Škola Sedmi měsíců, pomyslel si, když stál před velkou budovou. Tak jsem opět tady. A tentokrát bez svého Fightera. Natsuo, zašeptal neslyšně a s bolestí v srdci zavřel oči. Myšlenkami se vrátil o tři roky zpět.

  Byl horký letní den a Youji s Natsuem leželi na louce s rukama za hlavou a hleděli na jasnou oblohu. Mlčeli. Po boji se Soubim byli vyčerpaní, ale dostanou se z toho. „Byl to dobrý boj, Natsuo,“ prohodil tiše, protože vycítil, že si to jeho společník dává za vinu.

  Oslovený k němu otočil hlavu a jejich oči se střetly. „Byl sám, Youji!“ odsekl. „Měl jsem to zvládnout.“ Youji prudce zvedl hlavu. „Přestaň! Nebýt Soubiho pomoci byli bychom mrtvý! To bys chtěl?“

  „Ne,“ vydechl tiše nespouštěje oči ze svého Sacriface, „máš pravdu, jsme jeho dlužníky.“ Natáhl ruku a pohladil ho po tváři. Jeho společníkovi v pohledu stále vězela starost. „Co se děje, Youji?“ zašeptal.

  Pohodil hlavou a pousmál se. „Uvažuju o tom, co nám řekne sensei..“

  „Co by měl říkat. Soubi odhalil naši největší slabinu, byli jsme poraženi v dobrém souboji,“ uklidňoval ho Natsuo. „Já vím,“ souhlasil. Fighter prudce vstal a podal mu ruku. „Pojď! Je čas jít.“

  Oba se pomalu vydali k centru města. Náhle zazvonil telefon. „Sensei?“ optal se Youji. „Soubi?“ prohodil naprosto vyveden z míry do sluchátka Natsuo. Z druhé strany se tiše ozvalo: „Natsuo. Pomoz mi. Nemohu se hýbat.“

  „Kde jsi Soubi? Soubi!“ Telefon byl však již hluchý. „Co se děje?“ zeptal se Youji. „Musíme najít Soubiho, je zraněný.“ Přikývl. „Je čas splatit dluh.“

  Nemuseli dlouho hledat. Oba cítili přítomnost jiného Fightera. Našli ho u staré elektrárny, kde se většinou odehrávaly souboje. A nebyl sám. Vedle něj seděl nějaký mladík a tvářil se ustaraně.

  Jakmile je však spatřil jeho výraz se změnil na překvapený. „Kdo jsi?“

  „Kdo jste?“ zaznělo v ten samý okamžik.

  Všechno se tak nějak vysvětlilo a dopravili Soubiho domů. Pak se rozloučili s Ritsukou a vydali se, pro něj, neznámo kam. „Dnes za senseiem už nepůjdeme,“ prohodil tiše Youji. „Trest nás nemine tak jako tak,“ odvětil jeho společník. „Nesplnili jsme úkol.“

  Sacriface si ho povzdechl. „Co nám může udělat? Skoro nic.“

  Natsuo však zamyšleně mlčel. Youji se k němu otočil. „Co tě trápí, Natsuo?“ optal se tiše. Přítel se usmál. „Vůbec nic, neměj strach,“ ujistil ho. Youji, ač nebyl zcela přesvědčen, pokrčil rameny. Pokračovali v cestě mlčky.

  Konečně byli doma. Natsuo unaveně padl do postele a zadíval se na Youjiho, který se postavil k oknu. „Nemusíš být tak nervózní,“ prohodil ležérně. Mladík pohodil rameny a odešel do svého pokoje.

  Dlouho nemohl usnout. Zmítaly jím protichůdné pocity. Zároveň si však uvědomoval, že mu na Natsuovi začíná záležet. Ale jinak než doteď. Byl pro něj přítel. Když dnes viděl Ritsuku se Soubim uvědomil si strašlivou skutečnost.

  Mohou je rozdělit. Jediné lusknutí prstů a oni musí poslechnout. Hleděl na strop se zoufalou touhou, aby se to nestalo. Ani si pořádně neuvědomoval co dělá, když vyklouzl z pod přikrývky a zamířil do pokoje, kde spal Natsuo.

