Ostrovní věznice Baldarak

„Vítejte zpět. Prosím uveďte svou identifikaci,“ prohlásí kovový počítačový hlas. Ušklíbne se a přiloží palec na určené místo. „Děkuji, pane Bekkete. Dnes je 22. ledna 2012, 22:10, venku je jeden stupeň pod nulou. Přeji příjemný večer.“ Hlas umlkne a on se suše zasměje.

 Jak může přát příjemný večer, když je v tomhle prostředí?, podiví se. Přejde k jednomu křeslu, které v tomhle pokoji je a posadí se. Dva roky, pomyslí si. Jsem tady v tom rádoby luxusním vězení už dva roky. A za co? Že jsem do muzea udělal pár dalších soch. Co na tom, že to byli strážní, kteří mi měli zabránit v krádeži. Nu což, zakázku splnil. Jenže drahý milý sběratel se rozhodl, že by ho taky mohl o tu jeho krásnou věcičku znovu oloupit. Nebyl zas tak daleko od pravdy, pomyslí si s mírným úsměvem.

 Opře se a pohodlně si natáhne nohy před sebe a dá si ruce za hlavu. Zavře oči a na rtech se mu opět usadí úsměv. Jenže už není příjemný, ale krutý a vypočítavý. „Kolik je hodin?“ optá se náhle hlasového automatu. „22:22, pane Bekkete,“ odpoví. Tolik dvojek v jednu chvíli, pomyslí si. Copak to asi znamená? Možná bych se mohl pokusit znovu utéct.

 Podvědomě se podrbe na pravém stehně. Ještě občas ho zabolelo. To byl jeho první pokus o útěk. Už byl skoro venku, když ho střelili do stehna a on se svalil jak dlouhý tak široký. Pak byl několik týdnů, možná měsíců na samotce. Nakonec ho ale vrátili zpátky. Počítači se prý stýskalo. Teď nebo už nikdy, prohodí sám k sobě a vstane.

 „Kam jdete, pane Bekkete?“ ozve se okamžitě kovový hlas z reproduktoru, jakmile stane u dveří. „Jen na záchod, to snad ještě můžu, ne?“ prohodí. „Jistě.“ Výborně. Zatím to jde jako po drátkách. Toho otravného krámu se na chvíli zbavil. Vykrade se na chodbu a dojde na WC. Zadívá se na sebe do zrcadla. Moc se nezměnil. Černé oči, které působily až přízračně. Byly téměř bez zorniček a mnoho lidí děsily. Bylo jen málo vyvolených, kteří se mu dokázaly dívat do očí. Proto taky venku pořád nosil sluneční brýle. Hnědé vlasy měl poněkud delší než byl zvyklý, ale nevypadalo to zas tak špatně. Rysy byly stále stejně tvrdé a zdály se být téměř kruté. Ušklíbne se. Ani na fyzičku si nemohl stěžovat, protože tady byla tělocvična.

 Pohled mu padne na věc co má kolem krku. Obojek. Takhle určují, kde je. Jak se toho šmejdu zbavit? Už to zkoušel tolikrát a nikdy se mu to nepovedlo. Drží to jako by to na krku měl přibitý. I když kdo ví, co s ním dělali, když byl v bezvědomí, po tom posledním pokusu o útěk, že?

 Dveře jedné kabinky se otevřely. Idiote!, vynadá si okamžitě. Tohle je největší chyba. Copak jsi začátečník? Prudce se otočí, aby udělal další sochu do své sbírky, ale zarazí se. Stojí před ním ten nový strážný, který ho hlídá snad na každém kroku. Myslel si, že to bude nějaký mladý ucho, ale okamžitě ho přesvědčil, že rozhodně není zelenáč. „Kampak se chystáme?“ prohodí pobaveně a opře se o dveře.

 Na tváři mu vytane krutý úsměv. Rychle skočí, jako šelma na lovu a jedinou ranou strážného uspí. Chvíli nad ním stojí a usmívá se. „Tebe by byla škoda. A navíc si tě chci vychutnat na svém pískovišti. Tady jsi měl navrch ty. Venku budu mít navrch já,“ prohodí a sáhne mu do kapsy. Vyndá klíče se svým číslem. Rychle si sundá obojek a zaklapne ho kolem krku jemu. „Ještě se uvidíme,“ zašeptá ještě a vyklouzne z toalet.

 Sotva se dveře zavřou, strážný se posadí. Odemkne si obojek a promasíruje si krk. Zajímavé, pomyslí si. Jeho klient chce Bekketa venku. Neví sice proč, ale je mu to jedno. Prostě ho chce přivést jako na stříbrném podnose a jemu to může být šuma. Dostane za to slušný peníze a to stačí. Pokrčí rameny. Dávám ti deset minut, prohodí směrem k prchajícímu vězni. Pak to celé spustím. 

