebo flaška nicméně přestal mě oslovovat Keirinko. Visel na mě ale i nadále.

„Dáš si pomeranč?“ optal se náhle. Odtáhla jsem ho od sebe, ale sundat se mi ho nepodařilo. Byl jak přilepenej či co.

„Hele, Nape, mohl bys ze mě slézt? A laskavě mi řekni, kde jsi vzal ten pomeranč!“

Zaculil se na mě. „Vyčaroval!“ Šklebil se jak vánoční kapr, kterého jsme nestihli majznout po hlavě.

Povzdychnu si a dál to nekomentuji. Když už na mě ale visel dvacet minut, v jedné ruce pomeranč a v druhé láhev vodky, má trpělivost došla do zdárného konce. Sundala jsem mu ruce ze svého krku a loupla s ním na postel.

Chvíli na mě ublíženě hleděl. Pak jeho pohled padl na vodku a on se rozzářil jako sluníčko. „Pojď vodečko, my si spolu užijeme a jí necháme ať si tady sucharuje,“ s těmito slovy vlezl pod peřinu, jak jinak než pod mou, a pak už jsem mohla slyšet, jak vesele pochrupuje.

To zase bude veselý rok!