Kdesi v londýnském bytě

  Protáhne se a zadívá se na muže vedle sebe. „Ahoj,“ zašeptá ten a otevře oči. Usměje se. „Ahoj,“ odpoví a lehce ho políbí na rty. „Jak ses vyspal, Crisi?“ optá se. Mladík se mu schoulí do náruče a políbí ho na rameno. Obejme ho kolem pasu a vtiskne mu polibek do vlasů. „Dobře a ty?“

  Pohladí ho po zádech. „Když jsi vedle mě spal ty, tak samozřejmě výborně,“ prohodí a vstane. Práce hold volá. Podívá se na pager a zjistí, že už ho sháněli. Z rohu místnosti se zvedne překrásný vlk a přejde k němu. „Ahoj Malarmo,“ prohodí a podrbe ho za ušima. Našel ho jako malé štěně a už spolu zůstali. Vlastně si byli hodně podobní. Avšak jen do chvíle, kdy potkal toho malého ďáblíka v posteli. Přejde k posteli a skloní se nad něj. obejme ho kolem krku a přitáhne si ho blíž. „Musím jít,“ zašeptá mu do rtů. Nejraději by se však zavrtal zpět do postele a sevřel ho v náruči. „Je mi to jasné,“ prohodí a dráždivě ho políbí.

  Ostře se nadechne. „Já bych to nedělal, zlato,“ vydechne a znovu se k němu přisaje. „A proč? Já bych byl rád, kdybys tu zůstal.“ Povzdechne si. „To já taky,“ ujistí ho. Opět ho políbí. Nakonec se neochotně odtáhne, i když pokušení je obrovské. Spěšně se začne oblékat, aby přeci jen nepodlehl nutkání vlézt zpět a vzít si jeho nádherné tělo.

  Pozoruje jak si obléká těsné džíny a černou košili. Kolem pasu si připne opasek s pistolí a ještě naposledy se na něj podívá. „Co budeš chtít k večeři, Scotty?“ optá se ještě než mu stihne zmizet venku.

  Strčí hlavu zpět do dveří a rozpustile na něj mrkne. „Tebe, Crisi,“ prohodí, a pak je jen slyšet jeho veselý pískot. Mladík v posteli si přitáhne ještě zahřátý polštář k sobě a přivoní k němu. Ještě voní po něm. Usměje se. Asi bych měl jít taky do práce, pomyslí si.

S povzdechem se vyhrabe z postele a začne se také oblékat. Stejně do práce nedorazí, ale nemůže tady běhat nahej. I když je to lákavá představa. Znovu si vybaví jeho rty na svém těle, jeho ruce, jeho úd jak do něj proniká. Polkne a jde si dát ledovou sprchu. Trochu mu pomůže. „Pojď, Malarmo, půjdeme na procházku,“ prohodí a pískne na vlka, který ho poslušně následuje. Pamatuje si, jak ho poprvé vyděsil. Myslel si, že na něj skočí a zakousne se do něj. Scott ho ale ujistil, že útočí jen na jeho povel, nebo když je jeho páníček v nebezpečí. To ho sice trochu uklidnilo, ale stejně byl nervózní. S Malarmem si padli do oka. Měl ho rád a on jeho taky, takže nebyl žádný problém. Prochází se po parku, s vlkem na vodítku, protože kdyby ho pustil, asi by na něj zavolali policii. Lidi je obcházejí velikým obloukem, ale on si toho nevšímá. „Hodnej,“ prohodí a pohladí ho po hladké srsti.

Vrátí se s ním domů a nakonec vyrazí do práce, protože by doma asi zešílel. Ono pracovat jako číšník je občas celkem zábava.

  Scott Seagar se s úsměvem usadí za volant a rozjede se londýnskými ulicemi. Panuje v nich čilý ruch, ale to mu nevadí. Uvědomil si, že Crisovi neřekl, aby vyvenčil Malarma, ale nějak tušil, že to udělá i bez toho. Zručně se proplétá mezi auty a je zvědavý co ho dnes v práci čeká. Doufal jen, že znovu neútočil Legionář. Ten chlápek mu šel na nervy. A nejen proto, že po něm šel už rok a nemohl ho dostat, ale i proto, že velice dobře uměl pracovat s výbušninami a velice toho využíval. Vyhodil do povětří vše co šlo. Budovy, auta a bohužel i lidi.