 Nenápadně se plíží podél zdi, až ke dveřím, které vedou na svobodu. Proklouzne naprosto bez problému. Teď jen zdolat venkovní hlídky a ty pitomý reflektory. Sakra!, zakleje v duchu a rychle sebou plácne na zem. Je už v půlce dvoru a zrovna teď si na to musí posvítit. Je v černém, ale není si jistý, jestli ho neuvidí. Světlo se přesune jinam a poplach se neozve. Usměje se a doběhne ten zbytek.

 Zručně přeleze plot. Podiví se, že tam nejde proud, ale zřejmě si jsou tak naprosto jistí, že nikdo neuteče, že jim to přijde zbytečně. Tím líp pro mě, pomyslí si spokojeně. Konečně stojí na druhé straně a rozhlíží se kolem. No jasně, moře. Jak jinak. Je taky na ostrově. Teď jen zjistit, jak se dostat zpět do Chicaga. Do jeho revíru, kde ho nenajdou ani kdyby ho převrátili vzhůru nohama.

 Rozhlédne se kolem a hledá nějakou loď. Díky svým očím může vidět i v noci. Už si ani nepamatuje díky čemu se to vlastně stalo. Možná nějaký hloupý experiment. I on má svá tajemství a věci, které o sobě neví.

 Kruci, copak tady není žádná pitomá bárka?!, kleje v duchu. Nebo aspoň vor, prosí. Plavat se mu nechce. Vypadá to však, že mu nic jiného nezbývá, protože se ozvou sirény na poplach. Vypadá to, že mazánek se nám probral, pomyslí si ironicky. No co, vracet se tam nehodlám. Rozeběhne se a skočí. Ví, že pod ním nejdou žádné útesy, takže by to měl teoreticky přežít. Na to jestli to bude i prakticky raději nemyslí.

 Natáhne ruce před sebe a vklouzne do vody nehlučně jako šipka. Do těla narazí ledová vlna a vyrazí mu dech. Snaží se vzpamatovat, ale na okamžik se mu zatmí před očima. konečně si jeho tělo zvykne na ledovou ruku, která jej svírá a on je schopen udělat první tempo směrem na hladinu.

 Vynoří se z vody a zhluboka se nadechne. Povedlo se!, zajásá v duchu. Jen tak šlape vodu a zahledí se na vězení na útesech. Nikdy se nikomu nepodařilo utéct. Pokud se tak stalo roztříštil se o skály dole.

  Náhle ho zamrazí na temeni a on se zadívá vzhůru. Zaostřil a neomylně poznal, kdo ho to pozoruje s klidným výrazem ve tváři. Jeho „osobní“ strážce. Neochvějně se na sebe dívali, ani jeden rozhodnutý neustoupit. Nakonec na něj muž nahoře kývl a dal mu tak najevo, že se nevidí naposledy. Opětoval kývnutí, a pak se ponořil hluboko pod vodu. Věděl, že takhle dlouho nevydrží, ale musel se pokusit dostat co nejdál, aby ho našli spíš rybáři nebo třeba i turisti, jen ne lidi z vězení.

 Cítil jak se do vody zařezávají kulky, a jedna ho zasáhla do ramene. Doprdele! Nebýt skutečnosti, že nad ním byl masiv vody vzteky by zařval. Takhle mohl jen v duchu nadávat. Snažil se plavat dál, ale řezavá bolest v rameni to nedovolovala.

 Pokusil se o poslední tempo. Náhle vše zčernalo a on, aniž by si to uvědomoval, klesal stále níž. Vše nyní bylo v rukou božích…

 Probudil se z hlubokým nádechem a nadávkou na rtech. Otevřel oči a zjistil, že se s ním všechno točí. Rychle opět stiskl víčka, aby tomu unikl. Pak si podle rytmického houpání uvědomil, že je na lodi. Zasténá a posadí se. Jestli jsem se dostal do lodě, která veze zásoby do vězení spadl jsem z bláta do louže.

 Obezřetně se posadí a rozhlíží se kolem sebe. „Tak jsi se probral,“ ozve se hlas ode dveří. Stočí tam pohled a uvidí muže ležérně se opírajícího o veřeje. Mlčí a jen ho pozoruje. Nezdá se mu nutné odpovídat. A navíc nechtěl o sobě prozradit něco, čeho by později mohl litovat. „Nemusíš se bát, nevezmu tě zpátky tam, odkud jsi se dost namáhavě, soudě podle tvého zranění jak na koleni tak na krku, dostal.“

 Po tomhle ujištění však nepociťoval ani úlevu ani radost. Mohla to být jen důmyslně promyšlená past, do které se tak lehce chytil. Dál mlčky sedí a pozoruje neznámého. Má ostře řezanou tvář, uhlově černé vlasy, šedočerný plnovous mu sahá téměř k hrudníku, pod hustým obočím blýskají pronikavé zelené oči.

