Pozoroval muže ležícího na posteli. Byl tady už skoro rok a stále ještě byl v komatu. Jako by se odmítal probudit. Chodil sem už téměř sedm a půl měsíce. Nemohl do nemocnice, když byl muž v kritickém stavu, ale jakmile jim ukázal svůj průkaz nic už nenamítali

Nyní ho tiše sledoval. Byl to nejlepší agent zvláštního oddělení SE5 a teď tady ležel už tak dlouho bez touhy žít. Všude z něj trčely hadičky a on si pomyslel jaká je to ironie. Má ho sledovat pouze pracovně, ale jemu se to stalo spíš posedlostí.

MI5 rozhodlo, že je načase začít se opět věnovat případu Legionář. Celou dobu od Legionáře sice byl klid, ale on tušil, že je to kvůli Seagerovi. Čekal na něj. A tak hlavy jejich organizace  rozhodly, že je třeba mít plán. A jeho vymyšlení svěřili jemu. Samozřejmě, že přišel na brilantní věc, ale k tomu bylo třeba, aby se Seager probudil. O což zjevně neměl zájem. Už i doktoři navrhovali odpojení od hadiček. Tato varianta byla prudce zamítnuta Seagerovým nadřízeným.

Ještě naposledy na něj pohlédl, a pak se otočil k odchodu. Všiml si sestřičky, která ho pozorovala a mírně se zamračil. Dívka okamžitě zmizela v jednom z pokojů. Bez ohlédnutí se vydal před budovu nemocnice, kde na něj čekal jeho kolega. Měli jet do sídla SE5 a tam předložit návrh, nebo spíš příkaz, MI5.

Sestřička, která zmizela v jednom z pokojů nyní hleděla z okna a pozorovala toho muže, který si právě sedal do černého audi. Chodil sem obden a pozoroval Scotta. Znala jeho jméno, ale to bylo všechno co mu o něm řekli. I když tušila, že bude důležitý, když se o něj zajímá zrovna FBI.

Dobře si pamatovala, když ho přivezli. Měla tehdy zrovna službu. Byl v hrozném stavu. Měl popáleniny, prasklou lebku a zlomeno několik žeber. Avšak jí připadalo, že ta zbědovanost vychází zevnitř. Že trpí vnitřně. Na okamžik se probral a ona postřehla, že něco šeptá. Sklonila se nad něj, aby ho slyšela. „Crisi,“ splynulo mu bolestně ze rtů a jí z toho píchlo u srdce.

Nejprve si myslela, že tenhle agent s tvrdýma očima je právě onen Cris. Když jí však ukázal jednou průkaz mohla si přečíst jeho jméno. Přesto se nemohla zbavit pocitu, že tomu muži na Seagerovi záleží, i když si to třeba neuvědomuje. Moc dobře si všimla, jak mu zjihnou oči, když se na něj dívá. Je možné, že on sám si to neuvědomuje, ale jí to neuniklo.

Z postele v pokoji, kde se nachází se ozve zasténání a vytrhne jí tak ze spekulací. S povzdechem se odvrátí od okna a jde se věnovat pacientovi.

Sídlo SE5 kancelář Charlese Harlana

  Seděl za stolem a v ruce držel úzkou složku, která byla nadepsána jednoduchým Seager. Ano, tato složka se zabývala případem smrti Crise Maloryho. Sám Harlan to nechápal. nechápal, co by měl Legionář z toho, že by ho zabil. Možná mu prostě dělalo dobře, že mohl Scottovi ublížit. Vždyť díky tomu, co ten parchant udělal, ležel jeho nejlepší agent už téměř rok v komatu. Jako by se nechtěl probudit. Ani se mu nedivil. Muselo to být hrozné vidět, jak se jeho životní láska rozletěla na kusy.

Promne si unavené spánky a pořád dokola přemýšlí a přemýšlí. Chce dostat toho parchanta. Ale jak, když se celou tu dobu neprojevil. Vyčkával a celé oddělení vědělo na co. Nebo spíš na koho. Přesto dál neúnavně pátrali. Sakra!, zakleje v duchu prudce a praští pěstí do stolu. Měl takový vztek! Dokonce ho doktoři požádali o povolení odpojit Scotta Seagera! Chtěli odpojit jeho nejlepšího agenta. Samozřejmě, že to zamítl a to okamžitě.

