Kdy se štěstí mění ve smutek? Kdy se nekonečná radost mění v ledový strach? A proč člověk nemůže být šťastný navždy?

Malý kousek nebe, tak to řekl. On. Navenek muž, v srdci dítě. Chlapec s očima mlhy. Píšu pátý příběh. Nevím zda šťastný nebo smutný. Ale píšu ho pro něj. Momentálně pro mě není nic důležitějšího než on. Vím, že tohle musí jednou skončit, už teď se mi nad hlavou stahují mračna. Ale já nemám sílu. Když zmizí z mého života, vezme s sebou důvod proč žít.

Je to smutné, ale já vážně už žiji jen pro ta setkání na konci týdne. Jinak mi celý svět splývá v nekonečné prázdno. A on je něco. Pevný bod v pustině. A proto se o něj bojím. Bojím se a ani nevím vlastně čeho. Všeho co se mu může stát, i když si to ani neumím představit… Pero skřípe po papíře. Potřebuji ho! Nesmí se mu nic stát!

Stojím v uličce a mé prsty sebou nervózně pohrávají. A pak uvidím jeho postavu, jak se ke mně blíží mlhou. Tentokrát jsem to já, kdo se mu vrhne kolem krku. Jsem šťastný, že je celý. Že se mu nic nestalo. Ani si neuvědomím, že své myšlenky vyslovím nahlas. „Díky bohu, jsi v pořádku.“

Pátý příběh, pomyslím si, když kráčím ulicí. Mlha se opět vrátila. Jako by mi chtěla ukázat, že ona je ta jediná, kdo má na mě právo. Zachvěji se. Tenhle týden utekl nekonečně rychle a to mě děsí. Kolik pohádek ještě napíše? Kolik večerů ještě uplyne?

Dumám nad tím jaký konec bude mít tenhle příběh. Zase tragický jako ty předchozí? Jsem za ně šťastný, ale zároveň mě z nich bolí u srdce. Tolik smutku, tolik bolesti. Čí život to vlastně ale odráží? Můj nebo jeho? V zásadě jsem si hodně podobní. Oba máme velmi těžký životní úděl. Nedá se říct, kdo z nás horší.

Zda on uvězněn v manželství uzavřeném pro peníze a přitom toužící po volnosti a lásce. Nebo já, který má „lásky“ dostatek a touží z toho všeho uniknout.

Ty víkendy se pro mě staly přístavem mého bouřlivého života. Stále mám své pravidelné zákazníky a stále jsem prostitut. Jenže v jeho náruči si připadám jako jiný člověk. Jako někdo, kdo má vše co potřebuje. Jako někdo, kdo má život. Jako někdo, kdo žije a ne jen existuje.

Přestávám myslet, protože ho vidím před sebou. Blíží se ke mně rychlým krokem a vrhá se mi kolem krku. Přitisknu ho k sobě, i když mi srdce krvácí předtuchou. Čeho? Nevím sám. „Díky bohu, jsi v pořádku,“ zaslechnu jeho tichý hlas.

Překvapeně zamrkám. „Proč bych nebyl?“ zašeptám a zabořím mu obličej do kabátu. V očích mě zaštípou slzy, ale zaženu je.

Proto si nevšimnu Jessieho, který nás pozoruje s neskrývanou nenávistí v pohledu svých tmavých vodnatých očí.

******

„Díky bohu, jsi v pořádku,“ zopakuji tiše. „Já se o tebe tak bál… Bál a nevěděl čeho…“ mé paže jsou ovinuty kolem jeho ramen a já ho k sobě tisknu jako poklad, který jsem nalezl.

„Bál jsem se, že… Že se ti ten druhý bude chtít pomstít, že odejdeš a už se nevrátíš, že mi tě mlha vezme,“ sypu ze sebe o překot a hladím ho ve vlasech. Všechno teď vnímám až bolestně. Jeho vůni, jeho hebkost, jeho doteky. „Začínám být trochu paranoidní. To bude tím, že je všechno tak dokonalé. Dokonalost vždy děsí…“ vezmu ho za ruku. „Půjdeme?“

Kývnu a vykročíme ulicí. Dokonalost děsí, pousměji se hořce. To je pravda, vždycky děsila a vždycky bude. Protože když je něco dokonalé je to důkaz toho, že to skončí. A já nechci konec.