  Jen nad ním tiše stál a přemýšlel. Měl neblahé tušení, že se je pokusí rozdělit. Na obličeji spícího mladíka tančilo měsíční světlo a v Youjim se zvedla vlna touhy. Vztáhl ruku a pohladil ho po tváři.

  Vymrštil ruku a uvěznil tu jeho. Hleděli si do očí. Natsuo přemýšlel zda to, co vidí v přítelově očích je opravdu to, co si myslí, že to je. Tázavě nadzvedl obočí.

  Youji se již nerozmýšlel. Sklonil se k němu a jemně přejel rty přes ty jeho. Neucukl jak předpokládal, ale zdálo se, že by polibek opětoval. Sacriface se však odtáhl a opět se mu zadíval do očí.

  Nemluvili. Nebylo třeba slov. Zdálo se jako by se z obou staly sochy. Nakonec to vyřešil Fighter. Přitáhl si Youjiho k sobě a objal ho. Přitiskli se k sobě jako malé děti. „Youji,“ vyklouzlo mu tiše.

  Přiložil mu prst na rty a zavrtěl hlavou. Nechtěl slova. Chtěl činy. Opět se k němu sklonil a jejich rty se nyní setkaly na dlouhou dobu.

  Pohladil ho po hrudi a on zasténal. Polibek však nepřerušil. Nic nenamítal,když jeho ruka zmizela pod přikrývkou. Ostře se nadechl. Dlaní mu totiž přejel po velice citlivém a připraveném místě. „Natsuo,“ varoval ho tiše.

  Mladík se odtáhl a zadíval se mu do očí. Odrážela se  v nich stejná touha, kterou cítil on sám. Usmál se a pod přikrývkou zmizela i jeho hlava. Pak už Youjimu na protesty nezbyly síly.  

  Zavzdychal. Chytil ho za vlasy a vytáhl ho nahoru. „Jsem na řadě,“ prohodil něžně.

  Tentokrát to byl Natsuo, kdo roztouženě vzdychal. Nebyla třeba slova. Stačily činy.

  Usnuli si v náručí, když začínalo svítat, oba velice unavení, ale šťastní. A jednoho z nich tížilo vědomí, že tohle možná byla jejich první a poslední noc.

  Stáli před kanceláří svého senseie. Oba nervózní z nadcházejícího setkání, ale také rozhodnutí nedat na sobě tento pocit znát. „Youji! Natsuo!“ zařval přes dveře Ryutsu-sensei.

  Zhluboka se nadechli a překročili práh. „Neuposlechli jste můj rozkaz,“ rozčiloval se, ještě ani nestáli uvnitř. „Prokoukl naši slabost. Nemohli jsme nic dělat,“ rozhodl se hájit Natsuo jejich zájmy.

  Posadili se před senseie. „To je mi jedno. Úkol byl jasný. Zničit Soubiho. A vy jste zklamali!"“nedal se odbít. „Omlouváme se, sensei,“ prohodil Youji.

  Ryutsu prudce vstal a přešel přímo k nim. Sklonil se nad ně. „Čeká vás rozhodující zápas. Pokud prohrajete…,“ dramaticky se odmlčel, „… Natsuo dostane nového Fightera!“

  Oba mladíci si dokázali zachovat chladnou tvář se stopou výsměchu, ale srdce jim pukala. „Můžete jít,“ propustil je sensei.

  „Nedovolím to,“ prohodil Natsuo, když stáli za dveřmi. „Myslím, že se nás nebude ptát na náš názor. Jsme Zera. Nemáme mít cit,“ odvětil smutně Youji. „Jenže já ten cit mám,“ dodal. Natsuo se na něj podíval. Pak beze slova natáhl ruku a pohladil ho po tváři.

  Youji se dlouho nerozmýšlel. Rychle se rozhlédl po chodbě, a když se ujistil, že nikdo nejde, přitáhl si přítele do náruče. „Nemůžu tě ztratit,“ zašeptal mu do vlasů. „Já vím. Zvládneme to,“ ujišťoval ho.