Zazvonil mu telefon. „Neříkal jsem, aby mě nikdo nerušil?!“ zavrčí do sluchátka na sekretářku. „Ale pane, jsou tu z MI5,“ vyhrkne bojácně dívka. Muž si povzdechne. „Ať jdou dovnitř.“ Byl zvědavý na jejich verdikt. Jeho ať si klidně pošlou k čertu, ale Seagera…

Do místnosti vstoupí dva muži. První z nich se přívětivě usmívá, ale druhý ma oči tvrdé a nekompromisní. Harlanovi naskočí husí kůže. Stoupne si. „Dobrý den, pánové,“ prohodí a vyzve je, aby se posadili. „Dobrý den,“ prohodí šedovlasí muž s vlídným úsměvem. Ten druhý, Ledovec ho pojmenoval v duchu, jen mlčky přikývne. „Jmenuji se Denis Marlock,“ pokračuje ten vlídnější z nich. „A tohle je můj kolega Ralph O’Derik.“

„Těší mě,“ zamumlá Harlan, ale spíš ze slušnosti, než proto, že by to byla pravda. „Co vás přináší k SE5?“

„Znovu otevření případu Seager versus Legionář,“ promluví poprvé Ledovec. „Cože?“ vyhrkne nevěřícně Harlan. „A jak to asi chcete udělat, když je Seager v komatu a o Legionářovi nejsou žádné informace od té nehody?“ naprosto nechápe. „To byste myslím měl nechat na MI5. Vám zatím bude stačit, že já nahradím prozatím Seagera v jeho funkci.“

To už se šéf oddělení SE5 zamračí. „To nedovolím,“ téměř jedovatě vyjede. „Obávám se, že vám nic jiného nezbyde,“ vmíchá se do toho smířlivě Marlock. „Je to přímý rozkaz MI5 a pokud odmítnete budete suspendován.“

Charlesovi okamžitě dojde, že nemá na výběr. „Co mám udělat?“ optá se rezignovaně. „Stačí, když mi dáte přístup k materiálům Seagera. A ještě něco. Prý mu Legionář zabil přítele.“ Harlan cítí jak mu tvrdnou rysy, při té vzpomínce. Je rád, že u toho nebyl. Měl Crise rád… „To je pravda,“ kývne. Na okamžik se rozhostí ticho, které přeruší až zvonění telefonu na Harlanově stole. „Co je?!“ zavrčí do sluchátka. Už je zase podrážděný jako tygr. „Říkal jsem vám ať mě nerušíte!“ zařve.

„Je to z nemocnice, pane,“ prohodí z interkomu naprosto klidně sekretářka. „COŽE?! Okamžitě mi to přepojte!“ Muž vezme sluchátko do ruky. „Harlan,“ zahlásí a pak jen mlčky poslouchá. „Hm… Ano.. Jistě… Dobře… hm, hm… Jistě. Hned jsem tam.“ A zavěsí. Pak se podívá na dva nevítané hosty. „Seager se probral,“ zamumlá a aniž by na něco čekal vstane, vezme si bundu a pádí z kanceláře.

Agent Marlock s O’Derickem ho mlčky následují. „Dnes už tady nebudu,“ zavolá na sekretářku už u dveří výtahu. „Jistě. Nashle šéfe!“ zavolá a dál si nerušeně piluje své dokonalé nehty.

