Pravá láska? Co vlastně je pravá láska? Existuje vůbec? Je možné jí v dnešní době najít? A když ji najdete, dokážete si ji udržet? Nebo je tolik věcí kolem, které Vás o ni můžou připravit? 

Pravá láska podle mě je, když poznáte, že jste našli druhou polovinu sami sebe. A nemusí to znamenat, že je to člověk, se kterým si dokonale rozumíte a máte toho mnoho společného. Stačí, když jste ve společnosti toho druhého a díváte se na něj. Jen se díváte. A vidíte všechny ty city, které Vám vyvěrají z duše, jak se odrážejí v jeho/jejích očích. Nejsou třeba slova, nejsou třeba činy. Jen ty oči Vám říkají, co cítí. 

Nikdo neví, jestli mu to s jeho pravou láskou vyjde. Můžete milovat sebevíc, ale jeho/její láska může vyprchat. Nebo se může stát něco, co bude vyžadovat, aby se Vás vzdal/a. Protože to bude jediný způsob jak Vás ochránit. Jenže co pak? Co když víte, že Vás miluje, ale přesto se Vás vzdal/a? 

Bojovat, nebo se přestat snažit? Tady záleží na úhlu pohledu. Pokud milujete, budete bojovat, protože pravé lásky se prostě nemůžete vzdát! Jistě, všichni Vám tvrdí, že to přejde. Že to jednou bolet přestane. Ale Vy víte, že nepřestane. Že vždycky budete přemýšlet, co by bylo kdyby... Že všechny budete srovnávat s ním/ní. Navíc Vám na názoru ostatních beztak nezáleží. Vždycky uděláte, co budete chtít Vy. I když si znovu namlátíte hubu, tak to stejně zkusíte znovu a znovu. 

Pokud Vás ten dotyčný miluje i přes všechny nesnáze, co Vás potkaly. I přes to, že jste se nechovali zrovna jako vzor milujícího tvora. Je to Vaše druhá polovina. A nemusí Vám to říci přímo, že Vás miluje. Stačí k tomu drobné náznaky. Třeba, že jste úžasní. Nebo že jste na sebe naladěni. Cokoliv, co Vám na tvář dokáže vrátit úsměv, i když jste se předtím trápili. I když Vás jeho/její nepřítomnost bolí, Vy víte, že to bude v pohodě. Že k sobě patříte. A on/a Vám to zase řekne. Jednou.. Nesmíte chtít všechno hned, takhle to nefunguje. A i když v duchu budete křičet bolestí, bude Vás bolet, že Vás třeba už nemiluje.. Vzpomeňte si na jeho/její pohled, když jste byli naposledy spolu. Neřekl Vám snad tím pohledem všechno? 

Není snad tohle pravá láska? Milovat někoho i přesto, že víte jaké má chyby? Jak se dost často píše všude po internetu: Žádná osoba není dokonalá, dokud ji takovou nezačnete vidět (nebo tak nějak to je). Nikdy není nic ideální a nikdy nebude. 

Myslím si, že i přes růžové brýle dokáží lidé vidět věci, které si ostatní myslí, že ve své zamilovanosti nevidí. Nikdy není jen černá a bílá. Dobro a zlo. Vždycky se to obojí snoubí. Není to právě o tom? Mít i svou temnou stránku? Svou temnou polovinu? Světlo vždycky musí mít tmu... 

Chcete ho/jí i přesto, že Vás zranil/a? Že Vás srazil/a na kolena? Skoro Vás to zabilo? Přesto se ho/jí ale nedokážete vzdát a on/a Vás taky ne? Pak je to pravá láska.. Protože bez bolesti, nemůže být odměna!