  Vymanil se mu z náručí. „Mám strach, že nezvládneme, Natsuo.“

  Pronikavě se mu zadíval do očí. „Co tím myslíš? Že už nemáme sílu?“

  „Mám na mysli něco úplně jiného. Máme být bez citu. Jenže mi oba cítíme… lásku,“ zadíval se s nadějí na Natsua. Ten přikývl, protože již nemělo cenu to zastírat. „Obávám se, že pokud cítíme jakýkoli cit znamená to, že ztrácíme schopnosti.“

  „To je přece blbost!“ odsekl Fighter. „Obávám se, že není. Jen doufám, že stále platí, že všechny rány ze soubojů odnáší Sacriface.“

  „Co to tady meleš?! Přeci si opravdu nemyslíš, že se budu jen tak dívat, jak…“ hlas se mu zlomil a padl na kolena. Youji poklekl před něj a nadzvedl mu bradu. „Poslouchej mě. Kdyby se mělo cokoliv stát, budu radši, když to budu já a ne ty.“

  „Přestaň,“ zašeptal. „Youji, pokud to bude třeba položím za tebe svůj život.“

 „V tom případě se modlím, aby to třeba nebylo,“ prohodil a odešel. Byl krutý a věděl to, jenže tak to opravdu cítil. Nechtěl, aby byl zraněný Natsuo. Nepřežil by kdyby se mu stalo něco zlého.

  Nedokázala to vidět z druhé strany. Ze strany svého Fightera.

  Zaklepal na dveře. „Dále,“ ozval se Youji. Do dveře strčil hlavu Natsuo. „Zápas nás čeká zítra. Měli bychom se připravit,“ prohodil.

  „Měli bychom si odpočinout. Ani jeden z nás se pořádně nevyspal a to zřejmě budeme potřebovat zítra nejvíc.“

  „Víš něco,co já ne?“ optal se tiše. „Vím jen to, že ti co s námi budou bojovat jsou Nameless, bezejmenní. Mám však obavy, že budou i neúnavní.“

  „To my jsme přeci také ne?“

  „Zapomněl jsi na to, co jsem ti říkal?“

  Zavrtěl hlavou. „Proto se jdi vyspat.“

  Natsuu už tahle hra přestávala bavit. Přešel k Sacrifacovi a políbil ho. Youji překvapeně zamrkal a snažil se odtáhnout. Zajel mu rukou do vlasů a nedovolil mu to. Nakonec se podvolil a polibek opětoval.

  Když však hrozilo, že se sesunou na zem a bude se opakovat včerejší noc, vymanil se mu z objetí. „Ne,“ zašeptal. „Později by nás to mohlo oba bolet,“ prohodil tiše a opustil pokoj, aniž by si uvědomil, že je to jeho vlastní.

  Brzy ráno se dostavili na smluvené místo k souboji. Před nimi stál mladík s dívkou. „Jmenuji se Rinku,“ prohodil. „A já jsem Ginku,“ odvětila ona. „Jsme Nameless, ti co jsou beze jména. Vyzýváme vás k souboji,“ pokračovala. Ukázalo se, kdo je Sacriface.

  „Přijímáme,“ kývl Youji. Co jiného nám také zbývá, pomyslel si smutně. „Systém aktivován,“ zvolal Natsuo. „Vřískot duchů!“ zaútočil okamžitě. Rinku ho však bez problémů odrazil. „Stěna duchů! Ledový kráter!“ vyrazil do útoku.

  „Medvědí stisk,“ odrazil ho Natsuo. „Rudý záblesk!“

  Útoky střídaly obranu. Youji se už moc neorientoval. Věřil Natsuovi. Svěřil by mu víc než svůj život. Náhle však zbystřil pozornost. „Útok Zera!“ vykřikl mladík naproti nim. Zdálo se, že jeho Fighter je natolik vyveden z míry, že zapomněl na obranu.

  Tělem mu projela ostrá bolest, z hrdla  se vydral výkřik. Natsuo se k němu otočil. Jeho bezvládné tělo se sunulo k zemi. Rychle k němu přiskočil, aby zmírnil jeho pád. Zachytil ho do náručí. „Youuuujiii!“ zakřičel tak srdceryvně, že i ptáci v okolí umlčeli svou veselou melodii.