Sjedou do garáží, kde Charles skočí do svého černého mustangu. Netrpělivě čeká až do něj nasoukají svá ztuhlá těla, evidentně zvyklá na mnohem větší auta, a pak šlápne na plyn až se to ztichlým podzemím rozlehne jako rána z děla. „Co říkali?“ prohodí po chvíli zběsilé jízdy O’Derick. „Nic. Jen že se probudil. A že se mnou potřebují mluvit osobně.“

Muži tiše kývnou. Celá cesta do nemocnice proběhne naprosto mlčky. Když zastaví před budovou Harlan vyskočí, aniž by na ně čekal. Rychlým svižným krokem dojde k výtahu a odtud vyjede do druhého patra, kde leží jeho nejlepší agent. Před jeho pokojen na něj čeká lékař. „Jak je na tom?“ vyhrkne okamžitě, sotva se zastaví. „Jeho stav je stabilizovaný. Vyskytl se však jeden problém.“

V šéfovi by se v tu chvíli krve nedořezal. „Jaký?“ optá se netrpělivě. „Ztratil paměť. Poslední dva roky si nepamatuje.“

Dva roky, pomyslí si O’Derick, který právě dorazil s Marlockem v patách. Zajímavé. A přesně v tu chvíli ho to napadne. „Harlane,“ prohodí a muž se k němu očividně nerad otočí. Nadzvedne tázavě obočí. „Mám pro vás návrh.“

„A ten je?“ Sakra leze to z něj jako z chlupatý deky, pomyslí si rozmrzele. Myšlenkami už je dávno někde jinde. „Neříkejte mu, že ten jeho Cris umřel. A že ho zabil Legionář.“ Nevěří svým vlastním uším. „Proč bych to měl dělat. Nemůžu mu zamlčovat pravdu.“

Ralph k němu přejde a zastaví se těsně před ním. „Co z něj chcete udělat? Trosku toužící jen po pomstě i za předpokladu vlastní smrti, nebo vyrovnaného agenta, který ví co dělá a chce zatknout vraha?“ optá se tvrdě. Harlan si musí přiznat, že má pravdu. „A nemyslíte, že tu trosku z něj uděláte ve chvíli, kdy mu řeknete, že mu Legionář zabil jeho milovanou osobu?“

Má zatracenou pravdu. stroze kývne, protože by mu slovně nepřiznal, že má vlastně pravdu. „Co navrhujete? Doma má jeho věci, manželskou postel a celý jeho byt je zařízený pro dva. Jak mu to vysvětlíme?“ ptá se zvědavě. „Bude mít přítele, takže mu to nebude podezřelé.“

„KOHO?!“ ozve se dvojhlasně. Poprvé od cesty z kanceláře se ozval jeho kolega Marlock. „Mě,“ odvětí naprosto klidně a celkem s pobavením, které však na povrchu není vidět, je pozoruje. Jejich šokované výrazy stojí za to. „Ledovec a Oheň,“ zašeptá Harlan a ani si neuvědomí, že to řekl nahlas. Ralph nedá ani mrknutím najevo, že ho zaslechl. „Jenže přeci jenom je tu jeden problém,“ prohodí šéf SE5. „A to?“

„Má doma ehm… No… Pes to zrovna není. A ten Crise miloval. Nevím jestli si na vás zvykne.“

O’Derick na to nic neřekne. Místo toho se otočí na Marlocka. „Chci okamžitě vědět úplně všechno o Scottovi Seagerovi. Včetně velikosti jeho spodního prádla a první školní lásky.“ Muž jen přikývne a ztratí se jako by tam nikdy nebyl.

„Tak jdeme na to. Jak se jmenuje ten jeho mazlík?“ optá se Ledovec. „Malarmo,“ stačí vyhrknout Harlan. To už je Ralph uvnitř a on může slyšet. „Scotte, miláčku. Tak jsi se konečně probudil. Už jsem si myslel, že budeš spát navěky. A Malarmovi se taky už moc stýská. Mám tě pozdravovat. A od chlapů z oddělení taky,“ cvrliká ten chlápek něžně. Charles naprosto vyveden z míry vejde do pokoje za ním.

Na posteli může vidět vyhublého, zmateného Scotta Seagera, jak naprosto nevěřícně hledí na toho chlápka před sebou. „Dobrý den, Seagare.“ Agent se na něj otočí. Poprvé tak vidí jeho oči. Svítí v nich zmatení, otázka, ale i smutek. Nekonečný smutek, o kterém zřejmě sám Seager neví odkud pramení. „To je tvůj šéf, zlato,“ zavrká Ralph a Harlan má pocit, že už trochu přehrává. Očima mu to naznačí, ale on se na něj jen sladce usměje. Je to ten samý člověk??, diví se v duchu.