  S povzdechem si prohrábne svoje světlé vlasy a zaparkuje před budovou, kde sídlí zvláštní oddělení MI5 – SE5. Vešel dovnitř a vyjel výtahem do třetího patra. Zastaví se před stolem zrzavé krásky, které šéf říká sekretářka. „Dobré ráno“ pozdraví ji a očima se optá, jak je na tom hlavní boss. Žena jen pokrčí rameny.

  Pousměje se a odhodlaně vykročí. Zastaví se přede dveřmi svého šéfa a zároveň šéfa celého oddělení SE5, Charlese Harlana. Nasucho polkne, protože si uvědomí, že ho sháněli už před hodinou. Po očku se ještě jednou koukne na sekretářku, jejíž jméno mu dělá problém si zapamatovat. Ta na něj povzbudivě kývne. Zvedne tedy ruku a zaklepe. „Seagare! Jestli to nejste vy tak vás namouduši nechám zahrabat v archivu!“

  Do archivu ne, pomyslí si zděšeně. Zhluboka se nadechne a se širokým úsměvem vejde. „Dobré ráno, šéfe,“ zahučí zvesela. „Jak jste se…,“ slova mu uvíznou kdesi v krku a úsměv mu zmizí z tváře. „Legionář?“ zasyčí. Tmavovlasý muž, jemuž za posledních několik měsíců začínaly vlasy šednout, unaveně přikývl. „Bohužel. Znovu útočil dnes v noci.“

  Agent zatne zuby. „Kde?“ procedí. „Dětský domov sv. Kateřiny.“ Scott cítí, jak se v něm vaří krev. Jeho šéf ho pozoruje. Je mu jasné, že to v něm vře jako v přetlakovaném hrnci. „Doprdele!“ zakleje nakonec zprudka. „Pardon, šéfe,“ omluví se hned, protože ví, že nemá rád, když se před ním kleje. Jenže teď k tomu byl důvod. Další zničené životy. Nevinné životy. Dětské životy. V duchu nadává ještě hůř než nahlas.

  „V pořádku, agente,“ ujistí ho Harlan. „Chci abyste jel na místo činu a pokusil se něco zjistit. Jsou tam sice už naši specialisté, ale vy byste si mohl něčeho všimnout,“ odmlčí se. Na okamžik si pomyslí, co by bez tohoto muže celé oddělení dělalo. Ne že by byl nejlepší, bylo tu spoustu takových. Jenže on se dokázal vcítit do pachatele. Měl ten nejtvrdší výcvik ze všech tady. Ale i na něj byl tenhle chlápek moc dobrý. „Koneckonců,“ pokračuje po delší odmlce, „je to váš případ a dalo by se říci, že ho celkem dobře znáte.“

  Scott přikývne. „Rozkaz, pane,“ zasalutuje. „Hodně štěstí, Seagare,“ prohodí ještě než muž opustí jeho kancelář. Unaveně si sedne do křesla. Ani neví proč celou dobu jejich rozhovoru stál téměř v pozoru. Zřejmě to bylo proto, že Seager byl v minulosti kapitánem tajné vojenské rozvědky Syberian.

  Otevře zásuvku a vytáhne z ní tlustou složku, která by vydala na kroniku, s názvem LEGIONÁŘ. Tenhle chlápek dokázal zavařit celému MI5 i všem jeho tajným a supertajným oddělením. Otevře desky a zadívá se na tabulku se základními údaji.

