Zarazilo ho to jen na malý okamžik. Sběratel. Mohlo mi dojít, že na mě jen tak nezapomene. Ukradl jsem mu sice jen takovou drobounkou sošku bohyně Afrodity, naprosto bezcennou… No dobře, to co bylo uvnitř už droboučkou cenu nemělo, ale to je takový nepodstatný detail. A teď ho chce vidět. Vždycky měl rád adrenalin a tohle přímo zavánělo průšvihem. „Ale, ale,“ prohodí s letmým úsměvem. „Takže Sběratel touží po mé společnosti. To by pro mě měla být čest, že?“

  Pokrčí rameny. „To je mi jedno. Mám tě přivést a to taky udělám. Záleží jen na tobě jestli to bude v klidu, nebo násilím.“ Ryan si ho zkoumavě prohlíží. „Máš odvahu, víš to? Stačilo by mi jednou mrknout a byl by z tebe kámen,“ prohodí a sleduje jeho reakci. Nehne ani brvou. „Kdybys to chtěl udělat, už bych byl kamenej, ne? Takže tady na mě nedělej bububu. Je to na tobě. Budeme spolu vycházet nebo budu muset přikročit k jistým opatřením?“

  Na dlouhou dobu se rozhostilo ticho. Kusian přemýšlel. Občas se divil, že ho z přemíry myšlení nebolí hlava. Jasen měl samozřejmě pravdu. Už dávno by ho zabil. Jenže z nějakého důvodu nemohl. Ať chtěl či ne tenhle strážný se mu líbil. Byl jiný než ostatní. Evidentně se mu nerozklepala kolena vždycky, když na něj pohlédl, jako se to stávalo mnoha jiným. Uvědomil si, že to zřejmě bude ten důvod proč se mu tolik zamlouvá. A nekecáš náhodou sám sobě?, ozve se jeho škodolibější já.

  Musel si přiznat, že je tomu tak. Fascinovaly ho jiskřičky v těch zelených očích, dolíčky ve tvářích, kdykoli se třeba jen letmo usmál i hluboké vrásky na čele, když se mračil. Zatřepe hlavou nad svými myšlenkami a zadívá se na něj. „Mám jen dvě otázky předtím, než spolu začneme cestovat.“

  Povytáhl obočí. „Sem s nimi,“ vyzve ho. „Tak zaprvé: Jak ses dostal k těm vousům? Jestli jsem byl v limbu jenom dva dny, jak jsi říkal… Není možné, aby ti za tu dobu narostly takhle dlouhý.“

  Jasen se zasmál. „To máš pravdu. Samozřejmě, že nejsou pravý.“ Zvedl ruku a opatrně si vousy odlepil. Pod nimi se objevilo asi dvou až tří denní strniště. Ryan pokýval hlavou jako že pochopil. „A ta druhá otázka?“

  Podrbe se na bradě a v černých očích mu zableskne pobavení. „Nechce se mi věřit, že bys mi řekl své pravé jméno. Jak se tedy jmenuješ?“ Pozorně pozoruje, jak se Jasen na delší dobu odmlčí. Zřejmě zvažuje jestli mu může říct své důvody. Nakonec se zhluboka nadechne. „Není tak zcela pravda, že jsem ti neřekl své pravé jméno. Jasene mi říkají členové jednoho kmene v amazonském pralese. Nemyslím si, že bys měl vědět víc.“

  Pokrčí rameny a ačkoli ho na jazyku pálí další otázky, mlčí. „Pořád jsi mi neodpověděl na mou otázku, Ryane,“ prohodí a vůbec poprvé ho osloví jménem. Mírně přitom sebou trhne, ale nic nenamítne. „Domníval jsem se, že tenhle rozhovor je dostatečným důkazem mého rozhodnutí.“

  Kývne. „V tom případě, bych se tě před naší cestou taky rád na něco zeptal. Jaké je tvoje pravé jméno?“ Chraplavě se zasměje. „To přece víš. Musel sis to přečíst ve vězeňských záznamech o mě.“

  „To sice souhlasí, ale nevěřím tomu, že bys uvedl své pravé jméno. Tak jak tedy zní?“ ptá se dál. Nevyzpytatelně se měří pohledy. „Proč bych ti já měl prozradit to své, když ty jsi své zamlčel? Navíc jsem ti také nelhal. Ryan je jméno mého otce a současně druhé jméno moje. To první ti s prominutím, nebo klidně i bez něj, neprozradím stejně jako ty.“

  Místnosti se rozlehne jeho smích. „Jsi hodně dobrej,“ pronese a vstane ze židle. Zmizí nahoře na palubě a Ryan za chvíli může slyšet, jak opět nahazuje motory. Líbilo se mu, že si takhle odkryli karty, i když to moc neznamenalo. Stále byli „nepřáteli“. I když se mu jeho nepřítel opravdu hodně líbil. Už mi to asi lezlo na mozek, když jsem si ochoten přiznat, že mě ten tajemný Jasen přitahuje. Komu by z toho taky na maják nešplouchalo vzhledem k tomu, že byl tak dlouho bez ženy. A široko daleko žádná nebyla. Prohrábl si vlasy a zasmál se. Pak si pobaveně uvědomil, že by potřeboval holiče.

