Scott se trhnutím probudil a prudce se posadil. Vedle něj klidně oddechoval Ralph stulený na druhé straně postele. Prohrábl si zpocené vlasy a odvrátil se od něj. Jeho mysl byla plná zážitků z noční můry.

Sotva znovu otevřeli případ Legionář mohli o něm slyšet skoro pořád. Zničil nemocnici u Apolináře, kde přišlo o život nejméně šedesát lidí. Týden na to nechal vyletět do povětří knihovnici a nahrál to na kazetu, kterou pak poslal Scottovi na velitelství.

Zhluboka se nadechl, jak se snažil ovládnout vztek, ale i strach. Vstal a přešel k oknu. Hleděl na spící město. Sem tam mohl spatřit probleskující světlo, jak se někdo probudil z noční můry stejně jako on.

Celou dobu, co byl zpět ve službě, mu Legionář nedával spát. Snažil se přijít na to, proč je to zrovna on, koho kontaktuje prostřednictvím videokazet. Další povzdech do ztichlého pokoje.

„Proč tam tak vzdycháš?“  ozvalo se rozespale z postele. Otočil se k němu a pousmál se. Zadíval se do jeho ocelově šedých očí, které byly zastřené spánkem avšak stále chladné jako led. Zvykl si na to, takže mu to nevadilo.

„To nic není,“ prohodil a přešel k posteli.

„Z nějakého důvodu ti to bohužel nevěřím,“ zamručel Ralph a stále na něj upíral zrak.

Scott se nadechl aby mu odpověděl, ale o ruku se mu otřel Malarmo. Jeho vlk. Stočil k němu pohled a zvíře mu olízlo dlaň. Očima spočinul na digitálním budíku, který ukazoval 3:05 ráno.

„Půjdu ven s Malarmem, ty klidně spi,“ prohodil přes rameno, protože už byl na cestě z ložnice.

„Teď?!“ podivil se Ralph. „Nemám jít s tebou?“

„Ne,“ pronesl prostě a přehodil si přes sebe bundu. Vzal do ruky vodítko a vzápětí za ním práskly dveře.

Agent v posteli si povzdechl. Sice se jim podařilo ho přesvědčit, že jsou skutečně milenci a žijí spolu. Ovšem stále byl ostražitý a chladný. Jako by podvědomě cítil, že něco není v pořádku. Prohrábl si vlasy.

Očekával nějaké otázky ohledně Legionáře, ale nikdy se neptal. Dokonce jim bez zbytečných řečí dal svůj mobilní telefon, o který ho požádali. Věděli, že mu Legionář volal a nepochybovali o tom, že hned v prvním hovoru by mu vysvětlil, jak to ve skutečnosti bylo.

Zavřel oči a znovu usnul.

Scott hlasitě hvízdl a Malarmo k němu přiběhl. Hodil mu klacek a nechal ho aportovat. Když se vrátil z nemocnice a uviděl ho okamžitě se zamiloval. Nepochyboval, že tohle zvířátko miluje víc než sám sebe.

Jediné, co se mu zdálo divné, bylo to že na Ralpha pořád vrčel. Milenec to vysvětlil tím, že si prostě nepadli do oka už od začátku. Scott se sice nechal uchlácholit, ale stále mu to leželo v mysli.

Pes k němu doběhl a k nohám mu podal klacek. Sehnul se a začal ho drbat za ušima. „Ty jsi můj šikovný, Malarmo,“ šeptal mu a pes šťastně štěknul a olízl mu tvář. Scott se rozesmál a vlkovi zasvítily oči. Zřejmě jeho smích dlouho neslyšel.

„Kéž bys uměl mluvit,“ povzdechl si. Jistě by mu toho měl hodně co říci.

Náhle v křoví za nim praskla větvička. Scott se prudce otočil a instinktivně sáhl po zbrani, kterou vždy nosil.

„Kdo je tam?!“ zvolal a přiblížil se.

„Jestli uděláš ještě krok, tak zemřeš,“ ozval se posměšný hlas a agent ztuhl na místě. Podíval se dolů a spatřil nášlapnou minu.

„Co chceš?“ zasyčel. „Kdo jsi?!“

„A já myslel, že aspoň mě si budeš pamatovat, když už si nepamatuješ Jeho!“ vyštěkl.

„Jeho? Kdo sakra seš?“

„Říkají mi všelijak, ale nejčastěji Legionář.“

Scott ztuhnul. Legionář! Co myslel tím Jeho? Co se to sakra děje? Malarmo vedle něj vrčel a cenil zuby jako vlkodlak. Hladil ho po hlavě, aby ho trochu uklidnil.

