Napoleon opět klečí u akvária. „Hele já tam tu rybu vůbec nevidím,“ prohodil.

Nezúčastněně na něj pohlédnu. „Hm?“ zabručím, páč ho tak nějak nevnímám.

 „Jak si s ní mám povídat, když jí nevidím? Když si s někým povídám, chci aby se mi koukal do očí.“

 „Tak jí to řekni, třeba ti vyplave vstříc.“

 „To bys jí nejdřív musela vyměnit vodu.“

 „To udělám zítra.“

 „No tak, Mloku, vyplav a pojď si se mnou povídat.“

 „Třeba má ještě trauma z vaší poslední rozmluvy. A navíc jestli to udělá je větší cvok než já, když si s tebou povídám.“

 „Ale tobě to nevadí. A trauma určitě nemá, leda tak z toho pitomýho jména, cos mu dala.“ Zatváří se ukřivděně, protože zřejmě asi postřehl mé protočení očí. Nemám chuť s ním rozebírat jméno vlastní ryby.

 Najednou Napoleon vyskočí a začne vřískat, jak kdyby mu řezali něco, co bude ještě potřebovat. (Mám samozřejmě na mysli uši, ne to co jste si určitě představovali). >_<

 „Co je?“ zabručím.

 „Mo-mo-mouchaaaaaaaaaaaa!“ zavřeští a moje čelist cinkne o zem. Dobrých deset vteřin na něj čumím a přemýšlím jestli jsem cvok já nebo on.

 „Moucha?“ optám se. Rozhlížím se kolem, ale žádné zvíře byť mouše podobné nikde nevidím. „Jsi se rozhodl Thora zase přejmenovat?“ podivím se.

 „Moucha. Sedí mi na rameni!“ vřeští. Vstanu tedy a pořádně ho majznu. Na to zařve podruhý, ale tentokrát spíš bolestí. Ukřivděně se na mě podívá. „To bolelo,“ špitne.

 „Bál ses tý mouchy, ne?“ pokrčím rameny a sednu si zpět k počítači.

 „Hale, ta ryba je mrtvá,“ zaslechnu a to mě vyburcuje. Jenže jediné co vidím, je Thor, který si spokojeně plave. Napoleon dostane jednu za uši. „Dělej si srandu z někoho jiného.“

 „To byl apríííííííííííl!“

 Znechuceně na něj pohlédnu. „Ten už byl, ty pako.“

 Podrbe se na hlavě. „Fakt? A kdy?“ Povzdechnu si. Ani se neobtěžuju mu odpovídat. Je to beznadějnej případ. Sleduji jak si položí bradu na stolek a obtiskne čumák na akvárko. „Rybičko, ryb, pojď ke mně blíž. Něco ti ukážu. Jestli mě teda nesníš.“

 Snažím se ho nevnímat, ale nejde to. „Co s tou rybou pořád máš?“

 „Je to tichý společník.“

 „Neodmlouvá ti, že?“

 „Nesekýruje mě,“ odsekne a vzpurně se zase zadívá na Thora. Divím se, že ho ta ryba pořád trpí. Vzápětí, ale vyskočí, jak kdyby ho píchla do zadku včela. Že by zase ta moucha?, ptám se v duchu, ale čekám co z něj vypadne tentokrát.

 „Něco tady vyje!“

 Mám co dělat, abych nevybuchla smíchy. „To bude asi pes od sousedů.“

 „Proč vyje?“

 „Se ho zeptej.“

 „Aby si mě dal k obědu?“ Pokrčím rameny a dál se věnuju počítači. „Já se bojím,“ prohodil. Otočím k němu hlavu. „Tak si vlez pod peřinu.“

 „Skvělej nápad, dobrou rybko,“ prohodil a zmizel pod peřinou. Pod mou peřinou! Jediné co jsem z něj mohla vidět byl jeho zadek a krátké nohy.