  Mladík otevřel oči. „Není to tvoje vina, Natsuo,“ zašeptal. „Byl to náš osud.“

  Odněkud se vynořil Ryutsu, vzal bezvědomého Youjiho do náruče a odnesl ho do školy Sedmi měsíců. Natsuo ho následoval. „Co se stane dál, sensei?“ optal se tiše. „Úplný restart,“ zamumlal. „COŽE?! Co tím chcete říct?“

  „Že pokud mu někdo nepomůže zemře,“ s těmito slovy odešel.

  Natsuovi došlo, kdo by ten někdo měl být. On sám. Rozběhl se za senseiem. „Jak mu můžu pomoct?“ vychrlil ze sebe. „Tím, že dobrovolně změníš Sacriface.“

  „Co by to znamenalo?“

  „Že byste se již nikdy neviděli a pravděpodobně byste bojovali proti sobě.“

  „Nemůžu jen tak změnit jméno.“

  „Všechno je možné. Souhlasíš s tím tedy? Promysli si to, ale nemáme moc času.“

  Mladík se odloudal k Youjimu. Poklekl vedle jeho postele a vzal ho za ruku. „Co mám dělat?“ šeptal zoufale. „Dokážu to? Dokážu se od tebe odloučit a už nikdy tě nevidět? Dokážu zapomenout?“

  V hlavě mu vířilo tisíce otázek. Co by bylo pro Youjiho nejlepší. To věděl, aniž by si musel odpovídat. Život. A on mu ho může dát. Co na tom, že už ho nikdy neuvidí? Bude vědět, že někde je. Snad šťastný, snad ne, ale živý.

  Odhodlaně se postavil a odešel za senseiem. „Chci abyste ho zachránil. Půjdu k jinému Sacrifacovi.“

  „Výborně,“ pochvaloval si Ryutsu. „Mám ale ještě jednu podmínku. Cokoliv ti přikážeme to uděláš. Youjiho život bude v mých rukách. Pokud neuposlechneš zemře.“

  „Poslechnu. Můžu se s ním rozloučit.“

  Sensei milosrdně přikývl.

  Youji otevřel oči a první co si uvědomil bylo to, že je sám. Co se stalo? Kde je Natsuo? Zemřel snad? Srdce se mu v těle zastavilo.

  Náhle se otevřely dveře a v nich stál ten, k němuž směřovaly jeho myšlenky. „Natsuo,“ zašeptal. „Youji, ty už ses probudil?“

  „Co se stalo?“

  „Byl jsi zraněn.“

  Zavrtěl hlavou. „Ne to nemyslím. Co se stalo s námi?“

Stál k němu otočený zády.  „Rozdělili nás. Mají pro mě jiného Sacriface a pro tebe jiného Fightera.“

  „Říkáš to tak chladně, jako by ti to ani nevadilo,“ zašeptal bolestně. Natsuo se k němu otočil a Youji tak mohl vidět slzy, které mu stékaly po tvářích. „Opravdu jsi byl schopen, byť jen na vteřinku, uvěřit tomu, že je mi to jedno?“ zašeptal.

  „Natsuo?“ Shlédl na něj. „Políbíš mě ještě naposledy?“

  Sklonil se k němu a jejich rty se setkaly. Jejich slzy se smísily a bolest se ještě prohloubila. „Miluji tě,“ zašeptal Youji. Natsuo chtěl odpovědět, ale opět se otevřely dveře. V nich stál sensei a dva další muži. „Je čas, Natsuo.“

  Mladík se však odmítal hnout. Hleděl do Sacrifacových uslzených očích a všechno se v něm vzbouřilo. Nechtěl odejít. Nechtěl cítit tu bolest. Nechtěl ho ztratit. Jenže zvolil jeho život. Radši ať Youji žije bez něj, než aby on žil bez Youjiho.