„Abych ti to vysvětlil, Scotte. Jsi tajný agent, sloužíš v oddělení SE5. Já vím je toho na tebe moc, ale určitě si časem vzpomeneš a tvoje instinkty jsou určitě pořád s tebou,“ ujistí ho O’Derick. Scott stále mlčí a snaží se vstřebat tolik informací najednou. Pochopil, že je zřejmě homosexuál, proč by mu jinak ten pohledný tmavovlasý muž s jiskřivýma očima říkal miláčku, že? „Mohl byste začít od začátku?“ požádá nakonec poněkud nakřáplým hlasem a není si jistý, že ho ten muž pochopí.

Ten však přikývne a dá se do vyprávění. Po hodině a půl už v tom má trochu jasno, i když je stále ještě zmatený. Ten muž ho zná opravdu dobře, dokonce mu řekl velikost jeho trenýrek i to, že rád nosí khaki.

A ten muž stále mluví a mluví. Seager se chytí za spánky. „Dost!“ vykřikne a Ralph okamžitě přestane s vyprávěním. Scott má pocit, že mu snad praskne hlava. „Běžte pryč! Chci být sám!“

Oba muži ho bez námitek poslechnou a opustí pokoj. Scott se opře do polštářů a zavře oči. Náhle mu před vnitřním zrakem bleskne úsměv, který neví kam zařadit. Přesto tuší, že je to pro něj důležité. Jenže jak?

„Co vás to proboha napadlo?!“ vyjede na něj okamžitě Harlan, sotva se ocitnou z doslechu. Muž ho sjede ledovým pohledem. „Co jako?“ optal se klidně.

„Neměl jste to na něj takhle vychrlit. Akorát z toho bude zmatený.“

„Čím víc bude mít informací, tím déle se tím bude zabývat.“

A náhle Harlan pochopí. „Vy nechcete aby si vzpomněl, že?“

„Ne,“ odvětil klidně. „Potřebujeme ho klidného, chladně uvažujícího. To nebude pokud si vzpomene na toho svého Crise.“

Harlanovi se nelíbí ten jeho pohrdlivý tón. „Pokud se k němu budete chovat jako cukrující koloušek, myslím že nebude schopen se soustředit na práci,“ setře ho tvrdě a v O’Derickových očích na okamžik bleskne uznání. „To máte pravdu. Proto se tak k němu nebudu chovat pořád. Musíme ho jen ujistit, že je někdo pro koho má smysl žít. Nesmíme připustit, aby se snažil pátrat v minulosti. Jistě, naoko ho budeme podporovat, ale spíš se musíme snažit, aby se soustředil pouze na případ. A aby si vzpomněl až po dopadení Legionáře.“

Charles musel uznat, že to má logiku. Sice se mu moc nechtěl lhát svému nejlepšímu agentovi, ale viděl, že to jinak nejde. Ralph měl pravdu. Pokud se o smrti Crise dozví dříve než po dopadení Legionáře, nedopadne to dobře. A on by tak mohl doopravdy ztratit svého nejlepšího agenta. A tahle vyhlídka se mu nelíbila.

„Máte pravdu,“ souhlasil nakonec. „Ale až si Seager vzpomene, je na vás mu to vysvětlit,“ usměje se tak trochu škodolibě.

I Ralph si uvědomoval, že dost riskuje. Jenže trochu toho rizika zkusit musel. Protože jinak se jim Legionáře nepodaří lapit. O tom, že bude Seager zuřit nebylo pochyb, přeci jenom mu zatají dost důležitou informaci. Pokud Scott dostojí své pověsti, bude mít Ralph co dělat, aby ho v tu chvíli nezabil. V duchu se usměje. Vždycky měl rád výzvy. A tenhle Seager ho nějakým magickým způsobem přitahoval.