  Jistě místo fotky otazník. „Sakra!“ zakleje. Neznámý, neznámý… Jak jinak. Jak by ho taky mohl někdo znát? Ani jeho nejlepší muži ho nedostali. Ani Seager ne. Vždycky jen zavolal, upozornil a nechal vybuchnout.  Vztekle zatne zuby. Parchant. Snad Scott něco najde. Musí teď zuřit, jak Ďábel. A že to on umí…

  Naštvaně řídí své auto londýnskými ulicemi. Ten parchant, ten grázl, ten vrah! Docházejí mu myšlenky, jak ještě častovat toho sviňáka. Dětský domov! Proč tohle dělá? Nikdo na to nepřišel. A proč do toho všeho tahá mě? I když dnes mi nezavolal. Dnes mě neupozornil, že se něco stalo. Znamená to snad, že si ze mě rozhodl utahovat?

  Stiskne  ruce okolo volantu. Prudce zabrzdí u kláštera sv. Kateřiny (oprava toho co z kláštera zbylo). Kolem je to jako ve včelím úle. Všude kolem lidi pobíhající s různými  nástroji v rukách. Pomalu vystoupí a přejde k prvnímu z nich. „Kolik mrtvých?“ optá se. Muž se na něj smutně podívá. „Dvacet dětí a deset řádových sester.“

  Stroze kývne a vejde dovnitř. Jakýsi policajt ho chce zastavit. Chladně vytáhne průkaz tajné služby a kráčí dál. Je mu jedno jestli si to stihl přečíst. Na okamžik zůstane stát a tiše pozoruje spáleniště. Tak jakýpak jsi mi nechal vzkaz, Legionáři?, ptá se v duchu.

  Rozhlíží se bystrým zrakem, ale nic nevidí. Pak ho něco zaujme. Vykročí a nezastaví se dokud nestojí u jedné ze stěn, které zůstaly celé. Byla asi metr vysoká. Mezi cihlami se cosi lesklo. Skloní se a vezme to do ruky. Překvapeně zamrká. Je to stříbrný krucifix. K čemu mi bude krucifix?, diví se. Avšak tuší, že v tom něco sleduje. Ale co?

  Prohlíží si ho, převrací v ruce, různě tiskne na všelijakých místech. Téměř vítězoslavně se usměje, když uslyší tiché cvaknutí. Kříž se pomalu otevře a v něm stočený papírek. Vytáhne ho a zamyšleně na něj hledí. Náhle nemá odvahu si ho přečíst. Nakonec se zhluboka nadechne a rozloží ho.

  Krátké, výstižné a jasné. Takhle by se dal vystihnout onen vzkaz. Tik ťak. Tik ťak… L

  Sevře papír v dlani a rozmačká ho. Jistě čas běží. To vím už dost dlouho. Jenže jak podle toho mám zjistit, kde je nebo na co se chystá příště? Znovu ho prokleje a vidí jak se k němu řídí jakýsi chlápek. „Pane. Co to děláte?! Nesmíte manipulovat s důkazním materiálem!“ vyhrkne sotva k němu doběhne. Zmrazí ho jediným pohledem a muž mimoděk zacouvá. „Máte s tím nějaký problém, pane?“ optá se a opět s nechutí vytáhne průkaz. Prťous se okamžitě začne omlouvat a uctivě se vytratí.

  Seager si zastrčí krucifix do kapsy a vykročí k autu. Náhle se prudce zastaví a ohlédne. Dal by krk za to, že ho někdo pozoruje. Nikdo tam nebyl. Věděl, že je Legionář sleduje. Někde v bezpečí, skrytý před nebezpečím a s pobaveným úsměvem na rtech.

  Ani netušil jakou měl v tu chvíli pravdu. V jednom domě u okna opravdu stál onen muž a pozoroval ho. Na rtech mu vytanul krutý a zároveň spokojený úsměv. Jen si hezky lam hlavu. Stejně nepřijdeš na to, kde udeřím příště. Protože já ti to nedovolím…

  Zastavil se v kanceláři, aby se podělil se šéfem o svoje domněnky. A přesto, že na to byli dva ani jeden netušil, co krucifix znamená. Mohlo to být spousta věcí. Že příště udeří v dalším kostele. Že je věřící (při tomhle konstatování se Scott jen ironicky ušklíbl). Ale taky to nemuselo znamenat vůbec nic.