  Ochranka, která přišla s Ryutsem ho uchopila za ruce a začala ho odvlékat od postele Sacriface. Ten ho však chytil za ruku. „Natsuo,“ pronesl tiše. Odmítal ho pustit. „Máme dohodu. Nezapomínej co jsem ti říkal,“ ozval se sensei.

  To stačilo k tomu, aby ho Fighter pustil. „Natsuoooo!“ zařval z plných plic mladík na posteli. Rvalo mu to uši, ale nemohl nic dělat. Ryutsovi stačilo lusknout prsty a Youji mohl být mrtvý. To nedovolí. „Miluji tě,“ zašeptal neslyšně, než se za ním definitivně zavřely dveře.

  Vrátil se myšlenkami do současnosti. S povzdechem vstoupil do školy. Čekal na něj jeho Fighter. Asuki.

  Ačkoliv dostal nového Fightera nedokázal zapomenout na starého. Jeho myšlenky se k němu stále vracely, ačkoliv už to byly tři roky, co se viděli naposledy. Tři dlouhé roky samoty a bolesti. mimoděk si sáhl na hlavu, kde už dávno nebyly uši.

  Povzdechl se a vydal se do svého pokoje. Zaslechl kroky a předpokládal, že se proti němu vyřítí Asuki a pořádně mu vynadá, kde že se to zase flákal.

  Prudce se zastavil uprostřed chodby. Přímo proti němu kráčel Fighter. Jenže ne Asuki, ale mladík, který celé tři roky zaměstnával jeho mysl. „Natsuo,“ zašeptal.

  Mladík kolem něj prošel jako by ho neviděl. Youjim projel ostrý osten bolesti. Otočil se a hleděl na vzdalující se záda Fightera, který na něj očividně zapomněl. „Natsuo!“ zakřičel přes celou chodbu.

  Zastavil se, takže to evidentně zabralo. Pomalu se otočil. „Co se to s tebou stalo, Natsuo?“ zeptal se tiše. Oslovený k němu vykročil. Zastavil se těsně před ním. „Už nejsem Zera, Youji.“ Ten na něj zůstal nevěřícně hledět.

  „To není možné!“ zašeptal. „Je to proti pravidlům!“

  „Ryutsu jsou pravidla,“ pronesl klidně. „Už nejsem ten koho jsi znal.“ Pomalu vztáhl ruku a pohladil ho po tváři. Pak se prudce otočil a rychle mizel chodbou. Youji za ním tiše hleděl.

  Bylo to jasné. Jeho Fighter už nebyl jeho. Měl jsem si to uvědomit už před třemi lety, pomyslel si smutně. Jenže stále tu byla, ta malá jiskřička naděje, že se jednou vrátí. Natsuo však už měl jiného Sacriface a pro něj už nebylo místo. Nezbývalo než to akceptovat.

  Otočil se o dveře a prudce se nadechoval a vydechoval. Vůbec se nezměnil, pomyslel si. Youji si myslel, že to rozrušilo pouze jeho, ale i Natsuo se zmítal v protichůdných pocitech.

  Byl rád, že je naživu, ale zároveň se bál co bude dál. Už se nemůžou setkávat. Nemůžou se milovat. Tato výsada jim byla odepřena před třemi lety. Natsuo si již nesměl dovolit žádný cit ani bolest.

Ještě teď měl na zádech jizvy, jak mu jeho nový Sacriface dával jasně najevo, že nesmí cítit vůbec nic. Bičem.

  Zavřel oči. Viděl před sebou jeho nevěřícný obličej. Ani on sám tomu nevěřil. Bylo to tak neskutečně dlouho. Věřil tomu, že všechny city, které k němu choval jsou pryč. Mýlil se. Lhal by sám sobě, kdyby tvrdil opak.

  Nemohl na něj zapomenout. Celé ty tři roky to byl Youjiho obraz, který ho držel nad propastí. Nebýt toho pravděpodobně by se zbláznil. Jenže teď měl jiného Sacriface. A pokud ten mu nařídí, že ho má zabít, udělá to. Musí.