Opíral se o polštáře a hleděl před sebe. V pohledu prázdný výraz. Vůbec nevěděl, co si o tom dnešním odpoledni myslet. Ten chlápek si sem jen tak vpadl a ještě dřív než mu prozradil jeho vlastní jméno mu řekl, že je gay. A ještě k tomu tajný agent. Až moc informací na jeho ubohý mozek, který se probral z komat. Skoro z ročního komatu.

Zvedl ruku a podíval se na ni. Přišla mu, že patří někomu jinému. Vlastně si připadal, jako v jiném světě. Ani nevěděl proč se vlastně dostal do komatu. Bylo to v nějaké akci? Nebo nějaká pitomá nehoda? Nevěděl nic. Byl odkázaný na pravdu jiných.

Povzdechl si. „Proč tak smutně?“ ozvalo se náhle ode dveří a on zvedl oči. Stál tam Ralph. Avšak pryč byl ten z dnešního rána, ten přesladký a přitom tolik protivný. Nyní před ním stál opravdový muž a jemu náhle vyschlo v krku. „A z čeho bych měl být veselý?“ optal se klidně a dál ho propaloval pohledem.

Teda Scotty, jestli s tímhle opravdu žiješ, tak máš dobrej vkus, pochválil se v duchu a přejížděl ho pohledem od hlavy k patě. Světlé vlasy střižené na krátko, modré chladné oči, které dokáží zjihnout, jak se sám dnes přesvědčil, vysoký a štíhlý, přesně takový jaký by měl správný tajný agent být.

„Z toho, že jsi zpátky mezi námi?“ optal se Ralph zkusmo a přešel k posteli. Dal si k ní židli a posadil se. Pohled stále upíral do jeho očí. „K čemu mi to je s děravou hlavou?“ odsekne a zavře oči. „Promiň. Nemám důvod být protivný zrovna na tebe.“

„Nic se neděje,“ usměje se a pohladí ho po ruce. S překvapením zjistí, že mu paží projel blesk. Silou vůle se ovládne a neucukne, protože by to jen těžko vysvětloval. Nepochyboval o tom, že Seagerova bystrá inteligence zapomenuta nebyla.

Scott otevře oči a opět se zahledí před sebe. Kdyby si tak dokázal vzpomenout. „Jak se mi to vlastně přihodilo? Při nějaké akci?“ optal se nakonec na to, co ho pálilo nejvíc. Ralph se toho okamžitě chytil. „Jo,“ kývl chmurně. „Zrovna jsi byl v akci, když tě nějak šílenec napadl s bassebolkou a ubalil ti ji rovnou do hlavy. Zezadu. Jinak by proti tobě neměl šanci.“

Muž na posteli se pousměje. Že bych byl tak dobrej? Sakra! Tak strašně ho štvalo, že si nic nepamatoval.

Tiše ho pozoroval a věděl, co se mu honí hlavou. Proklíná svět, že si nic nepamatuje. Kdyby jen věděl, že je to pro něj to nejlepší, co se mohlo stát. Vždyť až zjistí, co mu Legionář udělal bude nepříčetný k smrti. To věděl.

Ten jeho prázdný pohled ho mrzel. Věděl, že pro něj musel znamenat opravdu hodně, když i po komatu na něj instinktivně myslí. On si to možná neuvědomuje, ale v jeho rysech je vepsán smutek. Tak velký smutek, že z toho leckoho bolí u srdce. Avšak ne Ralpha O’Dericka. Byl zvyklý chladně kalkulovat a vyvozovat následky. Na city nebylo místo.

Ani teď ani jindy. S tím se bude muset každý smířit. A pokud ne, má smůlu. Přesto se podvolil k tomu, že předstíral, že je milencem tohoto muže. Kdo jiný by tohle udělal? Nebo přesněji – jaký jiný heterosexuál by tohle udělal? Odpověď je jednoduchá – žádný. On byl heterosexuál. Nebo si to aspoň myslel. Až doteď miloval ženy, byl se ženami, spal se ženami. S jednou byl dokonce zasnoubený.