  Jasen se pečlivě soustředí, aby zůstali v daném kurzu. Ryanův nečekaný souhlas ho trochu zarazil. A stejně tak vlna touhy, která mezi nimi proběhla. Že by to bylo oboustranné? Je to sice hloupost, ale co když? Červíček už hlodal celkem hluboko. Věděl, že mu nebude důvěřovat, jakmile se dostanou do džungle. Málokdo mu věřil, protože se domníval, že je na to, aby znal okolí tak důvěrně moc mladý. Co na tom, že tři roky strávil u kmene Dura, kde ho naučili vše potřebné.

  Díky tomu měl i mistrně vytříbené smysly, a proto se také nyní bleskově otočil. Za ním stál Ryan a pozoroval ho. Tvářil se netečně. „Víš,“ prohodí, když se postaví vedle něj. „Docela by mě zajímalo kam to vlastně plujeme.“

  Přejede ho očima od hlavy až k patě. Má na sobě jeho košili a černou větrovku, která mu obepíná snad každý sval jeho těla. Neví co ho podráždilo víc. Zda to, že si to půjčil bez dovolení nebo to jak mu to všechno sedí jako druhá kůže. „Jistě, vůbec mi nevadí, že sis půjčil mé věci bez mého svolení,“ odsekne nečekaně ostře. I Ryan vypadá, že ho to překvapilo, ale nakonec se zasměje. „Promiň. Ale nechtěl jsem tady nahoře zmrznout, což by se zaručeně stalo, kdybych vyšel jen tak jak jsem byl. Svatosvatě ti ale slibuji, že už se to nikdy nestane.“

  Tón jakým to pronesl přinutil Jasena k úsměvu. I když jemu se víc zamlouvalo, jak byl oblečen předtím, ale o tom raději pomlčel. On to nebyl zas tak velký rozdíl, protože košile vypadala spíš jako by ji na sobě neměl. Zhluboka se nadechne a rozhodne se odpovědět na jeho otázku. „Zastavíme u ústí Amazonky, a pak budeme pokračovat pralesem,“ prohodí nakonec a sleduje, jak mu ztvrdly rysy.

  Ryan ho tiše sleduje. Amazonský prales. „Kdo nás bude provázet?“ optal se. Znal několik dobrých průvodců, ale rozhodně nehodlal cestovat s nějakým amatérem. Do jachty se opřel prudký poryv větru a Jasen se musel začít věnovat řízení. Byl tomu rád, protože se mu nechtělo říkat, že to bude on sám. Na to měli dost času. Počítal s tím, že cesta jim bude trvat ještě tak týden. Nebylo to sice moc dobré vzhledem k jejich rychle se tenčícímu stavu zásob, ale co se dalo dělat.

  Všiml si, že Ryan po několika minutách další pokusy o rozhovor vzdal a zmizel dole. Jasen si uvědomil, že musí být na pozoru. Nelíbilo se mu, jak snadno souhlasil s tím, že bude spolupracovat. Čekal větší odpor, podle toho co slyšel od Sběratele. Nebo spíš od jeho sluhů. Nebo také přisluhovačů, to by asi lépe vystihlo ty, co mu vysvětlovali situaci. Samotného Sběratele nikdy neviděl, ale moc mu to nevadilo. Možná to tak bylo i lepší. Jak pro něj, tak pro jeho klienta.

Počasí se tak nějak umoudřilo, ale stále si žádalo jeho plnou pozornost. Cítil únavu a zimu do morku kostí, ale rozhodl se, že už se nemůžou déle zdržet. Jak kvůli jeho poslání, tak kvůli tomu, že tahle loď byla zatraceně malá pro dva lidi, mezi kterými panuje napětí. Ale ne ledajaké. Sexuální. Přitom pomyšlení se zachvěje. Ještě nikdy po nikom tak silně netoužil.

Další závan ledového vzduchu ho probral ze zadumání. Opět se plně věnoval řízení lodi. Na moře se pomalu snesl soumrak a Jasen si musel přiznat, že bude nejlepší zastavit. S povzdechem vypne motor a vyhodí kotvu. Dolů se mu ale nechce. Je mu jasné, co se stane jakmile tam vejde. Bude se ho vyptávat, kdo je bude provázet pralesem. Jenže jemu se moc nechtělo říkat mu, že to bude on sám. To by totiž znamenalo, že bude muset mluvit o svém životě a vysvětlit mu, že není žádný začátečník.

Škubne sebou, když se zezdola ozve jeho hlas. „Hodláš tam nahoře ztratit mládí?“ zařve. Proti své vůli se usměje a jeho rozhodnutí ohledně obezřetnosti se zhroutilo jako domeček z karet. Zauvažoval jak budou spát. Dole byla jen jedna postel. Tohle bylo jasné, nechá na ní Ryane vzhledem k zranění. Jenže bylo něco jiného spát vedle něj, když byl v bezvědomí a on úzkosti nespal, aby náhodou nezemřel, a spát vedle něj, když si plně uvědomuje to, že je vzhůru. Něco si podrážděně zamručel a nakonec sestoupil dolů.