„Co tedy chceš?“ zeptal se.

„To co jsem chtěl už od začátku. Tvoje utrpení.“

„Proč?“ nechápal. Co to s tím chlapem sakra je? Proto zabíjí tolik lidí? Aby on trpěl? Jak toho chce dosáhnout? Vždyť ty lidi ani neznal.

„Proč? Zkus si na to přijít sám,“ chechtal se. „Však ono ti vše dojde, až se ti vrátí paměť, neboj se!“

V křoví zašelestilo a Scott pochopil že je pryč. Chtěl sáhnout pro mobil a zavolat zvláštní jednotku, aby odklidili minu, ale uvědomil si, že žádný nemá.

„Sakra!“ zaklel. „Počkej tady, Malarmo,“ pronesl a pes si sedl. Scott se rozběhl k budce na okraji parku, aby informoval o mině. Za pět minut přijela speciální jednotka. Seager jim ještě doporučil prohledat park a poté se vydal domů.

Ovšem setkání s Legionářem se mu nepodařilo vytěsnit z hlavy. Proto také nedokázal spát. Zavřel se tedy v pokoji, který sloužil jako pracovna a posadil se k počítači. Rozhodl se zjistit více o tom Legionáři.

Po několika hodinách, kdy venku již dávno vyšlo jasné slunce, nevěděl o nic víc než na začátku. Jak to tak vypadalo tenhle případ byl veřejnosti přísně utajen. Promnul si kořen nosu a zasténal. Celé tělo ho bolelo.

„Vypadá to, jako bys potřeboval pořádnou dávku kofeinu,“ ozvalo se ode dveří a on se prudce otočil, instinktivně sahajíc po zbrani. Vzápětí se uklidnil, když v příchozím poznal Ralpha. V ruce držel ten největší hrnek, který zřejmě našel v kuchyni. Místností se nesla libá vůně ranního kafe.

„Jo to máš pravdu,“ pronesl a vstal. Lehce Ralpha políbil a vzal si od něj tak potřebnou dávku kofeinu.

„Stalo se něco, když jsi byl včera venku? Už jsi nespal, že?“ dotazoval se. Agenta v sobě prostě nezapřel.

„Nic zvláštního,“ zamumlal a klidně mu hleděl do očí. Evidentně to jediné, co nezapomněl, byl smysl pro lhaní bez sebemenšího problému.

„Dobře. Tak abychom se vydali do práce, ne?“ Ralph se otočil a vyšel z místnosti.

„Rád bych se vysprchoval,“ pronesl Scott. Milenec přikývl, podle jeho ještě mokrých vlasů, on už to provedl. A to ho chtěl požádat aby se k němu přidal.

Pustil to z hlavy a nechal na sebe téct proud horké vody, která příjemně uvolňovala napjaté svaly. Náhle se prudce chytil za hlavu. Ach ne! Zase ty oči! Kdo je to? Proč ho stále pronásledují? Stiskl rty, aby nevykřikl.

Nevěděl, kam ty oči zařadit. Jako by jiskřily radostí a zároveň neskutečným smutkem. Jako by odrážely jeho vlastní nitro.

Rychle dokončil ranní hygienu, nasnídal se společně s Ralphem a vydali se do sídla SE5. Tam je přivítal zamračený Charles Harlan.

„Dobré ráno, šéfe,“ pozdravil Scott, Ralph jen něco zamumlal.

„Rád bych s vámi mluvil, pánové,“ pronesl Harlan a vedl je do své kanceláře. Tohle není dobré, pomyslel si Scott. Nemýlil se.

„Zase udeřil,“ začal bez obalu.

„Kde?“ otázal se Ralph.

Muž se zhluboka nadechl. „Kostel svatého Jiljí.“

Scott zaťal pěsti. Až se mi ten chlap dostane do ruky, pomyslel si krvežíznivě. „Kolik mrtvých?“ dokázal se otázat věcně. Nikdo by nepoznal, co se odehrává v jeho nitru.

„Sedm, včetně pastora.“

„Nějaký vzkaz?“

„Nic. Jen tenhle papír.“ Podal ho Scottovi. Nevěřícně hleděl na ten kusý vzkaz.

Měl by sis pořídit mobil. L

Zmateně vzhlédl. „Co to má znamenat?“ nechápal.