  O dvě hodiny později se unaveně vsoukal do auta a odjel domů. Stejně mu bylo jasné, že už nic nevyzkoumá a navíc se těšil na Crise. Neviděl ho celý den…

  Vyběhne schody a vpadne do bytu. „Jsem doma!“ zvolá a zarazí se. Dům je tichý. Kde je?, diví se v duchu. V tuhle dobu už bývá doma. Že by byl venku s Malarmem? V tu chvíli k němu zvíře přiběhne a on ho pohladí. „Aspoň ty jsi doma, ty rošťáku,“ prohodí s úsměvem. Vlk jen šťastně štěkne. Náhle ho zezadu obejmou štíhle paže. Pousměje se. „Jsi doma nějak brzy,“ zašeptá mu do ucha a on se zachvěje. Myslel si, že po dvou letech si zevšední, ale opak byl pravdou. Touha se nevypařila, jak si myslel, ale spíš naopak. Při každém jeho doteku se chvěl jako osika. Pohladí ho po ruce, kterou ho objímá. Malarmo se rozhodne, že to rozhodně nestojí za jeho pozornost a přejde do svého oblíbeného rohu, kde si položí hlavu na packy a líně je pozoruje. Nakonec zavře oči a usne.

  Scott se otočí a políbí ho na čelo. Zadívá se mu do zelenomodrých očí a usměje se. „Doufám, že mám k večeři to co jsem si přál,“ prohodí a mlsně přejede pohledem jeho tělo. Stojí před ním jen v ručníku okolo pasu, vlasy ještě vlhké ze sprchy. „Já zase doufám, že máš velký hlad,“ zašeptá a postaví se na špičky. Přitáhne si ho k sobě a vášnivě se k němu přisaje.

  Obejme ho kolem pasu a přitiskne si ho blíž. Bez ostychu mu rozváže ručník a zajede mezi nohy. Mladík zasténá a prohloubí polibek. Scott ho vezme do náruče a přenese na postel. Položí ho na přikrývky a pozoruje ho. Cris se pod tím upřeným pohledem začervená. Pak však natáhne ruku a začne mu rozepínat černou košili. „Chyběl jsi mi,“ zašeptá, když se posadí a políbí ho na hruď.

  Seager zasténá, když vezme jeho bradavku do úst. „Však ty mě taky,“ vydechne. Cris ho svlékne a povalí na postel. Nebrání se. Spíš se skvěle bavil. Cítil jak prozkoumává každičký kousek jeho nahého těla ústy a měl pocit, že už to slastné mučení nevydrží. Ve chvíli, kdy vezme do úst jeho penis se prudce napřímí. „Bože,“ vydechne.

  Cítí, jak se Cris usmál. Stočí k němu pohled a jejich oči se střetnou. Je zvláštní pozorovat, jak ho pomalu bere do úst, ale stejně tak je to i vzrušující. Vplete mu ruce do vlasů a přitáhne si ho k sobě. Otočí ho a posadí si ho na klín. Líbá ho na krk a Cris tiše sténá.

  Opatrně do něj pronikne a vzdychne. Je nádherné být zase uvnitř. Pootočí mu hlavu a políbí ho. Mladík se začne pohybovat a on ho nechá. Líbí se mu, jak si sám určuje tempo. „Scotty,“ vydechne. Oslovený na táhne ruku a uchopí ho do dlaně. Pomalými pohyby ho laská a chytá jeho vzdechy svými rty. Druhou rukou mu začne masírovat bradavku. Tempo se začíná zrychlovat.

  Přetočí ho na záda a znovu do něj prudce vnikne. Stačí další dva přírazy a on se udělá. Na okamžik se svalí na Crise a těžce oddechuje. Cítí jak ho hladí po zádech. Jemně ho kousne do lalůčku a vyklouzne z něj. Mladík pod ním zasténá. Scott si uvědomí, že on nevyvrcholil. Skulí se tedy z něho a posune se mu mezi nohy.