Snažil se nezavadit o něm pohledem a rovnou zmizel v kuchyňce. „Ještě nám něco zbylo, ale budeme se muset asi v příštích několika dnech spokojit s rybami, pokud se nám podaří nějakou chytit,“ zvolá pokud možno nenuceným hlasem.

Z pokoje se ozve jeho přidušený smích. „A co takhle zkusit žraloka? To by nám přeci vystačilo na dost dlouhou dobu. A kdo ví, za žraločí ploutve bychom mohli dostat pořádnej balík!“ Jasen se hryzne do rtu, aby taky nevyprskl. Kéž by to bylo tak jednoduchý… Nakonec přeci jen vejde do pokoje a upře na Ryana zadumaný pohled. Mlčky mu podá jeho příděl dnešní potravy. „Krmení dravé zvěře,“ prohodí v žertu.

Kusianovi se zvednou koutky rtů v úsměvu. Vezme si misku, pohledem mu poděkuje a pustí se do jídla. Přitom na sobě stále cítí jeho zkoumavý pohled. Je mu jasné nad čím přemýšlí. Nad tím, co vlastně ukradl Sběrateli. „Copak on ti to neřekl?“ podiví se nakonec. „Co jako?“ prohodí Jasen s plnou pusou. „Co jsem mu vzal.“

Pohlédne na něj přes svou misku. „Už jsem ti říkal, že mě to nezajímá. Mám tě přivést a to udělám. Zbytek jde totálně mimo mě.“

Ryan nadzvedne obočí. „A snažíš se to namluvit mě nebo sám sobě?“ mrkne na něj naprosto nevinně, což mu Jasen rozhodně nezbaští. „Možná oběma,“ pokrčí rameny a dál se věnuje večeři. Tentokrát je to Kusian, kdo si ho pozorně prohlíží. On ovšem ten pohled ignoruje. Jakmile oba dojí, vstane a odnese misky do kuchyně. „Já to udělám,“ uslyší náhle za sebou jeho tichý hlas a malá místnost se ještě více smrskne.

Má pocit, že se mu nějak špatně dýchá, když cítí jeho tělo tak blízko u svého. Zhluboka se tedy nadechne a co nejklidněji přikývne. „Jak dlouho myslíš, že bude tahle cesta ještě trvat?“ optá se nenuceně Ryan. „Počítám, že tak týden, možná míň,“ odpoví zajíkavě. Černé oči se na něj se zvědavostí otočí. Jasen si náhle připadá jako pod drobnohledem. Rychle se odvrátí a posadí se na barovou židli. „Budeš spát na posteli a já na zemi jako tomu bylo, když jsi ležel v bezvědomí. Vyhovuje ti to?“ odvede rychle řeč jinam.

Zkoumavé oči se opět otočí ke kuchyňskému dřezu, kde myl nádobí. Pokrčí rameny. „Pokud to tak vyhovuje tobě, nic proti tomu nemám. Já nebudu ten, koho bude ráno bolet za krkem,“ prohodí a otočen k němu zády se prohnaně usměje. „Hotovo,“ prohodí a otočí se. Opře se lokty o linku a jejich oči se tak ocitnou ve stejné úrovni. Jasen ho pozoruje bez mrknutí. Nemusí taky vědět všechno, ušklíbne se v duchu a hoří touhou. To budou muka. Několik dní, možná týdnů v pralese jen s ním.

„Vsadil bych svoje jediný boty, abych věděl co ti teď šrotuje za tím hezkým čelem,“ pousměje se na něj Ryan a Jasenovi dojdou slova. Místo, aby něco řekl na něj jen přihlouple zírá. Sakra!, zakleje v duchu. Co to na něj zkouší?! Myslí si, že ho dostane na svoje nádherný oči a snad nejkouzelnější úsměv, který kdy viděl? A není v tom aspoň špetka pravdy?, ozve se jeho škodolibé já. „Něco mi napovídá, že by se ti to zrovna moc nezamlouvalo,“ našel konečně ztracenou řeč.

Ryan se usmál a naklonil se k němu blíž. „A co když ne?“ zašeptá svůdně. Jasen sebou škubne a odtáhne se. „Co tím sakra sleduješ!“ vybuchne nakonec. „Myslíš si, že mi popleteš hlavu a já tě pak milostivě v pralese pustím nebo co?!“ pění a teď už ne tiše, ale naopak pěkně nahlas. „Co si to o mě myslíš? Proč bych to dělal? Říkal jsem ti přeci, že se na Sběratele těším.“

Jasen jen mávne rukou a zmizne v pokoji, kde si sedne do křesla a zavře oči. Věděl, že si s ním jen hraje. A stejně tak věděl, že nedokáže dlouho odolávat. To pokušení bylo až moc velké. Nikdy ho nenapadlo, že by ho mohli přitahovat muži. Ale když už se tak stalo, nehodlal se tomu bránit. Proč taky, že? Jeho rty se zkroutily do ironického úšklebku. Koneckonců už se s mužem miloval. Ale to už patří minulosti. To, stejně jako kmen Dura. Ani si neuvědomil, že usnul.