Dodnes nevěděl, co ho to popadlo. Vždyť na svatbu by ani neměl čas. Natož na manželku. Pousměje se a ani si neuvědomí, že ho Seager pozoruje.

Tenhle muž se mu líbil víc, než ten cukrouš z rána. Vypadal víc jako… Neměl pro to pojmenování. Jedno však věděl, naskakovala mu z něj husí kůže i tam kde by neměla. A nejen husí kůže. Nenápadně pohlédne dolů a oddechne si, když neuvidí „stan“. Asi by se v tu chvíli propadl do země. A nezáleží na tom jestli spolu spí.

Přeci jenom on má být nemohoucí, ubohý pacient a ne mašina na sex. V duchu nad sebou vrtí hlavou. Seagere ty válíš, chlape. „Nechováš se tak často, že ne?“ optal se.

Ralph na něj překvapeně pohlédl. „Jak?“

„Jako dnes ráno.“

Zasmál se. Scott měl pocit, že to moc často nedělá. „Ne, to opravdu ne,“ ujistil ho a on si oddechl. „To je dobře, protože bych se asi jinak zbláznil.“

Ralph mlčí a jen ho sleduje. „Doktor říkal, že když to všechno půjde dobře, mohl bys jít příští týden domů.“

Seager se rozzářil. „Opravdu? To by bylo skvělé,“ usmál se mírně.

„Dám ti něco přečíst, souhlasíš?“

„Proč?“

„Potřebujeme tě co nejdřív zpět v akci.“

„I když mám v hlavě obrovskou díru?“ optal se míně pobaveně.

„Myslím, že s jí tam měl i předtím,“ zažertoval a Seager se naoko zamračil. „To vůbec nebylo vtipný, abys věděl,“ zamručel.

Ralph pokrčil rameny. „To ani nemělo být vtipné.“ Avšak Scott mohl v jeho očích vidět lehký odlesk veselých jiskřiček. Trochu se tomu podivil, protože Ralph působil spíše jako ledovec, než jako veselá kopa.

„Ale dost žertů. Zítra ti přinesu ten spis. Jsem si jistý, že tě to bude zajímat.“ S těmito slovy se otočil a odešel.

Seager pozoroval zavřené dveře a přemýšlel, jak může s tím člověkem vycházet. Pojí je něco jiného než práce a sex? Proč si na nic nepamatuje? Co je to za spis? Čeho se týká? Má to co dělat s jeho zapomenutou minulostí? A komu patří ty oči, co ho pronásledují?

Unaveně zavře oči a promne si kořen nosu. Je toho tolik na co by si jistě měl vzpomenout. Ale on ne, on prostě musí mít v hlavě prázdno, vymeteno.

„Vypadá to, že vás příští týden budeme moci propustit domů,“ zaslechl tichý hlas doktora a prudce otevřel oči.

„Vyděsil jste mě,“ prohodil klidně.

„Omlouvám se. To jsem opravdu nechtěl. Jen jsem se domníval, že by vás to mohlo zajímat.“

„Už mi to řekli…,“ zamumlal a mimoděk si vzpomněl na Ralpha. V jednu chvíli milého až přesladkého a v dalších tvrdého jako ocel. S povzdechem opět zavřel oči a bylo mu jedno jestli mu doktor ještě něco chce.

Cítil se tak unaveně. Jako by nespal celou věčnost. Což byla celkem ironie vzhledem k tomu, že spal téměř celý rok. Přesto jeho duše jako by potřebovala vzpruhu. Jako by kus jeho srdce zemřel. A on si ani náhodou nemohl vzpomenout, co je toho příčinou.

Ralph bez zaklepání vstoupil do Harlanovy kanceláře.

„Co si to sakra dovolujete?“ rozčílil se ten ihned. „To že jste vymyslel tak geniální plán, ježe neznamená, že jste pánem mého oddělení,“ hudroval.

„Seagera pustí příští týden domů.“ Tímhle argumentem vzal svéráznému kapitánovi vítr z plachet.