  Vezme do úst jeho stále ztopořené mužství a začne sát. Jemně ho olizuje, hraje si s ním. Prstem do něj pronikne. Prohne se proti němu a vykřikne. Zní mu to jako rajská hudba. Pokračuje v laskání. Prstem pohybuje rychleji než ústy. Cris znovu vykřikne a udělá se mu přímo do úst. Scottovi je to jedno. Klidně spolyká jeho touhu. Ještě naposledy ho olízne a s lehkým úsměvem se zvedne. Přejde do koupelny a namočí ručník. Rychle utře sebe i jeho a lehne si zpět. Přitáhne si ho k sobě.

  Cris se mu zavrtá do náruče. Scott se zamyslí. Opět se mu do mysli vkrade Legionář. Náhle ucítí na čele lehký dotek. Otočí hlavu k mladíkovi. „Copak tě trápí?“ zašeptá ten. „Opět udeřil?“ Kývne. „Co to bylo tentokrát?“ přejede mu rukou po hrudi. „Dětský domov sv. Kateřina.“

  Ví, že by mu neměl o případu říkat, ale stejně tak jistě věděl, že to Cris nikomu neřekne. A jeho rady by mu mohly pomoci. Je inteligentní, i když svůj talent zahazuje jako číšník. „Krucifix, říkáš?“ prohodí, když si poslechne vyprávění. „Co to bylo posledně?“ ptá se. „DVD z kamery,“ procedí skrz zaťaté zuby. Z kamery z nákupního střediska. Až moc živě si pamatoval co na něm bylo. Mladá žena, prodavačka v drogerii, a její smrt. Roztrhání na kousky.  

  Ucítí polibek na hruď a vrátí se do přítomnosti. „Možná chtěl jen ukázat, že ví, co udělal. Třeba nemá žádný zvláštní důvod… Může to prostě být šílenec.“

  „Na šílence je moc dobrej.“

  „Ale i šílenci mohou být inteligentní. Možná ho v reálném světě nikdo nebere vážně, a proto na sebe upozorňuje takhle. Nebo si tím může něco dokazovat. Nevím,“ pokrčí rameny. „Nelam si tím hlavu, zlato,“ prohodí Scott a políbí ho na špičku nosu. „Tak moc bych ti chtěl pomoci,“ zašeptá.

  Seager se na něj usměje. „Pomáháš mi. Stačí mi, že jsi tady se mnou. Kdybys tu nebyl asi bych se dávno zbláznil. Jen tak mimochodem, co že je k té večeři?“ optá se. Pobaveně sleduje, jak uhne očima. „Obávám se, že budeme muset zavolat do naší oblíbené čínské restaurace a objednat si kuřecí kung-pao nebo něco takového,“ prohodí.

  Scott se rozesměje. Prohrábne mu čupřinu světlých vlasů a oba je přikryje. „Možná bude nejlepší to zaspat,“ prohodí nakonec a cítí, jak se mu mladík zavrtal do náruče. Pevně ho k sobě přitiskne. Je mu jasné, že je po celodenním stání unavený. Proto se nediví, když za pět minut slyší jeho klidné oddechování.

  Zaboří mu nos do vlasů, které voní po čerstvé sprše a také zavře oči. Nemůže však spát. Stále musí myslet na to proč zrovna krucifix. Ještě nikdy nic co souviselo s církví neposlal. Tak proč teď? Nakonec ho samé přemýšlení uspí.

  Probudí ho vůně jídla a radostný štěkot Malarma. Otevře jedno oko a všimne si, že Cris vedle něj není. Vstane a přejde do kuchyně. Tam u plotny s roztomilou zástěrou stojí jeho milenec. Vedle něj sedí vlk a zvědavě vše pozoruje. Sem tam mu pod nos přilétne kousek masa nebo jiného zbytku. Scott přejde ke Crisovi a vtiskne mu polibek na šíji. S úsměvem se k němu otočí a políbí ho na rty. „Dobré ráno, ospalče,“ zašeptá něžně. „Dobré, zlato. Co to tady kuchtíš?“ optá se zvědavě a koukne mu přes rameno.