Ryan chvíli vyčkával, a pak se i on vydal do pokoje. Našel ho jak spí schoulený na křesle a v tu chvíli mu připadal neuvěřitelně roztomilý. Zlobil by se hodně, kdyby v noci spustil motory? Mohl by se pokusit dostat zpět do Anglie. Nebo aspoň na ostrov. No dobře, to lhal. Na ostrov by se nevrátil ani za milion. I když člověk nikdy neví…

Pousměje se. Peníze… Dnes hýbou světem. Bylo tomu tak v minulosti, teď a nepochyboval o tom, že i budoucnost bude postavena na těch maličkých kovových věcičkách s významnými osobnostmi na svém hřbetě. Těm už nic nechybělo… Málem zasténal, když si vzpomněl na ten diamant v Brazílii. Viděl ho znovu před očima a málem se z toho zbláznil. Docela rád by ale viděl ty dvě sochy, ušklíbne se sadisticky. Je pravda, že to dlouho nezkoušel, ale určitě to ještě stále fungovalo.

Otočí se na svého společníka. Co kdybych to zkusil na něm? Ne, zavrtí hlavou. To by nešlo. Schovám si to na Sběratele a jeho kumpány. Na ty to budu potřebovat. A možná nejen na ně. Amazonský prales. Otřese se. Bude to velice zajímavé, pomyslí si. A taky to bude zábava. Jen si nejsem jistý, jestli to budu já, kdo se bude bavit. Očima opět sklouzne na Jasena. Věděl, že mu něco tají. Nechtěl mu říct, kdo je bude provázet pralesem. Zřejmě na ně bude v přístavišti u Amazonky čekat nějaký zelenáč, kterému ještě ani nezaschlo „vysvědčení“. Při té představě se zachvěl. Nechtěl tam skejsnout s nějakým cucákem, kterýmu se rozklepou kolena ve chvíli, kdy uvidí hada.

A o tom, že jich tam bude požehnaně rozhodně nebylo pochyb. I když pro něj nebyl problém je nechat zkamenět. Jenže taky mohli narazit na něco, co by bylo rychlejší než on a jeho oči. Nechtěl na to myslet. V pralese byl jen jednou a navíc nebyl amazonský, ale i tak. Stačilo mu to. Do Peru, kde se setkal se Sběratelem se dostal ze severu. V tu dobu byl ve Washingtonu a přemýšlel, co by mohl vzít prezidentovi. Jenže na nic nepřišel, když se mu ozval ten chlápek. Říkal si Šakal (jakmile to jméno uviděl, dal se do neuvěřitelného smíchu). I teď se při té vzpomínce usmíval. Musel být hodně velký fanoušek detektivek.

To mu ale v tu chvíli bylo jedno. Stal se pro něj potencionálním zákazníkem, tím, kdo mu dá peníze. A tak se o to začal celkem zajímat. Už ani neví proč. Měl v plánu původně něco úplně jiného. Nebylo pro něj zas tak velkým zvykem pro někoho pracovat. Vždycky jel jen na sebe, a pak to střelil za nejlepší cenu. Jenže tohle ho zaujalo. Možná to bylo proto, že chtěl jen malou sošku bohyně Afrodity.

Jakmile ji získal nedokázal odolat a nahlédl dovnitř. Bylo mu jasné, že za to, co tam bylo by dostal mnohem víc než mu nabízel onen Lišák (nemohl mu prostě říkat Šakal, dostal by u toho vždycky výbuch smíchu). I když jeho v novinách taky nenazývali zrovna lichotivě - Kameňák. Pokaždé, když si to přečetl málem se vzteky rozbrečel. Ale to odběhl od tématu svých myšlenek.

Nakonec teda tu drobnou sošku prodal třetí straně. U toho si radši ani nezjišťoval, jak se jmenuje, protože by ho trefil šlak, kdyby zjistil, že je to třeba Grizzly. Dal mu za tu drobnost docela velký prachy a spokojenost byla na obou stranách. Tedy zdánlivě. Jenže bohužel namíchl toho praštěného Lišáka a ten si jak si dokázal dát dohromady, že neodolá blyštivým diamantům. Nechal je dát do muzea a on se díky tomu dostal na Baldarak.

Otřese se při vzpomínce na to vězení. Nemohl si na něj stěžovat. Byl to spíš luxusní hotel s tělocvičnou, bazénem a měl pocit, že kdyby o to požádal udělali by mu snad i saunu. Sám to nechápal, ale pak to pustil z hlavy. Jediným kamenem úrazu byly ty pitomý obojky. Málem z něj zešílel. Proto se také rozhodl utéct. Jenže byl chycen. Teď se mu to sice taky povedlo, ale byl chycen znovu. I když teď to bylo o něco příjemnější to musel uznat.