„To je skvělé!“ zajásala Harlan a vzápětí se vzpamatoval. „A pro nás to znamená?“

„Zítra mu přinesu spis o Legionářovi. Samozřejmě bez jeho posledního spisu. Budeme doufat, že se vrátí starý Scott.“

„Ten se nevrátí nikdy,“ zamumlá si pro sebe Charles v domnění, že ho Ralph neslyší. Omyl.

„Vrátí se do té doby, než si vzpomene!“ odsekne.

„Dobře, už mlčím,“ zvedl v obraně Harlan ruce. „Jen mě tak napadá. Legionář si se Scottem vždy rád hrál. Co když i to, že mu připomene smrt Crise se mu bude zdát jako skvělá hra?“

Ralph musel přiznat, že právě skóroval. Tohle ho totiž nenapadlo. „Noo,“ protáhl a podrbal se na hlavě. „Nedáme mu k tomu šanci,“ prohodil.

„To bych chtěl vidět,“ pozvedl tázavě a trochu výsměšně obočí Harlan. Ralph se na něj zamračil.

„Prostě se to bude muset nějak udělat,“ odsekl a odešel z kanceláře. Charles se začal usmívat. Zdá se, že se mu opět podařilo panu Ledovci rozhodit sandál. A ne že by mu to nějak extra vadilo.

Ralph zatím v podzemních garážích startoval své černé audiny. Musel zajet k sobě domů a přestěhovat si alespoň pár věcí k Seagerovi. Jen nevěděl, jak se vypořádá s tím vlkem…

Nervózně přešlápl z nohy na nohu, když stál přede dveřmi Seagorova bytu. „Klid,“ zamumlal sám pro sebe a vyndal klíče. Nechtějte vědět, kde je vzal, protože kdyby se to dověděl pan Harlan, asi by to nemělo moc dobré následky.

Opatrně odemkl a vlezl dovnitř. Rozhlédl se kolem. Nikde nikdo. Žádné psisko, které se na něj řítí s vyceněnými zuby, připraveno mu prokousnout krk. Kde je to psisko?, divil se. Přešel do ložnice a rozhlédl se kolem. Všude byla cítit přítomnost Crise. I v té sebenepatrnější drobnosti. V malém obrázku jezera na stěně, v lampičce na nočním stolku, na rozestlané posteli.

Pohled mu padl do rohu místnosti, kde ležel Malarmo. Hlavu měl složenou na packách a sledoval ho prázdným smutným pohledem žlutých očí. Takhle vypadá zármutek, pomyslel si. Pak ho něco napadlo. Kdo to zvíře, celý ten rok krmil? Rozhodl se, že se na to musí zeptat Harlana.

Pak se však pustil do likvidování stop po Crisovi. Nic z toho si nedovolil vyhodit, protože věděl, že by ho za to Seager potom zabil. Narazil dokonce na jednu jeho fotku v rámečku v obývacím pokoji. Zadumaně si ho prohlédl.

Je spíše drobné štíhlé postavy, světlé téměř blond vlasy (ještě tak o dva stupně světlejší než Seager), zelenomodré oči, které se na fotce usmívaly stejně jako plné rty. Z mladíka vyzařovala naprosto pohoda a radost. I tuhle malou vzpomínku uschová do krabice, kterou si přinesl sebou.

Pak vyndá svoje věci a snaží se to tam upravit, aby bylo vidět, že spolu žijí. Spokojeně kývl a rozhlédl se po svém „dokonalém“ díle. Jistě nebylo to tak útulné, jako když sem vešel, ale víc už dělat opravdu nemohl.

Vzal krabici s věcmi Crise a vydal se ke dveřím. Tam se otočil a ještě jednou nervózně spočinul na vlkovi, který dál ležel v koutě. Chvíli se obával, že se na něj vrhne a zakousne ho zezadu. Zvíře však dál leželo a pohlíželo na něj smutnýma očima.

Nakonec to Ralph nevydržel, položil krabici a vešel do kuchyně. Tam našel velkou konzervu a nasypal mu jídlo do misky. Pak mu nalil čistou vodu a obojí mu přinesl až pod nos. Malarmo na to jen lhostejně pohlédl a nehnul se z místa. Ralph se zamračil. Není přeci možné, aby celý ten rok byl bez jídla a pití. To by nemohl přežít.