I Ralph si rychle přečetl obsah dopisu. Zamračil se. „Zřejmě by si s tebou rád promluvil,“ pokrčil rameny, ale v duchu zuřil. Ten parchant!

Harlan sáhl do stolku a podal Seagerovi mobilní telefon. „Běžte se podívat na místo činu!“ přikázal. Oba muži vykročili ke dveřím.

„Seagere?“ zastavil ho ještě nadřízený.

„Ano, pane?“ otočil se.

„Nechcete mi něco říct?“ Scott se naštěstí ovládl, aby sebou netrhl. Jak to poznal? Lehce zavrtěl hlavou a očima zabloudil k Ralphovi. Harlan pochopil a přikývl. Sledoval jak opustili jeho kancelář a podepřel si bradu do dlaní. Jak to tak vypadalo tak Scott podvědomě nevěřil O’Derickovi. Chytrý chlap, pomyslel si spokojeně.

„Co to mělo znamenat?“ udeřil na něj Ralph ve výtahu.

„Co jako?“ prohodil nevzrušeně.

„Něco mi snad tajíš, Scotty?“ ptal se mírně, protože doufal, že ho tak obměkčí.

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Spíš mi přijde, že něco tajíš ty mě.“

Ralph na něj pohlédl. „Nechápu co tím myslíš.“ Odemkl své audi a vyrazili na místo posledního zásahu Legionáře.

Bez problému, poté co ukázali své odznaky, je vpustili dovnitř. Podlezli pod žlutou páskou a jali se prozkoumávat místo. Po dvou hodinách pátrání, je ani nepřekvapilo, že nic nenašli. Tedy téměř nic.

Skrytý pod křížem na oltáři, který výbuch nezničil, byla ukryta část fotky. Konkrétně to byly oči. Přesně ty oči, které ho pronásledovaly. Ovšem tady se smály. Schoval si ten kousek do kapsy. Je to snad někdo z jeho minulosti. Je to On? Ten o kom mluvil Legionář včera?

 Nevěděl. Nedokázal si vzpomenout. Bezmocně zaťal pěsti. Jak si s ním mohl takhle hrát, ten bastard?! Co se mezi nimi stalo? Znal snad Legionáře osobně? Kdyby jenom neměl prázdnou hlavu!

„Našel jsi něco?“ otázal se ho náhle Ralph. Ani ho neslyšel přijít.

„Ne,“ zavrtěl hlavou a mocně se mračil. V tu chvíli z něj šel dokonce strach. O’Derick na sobě však nenechal nic znát.

„Ani já ne,“ povzdechl si. Další pátrání by bylo bezcílné, to si uvědomovali oba. Proto se beze slova odebrali zpět k autu a do sídla. Podali hlášení přímo Harlanovi, jak si přál a zašli na oběd.

Scott by si se šéfem rád promluvil, ale Ralph byl všude s ním. Jako stín. Jako by mu něco tajil. Jeho podezření stále narůstalo. Nedal na sobě však nic znát a klidně se na Ralpha usmíval u večeře.

Domů se dostali poměrně pozdě a v mírně podroušeném stavu. Podpírali jeden druhého a poměrně halasně se smáli. Scott si uměl představit, že na něj bude druhý den ráno klepat sousedka od vedle, jen aby ho škodolibě probudila.

Malarmo ho přivítal šťastným štěknutím, ale na Ralpha jako obvykle výhružně zavrčel. Další důvod proč mu Scott plně nedůvěřoval. Podrbal zvíře za ušima a odebral se i s milencem v závěsu do ložnice.

Beze studu se svléknul a padl nahý do postele. S přimhouřenýma očima sledoval, jak Ralph dělá totéž. S jednou výjimkou. On si na sobě nechal trenky. Pokud byli skutečně milenci, proč se před ním nesvléknul?

Mlčky se k němu natáhl a uchopil ho za bradu. Zadívali se jeden druhému do očí. Scott se maličko nadzvedl a políbil ho. Nebyl to žádný něžný polibek. Plenil jeho ústa, naprosto nedbajíc na jeho mírné protesty. Bral si, co mu nemohlo být odpíráno, lhostejno mu, zda se to jeho protějšku líbí či ne. Jazykem se prodíral do hlubin milencových úst a dožadoval se odpovědi. Dostal ji.

Přestal ho líbat a jal se věnovat jeho svůdnému tělu. Neuniklo mu, ačkoliv jeho mysl nyní zaslepovala vášeň, jak se Ralph maličko napjal. Ačkoliv se téměř ihned ovládl. Další pochybnost na seznam.