Lehl si na postel a vymanil se z víru vzpomínek. Začínala ho totiž bolet hlava z přemíry těch zvířat. Ještě že jemu říkají aspoň ten Kameňák. Zasmál se a okamžitě toho litoval, protože muž na křesle se pohnul. Nechtěl ho probudit. Raději se přetočil na bok a zadíval se na zeď proti sobě.

Jasen nedával najevo, že je vzhůru. Bylo zvláštní ležet, nebo spíš sedět, kousek od něj s vědomím, že nespí. Předtím to bylo něco jiného. Předtím byl v bezvědomí a téměř o něm nevěděl, protože se skoro nehýbal. Jenže teď ho vnímal každičkým pórem svého těla a měl pocit, že se z toho zblázní.

Jak rád by se zvedl a lehl si vedle něj. Jen tak, cítit jeho blízkost jako v kuchyni. Odolá nutkání povzdechnout si. „Nechceš si lehnout ke mně? To křeslo musí být nepohodlné,“ ozve se náhle jeho hlas a Jasen sebou škubne. „Jak víš, že jsem vzhůru?“ optá se a stěží potlačí zavrčení. I skrz tmu vycítí, že pokrčí rameny. „Sám nevím. Tak co chceš?“

Prudce se posadí a vstane. Nakloní se nad něj a položí si ruce vedle jeho hlavy. Zblízka si hledí do očí a Ryan si náhle uvědomí, že z něj jde strach. Polkne. „Kdybych si k tobě lehl stalo by se něco, co by se ti zrovna nemuselo líbit,“ syčí mezi zuby. „Takže se radši pořádně přikryj až po bradu a doufej, že mi v noci nepřeskočí.“ Zvedne se a vrátí se na svoje místo.

Zhluboka oddychuje, aby se uklidnil. Sám neví proč se tolik rozčílil. Možná to udělala vzpomínka, která mu bleskla hlavou. Zatne zuby a dál si ho nevšímá. Slyší jeho přerývaný dech a je mu jasné, že mu nahnal strach. To nechtěl. Je v pokušení se omluvit, ale v podstatě měl pravdu. Toužil po něm, to ano, ale nevěřil tomu, že on touží po něm. A nechtěl si nic brát násilím. Nechtěl být stejný jako… Nedomyslí a zavře oči.

Nemůže ovšem spát a tak jen naslouchá jeho klidnému dechu, což naznačuje, že usnul. mírně se pousměje. Nikdy ho nenapadlo, že se ho pokusí svádět. Jenže stále  v tom viděl jen snahu dostat se pryč. Ačkoliv tvrdil, že chce Sběratele vidět. Jasen se domníval, že Sběratel ho bude chtít zabít. Okamžitě zatlačil pocity, které se v něm zvedly kamsi do kouta. Kolik lidí už jsi zabil?, ozve se jeho škodolibé já. Hodně, odpoví mu prostě.

Vyndá si přikrývku a lehne si na zem. V tom křesle se mu spalo pěkně nepohodlně a díky tomu ho teď bolelo za krkem. Dobrou hodinu možná dvě se převaloval a teprve, kdy začínalo svítat se mu podařilo usnout.

Probudilo ho nahození motoru. Okamžitě vyskočil, vytáhl z vysoké boty svůj nůž a neslyšně vyběhl na palubu. Uviděl Ryana, jak stojí u kormidla a cosi si pohvizduje. Připlížil se k němu a přitiskl mu ocel na hrdlo. Muž ztuhl. „Co si sakra myslíš, že děláš?“ vyjel na něj Jasen ostře. Pokrčil rameny. „Startuju loď?“ optá se nenuceně. „Chystal jsi se zdrhnout!“ zasyčí. Ryan se zasměje. „Proč bych to asi tak dělal? A nevíš kam bych se dostal, když jsi mi spal pod zadkem?“ odsekne. „Jen jsem nám chtěl ušetřit trochu času. A ty, Pane Dokonalý, ses prostě jen neprobouzel a mě bylo líto tě budit.“

Jasen zaváhá. Ví, že má pravdu, ale jeho tělem lomcuje neskutečný vztek, který ani neví, kde se vzal. Nakonec tedy sundá zbraň z jeho krku, ale stále stojí těsně u něj, kdyby se o cokoliv pokusil a drží nůž v ruce. Ryan si toho nevšímá a dál se věnuje kormidlu.

Jeho zdánlivě klidný postoj ovšem není zase tak klidný. Cítí každičký kousek Jasenova těla a to v něm vyvolává pocity, které by nemělo. Chvěje se jako osika ve větru, ale jen vnitřně. Kdyby dal najevo, že i jemu není Jasenova blízkost nepříjemná, mohlo by se to zvrtnout. Takhle jen mlčky vychutnával to, co mu bylo poskytnuto a nesnažil se ani slůvkem protestovat, i když by měl. „Kam vlastně máme namířeno?“ optá se po chvíli a samotného ho překvapí jeho ochraptělý hlas. Ovládej se!