 Kdo je to? A proč mu pomohl? Kam vlastně plují? A proč je mu tak povědomý? „Vidím ti na očích, že by jsi měl spoustu otázek, ale také vidím ostražitost, kterou nehodláš jen tak polevit. Taky dobře. Pokud budeš mít zájem, nebo tě snad popadne hlad, najdeš mě nahoře na palubě.“ A s přívětivým kývnutím zmizel stejně neslyšně jako se objevil.

 Ležel na posteli a jen tak hleděl na strop. Nedokázal toho chlápka pustit z mysli. Měl mrazivý pocit, že se s ním už někdy setkal. Jenže kdy a kde? Otočí hlavu a zadívá se na rameno, ve kterém mu nesnesitelně škube bolestí. Až nyní si uvědomí, že je až na kalhoty úplně nahý. Prohlíží si obvaz. Tohle dělal někdo zkušený, pomyslí si uznale. Vypadá to, že i ten kdo mu pomohl má svá tajemství.

 Zkusmo ramenem pohne. Bílá látka téměř okamžitě začne prosakovat krví. Zatne zuby, protože to bolí jako čert. Že by tam ještě byla kulka?, pomyslí si. Doufal, že ne, protože se mu opravdu nechtělo o tak důležitou část těla přijít. A krom toho proč by ho zachraňoval, kdyby ho hodlal nechat umřít na zhnisané rameno nebo vykrvácení.

 S námahou se posadí a opře se o pelest postele. Zhluboka oddechuje a pochybuje, že na tu palubu vůbec vyleze i kdyby opravdu umíral hlady. Taky dobrý způsob smrti, pomyslí si pobaveně a dál nehnutě sedí a hledí před sebe. Nic jiného mu také nezbývá, protože mu z ramene vystřeluje řezavá bolest do celé paže a téměř mu ochromuje celou pravou část hrudníku. Co v tý střele kruci bylo?!

 Nakonec rozhodně vstane a rychle zavře oči. Vyčkává až se místnost přestane točit a tentokrát to nezpůsobuje houpání lodi. Cítil se slabý jako moucha. Zajímalo by ho, jak dlouho vůbec bylo mimo. Došourá se ke schůdkům na palubu. Uvědomí si, že je na malé, ale rychlé jachtě. Téměř se po zábradlí plazí nahoru a připadá si jako… Radši ani nedomyslí, ale rozhodně to nebylo nic pěkného.

 Nahoře na něj opravdu čeká ten chlápek. Stojí u kormidla a hledí do dálky. Uvědomí si, že loď stojí. A také si uvědomí, že tohle držení těla už někde viděl. Jenže v tuhle chvíli si nemohl vzpomenout kde, ať se snažil sebevíc. Muž ho zřejmě vycítil, protože se otočil a zadíval se na něj. Pak se mírně usmál. „Tak copak vás vyhnalo sem nahoru?“ optá se.

 Maličko pokrčí rameny, protože si uvědomuje své zranění. Opře se do něj prudký poryv větru a on se zachvěje, protože si uvědomí, že má pouze kalhoty. „Zvědavost a pár otázek,“ odvětí klidně. Musí sice křičet, aby přehlušil zvuky moře a racky, ale zdá se, že ho zaslechl, protože k němu vykročil. „Vtom případě bude lepší, když to probereme uvnitř, co říkáte?“

 Kývne a vyrazí za ním. Jenže prudké pohyby mu nedělají dobře a podlomí se mu nohy. Klesne na jedno koleno a zhluboka dýchá. Zkouší se postavit, ale nějak se mu to nedaří. Kapitán k němu přistoupí a pomůže mu. Chytne ho kolem pasu a pomáhá mu dolů. Tam ho položí na postel a sám si sedne na židli. „Tak se ptejte,“ vyzve ho a pohodlně se usadí s nohama nataženýma před sebe.

 Podezřívavě si ho prohlíží, ale nakonec promluví. „Jak dlouho jsem byl mimo?“ Muž si promne bradu, jako by na to musel vzpomínat. „Dva dny,“ odpoví nakonec po delší odmlce. „Jak se jmenujete? Kam plujete? Mám v ruce ještě stále to co v ní bylo?“ Nechtěl říci kulku. „Jmenuji se Jasen Frost a pluji do Jižní Ameriky, konkrétně do Brazílie. A pokud máte na mysli jestli tam stále ještě máte kulku, tak nemusíte mít obavy už jsem vám jí vyndal. Jen je to na lodi trochu obtížnější s léky. Ještě nějaké otázky, nebo se taky můžu na něco zeptat já?“ povytáhne tázavě obočí.