Silou vůle potlačil tyhle myšlenky a jazykem obkroužil mužovu bradavku. Poté ji uchopil do úst a spokojeně poslouchal, jak zasténal. Bez rozpaků mu zajel rukou do rozkroku, aby se vzápětí ztratil za tenkou látkou spodního prádla.

Pohrával si rukou s chloubou jeho milence, rty přitom stále laskal vzrušenou bradavku. Cítil, jak pod jeho doteky tvrdne a usmál se. Netrpělivě ho zbavil překážejícího kusu oblečení a uvelebil se mu mezi stehna.

Ralph tiše zaprotestoval. V jeho očích se kmitl strach. Seager se v duchu zamračil. Oni spolu ještě nespali! Toto zjištění dokonale zchladilo jeho pudovou vášeň. Lehl si zpět vedle Ralpha a přehodil přes ně přikrývku.

„Co se…,“ chtěl se zeptat O’Derick, ale Scott ho zastavil.

„Nespali jsme spolu, že? Jak dlouho jsi říkal, že spolu žijeme?“

„Osm měsíců,“ zalhal bez mrknutí oka. Věděl však, že je zle. Netušil, jak to Scott poznal, stejně jako netušil, jak mu to vysvětlí.

„Žijeme spolu tak dlouho a nevyspali jsme se spolu?“ To jak vyslovil nevyspali, znělo téměř pohrdavě. „Kde je chyba, Ralphe?“

„Já…,“ Poprvé za celou jeho kariéru, ba co víc, poprvé za celý jeho život, mu došla slova.

Seager si ho prohlížel. Sledoval, jak mu na čele vytanuly krůpěje potu. „I mlčení je odpověď,“ pronesl tiše a vstal.

„Kam… kam jdeš?“

„Do obýváku. Pro dnešek se vyspím na gauči. A ty si do rána vymysli, jak mi tohle vysvětlíš.“ S těmito slovy, a s Malarmem v patách, opustil ložnici.

Ralph si v duchu nadával všemi možnými způsoby, na které byl v tuto chvíli schopen si vzpomenout. Pěkně to podělal!

„Zatraceně!“ zaklel. Musí nějak zařídit, aby na tenhle incident Scott zapomněl. Jenomže jak? Věděl o jednom způsobu. Jenže zrovna ten se mu moc nelíbil. Ačkoliv vzrušení jeho těla, které nechtělo polevit, mluvilo zcela odlišně.

Scott se probudil a zjistil, že není na pohovce, ale v ložnici. A že ten kdo mu tak svůdně olizuje ušní lalůček není Malarmo, ale Ralph. Dále předstíral, že spí, aby zjistil, co se bude dít dál.

Milenec zkoumal dlaněmi jeho tělo. Letmo přeběhl prstem po bradavce, polechtal ho na břiše. Nakonec zajal do svých dlaní, jeho mužství, které okamžitě zareagovalo. Lehce ho hladil a upřeně sledoval, jak se v jeho rukách mění.

Seager ho pozoroval skrze řasy. Vypadal jako děcko o vánocích, co zkoumá svou novou hračku. Pak se k němu však Ralph sklonil a uchopil jeho chloubu mezi rty. To už Scott nevydržel předstírat spánek a zasténal. O’Derick se mu zadíval do očí. Hleděli na sebe, zatímco se Ralphova hlava rytmicky pohybovala.

To bylo na Scotta moc. Popadl ho za vlasy a přitáhl k sobě. Začal ho zběsile líbat. Pak se přetočil, takže spočíval mezi jeho stehny. Sáhl do šuplíku, kde měl už nějaký čas připravený rubrikant a jal se ho připravit.

Jeho vzrušené steny chytal do svých úst. Pronikl do něj jedním prudkým pohybem. Ralph vytřeštil oči, dokonce mu vyhrkly slzy.

„Omlouvám se,“ zašeptal mu do ucha. Slíbal ty slané krůpěje a vyčkával. Ralph pochopil na co a zkusmo se pohnul. A pak znovu. Poté se strhla lavina. Scott již nepotřeboval více pobízet. Jejich těla se pohybovala jako jedno.

Prudce do něj vnikal, aby se vzápětí škádlivě stáhl a sledoval jeho ublížený obličej. Rukou přitom hladil Ralphovo vzrušené mužství, aby snad nenabyl dojmu, že je o něco ochuzen.