Jasen dobrou minutu mlčí. Nechce mu říkat podrobnosti. Nakonec ale s povzdechem odpoví. „Nejprve zakotvíme v Säo Luís a pak se dopravíme do Belemu. Odtud poputujeme pralesem.“ Ryan si moc dobře všiml, že opět zamlčel, kdo je pralesem provede. Nic nenamítal, protože si moc dobře uvědomoval nůž, který stále ještě Jasen svíral v ruce.

Nakonec ustoupil o krok stranou a předal mu řízení lodi. Ostražitě si ho prohlížel, když vracel zbraň do pouzdra u boty. Ryan se na něj usmál a sedl si kousek od něj na palubu. Dnes bylo celkem slunečno, i když vítr foukal stále stejně ostře. Chvíli ho jen tak pozoroval a vychutnával si ten pohled. Nakonec ho ale přemohla zima a on se opět uchýlil dolů. Tam sebou plácl na postel, protože nevěděl, co jiného by mohl dělat.

Jasen si ani nevšiml, že odešel. Plně se věnoval řízení, protože už chtěl být na místě. V amazonském pralese, který byl jeho druhým domovem. Jenže to samozřejmě nemohl Ryan tušit. Usmál se. Úmyslně mu zatajuje, kdo je povede. Chce vidět jeho výraz až mu to řekne. A to nebude dřív než u pralesa.

Vychutnával si pocit škodolibé radosti. Nevydrželo mu to dlouho, protože se opět objevila bouře. Jestli to bude takhle pokračovat, pomyslí si vztekle, tak tam nedojedeme nikdy. Odhadoval, že cesta bude trvat ještě zhruba pět dní a vůbec se mu to nezamlouvalo. Vyhodil kotvu, skasal plachty a zalezl do podpalubí.

Tam našel Ryana, jak sedí na posteli a upřeně sleduje stěnu před sebou. „Co je tam tak zajímavého?“ optá se pobaveně. Muž po něm hodí okem. „Nic, ale co jiného tady můžu dělat?“ ptá se s ironickým úšklebkem a Jasen má co dělat, aby se nerozesmál. „No něco by se určitě našlo. Co třeba scrablle?“

Má co dělat, aby nevybuchl smíchy, když vidí jeho nadšený výraz. „A ty ho snad máš?“ vyhrkne s nadšením pětiletého o vánocích. Rád by mu řekl, že ano. „Jen jsem žertoval,“ prohodí a je mu líto, že nadšení tak rychle zmizelo. „Ale měl bych tu mít něco na čtení,“ snaží se ho aspoň trochu ukonejšit. V temných očích se bleskne radost.

Vstane a začne se přehrabovat ve skříni. Za chvíli z ní léta všechno možné, ale nic se nepodobá byť vzdáleně knize. Nakonec se s vítězoslavným výsknutím zase objeví a podá mu něco, co by se opravdu dalo považovat za knihu. Vezme si ji a přečte si titulek Ernest Hemingway Stařec a moře. Ušklíbne se. Jak příhodné pro tuto cestu. Jen netušil, kdo z nich je ten stařec a kdo ta ryba. Samozřejmě, že tu knihu četl a v životě ho nenapadlo, že to bude dvakrát. Ale pokud to byla jediná možnost jak si zachovat racionální uvažování. Sem s ní.

Otevřel jí na první stránce a udivilo ho věnování. Jasenovi Krátké, jasné, výstižné. A přesto v tom bylo něco, co nedokázal pojmenovat. „Zřejmě jsi jí jako správný Angličan četl, že?“ ozve se ten, jemuž je kniha věnována. „Bohužel tady asi nic jiného mít nebudu, ale ještě se ti po něčem podívám,“ prohodí a zmizí bůh ví kde.

Ryan za ním jen mlčky hledí, a pak vrátí svou pozornost ke knížce. Její děj ho úplně pohltí, takže ztratí pojem o čase. Nevšimne si ani, že přestala bouře a oni opět vypluli, ani toho, že ho Jasen pozoruje ode dveří. Nakonec usne s knihou na tváři.

Muž stojící mezi veřejemi se usměje a přejde k němu. Jemně mu knihu sundá a položí ji na stolek. Dá si přitom pozor, aby ji nezavřel a neztratil mu tak poslední rozečtenou stránku. Pak pokrčil rameny a znechuceně se podíval na křeslo. Představa další strávené noci v něm se mu ani trochu nelíbila. Nakonec to vzdal a vyšel na palubu. Opět si stoupl ke kormidlu a nechal se vést instinktem.

Třetího dne od objevení Hemingwaye se konečně ukázaly břehy. Byť hodně vzdáleně, ale byly tam. Tipoval ještě den či dva cesty. Po dlouhé době se na palubě také objevil Ryan. „Vidím, že už se blížíme svému cíli,“ prohodí. Jasen jen kývne. Nechce se mu mluvit. I když v pralese to možná bude ještě horší. „Ty nejsi zrovna hovorný člověk, že?“

Pokrčí rameny. „Mluvím jen je-li to nutné. Nemusím ti přeci říkat to, co sám vidíš, ne?“ Černé oči si ho zkoumavě prohlíží. Je na něm něco zvláštního a není to jen zamlklost. Prostě… nedá se to popsat. Ale on na to přijde. Nenáviděl ten pocit, který mu projel tělem. Ta naléhavá touha, to nutkání vzít ho do náruče a už ho nepustit, políbit ty přísně stažené rty.