 Muž na posteli si přejede rukou přes tvář. Brazílie, pomyslí si. To je zatraceně daleko od místa, kam měl původně namířeno. A do Jižní Ameriky se mu moc nechtělo. Tam ho chytili při té loupeži, a proto skončil na Baldaraku. Tohle sice bylo v Peru, ale mohli by si ho tam ještě pamatovat. Byl si téměř jistý, že toho byli plné noviny. „Tak se ptejte,“ prohodil nakonec s povzdechem. Měl právo na odpovědi alespoň na pár svých otázek. I když jestli budou pravdivé, nemohl zaručit.

 Jasen se na něj zkoumavě zadíval. „Tak v první řadě, jak se jmenujete vy? Kam jste měl původně v plánu doplavat a odkud jste to vlastně plaval,“ na slovo doplavat a plaval kladl jízlivý důraz. „Jmenuji se Ryan Kusian. Odkud jsem plaval bych si raději nechal pro sebe a doufal jsem, že se dostanu do Chicaga.“

 Ozval se suchý smích. „Tak to jste si chytil špatného stopa,“ prohodil pobaveně. „Taky jsem si stihnul všimnout,“ zabručí. Zajímalo ho jestli poznal, že mu řekl falešné jméno. „Asi byste mě nemohl vysadit trochu víc na severu, že?“ optá se zkusmo.

 Zavrtí hlavou. „Je mi líto, ale mám tam něco domluveného. Už takhle mám zpoždění, které se bude vysvětlovat velice špatně.“

 „Omlouvám se vám, že jsem vás zdržel,“ prohodí. „Opravdu jsem si ale neplánoval, že mi prostřelí rameno a budu plavat v ledové vodě.“ Jasenovi pobaveně zableskne v očích. „Možná bych vám měl postavit vor a poslat vás po oceánu. Určitě byste se do Chicaga dostal.“ Z jeho hlasu bylo poznat, že to nemyslí vážně. „Měl byste odpočívat, ztratil jste hodně krve. Uvařím něco k jídlu a až se trochu prospíte doplníte zásoby energie.“

 Vděčně se na něj usmál, pohodlně si lehl a zavřel oči.

 Jasen se vrátil ke kormidlu a na rtech mu vytanul spokojený úsměv. Vše šlo jako po drátkách. Měli by vyjet, čeká je ještě dlouhá cesta. A přejít Amazonský prales taky nebude hračka, ani pro někoho jako je on sám. Prohrábne si plnovous a zakření se. Já ti dám Kusiana.

 Vydá se do malé kuchyňky a přemýšlí co ukuchtit. Vaření ho vždycky bavilo, i když tady nebo v pralese, měl jen málo příležitosti dokázat svůj opravdový um. Rychle proto ohřál jídlo z plechovky a raději ani nezkoumal co že to vlastně je. Opatrně ochutnal. Hm… Není to zase tak špatné, pomyslí si téměř spokojeně.

 Přejde do místnosti, kde spí jeho nedobrovolný cestující a ode dveří ho pozoruje. Má uvolněnou tvář, takže zřejmě opravdu usnul. Prohlíží si jeho ostře řezané rysy, které se ani spánkem nezměkčily. Jeho oči by mnohým nahnaly strach, i když nyní jsou skryté za dlouhými řasami. Jenže on se nebál. Spíš naopak. Jejich zvláštnost ho přitahovala. A kdyby to byla jen zvláštnost oči, co ho přitahovalo. Byl to celý tenhle nevyzpytatelný jedinec, po kterém toužil. Jenže měl úkol. A hodlal ho splnit. A krom toho, co on může vědět, co se cestou stane? Usměje se a vrátí se do kuchyně.

 Trpělivě vyčkává, až se jeho pacient vzbudí. Mezitím sedí na stoličce a přemýšlí. Bylo by dobré vyplout. V tom že má zpoždění opravdu nelhal. Už měli být tak v půlce cesty, ale nechtělo se mu s ním cestovat dokud si nebyl jistý, že přežije. Kdyby totiž nepřežil, prostě by ho hodil přes palubu a vrátil by se do Anglie.

 Zavrtí hlavou nad takovými myšlenkami a pousměje se. Sedne si na palubu. Je celkem zima na plachtění, ale on má dost silnou bundu. Nakonec se však vrátí dolů, protože se zima nedá vydržet.