Vyvrcholení přišlo jako blesk z čistého nebe, které je oba rozsekl na půl. Scott se na něj unaveně svalil a zrychleně oddechoval. Ještě dlouho takhle leželi, jen tak v obětí. Seager se jen odkulil stranou, aby ho moc netížil. Přitáhl si ho do náruče a zavřel oči.

Jak dny ubíhaly, Scottovo podezření se pomalu rozptylovalo. Ale nezmizelo úplně. Pokaždé, když někde zasáhl Legionář, byla spousta mrtvých. A nejen to. Vždy na něj, někde v důmyslném úkrytu, čekal kousek fotky.

Tuhle to byly světlé, téměř blond vlasy. Jindy zase kousek hrudníku a ruce. Pochopil, že mu ukazuje nějakou osobu, kterou zřejmě znal. Ačkoliv ho oči z fotky pronásledovaly, stále je neměl kam zařadit.

Po dalších dvou týdnech byla fotka téměř hotova. Zbývala jen ústa, brada a nos. Svěřil se šéfovi, který na okamžik vypadal, jako by spatřil ducha. Nicméně okamžitě se opanoval, takže Scott nemohl pojmout žádné podezření. Zapřísáhl však Harlana, aby se o tom ani slůvkem nezmiňoval před Ralphem.

Kupodivu se jejich vztah od onoho dne, kdy se spolu milovali, změnil. Každý večer se škádlili, mazlili, milovali. Scott se už nevyptával, ale v duchu zůstával ostražitý. Stále měl podezření. Sice neměl paměť, ale tak nějak podvědomě vytušil, že má obrovský apetit, co se týče sexu.

Pokud by tedy s Ralphem žil osm měsíců a nevyspal se s ním ani jednou… Nebylo na tom něco divného? Ze zadumání ho vyrušilo zvonění mobilního telefonu. Bezmyšlenkovitě ho zvedl, aniž by promluvil, a čekal.

„Tik, ťak, tik, ťak,“ zaslechl téměř veselý hlas. Okamžitě poznal, že je to Legionář. Telefon oněměl.

Seagera se zmocnilo zvláštní deja vu. Jako by tohle už jednou zažil. Jako by už jednou držel v ruce mobil a slyšel Legionáře pronášet tato slova. Co se to tady dělo? Rukama si promnul spánky.

„Sakra!“ zaklel.

„Stalo se něco?“ otázal se Ralph, který právě vyšel ze sprchy. Vzhlédl k němu a vyschlo mu v ústech. Vypadal jako antický bůh, co se sestoupil mezi smrtelníky. Zavrtěl hlavou a ukazovákem ho pozval do postele.

Milovali se. Ovšem tentokrát to bylo jiné. Ralph poznal, že se něco děje. Jenže nevěděl co. Avšak vytušil, že to bude něco, co navždy změní jeho dosavadní život. A nejen ten jeho.

Ze spánku je vytrhlo zvonění mobilního telefonu. Scott ho podrážděně zvedl a vzápětí byl ve střehu.

„Rozumím. Hned jsme tam!“ vyhrkl do telefonu a vyskočil z postele. Ralph, který pochopil, že se jedná o pracovní záležitost, následoval jeho příkladu. Rychle se oblékli a vyrazili k autu. Scott rychle vysvětlil o co se jedná.

„V noci vybuchla soudní budova na King’s street. Máme tam okamžitě jet!“ Více říkat nemusel. Zase udeřil.

Dorazili tam v téměř rekordním čase. Šéf, který tam byl také je v rychlosti seznámil s tím co se stalo.

„Zemřeli tři lidé. Noční hlídač, vrátný a soudce, který tu byl přesčas.“

„Jak se jmenoval ten soudce?“ chtěl vědět Scott.

„Simon Green.“

Scottovi jméno vůbec nic neřeklo, ale Ralph ho znal. Byl to soudce, který před rokem, tvrdil, že má nějaké informace o Legionáři. A že je sdělí pouze Seagerovi. Proč by ho ale Legionář zabíjel až teď? Téměř po roce?

Rychle to vysvětlil Scottovi. Ten se zamračil. Pak vytáhl mobil a přehrál jim zprávu ze své schránky.

„Agente Seagere, tady Simon Green. Mám pro vás důležitou zprávu o Legionáři. Chtěl jsem Vám to říci už před rokem, ale k našemu setkání nedošlo. Prosím buďte 16. září v Hyde parku.“

„Kolikátého je dnes?“ zeptal se Seager, ačkoliv věděl, jak bude zní odpověď.