Ryane! Ovládej se!, přikáže sám sobě. Velice pomalu uhne očima a zadívá se na obzor. Opravdu se před nimi už rýsuje pevnina. A on si náhle není jistý jestli se mu na ní chce. Ty dny strávené na moři byly okouzlující. A nejen proto, že byl tak dlouho zavřený. Jenže dal své slovo a hodlal ho dodržet. Vlastně ani nelhal, když říkal, že by se se Sběratelem rád setkal. Ještě radši by však potkal Lišáka. Bože zase se málem rozesmál, když si vzpomněl na jeho pravou přezdívku. Vždyť díky němu byl na Baldaraku.

Docela by ho ale zajímalo, kde nakonec skončila ta malá Afrodita. Ušklíbl se, když si uvědomil, co bylo uvnitř. Jenže on prostě nemohl odolat tak lákavé nabídce od toho třetího milého kupce. Vždyť přeci jenom, držel se zásady kdo dá víc. A on dal nejvíc.

Teď máš ale na krku Sběratele, hošku. A to je původní majitel. Jak mu asi vysvětlíš, žes to neprodal Lišákovi, o kterém si už určitě zjistil, že jí chtěl, ale někomu úplně jinému u koho ani nevíš jméno. Grizzly?, pomyslí si, ale hned to zavrhne. Přeci nejsou všichni tak praštění. I když člověk nikdy neví.

Ani si neuvědomuje, že stojí na palubě a Jasenovi oči se na něj zvědavě a zároveň pronikavě upírají. Zajímalo by mě, co se mu teď honí hlavou, pomyslí si mimoděk a sevře pevněji kormidlo. Chce se dostat na pevninu, co nejdřív. Tenhle úzkej prostor už mu dost tvrdě leze na mozek. A zřejmě nejen jemu.

Lodí zacloumá prudký poryv větru a Ryan, který to absolutně nečekal, padne na Jasena. Instinktivně kolem něj obtočí paže a v muži se zastaví dech. Bože! Tohle mi nemůžeš dělat, zavyje v duchu, když se jejich oči střetnou. Ryan nevypadá, že by se ho chystal pustit a ani on nejevil sebemenší příznak, že by chtěl, aby přestal.

Ve chvíli, kdy se k němu začne sklánět však rychle uhne hlavou. Nemůže si dovolit pustit si ho k tělu. Měkké rty dopadnou na jeho tvář a Ryan jako by se probral z nějakého hodně zlého snu. Ucukne jako by se spálil a rychle od něj o několik kroků odstoupí. Jasen se snaží předstírat, že se nic neděje, ale křečovitě svírá kormidlo. Není si totiž jistý tím, že kdyby ho pustil, jeho ruce by se mu netřásly.

Ještě několik vteřin cítí to hřejivé tělo za sebou, ale nakonec se teplo vytratí a on ví, že se Ryan vrátil do podpalubí. Neví jestli má být rád, nebo být zklamaný. Nakonec zvítězil druhý pocit a on si proti své vůli povzdechnul. Přinutil se dál věnovat řízení.

Asi za hodinu se opět objevil druhý muž. „Vystřídám tě. Měl by sis odpočinout nemyslíš? A krom toho tady už nemám nic moc kam utéct, že?“ zadívá se mu s provokativním úsměvem do tváře. Jasen pokrčí rameny. „Proč ne. Ale až se začne stmívat vzbudíš mě a já tě vystřídám, ok?“

Zdvihne palec jako že je všechno jasný a pohledem ho pošle spát. Jasen se došourá do kajuty  a lehne si na postel. To je luxus, pomyslí si mimoděk, protože posledních pár nocí strávil na tom protivném křesle. Kdyby bylo po jeho dávno by ho hodil přes palubu. Zavře oči a snaží se usnout. Do myšlenek se mu však stále vkrádá muž, který je jen kousek nad ním. Ryan.

Nelíbí se mu co se mezi nimi děje a ani to co cítí v jeho blízkosti. Nemůže si dovolit žádné city. Je to jeho kořist, oběť, kterou musí přivést, aby dostal svoje peníze. Není přípustné, aby si s ním ještě užil, i když to bylo to jediné na co v poslední době dokázal myslet. Představa jeho nahého těla ho donutila zasténat. Rukou si překryje oči a snaží se vypnout a nevnímat. Nejde to. Ve chvíli, kdy si jeho představivost vybrala za cíl Ryana, jako by nechtěl vypnout.

Pořád se mu objevoval jeden neuvěřitelný obraz za druhým. Zmučeně zasténal a měl pocit, že praskne vzrušením a rozprskne se na zdi. Nakonec to nevydržel a vyrazil do koupelny. zamkl se a posadil se na okraj vany. Rychle osvobodil úd ze sevření, nyní tak těsných, kalhot a vzal ho do dlaně.