  „No… Vajíčka se slaninou. Sice jsem číšník, ale vařit mě nikdo neučil.“ Scott se na něj usměje a políbí ho na nos. „Jdu si dát sprchu,“ prohodí a zmizí v koupelně. Mladík ho pozoruje. Byli spolu už skoro dva roky a on ho miloval snad ještě víc než na začátku. Miloval jeho černé kadeře jemně se vlnící na krku, jeho jiskřivé modré oči i ostré rysy ve tváři. Tělo… Zasněně vzdychl. Na to si tedy rozhodně nemohl stěžovat. Nejraději by si do té sprchy vlezl za ním.

  Rychle vypne sporák a tiše se vkrade do koupelny. Sleduje jeho rýsující se postavu proti sklu sprchy. Rychle ze sebe shodí oblečení a vklouzne k němu. Vezme do ruky mýdlo a něžně ho začne omývat.

  Nechá se hýčkat jeho jemnými doteky a zavře oči. Tohle potřeboval. Aby se o něj někdo staral… Po sprše se společně nasnídají. „Nevím, kdy se dneska vrátím,“ prohodí ode dveří Scott a drbe při tom za ušima Malarma, který mu sedí u nohou. Upírá na něj smutné oči. „Až přijdu tak spolu půjdeme ven, ano? Zatím se budeš muset spokojit s Crisem.“ Pošle jmenovanému vzdušný polibek. Ten ho chytí a přiloží si ho ke rtům. „To nevadí. Mám dneska volno tak se nějak zabavím,“ usměje se na něj. „Třeba půjdu na velice dlouhou procházku s Malarmem,“ prohodí a podrbe psa, který k němu při vyslovení svého jména přiběhl. Seager jen kývne a zmizí za dveřmi. Je mu líto, že nemá na vlka tolik času jako dřív. O víkendu mu to vynahradím, pomyslí si. A Crisovi taky.

  Seběhne schody a naskočí do auta. Je rozhodnutý prozkoumat všechno. Celé dopoledne stráví v oddělení výzkumu. Prozkoumával krucifix, jak nejlépe to šlo. Pod mikroskopem, pod speciálním scannerem. Chtěl zjistit, jestli neskrývá nějaký čip, který by jim mohl pomoci. Nic. Použil na to i laser, ale neobjevil žádnou zvláštnost.

  V poledne ho vyrušili z vrátnice. „Pane Seagere, máte tady návštěvu,“ prohodil vrátný do telefonu. „Kdo to je?“ zavrčí. „Váš přítel Cris,“ odpoví bázlivě. Scottovi zjihne tvář. „Pošlete ho nahoru do mé kanceláře.“

  Unaveně si protáhne ztuhlé tělo a vyrazí do svého brlohu. Jinak se to ani nezvat nedá. Všude samé papíry, složky, důkazy. A vše se týká jediného případu. Legionáře. Ozve se zaklepání a dovnitř vejde světlovlasý mladík. „Ahoj, zlato,“ pozdraví ho Scott. Usměje se a přejde k němu. Místo pozdravu mu vlepí letmý polibek a posadí se před něj na stůl. „Děje se něco?“ ptá se a nedokáže odtrhnout oči od té vyzývavé pozice.

  Zavrtí hlavou. „Vůbec nic. Jen jsem tě chtěl vidět a doma jsem se nudil,“ prohodí a znovu ho políbí. Rukou mu zajede za košili. „Crisi!“ zasyčí, ale dovolí mu, aby mu rozepnul dva knoflíčky košile. Sleduje jak se k němu sklání. Jejich rty se střetnou. Sklouzne mu na klín a obtočí ruce kolem jeho krku.

  Tiše zavrní. „Tohle mi chybělo,“ zašeptá tiše Scott. „Co?“ vydechne a líbá ho na krk. „Ty,“ ujistí ho a jen ho hladí po zádech. Jsou spolu tak dlouho a přesto ho chce stejně jako na začátku.

  Znovu se zmocní jeho rtů, když se rozletí dveře. „Scotte!“ vyhrkne jeho spolupracovník a vzápětí vycouvá se rozpačitou omluvou. Muž si povzdechne a posadí Crise zpět na stůl. „Opovaž se mi někam odejít, hned jsem tady,“ zašeptá a políbí ho na temeno hlavy. Mladík jen přikývne a přesune se na židli.