Stiskne mi dlaň a já náhle pocítím touhu ho ukonejšit. Zastavím a znovu ho obejmu. „Hlupáčku,“ zašeptám něžně. „Říkal jsem ti přeci, že vždycky přijdu.“ Proč mi to zní jako lež?, divím se v duchu a než se od něj odtáhnu nechám osamělou slzu doputovat z koutku oka až na jeho kabát. Jemně ho pak políbím a zase pokračujeme v cestě.

Jakmile se  za námi  zavřou dveře, z nějakého popudu se svléknu. Sám nevím proč jsem to udělal. Jenže tělo křičelo a já ho poslechl. Mlčím a mírně rozechvělý čekám na jeho reakci.

Kdybych tvrdil, že nás spojuje jen touha duše, lhal bych. Spojují nás krásné věci. A copak milovat se s někým není krásná věc? Sdílet sama sebe s někým, cítit touhu, copak to není krásné?

Hleděl jsem na jeho štíhlé tělo, pozoroval tančící odlesky na jeho světlé pokožce i jeho úsměv. Pak jsem si sundal plášť, přehodil mu ho přes ramena a odnesl ho do postele. Sedl jsem si vedle něj a pohladil ho po tváři.

„Na dobrou noc se vždy chlapcům vypráví pohádka,“ usmál jsem se.

Moc dobře jsem si všiml záblesku smyslnosti v jeho očích, když přese mě přehodil plášť. Zdá se že i Básník má svou hříšnou duši, která po mě touží. Přitisknu mu rty k uchu a zašeptám. „Tak si pospěš, protože jedna moje část rozhodně není chlapecká a touží jedině po tobě.“ Něžně ho kousnu do lalůčku a usměji se, když se zachvěje.

Pak už se opět mohu zaposlouchat do jeho čarovného hlasu.

Musím se usmát, když vidím, jak mě škádlí. Zdá se, že přesně odhalil mou slabinu. Snažím se ovládnout, ale když mě kousne do ucha, stejně se zachvěji.

Přitáhnu si ho do náručí a rukou vklouznu za měkkou látku svého kabátu. Dlaní přejedu jeho sametovou pokožku a začnu číst.

I já mám svou druhou polovinu, která není nevinná. Z mého hlasu to musí být poznat. Lehce se chvěji a těžko říct čím to je… Snad jeho přítomnost, snad teplo jeho kůže, kterou hladím, snad jenom proto, že prostě je. Po očku mrknu na jeho postavu schoulenou pod mým kabátem. Zrychleným dechem dočtu poslední odstavce.

Lehce se chvěji pod jeho doteky a olíznu si náhle vyprahlé rty. Musím se přiznat, že jsem tenhle příběh moc nevnímal. Na to byly jeho ruce moc žhavé, jeho hlas moc smyslný. Dočte a stáhne mi z ramen svůj kabát. Nemilosrdně ze mě stáhne i  pokrývku a hříšným pohledem, který mě rozechvívá od hlavy až ke konečkům prstů, přejíždí bez rozpaků celé mé tělo. Mírně se začervenám a vztáhnu ruce.

On však zavrtí hlavou a začne hladit každičký kousek mé odhalené kůže. Za chvíli se pod těmi doteky chvěji jako osika ve větru a chci víc. Víc. Jako by to vycítil jeho ruce nahradí rty, které mi do kůže vypalují žhavé cejchy a já mám pocit, že se na místě rozpustím tou vášní, která mě spaluje do poslední částečky a molekuly mého, v jeho náruči tak slabého těla.

Moje dlaně přejíždějí tu sametovou smetanově světlou kůži a touhou se mi úží dech. Leží na mém kabátě a světlo tančí po jeho těle. Mám pocit, že hořím. Nebo hoří on? Něžně vzdychne a poddá se mým rukám. Chvilinku ho jemně hladím a políbím na rty. Pak se narovnám a svléknu si košili i kalhoty.

„Jsi čarokrásný,“ zašeptám mu potom do ucha, když se má kůže dotkne jeho. „Čarokrásný, jako sám hřích,“ položím mu ruce na ramena a znovu políbím. Cítím, že je mi ovinul nohy kolem boků a ostře se nadechnu, když ucítím jeho touhu. Touhu, která se proplétá s mojí.

„Nenech mě čekat, prosím, prosím,“ zasténá mi do rtů. Nemohu mu to odmítnout. Sklesnu ze vzepření paží a pomalu do něj vstoupím. Malý kousek nebe… Dnes mu ho ukážu celé. Celé nebe.