„Co ti ta futra udělala?“ optá se lehce Napoleon, když zaúpím bolestí a poskakuji na jedné noze. Vrhnu na něj vražedný pohled.

„Stála v cestě!“ odseknu a vidím všechny svatý a ještě pár navíc. Mám pocit, že mi kolem hlavy lítají hvězdičky, ale ten ničema se nepokrytě baví.

„Můžu to taky zkusit?“ optá se a z gustem nakopne futra. „Nic! Vůbec to nebolí. Přeháníš,“ zašklebí se na mě. Jediné jeho štěstí je to, že nemám po ruce nic, čím bych ho mohla pořádně fláknout po hlavě.

„Ty jsi mrtvej, ty pakoni! Proto tě to nebolí!“ zařvu až se přiřítí máma, co se děje. Stručně jí vysvětlím, že jsem si asi zlomila malíček, páč vidím andělíčky. Je to jasné, zavolám kámošovi, aby mě hodil do nemocnice, jen pro jistotu.

„Já pojedu s tebou!“ Hlásí se nadšeně Napík. To zas bude něco, protočím oči, ale nemám sílu mu odporovat.

„Nechceš půjčit mojí nohu?“ optá se nevinně když se namáhavě vleču ze schodů dolů. Na okamžik zastavím, abych se ujistila, že dobře slyším. Bezelstně se na mě usmívá, tak jen usoudí, že mu už prostě kape na karbit.

S námahou se nasoukám do auta a vyrážíme směr nemocnice. Ještě, že pro mě kámoš přijel.

„Což takhle dát si špenááááááááát!“ pěje vedle mě Napoleon. Špenát? Můj mozek nedokáže vymyslet jakoukoliv reakci na jeho zpět. Nechápu jak si mohl vzpomenout na špenát v téhle situaci.

V nemocnici se mám nahlásit na recepci (to jsou mi novinky). Přede mnou je tam jakýsi pán. Napůl ucha poslouchám co se mu stalo.

„Podívej, tomu pánovi teče krev! Měla by ses stydět, jsi tady jenom s upadnutým malíčkem,“ provokuje ten neřád mrňavej.

„Ten pán si zabodl nůž do nohy, bylo by divné, kdyby mu krev netekla,“ usměrním ho. „A kdyby mi upadl malíček, tak tady asi tak klidně nestojím!“

Stojím přede dveřmi rentgenu a čekám až mě pozvou dál. Kolem mě lítá Napoleon, mává rukama, jako by měl křídla a jako pitomeček řve: „Aho! Aho! Aho!“ Nepochybuji o tom, že tím myslí mě! Usměrním ho podražením nohy, když kolem mě zrovna běží. Dveře od rentgenu se zrovna v tu chvíli a on tam vlítne jako neřízená střela. Jeho pád zastaví až topení, do kterého se otiskne. Ukřivděného výrazu mým směrem si nevšímám.

Že já blbec jsem mu dovolila koukat na toho Naruta. Tohle bylo jediné, co si z celého anime odnesl. A používal to, kdy jen mohl.

K mému překvapení, do poslední chvíle jsem tomu nevěřila, mi sdělili, že mám zlomený malíček. Skvělé, pomyslím si. Prý musíte být v klidu a ledovat.

„Já vím, jak to uděláme,“ poučuje mě cestou domů Napík. Tázavě se na něj podívám, netuším o čem to mluví. Docela se bojím, co z něj zase vypadne. „Máš to ledovat, že? Tak já si ti na to sednu. Studený jsem na to dost!“

Nevěřícně otevřu pusu, ale můj mozek opět stávkuje. Aby tomu ten pakůň dodal korunu, tak si opět začne prozpěvovat.

„Baba leo la Mumuland, na starejch mapách je Mumuland, nádherném ostrov, kde ví co chtěj!“ 

Bylo pro mě nesmírně obtížné dostat se domů. A rozhodně to nebylo proto, že jsem měla berle a malíček bolel jako děs. *-*