„16. září,“ zamumlal jeho šéf. Scott přikývl. Poté se vydal opět prozkoumávat budovu. Nepřekvapilo ho, že našel další kus skládanky do oné fotografie. Tentokrát to byla rozesmátá ústa. Rychle ho skryl.

Samozřejmě, tedy kromě onoho kousku, nenašli vůbec nic. Žádné stopy, sebemenší náznak, co by jim mohlo nějak poradit. Vše shořelo na prach. Harlan, Scott i Ralph se o dvě hodiny později vydali do sídla jejich agentury.

Tam se snažili na něco přijít, ale naprosto bez výsledku. Pozdě v noci se vrátili domů. Tentokrát se nemilovali. Scott počkal, až Ralph usne a opatrně se vykradl z ložnice. Vytáhl desky, kde měl skrytou fotku a přiložil k ní další kousek.

Stále nedokázal tu tvář zařadit, ačkoliv už chyběl pouze jediný dílek. Zavibroval mu mobil. Opět ho mlčky zvedl a čekal. Kupodivu ho nepřekvapilo, že slyší hlas Legionáře. Spíše ho zarazil obsah toho, co řekl.

„Nesmíš ho nijak informovat, zavolat mu, zamávat na něj.“ Poté opět zavěsil.

Zase ten pocit. Zase to deja vu. Už to někdy slyšel. Ale kdy? Proč si jeho zatvrzelá paměť odmítá vzpomenout. Kdyby tušil ten důvod, zřejmě by po tom tolik nepátral.

Opět ho probudilo zvonění telefonu. Zvedl ho a čekal.

„Dnes dojdi vyzvednout poštu ty. Máš tam poslední díl skládačky,“ zasyčel Legionář a zavěsil. Seager byl okamžitě vzhůru. Slyšel, jak teče voda, Ralph byl ve sprše. Rychle se tedy oblék a vyrazil o dvě patra dolů, aby vyzvedl poštu.

Vůbec se nepozastavil nad tím, že by v ní mohla být bomba. Kdyby ho Legionář chtěl zabít, mohl to udělat už bezpočtukrát. Mezi reklamními letáky a účty, byla jednoduchá žlutá obálka. To bylo to, o čem mluvil.

Vyběhl do bytu a v pracovně rozlepil obálku. Byl v ní opravdu poslední kousek fotky. Vytáhl desky a přiložil poslední díl skládanky. Tupě zíral na ten obličej, který si mozek stále nedokázal zařadit.

Smál se na něj drobný blonďák s modrozelenýma očima, ve kterých se odrážel smích. Jako by ho k sobě lákal.

Zazvonil mobil. Zvedl ho. Vše dělal mechanicky, nedokázal odtrhnout pohled od toho mladíka. Věděl, že je to někdo důležitý.

„Cristoper,“ štěkl Legionář a stavidla se protrhla.

Cristoper, který k němu kráčí s úsměvem na rtech a líbá ho na přivítanou.

Cris, který se ptá, co si dá k večeři.

Cris, který kráčí ulicí s vyděšenýma očima a vědomím, že zemře.

Cris, který se rozlétl na kousky, stejně jako jeho srdce právě v tuto chvíli.

„Crisi,“ zašeptal. Z očí mu začaly stékat slzy. Tělem otřásaly vzlyky, které nedokázal, a ani nechtěl, zastavit. Konečně pochopil, co se mu ty oči snažily říci tím, že ho pronásledovaly. Nezapomeň! Ale on zapomněl. A nebylo jen díky úrazu!

Z koupelny vyšel Ralph a okamžitě poznal, že něco není v pořádku. Než však stihl cokoliv říct, cokoliv udělat, byl tvrdě přitisknut ke zdi a ke krku se mu tisklo předloktí Scotta. V jeho očích hořel plamen nenávistí a touhy zabíjet.

Pochopil. Právě si vzpomněl na Crise.

„Lhal jsi mi!“ syčel mu do tváře a Ralphovi pomalu docházel kyslík. Pokusil se bránit, ale proti jeho sevření neměl šanci. „Proč? A snaž se ať je to uvěřitelné!“

Slunce žhaví ránu a sype do ní sůl

a z mého srdce dneska v noci zbylo jenom půl, jenom půl

Do mého srdce sněží a touha žít se neprodere

Do mého srdce…

Ruce chvějí se, vzpomínky vrací se

V povídce je použit text písně Do mého srdce od skupiny One Day Crew