Ještě na něj na posledy pohlédla opustil byt, ve kterém bude nejspíš trávit dalších pár měsíců. Ne že by mu to nějak vadilo. Koneckonců je to jeho práce.

Seager si pročítal spis, který mu ráno přinesl Ralph a zatínal pěsti. Ten Legionář byl pěknej hajzl. A navíc to vypadalo, že komunikoval pouze s ním. Hrál si s nimi jako kočka s myší. To se mu vůbec nelíbilo.

Přečetl ten spis několikrát. Prodavačka v drogerii, dětský domov v klášteře a spousta dalších mrtvých a nevinných lidí. Cítil jak v něm vaří krev vzteky. Zhluboka se nadechl a odložil spis. Vypadalo to, že se Legionář na celou dobu, co on byl v komatu odmlčel. Proč? Čekal snad na něj?

Nebylo by tedy lepší zůstat „mrtvý“?

Z jeho úvah ho vytrhl až šéf, který ho přišel navštívit. Dlouho dobu pak strávili nad složkou s názvem LEGIONÁŘ a spekulacemi nad jeho plány, důvody a motivy. Avšak na nic nového stejně nepřišly.

O týden později, kdy už si myslel, že se zblázní nudou, konečně balil to pyžamo a spodní prádlo, co měl v nemocnici a mohl jít domů. Dole na něj čekal Ralph se svým černým audi.

Scott se ještě rozloučil se sestřičkami, které se o něj tak krásně starali, poděkoval lékařům a ostatnímu personálu. A pak s posledním pohledem na pokoj, kde strávil bezmála rok svého života, opustil nemocnici.

Nasedl do auta a úlevně si povzdychl. „Konečně,“ zamumlal.

Ralph se na něj podíval. „Jsi rád, že jedeš domů?“

„Ani nevíš jak,“ odvětil a lehce se usmál. Avšak Ralpha to nechalo chladným. Scott se maličko zamračil. Copak opravdu žiju s takovým nerudným chlápkem?, pomyslel si mimoděk. V tom se však Ralph usmál a on rázem přestal nad vším uvažovat. Jeho trochu nadrzlý úsměv ho dokonale vyváděl z míry.

Procházel dlouhou nemocniční chodbou. Přitom sledoval Scotta Seagera jak odchází a později nastupuje do černého audi.

Sem tam pozdravil nějakého lékaře, či sestru. Vždyť plášť lékaře ho k tomu opravňoval. Neomylným krokem mířil k východu. Venku se otočil a zadíval se na budovu.

Nebyla to velká nemocnice. Jen dvě patra s několika pokoji. Přeci jenom jednalo se o soukromou kliniku, i když personálu tady bylo víc než dost.

Sundal si bílý plášť a nasedl do šedé dodávky. S prudkým skřípěním kol se rozjel. O několik bloků dál zastavil a sáhl po malém dálkovém ovládání, které leželo na místě spolujezdce. Bylo na něm jediné tlačítko. Rudé jako krev. S chladným úsměvem ho zmáčkl.

BUM!

Nemocnice U Apolináře právě vyletěla do vzduchu se všemi, co byli uvnitř.

Během půl hodiny stáli přede dveřmi Scottova bytu a on odemykal. Vešel dovnitř a ani nestihl zavřít, když se na něj vyřítil s radostným štěkotem… „Ehm… Já mám VLKA?!“ zamumlal, ale začal zvíře hladit. „Já myslel, že jste říkali, že mám psa.“

Ralph se musel usmát. „Copak to není pes?“

„To je fakt,“ zamumlal a smál se, když mu Malarmo olizoval tvář. „Taky jsi mi chyběl,“ zamumlal a zabořil mu tvář do srsti. „Jsem zpátky, Malarmo,“ dodal ještě a vydal se na průzkum bytu.

Scott Seager byl opravdu zpátky. A s ním i Legionář…