  „Ahoj,“ pozdravil ho vesele Asuki jakmile překročil práh pokoje. „Ahoj,“ odvětil. „Zítra máme zápas,“ pokračoval Fighter, který si nevšiml jeho skleslé nálady. „Bojujeme proti Nameless, těch co jsou beze jména.“

  Youji prudce zvedl hlavu. „Co jsi to říkal?“

  „Že bojujeme proti Nameless, ty je znáš?“

  „Bohužel,“ zašeptal. „Jak to že je znáš?“ ptal se zvědavě. „Kdysi jsem s nimi bojoval.“

  „Když jsi měl ještě svého starého Fightera? Jak to dopadlo?“

  Asuki nevěděl, jaké pocity ztráty v něm tohle téma vyvolává. „Prohráli jsme. Proto mě oddělili od Natsua,“ zašeptal, vstal a odešel.

  Jeho Fighter za ním jen zmateně hleděl.

  Youji se zastavil na chodbě a zadíval se z okna. Bylo jeho tušení správné? Opravdu byl Natsuo nyní Nameless? Bylo to možné? Budou bojovat spolu. Budou se muset rozhodnout. Obával se, že nemohou vyhrát.

  Jenže co když ani vyhrát nesmějí? Je opravdu možné, že už není Zero? Zavzpomínal na jejich dřívější zápasy. Tím, že byly Zera měly i zvláštní pravidla soubojů. Bylo to vlastně jako by měli rozdílná jména.

  Díky tomu oba dostávali světelné řetězy. Nostalgicky se usmál a odešel do svého pokoje. Zítra je čeká tvrdý boj.

  „Systém aktivován,“ ozvalo se náhle bez jakéhokoliv varování ztichlým parkem. Tady se mělo bojovat. Youji a Asuki se mírně překvapeně otočili.

  Před nimi stál Natsuo a jeho nový Sacriface Hitoshi. „Přijímáme,“ odvětil Youji. Dnes se mělo rozhodnout. Buď on nebo Natsuo. Doufal, že to bude on…

  „Jsme Nameless, ti co jsou beze jména,“ pronesl Hitoshi.

  „Jsme Zera, ti co jsou bez citu,“ odvětil Youji. Na okamžik se pohledem střetl s Natsuovým. odtrhli od sebe oči. Boj mohl začít. „Slyšel jsem, že na vás platí jakékoli kouzlo,“ vysmíval se Asuki, který byl zvyklý se předvádět a ani dnes tomu nebylo jinak.

  „Asuki!“ zasyčel varovně. „Nezapomínej, že znají naší slabinu,“ zašeptal. Nebo spíš mojí, pomyslel si. Ačkoli byl Asuki také Zera, byl jiný než on. Dalo by se říci, že odolnější.  

  Protivník jejich nepozornost využil k útoku. „Oheň Fénixe!“ vykřikl Natsuo. Youji překvapeně zamrkal. Stačilo, aby použil led a vyhrál by. Místo toho zvolil oheň. Proč?

  „Stěna nářků!“ vykřikl Asuki. Celý útok šel díky tomu mimo něj a tudíž i mimo Youjiho. Asuki přešel do útoku. „Stíny noci!“

  Oheň, který kolem nich vířil ustal a nahradilo ho malé černé tornádo. To se rychle blížilo k Natsuovi. Jeho bývalý Sacriface zatajil dech. Proč nevztyčí bariéru? Útok ho zasáhl plnou silou. Youji předpokládal, že dostane světelné řetězy.

  Náhle se mu kolem zápěstí a krku sevřely řetězy. Nevydal ani hlásku a klesl na kolena. Asuki se k němu prudce otočil. „Youji!“ vykřikl. „Pokračuj,“ přikázal tiše a zvedl oči k Natsuovi. Lhal mi. Stále je Zera. Stále ho se mnou pojí pouto.

  Natsuo hleděl do jeho očí plných otazníků. Odpusť mi, křičelo jeho srdce. „Odpusť,“ zašeptal neslyšně. „Vlna mrtvých!“ zvolal pak. K Asukimu a jeho Sacrifaceovi se nyní řítilo celé stádo imaginárních koní. Nejsilnější Natsuův útok.