 Opět zajde za Kusianem a tentokrát zjistí, že se probudil. „Už jste vzhůru. Dáte si něco k jídlu?“ optá se. Muž si ho beze slov prohlíží a Jasen cítí jak mu tělem probíhají vlnky vzrušení. „Něco bych si možná dal. Doufám, že to nebude otrávené,“ neodpustí si rýpnutí. U Frosta to však kupodivu vyvolá pobavení. „Kdybych vás chtěl zabít bylo by přeci jednodušší nechat vás v oceánu napospas žralokům nebo jiné havěti. I když byste se možná dřív utopil.“

 Ryan si uvědomil, že má pravdu. Sám si za tuhle blbost vynadal. Jasen se zvedl a přinesl mu misku jídla. Ani raději nezkoumal, co to je a pustil se do toho. Bylo to kupodivu dobré. Zhltl to téměř na posezení a ještě mu kručelo v břiše. Nevěděl však kolik toho je, tak raději mlčel. „Pokud chcete ještě klidně si řekněte je toho dost pro celou armádu.“

 Pohlédl na něj a nadšeně přikývl. „Ještě bych si dal. Mám pocit, že jsem nejedl snad týdny.“

 Jasen vstal, vzal si od něj misku a zmizel v kuchyni. Ryan mezi tím přemýšlel. Myšlenky se mu zmateně míhali hlavou. Ten muž chtěl působit jako otrlý námořník, ale on si byl téměř jistý, že na téhle jachtě je tak podruhé nanejvýš potřetí. Netušil kde se bere ta jistota, možná šestý smysl, ale prostě to tak bylo.

 Ve chvíli, kdy se Frost vrátil, nasadil unuděný výraz a opět se pustil do jídla. Bylo to opravdu dobré, ačkoliv nepoznal co to vlastně jí. Když skončil, neklidně se ošil, protože ho Jasen celou dobu pozoroval s mírně vytaženým obočím. Což mohlo znamenat údiv nebo pobavení. Ani jedno z toho se mu vůbec nezamlouvalo.

 Aby odvedl jeho pozornost od jeho stravovacích návyků, raději se začal vyptávat. „Kdy vyrazíme? Říkal jste, že máte zpoždění, takže musíme otálet z nějakého důvodu,“ prohodí zvědavě. „Plul jste někdy na lodi, pane Kusiane?“ optá se klidně. Jen zavrtí hlavou a přemýšlí kam tím míří. „V tom případě vám jistě uniklo, že se blíží bouře. A to dost divoká. Bude pro nás jednodušší zůstat na jednom místě než se vychýlit několik kilometrů z kurzu. A navíc si nejsem jistý, jak by vaše oslabené tělo zvládlo například mořskou nemoc.“

 „Žádnou mořskou nemoc nemám!“ ohradil se prudce. „Jak to můžete vědět, když jste na lodi nikdy nebyl? Nebo jste mi lhal jako už jednou?“ Ryanovo obočí vystřelí vzhůru. „Kdypak jsem vám lhal?“ ptá se naprosto nevinně. Přeci nemůže být tak mazaný, aby poznal, že mu řekl jiné jméno. Nebo spíš pouze příjmení. Ryanů je přeci ve světě tolik. „Například tím, že jste mi neřekl své pravé jméno.“

 Pokrčí rameny. „Vy jste mi ho přeci neřekl taky, ne?“ odvětí a klidně na něj hledí s mírným posměchem v očích. Muži se nepatrně zableskne v očích cosi co by mohlo znamenat obdiv nad tímto odhalením. „Možná máte pravdu, ale proč odkrývat karty, když vy jste to neudělal? Navíc přede mnou máte mnohem více tajemství, než-li já. Vy jen neznáte mé jméno.“

 Ryan se na něj pronikavě zadívá. „Tím bych si nebyl zas až tak jistý,“ prohodí tiše, spíše sám pro sebe, než-li pro Jasena. Oba se ponoří do ticha, každý docela zahlcen svými myšlenkami. Nakonec se Frost zvedne a odejde z místnosti.

 Kusian se pokusí postavit a když si uvědomí, že se s ním pokoj netočí, zakření se. Zkusmo se po něm projde a zjistí, že je mu mnohem lépe. Zřejmě to bylo tím, že opravdu několik dní nejedl a navíc byl tak dlouho v bezvědomí. S novou energií prozkoumával jednoduchou kajutu. Nebylo na ní nic zvláštního. Jednoduchá postel, malá okna, v rohu místnosti stál stolek, který byl nepochybně přibitý k zemi stejně jako vše co se tady nacházelo. Velká skříň zaplňovala téměř celou protější stěnu. Zavrtěl hlavou nad takovou rozmařilostí. Člověk by řekl, že bude místem spíš šetřit.