Nejprve se laskal pomalu a jemně, ale jak se jeho fantazie dostávala dál a dál jeho pohyby přidaly na rychlosti. Nakonec se udělal do dlaně a se zasténáním se svezl z okraje vany. Když se omyl a trochu uklidnil, vrátil se do pokoje. Tam sebou opět plácl na posteli a tentokrát usnul bez sebemenších problémů.

Ryan po chvíli přišel za ním a spokojeně se usmál, když ho uviděl, jak spí. Moc toho teď nenaspal a on ho nechtěl mít na svědomí, i když by mu to ulehčilo hodně. Z nějakého důvodu, ale nechtěl, aby se mu něco stalo. Co je příčinou raději nezjišťoval.

Ještě naposledy se po něm podíval a pak se vrátil na palubu. Opět se usídlil u kormidla a s tichým pískotem hleděl do tmy před sebou. Byl příjemný večer, po bouřce ani památky. Loď tiše rozčeřovala vodu a on si uvědomil, že už zbývá jen velice málo času. Za několik hodin přistanou na pevnině a opustí těsnost lodi. Proč ti to tolik vadí?, ptá se sám sebe. Měl bys být rád.

Věděl proč. Nelíbila se mu představa, že je po pralese bude provázet nějaký mlaďoch, kterýmu teče mlíko po bradě. Nakonec si všechny myšlenky vytěsní z hlavy a věnuje se jen směru jejich cesty. Uběhne celá noc a poledne pokročí, když se před ním objeví pevnina. Mám ho jít vzbudit?

Nakonec se rozhodne, že ne a sám vmanévruje loď do malého přístavu. Vystoupí a odchytí si prvního chlapíka, kterého potká. „Jsem v Säo Luís?“ zeptá se bez okolků. Muž jen mlčky přikývne a zmizí v uličce.

Rozhodne se, že už má dost jídel z konzervy a vyrazí do nejbližší restaurace. Tam si nechá zabalit dvě porce ani neví čeho a vrátí se zpět na loď. Tam zjistí, že Jasen už dávno vstal a přechází po palubě jako tygr v kleci. „Kde jsi byl? A proč jsi mě nevzbudil?!“ Neví, která z těch dvou otázek vyzněla víc naštvaně. „Byl jsem pro jídlo,“ odvětí a zamává mu igelitkou před očima. „Nevzbudil jsem tě proto, že jsi se musel pořádně vyspat. Nezapomínej, že nás čeká několik dní a možná i týdnů v pralese!“

Na to zřejmě neměl argument, protože jen mlčky kývl a hladově se zadíval na misky s jídlem. Pousmál se a podal mu tašku. Vylovil jednu z porcí a pustil se do ní. Ani nevnímal, co to vlastně jí, bylo mu to jedno. Po těch konzervách by všechno chutnalo jako nejlepší jídlo světa.

Konečně oba dosnídají?, možná spíš doobědvají. Pak Jasen zběžně prohlédne loď, přiváže ji a předá instrukce muži, který se tam bůhví kdy a bůhví jak, objevil. „Tak a teď se ještě dopravit do Belemu. Měli bychom tady mít auto.“ Rozhlédne se kolem a zřejmě spatří někoho, koho důvěrné zná, protože se k němu se zamáváním vydá.

Za chvíli zastaví před Ryanem, který se ani nestačí divit, Chrysler Voyager a z něj se na něj culí, jak jinak, Jasen. Usadí se tedy na pozici spolujezdce. „Jak daleko to je?“ optá se. „No, tipl bych to tak na dva dny intenzivní jízdy.“

Raději se ani neptá, co si představuje pod pojmem intenzivní jízdy. Koneckonců to po několika hodinách zjistil. 250 km/h na tachometru, rádio na plný pecky a co je mi do nějakých předpisů. Ryan měl sice silné nervy, ale s vřeštícím Jasenem mu pomalu docházely. V noci sice zastavili a odpočinuli si, ale stejně to bylo moc.

Nakonec do Belemu dorazili v rekordním čase. Ryan byl rád, že mohl vypadnout, jak z auta tak od vřeštícího Jasena. „Zpíváš příšerně!“ prohodí, když se vysouká i on. Muž se na něj jen zaculí. Zřejmě to bylo díky tomu, že už se blížila hodina pravdy.

Šli se najíst, sbalit nejdůležitější věci a mohlo se vyrazit. Když Ryanův pohled padl na temný houf stromů před sebou, nasucho polkl. Tohle se mi vůbec nelíbí! No co, kostky jsou vrženy a hurá do pralesa! Po chvíli mu došla trpělivost, protože se stále ještě neobjevil ten králík. Kde je sakra ten průvodce?!

  Nakonec pohár jeho trpělivosti přetekl. „Kdo nás bude pralesem provázet?“ zeptá se tiše. Jasen po něm hodí nevyzpytatelný pohled, a pak se odvrátí, protože málem vyprskne smíchy. „Já,“ prohodí a otočí se zpět, aby viděl jeho výraz.

  Ryanovi chvilku trvá než mu dojde význam toho prostého slůvka. Pak se ale vzpamatuje. „COŽE?!“ zařve.