Nechci se opakovat. Ani ve svých myšlenkách, ale je to tak. Třetí příběh leží přede mnou na stole a já v zamyšlení hryžu násadku od pera.

Bude se mu líbit i tentokrát? Měl jsem melancholickou náladu, a pohádka podle toho vypadá. A navíc… Můj všední život se kdesi ztratil. Já vlastně žiji jen na konci týdne v jeho náruči. Ale tohle nemůže trvat věčně… Nemůže.

Ale já chci!, zakřičí má duše. Chci se navěky dívat do očí, ve kterých už není jenom mlha, ale i slunce. Chci navěky líbat jeho rty, které se směji… Chci. A budu to dělat dokud mohu. Nevzdám se ho…

Tentokrát je venku o něco příjemněji než obvykle. Jakoby sama příroda chtěla zahnat tu melancholii, které mě zčistajasna přepadla. Došel jsem do té uličky a viděl jeho postavu, jak mi běží naproti. Vím, že tohle nemůže trvar věčně, oslovím snad Osud, snad Boha, snad sama sebe. Ale prosím… prosím ještě krátkou chvíli. Krátkou chvíli štěstí… S ním.

Jsem zvědavý na další příběh. Má jistota je neochvějná a nic mě nepřesvědčí o opaku. Vím, že opět budu naslouchat jeho vyprávění a podlehnu jeho hlasu. Bez zábran, bez myšlenek na budoucnost. Bude jen teď a jeho náruč. Je to nádherný, snový svět.

Je na něm jen malá skvrna. Jessie, který mě pozoruje záštiplným pohledem. Vím, že prahne po odplatě a vím, že se mu ubráním. Nechci, ale aby ublížil Jemu. Nedovolím to, i kdybych to měl být já, kdo to všechno začne a skončí. Nedovolím Jessiemu zničit mi tohle malé štěstí, byť ho mám jen na okamžik.

Ve chvíli, kdy ho spatřím, vykouřil se mi Jessie i jeho plány na pomstu z hlavy. Byl tu on a … celý svět, který nám prozatím ležel u nohou…

******

Tentokrát se mi hlas nechvěje. Jednou rukou obracím stránky a druhou ho hladím ve vlasech. Na odhalené hrudi mě hřeje jeho dech. Čtu a on poslouchá, ani nedutá. Kolikrát tady ještě budeme takhle sedět, spolu a šťastní? Nevím, ale chci… Chci… Navždy.

Poslední slova mi splynou ze rtů a já se k němu nahnu. Má zavřené oči a přece nespí. „Omlouvám se za ten konec…“ políbím ho do vlasů.

Omlouvá se, ale já ty slova nevnímám. Proč jsou ty pohádky tak smutné? Proč musí vždycky někdo zemřít? Odráží to snad jeho pocity? Cítí se sám tak moc nešťastně, že východisko vidí ve smrti?

„Básníku?“ zašeptám. Stočí na mě tázavý pohled. „Proč jsou ty pohádky tak smutné? Jsou snad úryvky z tvojí minulosti? Nebo takhle temnou vidíš budoucnost?“ zeptám se a zatajím dech. Jaká bude odpověď? A chci ji vůbec slyšet?

„Já…“ tahle otázka mě zaskočila. Vlastně jsem si to ani neuvědomil… Ale má pravdu. jsou smutné. „Já… Já sám nevím. Prostě to takhle cítím. Mrzí mě to. Mrzí, když vidím, že jsi potom smutný i ty.“

„Na mě přeci nezáleží. Nikdy jsem neměl možnost být moc šťastný,“ odmlčím se a sám dumám nad tím proč to říkám. Mlčí a napjatě čeká co řeknu dál. „Ale teď… Teď mám svůj malý kousek nebe. Tady… S tebou…“

Nevím, jak dlouho, dodám v duchu, ale stačí mi to…

„Malý kousek nebe,“ zopakuji zasněně. „Ano, tady máme svůj malý kousek nebe.“ Obejmu ho kolem pasu. „A víš, co jsem si teď uvědomil? Já o tobě vím téměř vše a ty neznáš ani moje jméno…“

Položím mu ukazovák na rty a tím ho umlčím. „Pro mě jsi Básník. To mi stačí,“ zašeptám a políbím ho. „Stejně jako já budu navždy tím bezejmenným Chlapcem.“

Chlapec. Pro mě bude chlapec. Navždy. Chlapec s očima mlhy, kterou prostoupilo slunce. Vezmu jeho tvář do svých dlaní a políbím ho na usmívající se rty. „Ano, Chlapče,“ zašeptám a položím ho na postel.

Vždy začínal on, ale dnes chci já být tím prvním. Chci ho svléknout kousek po kousku a každé místo na jeho kůži pokrýt svými rty. Zavírá oči a nechává se hýčkat mýma rukama.

Je to tak příjemné cítit jeho doteky na svém těle. Obejmu ho kolem krku a vášnivě se k němu přitisknu. Naše těla tančí ve stejném rytmu a já chci víc. Chci ho cítit na sobě i v sobě. Přitisknu si ho blíž a obtočím mu nohy kolem boků. Smyslně se o něj otřu a se zrychleným dechem pozoruji škálu pocitů na jeho tváři.

„Prosím…“ vydechnu. S úsměvem mi vyhoví a vklouzne dovnitř. Ostře se nadechne a já ho škádlivě kousnu do ramena. Naše těla jsou spojena v jedno a pohybujeme se ve stejném rytmu. Jeho ruka vklouzne pod přikrývku a začne mě jemně laskat. Pomalu se proti mně pohybuje a já cítím, že opět vzlétnu a dotknu se hvězd. S ním. S Básníkem…