 Stejně se domníval, že loď není jeho. Proto se rozhodl vydat na podrobnější průzkum. Prolezl skříň, hledal nějakou tajnou schránku, dvojité dno, cokoliv. Po hodině si zklamaně povzdychl a sedl si na podlahu před velký kus nábytku. Hleděl na něj jako na nepřítele. „Přeci musíš ukrývat nějaké tajemství svého falešného majitele,“ povzdechne si s pohledem stále upřený na obrovskou dubovou skříň. „Mohu vás ujistit, že ač jsem vám neřekl své jméno, tato loď je opravdu moje, ač se to zdá nepravděpodobné,“ ozve se ode dveří.

 Ryan sebou trhne až mu škubne v rameni. Cosi zasyčí a před očima se mu udělají barevná kolečka. Jasen k němu přispěchá a klekne si vedle něj. „Je načase podívat se na vaše rány a vyměnit vám obvazy,“ prohodí a pomůže mu vstát. Vděčně se o něj opře a on cítí jak mu tělem projede záchvěv touhy. Vzpamatuj se Jasene!, poručí sám sobě a dál ho vleče k posteli.

 Tam ho opatrně položí a sedne si vedle něj. Matrace se pod vahou dvou těl prohne a hlasitě zasténá. Za chvíli zasténá i Ryan, to když mu sundá obvaz a on uvidí své rameno. Vypadá to, že se zanítilo. „Výborně,“ pronese Jasen. Nevěřícně sebou trhne. „COŽE?!“ zařve. Frost se na něj vlídně zadívá. „Jen klid. Sice to vypadá, že se vám to zanítilo, ale to je jen speciální mast, kterou jsem dostal od…,“ odmlčí se. Málem řekl domorodců z Amazonie, ale nakonec se zarazil.

 Zvědavě ho pozoruje a čeká co řekne dál. „Od jednoho velmi starého přítele,“ dokončí nakonec větu. Opatrně mast setře a Ryan si všimne, že má opravdu pravdu. Rána nevypadala tak strašně, jak se zprvu obával díky té masti. Zavřel oči a nechal se hýčkat jeho, kupodivu, lehkými a jemnými doteky.

 Jasen cítil, jak mu celým tělem prostupuje svrbění, když se ho dotýkal. Rychle vyčistil ránu, aby nepodlehl pokušení a dal se do nového obvazování. Ryan náhle otevřel oči a jejich pohledy se střetly. Nekonečně dlouhou dobu se zelený pohled vpíjel do černého. Neuhnul pohledem, jak od něj Kusian očekával. A pak mu to s oslepující rychlostí došlo. No počkej!, pomyslel si.

 Frost natáhl ruku a pokračoval v zavazování. Ruce se mu poněkud třásly, ale dělal, že to nevidí. Věděl čím to je. Stačila k tomu pouhá Ryanova přítomnost. Rychle dokončil svou práci a vstal. „Půjdu se podívat jak to vypadá s bouřkou,“ prohodí a zmizí jako by mu za patami hořelo.

 Ryan se pohodlně opře o pelest a pobaveně sleduje místo, kde zmizel. Takže on si myslel, že to neodhalím. A měl částečně pravdu. Opravdu jsem si ze začátku nedokázal vybavit, odkud je mi tolik povědomý. Ale teď už to věděl stoprocentně. Rozhodně se mu to však nechystal hned tak oznámit. Vyčká na vhodnou příležitost.

 Jasen se mezitím opíral o zábradlí a zhluboka vdechoval svěží vzduch provoněný deštěm. Čekal, že to bude bůhvíjak hrozná bouře a proto vyčkával, ale přes moře se přehnaly jen „lehké“ přeháňky. Už zažil mnohem horší. A to jak na moři, tak na souši. Nakonec se rozhodl, že bude nejlepší vyplout. Bude se sice muset neustále věnovat jen řízení, ale bude to tak lepší. Možná prostě občas někde zastaví, aby se mohli třeba společně najíst nebo si chvíli popovídat.

 Sáhl ke kormidlu a nastartoval motory. Doufal, že Ryan opravdu nebude trpět mořskou nemocí. To by bylo už moc i na něj. Ale zvládl by to. Tím si byl téměř jistý. Jediné co nezvládá je Kusianova blízkost. A co záleželo na tom, že to ani není jeho pravé jméno. Prohrábl si rukou vlasy a nechal vítr ať si s nimi pohrává. Byl to příjemný pocit.

 Po několika minutách mu však začal být zima a tak sešel do kajuty rychle se obléci. Domníval se, že Ryan spí a tak se bez ostychu svlékl a zase oblékl. Netušil, že ho celou tu dobu pozoruje pobaveným a mírně zastřeným pohledem. Pak se vrátil nahoru a uchopil kormidlo. Teď už nemá na přemýšlení čas. Může dumat jen nad tím, aby se nevychýlili z kurzu.