  „Co se děje, Jimy?“ optá se druhého agenta, který je ještě teď rudý až za ušima. Celá agentura sice věděla, že je Scott homosexuál, ale jaksi bylo těžké se s tím smířit. „Chtěl jsem tě jen poprosit, abys za mě nevzal jednu službu,“ prohodí rozpačitě. „A kdy?“ prohodí bez mrknutí oka, jako by ho před chvíli nenachytal v objetí s milencem. „Dneska večer.“

  Povzdychne si. Chtěl někam zajít s Crisem. Už dlouho spolu nikde nebyli. „A co máš vůbec dělat?“ optá se po chvíli ticha. „Normální hlídka ve městě. Číhá se na Legionáře, však víš.“ Hm…Hlídka ve městě. Za těchhle okolností by neměl být problém se na chvíli někam vypařit a užít si večeři s Crisem. „Dobře. Vezmu to.“

  Jimy mu poděkuje. „Jo a ještě něco Seagare. Kolikrát jsme ti tady už říkali, abys sem nevodil to svoje psisko! Lidi se ho bojí, když sedí přivázaný před vchodem,“ zanadává. Scott ho zpraží pohledem a on raději se vypaří. Ještě by na mě pustil toho svýho vlka a co já potom, pomyslí si ještě. Scott zaleze zpátky do kanceláře a tentokrát zamkne. Nyní je to on, kdo si sedne na stůl. Nakloní se k mladíkovi v židli. „Co by jsi řekl kdybychom si někam vyrazili?“ optá se.

  Rozsvítí se mu oči. „To by bylo skvělé!“ vyhrkne. Scott se usměje. Občas se chová jako dítě. Ne že by mu to zazlíval. Někdy prostě potřeboval, aby mu Cris vlil novou krev do žil. Pohladí ho po tváři. „A kam tedy půjdeme?“ ptá se nedočkavě. „Zajdeme k Pipovi, co ty na to?“ Jejich oblíbená restaurace, s příjemnou atmosférou a skvělou hudbou. Nadšeně přikývne a vlepí mu pusu.

  Zazvoní telefon. Neochotně to zvedne. „Jo?“ Chvíli naslouchá. „Jasně, šéfe, jdu na to.“ Podívá se na Crise. „Musím jít. Práce volá.“ Mladík se usměje, vlepí mu pusu a zvedne se. „Jo a Crisi. Neber sem příště Malarma. Mě to nevadí, ale ostatní agenti se ho bojí a asi by je z toho pro příště mohla klepnout pepka,“ pronáší s úsměvem. Mladík kývne a zmizí venku. Pozoruje ho s lehkým úsměvem na rtech. Pak se ponoří do práce. Napíše zprávu, kterou pak předá šéfovi a opět se zahrabe v oddělení výzkumu. Ten krucifix přeci nemůže být jen tak obyčejný, namlouvá sám sobě.

  Jenže ani po pěti hodinách nic nenajde. Nakonec se vrátí do svého kamrlíku a zavolá Crisovi, aby mu řekl, kdy se sejdou. Domluví se na sedmou hodinu, což je tak akorát na večeři. Podívá se na hodiny. Půl šestý. Je čas vyrazit do ulic.

  Prochází městem, které pomalu ožívá nočním životem. Občas zkontroluje jestli se něco neděje, ale jinak je to celkem nuda. Zívne si do dlaně a pohledem mu sklouzne na hodinky. Šestá večerní. Došourá se do auta a usadí se uvnitř. Usrkává kafe z automatu a bystrým okem sleduje okolí. Takhle uběhne další půl hodina. Už jenom třicet minut a budu s Crisem. Usměje se. 

  Náhle se tichem ozve melodie. Jednoduchá melodie mobilního telefonu. Aniž by se podíval, kdo volá, zvedne ho. „Dlouho jsme se neslyšeli, že?“ ozve se výsměšný hlas. V tu chvíli na sebe málem vylije kafe, které tak ležérně usrkával. Legionář.