  „Stěna prolomení!“ zvolal Asuki a útok alespoň ztlumil.

  Natsuo klesl na kolena a do uší se mu zaryl bolestný výkřik Youjiho. Zadíval se jeho směrem. Jeho bývalý Sacriface se držel za krk, ze kterého kapala krev. Něco se v něm zlomilo. Vzbouřilo. „Youji!“ vykřikl. Zvedl k němu zrak. „Ne!“

  Uvolnil sevření řetězů. Youji padl k zemi. „Dokonči to! Zabij ho!“ vyzýval ho Hitoshi. „Ne! Systém deaktivován,“ zvolal a rozběhl se k Youjimu, u kterého klečel Asuki. Vůbec si nevšímal svého Sacriface, který se zřejmě vydal do školy, aby sdělil Ryutsovi, že neposlechl.

  Nevybíravě odstrčil Asukiho a klesl na kolena. „Youji,“ zašeptal. Mladík otevřel oči. „No tak, vstávej, Youji,“ prosil. „Lhal jsi mi, Natsuo,“ pronesl slabě. „Já vím, odpusť. Odpusť mi to. Asuki,“ otočil se na mladíka vedle sebe, „musíme ho dostat pryč!“

  Asuki přikývl a chystal se mu pomoci ho zvednout. „Ne,“ zašeptal Sacriface. „Natsuo! Drž mě za ruku… jako tenkrát,“ zaprosil tiše. Dech se mu úžil, hlas slábl.

  Lehl si vedle něj na zem a udělal oč ho prosil. „Nezemřeš, slyšíš? Nedovolím to. Sacriface a Fighter, pamatuješ? Jedna duše, jedno tělo… A jedno srdce, Youji, slyšíš? Miluji tě. Neopouštěj mě,“ šeptal a pranic nedbal slzy, stékající mu po tváři.

  „Zradil jsi mě, Natsuo. Tolik jsem se o tebe bál celé ty tři roky a tys zradil,“ hlas se mu vytrácel. „Je pozdě. Víš, že dvě Zera proti sobě nemohou bojovat. Nemůžeš mi pomoct. Oba víme, že pokud spolu bojují dvě Zera odnese to Sacriface.“

  „Už jsme to jednou dokázali, vzpomínáš? Půjde to znovu. Ty nezemřeš!“

  „Tenkrát jsem přežil, protože jsme bojovali spolu. Dnes tomu bylo jinak. Naše pouto bylo poskvrněno zradou. Ať už moje srdce cítí a chce cokoliv, tělo odmítá poslouchat. Sayonara, Natsuo…“ Jeho tichý hlas se vytratil.

  „Nesmíš zemřít s pocitem zrady, Youji!“ vykřikl zoufale. Bylo pozdě. Stisk ruky ochabl.

  „Zemřel, Natsuo,“ pronesl zdrceně Asuki. Ačkoliv věděl, že pro Youjiho nebude nikdy tak dobrý Fighter jako Natsuo velice si ho oblíbil. Jeho smrt ho nesmírně zarmoutila.

  „Neeee!“ vykřikl Natsuo. Odmítl to připustit. „Youji!“ v jeho hlase se odrážela všechna bolest, kterou v tu chvíli cítil. Všechna bolest, která se v něm nastřádala během těch tří let.

  Zabořil mu obličej do hrudi v naději, že se opět začne zdvihat. Nestalo se. Dlouho mu vzlykal do hrudníku. Před očima mu běhaly vzpomínky. Na jejich souboje, vítězství i prohry, na jejich první a zároveň poslední společnou noc.

  Sklonil se nad něj a jemně ho políbil na cestu do nebes. Nepochyboval, že se tam Youji dostane. Pomalu vstal. Nedokázal se pohledem odpoutat od milované tváře. Teď již věděl, že udělal chybu. Nikdy neměl připustit, aby ho Ryutsu ovlivnil. Kdyby se to nestalo, Youji by teď ještě žil.

  „Odpouštím ti, Natsuo,“ ozval se šelest v korunách stromů. „Miluji tě…“

  Natsuovo srdce zemřelo společně s Youjim.

  Zera zemřela…