 Nasucho polkl, když si uvědomil, že se před ním bez ostychu svléká. Nic nedal najevo a pozoroval ho. Musel obdivovat jeho tělo. Bylo dokonale vypracované, svaly na zádech a nohách se jen leskly. A to že má být starý ostřílený námořník?, pomyslí si zatrpkle. To by si spíš mě spletli s anglickou královnou. Pardon madam, omluví se vzápětí.

 Zajímá ho jak dlouho vydrží beze spánku. Určitě bude chtít vystřídat u kormidla, nebo zase zastaví. Nemělo by mě to zajímat, ujišťuje sám sebe. Otočí se na bok a zadívá se na zeď, kterou má jen několik centimetrů od nosu. Nechce se mu spát. Ale nahoru za ním taky nepůjde. Sice se k němu choval slušně a mile, ale nepochyboval o tom, že mu pomohl z nějakého důvodu. Jakého, na to bude muset teprve přijít.

 Nakonec ho přeci jen jednotvárnost před očima uklimbala do neklidného spánku.

 Cítil se unavený, ale byl rozhodnut nepožádat ho o pomoc. Sice už téměř neviděl a oči musel mít rudé jako angorák, ale umiňoval si, že vytrvá. Po dvou hodinách to vzdal a vypnul motor. Vyhodil kotvu a sešel dolů. Letmo pohlédl na protější stranu kajuty, kde pod přikrývkou ležel Ryan. Pousmál se a plácnul sebou do křesla. Bylo to sice nepohodlné, ale Kusian byl zraněný a čekala je ještě dlouhá cesta. A to nejen po moři. Zavřel oči a za chvíli spal jako když ho do vody hodí.

 Jeho sny byly neklidné, ale spal dál. Donutil se k tomu silou vůle, protože věděl, že tělo to potřebuje. Nakonec se však trhnutím probudil a přerývaně dýchal. Rozhlédl se kolem, aby se ujistili, že jeho „host“ stále spí. Bylo tomu tak. Unaveně si protřel oči a bylo mu jasné, že už neusne. Musel spát tak tři hodiny. Jeho tělo brzy začne protestovat a musí to dohnat, než se dostanou na pevninu. Tam by ho to mohlo stát život.

 Potichu vstane a přejde k posteli naproti. Zadívá se na jeho klidný obličej. Bez rozmyslu se nad něj začne sklánět. Pozoruje ho z bezprostřední blízkosti. Vidí každý jeho rys do toho nejmenšího detailu. Věděl, co znamená to chvění v útrobách jeho žaludku. Chce ho políbit. Ale zároveň věděl, že se neodváží to udělat. Mohlo by to mít velice špatné následky.

 Chce se zvednout a vrátit ke kormidlu, aby urazili aspoň další kousek cesty, když ho chytí za ruku. Prudce otevře oči. Zdá se, že ho chce zastrašit, ale on se jen tak nezalekne. Bez mrknutí na něj hledí a je mu jedno, že by ho jediným mrknutím mohl proměnit v sochu svobody. I když v jiném podání.

 Ani jeden z nich nepromluví, i když by oba měli otázek víc než dost. Jasenovi došlo, že ho odhalil, ale nehodlal mu to usnadnit. Pokud chce vědět pravdu, musí se zeptat. Dál mezi nimi panovalo ticho a on z toho začínal být nervózní. Nikde se nedočetl, jak proměňuje lidi v kámen, a proto nevěděl, co může očekávat a jestli vůbec bude něčím varován.

 Proti své vůli se zachvěl a Ryanovi na rtech vytanul úšklebek. „Vidím, že i ty se mě bojíš, ačkoliv se snažíš předstírat opak, že pane Strážný?“ pronese pohrdlivě. Takže je to pravda, pomyslí si. Odhalil mě. Ačkoliv netušil jak. „Kdo by se nebál, že bude proměněn během sekundy v sochu, že?“ prohodí jak nejuštěpačněji dokáže.

 V Kusianových očích zahoří chladné světlo a Jasen si pomyslí, že právě teď to přijde. Chlad však okamžitě zmizí a Ryan zavrtí hlavou. „Ne, tohle by bylo příliš jednoduché. A navíc hořím zvědavostí proč jsi mě vlastně nechal utéct, abys mě vzápětí dostal na tuhle jachtu a jak to tak vypadá tak i do Jižní Ameriky.“

 Nebyla to otázka, pouhé konstatování, přesto Jasen cítil, že na ni chce odpověď. Jenže on si nebyl jistý jestli mu jí má dávat už teď. „Takže?“ povytáhne obočí muž na posteli. Ačkoliv se Frost snaží potlačit své vzrušení, které mu prostupuje tělem, moc se mu to nedaří a jeho mysl nedokáže přemýšlet.