  Zatne zuby. Volá mi. Což znamená, že se na něco chystá. „Co je to tentokrát?“ ptá se výsměšně. „Dům presidenta? Malé dítě?“ Proč se mi chvěje každý nerv v těle? Je to zlá předtucha nebo jen vztek? Napjatě čeká na odpověď. Tak dělej, pobízí ho v duchu. 

  „Cristoper.“ Oznamovací tón, který hlásí, že volající zavěsil. Scott má pocit, že se v něm všechno zastavilo. Nevěřícně hledí na mobil. To nemůže být pravda. Za chvíli se mají sejít u Pipa a Cris by se přeci nedal do řeči s někým cizím. Jak by ho mohl ohrozit? Rychle vyskočí z auta a divoce se rozhlíží. Nikde ho nevidí. Rozběhne se směrem odkud by měl jít. A v tu chvíli ho spatří.

  Vypadá jako by se vůbec nic nedělo. Jen vyděšené stíny v očích prozrazují, že je něco v nepořádku. Ne! Crisi! Chce se k němu rozběhnout.

  Opět mobil. Zvedne ho, je jasné kdo volá. „Co chceš?“ vyštěkne. „Co chci? Nic konkrétního. Jen se prostě dívat, jak se utápíš ve vlastní bezmoci. Jen pro tvou informaci. Nesmíš ho nijak informovat, zavolat mu, zamávat na něj. Nic. Vidím tě a jeho odposlouchávám. Ve chvíli, kdy se zastaví vybuchne. Pokud se ho pokusíš varovat vybuchne taky. Co si vybereš, super agente?“ Znovu oznamovací tón.

  Doprdele! Jak z toho má Crise dostat. Tak jako tak nemá na výběr. Možná kdyby chodil než na něco přijde. Jenže jak mu to dát vědět? Zoufalství prostupuje každičký nerv jeho těla. Nemůžu tě ztratit, zlato.

  Když mu znovu zazvoní mobil, mlčky ho zvedne. „Tik ťak, tik ťak. Taky slyšíš, jak ten čas ubíhá? S každým jeho krokem je stále kratší a kratší. Co uděláš? Ještě pro informaci. Nemůže chodit moc dlouho. Přesně v sedm vybuchne, ať už bude kdekoliv. Tik ťak…“  

  „Ty parchante!“ zařve do telefonu. Vypadá to, že tím upoutá pozornost ostatních. A tu Crisovu taktéž. Zadívá se jeho směrem a jejich oči se střetnou. Scott zoufale vrtí hlavou, jako by mu chtěl naznačit, ať se nezastavuje. Kéž bych mohl zastavit čas!

  Je několik metrů od něj, když začne zpomalovat. Ne!, vyhrkne a rozběhne se k němu. Mladík se na něj jen smutně usměje a jeho rty se pohnou. Chce něco říct, ale už to nestihne. Z oka mu ukápne osamělá slza. Nedokáže odtrhnout oči od Scotta. „Crisi!“ zařve zoufale a běží jako o život. A ono o něj jde. O ten Crisův.

  Čas jako by se zastavil.

  Hrobové ticho…

  A pak hrozná rána.

  Výbuch.

  Vyšlehly plameny a tlak Scotta odhodí do silnice. Všichni prudce brzdí. Všude zavládne panika, lidé utíkají a snaží se uchránit, před plameny. Seager se vyhrabe na nohy a chce se opět rozběhnout. Jediné co vidí je, jak se tělo jeho lásky rozletí na kousky… Zařve jako raněné zvíře. CRISI!, zavyje v duchu. Odněkud se vyřítí auto a srazí ho. Ani nezabrzdí a jede klidně dál. Legionář, blikne mu myslí než upadne do bezvědomí a jeho mysl se propadne do tmy…

Bože dohlédni, aby se mu ústa smály,

dohlédni aby jeho oči nikdy neplakaly

Bože přísahej a dodrž svoje sliby,

 aby nikdy nezjistil jak mi strašně chybí, tak strašně chybí

V povídce je použit text písně Do mého srdce od skupiny One Day Crew (text byl pozměněn pro účely povídky, děkuji za pochopení)