Rituály v sobě mají neodolatelný nádech. Člověka fascinuje důvod proč se konají, užasle se dívá na jejich provedení… I my máme svůj malý rituál. Já a Chlapec. Moje příchody do té čarovně kouzelné uličky a jeho polibky na uvítanou.

Je to nádherná chvíle, kdy zapomínám na celý svět. I když je to je mžik, jen mrknutí oka, je to taky chvíle absolutního štěstí…

Stojím kousek stranou od lampy a protahuji si ztuhlá ramena. Ještě mě trochu bolí od posledního týdne, kdy jsme usnuli na tvrdé zemi. Rýma mě přešla včera. Ale i když mi bylo mizerně, stejně to bylo nádherné.

Mírně kýchnu a pak se rozhlédnu kolem. Ulička zeje prázdnotou, až na pár podivných individuí a postavy na druhém chodníku. Usměji se, když vidím jak se bedlivě rozhlíží. A pak si mě všimne. Přes celou ulici na mě zableskne jeho úsměv a už mi vletí do náručí. Přitáhne si mou tvář a zasype ji drobnými polibky. „Dobrý večer, Básníku,“ šeptá mi do ucha, mezi nádechy a oči mu září. Je to nádherné.

Kráčím ulicí a rozhlížím se kolem. Zatím ho nikde nevidím, ale vím, že přijde. Myslí mi táhne poslední pohádka. Tahle dopadla šťastně a já stále dumám nad tím jestli je v tom nějaký skrytý význam.

Je v tom trocha naděje? Nebo si to jen namlouvám? Koutkem oka spatřím Jessieho, který shání nějakého zákazníka. Za normálních okolností bych na tom byl stejně. Jenže…

Jenže na mě čeká On. Básník. Zahlédnu ho, jak stojí kousek od lampy a jeho obličej je téměř skrytý ve stínu. Přesto ho poznám a přes celou ulici se na něj usměji. Pak k němu rychle přeběhnu a vrhnu se mu kolem krku. „Dobrý večer, Básníku,“ vydechnu mezi polibky.

Po chvíli se od něj odtáhnu a s němou otázkou: „Máš?“ se mu zadívám do očí. S lehkým úsměvem kývne a obejme mě kolem ramen. Společně vykročíme ke mně domů.

Tam si opět lehneme na postele, já se mu zavrtám do náruče a zaposlouchám se do jeho čarovného hlasu.

******

Jako kdysi. Jenom ležíme vedle sebe a já cítím jeho dech na hrudi. Jako kdysi dávno, když jsme tu takhle leželi poprvé a vůbec jsme nevěděli, co čekat. Od té doby uplynulo mnoho času a my ušli dlouhou cestu. A já nelituji, že jsem se na ni vydal. Stejně jako hrdina mého posledního příběhu… Posledního?

Tisknu Chlapce k sobě a tiše ho vnáším do kouzelného světa pohádek. A vím, že nic netrvá věčně a všechny pohádky jednou končí. Moje končí tímto příběhem… Budou pokračovat? Bude pokračovat tenhle Malý kousek nebe? Je jen málo otázek, na které znám odpověď. Ale vím, že tyhle nádherné chvíle s ním jsou záchvěvy štěstí… To vím.

Naslouchám jeho hlasu. Tenhle příběh mě doslova uchvátil. A taky jsme si nějak podvědomě uvědomil, že je poslední. Že uzavírá ten nádherný svět pohádek, který jsme si vytvořili.

Jenže chci, aby to skončilo? Jeho hlas utichá a já otevírám oči, abych se střetl s tím pohledem, v němž se ke mně vrátilo jaro. Vztáhnu ruku a pohladím ho po tváři. „Děkuji,“ zašeptám a jemně ho políbím.

Dnes se mi to opět potvrdilo. Jeho slova, byť je to jen vydechnutí, pro mě mají tu největší váhu na světě. Vím, že tomu nerozumí, nerozumí literatuře, ani tak podobně, a jen naslouchá mému hlasu, ale i tak… Poslouchá mě a v té chvíli je dítětem, malým chlapcem, jemuž jeho přítel čte pohádky na dobrou noc. A proto jsou pro mě jeho slova tím největším potleskem, poklonou. Jsou od srdce.

Zajedu mu prsty do vlasů a něžně polibek vrátím. „Ne, to já ti děkuji,“ znovu ho políbím. „Děkuji, že jsi mi naslouchal…“ další polibek.

Přitáhne si mou hlavu blíž a zajme mé rty. Naše jazyky tančí v pradávném rytmu vášně. V hlavě mi stále ještě doznívá ten příběh. Skončilo to dobře a mé srdce plesá radostí.

I on je zřejmě ještě v zajetí pohádky, protože polibek se stane něžným a jeho ruce na mém těle se mě dotýkají lehce jako motýlci. Po chvíli se mu stočím do náruče. Dlaněmi však stále bloudím po jeho pokožce jako on po mé.

Nic nedělat. Jen ho hladit, držet v náručí a posévat jeho tvář drobnými polibky. Choulí se mi v náručí, a moje dlaně zajíždějí pod jeho košili a jemně ho hladí po zádech. Stejně jako on mě. Zahřívám ho vlastním tělem a nechci, aby tahle chvíle, tahle noc, někdy skončila. Člověk je sobecký, když je šťastný…

„Spi, spinkej,“ políbím ho do vlasů. „Spi chlapče i měsíc leží ve své stříbrné posteli a čeká až bude moci zhasnout lampu…“ šeptám a líbám každičký kousek jeho tváře. „Spinkej.“

Dnes se nebudeme milovat. Pohádky sice jednou končí, ale život ne. Život je nekonečná pohádka s nejasným koncem. Usnul v mém náručí s pažemi ovinutými kolem mých ramen. Moje dlaně spočívaly na jeho úzkých zádech.

Usmál jsem se. Spi, Chlapče, život je nekonečná pohádka s otevřeným koncem. Spi, máme před sebou ještě mnoho dnů… A možná pohádka našeho života dojde právě ke šťastnému konci.

„Spi, Chlapče, dobrou noc.“