 Začne se sklánět a všimne si překvapených jiskřiček v Kusianových očích. Téměř ho políbí, když se vzpamatuje a napřímí se tak prudce, až mu z toho pořádně lupne v zádech. Zatracený křeslo, zakleje.

 Ryan překvapením úplně zapomene na to, že by ho měl držet. Jasen toho využije a vyskočí. Zmizí tak rychle, že za ním ani nestihne zavolat. Pak zaslechne jak startuje motor a byť nechce, na tváři se mu usídlí úsměv. Nemá tady kam před ním utéct a to znamená jediné. Na své otázky dostane odpovědi později.

 Opět se schoulil pod pokrývku. Na tváři mu svítil spokojený výraz. Už dlouho nebyl takhle v pohodě. Nemohl zapomenout na jeho výraz ve chvíli, kdy mu odhalil, že ví kdo je. Ale stejně tak nemohl zapomenout, jak se mu v očích blýskl strach, když si uvědomil, že by ho mohl lehce zničit. Znovu byl ten starý Ryan. Osamělý, skrývající se pod rouškou tmy.

 Jeho výraz náhle ztvrdl. Nebudu se skrývat jako nějaká šelma zahnaná do kouta! Oni ze mě udělali tohle. A Oni za to časem zaplatí. S tímto rozhodnutím se opět zadíval na stěnu s nadějí, že ho znovu uspí. Nestalo se, a tak se otočil na záda a zadíval se na strop. Rozhodl se vyčkávat. Věděl, že ho Jasen nenechá o hladu a tudíž bude muset přijít sem dolů. A pak uhodím, odhodlal se.

 Věděl, že mu musí donést jídlo, ale moc se mu tam nechtělo. Přestaň!, vynadal sám sobě. Nechováš se tak jako obvykle. Máš ho prostě jen protáhnout džunglí a přivést jako na stříbrném podnose. Neděláš to poprvé tak se seber!

 Tohle bylo z nějakého důvodu jiné. Náhle si uvědomil, že ho nechce předat tak rychle. Cesta džunglí, a tuplem tou amazonskou, mohla trvat týdny, ba i měsíce. Jenže na měsíce se to prodloužit nemůže. A navíc mě na druhé straně čekají lehce nabité peníze. Lstivě se usměje. Předá ho těm co si to objednali ať už se mezi nimi stane cokoliv. A tím si byl jistý jako že je nebe nad ním a moře pod ním.

 S nově nabytým sebevědomím a odhodláním sešel dolů do kajuty. Bez rozpaků či mrknutí čelil jeho upřenému pohledu. Stačilo jediné Ryanovo mrknutí, ale z nějakého důvodu si byl jistý, že to neudělá. Aspoň ne do doby, než se dozví odpovědi na svoje otázky.

 Podal mu beze slov jídlo a usadil se naproti němu. „Měl bych pár otázek,“ prolomí nakonec ticho Kusian. „To je mi jasné. Ptej se. Teď když jsi mě odhalil nemá cenu ti lhát,“ prohodí klidně. Ale přetvořit si pravdu k obrazu svému ještě můžu, pomyslí si spokojeně. „Dobře tedy. Zajímá mě spousta věcí, ale prozatím se zeptám jen na jedinou.“

 Tázavě a částečně překvapeně povytáhne obočí. „A to?“

 „Kdo byl ochoten si najmout takového profíka, jakým ty bezpochyby jsi, aby chytil řadového zlodějíčka jako jsem já?“ Samozřejmě se nezmínil o tom, že to byl on, kdo před pěti lety ukradl z nějaké České republiky Korunovační klenoty, ani že to byl on, kdo se téměř dostal k Tibetskému pokladu. A ty diamanty v Peru raději také nezmiňoval, co kdyby, že? Musel o nich sice určitě vědět, ale proč to připomínat. A navíc mu jeho instinkt napovídal, že se mu odpověď nebude moc zamlouvat.

 Jasen dlouhou dobu mlčel. Uvažoval nad tím, co se stane, když mu to řekne. Pokusí se utéct? Půjde s ním dobrovolně, jen proto aby ukojil zvědavost? I jeho by zajímalo proč ho ten muž chce. Zřejmě mu něco ukradl a on to chce zpátky. I když to by nebyl problém zjistit už na Baldaraku. Stačilo použít nějaké to mučenicko. Téměř se usmál. Jenže On ho chtěl z nějakého důvodu živého a u sebe. Proč bylo záhadou a jeho to ani nezajímalo.

 Nakonec pokrčil rameny. Bedlivě pozoroval každou jeho reakci než mu tiše řekl to jediné jméno. „Sběratel.“